5.8. 2016 Zvědavec
Dnešní vztahy Turecka s NATO nelze zjednodušovat. Jakékoli řeči o tom, že Erdoganův obrat k Rusku může vést k odchodu Turecka z aliance, jsou nepochopením současné reality. A není to jen kontroverzním Recepem Erdoganem, navíc se totiž spojuje jeho osobní nepředvídatelnost v rozhodnutích s nejistotou výběru dominantního geopolitického směru a o to více je důležité pochopit princip "pasti NATO" pro Turecko z celkového pohledu.
Samotná fráze "vztahy s NATO" také nemůže být vnímána doslovně. Aliance zastupuje sílu a zájmy různých mocností, kde vztah s každou z nich je samostatným příběhem. Například pokus opustit NATO ze strany Ankary jako první, by oslabil pozici západního světa ve sporu s Ruskem. Navýšení vlivu Moskvy samozřejmě zásadně vadí Washingtonu, kde pozorně sledují všechny body v US-tureckých vztazích. Pojďme tedy podrobně prozkoumat všechny komplexní faktory, které představují pro současné Turecko pasti NATO.
1. Kurdové. Zejména Kurdská otázka se stala bolavým místem ve vztazích Washingtonu a Ankary po zahájení války v Sýrii. Kurdové jsou pro Turky hlavní nepřátelé a jednou z klíčových hrozeb. Ale zřeknout se Kurdů, kteří jsou nejvíce boje způsobilou proamerickou silou v Sýrii, to USA také nemohou (a není to ani v plánu). Sebemenší pokus Turecka rozloučit se s NATO povede k tomu, že "kurdský problém" prostřednictvím USA nabude v Ankaře gigantických rozměrů.
2. Řecko. Kyperská otázka rozhádala Řecko a Turecko na celá desetiletí, doposud není vyhlídka na jakékoli řešení. Kdysi se stal jejich konflikt precedentem sporů účastnických zemí NATO, proto se také snaží konflikt řešit s minimálním vojenským vměšováním. Ale pokud Turecko opustí NATO a Řecko zůstane, kyperská otázka se demonstrativně začne zvedat z mrtvého bodu. A samozřejmě v neprospěch vše chápající Ankary.
3. Zbraňový systém. Diskuse o vojenské alianci mezi Ruskem a Tureckem vypadají velmi nedůvěryhodně a podivně, oba státy mají různé zbrojní standardy a jejich změny jsou v krátké době nereálné. A kolik by takový přechod Turecko stál, to je v čase jeho těžkých ekonomických otřesů zvlášť směrodatné.
4.Bezpečnostní systém NATO. Rozpoznávací kódy "přítel- nepřítel", kódování v rádiových komunikačních systémech i v odpalování raket, výměnný programu výzvědných služeb - to vše by při odstoupení od Aliance formálně padlo do rukou nejen "nečlenské zemí", ale také státu, který má na spadnutí potenciální konflikt přinejmenším s jedním jiným členem NATO – Řeckem.. Washington udělá cokoli, aby systémy obrany jeho klíčové vojenské síly mimo území Spojených států ničím neutrpěly.
5. Neschopnost samostatně zajistit obranu v případě invaze. Členové NATO mohou výrazně ušetřit peníze na vojenském rozpočtu, aniž by ohrozily svou bezpečnost. Každá země (s výjimkou USA, kde armáda poskytuje zásadně odlišné úrovně bezpečnosti) podporuje a rozvíjí bojovou způsobilost svých profilových modulů a zbraňových systémů. Chybějící články v národní obraně ale bude možné v kritické situaci pohotově doplnit ze společných sil NATO. Turecko v dlouhodobém výhledu nikdy nepočítalo s pojistkou obrany pro případ odchodu z Aliance a pouze příprava učinit takové rozhodnutí by vyžadovala neskutečně vysoký budžet a dlouhé roky práce. Ale situace je taková, že i když je ekonomika slabá, může se vše změnit jakkoli a kdykoli.
6. Zhoršení vztahů s Evropou. Faktické blokování vstupu Turecka do EU neznamená, že Brusel a Ankara jsou nevratně rozhádáni. Evropské země Aliance možným odchodem Turecka utrpí vážnou ránu ve své vojenské bezpečnosti a zároveň vzniká potřeba posílit finanční rezervy na okamžité zaplnění "mezery". Získat zpět svou pozici v Turecku ale mohou řadou doplňkových kvót, sankcí a omezení – k dispozici je široký arzenál možností a je zaručeno, že USA pomohou vybrat ta nejtvrdší opatření.
7. Duální charakter islamizace. Erdogan aktivně odvrací zemi od tradičních hodnot sekulárního státu (jak chtěl Mustafa Kemala Atatürka) k islamismu a náboženské radikalizaci. Ale na poli tvrdé islamizace čekají Erdogana již zavedení konkurenti, od Saúdské Arábie až po extremisty. Absence členství v NATO otevře před Ankarou "široké perspektivy", od agresivních akcí až po nepřátelskou expanzi. A možná odpověď Ankary? Žádná.
8. Vztahy s Izraelem. Turecko a Izrael se pokusily zmírnit napětí a hledají vzájemný dialog. V Izraeli mají už historicky velký vliv na politický život ve Spojených státech a je pro ně snadné, aby prostřednictvím USA přiměli Ankaru k přijetí lepších nebo horších řešení. Jako člen NATO je Turecko pro Izrael předvídatelný partner. Bez členství poroste napětí. Poroste tak silně, že to nebude pro Ankaru únosné.
9. Vnitřní nepokoje s revolucí. Rozehraná domácí situace nejde Erdoganovi na ruku. Jedna věc je pokusit se potlačit existující ohniska odporu proti němu, ale zároveň vytvořit více takových ohnisek - to už je hloupost. Erdogan to může ustát, ale jen když dokáže kolem sebe seskupit dostatečnou vojenskou sílu. Odchod z NATO (a Američané už dali najevo, že takový rozchod bude skutečným konfliktem), může armádní síly vzájemně rozhádat i mezi sebou, ale zcela jistě je to postaví i proti Erdoganovi.
Seznam by mohl pokračovat dál a to i méně významnými příčinami, ale závěr je jasný- i kdyby nepředvídatelný Erdogan sebevíc chtěl přerušit vztahy s Aliancí, udělat to nemůže (a nedovolí mu to). V Ankaře to dobře vědí, Washington jim to tajnými komunikačními kanály už vysvětlil a jistě přidal i mnoho mnohem vážnějších důvodů. I to je důvod, proč jsou dobře chráněny projekty jako "informační vojska" Turecka, která Ukrajinu posouvají blíže ke konfliktu s Ruskem.
NATO se může zdát atraktivní pro dobrovolný vstup pouze ty, kteří jsou okouzleni chováním NATO, jako je tomu třeba v případě Gruzie a Ukrajiny. Ale pro zásadní členy Aliance (a dnes už vlastně pro všechny) to už vypadá úplně jinak, zde už příliš mnoho nezávislosti není a ani být nemůže. NATO – to je právo na vstup, pokud nejsi proti ostatním členům, ale je bez nároku na odchod.
V rámci diskuse o možném vystoupení Turecka z aliance se může Ankara pokusit vyhandlovat s Ruskem dodatečné benefity nad rámec vztahů, aniž by sama dala něco na oplátku. Ale to už je kapitola pro samostatnou analýzu.
I když komplexní faktory jsou "přesvědčivé", autor článku se ve svých závěrech zřejmě mýlí.
OdpovědětSmazatHistorie dokládá, že nic není "na věčné časy".
Vše má svůj počátek a svůj konec, dříve nebo později ...
Plny suhlas.. Nato sa posledne roky potaca od jedneho pruseru k druhemu.. Otazka casu, kedy dostane tak po paprciach ze to nerozdycha... Ci niekoho pusti z "klubu" je iralevantne..
SmazatProsionističtí pisálci se obávají přesného opaku a žádají pozastavit Turecku členství, aby se nestalo "trojským koněm" Putina! - http://www.reflex.cz/clanek/komentare/73181/spoluprace-turecka-s-ruskem-muze-byt-pro-nato-fatalni.html
OdpovědětSmazatNATO se zdiskreditovalo svou činností i nečinností. Tam kde konat mělo (ochrana vnější hranice), tam nekonalo. Naopak, tam kde konat nemělo, tam v rozporu se základní myšlenkou kolektivní obrany, vedlo agresivní válku. Už proto musí zaniknout. Pokud se tak nestane z vůle politiků, nastane tak ze střetu zájmů evropských mocností. A já k tomu pouze dodám, čím dříve, tím lépe.
OdpovědětSmazatA protiargumenty?
OdpovědětSmazat9. Vedení NATO se svou kvalitou blíží vedení EU.
10. Vedení Ruska, se kterým Erdogan navazuje kontakt, se svou kvalitou neblíží vedení EU.
11. Ne nadarmo přebírá velení druhé nejsilnější armádě v NATO Erdogan osobně.
Ještě neskončil, teprve tvrdě začal, je to turxit. Děda.
A konečně:
Smazat12. Nejde o hru nezávislých hráčů, členů NATO. Jde o hru globální, o hru řízenou shora.
Tedy zkrátka a dobře, tedy ne špatně, CIA to se svou péčí o Turecko přepískla příliš. A za to by si asi zasloužila Nobelovu cenu za mír. Děda.