Reklama

.

.

neděle 2. října 2016

Americké volby – Zahraniční politika USA: hesla a priority



Oskar Krejčí  
2.10.2016 Nové slovo  


Letošní prezidentské volby v USA se odehrají na počátku šestnáctého roku války v Afganistanu – tedy nejdelší války Spojených států v jejich dějinách. A není to jediná válka, které se Spojené státy v tyto dny účastní. Lidské, materiální i morální náklady této politiky jsou obrovské. 


Jak uvádějí John Mearsheimer a Stephen Walt v letním čísle časopisu Foreign Affairs, jen samotné „války v Afganistanu a Iráku stály mezi čtyřmi až šesti biliony dolarů a zabily téměř sedm tisíc amerických vojáků a zranily více než pět tisíc.“ Nemluvě o ztrátách na druhé straně front, civilního obyvatelstva a majetku v zemích, kde boje probíhají. Přesto je téma zahraniční politiky v amerických volbách pro voliče méně významné než domácí problémy: podle výzkumu agentury Gallup ze září je problematika národní bezpečnosti až na osmém místě a pouze 5 % respondentů ji pokládá za nejdůležitější problém země.


Pro zahraniční teoretiky bývají ale prezidentské volby v USA nejzajímavější právě z hlediska zahraniční politiky této supervelmoci. To platí zvláště pro ta hlasování, která probíhají na konci druhého volebního období uřadujícího prezidenta, neboť zákonitý nástup nového pána či paní Bílého domu vždy naznačuje výraznější změnu – což je případ právě letošních voleb. Nový prezident povětšině přichází s novým heslářem a často i s novými prioritami. Jeho či její kampaň je plná nových slibů, které mají mobilizovat zklamané, ale též přinést jistoty pro ty, kteří jsou s daným stavem nespokojení a chtějí si své hodnoty, výhody, privilegia zachovat i v měnících se časech. Z hlediska zahraniční politiky USA to často znamená slib nových cílů a technik, jak zajistit staré i nové priority.

Analytici, kteří se pokoušejí předvídat, jak a kam bude nový prezident či prezidentka řídit zahraniční politiku, stojí před důležitou otázkou: odkud čerpat projekty zahraniční politiky Spojených států po lednu 2017, kdy se nový prezident-prezidentka ujme úřadu? Z hlediska dostupných dat se nabízejí tři hlavní zdroje informací, které umožňují relativně přesnou prognózu.
Programy politických stran, které prezidentské kandidáty navrhují. Tyto programy přinášejí především informace o stupni kontinuity zahraniční politiky Spojených států.

Spolupracovníci navržených kandidátů, kteří se zabývají zahraniční politikou. Jedná se především o experty pro danou oblast, které si kandidát sám vybral a odkud se bude rekrutovat poradce pro otázky národní bezpečnosti. Ze skupiny poradců možná budou i někteří ministři zabývající se zahraniční politikou, ale i případní šéfové vojenských a zpravodajských rezortů. Tito spolupracovníci někdy pocházejí z vysokých škol či nejrůznějších think-tanků, kde se věnovali i publikační činnosti a jejich produkce je významným indikátorem orientace budoucího prezidenta. Důležitý je z tohoto hlediska i spolukandidát na funkci viceprezidenta, který se může věnovat některým aspektům zahraniční politiky, a to zvláště v případě slabých prezidentů. Spolupracovníci prezidentských kandidátů jako zdroj přinášejí informace o volnosti v rozhodování a ústupcích, které kandidáti museli udělat v představách o budoucí zahraniční politice Spojených států.

Vlastní profil kandidátů na prezidenta či prezidentku, jejich zkušenosti s výkonem zahraniční politiky, znalosti z dané oblasti, ale i jeho osobností charakteristika, jako je zájem o danou oblast, temperament, schopnost kolektivního rozhodování a podobně. Profil kandidátů jako zdroj informuje především o možné diskontinuitě v zahraniční politice Spojených států.


AMERICKÉ VZKŘÍŠENÍ


Program republikánské strany byl pod heslem Věříme v Ameriku přijat na nominačním sjezdu, který se konal 18. až 21. července v Clevelandu. Hned první věta jeho preambule nenechává nikoho na pochybách o pojetí tohoto textu: „Věříme v americkou výjimečnost.“ Zároveň v obecné rovině preambule vyjadřuje přesvědčení, že „v uplynulých osmi letech byla Amerika vedena špatným směrem… Naše postavení v mezinárodních vztazích výrazně upadlo – naši nepřátelé se nás již nebojí a naši přátelé nám již nevěří“. Závěrečná kapitola programu nazvaná Americké vzkříšení je pak přímo věnována zahraniční politice USA a situaci ve světě.

Před charakteristikou mezinárodní situace je v této kapitole pasáž o amerických ozbrojených silách, přičemž jejich význam je hned na začátku zdůrazněn odvoláním se na Alexandra Hamiltona a George Washingtona. Podle republikánů jsou Spojené státy v bezpečnostní krizi. Několikrát je v programu zopakována teze, že „republikáni jsou stranou míru prostřednictvím síly“, přičemž podle tohoto textu „síla znamená americkou vojenskou nadřazenost“. Ozbrojené síly USA mají být „nejsilnější na světě, s obrovskou převahou nad jakýmkoliv jiným státem či skupinou států“. Mají to být ozbrojené síly, které jsou – jak tomu prý bylo v Reaganově éře – schopny „vést a vyhrát dvě a půl války najednou“, a to v celé škále od kontrateroristických operací po odstrašení agrese velké mocnosti. To vyžaduje odchod od „strategie založené na rozpočtu k strategii, která staví na první místo národní bezpečnost“; vojenský rozpočet nesmí zůstat rukojmím domácí agendy. Je požadováno zvýšení počtu vojáků, modernizace nukleárních zbraní a jejich nosičů, ale i „ukončení politiky vzájemného zaručeného zničení“ – což je teze, která je vysvětlitelná jen jako přání vytvořit takové síly, které by umožňovaly beztrestný první úder.


Hranice jsou důležité


Republikánsky program uvádí, že „bezpečnost na hranicích je otázkou národní bezpečnosti“. Už v preambuli hned za výtkou současné vládě Baracka Obamy, že téměř zdvojnásobila zadlužení USA, následuje tvrzení, že tatáž vláda „odmítla kontrolovat naše hranice, ale zkouší kontrolovat naše školy, farmy a podnikatele, a dokonce i církevní instituce“. Program oceňuje příspěvek legálních migrantů k rozvoji Spojených států, ovšem dodává, že „americká imigrační politika musí sloužit národním zájmům USA“. A v návaznosti na to dodává, že v době terorismu, drogových kartelů, obchodu s lidmi a kriminálních gangů „přítomnost milionů neidentifikovaných jedinců v této zemi představuje smrtelné nebezpečí pro bezpečnost a suverenitu“. Program přímo uvádí: „Podporujeme vybudováni zdi kolem naši jižní hranice a ochranu všech vstupních bran.“

Při charakteristice protivníka USA se mluví o „represivních vládách, jako jsou ty v Číně, Rusku a řadě dalších zemí na Středním východě a v Africe“. Popis zájmo­vých teritorií začíná Blízkým vý­chodem, ovšem Saúdská Arábie není v programu vůbec zmíněna. Je tu ale podkapitola Naše nezpochybnitelná podpora Izraele, přičemž bezpečnost této země je označena za národní zájem USA. Obamově vládě, a zvláště Hillary Clintonové je vytýkáno „špatné zacházení s arabským jarem“. Kritizována je politika vůči Iránu i „syrskému diktátorovi“, je zde ale též vyjádřena podpora kurdskému lidu a jeho požadavku autonomie. Pozoru­hodná je teze, že „náš boj proti terorismu není etnickým či ná­boženským bojem“. Následuje část Vůdcovství USA v asijském Pacifiku, která obsahuje celou řadu výtek vůči politice Pekin­gu, výstavbě čínských ozbrojených sil i ekonomice „založené na pirátství“. Zdůrazněny jsou smluvní závazky USA vůči některým zemím v tomto regionu.

Evropa je viděna jako tradiční spojenec, přičemž evropské státy NATO by měly „plnit své závaz­ky a hradit své potřeby týkající se větších investic do armády“. Problém Ruska je v programu zmíněn několikrát, a to zvláště v souvislosti s Ukrajinou. Jsou připomenuty společné zájmy Washingtonu a Moskvy – „lik­vidace terorismu, boj proti ší­ření jaderných zbraní, podpo­ra obchodu a další“; popsány jsou ale i problémy s Ruskem – „trvající eroze osobní svobody a základních práv pod součas­ným vedením Kremlu“. Hovo­ří se zde dokonce, že USA čelí „návratu ruské válkychtivosti“. O smlouvě Nový START, která se týká omezení strategických zbrani, se mluví jako o dohodě, která dovoluje Rusku zvětšovat jeho jaderný arzenál a snižuje arzenál USA. Snaha Obamy vyjit s Ruskem prý „neutralizovala“ plány na výstavbu amerických „obranných zařízení“ v Česku a Polsku. Program uvádí, že republikáni „podporují trvání a případné rozšíření sankcí“ pro­ti Rusku, pomoc ukrajinským ozbrojeným silám a jejich větší koordinaci s obranným pláno­váním NATO.

V celém více než šedesát strá­nek dlouhém programu není je­diná zmínka o mezinárodním právu. Naopak, je zde odmítnutí pravomoci Mezinárodního trest­ního soudu nad občany USA, ale i Agendy 21, tedy závěrečného dokumentu z Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Republikáni též zdůrazňují, že nebudou podporovat úmluvy OSN týkající se práv žen, ale ani práv dětí nebo práv hendikepovaných, či smlouvu OSN o obchodu se zbraněmi. Dávají najevo i trvající výhrady k Úmluvě o mořském právu. Program také slibuje, že se republikánský prezident nebude cítit vázán mezistátními doho­dami, které neratifikoval Senát – například smlouvou s Iránem o jaderném programu. Zato se tu mluví o mezinárodních or­ganizacích, v nichž „neexistuje žádná náhrada za principiální americké vůdcovství“. Přitom „Spojené státy potřebují radikální přehodnocení své lidsko-právní diplomacie“, čímž se myslí propojování ideologických té­mat s každým jiným tématem zahraniční politiky USA.

V přijatém programu repub­likánské strany je naznačena změna proti současné politi­ce. V jejím pozadí jsou obecné konzervativní hodnoty a idea­lizace minulosti Spojených stá­tů. V programu se opět mluví o „novém americkém století“, což bývalo heslo amerických neokonzervativců.


PRINCIPIÁLNÍ VEDENÍ


Program demokratické strany byl přijat na nominačním sjezdu, který se konal 2. až 28. července ve Filadelfii. Protože se jedná o program vládnoucí strany, je zde menší akcent na změnu než u republikánů, což se projevuje i v častém užívání slova „věříme“. Tento program je psán v liberálním duchu. Už v preambuli uvádí, že „demokraté věří, že kooperace je lepší než konflikt, příležitost je lepší než zášť a mosty lepší než zdi“. Obdobně jako republikáni i demokraté jsou přesvědčeni, že „americké vedení světa je podstatné pro udržení naší bezpečnosti a pro růst naší ekonomiky v následujících letech“. I tady, jako u republikánů, lze nalézt mystickou víru ve zjevné předurčení USA vést svět: „Věříme, že Amerika je jiná než kterýkoliv stát na Zemi. Náš důvtip nemá obdobu, naše armáda je nesrovnatelná, naše ekonomika je největší, nejdynamičtější a inovativnější, naše hodnoty jsou trvalým zdrojem síly a inspirace pro celý svět.“

Program uvádí, že demokraté věří, že „chytré užívání diplomacie, rozvoje a ekonomického státnictví může zabránit krizím, upevnit stabilitu a zajistit nám větší bezpečí“. Avšak hned následující odstavec uvádí: „Věříme, že i když naše armáda musí být nejsilnější ve světě, může být vysílána do boje tehdy, když naše závazky jsou jasně vysvětleny americkému lidu a naše jednotky mají vše, co potřebují pro splnění své mise. Věříme, že válka musí být poslední možnost, ne první volba.“ Demokraté deklarují podporu „chytrému, předvídatelnému rozpočtu na obranu, který reaguje na strategické výzvy stojící před námi“. I když zdůrazňují potřebu porazit takzvaný Islámský stát, dávají najevo přesvědčení, že to „nevyžaduje rozsáhlé nasazení amerických bojových jednotek“. Jestliže před osmi lety demokraté slibovali úsilí odstranit jaderné zbraně, včetně závazku do sta dnů po nástupu Obamy do Bílého domu svolat summit o jaderném odzbrojení, tentokrát jsou jejich plány mnohem skromnější. Už ne „jaderná nula, ale pouze snížení počtu amerických nukleárních náloží a jejich nosičů plus omezení závislosti obrany USA na jaderných zbraních. Jenže takového formulace skrývají výzkum, vývoj a zavádění nových zbraní, které sice nevyvolávají jaderné záření, ale mají obdobnou trhavou silu jako zbraně nukleární.

V kapitole nazvané Čelit globálním hrozbám jsou tyto hrozby vyjmenovány v pořadí: terorismus, Sýrie (včetně požadavku odchodu prezidenta Bašára Assada), Afganistan, Írán, Severní Korea, Rusko, kybernetická bezpečnost, nešíření zbraní hromadného ničení plus požadavek „globálního klimatického vedení“. I v tomto programu, stejně jako v republikánském, je Evropa vyjmenována až jako třetí v zájmech teritorií USA, ovšem pořadí prvních dvou je prohozeno: blízkovýchodní region je až za tichooceánským. Demokraté projevují starost o svobodnou plavbu v Jihočínském moři, což jsou formulace skrývající snahu držet si nad touto oblastí kontrolu. Na druhé straně, stejně jako republikáni i demokraté zdůrazňují setrvání u politiky jedné Číny, tedy neuznání státní suverenity Tchaj-wanu. V Afganistanu chtějí demokraté „spolupracovat s koalicí partnerů vedenou NATO, aby byla podpořena demokraticky zvolená vláda“. Demokraté budou tlačit na to, aby „vládnutí v Iráku a Sýrii bylo inkluzivnější s respektem k rovným právům všech občanů“. Podpoří dohodu s Íránem o jaderném programu, avšak také „posílí nenukleární sankce“. V programu demokratů není žádná zmínka o situaci v Libyi, na jejímž rozbití se jejich kandidátka na úřad prezidentky aktivně podílela.

Demokraté podpoří zájem Evropy o bezpečnost, což znamená „posílit těsné vztahy se státy usilujícími o upevnění svých vztahů s NATO a Evropou, jako jsou Gruzie a Ukrajina“. Rusko je obviňováno z „destabilizačních akcí kolem jeho hranic, porušování ukrajinské suverenity a snahy znovuvytvořit sféry vlivu, což podkopává americké zájmy“. Spolu s evropskými spojenci slibují „bránit ruské agresi“. Pozoruhodnou ilustrací přístupu v duchu „osvíceného egoismu“ je věta: „Objasníme Putinovi, že jsme připraveni s ním spolupracovat, pokud je to v našem zájmu.“

V programu demokratů se opět objevil – tak jako před osmi lety, kdy poprvé kandidoval Barack Obama – příslib zavřít věznici na základně Guantánamo. Neméně zajímavým bodem programu demokratů je slib, že zavřou Institut bezpečnostní kooperace na západní polokouli (The Western Hemisphere Institute for Security Cooperation; WHINSEC), kde od roku 1946 prodělalo „antikomunistický protipovstalecký výcvik“ více než 64 tisíc vojáků z Latinské Ameriky.


Podpora migrace

Výrazná odlišnost od republikánského programu je v postoji k migrantům. Už v preambuli demokratické platformy je zásadní teze: „Víme, že dnešní imigranti jsou zítřejší učitelé, lékaři, právníci, vládní představitelé, vojáci, překladatelé, aktivisté, členové školních samospráv, pilíře našich komunit.“ Tato představa je deklarována bez jakékoliv relativizace například v podobě formulace „někteří migranti“ či „mnozí migranti“. A následuje pasáž o lidských právech v „nesobecké a soucitné zemi“, myšleno v USA. Zároveň je zde tvrzení, že „demokraté jsou stranou inkluze“.

Ani v programu demokratů není žádná zmínka o mezinárodním právu. Obecně demokraté slibují, že budou „budovat mír, chránit demokracii a zastánce lidských práv“ – což je teze, která koketuje s myšlenkou dalších barevných revolucí. Demokraté dávají najevo důvěru v globální instituce, zvláště OSN, a multinárodní organizace, které jsou „důležitým hlasatelem americké síly a vlivu“. Slibují připravit do sta dnů po nástupu jejich kandidátky do Bílého domu globální summit o klimatických změnách.

POROVNÁNÍ HLAVNÍCH TEZÍ PROGRAMU REPUBLIKÁNŮ A DEMOKRATŮ V OBLASTI ZAHRANIČNÍ POLITIKY.


Z porovnání textů je v programech republikánů a demokratů cítit z jedné strany výrazná kontinuita v čase, z druhé podobnost v přístupu obou politických stran. Je tomu tak mimo jiné proto, že tyto programy odrážejí náladu uvnitř široce pojaté americké politické elity. Zároveň hodnoty, které citované programy vyjadřují, jsou v řadě případů bipartijní. K mezistranickému hodnotovému konsenzu patří především mesianismus, kult síly a právní nihilismus, který je spojen nevyřčenou představou nadřazenosti vnitrostátního práva USA nad mezinárodním právem a právními systémy ostatních zemí.

Nic ovšem předem nezaručuje, že se Donald Trump či Hillary Clintonová budou uvedenými programy cítit vázáni. To naznačuje například Trumpova akceptační řeč na republikánském konventu, v níž prohlásil, že „musíme opustit selhavší politiku výstavby států a změn režimů, kterou Clintonová prosazovala v Iráku, Libyi, Egyptě a Sýrii“. Z druhé strany od Clintonové lze očekávat větší blízkost přijatému programu, protože patří ke stranickým bossům. Tím, kdo byl mimo establishment, byl její konkurent v demokratických primárkách, senátor Bernie Sanders; Clintonová mu v akceptační řeči děkovala a na adresu jeho přívrženců vzkázala: „Chci, abyste věděli, že jsem vás slyšela. Váš zápas je i naším zápasem. Naše země potřebuje vaše ideje, energii a vášeň.“ Avšak za viceprezidenta si vybrala „mainstreamového demokrata“, který patří k standardním politikům z líhně demokratů a nemá nic společného se Sandersovou vizí socialismu. Přitom právě jmenování kandidátů na viceprezidenta je důležitou informací o vnitrostranických kompromisech a možném ladění budoucích priorit.

* Při výběru kandidáta na viceprezidenta se Donald Trump dohodl s vedením republikánské strany na osobě guvernéra státu Indiana Mika Pence. Jde o konzervativního politika, který v dobách, kdy byl federálním poslancem, se tvrdě stavěl za americkou intervenci v Iráku, byl proti zavření věznice v Guantánamu, podporoval i politiku intervence Baracka Obamy a Hillary Clintonové vůči Libyi. Řada jeho funkcí i ambicí ukazuje jasně, že Pence patří ke stranickému establishmentu.

* Při výběru kandidáta na viceprezidenta se Hillary Clintonová dohodla s vedením demokratické strany na osobě senátora Tima Kainea. Ten je, stejně jako současný viceprezident Joe Biden, katolického vyznání. To svědčí jak o růstu významu hispánských voličů v USA, tak o tom, jak jsou v demokratické straně vymezeny oblasti pro jednotlivé zájmové skupiny.

Prognóza zahraniční politiky budoucího prezidenta USA by měla zohlednit zkušenosti a styl práce hlavních kandidátů. Hillary Clintonová má zkušenosti nasbírané za osm let, kdy byla první dámou USA, ale i za osm let působení v Senátu a za čtyři roky ve funkci ministryně zahraničních věcí. Donald Trump nemá tento typ zkušeností, ale rozhodně není nepopsaný list. Jeho temperament z něho může udělat výraznou postavu i v zahraniční politice, otázkou je, jak rychle se bude učit. Jenže jaký význam mají osobní priority začínajícího prezidenta? Co zbylo z původních Obamových představ, jakými bylo jaderné odzbrojení, snížení angažovanosti USA v Afganistanu a Iráku plus reset vztahů s Ruskem? Jediné, co i na konci osmiletého působení v Bílém domě zůstává součástí jeho agendy, je trvající snaha o rebalancing in Asia-Pacific, přesunutí těžiště ozbrojených sil USA do oblasti Tichého oceánu. To velice pravděpodobně zdědí i budoucí prezident – a zvažoval to už před Obamou jak Bill Clinton, tak i George Bush ml.

V případě volebního vítězství Hillary Clintonové lze předpokládat určitou kontinuitu s Obamovou zahraniční politikou. Podstatným se ale zdá něco jiného. Jak v časopise The National Interest poznamenává James Goldgeier z American University ve Washingtonu, zahraniční politika Hillary Clintonové bude více proaktivní než Obamova. Ovšem „v Rusku, Iráku či Afganistanu Američané nyní pochopili, že jejich moc měnit ostatní je mnohem omezenější, než věřili před patnácti lety. Dokonce, i když si Hillary Clintonová bude přát vrátit způsob limitovaného užití vojenské síly ke změně chování nenáviděných režimů, pravděpodobně nezíská podporu veřejnosti k takovému způsobu předělávání států, v jakém se Spojené státy angažovaly před dvěma dekádami.“ To podle něho znamená, že „postupujíc kupředu, Spojené státy potřebují prezidenta, který chápe limity moci USA a stále si zachovává odhodlání rozpoznat příležitosti vést svět.“

Od dubna letošního roku je znám i seznam nejbližších zahraničněpolitických poradců Donalda Trumpa: Joseph E. Schmitz, Walid Phares, J. Keith Kellogg Jr., Carter Page, Bert Mizusawa, Gary Harrell, Chuck Kubic a George Papadopoulos. Z tohoto přehledu se ale mnoho vyvodit nedá, jedná se o poměrně málo známé osobnosti. Z uvedeného soupisu jmen lze snad jen vycítit prvořadý zájem o Blízký východ. To odpovídá i přístupu zatím nejvýraznější postavy z okolí Donalda Trumpa, penzionovaného generála Michaela Flynna. Tento bývalý šéf zpravodajské služby ministerstva obrany je spoluautorem knihy The Field of Fight, která vyšla během letošní kampaně. Bitevním polem, na němž musí podle Flynna USA zvítězit, je boj proti radikálním islamistům, především Al-Káidě a takzvanému Islámskému státu. Problém v této orientaci je obsažený v kapitole nazvané Nepřátelská aliance: „Probíhá válka. Jsme tváří v tvář fungující kolaci, která se táhne od Severní Koreje a Číny přes Rusko, Írán, Sýrii, Kubu, Bolívii, Venezuelu až po Nikaraguu. Nejsme cílem útoků pouze ze strany států přímo, ale i od Al-Káidy, Hizballáhu, Islámského státu a nespočitatelně dalších resortistických skupin.“ V knize obsažené vize představují návrat k Bushově ose zla, na kterou je zavěšen terorismus. Je tu i představa barevných revolucí a násilných změn nežádoucích režimů. To podstatné je ale ukryto jinde: cíle boje proti „nepřátelské alianci“ a terorismu jsou abstraktní, deklarativní a nejsou spojeny s věcnou analýzou a propočtem dostupných zdrojů.

V celé knize je patrný neokonzervativní přístup k mezinárodní politice. Přestože se některým recenzentům dané knihy zdá, že Flynn sklouzává k realistickému paradigmatu, když mluví o možnosti spojení s přátelskými diktátory v boji proti terorismu, právě tento přístup byl patrný u první generace neokonzervativců, k níž patřili takové osobnosti, jako byl Irvin Kristol či Jeane Kirkpatricková. Navíc Michael Ledeen, který je uváděn jako spoluautor citované knihy, pracuje v American Enterprise Institute a v Foundation for Defense of Democracies, což je v prvním případě konzervativní a v druhém neokonzervativní think-tank; samotný Ledeen je pokládán za neokonzervativního analytika mezinárodních vztahů.

Úsilí zachovat privilegované postavení USA ve světě je v americké prezidentské kampani spojené s tím, co by v Evropě každý vnímal jako nacionalismus. Přesvědčení o nadřazenosti nehledá v daném případě oporu v úvahách etnického rázu. Nejen proto, že Spojené státy momentálně prožívají vnitřní krizi vztahu etnik. Americký nacionalismus se opírá o určitý soubor hodnot. Ve Spojených státech občanství definuje národ. V konkrétní podobě se dnes především jedná o liberálně-konzervativní soubor hodnot, který se vyjadřuje vztahem k Ústavě a k vizi zjevného předurčení (manifest destiny). Oba tyto emotivní a ideologické postuláty patří ke konsenzu hlavních amerických stran. Promítnutí tohoto hotového souboru do zahraniční politiky ovšem přináší problémy. Dokonce i Henry Kissinger ve své nejnovější knize Uspořádání světa varuje, že „geopolitický řád, který západní země nastolily a vyhlásily za univerzální, se ocitl v bodu zvratu. Jeho fráze jsou sice globálně srozumitelné, ale nepanuje žádný konsenzus ohledně toho, jak si je vykládat. Pojmům jako demokracie, lidská práva a mezinárodní právo se dostává natolik odlišných výkladů, že se jich válčící strany běžně dovolávají proti sobě jako bojových hesel“. Vést pod takovýmto praporem zápas se změnami všeho druhu je nesplnitelný úkol.

Liberální chápání zahraniční politiky, představované především demokraty, a (neo)konzervativní pojímání této politiky u řady republikánů spojují vize globální kontroly světa z Washingtonu. Nejedná se však o jedinou představu o zajištění národních zájmů USA. Mearsheimer a Walt v již vzpomínané stati připomněli známou tezi americké školy politického realismu, že nejlepší cestou pro zajištění národních zájmů USA je offshore balancing, vyvažování sil v nejdůležitějších oblastech v zámoří. „Washington by měl zapomenout na ambiciózní úsilí změnit jiné společnosti a soustředit se na to podstatné: udržení dominance v západní hemisfěře a čelit potencionálním hegemonům v Evropě, severní Asii a Perském zálivu.“ To je upravená klasická představa bezpečnosti USA: bez závislosti na ideologii vytvářet pro Spojené státy výhodnou mocenskou rovnováhu za „pohraničními vodami“ Atlantiku a Pacifiku , plus dominance na americkém kontinentu. Konkrétní příklad popsal Walter Lippmann v klasické knize U.S. War Aims: „Dějiny ukazují, že špatná povaha nacistického režimu nebyla ve skutečnosti hlavní příčinou konfliktu mezi Německem a Spojenými státy… Spojené státy začaly zbrojit na svou obranu teprve v květnu 1940 a důvodem ke zbrojení byla ta okolnost, že německá armáda dosáhla atlantického pobřeží.“

Znovu se tak vrací kontrapozice realistického a idealistického paradigmatu, přičemž ono druhé je vyjádřeno v podobě liberální i neokonzervativní vize. Realisté volají po roli USA jako balancéra v zámoří k blahu jimi definovaných národních zájmů. Liberální a nekonzervativní idealisté hlásají všeobsáhlou globální hegemonii USA a změny režimů i s použitím síly ve jménu takzvaných univerzálních hodnot. V programech obou hlavních politických stran je znát více idealismu než realismu. Taková politika není jen egocentrická a založená na hodnotách, které nejsou univerzální – je také nesolventní. Její naplňování je možné jen při sázce na sílu a prohlubování právního nihilizmu.

Existují i pokusy nalézt kompromis mezi vizí zjevného předurčení a realismem. Henry Kissinger v souvislosti s potřebou „modernizace vestfálského systému“ sice hovoří o nutnosti „setrvat u deklarace americké výjimečnosti“, ale zároveň dodává, že nový světový řád potřebuje koncepci, „která je povznesena nad hlediska a ideály kteréhokoli jednotlivého regionu či národa“. Připomíná zároveň, že „univerzální relevance vestfálského systému vycházela z jeho procedurální, tedy hodnotově neutrální povahy“. Vyladit tímto směrem zahraniční politiku USA se v této chvíli zdá nereálné. Je nutné počkat na nové sociálně-ekonomické impulzy jak z domácího, tak i vnějšího prostředí USA. A doufat, že tyto impulzy vyvolají rozumnou reakci americké politické elity. Na druhé straně ale nelze zcela vyloučit, že některý z kandidátů na prezidenta v sobě skrývá tak výrazné porozumění vnitřním problémům USA, že se je pokusí preemptivně řešit.

10 komentářů :

  1. Hned na začátku článku je nepřesnost - možná chyba. USA už dávno v roce 2013 svoji misi v Afghanistánu skončili, vojska se vrátila zpět a zůstalo tam jenom nepatrné množství nějakých instruktorů.
    Navíc většina z Američanů působí v rámci mezinárodní mise ISAF (kde jsou třeba i čeští vojáci).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nepatrné množství je 8400 vojáků, kteří tam jsou dnes. Toto je fakt, skutečnost a to číslo se nebude v brzké budoucnosti snižovat.

      Vymazat
    2. Papírově možná válka v Afghánistánu skončila,ale bojuje se tam stále.Talibán se rozrůstá,rozšiřuje své působení a atentáty pokračují nadále,Američané to zase kosí drony,tak o nějaké mírové žití se nejedná.Proto jinde píši,kdyby USA musely odejít ze Sýrie,bylo by otázkou času,kdyby se Talibán vzepřel úplně,to samé by se dalo čekat od Iráku

      Vymazat
    3. Takže oni tam Američani vůbec nejsou, je tam jen ISAF v kterém pár užitečných idiotů dělá Amíkům??? (nebo Marťanům?) stafáž.

      Vymazat
  2. A výsledek je žádný... Někde jsem se dočetl, že Taliban ovládá 96% území.... Tenkrát když tam bez výsledku válčilo Rusko, tak Taliban byl vytvořen USA a krmen a vyzbrojován z USA. Kdyby dneska Taliban vyzbrojovalo Rusko, tak Taliban bude asi na 100% území? Připadá mi po 16 letech výsledek obdobný válce s Ruskem. Ale obětí je určitě míň, protože se asi ani neválčí, ale jen vyčkává, možná občas vybombarduje nějaká nemocnice či škola....
    Mia

    OdpovědětVymazat
  3. Clanek pana Krejciho se mi libi.
    Daleko dulezitejsi priorita nez Afganistan, je pro kazdeho z nas uzavreni hranic a kontrolovana immigrace.

    Tento diplomaticky clanek opatrne obesel ozehava thema , napr.
    expanzivnost Neoconu a NWO, ale na druhe strane informoval o jinych vecech podrobne - treba o poradcich Donalda Trumpa v zahranicni politice. (Nam neznamych.)

    Myslim si, ze nejlepsi poradci ve vztahu ke svetu by byli pro Trumpa - Nigel Farage, pani Le Pen, president Zeman a ex - president Klaus a samozrejme Viktor Orban z Madarska a Hofer z Rakouska.

    Clanek se nezminuje o cinnosti a rejdech vsech certu, kolem Sorose, ktery uhranul Merkerovou a Hillary.
    Pouze lehce se dotknul etnicke nenavisti, ktera vybuchla po hnuti Black Life Matters.
    Zijeme v zajimave dobe, plne boje ruznych skupin o moc nad nami produktivnimi.
    Mozek i srdce mi rika, Trump je nase uleva a zachrana.
    honolulu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní2. října 2016 17:16

      Honolulu zatím bych s tou chválou Trumpa nebyl tak hrr. U nás v České republice bylo těch co slibovali taky docela dost a vidíš sám jak jsme dopadli. On Trump je určitě taky pěknej ptáček i když podle toho co slibuje by mohl být lepší než Hilary. Čas ukáže. Už to dlouho trvat nebude. UVIDÍME A POZNÁME.

      Vymazat
  4. Horší než Hitler !!

    OdpovědětVymazat
  5. 17:50 - Kdo, Hillary ?

    OdpovědětVymazat
  6. Za všechno můžou církve se svým náboženstvím. Křesťanství je zrovna tak agresivní náboženství jako kterékoliv jiné. Jestli vzýváte toho či onoho boha je úplně jedno. Stačí aby Bůh prostřednictvím svých mluvčích, tedy kněží, zavelel a lidé jdou jak stádo ovcí. Je pravda, že ve jménu kříže a Krista se na světě vyvražďovaly celé národy, kdy to stejné dělá i islám. Takže si nemají vůbec co vyčítat.

    OdpovědětVymazat

Reklama