Reklama

.

.

čtvrtek 20. října 2016

Peníze v rodině a v intimních vztazích – příklad příspěvku na péči

Radka Dudová
20.10.2016 E-republika

Jak fungují peníze v českých rodinách? Důsledky poskytování příspěvků na dlouhodobou péči. Příspěvek z konference "Nové peníze pro nový život. České ženy na obranu české koruny. Monetární a etická modernizace i pro Česko." 



 

 


Všichni lidé potřebují péči - ne všichni jsou ale stejně povinováni péči poskytovat. Péče je v naprosté většině společností nedostatečně uznaná a doceněná. Zpravidla ji vykonávají ti, kdo mají nižší sociální postavení - ženy, chudí, minority. Veřejný i politický diskurz odkazuje péči o staré lidi otevřeně i skrytě do sféry rodiny a příbuzenských vztahů. Přitom ti, kdo péči v rodině prakticky poskytují, nejčastěji ženy, tak sice činí s láskou a obětavostí, ale vystavují se mnohým rizikům a platí za ni často vysokou cenu.

Veřejná podpora péče


Existují dvě formy, jakým je poskytována veřejná podpora péče:
  • Služby (terénní, ambulantní, pobytové; sociální a zdravotní)
  • Finanční podpora – pro opečovávané nebo pro pečující

Historie podpory péče


Po 2. světové válce můžeme v naší zemi pozorovat dvě základní období:
  • 50. - 60. léta - Éra defamilializace a investic do ústavních zařízení
  • od 70. let - Postupná refamilializace - obrat k rodině v oblasti péče o starší občany i děti

Od roku 1975 byla doba péče zahrnuta jako náhradní doba sociálního pojištění, od roku 1976 byl zaveden příspěvek na péči o osobu blízkou, současně klesala dostupnost pobytových sociálních služeb. V roce 1965 činila 20 % populace starší 80 let, v roce 1986 15 %, v roce 2010 už pouze 10 %.

V roce 2007 byla provedena reforma sociálních služeb a byl zaveden příspěvek na péči (PnP), který byl určen tomu, kdo péči potřebuje, na nakoupení služeb. Zdůvodněno to bylo tržní logikou a svobodou volby, očekávalo se zlepšení kvality služeb a snížení zájmu o pobytové služby.

 

Rizika tržního přístupu 

 

  • Marketizace péče - posílení tržní logiky v sektoru sociální péče, přičemž soukromí tržní aktéři nyní hrají v oblasti služeb pro seniory hlavní roli
  • Posílení komunitní - rodinné péče na úkor veřejně plánované a organizované institucionální péče vede ke snížení profesionality péče
  • Komodifikace péče - péče, včetně péče mezi blízkými a příbuznými, se stává obchodním artiklem, který je předmětem peněžní směny a vytrácí se ostatní její dimenze, jako jsou emoce, vztah a láska

Vyvstává otázka, jak to v tržním kapitalistickém prostředí udělat jinak, přestože existují ekonomická rizika pro obě strany

 

Důsledky tržního přístupu (Ingo Bode, 2007)


Desorganizace sociálních služeb, nová morální ekonomie péče:
  • Oslabení normy „profesionalismu“ spojené se snižujícím se důrazem na kvalitu služeb (tj. pečovatelé již nemusí mít odpovídající vzdělání, cílem je v první řadě optimalizace nákladů);
  • Oslabení logiky neziskových a dobrovolnických organizací ve službách péče (která je nahrazována logikou trhu)


Příklad příspěvku na péči v ČR


Klíčová slova z veřejného diskurzu byla: „svoboda volby“, „podpora pečujících rodin“, „trh“.
Hospodářské noviny v článku "Za co utrácejí politici naše daně" z 29. 8. 2005 napsaly:
Důležité je vnést i do veřejných služeb trh. Dát lidem šanci, aby si mohli vybírat. Ty, kdo služby nabízejí, pak dostat pod tlak konkurence a nutit je chovat se co nejhospodárněji. Lidem dát co nejvíce informací.

Neočekávané dopady reformy, které se již projevily:

Zvýšení celkových nákladů státu na sociální služby, přičemž ale příspěvky jejich příjemci nevyužili na nákup formálních služeb péče
Nedošlo k uvolnění kapacit pobytových služeb
Senioři byli nepřímo označeni za viníky nedostatku financí v oblasti sociálních služeb
V reakci na tyto dopady proběhlo několik pokusů o nápravu, např. snaha kontrolovat, jak je PnP využíván, snížení dávky v 1. stupni ze 2 000 na 800 Kč, dosud není zcela opuštěna myšlenka o tom, že část bude poskytována v poukázkách, došlo k navýšení maximální výše příspěvku na 12 000 Kč měsíčně.

 

Kvalitativní výzkum: Chápání a využívání PnP


1. Ženy pečující o rodiče vnímaly příspěvek na péči primárně jako peníze svých rodičů, za které je vhodné nakoupit nadstandardní pomůcky či potraviny, případně zaplatit formální placené služby péče jako je např. dovážka jídla.
Lucie, 60 let, vyučená, v důchodu, pův. dělnice napsal(a):
Ale já jsem říkala, já beru na mamku osm tisíc, já nebudu přece bráchovi říkat, aby koupil pleny nebo něco.

Existuje sociální očekávání, že jako děti se o rodiče postarají zdarma a nezištně. V některých případech ženy ani o nároku na příspěvek na péči nevěděly, nebo věděly, ale cíleně o něj nežádaly – s tím, že mají dostatečné příjmy a péči pokládají za svou povinnost.
Olga, 59 let, VŠ, zaměstnaná – účetní napsal(a):
Nežádali jsme, nežádali. (...) Nevím, mně totiž, abych pravdu řekla, (...) mně by bejvalo asi hloupý, abych řekla: mami, jseš pro mne další zdroj příjmu, že budu mít ze sociálky dva tisíce. To jsem nechtěla jako vůči ní, aby ona se (...) Aby řekla: no jo, tak ta jde po penězích jako.

Tyto ženy zpravidla měly jiný vlastní příjem – pracovní nebo důchodový, kromě příjmu svého manžela. Většina z nich však byly samoživitelky.

2. Matky pečující o dítě se zdravotním postižením, pro něž příspěvek na péči představoval hlavní příjem. V tom případě byl vnímán jako odměna za jejich práci spočívající v péči o dítě. Paradoxem bylo, že pokud svou práci dělaly dobře a dítě dělalo pokroky, byl jim příspěvek snížen či odebrán. Periodické přehodnocování stupně závislosti je pro ně velkým zdrojem stresu.
Zdena, vyučená, rozvedená, 12 let péče, nezaměstnaná napsal(a):
Ona má druhý, šest tisíc bereme. Teď měla vlastně přezkoumání, tak jsem měla strach, aby jí to nesnížili nebo nesebrali, protože dneska nevíte. Dneska to seberou, když se jenom projeví, že jí něco jde líp, tak naštěstí zůstal nám. Tak aspoň že nám zůstal ten, co máme.

Tyto ženy kritizují nejednotné pojetí příspěvku na péči ze strany úřadů a finančních institucí:
Bára, SŠ, rozvedená, 5 let péče, občasné brigády napsal(a):
To mě strašně překvapuje, že někdy se ten příjem započítává jako můj příjem a někde ne zase. (...) Jo, ale ty peníze mně se nikde, jako, já když budu chtít půjčku, tak mi to neuznají jako příjem. Přitom ale na sociálce je to vedený jako můj příjem.


Závěr


Péče v rodině je na jedné straně pokládána za praktický projev lásky, vycházející z blízkých vztahů a citových pout, případně založený na principu reciprocity nebo na pocitu morálního závazku; na straně druhé se jedná o časově, fyzicky a psychicky náročnou práci.

Jaké je adekvátní ocenění péče v prostředí tržního kapitalismu? Vnímání i využití příspěvku na péči se liší v různých životních situacích.
V. Zelizer 1989; 2005 napsal(a):
Lidé přikládají penězům různý význam, v závislosti na jejich zdroji, na sociálních vztazích a okolnostech, a pak je i používají k odlišným účelům.

Příspěvek na péči nefunguje jako ocenění péče, ani nevedl k rozvoji sociálních služeb. 

- - -


Článek bude součástí příštího tematického čísla a byl financován díky Vašim darům na rozvoj webu. Děkujeme! Redakce a spolek e-republiky.

Související články:

6 komentářů :

  1. Péče o 90-ti letou seniorku v rodině žádný příspěvek nezaplatí. Osoba pečující , původně OSVČ z 4 400 Kč zaplatí za sebe zdravotní a sociální pojištění + návštěvu 2x týdně pečovatelky na cca 1/2 hod. , což je nezbytné pro osobní hygienu.
    Práce je rozhodně zábavnější, než péče 24h denně 7x týdně, jenže krev není voda. Jenže i "osoba pečující" je již krátce před důchodem a otázku, co se stane, když onemocní si ani nesmí položit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bude okamžitě bez peněz. Otázku "Co potom?" si vůbec státní úřady nepřipouštějí. Již patnáct let jsme pěstouny. Na straně jedné nás úřednice tlačili a dotlačili k tomu, aby manželka opustila zaměstnání a plně se věnovala dětem, i když tyto nebyli zatíženy žádným hendikepem a byli již dostečně soběstačné. Když nám po dovršení plnoletosti ze dne na den odešli, byla manželka ze dne na den bez příjmu. A je to nepříjemně častý jev. Pěstounka se plně věnuje přijatým dětem a když skončí pěstounská péče, což bývá často v před důchodovém věku, zůstanou tyto ženy bez peněz. Na dlouhá léta vyloučeny od svého původního oboru a ve věku, kdy mají na trhu práce nulovou hodnotu. Snahy o prodloužení pěstounství až ke hranici odchodu do penze, nebo využití těchto pěstounů a jejich zkušeností s výchovou různě narušených dětí v nějaké formě, bývají sabotovány těmi samými úřady, které před tím naléhaly na jejich ukončení zaměstnání a stoprocentní angažovanosti v pěstounské péči. Už jsou staré a "nemoderní".
      Z vlastní zkušenosti tvrdím, že bych se k pěstounské péči již neodhodlal. Ne kvůli dětem. I když ani výchova odložených dětí feťáků, alkoholiků a bezdomovců není také žádnou procházkou růžovým sadem. Ale zejména k macešskému přístupu státu a jeho úřadů.

      Vymazat
  2. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Když se pečující osoba rozhoduje, není nic problém. Když se rozhodne, je najednou problém všechno. Postižené dítě je najednou zdravé, protože od míry postižení se odvozuje míra jeho závislosti na pomoci jiné osoby a tím i výše finančního příspěvku. Nikdy jsme nechtěli do pěstounské péče postižené dítě. Jednak proto, že žijeme v domě, který nelze upravit na bezbarierový, a jednak proto, že by jsme na to neměli psychicky. Dnes máme doma autisku s mozkovou retardací, kterou nám v kojeňáku předávali pouze jako zaostalou ve vývoji(což jsou všechny děti v ústavní péči). V jejích dvou letech to nikdo nepoznal. Uznání jejího postižení předcházely nechutné tahanice, doprovázené manipulativním vyšetřením psychologů a psychiatrů. Důvod? Stát by musel zaplatit vyšší příspěvky.
    Manželka před časem pracovala v jednom dětském domově. Z vlastní zkušenosti proto ví, že dětem v ústavech diagnostikují postižení bez jakýchkoliv průtahů. Jenom pěstounům předávají děti, které se najednou, jakoby zázrakem, uzdraví a zmoudří.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stát rád předstírá, že "všechno je hračka" a když se lidé dost snaží, vše je fajn, stačí přisypat pár korun. Netušila jsem, že se chová stejně i vůči dětem a jejich pěstounům.
      Vážím si Vaší práce, nedaleko žije rodina s autistickým chlapečkem, tatínek se opravdu hodně snaží , sám má invalidní důchod, ale dívat se na ně je moc, moc smutné.

      Vymazat
  3. Co by jste také chtěli od kapitalistického státu?

    OdpovědětVymazat
  4. Stát nemůže platit tyto lidi, protože potřebuje peníze pro líné, nepřizpůsobivé a nic nedělající parazity. Ti mají všechno. Slušný člověk platící daně je pro ně odpad, ten ať se postará sám.

    OdpovědětVymazat

Reklama