Reklama

.

.

sobota 13. srpna 2016

Předvídatelný Ústavní soud

Zdeněk Jemelík
13. 8. 2016      ZdeněkJemelík
Vyhlášení rozhodnutí Ústavního soudu dne 11.srpna 2016 ve věci neprůhledného přidělování laických přísedících do senátů Krajského soudu v Brně očekávala řada zájemců s velkým napětím. Jednání vyvolal stěžovatel, který se domníval, že by mohl dosáhnout zrušení rozsudku, který byl dílem senátu, jehož přísedící byli vybráni nejasným způsobem ze souboru zhruba 130 osob.


Takový způsob sestavování senátů podle něj otvírá prostor pro soudcovskou libovůli v podobě účelového výběru přísedících. Naděje stěžovatele nebyly z věcného hlediska zcela beznadějné, protože inkriminovaný způsob organizace sboru přísedících, používaný Krajským soudem v Brně v době podání obžaloby, způsobuje jeho neprůhlednost a tím i nekontrolovatelnost obhajobou.

Úspěch ústavní stížnosti by přinesl prospěch nejen stěžovateli, ale zpochybnil by celou řadu rozsudků Krajského soudu v Brně a jistě by strhl lavinu mimořádných opravných prostředků dalších odsouzených. Ale Ústavní soud stížnost zamítl.

Mnozí ze zájemců přijali výsledek s pocitem zklamání, protože doufali, že soud zruší projednávaný rozsudek jako porušující základní práva obžalovaného na spravedlivý proces. Podcenili rozdíly v myšlení mezi soudci Ústavního soudu a jejich protějšky z obecných soudů, ale i povahu Ústavního soudu, který je soudem “politickým”. “Státotvorné” rozhodnutí, jímž se zamezí masovému útoku na rozsudky Krajského soudu v Brně, bylo předvídatelné. Aby se k němu soudci Ústavního soudu dobrali, museli opustit hranice ztrnulého právního formalismu v myšlení svých kolegů z obecných soudů a obrátit se k zdravému selskému rozumu. Reálné podmínky působení laických přísedících skutečně znemožňují přísné dodržování principu zákonného soudce.

Pravdu má ale obžalovaný Shahram Zadeh, který se v médiích vyjádřil v tom smyslu, že Ústavní soud řeší každý případ individuálně, takže usnesení z 11. srpna nelze považovat za paušální právní výklad daného úkazu, tedy administrativního chaosu v agendě přísedících na Krajském soudu v Brně. Naopak jistota představitele Krajského soudu v Brně Aleše Flídra, neoprávněně vydávaného médii za místopředsedu soudu, že rozsudky z daného důvodu nikdo ani v budoucnosti nezpochybní, je předčasná.

Musíme přípustit, že v jiném konkrétním případě se může skutečně prokázat, že senát byl sestaven účelově ze “vstřícných” přísedících, zatímco “nepodřídiví” zůstali stranou. Oba druhy se vyskytují. Na spolek Šalamoun se občas obracejí se svými bolestmi nejen oběti trestního řízení, ale ojediněle i laičtí přísedící, kteří si stěžují, že jednou nesouhlasili s rozsudkem a už nikdy vice nedostali příležitost.

Zrovna v kauzách, souzených senátem Aleše Novotného, by se mohlo podařit dosáhnout odlišného rozhodnutí, neboť v nich účinkují stále stejní přísedící z velmi úzkého výběru, a zdá se, že jednoznačně patří mezi ty “vstřícné”. Vlídné dámy, které sedí po boku předsedy senátu, sice nepodřimují (i to se dá občas v soudních síních vidět) a tiše sledují dění, ale jejich otázky, které jsem vyslechl během tří let monitorování kauzy Vladimíra Čimpery & spol. (známé jako kauza Aleny Vitáskové) bych (když trochu přeženu) spočítal na prstech jedné ruky. Takové chování přísedících není nezbytné, i když je omluvitelné s ohledem na věk: měl jsem příližitost monitorovat jednání senátu soudkyně Dany Kancírové u téhož soudu, jehož přísedící se živě zapojovali do výslechů.

Obhájci snad všech obžalovaných v kauze Vladimíra Čimpery uplatnili námitku neprůhlednosti sestavení senátu v odvoláních, takže se lze nadíti, že v případě nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu s ní půjdou také do mimořádných opravných prostředků.

Stejný senát se stejnými přísedícími soudí také kauzu Shahrama Zadeha & spol. Řízení je teprve v počátcích, ale z vyjádření pana hlavního obžalovaného lze usuzovat, že z upuštění od pravidelné obměny přísedících bude vytloukat kapitál, přičemž asi bude v právu. Pokud ´by snad někdy podal touto vadou motivovanou ústavní stížnost, bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by se Ústavní soud popasoval se skutečností, že ve dvou řízeních, která se časově prolínají koncem jednoho a začátkem druhého, působí stále stejné přísedící a změnili se jen náhradníci, přičemž další hypoteticky možní zájemci měli prostě smůlu.

V každém případě usnesení Ústavního soudu z 11.srpna 2016 otevřelo Pandořinu skřínku s pochybnostmi o únosnosti současného nastavení pravidel působení laických přísedích, jež se nezbytně čas od času a případ od případu dostává do střetu s ústavním principem nároku na zákonného soudce. Legislativci dostali žhavou látku k vymyšlení nového, racionálního řešení problému, jež by zahladilo stopy po “soudcích z lidu”, “vymoženosti” soudnictví protiprávního režimu.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Reklama