Reklama

.

.

úterý 18. října 2016

Naše skvělá blbá nálada…

Ladislav Žák
16. 10. 2016     Vaše věc
 

Vypadá to tak, že jsme se dokázali propracovat k zvláštnímu absurdnímu stavu společnosti. Lidé přijali současný způsob individuální a společenské nejistoty, generovaný rozporuplnými, často zprostředkovanými informacemi při současném potlačování osobní, bezprostřední zkušenosti, jako systémový stav společnosti. Jako nový řád věcí, který je třeba nejen přijmout, ale i ochraňovat.


Jde o projev prastarého způsobu lidského chování, které všemožným způsobem ochraňuje status quo aktuálního společenského pořádku a když dojde k jeho náhlé změně, začne se stejnou dojemnou péčí ospravedlňovat nový pořádek a konejšit všechny, kterým se to ještě tak úplně nezdá. Tentokrát tento projev začíná ovšem nejen u nás nabývat poněkud absurdního rozměru.

Jakkoliv bylo v nedávných dnech Václava Havla v mediálním prostoru dost a dost, dovolím si připomenout jeho legendární úsloví „blbá nálada“ a zejména jeho projev z prosince 1997, kde mimo jiné popisoval atmosféru skepse ve společnosti a možná východiska. Je stále vysoce aktuální, byť podle mého názoru jinak, než to nedávno viděl Petr Pithart, aniž bych chtěl jeho pohled nějak zlehčovat.

Dnes je dosaženo stavu, který ani Václav Havel nepředvídal, stavu, kdy si „blbou náladu“ a s ní nejistotu, která ji utváří, ochraňujeme, rozvíjíme a pěstujeme právě jako žádoucí jistotu. Každý, kdo s tím chce něco dělat, je napadán jako populista a fašista, který přichází s jednoduchým řešením toho, o čem přece všichni víme, jak je to hrozně složité, nemožné a v zásadě neřešitelné. Jde to tak daleko, že jakékoliv řešení je už dopředu podezřelé, protože už jsme přece v náruči úpadku a čekáme už jenom na kolaps, kataklyzma nebo rovnou soudný den, kdy se svět úpadku promění v rajskou zahradu. Zkrátka a dobře, úpadek a „blbá nálada“ jsou dnes chráněným status quo.

Nepříjemný pocit nejistoty a následný stres mají svůj původ v čemsi, co je nazýváno v odborné literatuře „kognitivní disonancí“. Jde o rozpor dvou nebo více současně zpracovávaných a přitom protichůdných informací. Nejde jen o informace zprostředkované, například mediální. Kognitivní disonance má obzvláštní „drajv“ všude tam, kde se přijímané informace nebo vlastní hluboké přesvědčení, víra v nějakou věc nebo proces či vlastní dlouhodobá zkušenost dostávají do přímého rozporu s vlastní pravidelně pozorovanou skutečností. Připomeňme si starý vtip, kdy pacient tvrdí lékaři, že musí být blázen, protože jeho oči nemohou zahlédnout to, co slyší jeho uši. Zároveň se zamysleme nad tím, je-li ten vtip opravdu jenom starý. Adoptováním stavu krize a úpadku, jejich aktivním ospravedlňováním a konejšením těch, kterým se to pořád nějak nezdá, protože „nemohou uvidět to, co slyší“, dochází k velmi absurdní a nebezpečné situaci, která doslova paralyzuje jakékoliv úsilí o nápravu věcí.

Dnes dochází k prapodivným reakcím, kdy se ospravedlňování mísí s konejšením a mnozí z nás, kteří nejsme v daném systému zrovna ti úspěšnější, podobně jako Tolstého „mužik“ konstatujeme, že to byla od nás nehoráznost, troufalost a drzost, když jsme uhnuli před pánovou ranou holí do našeho hřbetu, protože jsme si ji určitě zasloužili, protože náš pán přece ve své nekonečné moudrosti a laskavosti dobře ví, co dělá, a co je pro nás nejlepší. Tento způsob uvažování je samozřejmě pro privilegované pravým požehnáním. Je radost ovládat společnost, ve které neprivilegovaní jsou připraveni obvinit spíše sami sebe, než by obvinili samotný systém nebo dokonce jeho protagonisty. Nedávné volby ukázaly až absurdně masové přilnutí českých mužiků k pánově holi. Zřejmě si myslí, že až začne pán mlátit, nebude to tak bolet, když se budou držet hole nebo s ní dokonce splynou.

Pokusím se ukázat jednoduchý model. Představme si, že jako status quo přijmeme úsloví „jde to s námi s kopce.“ Jde o nakloněnou rovinu, po které všichni pomalu, ale jistě kloužeme někam dolů. Dílem věříme, že to všechno skončí nějakým větším nebo menším pádem, dílem jsme přesvědčeni, že můžeme narazit na nějakou tu zeď, dílem doufáme, že tam někde dole nic takového není a nakloněná rovina končí výběhem po rovině nebo do protisvahu. Daný systém, to, co je předmětem ospravedlňování a konejšení, je právě ten pomalý sešup samospádem dolů. Z dětství si pamatujeme ten sladký pocit, když to jede samo z kopce a je celkem jedno kam. V dospělém věku bychom měli dělat všechno proto, abychom ten sešup měli pod kontrolou nebo alespoň věděli, co je na jeho konci. Ale jak je patrno, většina z nás dospělých je horší než děti. Nejde jenom o klasické negativní myšlení či „blbou náladu“, která se nám vrací podle klasické poučky, že tak jak smýšlíme o svém prostředí, tak naše prostředí smýšlí o nás. O vlivu negativního myšlení na naše osudy toho bylo napsáno opravdu mnoho. Tady se nám ovšem začíná, alespoň podle mého názoru, projevovat málo zkoumaný fenomén pozitivního smýšlení o negativním smýšlení, což je nebezpečná sebeposilující se dvojice chování a jednání, která směřuje ke katastrofě.

„Bejt na tragickej život pes…“ se u nás nenosí. Přitroublé a dětinské „kdo neskáče, není Čech…“ se tady přetavuje do poněkud obludného „kdo chce něco řešit, není Čech…“ Tato pozitivní vazba negativního smýšlení dokáže docela spolehlivě zničit, doslova rozložit jakoukoliv společnost, protože se projevuje u jednotlivců prohlubujícím se pocitem ztráty perspektivy rozvoje, zvyšující se neochotou udělat něco ve prospěch druhých a obhajobou vypjatého individualismu. Přitom se tak paradoxně často děje za situace, kdy u jednotlivce dochází k vysoké saturaci individuálních potřeb i přání. Právě vysoká saturace individuálních potřeb a přání na jedné straně přináší pocit nezávislosti a na druhé straně ztěžuje jednotlivci nalezení další individuální perspektivy, což s negativním myšlením brání tomu, aby si jednotlivec uvědomil, že cesta dál vede právě přes život pro druhé, přes sdílení své individuální existence s druhými. Namísto toho, aby se individuálně více méně saturovaný jednotlivec stal daleko více člověkem společenským, založil rodinu, vytvořil síť přátelských vztahů a pracoval ve prospěch bližních, obce, státu nebo nějakého spolku, přeje si být stále více a více osamělým vlkem a konec konců si přeje být jím i svým bližním. Stará moudrost říká, abychom si dávali pozor na svá přání, protože by se nám mohla vyplnit.

Čím více si budou lidé přát sledovat stopu individuální svobody a zároveň krmit v sobě vlka individualismu, tím blíže jsou riziku, že budou ovládnuti nějakým obludným mechanismem vládnutí, mechanickým strašidlem. Jde o hrozbu skutečné vlády strojů, které budou mechanicky spravedlivě distribuovat nespravedlnost, bezmoc a s nimi možná také příděly základních životních potřeb. 28. prosince 1948 napsal dominikánský mnich páter Dubarle v deníku Le Monde recenzi na dnes již klasickou knihu Norberta Wienera „Kybernetika“. Mimo jiné v ní uvádí následující úvahu:

Pokud to lze vůbec posoudit, mohou zde pouze dvě podmínky zaručit stabilizaci v matematickém smyslu slova. Jednou z nich je značná neznalost u většiny hráčů, z které může těžit zkušený hráč a navíc může plánovat, jakým způsobem paralyzovat vědomí mas. Druhou z nich je ochota přenést kvůli stabilitě hry své rozhodování na jednoho nebo několik hráčů, kteří pak mají výsadu, že mohou nezávisle rozhodovat. To je tvrdá lekce střízlivé matematiky, která vrhá světlo na dobrodružství našeho století: kolísání mezi bouřlivým vírem lidských záležitostí a příchodem báječného Leviathana. Ve srovnání s ním byl Hobbesův Leviathan jen neškodnou hříčkou. Dnes nám hrozí nebezpečí obrovského světového státu, kde vědomá a uvážená primitivní nespravedlnost může být jedinou možnou podmínkou statistického štěstí mas: světa, který bude pro každou jasně myslící hlavu horší než peklo.

Dnes stroje dokážou to, o čem se před sedmdesáti lety myslitelům ani nezdálo, a lidé radující se individuálně na šikmé ploše z toho, jak jim to pěkně ujíždí neznámo kam, jsou ideálním materiálem pro ovládnutí. Možná místo nakloněné roviny poslouží pomalu se otáčející velký válec, jehož vnitřní plášť bude tvořit onu nakloněnou rovinu a na podstavy se budou promítat tu zábavné, tu strašné obrazy, ale po většinu času to budou jen vlastní stíny samovolně se donekonečna radostně klouzajících lidí, kteří se ani nepokusí podat ruku bližnímu. Člověk by řekl, že je to svět a ona je to vlastně konzerva…

A na závěr rada klasika: Pěstujete si blbou náladu…?!? Kupte si medvídka mývala…!!!

7 komentářů :

  1. Možná, že smyslem existence států je vytvořit co možná nejmonstróznějšího leviathana a tím se pak chlubit před ostatními.

    OdpovědětVymazat
  2. dobre napsano myvala nechci

    OdpovědětVymazat
  3. Ve Štrasburku v tichosti řešili, jak nechat migranty souložit naše ženy. Postavil se proti nim jediný poslanec. Byl z Čech. My s ním mluvili

    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ve-Strasburku-v-tichosti-resili-jak-nechat-migranty-soulozit-nase-zeny-Postavil-se-proti-nim-jediny-poslanec-Byl-z-Cech-My-s-nim-mluvili-458668

    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Lide-vezmete-sami-do-rukou-zbrane-Mocipani-pro-vas-nehnou-brvou-varuje-zamecky-pan-Berwid-Buquoy-455226

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi s tím souložením pěkně trapnej!!! Píšeš to i do diskuzí k dalším článkům, z nichž ani jeden se migrantů a šoustání s nima netýká. Patříš do blázince, asi ti už z migrantů hráblo. Jsi si zašoustat s migrantem a nech diskuze na pokoji trapáku pitomej!

      Vymazat
  4. Není to tak trochu blábol???

    OdpovědětVymazat
  5. Blbá nálada u nás není jen domácího původu, je převážně původu cizího.

    Současná blbá nálada v Iráku, Líbyi, Sýrii atd. také není domácího původu.

    Už ani pro tu náladu nevidíme kdo do ohně přilévá olej. Může se stát, že právě na to doplatíme svým zánikem. Děda.

    OdpovědětVymazat
  6. Myšlenek je tam mnoho. Obtížně se v tom vyznat, která má být ta nosná, neboť si i vzájemně odporují. Autor má nejspíš úmysl, čtenáře varovat:
    - před přijetím faktu, že to s námi jde z kopce, jako nezměnitelného stavu (jak nás již varoval V.Havel, když odhalil fenomén „blbá nálada“)
    - před vlkem individualismu, neboť to nevyhnutelně vede ke kybernetické budoucnosti, kdy nás budou nespravedlivě řídit stroje (jak napsal dominikánský mnich páter Dubarle, v roce 1948).
    Pokud tomu tak je, uznávám, bacha na to.
    Avšak autor tyto myšlenky podpírá argumenty, které je nepodpírají, ale spíše zpochybňují:
    „„Bejt na tragickej život pes…“ se u nás nenosí.“
    To bylo krédo podnikavé ženy v jednom filmu z doby protektorátu, tedy silné individuality. Pokud bychom hledali nějaký analog, pro její aktivity, nenapadá mě principiálně nic bližšího, než aktivity kmotra v době prohibice. Pokud by to někoho pohoršovalo, měl by vědět, že i mafie v Itálii bojovala proti fašismu.
    „Přitroublé a dětinské „kdo neskáče, není Čech…“ se tady přetavuje do poněkud obludného „kdo chce něco řešit, není Čech…““
    Ani toto mi nepřipadá jako varování před „vlkem individualismu“. Navíc bych zpochybnil i ono uvedené přetavování, „kdo chce něco řešit, není Čech…“, nikde jsem ho nezaznamenal. Možná se tomu blíží postoje naší vlády, když se snaží ustát svou pasivitu vůči hrozbě islámské invaze. Ale proti tomu hovoří zase autorovo vyjadřování v množném čísle, takže se to zřejmě má vztahovat na všechny občany (kteří špatně volili?). P.K.

    OdpovědětVymazat

Reklama