Reklama

.

.

pátek 11. listopadu 2016

Komu by dnes svatý Martin dal svůj plášť a na koho by vzal hůl?

Martin Kunštek
11. 11. 2016

Letos je 1700-té výročí narození svatého Martina. Křesťanského světce a patrona chudých, vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, vězňů, pastýřů a vinařů. Jeho svátek se slaví 11. listopadu – na den kdy byl v roce 397 pohřben ve městě Tours - jehož byl biskupem. 




Je znám svým skutkem milosrdenství, kdy se jako důstojník elitní vojenské jednotky pretoriánské grady v Amiensu při kontrole stráží v mrazivé noci rozdělil se žebrákem o svůj kožešinový vojenský plášť. Ještě než dnes večer ochutnáme svatomartinské víno a/nebo svatomartinskou husu, kterými slavíme svátek tohoto pozoruhodného světce, pojďme si připomenout něco z jeho skutků. Odkaz prvního křesťanského světce, který nezemřel mučednickou smrtí, přináší živou inspiraci i pro dnešní dobu.

Martin se narodil se v roce 316 v posádkovém městě Sabaria v římské provincii Horní Panonie. Dnes se toto prastaré město nazývá Szombathely a nachází se v Maďarsku. Jeho otec byl vysokým důstojníkem římských legií původem z Pávie. Protože ze syna chtěl mít svého nástupce ve vojenském řemesle pojmenoval jej Martinus. Což lze přeložit jako „smělý“ nebo „odvážný“ , nebo jako též „zasvěcený Martovi“ (římskému bohu války). Po letech služby na „limes Romanum“ (hranicích Římské říše) se legie, k níž patřil Martinův otec, vrátila zpět do Pavie k přezbrojení a doplnění mužstva. Během tamního pobytu se Martin asi ve věku 10 let setkal s křesťanským učením. V té tobě již legálním. Křesťanství v Římské říši povolil v roce 313 císař Konstantin nařízením zvaným Milánský edikt. V té době však ještě nešlo o státní náboženství. V Římské říši bylo vyznáváno mnoho kultů, mezi něž patřil i kult božských císařů. K němuž se hlásil Martinův otec.

Křesťanství Martina zaujalo, a tak se nechal zapsat mezi katechumeny – což jsou studenti křesťanského učení. V té tobě mohl být formálním obřadem křtu přijat do řad křesťanů pouze ten, kdo byl řádně „proškolen“ v učení Ježíše Krista a ztotožnil se s tím. Křest se tehdy přijímal nikoli po narození, ale až v době kdy člověk byl schopen absolvovat příslušné vzdělání o křesťanské věrouce. Katechumenát se Martinovi na první pokus nepodařilo dokončit. Po dosažení dospělosti – což bylo tehdy podle římského práva v 15-ti letech - z rozhodnutí otce nastoupil jako voják k legii. Do legií se v té tobě obvykle vstupovalo ve věku mezi 17 až 22 lety. Martin jako syn válečného veterána byl však začleněn do jednotky dříve, než bylo obvyklé. A zřejmě po otci zdědil vojenské vlohy, protože v ozbrojených silách „udělal kariéru“. Z pěšího legionáře se propracoval až do funkce primus pilus, což byl velitel první kohorty. Tuto funkci zastával vždy nejzkušenější a nejosvědčenější centurion (velitel setniny). První kohorta vedla legii do boje. V té době měla legie obvykle 5200 vojáků - legionářů, kteří byli uspořádáni do deseti kohort. První kohorta čítala 800 mužů, zatímco v ostatních devíti kohortách sloužilo po 480 mužích. Legii doprovázely obvykle 2 pomocné jednotky střelců a oštěpařů nazývané auxilia. V nich sloužili vojáci, kteří nebyli Římskými občany. V Martinových dobách pak ke každé legii patřil i jezdecký oddíl o síle 300 mužů, který byl nasazován v rozhodujícím okamžiku boje. Do řad jezdců byl Martin povýšen již jako 18-letý. Což podle historiků svědčí o jeho mimořádných bojových schopnostech a úspěších. Řada legionářů se jezdci stala až po deseti nebo i dvaceti letech služby. Tedy prakticky v závěru vojenské kariéry, která trvala 25 let.


Po povýšení do jezdeckého stavu byl Martin přeložen do Galie (dnešní Francie). V městě Amiensu byl ustanoven circiutorem. Což byla funkce velitele nočních hlídek. A právě při jejím výkonu se stal slavným - tak jak jej známe z obrazů a soch. V prosinci roku 338 objížděl na koni město a kontroloval správné rozestavení a činnost hlídek. Amiens byl v té době městem – vojenským táborem na hranici Římské říše. Nedaleko se nacházelo území nepřátelských Allemanů (později nazývaných Germáni). Při objížďce potkal zimou se třesoucího žebráka, který jej požádal o almužnu. Martin v tu chvíli u sebe neměl žádné peníze. Napadlo je však, že lépe než peníze žebrákovi může pomoci jeho kožešinou podšitý vojenský plášť. Podle legendy jej mečem rozetnul na poloviny z nichž jednu žebrákovi daroval. Dnešní historici se spíše kloní k závěru, že z vojenského pláště, který byl majetkem legie, odpáral kožešinu, která zřejmě byla jeho vlastní a tu pak daroval onomu zimou se třesoucímu chudákovi. Ať to bylo tak či onak – tento skutek se Bohu zalíbil. Příští noci, když Martin neměl službu, se mu zjevil Ježíš oděný do Martinova pláště a před zástupem andělů a svých učedníků řekl: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v Evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“

Na velikonoce následujícího roku 339 se pak Martin nechal pokřtít.

Jeho vojenská kariéra pak pokračovala až do roku 354. Tedy celkem 23 let. Dotáhl to až na důstojníka elitní Pretoriánské gardy, která byla osobní ochrankou císaře. Kromě policejních funkcí, které plnila v době míru, byla ve válce nasazována v nejtěžších okamžicích bitev nebo vojenských tažení. Složena byla z nejostřílenějších veteránů. Podle historika Minarda působil Martin v závěru své vojenské kariéry ve funkci alaescolares, což byl velitel jízdní útočné skupiny. Jeden z pěti nejvyšších důstojníků pretoriánské gardy.

Do konce vojenského úvazku však Martin v armádě nevydržel. Tehdy se smlouva uzavírala na 25 let služby. Po jejím odsloužení měl legionář nárok na výsluhu v podobě státem přiděleného domu a zemědělských pozemků. Vojáci, kteří nebyli Římskými občany navíc získali občanství.

Martin sloužil v gardě dvou císařů - Konstantia II. a Juliána. Konstatius vládl v letech 337 až 361. Juliánus byl v letech 331 ž 361 Konstantiovým spoluvladařem v části říše na západ od Alp. V letech 361 až 363 byl jediným císařem (tehdy zvaným Ceasar Augustus Romulus). V době Konstantiova tažení proti Germánům – později nazývané rýnská válka - se Martin vzbouřil. Těsně před bitvou, k níž se schylovalo u vesnice Augusta (poblíž Basileje v dnešním Švýcarsku) odmítl příjmout zálohu na odměnu za budoucí vítězství, která se nazývala „donativum“. Císařové a jejich generálové ji v té době rozdávali proto, aby si vojáky zavázali k tvrdému a statečnému boji. Před bitvou se mu znovu zjevil Ježíš a nabádal jej, aby již dále neproléval lidskou krev. Martin proto večer před bitvou odmítl donativum a požádal císaře o propuštění z armády. Tím velmi rozčílil generály, kteří jej nazvali zbabělcem a degradovali jej. Jeden z generálů císaři navrhoval Martina pro výstrahu popravit. Konstantius si jej předvolal k osobnímu výslechu a chtěl vědět proč jej Martin po tolika letech skvělé vojenské kariéry zrazuje těsně před koncem závazku a získáním výsluhy. Do konce smlouvy mu v té době chyběly 2 roky. Martin mu odpověděl, že mu nevypovídá přísahu věrnosti, ale že mu již dále nemůže sloužit se zbraní v ruce. Protože tak mu to nakázal Bůh. Nabídl se, že do bitvy půjde neozbrojen a jako první před všemi vojáky. Císař jej nechal přes noc spoutaného řetězy v obavě, aby neuprchl a nestrhl k dezerci další vojáky. Přes noc o popravě uvažoval a ráno se rozhodl Martinovu nabídku příjmout. Beze zbraně a jen se znamením kříže jej vyslal do bitvy 100 kroků před římskými jednotkami. Bral to jako jinou formu trestu smrti, kterou si „ten podívín“ sám vybral. Germáni však Martina pochopili jako vyjednavače a vyslali mu vstříc vlastní poselstvo. Oběma parlamentářům se kupodivu podařilo domluvit mír, takže k bitvě nakonec nedošlo. Tento čin je považován za jeden z Martinových zázraků za jejichž „spáchání“ byl později prohlášen za svatého. Na císaře udělal tento čin takový dojem, že souhlasil s Martinovým propuštěním z armády. Ovšem bez výsluhy – aby to nesvádělo ostatní k podobným kouskům.


V té chvíli byl Martin zhruba v polovině svého života. Po odchodu z armády odešel pěšky do Poitiers v dnešní Francii, kde u biskupa Hilaria dokončil svá před lety započatá – dnes bychom řekli - teologická studia. Na druhý pokus byl v roce 360 vysvěcen na jáhna (nižší forma kněžského svěcení). Poprvé svěcení odmítl (podle různých zdrojů v roce 356 nebo 358), protože se jako bývalý voják necítil být vhodným pro duchovní službu. V roce 358 byl jeho učitel biskup Hilarius vypovězen do vyhnanství v Elinasienu ve Frýgii (v dnešním Turecku) na základě rozkazu císaře Juliána, který v západní části Římské říše dočasně obnovil pohanství. Během Hilariova exilu Martin odešel žít jako poustevník do jeskyně poblíž Milána. Odsud byl však vyhnán ariánským biskupem Auxenciem. Ariáni byli jedna z křesťanských sekt, která však neuznávala Ježíšovo božství. Ariáni byli v tomto období chráněnci císaře Konstantia, který ovládal část říše na jih a východ Alp. Po smrti císaře Konstatia se stal Julián jediným císařem celé říše a přestěhoval se do Říma. Odkud později vytáhl do války proti Perské říši. V bitvě s Peršany padl po 1 roce a 8 měsících samostatného panování. S Juliánovým přesunem na východ se opačným směrem do Poitiers mohl vrátit Hilarius. Po jeho návratu Martin z jeho rukou přijal jáhenské svěcení. Krátce poté se mu zdál sen, v němž jej Kristus vyslal na misijní cestu do rodné Panonie. Na cestu se vydal jako pěší chudý poutník. Cestou kázal po venkovských usedlostech evangelium chudým zemědělcům. Na konci této cesty se mu podařilo obrátit na křesťanství svou matku. Otec však jeho evangelizačním snahám odolával až do smrti. Po té se jáhen Martin vydal zpět do Poitiers – ovšem cestou na jih pod Alpami. Po návratu z misie přijal z rukou Hilaria i kněžské svěcení. Vzhledem k tomu, že patřil mezi „neotřelé“ kněze, a nijak se nerozpakoval kritizovat různé nepravosti i velmi bohatých a vlivných lidí, tak neustále narážel na urážlivé výčitky, podle nichž by bývalý voják neměl být duchovním. V reakci na ně Martin odešel do poustevny v rozbořené opuštěné vile bývalého důstojníka v Ligugé (poblíž Poitiers). Dlouho poustevníkem nezůstal. Stahovali se totiž za ním různí chudí a nemocní, kteří si jej jako kněze velmi oblíbili. V krátké době vznikl v místě zamýšleném jako poustevna první evropský klášter se špitálem. V něm Martin se svými následovníky pečoval o chudé nemocné a staré lidi. Při jeho činnosti se mu zdařilo i několik zázraků, které mu byly rovněž připočteny k dobru v procesu jeho svatořečení. Mezi „oficiálně“ doložené zázraky je řazeno vzkříšení z mrtvých oběšeného otroka a jednoho katechumena, který se nestihl před svou první smrtí dát pokřtít. Jako lékař a kazatel chudých se stal během let velmi oblíbeným a známým v širokém okolí. Jeho sláva dolehla až do města Tours, kde v té době zemřel biskup Liborius.

Tamní křesťané pozvali Martina do města pod záminkou, aby uzdravil nemocnou dceru bohatého patricije Rusticiuse, který měl slíbit, že v takovém případě dá chudým veškerý svůj majetek. Po příchodu do Tours byl Martin aklamací (veřejným provoláním shromážděných křesťanů) zvolen novým biskupem v Tours. Martin se před touto novou funkcí, kterou nechtěl vykonávat, pokusil utéci a schoval se v místním kurníku na husy. Husy jej však kejháním prozradily, takže nový biskup byl z husince vyveden a odpoledne 4. července 371 odveden do kostela k vysvěcení. Husy, které pečeme a s chutí jíme jako připomínku svatého Martina, se jeho atributem staly právě s odkazem na tuto událost. Na druhý pokus Martin již funkci přijal když uznal, že šlo zřejmě o Boží zásah.

I nový úřad však vykonával podle svých starých zvyků. Snažil se pečovat zejména o chudé a nemocné. Podle Sulpiuse Severuse, který v závěru Martinova života sepsal podle jeho vyprávění oficiální životopis, však jako biskup ztratil schopnost zázračně uzdravovat. Jako biskup tedy napnul síly k misijní činnosti. Ovšem svým svérázným způsobem. Pěšky nebo na loďce vyrážel bořit oltáře, u nichž se obětovalo pohanským bohům. Zbořil i několik pohanských chrámů. Jeho životopisec zaznamenal několik z těchto „výpadů“. Martin při nich „vyzbrojen“ poutnickou holí bořil oltáře pohanských bohů. Přítomným pohanům dokazoval, že se ve své víře „mýlí“ se slovy: „Váš Bůj je falešný - já nyní z moci ducha svatého zbořím tento oltář a vámi obětované jídlo a peníze dám chudým. A žádný blesk do mne neuhodí“. A jak řekl tak se stalo. Byl to nepochybně odvážný čin postavit se sám a neozbrojený před zástup věřících „konkurenčního kultu“ a zbořit jejich chrám. Koledoval si tím mnohokrát nejméně o výprask nebo i o smrt. Ve výsledku se mu ale na jeho víru podařilo mnohé přesvědčit.


Svoji odvahu Martin prokazoval i v případech, kdy se zastával odsouzených k smrti nebo do otroctví a požadoval jejich omilostnění. Nejznámější je jeho advokátské vystoupení v procesu se španělským biskupem Prisciliánem. Ten byl zatčen jako „bludař“ na nátlak sousedního španělského biskupa Ithacia. Priscilián hlásal myšlenku, že muži a ženy jsou si před Bohem rovni – mělo by tomu tak být i mezi lidmi. Ve svých kázáních se odvolával na mnohé citáty Ježíše Krista, jenž mezi své oblíbené následovníky počítal i bývalou nevěstku Marii z Magdaly, kterou zachránil před ukamenováním. Prisciliánovo učení se stalo velmi populární mezi prostým lidem a na venkově. Nepopulárním se naopak stalo zejména mezi bohatými obchodníky, kteří v té době ovládali politický život v mnoha městech. Po intrikách patricijů byl Priscilián nezákonně exkomunikován (vyloučen z církve) biskupem Ithaciem. Následně byl Priscilián světským soudem odsouzen k smrti. Biskup Martin mu vymohl odvolání k přezkumnému řízení před Římskému biskupem. Římský biskup byl považovaný jakožto nástupce svatého Petra za nejvyšší církevní autoritu. Funkci - později označovanou jako papež - v té době vykonával Lev I. Veliký. Po přezkoumání exkomunikaci zrušil. Priscilián byl však znovu zatčen z rozkazu císaře Petronia Maxima. Ve veřejném trestním procesu v Římě jej znovu hájil biskup Martin, který se při obhajobě neváhal postavit samotnému císaři. Před davem lidí císaře prohlásil za nekompetentního stíhat křesťana za jeho způsob výkladu víry. Měl při tom prohlásit: „Ani jako císař nemůžeš coby pohan rozsuzovat spory dvou křesťanů o učení Ježíše Krista.“ Císař nechal Martina za tento výrok vykázat z Říma. Následně se dohodl s obchodníky, o jejichž přízeň usiloval a Prisciálna odsoudil znovu k smrti. Druhého dne ráno byl Priscilián popraven vlastně jako první křesťanský kacíř.

Petronius Maximus ani římští obchodníci se z tohoto vítězství netěšili dlouho. Po dvou měsících v Říme vypuklo povstání, při němž byl císař svržen a ubyt rozvášněným davem. Několik dnů na to germánský kmen Vandalů na čele s náčelníkem Geiserichem dobyl a vyplenil Řím.

Tou dobou však již byl Martin na cestě zpět do Tours, kde se až do roku 397 věnoval své pastorační práci. Během 26 let biskupské činnosti stihl založit ještě klášter a špitál v Marmoutiér, který fungoval podobně jako v Ligugé. Založil též mnoho kostelů. Byl velmi oblíben mezi chudými a lidmi živícími se prací. Pro svoji popularitu byl trnem v oku řadě dalších biskupů, kteří mu po celou dobu celou jeho činnosti připomínali vojenskou minulost. A kritizovali jej za to, že chodí oblečen jako žebrák.On jim kritiku vracel Biblickým citátem, podle něhož „nelze sloužit současně dva pánům - Bohu a Mamonu“. Mamon byl starozákonními Židy považována za démona hromadění majetku.

Martin zemřel uprostřed své práce. Během evangelizační kazatelské cesty po vesnicích jeho „rajónu“. Smrt jej zastihla v Canndes 8. listopadu 397 ve věku 80. let. Pohřeben byl v kostele Tours 11. listopadu. A na tento den slavím jeho svátek. Na místě jeho hrobu byla později zbudována poutní bazilika, která až do přestavby chrámu svatého Petra v Římě v 16. století největším křesťanským kostelem.



Jakou inspiraci nám dává svatý Martin pro dnešní dobu? Zkusme si položit otázku obsaženou v titulku tohoto článku. Komu by Martin dal dnes svůj plášť na koho by vzal hůl? Odpověď na první polovinu otázky je prostá. Stále je bohužel mezi námi hodně chudáků a žebráků. Bezdomovců a těch, co nemají na jídlo nebo oblečení. Na mnoha rozích a ulicích by svatý Martin našel někoho, kdo by si zasloužil, aby mu dal svůj plášť.

Myslím si, že holí by vzal třeba kardinály Duku nebo Vlka, kteří mnoho času, který měli věnovat šíření evangelia, věnovali honbě za majetkem. Za církevními restitucemi, které mnoho občanů postavily proti církvi a znesnadnili jim víru v Ježíše Krista, který obětoval život za jejich spásu. To je obsahem Evangelia (v řečtině „dobrá zvěst“).

Též si myslím, že hůl by vzal i na mnohé radikální muslimy, kteří se nám dnes valí do Evropy a nesou s sebou náboženství, podle něhož je žena méně hodnotná než muž. A že naše víra založená na Evangeliu je méně hodnotná než jejich víra založená na Koránu. A také na politiky, kteří jim z veřejných peněz staví mešity. A zejména na politiky, kteří slouží Mamonu a jeho vyznavačům. Takový prostě Martin byl.

Než si dnes večer připijete prvním letošním vínem na jeho počest nazývaným svatomartinským a než se zakousnete do slavnostní husy, zkuste prosím chvíli následovat příkladu tohoto světce. Pokud už nemáte hůl, kterou byste vzali na hamižné politiky a hromadiče majetku, tak aspoň obdarujete nějakého chudého. Nemusí to být rovnou pláštěm nebo jeho polovinou. Lidem bez domova a hladovým pomohou i peníze, které jim dáte aby si mohli koupit jídlo nebo ubytování. Svatý Martin Vás pak bude mít raději a popřeje Vám dobré chuti.



15 komentářů :

  1. Děkuji za článek,moc mě potěšil.
    Právě i proto,že slavím na Martina své narozeniny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak to jsme dva :-) a navíc mám jméno Martin které mi rodiče dali u biřmování ,takže mám dvojitý důvod k oslavě :-)

      Vymazat
    2. Takže si dárky a přání vyberete najednou.
      Já jsem dostal jako prvorozený syn,jméno po otci Jan.

      Vymazat
  2. Mě se zdál přímo zázračný sen, ve snu se mi zjevil Kristus spolu s anděli a pravil, že příští rok se stane zázrak a Církev svatá vrátí všechny nakradené prostředky, které dostala v rámci zlodějské církevní "restituce" a které jim ponechali podvodem na voličích socani a kobližkáři !!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná by bylo lepší, kdybyste se místo snění vědoval studiu a pochopení souvislostí aby o Vás neplatilo přísloví: "Dej volovi rozum, když chce seno."

      Vymazat
    2. Zdravím, studium scholastiky mám za sebou, nevidím důvod vaší nedůvěry, vy si myslíte, že Kristus se může zjevovat pouze "svatým" či jinak postiženým ! Moje zpověď o zjevení je stejně pravdivá jako kohokoliv jiného a navíc pravdivá !!

      Vymazat
    3. Inu není scholastika jako scholastika a je rozdíl mezi pravdou objektivní a subjektivní. To by bylo na delší diskuzi, nicméně ani jeden výrok ve vašem prvním příspěvku se nezakládá na pravdě. Tečka.
      PS. Vezmu-li v potaz předpoklad, že říští rok se stane zázrak, musel se Vám Kristus zjevit. V případě, že církev dle Vás nakradený majetek nevrátí (což je pravděpodobné, neboť nevím, že by bylo něco ukradeno), potom neplatí výrok, že se Vám Kristus zjevil, protože se tak nestalo. A rok se mně čekat nechce. (Zjednodušeně řečeno, protože nakradený majetek nelze vrátit zloději a okradení by zcela jistě hledali zastání u mezinárodního soudu) Abych to uzavřel, rada pro příště. Místo snění si získejte objektivní data a nikoliv jedna paní na Novinkách povídala.

      Vymazat
    4. Nevím co je špatného na snu o spravedlnosti.

      Vymazat
    5. Přijmout uzurpovaný majetek je taky krádež! Samozvaní vládci odvozující svou legitimitu od vymyšleného Boha neměli právo přidělovat církvi, organizaci sloužící témuž nesmyslu tak napomáhající legitimizovat falešnými argumenty samozvanou světskou moc, majetek vytvořený lidem pro lidi! Oni si ani krále, ani fráterníky nezvolili! Byli jim posunuti lží že "co jest Boží Bohu a co císařovo císaři" - což měl vyřknout rovněž zcela legendární Kristus. Prvotní křesťané kteří sice svůj původ odvodili od legendy vzniklé v římské kolonii Palestině se spíše řídili zoroastriánstvím a měli jasné třídní požadavky na ukončení tyranie otrokářů a kolonátu! Nežádali žádný pofiderní posmrtný Nebe, nýbrž Ráj tu na Zemi jenž jim byl přislíben již za jejich životů!! To římský preláti se spřáhli s novou feudální mocí a jejich naděje zklamali a místo revoluce jim dali pohádky o věčný odplatě ...

      Vymazat
  3. Na jednoho Martina má církev 19 Vlků a 28 Kalousků. Herman je celkem chráněný druh. Takoví zvlášť odpuzující jedinci jsou vzácní i ve všemožných náboženských sektách.

    OdpovědětVymazat
  4. Sv. Martin byl borec sociálně cíticí, ale co ti ostatní Koniáš, sv. Dominik, Sepulveda, blahoslavený císař Karel I. ( z dynastie Habsbursko - Lotrinské ), sv.matka Tereza o níž nyní vycházejí na povrch zajímavé věci, renesanční papežové, onen opat, který při dobývaní Bezier na připomínku, že v městě jsou i katolíci, rozšafně odvětil: "Zabijte je všechny, Pán už si svoje pozná." svědčí o tom, že katolická církev je jen a jen světská organizace na prosazení zájmů určitých vrstev, podobně jako politické strany anebo spolek holubáŕů. Nic víc a nic méně. Morave

    OdpovědětVymazat
  5. kdyby žil pan buch tak už by davno davinko cirkev poslal do pekel na vyvrhelovo lože tolik oblibene cirkvi napřič stoletimi ale že pan buch neexistuje tak si ruzni kazetele iluzionysti a vykladači neviditelna a neuchopitelna dokaži jako jedovaty had ušknout duchem proste a zpitoměle vovce ktere bez kazatelu neudělaji ani pověstny prd stejně tak kdyby byla demokracie tak už jsou tito kazatele davno lečeni studenym mezi nohy v ustavech např bohnice a podob

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dodatek bohužel je naši povinosti za kterou mužeme poděkovat zlodějum a ruznym podvodnikum a kazatelum černoprdelnim v posranecky sněmovně a sernatu i ručce parsedidentu že tuto divadelni komedii musime platit ze svych dani aniž bychom měli jakykoliv prospěch

      Vymazat
  6. Panu autorovi posílám dík za poučný článek a též i přání všeho nejlepšího k jeho jmeninám .. :-)

    OdpovědětVymazat

Reklama