Reklama

.

.

středa 10. srpna 2016

“Šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí” Jan Werich

Zdeněk Jemelík 
10.8.2016   Rukojmí
Popelka vězeňství
Ač od vyhlášení amnestie bývalým prezidentem Václavem Klausem už uplynuly vice než tři roky, stále se ještě občas najdou lidé, kteří jej za ni veřejně odsuzují. Přehlížejí skutečnost, že v té době nebylo jiné cesty k odvrácení kolapsu vězeňství: věznice byly přeplněné, přicházeli stále noví odsouzení, v rozpočtu chyběly peníze na provoz na poslední čtvrtletí.
Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.

Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že jednotkovým počtem vězňů a mimořádně vysokou recidivou patří jimi spravovaná země k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze se pak divit, že návrat k situaci ve vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách. Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do věznic vracejí.

Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti, populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud nedařily, takže loď dodnes pořádně nevyplula.

Náramky nejsou všelék, pomohou jen částečně. Ale každá stovka vězňů, o kterou se díky jejich používání uvolní prostory věznic, by byla pro Vězeňskou službu dobrodiním.

Jejich obstarání je nepochybně mnohem méně náročný úkol než vytvoření účinného systému opatření ke snížení recidivy. Pokud se přesto nedaří, nelze očekávat, že v řešení náročnějších úkolů bude aparát resortu spravedlnosti úspěšnější.

Všecko je v lidech. Obecně je přeplněnost věznic jedním z prvků nevábného obrazu stavu společnosti. Je výsledkem celého řetězce příčinných souvislostí, z jehož článků naprostou většinu mají v moci orgány mimo Vězeňskou službu. Ale ani pro zvládnutí těch, které má v rukou, nemá dostatek prostředků.

Vězeňství se vytýká, že značná část vězňů, kteří se vrací na svobodu, nemá vytvořeny pracovní návyky, dovednosti a znalosti, jež by zvýšily jejich cenu na trhu práce. Nemůže tomu být jinak, protože zaměstnanost vězňů stále nedosahuje potřebné úrovně, i když z jejich strany převažuje poptávka nad nabídkou pracovních příležitostí. Ale pro zabezpečení dostatku pracovních míst nemá vězeňství dostatečné prostředky. Zajišťování práce pro vězně u externích zaměstnavatelů je z hlediska objemu potřeb pouhým příštipkařením a je velmi obtížné. Prospělo by podstatné rozšíření kapacity vlastních výrobních zařízení, které je ale investičně značně náročné a ve státním rozpočtu se na ně dlouhodobě s dostatečnými částkami nepočítá. Sice probíhá, ale neúnosně pomalu.

Ani výchovná práce s vězni nemá odpovídající úroveň, takže představa, že věznice převychovají narušitele zákona ve slušné lidi, kteří se již nikdy nevrátí za mříže, je pouhá iluze. Také zde narážíme na peníze: Vězeňská služba nezaměstnává dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by se věnovali výchovné práci s vězni. Jednak jim nemůže nabídnout zajímavé platové ohodnocení, ale zejména ji tlačí stále se zvyšující stavy vězňů, aby tabulková místa obsazovala především lidmi pro zajištění ostrahy a běžného provozu věznic.

Za těchto okolností je personální situace vězeňství tíživá. Intenzita využití pracovní síly u příslušníků Vězeňské služby a tlak na jejich psychiku jsou mimořádně vysoké. Po celou dobu pracovní směny jsou stále v akci a na očích chovanců a spolupracovníků, přičemž z velké části pracují s lidmi, kteří mohou být nepříjemní, ba i nebezpeční. Musí být stále ve střehu. Pokud počty vězňů, připadajících na jednoho příslušníka služby, překročí hranice únosnosti, běžným jevem se stává přepracovanost se všemi s tím souvisejícími negativními projevy.

Přeplněnost věznic proto vyvolává potřebu posílení Vězeňské služby ČR o další tabulková místa. Z tohoto důvodu její velení vyslalo k vládě požadavek na navýšení počtu příslušníků a civilních zaměstnanců přibližně o osm set osob. Našlo vlídné pochopení u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Pokud by vláda vyhověla, skutečné navýšení stavů by nebylo automatické a bez námahy: získat zájemce o namáhavou, mizerně placenou práci není snadné. Ale nakonec nebude třeba tolik se namáhat, protože ministr financí odlehčil vedení Vězeňské služby od starostí: dostanou prostředky jen na polovinu potřebných počtů. Vězeňství je přece Popelka, která se spokojí s tím, co na ni zbyde a s potížemi si nějak poradí. Až dojde k první vzpouře v některé přeplněné věznici, politici si možná všimnou, že způsobilost Vězeňské služby řešit kvadraturu kruhu nejsou neomezené. Připomínám vtipný výrok Jana Wericha, který platí i zde: “šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí”. Za úsporu prostředků, ušetřených dnes na výdajích na vězeňství, zaplatí stát v budoucnu několikanásobek ušetřených částek.
Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.

Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že jednotkovým počtem vězňů a mimořádně vysokou recidivou patří jimi spravovaná země k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze se pak divit, že návrat k situaci ve vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách. Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do věznic vracejí.

Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti, populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud nedařily, takže loď dodnes pořádně nevyplula.

Náramky nejsou všelék, pomohou jen částečně. Ale každá stovka vězňů, o kterou se díky jejich používání uvolní prostory věznic, by byla pro Vězeňskou službu dobrodiním.

Jejich obstarání je nepochybně mnohem méně náročný úkol než vytvoření účinného systému opatření ke snížení recidivy. Pokud se přesto nedaří, nelze očekávat, že v řešení náročnějších úkolů bude aparát resortu spravedlnosti úspěšnější.

Všecko je v lidech. Obecně je přeplněnost věznic jedním z prvků nevábného obrazu stavu společnosti. Je výsledkem celého řetězce příčinných souvislostí, z jehož článků naprostou většinu mají v moci orgány mimo Vězeňskou službu. Ale ani pro zvládnutí těch, které má v rukou, nemá dostatek prostředků.

Vězeňství se vytýká, že značná část vězňů, kteří se vrací na svobodu, nemá vytvořeny pracovní návyky, dovednosti a znalosti, jež by zvýšily jejich cenu na trhu práce. Nemůže tomu být jinak, protože zaměstnanost vězňů stále nedosahuje potřebné úrovně, i když z jejich strany převažuje poptávka nad nabídkou pracovních příležitostí. Ale pro zabezpečení dostatku pracovních míst nemá vězeňství dostatečné prostředky. Zajišťování práce pro vězně u externích zaměstnavatelů je z hlediska objemu potřeb pouhým příštipkařením a je velmi obtížné. Prospělo by podstatné rozšíření kapacity vlastních výrobních zařízení, které je ale investičně značně náročné a ve státním rozpočtu se na ně dlouhodobě s dostatečnými částkami nepočítá. Sice probíhá, ale neúnosně pomalu.

Ani výchovná práce s vězni nemá odpovídající úroveň, takže představa, že věznice převychovají narušitele zákona ve slušné lidi, kteří se již nikdy nevrátí za mříže, je pouhá iluze. Také zde narážíme na peníze: Vězeňská služba nezaměstnává dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by se věnovali výchovné práci s vězni. Jednak jim nemůže nabídnout zajímavé platové ohodnocení, ale zejména ji tlačí stále se zvyšující stavy vězňů, aby tabulková místa obsazovala především lidmi pro zajištění ostrahy a běžného provozu věznic.

Za těchto okolností je personální situace vězeňství tíživá. Intenzita využití pracovní síly u příslušníků Vězeňské služby a tlak na jejich psychiku jsou mimořádně vysoké. Po celou dobu pracovní směny jsou stále v akci a na očích chovanců a spolupracovníků, přičemž z velké části pracují s lidmi, kteří mohou být nepříjemní, ba i nebezpeční. Musí být stále ve střehu. Pokud počty vězňů, připadajících na jednoho příslušníka služby, překročí hranice únosnosti, běžným jevem se stává přepracovanost se všemi s tím souvisejícími negativními projevy.

Přeplněnost věznic proto vyvolává potřebu posílení Vězeňské služby ČR o další tabulková místa. Z tohoto důvodu její velení vyslalo k vládě požadavek na navýšení počtu příslušníků a civilních zaměstnanců přibližně o osm set osob. Našlo vlídné pochopení u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Pokud by vláda vyhověla, skutečné navýšení stavů by nebylo automatické a bez námahy: získat zájemce o namáhavou, mizerně placenou práci není snadné. Ale nakonec nebude třeba tolik se namáhat, protože ministr financí odlehčil vedení Vězeňské služby od starostí: dostanou prostředky jen na polovinu potřebných počtů. Vězeňství je přece Popelka, která se spokojí s tím, co na ni zbyde a s potížemi si nějak poradí. Až dojde k první vzpouře v některé přeplněné věznici, politici si možná všimnou, že způsobilost Vězeňské služby řešit kvadraturu kruhu nejsou neomezené. Připomínám vtipný výrok Jana Wericha, který platí i zde: “šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí”. Za úsporu prostředků, ušetřených dnes na výdajích na vězeňství, zaplatí stát v budoucnu několikanásobek ušetřených částek.

13 komentářů :

  1. proč je text 2x?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejspíš proto,že někteří blbci to k pochopení potřebují zopakovat....

      Vymazat
  2. Zcela účelové zdůvodnění Klausovy aminy. Ve skutečnosti bylo jejím hlavním účelem amilostnit ty největší gaunery-zloděje z 90-tých let z období Klausovy vlády, aby ani v budoucnu nemohli být případně odsouzeni. Ta masa ostatního propuštěného plebsu sloužila jen jako zástěna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidím to stejně, ale žijeme v otrokářském společnosti. Takže je potřeba hledat otrokáře, který nám poskytne co nejvíce času a prostoru na změnu společnosti ovládané zločinci na společnost řízenou dobrými lidmi, z elit je Klaus možná ten lepší spíše kopající za dobro. Protože obecně je elita víceméně zločinná nemá nikdo v ní možnost dělat to co by jsme si představovali. Je potřeba vzít v úvahu rozdíl mezi morálkou a etikou ve společnosti předstíranou a mezi skutečnou morálkou a etikou.

      Vymazat
    2. Klaus byl vejlupek,ale nejvíc to posral svojí amnestií ten zrzavej potrat opičí kurvy jménem Venca Lahváč Havel!!!!!

      Vymazat
    3. 13:46 ,, zrzavej potrat opičí kurvy,, tak ti říká táta nebo kamarádi.Jseš případ pro pana Davida on podobné úchyláky léčí

      Vymazat
  3. Skutečná příčina?
    Degradace morálky za minulé dekády pod vedením ODS a ČSSD.

    Klaus, ač ekonom, neznal špinavé peníze. "Po tmě" privatizoval. To byl začátek. Teď se šmrdolíme u konce.
    Děda.

    OdpovědětVymazat
  4. šlohperko moc dobře věděl co čini ze sve moci největšiho z největšich zloděju keci o přeplněnych basach a o ušetřeni peněz byli jen kamuflaž pro tupe vovce kterych je stale v čekistanu nadbytek -VIZ volby -ktere jeho ego vynesli k ředitelovani zeměkoule

    OdpovědětVymazat
  5. "Neznám špinavé peníze." Autentický výrok Klause začátkem devadesátých let a tím to začalo. Havel to přitvrdil jeho planým moralizováním a jsme tam, kde jsme, tedy u Bílé Hory II. Ještě vrátit majetky Řádu německých rytíŕů, odškodnit sudetské Němce. Dále pak se omluvit potomkům Heydricha, K. H. Franka a věnovat jim, na znamení dobré vůle, nějaký, dosud státní, zámek. Potom stačí už jen rehabilitovat Krychtálka, Lažanského a Vajtauera a omluvit se za národní obrození. A pravda spolu láskou zavládne v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, zvláště, když tato idylka bude garantována realizací myšlenek takových osobností jako Emil Hácha a Václav Havel. Morave

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K těm špinavejm pěnězům taky říkal: všechno budem privatizovat i cizincům. Na námitky, že to nechají zkrachovat tak odpovídal: ať nechají tu fabriku si sebou neodvezou ta nám tady zůstane. A zůstala, kromě jiných o kterých se nepíše, ta zlatá na černý zlato OKD !!!

      Vymazat
  6. V USA je 3x větší počet vězňů (v přepočtu na 100.000 obyvatel) než-li v průměru EU. Takže stále ještě máme co dohánět... USA - náš vzor!

    OdpovědětVymazat
  7. Stupidnější argumentaci zdůvodňující Klausovu amnestii jsem ještě nečetl. Klaus oním činem totiž v prvé řadě potvrdil, že od počátku svého angažmá po listopadu 1989 byl naprosto nekompetentní na funkce, na něž se dral. Ve funkci prezidenta měl dost času na to, aby alespoň inspiroval vlády, jež jmenoval, ke zlepšení situace ve vězeňství. Jako předseda vlády měl dokonce na jeho zkvalitnění času až nazbyt a konec konců i jako předseda sněmovny měl dost dlouhou dobu k tomu, aby inicioval patřičné zákony. Neudělal v tom nic, takže jeho milost nelze vůbec vysvětlovat jakousi zdánlivou krizí vězeňství. Bylo to tedy jen a jenom sprosté omilostnění zločinců, kterým on sám svými politickými činy kapitalistické kontrarevoluce napřed vytvořil příležitosti, oni je poněkud zneužili, ale on je nakonec, jako správný kmotr, z toho vysekal.

    OdpovědětVymazat

Reklama