17. listopad 1889 v Československu jako „barevná revoluce“

Petr Kužvart
16. 11. 2016
Listopad sice proběhl v době, kdy se tomu tak neříkalo, ale tehdejší události měly řadu shodných rysů s pozdějšími „barevnými revolucemi“. Zejména základ v autentickém lidovém odporu, který se projevil a byl za pochodu určitým způsobem usměrněn a ovládnut vznikající oligarchií za aktivní pomoci jejích pomocníků a sponzorů ze zahraničí. Tedy naprosto autentický začátek a těžko předvídatelné, „zvenčí“ ovlivněné konce. Zvenčí nejen ze zahraničí, ale i zvnějšku víceméně spontánně vzniklého lidového hnutí.

O tehdejších událostech mohu podat svědectví i závěry, ke kterým jsem následně došel, když jsem se dění přímo účastnil. Nejde tedy o kádrování událostí někým, kdo se ani špičkou nehtu tehdy neušpinil nějakou opoziční aktivitou, o to více ale takoví, když je po všem, křičí, kádrují a hodnotí. Tohle je u nás docela rozšířená kratochvíle… .

Tedy: před listopadem jsem byl činný v nezávislých ekologických aktivitách kolem Ivana Dejmala, později i v prostředí lidí sdružujících se v ekologické sekci Biologické společnosti ČSAV Brno. Poslední roky před listopadem jsem se angažoval i jinak, byl jsem mezi zakladateli Levé alternativy, šířil jsem „Několik vět“ a pracoval v nezávislých občanských strukturách. V listopadových dnech (zdůrazňuji: ještě v době, kdy nebylo jasno, jak to dopadne!) jsem začínal opoziční aktivity v jednom velkém pražském podniku a řídil tam posléze stávkové struktury.

Šlo ve své podstatě o politickou krizi normalizačního režimu, který náhle ztratil sovětské jištění a sám nebyl schopen svou moc udržet a stabilizovat se, když byl až doposledka režimem satelitním, majícím hlavní úkol: udržovat moc a vliv moskevského velmocenského centra. Postaven před realitu, že se má udržet vlastní vahou, vlastní silou, začal se rychle drolit. Šlo jen o to, co bude bezprostřední příčinou. Tohle všechno jsme ale tehdy nevěděli, měli jsme za to, že vliv SSSR potrvá a my můžeme v lepším případě projít jistou „finlandizací“.

Šlo tedy o politický převrat založený na autentické lidové nespokojenosti, která se nám dnes jeví jako dost naivní. Kdesi v pozadí široké vrstvy vnímaly naději dosáhnout všech západních výdobytků konzumerismu a vysoké životní úrovně daleko spíš, než nějaké svobody a demokratických poměrů. Moc převzala nevelká skupina politických opozičníků „na plný úvazek“ se silnými kontakty na Západ. Následoval rychlý a celkem drsně vynucovaný vývoj k postupné všeobecné privatizaci, vytváření zdání „liberálního trhu“ a postupného záměrného a chtěného vzniku privilegovaných tříd, privatizačních zbohatlíků a kompradorských skupin, sloužícím zahraničním privatizátorům. Tendence k jakékoli alternativě byly likvidovány v zárodku.

Těžko dnes – stále ještě bez dostatku spolehlivých informací – soudit o míře přímé zainteresovanosti západních mocenských struktur v ovlivňování listopadových událostí a toho, co bezprostředně následovalo. Nicméně toto zasahování a usměrňování vývoje lze předpokládat. Je ovšem problémem, svést to celé na nějaké zákulisní mocenské spiknutí. Tak se dějinné události zpravidla neodehrávají.

„Spiklenecké teorie“, nebo zpravidla spíše jen spiklenecké dohady a podezření, zpravidla absolutizují něčí vůli, jež jednoznačně musela vést k dané chtěné historické události. Ale tak tomu nebývá. Vůle mnoha různých aktérů se různě proplétají, ale také – jako silové vektory – se navzájem sčítají, krátí a kumulují, ovlivňovány reálnými okolnostmi a poměry natolik, že zhusta výsledná událost je něčím, co nikdo z jednajících nebo alespoň jejich naprostá většina nechtěla. Je reálné podezření, že potlačení demonstrace na Národní třídě chtěla využít – pokud je přímo neiniciovala – mladší generace nomenklatury k nástupu k moci. Kolují pověsti o účasti tajných služeb a Státní bezpečnosti v událostech. Nicméně nakonec se vše seběhlo tak, že to nikdo z partajní nomenklatury takto nečekal. Co čekala druhá strana je otázka. Každopádně z dostupných zdrojů lze vyčíst velkou dávku improvizace pod tlakem skutečného vývoje, který byl v těch dnech bouřlivý a překotný. Vše se celkem seběhlo tak, že lidové vzepětí mělo protipartajní, nikoli však vysloveně antisystémový akcent. Šlo o to, aby nám nevládla „rodná strana“. Nicméně privatizace všeho možného, vydávání majetků v restitucích – to tehdy nikdo nechtěl a pokud snad chtěl, tak o tom mlčel.

Iluze, nedůvodná očekávání, vypjaté ideály a nejrůznější bludy hrají v dějinných událostech vždy svou roli. Kolikrát převrství na čas i jednoznačné materiální předpoklady lidské motivace. Když je po všem, následuje vždy deziluze, vystřízlivění a také různě hluboká negace. Byli jsme zrazeni, oni nás a naše ideály prodali … . To je normální. Přímí aktéři zvratu nemusejí být vůbec těmi, kdo sklízejí jeho ovoce.

U nás došlo k rychlé obměně ve vládnoucích strukturách a pak už se pod tlakem vnitřních sil i vlivů ze zahraničí připravovala „ekonomická transformace“, která byla nevábným, ryze zištným rozchvácením národního majetku, který vůbec nebyl malý a nebyl ani ekonomicky a technicky zaostalý. Bylo, co drancovat. A lidé typu Václava Klause v tom viděli i velmi příhodnou cestu ke zrychlené „prvotní akumulaci kapitálu“ (včetně „bankovního socialismu“ 90. let) a vzniku privilegovaných tříd. Teprve s jejich stabilizací se pravicovému blouznění dostalo reálného politického a sociálního zázemí. To vše mělo svou hlubokou logiku a je otázkou, jaká reálná alternativa se nabízela. Každá byla v zárodku zardoušena.

V následných dějích po listopadových událostech je účast a vliv Západu mimo diskusi. Pro poněkud již skomírající kapitalismus byla šance účastnit se ekonomického drancování střední a východní Evropy velmi vítanou infuzí, která tento systém nakopla k další existenci.

Čím se tedy listopad 1989 u nás lišil od „barevných revolucí“? Ničím podstatným!