Reklama

.

.

čtvrtek 22. září 2016

Kolektivismus a co s ním?

Štěpán Forgáč
22. 9. 2016
Kolektivismus je pojem, který v české kotlině stále ještě dost lidí vnímá jako něco komunistického nebo socialistického a to slovo užívají pro negaci čehokoliv a kohokoliv a zdálo by se, že to bude navěky. Když odezněly halasné fanfáry na oslavu osvobození a slavící se vyspali z oslavné kocoviny, přišlo vystřízlivění a nové pochybnosti. Ti, kteří zavrhli boha Kolektiva, konvertovali k nové víře – k bohu Individuu. Jen tak od zdi ke zdi, bez selského rozumu, a tak z bláta do louže.

Co s tím? Je třeba začít přemýšlet vlastní hlavou a hledat spojitost mezi individualismem a kolektivismem.

Dojdeme ke zjištění, že individualismus a kolektivismus jsou přirozenými součástmi lidského konání. Jsou nerozlučně spjaty, a pokud se je snažíme od sebe oddělit, zakládáme si na problém. A to se děje trvale.

Charakterizujme si

- „komunistický socialismus“ jako společenskou formaci nepřirozeného, komunisty vynucovaného kolektivismu,
- „kapitalismus“ jako společenskou formaci odmítající přirozený kolektivismus
- „demokracii“ jako společenskou formaci přijímající individualismus i kolektivismus jako nedílné součásti své existence.

Vzhledem k tomu, že jsem charakterizoval demokracii jako nerozlučné - bipolární spolupůsobení individuálna a kolektivna - jednotlivce a kolektivu, musel jsem se zabývat i vztahy mezi nimi navzájem.

Základní otázkou je, co by mělo mít morální právo dominovat.
Při hledání odpovědi si musíme vzít na pomoc pojem svoboda.

Zásadní otázka je, která svoboda má morální právo být dominantní. Svoboda jednotlivce nebo svoboda kolektivu? Kdo a komu může omezovat svévoli aby byla „přetavena“ ve svobodu?

Tak jsem dospěl k tomu, že je nutno definovat co je to svoboda:

1. Svobodu formují meze ohraničující svévoli.
2. Transformace svévole ve svobodu může proběhnout jen kolektivně a nabytá
svoboda platí jen pro teritorium daného kolektivu.
3. Podmínkou platnosti transformace svévole ve svobodu vytvořením jejích mezí je možnost účasti každého člena daného teritoria na této tvorbě.

Svoboda je tedy statek, který lze získat jen kolektivně a to odlišuje zásadně její charakter od svévole.

Svoboda je tedy produktem kolektivu a to platí pro svobodu jednotlivce i kolektivu.

Tím jsme stanovili morální normu, že jednotlivec/jednotlivci se musí podřídit rozhodnutí kolektivu, jehož je/jsou členem/členy a menší kolektiv/kolektivy se musí podřídit rozhodnutí kolektivu většího, jehož je/jsou členy.

Z uvedeného logicky vyplývá, že dominanci kolektivu jsme shledali jako přirozenou. Pokud se budeme chovat přirozeně budeme v bezpečí. V současné době se přirozeně nechováme, protože jsme si nechali vnutit individuálno a kolektivno jsme odmítli. Kolektivno je totiž bezpečnostní pojistkou – zpětnou vazbou individuálna. Teď jedeme v autě, které nemá brzdy. To nedopadne dobře.

7 komentářů :

  1. Přiznám se, že tomu nerozumím. Potřebuji definované pojmy. Vzpoměl jsem si na aforismus: "Geniálním myšlenkám porozumí i blbec. Ale jinak." Obávám se, ře textu porozumí každý jinak, ať blbec nebo génius. Já se omlouvám, nevím co ta slova pro autora znamenají.
    Ivan David

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jistě tomu rozumíme, ale skutečně to může být vyloženo každým jinak.
      Když jsem kdysi řekl příteli, že na 1. místě je vždy stát (hodně dávno před současnými konflikty), koukal na mě jako na blázna.
      Znal mě jako rodinné založeného člověka, individualistu.

      Já jsem mu řekl, že se to vzájemně neodporuje. Pokud by měla být na 1. místě rodina, můžou vzniknout situace, kdy bude soused sousedu sázet na zahradě granáty, místo brambor.
      Byly léta plné zkušeností (zlatá 90), která mě hodně poučila. Zejména o zbytečně stráveném čase a důvěře. To samozřejmě odvrátí člověka od společnosti, když je společnost nadšena jinak. Tak se na jednotlivých stupních "vyráběl" individualismus na zadání, rychle a poměrně, jak je vidět (sám nejsem výjimkou), úspěšně.
      Individualismus si ovšem nelze přeložit jako sobectví, z mého pohledu s ním nemá nic společného. Ani nezájem o společnost, problémy. Někdo prostě nedokáže mlčet i kdyby měl, když vidí bezpráví. Někdo, když vidí zlaťáky, udělá cokoli.
      Většina bohužel pozoruje a cítí ohrožení až když je hodně pozdě. Jejich reakce může být poté různá, nejspíše nikdy ne dobrá. Vůdce chybí, v českém prostředí si dovedu představit pouze scenáře, které vše svalí na romy, důchodce atd. To je normální, to funguje, zabírá a ochrání to politiky, oligarchy. Fašismus a ukrajinizace s obří podporou velkého bratra. Navíc, v ČR existuje jeden zajimavý efekt - čím více nějaký politik řve a představuje "silová" řešení, tím ji atraktivnější.
      Cosi to napovídá o složení společnosti, budiž, ale PROBLÉM TATO VOLBA NEVYŘEŠÍ, POUZE VYHROTÍ.
      Intelektuální část udělá jediné (zde jiný scenář nebude). Rozprchne se na západ-východ-sever-jih, kde má již nyní naplánováno a ještě předtím, než se někdo postaví do čela.
      Z osobního pohledu, nárust účtů v cizí měne probíhá poměrne pozdě (je tedy vidět, že i ta "elita" má velké zpoždění v myšlení).
      Stát může kdykoli uzavřít hranice a k odcestování dát svolení pouze svým "přátelům", aby nebyli v ohrožení. Dobré jištění je např. dvojí občanství. Vyčítat někomu, že si nechce hrát s nácky na vlastence? Ale, no táák.

      Absence kolektivního zájmu dokládá i naše dlouhodobá zahraniční politika - žádná, nebo každý ve "straně" máme svůj názor. Na to doplatí společnost katastrofálně.
      Tento stát, zdá se, byl prodán hodně dloudo a politici vyhodnotili situaci předem tím, že si lehli a roztáhli nohy, resp. vyčkávají na vítěze, "výhledově možné". Poté začnou tvrdé, silové represe, absence kolektivního myšlení znemožní případné protesty z důvodů individuálních potřeb.
      Katalogizace probíhá již delší dobu, i pro možné ohrožení státu jako takové, no PŘEDEVŠÍM pro umlčení kriticky smýšlejících jednotlivců.

      Ono, určitým způsobem probíhá odtažení od společnosti neustále (rozdílný intelekt, respekt většinového zájmu, přispůsobení vůle většiny, nebo ochota "delat si věci po svém").
      V klidné době je to pouze pousmání (i když nevím čemu, když pouhá existence bezdomovectví mi nedovolí tlemit se), s myšlenkou "když je to baví".
      Ta VELKÁ změna potřebovala slabý stát a stav, kdy je každý druhý člověk konkurent prvnímu. Jak pro likvidaci odborů, protestů - kde není společný zájem, není protest a jedinec má mít zájem pouze o vlastní profit, nebo vůbec o přežití, takže to bylo a je hroceno až k existenčnímu ohrožení neustále.
      Že může díky absenci společného zájmu zaniknout i stát, vědeli pouze tvůrci (kolonialisté).
      Po nich si to uvědomovala část, která byla nonstop dehonestována - komunisté.

      Pozn. nejsem v žádné straně, pro natírače barev.

      Vymazat
  2. Je to trochu krkolomné, já pochopil, že svoboda celku(kolektivu-rodiny, národa, státu)je nadřazena svobodě nižší skupiny-až jednotlivce. S tím se dá souhlasit v obecnosti, v detailech se s tím lidstvo "pere" od nepaměti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS. především se lidstvo pere, který "soudce" určí prioritu svobody té které skupině.

      Vymazat
    2. Problém je ve špatně vnímané rovnosti.
      Svévůle, nebo svoboná vůle. To neexistuje, je vštěpováno, nebo podvědomě zapustí kořeny. Ani pro majetné. I když si to nepřipouští, jsou otroky "udržení statutu". Ať jde o moc politickou, nebo finanční atd.
      Prožívají někdy více strachu, než ten, kdo se u lékárny rozhoduje, zda si koupí léky, nebo bude riskovat jízdu tramvají načerno.

      Díky přítomnosti pudu sebezáchovy je v druhém spektru člověk přinucen dělat věci, které jdou proti jeho vůli. Jaká je svobodná vůle otroka? Žvásty o tom, že hodný zaměstnavatel dává někomu z dobrého srdce práci s platem otroka končí tam, kde začíná intelekt daného otroka. A... nevýdržely, člověk se vzvíjí.

      Člověk je (z mého pohledu) většinově konzervativní, liberalismu se učí již v ranném dětství v životě ve společnosti (neplést si to s umělě vetvoženým neoliberalismem).
      Tzn. přirozeně má rád své Status Quo.
      Zároveň je i "hraboš polní". Je jedno, zda sbírá známky, nebo peníze. Prostě rád hromadí.
      Jako i zlozvyk, tak i každý zvyk je železná košile.

      Pokud by existovala rovnost v právu, zákony by skutečně platily pro všechny, v přístupu ke kvalitnímu (zaniklo) vzdělání, zdravotnictví (léky jsou pro chronicky nemocné a starší skupinu často otázkou existenčního ohrožení, dle nemoci a ceně), postupně by se mohl změnit i postoj společnosti. Celkové vnímání.

      Zákony by ovšem vyžadovaly silné a tvrdé protikorupční prvky, vládnout by nutně musela odborná část, nikoli populistická s určitou mírou odpovědnosti (ne plnou, zneužitelné).

      Pro větší pocit bezpečí a sounáležitosti je nutná státní banka, která bude garantovat bezpečí, jako i jediná státní zdr. pojišťovna.
      A pomalu se blížím k reálnímu, zrušenému, prokletému socialismu.
      Je to pouze mé vidění, každý může mít samozřejmě jiný pohled, který vychází z jeho životních zkušeností. Jeden v "době neklidu" funguje, druhý ne.

      Současnost je nastavená naopak a ti, co vládnou si nepřejí změny z výše uvedeného.

      Nebezpečí spočívá i v genofondu národa, který je podceňován, naopak je snaha začlenit do národních států cizí prvky.
      Platí tedy i - Buď společnost je rovnostářská tím, že si to plně uvědomuje, nebo není a uměle tím vzniká klientelismus a korupce.
      Po čase to tiché přeroste v protest, demonstrace, revoluce a vše je při starém.
      Typicky nostop lavírování latinské ameriky, která si jako nepoučitelně stádo vždy sama vyrobí fašismus po socialismu. Jo - z vlastní blbosti.
      A opačně - Švédsko, jako názorný příklad blbosti, která si dá vnutit za levicový postoj i hromadné znásilňmování žen.
      Normální člověk si řekne, co je tak na neomarxismu levicového?
      Barosso, který jako oduševnělý levičák nyní maká u Goldmanů. Už mu jen nahodit barevbé číro.

      Jedíná věc dokáže zabránít další světové válce. Shodit globální bankovní systém dříve, než on stačí zafinancovat i poslední prvky ke spuštění.
      A nemyslím, že straším.

      Vymazat
  3. Autorova úvaha snad měla být věnována vztahu člověka (individua) a společnosti.
    O tom, jak účelně skloubit jejich zájmy, jak využít individuální snahu, iniciativu, tvořivost (nápaditost), odpovědnost ... i ku prospěchu širšího kolektivu či společnosti. Nebo - na druhé straně - jak ze strany kolektivu napomáhat individuu k rozvoji své osobnosti či žití co možná bohatého a kvalitního života v kvalitním prostředí. A jak také vymezit (omezit) neblahé důsledky individualismu.
    I když se po (trochu úsměvné) slovní ekvilibristice dopracovat k závěru, že koncept "kolektivismu" má vyšší prioritu (s čímž souhlasím), nijak zvlášť promyšlenými argumenty to neprokazuje.
    Jistěže řešení toho vztahu není jednoduché a nikdy nebude konečné. Je totiž podmíněno historicky, kulturně i společensko-ekonomicky i mezinárodně-politicky. A promítá se do několika rovin, např. morální (etické), ekonomické, politické (a právní). Třeba o tom jednou pojedná více a hlouběji ...

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji pánové za kvalitní komentáře, nečekal jsem jich tolik po "odsudku" pana Davida a Trollům děkuji za neúčast. Já si "filozofické" problémy vždy redukuji k pochopení na menší "jednotky". Teď jsem "použil" Indiánský kmen, kterýkoliv. O přežití kmene, srovnatelné nás, národů v Evropě, rozhodují tři věci. Ženy, mládež a důchodci. A okolní, nepřátelské kmeny. Nebudu se široce rozepisovat, použiji Indiánský kmen. Ženy chránit pro život dávající, mládež vychovat pro obranu,ideologicky a z důchodců volit "radu starších a náčelníka" celým kmenem. Ostatní jsou jen návrhy "nepřátelských, doma tak nečiníc, kmenů". Jsem pro přímou volbu "Rady starších" a přímou volbu prezidenta jako "náčelníka radě starších" s vírou, že dobře v "Česku"zase bude. Možná bych měl ještě říci, co s nepřáteli, poslat "šupem" k jejich přátelům.

    OdpovědětVymazat

Reklama