Reklama

.

.

středa 2. listopadu 2016

Nemohu odtrhnout oči od tebe - tip kulturně-turistického referenta

2. 11. 2016, Petr Ďoubalík

Kamčatka - Boris Grebenščikov (skupina Akvarium) - písnička "Nemohu odtrhnout oči od tebe" - video - text - překlad


Nadšeně teď propátrávám svět pomocí videí, která pořizují a dávají na internet nejrůznější poutníci, turisté, cestovatelé, světošlápkové. Je to nádhera! Tolik zajímavých míst na této planetě! Sám jsem doposud cestoval a poznával ostošest, ale teď zjišťuji, že jeden život stačit nebude.


Každý den nacházím další krásná místa a říkám si: "Tak tady jsem taky nebyl...". A nedávno jsem našel pěkné video z přechodu Kamčatky. Radoval jsem se z krásných záběrů, které mi jsou blízké, protože přechody zimních hor a skialpinismus patří k mým nejoblíbenějším "hračkám".

Díval jsem se na partu mladých kluků a děvčat, kterak sjíždějí panenským svahem do údolí, ležící pod vrstvou inverzních mraků, a hlavou mi proběhla taková myšlenka, že mi tohle jednu bude strašně chybět, až mě mé nohy do hor nedonesou, a jak bude těžké, na samém konci "cesty", se s tou krásnou planetou a životem na ní loučit. A najednou jsem si uvědomil, že v písničce, která video doprovází, znějí slova: "Nemohu odtrhnout oči od tebe". Od tebe? Od koho vlastně? Já jsem si za "tebe" dosadil kouzelnou planetu Zemi a život na ní, dobré lidi, co umějí skládat písně, psát knihy, točit filmy, stavět mosty, pomáhat druhým, milovat, být spolehlivými přáteli... Bude těžké odtrhnout od "toho" oči. Snad jsem vás úvodem příliš neunavil, pojďte se na to podívat. V závěru zpívají refrén i účastníci "zájezdu":

Аквариум - Не могу оторвать глаз от тебя

Я родился сегодня утром
Еще до первого света зари
Молчанье у меня снаружи
Молчанье у меня внутри
Я кланяюсь гаснущим звездам
Кланяюсь свету луны
Но внутри у меня никому не слышный звук
Поднимающийся из глубины

Narodil jsem se dnes ráno
Ještě do prvního paprsku
Mlčení kolem mne
Mlčení uvnitř mě
Klaním se hasnoucím hvězdám
Klaním se světlu luny
Ale uvnitř mne pro nikoho neslyšitelný zvuk
Stoupající z hlubiny

Я родился на севере
Чтобы дольше оставался цел
У меня нет друзей
Чтобы никто не смог сбить прицел
Море расступилось передо мной
Не выдержав жара огня
И все стрелки внутри зашкаливали
При первых проблесках дня

Narodil jsem se na severu
Abych déle vydržel
Nemám přátele
Aby nikdo nemohl překazit můj záměr
Moře se rozestoupilo přede mnou
Nevydrželo žár ohně
A všechny střelky uvnitř se rozkmitaly
Při prvních problescích dne

Я не мог оторвать глаз от тебя.

Nemohl jsem odtrhnout oči od tebe.

Я родился со стертой памятью
Моя родина где-то вдали
Я помню, как учился ходить,
Чтобы не слишком касаться земли;
Я ушел в пустыню,
Где каждый камень помнит твой след
Но я не мог бы упустить тебя
Как я не мог бы не увидеть рассвет.

Narodil jsem se s vymazanou pamětí
Má vlast je někde daleko
Vzpomínám si, jak jsem se učil chodit,
Abych se moc nedotýkal země;
Odešel jsem do pustiny,
Kde každý kámen pamatuje tvoji stopu
Ale já bych tebe nemohl nechat
Jako bych nemohl nevidět svítání.

Я не могу оторвать глаз от тебя.

Nemohu odtrhnout oči od tebe.
překlad: Ďouba a NV
Zde pro zájemce video z tohoto přechodu Kamčatky, nezkrácené. Mládežníci prošli 674 km, vypili 13 l alkoholu, potkali 3 medvědy, spotřebovali 45 m náplasti (info v závěru videa).

Připojuji také písničku s originálním klipem:


 a Borise Grebenščikova z koncertu v roce 2013:

Boris Grebenščikov v roce 1989

Kamčatka

BG v roce 2013



57 komentářů :

  1. Nemůžete ale chtít po komkoliv chudém aby sdílel s Vámi vaše nadšení,protože prostě nemůže. Nemůže ,protože prostě není tak bohatý. Obecně: Tato planeta nebyla kdysi velmi a velmi dávno stvořena jen pro Rusko. Je jasné,co tím myslím? Rusko nemá na své území věčné právo. Tečka. To nám všem sděluje prostá logika. Nyní prodává přírodní bohatství území,které zrovna právně připadá jemu,nyní připadá jemu,protože například Kaliningradská oblast mu ještě před a během druhé světové války nenáležela. Rusko prodává něco,co samo nevytvořilo a žije z toho, jde samozřejmě především o ropu a plyn. Jakým právem si žije tak snadno? No, neprávem,protože tato planeta Země a samozřejmě i například a především,zrovna,s těmi ropou a plynem,nebyla stvořena jen pro Rusko. Takže: Rusko zrovna vlastní tato bohatá naleziště,tyto bohaté lokality a zrovna ještě vlastní lidským právem zakotvené území,které je už nyní tak obrovské,že panenské,protože Rusko ho nikdy není a nebude schopno využít. To není správné,pokud jsou jiné státy světa už nyní přelidněné a lidé tam i proto živoří. Jak se tedy s Vámi,autore,radovat z krás Ruska,když mu patřit jeho území nemá a vlastně nepatří. Rusko ho obecně,okupuje, pouze a zatím okupuje. Země ,tedy planeta, patří všem. Možná, možná,že trvale, všem, dokonce. Ani to není jisté. Komu patřila ta obrovská území před tím,než se jich Rusové zmocnili? Než je anektovali? No, tak tak jsem to myslel. Dočasně, logicky dočasně, patří tato obrovská území Rusku. Ale ta videa jsou pěkná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážený 18:27, chce se mi poděkovat za váš obsáhlý komentář a chce se mi věřit, že to myslíte dobře. Ale o něco víc si myslím, že jste příspěvek špatně pochopil. Já a lidé podobní se budeme radovat z každého pěkného místa na světě, ať "patří" komu patří, z národních parků USA, z Novohradských hor, z rumunských Karpat, z Krymu, z Kamčatky. A když to půjde, tak se tam podíváme. A když to nepůjde, tak si pustíme video, přečteme cestopis. Do své sbírky si ukládáme české písničky, anglické, francouzské, ruské... Pro krásu krajiny, pro melodičnost hudby. Dokonce si představte, že autor písničky Boris Grebenščikov zrovna není příkladem obdivovatele současného ruského prezidenta (já ano!), přesto se mi jeho písnička jeví jako geniální a představuji ji na našem webu. Pokud by se někdo ptal, proč překládám a publikuji tolik ruských písniček, odpovídám, že proto, protože tím jen vyvažuji jejich totální absenci v ČR. Přál bych si tedy, aby se lidé "chudí", jak píšete, ale i bohatí (?), radovali z pohledů na prostory Kamčatky a objevili písničku, která by jim jinak zůstala navždy utajena. O tom, jestli "Rusko okupuje území Ruska", jsem vážně ještě nepřemýšlel, to jste možná objevil něco převratného a brzy budete slavný. Jen nevím, zda potom "Česko" neokupuje ČR a Amerika neanektovala USA...? Vše dobré, Petr Ďoubalík

      Vymazat
    2. Pokusil jste se o inteligentní text,Ďoubalíku a tak nějak se Vám to i podařilo,díkybohu. Takže zase jen v dobrém i díky Vám. Jsem typem vládce,to je nesporný fakt,protože velím přirozeně už odmala a prostě tak i uvažuji a právě proto se nemohu radovat z jídla,které je sice chutné a já si vážím Vašich videí,protože jsou skutečně pěkná, ale kradené,protože mi ten fakt krádeže prostě brání v chuti. Nejsem splachovací a i proto si musím uvědomovat i souvislosti a myslet strategicky. Vyjádřil jsem se politickým stylem,protože tento server je politický. Takže,Ďoubalíku,děkuji Vám za Vaši reakci a zároveň jsem rád,že mi bylo umožněno se vyjádřit. / "O tom,jestli Rusko okupuje území Ruska": Není to území Ruska tak bezpečně,jak to běžní a neznalí lidé vnímají. Českoslovenští legionáři se ho 1918-1920 zmocnili trvale a nebyli nikdy poraženi. Zmocnili se tehdy i ruského státního zlatého pokladu,mimochodem, oni průkazně porazili tehdejší Rusko válečně a běžně vítězili v dobývání jeho měst i ve své početní menšině. Je nesporné,že jejich právo na více než jen celou Sibiř ještě existuje. Státy světa se zmocnily svých území v naprosté většině právě válkami a tento fakt,tato skutečnost je základem a podstatou jejich nynějšího práva na ně. Tak to je a to vylučuje právo Ruska na území,které jsem výše zmínil a včetně například té krásné Kamčatky. Rusko tedy skutečně "okupuje" obrovskou část,většinu,území Ruska.

      Vymazat
    3. Ale hovno porazili - vypráskal je odtamtud Trocký jak spráskaný psi! Ani nemusel používat sílu - prostě si pozval na koberec jejich náčelníka Prokopa Maxu a seřval ho až byl celej zelenej a pak padali že se za nima jen kouřilo! Na úprku se zmocnili pár měst, kde sověty tvořili němečtí a maďarští zajatci zverbovaní bolševiky! To nemělo s Rusem NIC společnýho! Ruským vládcem se stal admirál Kolčak a tomu byli tihle čeští banditi k dispozici a poklad kterýho se zmocnili mu předali. Ale pak je bolševici obklíčili a oni poklad opět vyzvedli a utekli s ním a Kolčaka nechali bolševikům! Takže zradili. Plno jich ale k bolševikům dezertovalo, včetně našeho slavného Haška ... pěkný všiváci to byli, zbabělí a podrazácký! Je známý Kolčakův citát po jeho zatčení rudými: : „Spasibo vam, čechosobaki!"

      - https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_legie

      Vymazat
    4. 18:27 - to by se dalo říci o Kanadě a Austrálii dvojnásob! Co tam maj co dělat? Kanada je velká jak 60% Ruska a má jen čtvrtinu obyvatel co Rusko. Takže až oni se "podělí", a lautr to samý Australani, tak pak se budem bavit o nevyužitých prostorách Ruska! Ale kdo říká že je někdo chce využívat? Číňani tam maj frý a nezlezou tam, držej se při Amuru a Bajkale! Páč severnějc by chípli! To není pro každou ludru! Aljaška je taky liduprázdná! Žijou tam Inuiti, páč k tomu jsou uzpůsobení, jako ruští Čukčové a Jakuti! Bengálec by tam chcíp do tejdne! Proč ty mamlase užvanějej - zjevnej debile, asi mysíš, že se v povodí Jang-c-tiang tísní 300 milionů Číňanů a v obrovským Tibetu jich je jak nás tu! Páč tam asi je nízkej tlak vzduchu, zima a nedostatek vody, ty hovado! Nejmíň zalidněná a využitá na Zemi je ale Sahara! Až ji tvý pasáci zkurvený vopejzelý a vobřezaný místo rozeštvávání národů a permanentních válek zúrodněj, nebudu mít problémy s přelidněním, magore ...

      Vymazat
    5. oprava: chcípli (rozuměj - pošli)

      Vymazat
    6. druhá oprava: užvaněnej (jako ukecanej)

      Vymazat
    7. To je opravdu zajímavé,jak se názory liší a můžeme skoro jen hádat,jaká je skutečná historická pravda. Je to asi i zábava,myslím. Bavím se dobře. Nicméně,musíte si uvědomit,že českoslovenští legionáři neválčili v Rusku s nějakým válečným záměrem a už vůbec ne s nějakým posláním,protože oni se prostě jen snažili dostat zpět do vlasti,čemuž ze strategických důvodů západní státy bránily. To ostatní,o čem vyprávíte,to jsou jen nesprávně pochopené a nesprávně určené spekulace,které jsou směšné a poplatné tehdejšímu bolševickému velení. Kolčak,to byl ten procarský "mocnář",který se natolik upřednostňoval nad prostý lid,že ho několik set tisíců umučil především hladem a ani toho nelitoval? Tak, toho českoslovenští legionáři přestali ochraňovat,když mohli odejít bez další a naprosto zbytečné války z Ruska. Já bych ho vydal také,protože to byl bezcitný masový zločinec,který zabíjel ruský lid bezdůvodně,jen aby ho donutil přijmout vládu ruské šlechty,což s nějakou demokracií a nebo se zájmem ruského lidu nemělo nic společného. Tak bych mohl pokračovat. Českoslovenští legionáři chtěli odpočátku odejít a vrátit se do vlasti a proto jednali tak,jak jednali a nenechali se vydírat Rusy ke spolupráci s nimi. Nebyli spojenci ani jedné ze znepřátelených ruských stran a nikomu nikdy nepodléhali,protože vždy měli vlastní velení a vlastní válečně prokázané svobodné možnosti. Tak,se uklidněte a začněte myslet a ne jen opakovat proruské nesmysly,kterými Rusové vždy vynikali. Už je to trapné a především lež,která lidem vadí už příliš,je už jiná doba, stačilo to.

      Vymazat
    8. Kanada a Austrálie jsou jiné kontinenty a zkuste dopravovat suroviny z nich do Evropy a nebo stěhovat obyvatele tam. To není jen tak,Vy hloupý a sprostý,myslím tím asi jen primitivní,protože vaše slova si nejspíše ani neuvědomujete.

      Vymazat
    9. Hovno měli! Byly to trapný loutky obřezaných zedxnářů! Vymyslel je zmrd žabožroutskej jménem Aristied Briand! (V Rusku jim zednář TGM dal za velitele jistýho Janina - kterýho převeleli do Ruska pro neschopnost u Verdunu)! - http://nassmer.blogspot.cz/2008/12/francouzsk-protektort-zvan.html

      Vymazat
    10. Českoslovenští legionáři celou dobu jejich působení v Rusku jednali samostatně a jen z vlastní vůle. Jakékoliv zásahy nějakého například TGM byly jen formální a neúčinné,protože byly přijaty jen pro okolí,pro pocit ostatních států,že česká vláda disponuje obrovským a válečně úspěšným vojskem. Například ten ruský státní zlatý poklad měli českoslovenští legionáři rozkaz přivézt do vlasti. Udělali něco jiného,protože prostě jednali samostatně podle vlastní vůle. Díky Bohu za to,že nemasakrovali Rusy zbytečně a už vůbec ne pro nějaké zlato.

      Vymazat
    11. Evropa potřebuje suroviny,které jí Rusko draze prodává. Jakým právem prodává tak draze a vydírá jimi,samozřejmě,suroviny,které vznikly v zemi bez jejich jakéhokoliv přičinění. Země,planeta,nebyla vytvořena jen pro Rusy,patří celému lidstvu a Rusko to bude donuceno pochopit a uznat a nepochybuji jak. Tak to na Zemi funguje celou historii lidstva.

      Vymazat
    12. 21_32 - byla to halt banda loupežníků co masakrovala každýho, kdo neměl zbraň! Německé a maďarské zajatce i prosté civilisty co jim nechtěli vydat majetek. Jinak šlo o zbabělce a dezertýry - viz svědectví dole.

      Vymazat
    13. 21:36 - žvásty! Prodávaj za normální světový ceny, který určuje OPEC, ty debile debilní! Řekni svejm arabášskejm kámošům - sioprasatům z Dönmehu co si říkaj Saúdi, aby prodávali ropu "lacino"! Oni snad ropu do země sami nachcali nebo co ty kreténe připitomělej? Tam se stavěj paláce a lední stadiony v poušti jen pro pár šejků a to ti ty zmrde prašivej odpadlej z lejnolíhně walstreetskejch kaganů nevadí, co?

      Vymazat
    14. Hele,já už fakt nechtěl tady psát,ale ta Vaše slova,ta jadrná,ta mne rozesmála,takže si odpověď asi zasloužíte. Jasně,že státy,které mají jen ropu a plyn a žijí si z jejich prodeje nad poměry a při neexistenci jiného dostatečného výdělku pro jejich byť i jen skromnou existenci, tak ty státy nejenže ničí světovou ekonomiku ale ještě k tomu žijí na úkor všech ostatních,protože ta ropa i ten plyn jsou produkty Země,která přirozeně patří celému lidstvu. Ekonomicky je to tak,že peníze jsou vyjádřením hodnoty práce ale tyto státy tu ropu a plyn nevyrábějí,nevykonávají pro jejich "výrobu" skoro žádnou činnost a proto je na světě tak vysoká inflace. Ty peníze za ně dostávají plně neprávem a kradou tak práci všem jiným,protože ti tedy pracují i za ně,aby zákon ekonomie "Peníze jsou vyjádřením hodnoty práce" platil. A platit musí,protože jinak byste nevěděl,jakou mají ty peníze hodnotu a co si za ně můžete koupit.

      Vymazat
    15. 23:05 - konečně první normální myšlenka:) Však jo no. Tak je to třeba brát obecně a ne že Rusko musí! Hovno musí! Amíci mu musej - vrátit Aljašku! Ta byla jen propůjčená na 99 let! Rusové si to tam už pak vošéfujou - maj na to lidi! Oni jsou géniové. Co oni dokázali by nesvedl žádný jiný národ na světě. Mendělejev v roce 1906 spočítal že Rusko bude na konci 20. století mít 594 milionů obyvatel! A že je nemá, je dílem jejich boje s židáctvem, které ho uvrhlo do dvou zničujících válek s Německem a vyvolalo občanskou válku a vražedný jelcinismus! A přesto neuspěli, nezastavili ruskou atomovou a vodíkovou bombu, ruský místo stálýho člena v RB OSN s právem veta, ruskýho prvního kosmonauta, ruskou vojenskou moc, která straší židácké pány peněz ve dne v noci. Co by bývali museli dokázat, kdyby někdo v tom kyjevským divadle urazil židákoj Bogorovýmu pracku s bouchačkou namířenou na Stolypina, he? Dnes by vedli svět!

      Vymazat
  2. bože to je magor, žijí tam na rozdíl od spokojených států původní obyvatelé, čukčové, evenkové, jakuti a já nevím kolik ještě jich je. žijéí svým tradičním způsobem života a do svazu ruska se včlenili dobrovolně protože to je pro ně přínosné. nikdo je nevyvraždil nenacpal do rezrvací jako apače, dakoty mohykány siouxy. ti prostě měli mjen smůlu že nezůstali na SIBIŘI ALE POKRAČOVALI PŘČES BERINGOVU ÚŽINU TEHDY ZAMRZLOU DÁLE NA VÝCHOD. to byla jejich osudová chyba. BĚŽ tam žít ty magore blbej a pak trus ta svoje globalistická hovna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdy na planetě neprobíhala větší zla a křivdy a větší masakry nevinných a hrdých a čestných lidí jako ze strany Ruska vůči asijským národům při jeho expanzi tam. Co se týče například těch Čukčů,já mám informaci,že jich Rusové vyvraždili přibližně pět milionů aby se mohli zmocnit jejich území. Ono se z té Sibiře a z asijských republik toho tehdy moc na světlo nedostalo. Cenzura v Rusku je obrovská i nyní a opozice vůči Putinovi nelítostně a krutě likvidována a potlačována. Chcete třeba vyprávět o Stalinovi?

      Vymazat
    2. V tom bych vám oponoval, nevím z jakých pramenů jste čerpal, ale věřte, že kdyby tam byli dříve dnešní Američané, tak pár zbylých Čukčů hovoří jen anglicky.

      Vymazat
    3. V Rusku nejsou ghetta židů, Irů, Hispánců (tu Portoričanů, tu Kubánců, tu Mexičanů), ghetta černochů (pardon - afroameričanů). V Rusku nemají rezervace na původní obyvatelstvo! Všechna města mají promíchané populace, žení a vdávají se mezi sebou, mají i stejný sociální výtah. NA rozdíl od SS. To je rozdíl dvou civilizací. Ale to lumpenkavárna nepochopí, to je nad její uvažovací schopnosti.

      Vymazat
    4. A donutit "něco pochopit" se je snažili jinčí zkurvenci než jsou tvý zasraný vobřeznaý pasáci! Vyfásli v ruský zemi svých pár aršínů půdy a spěj věčným spánkem a nic už "nepotřebují"! Ruští lidé (nejen slované) museli obětovat moře vlastní krve pro záchranu tý tvý zasraný Evropy! Jen dík nim ty chcípáku píšeš árijským jazykem na slídu! Jináč by ses tu proháněl leda na poníku s tlamou od kumysu a z tvý tlamoprdele by ti lezly leda mongolský skřeky, debilní hovado ... zlatem jim budeš platit, buziku, rozumíš! Kilem za kubik plynu je málo! Páč ty a podobní zmrdi to dlužíte ...

      Vymazat
    5. Jak to píše tu Jindřich Koudelka, vězeň komunismu! - http://protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/305-zlaty-vek-paradoxu-aneb-rusko-trpici-pro-evropu.htm

      Vymazat
  3. zkuste ty falešný solženicynovy sračky kterýma se chtěl uchytit ve SS. 20 MILIONŮ JICH TAM stalin zamordoval div ne vlastníma rukama a dalších 20 poslal na jatka do druhé světové aby se zmocnil Evropy. Tak to vidíte? jste bud úspěšně indoktrinován naší ČT nebo dobře placený troll. Pokud je to t vaší hlavy tak vás srdečně lituji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stalin osobně provedl umělý hladomor na Ukrajině 1932-1933 a opravdu bylo asi 20 milionů mrtvých ale podle ukrajinských historiků jen 10,5 milionu prokázaně. Stalin skutečně usiloval o pokračování své vítězné války napříč celou západní Evropou a prokazatelně ho zastavilo jen použití nové americké a německé jaderné zbraně,protože té čelit nemohl a její ničivé účinky byly příliš odstrašující a ničivé. Politika Ruska prokazuje i nyní,že nerespektuje jakékoliv dohody a hranice jiných suverénních států. Rusko se nezměnilo,je ještě horší,myslím,stejně tak i Německo ale. Jsem opravdu moc rád,že máme tu možnost někde diskutovat o věcech,které jsou sporné a protože já sám si válku nepřeji ačkoliv můj názor zastávám a nemohu ignorovat ten nesporný fakt,že se pro něj válčit může. Je dobře,že si názory říkáme takto v klidu,alespoň zatím a doufám,že ještě včas.

      Vymazat
    2. no tak to je zajímavé zjištrění... po rusech krom obsazené sovětské zony v německu do konce roku 1945 nezbyl ani voják zatímco čerčil ten rusy tak nenáviděl že kul s trumanem pikle o brzkém novém tažení proti bolševikovi jen co dozbrojí poraženou německou armádu. přečzi si jeho fultonský projev. mezitím se ale amici zapletli v koreji kde dostali těžce na prdel a pak už měl sssr taky svoji atomovku a bylo po prdeli.

      Vymazat
    3. Pokud vím,v Korei USA zůstala celá dnešní Jižní Korea a byly vytlačeny v podstatě z celé už jimi dobyté Severní nečekaným a tajným průnikem "čínských dobrovolníků" na území Koreje a těch bylo skutečně mraky,statisíce. Čína zaplavila Koreu ze severu bez vyhlášení války. USA totiž sídlí na jiném kontinentu,trvale,směji se.

      Vymazat
    4. Stalin v 1932,1933 ještě nebyl plně u moci ale podléhal někomu,kdo tu ukrajinskou genocidu hladomorem přikázal a Stalin ji osobně prováděl.

      Vymazat
    5. V knize Stalin od Roberta C. Tuckera se lze dočíst, že ve vedení strany se ve 20. letech vedl spor o to, jestli ukončit NEP a začít kolektivizovat či nikoliv. Stalin v té době nebyl zastáncem kolektivizace! Na to tam byli jiní! A zase úplně jiné centrály prováděly teror a násilí na příkaz ze zahraničí, aby vyvolaly paniku mezi rolníky, kteří si hladomor zčásti zavinili sami, když vybíjeli tažný dobytek a traktory ještě neměli. Idioti - něco jak ty. Vedení na Stalinův návrh zakázalo poté co se objevily zásobovací potíže další export i za cenu, že nebudou moci zaplatit za dodávky strojů, bez kterých by nemohli postavit obranu a ty by si se v bachoru tý židácký couře co tě vyprdla na svět nikdy ani vlastně nevylíh. On žádnej motiv neměl a mít nemoh - naopak! Protože jakékoliv problémy země mohli trockisté využít proti němu a vlastencům kolem něj soustředěným. O to jim šlo! Trocký byl odejit 1929 a pak to hned rozpoutali! Stalin potřeboval pravej opak! Jak řekl již v roce 1925 - válka s imperialisty je nevyhnutelná a pokud za 10 let nedoženeme 50 let zaostávání, tak budeme poraženi! Tím že by oslabil významné mobilizační ročníky nějaký "umělým hladomorem" by se leda sám sebe kopl do holeně! To můžou smolit jen tobě podobní kreténi a bioodpadky z chazarských lejnolíhní co jim místo hlavy vyrašily jen slizké odporné vředy ...

      Vymazat
  4. proboha hoďte na něj síť, vždyť trpí těžkým komplexem velikášství. to je na chocholouška a urgentně. má ale pravdu v tom že naši vybraní a to pečlivě ukradli část carského zlatého pokladu, přivezli ho do republiky a stal se základem jmění naší Legiobanky. to je pravda.

    OdpovědětVymazat
  5. končím diskuzi s vámi to opravdu nejde. ztráta času... dobrou noc a spřádejte sny o zlých rusech kteří nás chtějí co nevidět sežrat.

    Slávek, brno

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi máme rozdílné zdroje informací,pokud budete prosazovat ty ruské,nemá to asi skutečně smysl.

      Vymazat
  6. Já jsem se s ním setkal v říjnu 1918 v Jekatěrinburgu na jednom menším vojenském setkání, kde zastával následující názor: „Ruský národ nemůže v této chvíli potřebovat žádný parlamentarismus. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem prošel dvakrát Ruskem a Sibiří, všechno je revolucí unaveno a lidé si přejí jen klid a pořádek. Podle mého mínění se do Ruska hodí jen monarchie a to dobrá, demokraticko-konstituční monarchie. Teď je to ale ještě předčasné. Nyní by byla to jediné správné řešení vojenská diktatura. Pokud by se našel ruský generál, který by byl ochoten vzít moc do svých rukou, já bych vás se svými pluky podporoval.“

    Svůj slib ale nemohl splnit a svou divizi musel přesunout za frontovou linii. Zde začal brzy otevřený spor mezi ním a Syrovým – mělo to svůj původ v osobních zájmech a bezmezné ctižádosti. Gajda chtěl za každou cenu hrát první housle, Syrový by byl rád novým Žižkou.

    O českých legionářích obecně neměl admirál příliš dobré mínění. Často jsem ho pozoroval a vždy se pohrdavě a souhlasně usmíval, když se o legionářích hovořilo jako o zlodějích, zbabělcích a dezertérech. Na doporučení svých blízkých spolupracovníků české pluky odzbrojit admirál bohužel nepřistoupil, protože se chtěl vyhnout dalším konfliktům se spojenci.

    V druhé polovině listopadu přijeli do Vladivostoku francouzský generál Janin (22) a Slovák Štefánik (23) – první ministr války nové československé vlády. Ten mezi těmito lidmi představoval výjimku. Byl to muž ráže plukovníka Švece.

    Beneš ho ve své knize nazývá idealistou. Když Štefánik viděl, jak se Češi chovají, byl doslova ohromen hrůzou. Dal si za úkol ihned zlikvidovat Českou národní radu, donutit českou armádu k disciplíně a postavit ji de facto pod velení generála Janina. Zde ovšem narazil na odpor ze všech stran. Stejně jako čeští důstojníci, tak i čeští politici se ostře postavili proti němu – obzvlášť česká soldateska. Štefánik se pak vracel do Prahy s nepořízenou. Před svým odjezdem nám zdůrazňoval, jak hluboce je zklamán potupou a hanbou, kterou se čeští legionáři zapsali do nejnovější stránky českých dějin.

    Janin zůstal na Sibiři. Češi mu byli podřízeni, ale jen podle názvu. Janin byl lstivý a bez pevné vůle. Měl své tajné instrukce a hrál od začátku dvojí hru. Navenek uznával admirála Kolčaka, ujišťoval ho o svojí oddanosti a sympatiích k ruské armádě, svojí dobré vůli a ochotě pomoci. Za našimi zády ovšem v podstatě schvaloval všechny české ohavnosti a my jsme dokonce měli důvody věřit, že je příležitostně i inicioval.

    S příchodem Janina byla takzvaná anabáze legionářů ukončena. Stále tvrději na spojencích požadovali, aby byli vráceni do vlasti. Válka s centrálními mocnostmi byla přece u konce a ve Versailles byl ustaven jejich nový stát, Československo. Admirál Kolčak a jeho důstojníci byli pro – přítomnost 50 000 nepřátelsky smýšlejících a ozbrojených mužů představovala stálé nebezpečí. Jejich odchod by byl v podstatě pro Rusko vysvobozením. Spojenci ale nebyli ochotni Čechům vyhovět, a tak zůstali na Sibiři dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na podzim 1918 se Češi stahovali stále dál od bojů, zpět do nitra země, aby se v bezpečí uprostřed neozbrojeného obyvatelstva v klidu usadili a vyčkali na možnost transportu po vodě. Celá zima 1918/1919 probíhala ve znamení neustálého přemisťování Čechů z místa na místo – hledali výhradně ty nejlepší ubytovny, pokud možno v bohatých městech a jednali ohledně toho i s generálem Janinem. Bylo je vidět všude, jak se rozpínavě a líně povalovali po ulicích. Vždy s sebou nosili nějaké balíky a plná zavazadla. Ve městech se vždy dobře oblékali, mnozí se chovali švihácky, nezapomínali na rukavice a lakýrky.

      Zatímco se Češi vyžívali v zahálce, měli všeho dost a často až nadbytek, konala naše armáda svoji povinnost a byla často vystavena tomu největšímu strádání. Nemohu opomenout ani fakt, že mnoho Čechů bylo nakaženo pohlavními nemocemi. Tito pacienti doslova zaplavovali všechny nemocnice a budili jen odpor.

      Měl jednou s Čechy velice nemilé setkání, a sice na Ruském ostrově, který leží před Vladivostokem. Tehdy jsem vedl vojenskou školu s 1500 důstojníky a vojáky. Cvičilo se intenzivně 4 měsíce, aby se dalo dohromady dobře sestavené vojenské těleso. Byla radost vidět, jak se ze zanedbaných osob časem stávají opět rázní a ukáznění vojáci, pochodující v pěkných uniformách ulicemi.

      Dva kilometry od stanoviště mého důstojnického batalionu byla velká nemocnice, vybudovaná ještě před válkou. Byla plně obsazena českými pacienty, léčenými zde vesměs na pohlavní choroby. Často k nám dokonce i přicházeli z druhé strany, dívali se pohrdavě a výsměšně na cvičení a odvážili se na nás dokonce drze a výsměšně pokřikovat. Stávalo se, že je za to někdy naši lidé na místě potrestali a zfackovali je. Nakonec jsem učinil opatření, aby se tito výtržníci do našeho prostoru vůbec nedostali.

      Zatímco Bílá armáda pevně držela frontu na Uralu, lenošili Češi v záloze, čachrovali a spekulovali. Neobchodovali jen se svým lupem, obstarávali si zboží i z Dálného východu. Aby obchody mohly mít dobrý průběh, zabrali si bez nejmenších výčitek svědomí ke svým potřebám i železnici – ta už sotva stačila pro nejnutnější transporty pro obyvatelstvo i utečence od Volhy. Těch 50 000 Čechů si přivlastnilo dispoziční právo na jednu třetinu všech dostupných transportních prostředků, což znamenalo přísun několika metráků zboží v měsíci na jednu hlavu. Přirozeně, že jen malá část tohoto zboží sloužila legionářům k zásobování proviantem. Daleko větší díl sloužil výhradně jejich „obchodům“. I mnohem později, po skončení války, trpěla Sibiř velkým nedostatkem zboží. Češi se nezastavovali jen u toho. Zadávali za vysoké poplatky prodejní práva a čekatelství na celé vagóny a náklady. Byli to obratní spekulanti a dokázali ze všeho vytěžit velké zisky.

      Vymazat
    2. To je ta pravá skutková podstata, kterou Beneš, dovedný režisér české zahraniční propagandy, dokázal následně zformulovat: „Zvláštní uznání zaslouží vědecko-finanční a kulturní práce naší sibiřské armády. V ní se projevil, jak si myslím, nejlépe genius naší rasy. V mase našich vojsk se brzy našly nejsilnější individuality, které uměly práci organizovat a vést, ale byly chápány a podporovány i od obyčejných vojáků.“ (24)

      Sledujme další činy onoho českého „genia“. V zimě 1919 došlo k velkým soudním jednáním, protože se několikrát podařilo přistihnout české velitele při rozkrádání ruského válečného materiálu. Procesy byly ale zastaveny, zahraniční mise nechtěly nic vidět a Janin byl s Čechy jedna ruka. Bohužel se našli i Rusové, přátelé Masaryka, kteří navenek dávali najevo sympatie ke Kolčakovi, ale tajně pomáhali Čechům. Armáda a obyvatelstvo Sibiře ovšem stále trpělivě čekaly na chvíli, kdy ti „hrdinní legionáři“ tuto zem opustí. Trpělivost ztratil nakonec sám Kolčak a rozhodl se využít všech prostředků, aby řádění Čechů zarazil. Měl v úmyslu podrobit všechny Čechy před jejich naloděním ve Vladivostoku zavazadlové revizi. Za tím účelem měl být za účasti spojenců ustaven revizní komitét. Ten by jistě nemohl svá zjištění popírat a odhalení českých zlodějů by se stalo velkolepým divadlem. O úmyslu Kolčaka se bohužel Češi brzy dozvěděli. Aby tento plán zmařili, rozhodli se čeští vůdcové k otevřené zradě. Jedno jim totiž bylo jasné – čím více moci by získala říšská vláda, tím rychleji a jistěji by se přiblížil den odplaty a trestu za zločiny české soldatesky v Rusku.

      Věděli, že už nesmí ztrácet čas. Tak došlo mezi Českou národní radou a sociálními revolucionáři, kteří zůstali na Sibiři, k tajné dohodě. Správa tak životně důležitých konzumních spolků byla od začátku v rukou sociálních revolucionářů. Doslova neviditelnými vlákny se spřádalo spiknutí až do Moskvy. Dohoda byla sjednána již v letech 1917-1918. Byla založena na Masarykově plánu z Kyjeva nahrát vládní moc do rukou sociálním revolucionářům. Podle nové dohody měli Češi učinit vše, aby zlomili moc Kolčaka a přivedli zpět k moci sociální revolucionáře. Za to bylo Čechům slíbeno, že si mohou vzít svůj lup s sebou. Toto ujednání zůstalo přirozeně tajné – my jsme tušili, jaká hra se hraje, ale neměli jsme tehdy v rukou žádné důkazy. Po dalších událostech bylo jasno. Co Čechy a sociální revolucionáře sblížilo, je snadno zjistitelné.

      Beneš ve své knize píše (25): „Pobyt v Paříži mě přivedl také mezi ruské revolucionáře z první revoluce v roce 1905, kteří ve mně zanechali hluboký dojem. V letech 1906 až 1907 jsem se pohyboval ve společnosti těchto revolucionářů, byl jsem členem jejich spolků, navštěvoval jejich lidovou univerzitu a setkával se pravidelně s revolučními studenty, profesory a žurnalisty. Začal jsem Rusko, jeho klasickou a revoluční literaturu důkladně studovat. Po návratu do Prahy jsem zůstal ve styku se zde žijícími ruskými revolucionáři. Pobyt v Paříži mě zavedl také mezi ruské revolucionáře od prvního dne revoluce v březnu 1917.“

      Vymazat
    3. Tehdy začala jejich rozkladná práce na těle Ruska. Stejně jako Češi, tak se i sociální revolucionáři ze zištných důvodů obávali dorozumění a přátelství Německa s Ruskem. Beneš vypráví (26), jaký panický strach vládl ve francouzských vládních kruzích ke konci roku 1917 a začátkem roku 1918 vzhledem k možnému dorozumění Německa s novým Ruskem. A dále líčí, jak si ulehčeně oddechli, když obávaná situace nenastala. Masaryk se snažil tento strach u spojenců podle možností podněcovat. Ve své knize uvádí memorandum (27), které zaslal 10. dubna 1918 spojencům při návratu z Ruska přes Tokio. V bodě 1 tohoto dokumentu radí spojencům, aby uznali de iure i de facto vládu bolševiků a podporovali je. V dalších 12 bodech k tomu uvádí důvody. Doporučuje spojencům, aby vedli boj proti Německu a Rakousko-Uhersku na ruské půdě. Již jen z toho důvodu, že by se mohli němečtí agenti usadit v Rusku – a nejen že by se zmocnili obchodních styků a vlivu, ale také a především ruského tisku.

      Spojenci, kteří údajně přišli, aby nám pomohli, zorganizovali komitét k reorganizaci železniční sítě a k úpravě transportů z Vladivostoku do Omska. Tím se v prvé řadě posloužilo mezinárodním zájmům. Ruský ministr dopravy hrál dobrou roli ve špatné hře. Situace byla natolik těžká a obtížná i z toho důvodu, že na Sibiři nebyla jediná továrna, která by vyráběla lokomotivy, vagóny, nebo aspoň nějaké součásti. Ještě pod carskou vládou bylo velké množství železničního materiálu objednáno v Kanadě a Spojených státech. Jedna část byla již dodána a uskladněna ve Vladivostoku.

      Ruskému ministru dopravy z toho bylo dáno jen to nejnutnější – ovšem pod podmínkou, že bude ve všem ochotný a povolný. Češi teď měli možnost požadovat dle svých potřeb veškeré pojízdné prostředky. Překazit by jim to mohla jen ozbrojená moc, naše vojsko ale bylo na frontě, kde byla čím dál těžší situace.

      Sibiřská železniční trať měří tisíce kilometrů a probíhá nekonečnou stepí a tajgou. Na tuto dráhu zaměřili svoji pozornost i bolševici, protože zásobovala frontu proviantem. Bolševici organizovali loupeživé bandy, které se skrývaly v lesích a na vyhlédnutých nebezpečných místech dokázaly vlaky vykolejit, přepadnout a vyrabovat. Železniční komitét se rozhodl nechat celou trasu vojensky hlídat. Za tímto účelem byla trať z Vladivostoku až po Bajkal přidělena Japoncům, trať podél Bajkalu 30. americkému pluku a Rumunům, trať z Irkutska přes Tomsk až do Novonikolajevska třem českým divizím a trať z Novonikolajevska až po Barnaul Polákům. (28) Některé jednotky se zdráhaly konat tuto službu po delší čas – spojenci ovšem pohrozili, že se v případě neposlušnosti transport přes moře neuskuteční.

      Vymazat
    4. Ostraha trati probíhala svérázně. Když se přepady množily a vojáci ze strážních jednotek přicházeli často o život, hlídky se zesílily. Když byl někdy náhodou nějaký lupič dopaden, byl jednoduše pověšen – ale banda se nechala běžet, aniž ji někdo pronásledoval. Když místní ruský úřad navrhl, že by sám zorganizoval pronásledování, aby se tomu konečně udělal nějaký konec, dostalo se mu vždy stereotypní odpovědi: „To se vás netýká.“ Češi v takových případech podnikali takzvané trestní výpravy. To znamenalo, že „strážci pořádku“ vyjeli koňmo do okolí, vypálili 2 až 3 vesnice v sousedství a nahlásili, že sedláci měli lupiče schované a odmítli je vydat.

      Na jaře měli být Češi ubytováni v domech podél celé železniční tratě. Oni ale prohlásili, že své přístřeší, tedy těch 20 000 vagónů, neopustí a postavili si své vlastní stráže, které onen uloupený majetek hlídaly. I to se dělo pod protektorátem vrchního velitele Čechů, francouzského generálporučíka Janina.

      V polovině března 1919 jsem projížděl na příkaz admirála Kolčaka veškerá velká města Sibiře, abych prováděl inspekci v tamních posádkách. Některé jsem prohlížel i s generálem Knoxem. V Irkutsku jsme byli pozváni vrchním velitelem oblasti, generálporučíkem Artemjevem. Během rozhovoru popisoval zchátralost českých legionářů a všechny škody, které obyvatelstvu způsobili. Tento starý bojovník se při popisu těchto událostí dostal do takového rozčilení, že se až třásl zlostí. Zástupce Velké Británie, generál Knox, který byl velmi dobře informován a sám se dost často nad chováním Čechů rozhořčoval, jen krčil rameny a řekl, že s Čechy je nutno mít strpení – mohli by nám být prý užiteční.

      Jindy jsem upozornil generála Knoxe, že na plotech mnohých měst a na cestách jsou stále křídou či uhlem zhotovovány nápisy: „Dobijte Čechy! Zachraňte Rusko!“ Tehdy zamumlal generál Knox jen cosi, jako že ruský národ by se měl lépe ovládat.

      Jak jsem se již zmínil, nebyli Češi admirálu Kolčakovi přátelsky nakloněni a jen Gajda ho stále ujišťoval o své úctě a o ochotě mu pomoci. To vyostřovalo odlišnost názorů mezi Gajdou a ostatními českými generály. Gajdovo postavení v českém vojsku se stávalo stále více nejistým – zvlášť když Česká národní rada preferovala Syrového. Gajda líčil Kolčakovi celou věc tak, aby to vypadalo, že on musí trpět za svůj proruský postoj. Kolčak byl velmi impulzivní a něco takového na jeho city zapůsobilo. Gajdovi učinil čestnou nabídku – nabídl mu místo velitele 1. sibiřské armády. Ten nabídku samozřejmě přijal a mnoha poklonami a lichotivými frázemi si přízeň admirála ještě víc získal. Právě tímto způsobem se Gajda dostal do ruské armády a hned v hodnosti generálmajora.

      Ruští důstojníci měli tehdy pocit, jakoby dostali ránu do tváře. Již tenkrát se mezi vojáky na Sibiři šířila pověst, že Gajda je jen dobrodruh, bývalý felčar, který si podvodným způsobem přisvojil důstojnickou hodnost, když předtím dezertoval od své jednotky. Oficiálně se to popíralo a admirál Kolčak ve své bezmezné důvěře ke Gajdovi takové informace a jejich šíření přísně zakázal. Češi měli na své straně pochopitelně všechny důvody, aby mlčeli.

      Dnes je již pravý stav věcí znám. Všechno vyšlo najevo – to, co Gajda sám uváděl, byla lež a podvod. Dokonce ani jeho jméno nebylo pravé – žádný Radola Gajda, ale Rudolf Geidl! (Srovnej Münchener Neueste Nachrichten vom 25. und 26. Januar 1928 – Der Hochstapler als Generalstabschef).

      Vymazat
    5. Absolvoval čtyři třídy gymnázia a pak byl jako farmaceut zaměstnán v nějaké drogerii. Na začátku světově války byl Gajda v c. k. rakousko-uherské armádě činný jako sanitní poddůstojník. V roce 1915 se dostal do zajetí Černohorců a zde se sám rozhodl nazývat dr. Gajda. Černohorci mu uvěřili a tak se stal z farmaceuta lékař. Jako takový sloužil v černohorské armádě až do jejího zhroucení koncem roku 1916. Pak se rozhodl pokračovat ve svém dobrodružném životě v Rusku. Italská loď ho dopravila do Oděsy. (29) Tam pak vstoupil do českého pluku pod jménem Gajda. Zde postupoval tento podnikavý a ničeho se nelekající Čech rychle v hodnostech i ve vážnosti a dotáhl to až na post divizního generála. Admirál Kolčak vzal tohoto hochštaplera nejen do ruských služeb a svěřil mu celou jednu armádu, ale obdařil ho mnoha řády a daroval mu to nejcennější – své přátelství.

      Na začátku jara začala Bílá armáda s pochodem od uralského pohoří k Volze. Tato ofenzíva byla odvážná, ale mladí horkokrevní dobrovolníci nebyli k zadržení. Následovala řada vítězných střetnutí. V průběhu března a dubna postoupila západní armáda pod generálem Hanshinem až k Volze. Přes těžko schůdné cesty urazila až 600 km. Rudí prchali ve velkém počtu. Kdyby nám v oněch dnech alespoň trochu pomohl český sbor, mohlo být naše vítězství konečné a bolševismus by byl přemožen. Češi ale stáli na místě, nehnuli se – a co bylo ještě horší, velká ruská sibiřská armáda, kterou Kolčak svěřil Gajdovi, rovněž stála na místě, ačkoli byla jedenapůlkrát silnější než bojující západní armáda. Sibiřská armáda se skutečně v březnu a dubnu žádného boje nezúčastnila. Gajda koncentroval své vojsko ve směru na Perm, Vjatku a Kotlas, protože se zde chtěl rychle dostat do styku s Angličany – ti byli tehdy v Archangelsku. Hlavu tohoto dobrodruha zaměstnávaly nesmírně žádostivé plány. Gajda se nedal od svého předsevzetí odradit a nebylo možno ho k pomoci západní armádě přimět. K neštěstí Ruska a k vlastní zkáze admirál Kolčak tomuto Čechovi, když byl úspěch a konečné vítězství na dosah, důvěřoval.

      V mých záznamech z roku 1919 stojí: „Gajda přišel v těchto dnech se svým šéfem štábu, generálem Bogoslovskim, do Omsku na přednášku. Šikovně navrženými a prezentovanými nákresy se snažil dokázat, jaký důležitý mocenský faktor představuje v současné době sibiřská armáda, ukázal její organizaci, uskupení a předpokládané doplnění. Gajda usilovně obhajoval svůj úmysl pochodovat na Vjatku a snažil se dokázat, že držet Vjatku a Kazaň by mu umožnilo postoupit až k Moskvě.

      Po přednášce jsme byli místodržitelem Kolčakem pozváni k jídlu. Řeč se točila kolem každodenních věcí. Později večer jsme zůstali v pracovně admirála jenom on, Gajda se svým šéfem štábu Bogoslovským, generál Lebeděv a já. Opět jsme se pokoušeli dokázat, jak je nezbytné a nutné napnout veškeré síly k rozvinutí ofenzívy na Volze, a tak odtamtud zajistit spojení s Dobrovolnou armádou. Jinak hrozilo nebezpečí zhroucení západní armády – my jsme tuto katastrofu viděli před sebou jako přízrak. Poprvé jsem zde v Gajdově řeči zaslechl jistý podtón, který mi byl později v Jekatěrinburgu často nápadný. Gajda začal velmi obratně zmenšovat význam a výkony západní armády, zároveň chválil všeobecnými frázemi strategický plán a hlavně líčil činnost své sibiřské armády. Navrhoval velkorysou perspektivu dobytí Kazaně a Vjatky, plány o spojení s Archangelskem, vykládal, jak lehce by odtamtud mohl být organizován přísun anglických zbraní, munice a vozů. Líčil situaci v Moskvě, která by se dala lehce ovládnout. Všechno, co říkal, dokázal proložit líbivými lichotkami na adresu místodržícího – ovšem objektivně uvažující posluchač byl schopen s patřičným odstupem veškerou záludnost a neupřímnost tohoto projevu poznat a pochopit. Rozhovor byl čím dál tím důvěrnější.

      Vymazat
    6. Ručička hodin se blížila k času odjezdu vlaku generála Gajdy. Při rozloučení Kolčak Gajdu objal, políbil ho a pronesl následující slova, která nás všechny zasáhla do hloubi duše: „Poslyšte,“ obrátil se na generála Lebeděva a na mne, „já skálopevně věřím v Gajdu a v to, že toho ještě hodně dokáže. Kdyby se se mnou něco stalo a já zemřel, tak hleďte, aby mě Gajda nahradil.“ Bylo pro nás ponižující a bolestné vidět, jak se po těchto slovech chytrý a pohotový Čech sklonil na rámě admirála, aby nebylo vidět jeho výraz a vítězný úsměv jeho tenkých rtů. Tiše a neslyšitelně místodržícímu cosi zašeptal do ucha. Brzy na to Gajda odjel a otázka společné operace západní armády se sibiřskou zůstala nevyřešena.“

      Tisk Jekatěrinburgu a Permu byl – jako skoro všude – v rukou liberálů a socialistů a vedl obratnou kampaň. Noviny prakticky denně oslavovaly Gajdu, velebily jeho demokratické smýšlení, nazývaly ho zachráncem Ruska, jediným, kdo má tuto schopnost. Moskva byla opět určena jako další cíl a Gajda měl být ten, kdo do ní jako první vstoupí.

      Jakmile se Gajda domníval, že je jeho pozice u Kolčaka plně zajištěna, vstoupil opět do styku s Českou národní radou. Ta na tato jednání přistoupila, protože se jí zdála velmi výhodná. Dokonce se jí podařilo si Gajdu získat kvůli jeho ctižádostivosti – nepřiměřenou chválou a obdivem. Dlouho netrvalo a „vojevůdce“ byl znovu obklopen svými krajany, kterým pak ve svém štábu svěřoval místa pro šíření informací a propagandy.

      Začátkem května mi admirál Kolčak nařídil do Jekatěrinburgu, abych provedl inspekci nově zformovaných útvarů sibiřské armády. Brzy na to přišel mezi vojáky i sám místodržitel osobně, aby je svojí přítomností povzbudil. Na nádraží ho očekávali vyšší důstojníci a úředníci. Byla zřízena čestná stráž – pěchota a jízdní oddíl – v zajímavém fantastickém oblečení. Čerkesky, jakési kaftany a podobné nesourodé součásti doslova operetní uniformy. Nedaleko se procházel Gajda a občas si s některým generálem vyměnil pár slov. Velmi významný byl jeho rozhovor se mnou.
      „Co je to za oddíl, generále?“ tázal jsem se a ukázal na ty podivné jezdce a vojáky.
      „To je moje eskorta.“
      „To je ale zvláštní uniforma – byla vymyšlena vámi?“
      „O ne, generále, to je historická uniforma.“
      „Jak to?“
      „Všichni velcí lidé v Rusku, váš císař například, a Nikolaj Nikolajevič měli také kavkazské eskorty. Myslím, že až vstoupím do Moskvy, musím mít podobnou eskortu.“
      „Jsou vaši Kavkazané z Kavkazu?“
      „Ne, já si je sám sestavuji. Musí se podobat jen typově.“
      Opatrně, skoro po špičkách se k němu přiblížil ordonanční důstojník a zahlásil: „Vlak přijíždí, bratře generále!“ Tohle oslovení byl český zvyk a určitý názorový socialistický prvek. Pak vzdala čestná stráž poctu a přítomný orchestr zahrál hymnu „Vysoko ctěný...“ Z vlaku vystoupil admirál Kolčak – jeho držení těla bylo shrbené, tvář bledá a zapadlá, jeho bystré oči nevyspalé. Rty měl pevně sevřené a hluboké vrásky svědčily o těžkých starostech. Prošel řadou čestné stráže a podíval se každému do tváře – jak to měl vždy ve zvyku. „Děkuji vám, děti!“
      „K službám, excelence!“
      „Právě jsem navštívil hrdinné pluky západní armády – mají to těžké. Komunisté je stále napadají novými vojsky. Ale dá-li Bůh, nepřátele Ruska porazíme. Musíme si jen navzájem pomáhat.“
      „K službám, excelence!“, přišla odpověď jako hlas hromu a tváře vojáků byly vzrušené a radostné.

      Vymazat
    7. Potom admirál s Gajdou a ještě dalšími osobami odejel do štábu armády. Zde podal šéf štábu, generál Bogoslovský, zprávu o stavu na frontě. Situace byla taková, že se vnucovalo jediné správné a možné řešení. Západní armáda poněkud ustoupila, sibiřská armáda tvořila jakýsi výstupek a tlačila na bok rudých. Jeden jediný útok ze severu – a pluky bolševiků by musely ustoupit až k Volze. Kolčak si byl této jediné a poslední možnosti sám dobře vědom. V té chvíli opět zazněl onen vemlouvavý a tichý hlas Gajdy. Znovu – že se na plánu nesmí nic měnit, že je úspěch operace západní armády nejistý, zato je ale dobytí Kazaně a Vjatky hotovou věcí. A opět se nic nestalo.

      Následovala prohlídka úderných oddílů, sestavených v Jekatěrinburgu jako Gajdova rezerva. K té patřil i takzvaný „nesmrtelný batalion generála Gajdy“ s hnědými nárameníky, na nichž se třpytila písmenka B. B. I. G. G. Celý vojenský sbor nosil na rukávech černo-červené úhly jako za časů Kerenského. Admirál Kolčak si pozorně a pomalu prohlédl i tyto jednotky. Každému vojákovi pohlédl ostře do tváře, jako by chtěl na každého přenést svoji vůli osvobodit vlast, kterou tak miloval. Po prohlídce následoval slavnostní pochod. Vzhled lidí byl dobrý, oblečení uspokojivé, jen výcvik nebyl ještě zcela ukončen. Tito vojáci by se dali ve spojení se staršími útvary již dobře použít.

      Po slavnostním obědě u Gajdy Kolčak, již unavený od všech prohlídek a strategických diskuzí, odcestoval. V otázce sibiřské armády bylo rozhodnuto, že dosavadní směr útoku na Vjatku a Kotlask bude zachován. Téhož dne mi Gajda oznámil, že by mohl obsadit ve směru útoku město Glasov, že je k tomu k dispozici dost sil.
      „Proč je tedy neobsadíte?“
      „Ještě nepřišel čas. Až to uznám za vhodné, dám k tomu rozkaz.“ Jako ruský generál jsem měl za povinnost nahlásit tento rozhovor admirálu Kolčakovi a znovu jsem ho upřímně požádal, aby si všiml jednání toho vychytralého Čecha. Aby ho přece jen přiměl k tomu, aby jedním energickým úderem svých velkých bojových sil západní armádě pomohl.

      Vrchní velitel mě vyslechl a zamítavě potřásl svou hluboko skloněnou hlavou. Když znovu vzhlédl, poprvé jsem zpozoroval v jeho očích hlubokou nesmazatelnou bolest a bez úsměvu jen tiše dodal: „Víte, že anglický král zaslal přes generála Knoxe Gajdovi bathský řád?“ A unaveně mávl rukou.

      Armáda generála Hanshina, které Gajda neposkytl žádnou pomoc, unavená neustálými dvouměsíčními boji, bolševickému tlaku neodolala. V těchto těžkých dnech mi dal místodržitel rozkaz, abych převzal úřad šéfa generálního štábu u Hanshina. A začátkem června 1919 jsem byl jmenován velitelem západní armády místo generála Hanshina. Tehdy dal Gajda svým vojákům konečně rozkaz obsadit město Glasov. To proběhlo hladce, beze ztrát, morální dojem z akce byl obrovský. Zvrat na sebe ale nenechal dlouho čekat. Bolševici se vrhli vší silou na západní armádu, zmařili její výpad k Volze a pak napadli Gajdovu sibiřskou armádu. V některých oddílech sibiřské armády propukla povstání a vojáci houfně přebíhali k bolševikům. Úvodem k těmto událostem bylo skoro vždy zavraždění důstojníků.

      Vymazat
    8. Gajda tyto věci řešil nejprve po svém. Obešel místodržícího a na ministerskou radu do Omska zaslal sdělení. V něm uváděl, že příčina a původ veškerých neúspěchů není jeho vinou, nýbrž neschopností nejvyššího vojenského velení. Přísahal, že když vrchní velení nad všemi vojsky nebude svěřeno jen jemu, bude vše ztraceno. Obzvlášť ostré výpady vedl proti generálu Lebeděvovi. Tón jeho zprávy byl výhružný. Gajda dával nepokrytě najevo, že pokud mu nebude vyhověno, vyklidí se svými vojsky veškeré pozice.

      To vyvolalo velké vzrušení. Kolčak se musel za Gajdou sám odebrat do Jekatěrinburgu a společně se pak vrátili do Omsku. Nastalo nekonečné projednávání, během něhož se sibiřská armáda generála Gajdy stále víc stahovala ze svých pozic. Vypadalo to tak, jako by místodržící již chtěl Gajdu opravdu odstranit, protože už prohlédl jeho hru a intriky. Ale ještě nenašel k tak rozhodnému kroku odvahu a byl ochoten k ústupkům. Gajda tak dostal právo vrchního velení i nad západní armádou, ale jen pro vojenské operace.

      Následné události ale všechno změnily. „Nesmrtelný batalion generála Gajdy“ totiž přeběhl k bolševikům. Podobné smutné výjevy se odehrávaly a opakovaly téměř denně na všech frontových úsecích sibiřské armády. Místo naděje na nezadržitelný postup se dostavil celý řetěz neúspěchů. To rovněž tlačilo náladu mezi vojáky i obyvateli silně dolů. Čilá bolševická propaganda toho samozřejmě využila. Tyto hrozivé zprávy a události byly pro mne zdrcující a jen vyburcovaly mojí snahu této situaci čelit. V sousední západní armádě, která podléhala mému velení, nepřeběhl k nepříteli ani jediný muž. Starý dobrý duch a nacionální smýšlení těchto vojáků zvítězilo nad bolševickým matením.

      Velká sibiřská armáda, před nedávnem ještě silná a mohutná, se nyní rozpouštěla a mizela před našima očima. Rozklad probíhal o to rychleji, o kolik méně se podnikaly pokusy zastavit postup Rudých. Bez jakéhokoli boje byl vydán Perm se všemi svými továrnami, přičemž došlo ke ztrátě obrovských zásob munice a byla ztracena i celá říční flotila. To všechno bylo možné jen proto, že byla celá armáda pod velením toho felčara.

      Nyní se konečně místodržící rozhodl, že bude nutné Gajdu odstranit a nahradit jiným velitelem. Gajda se ještě pokoušel klást odpor hrozbami – admirál Kolčak jej tedy nechal degradovat a vyškrtnout z listiny armády.

      Ve zvláštním vlaku, se všemi svými drahocennostmi, v doprovodu svých krajanů, pod ochranou České národní rady a Francouze Janina, se pak odebral hochštapler Geidl do Vladivostoku, kde se zdržel až do zimy.

      Vzdor všem pohromám se nám v oněch dnech podařilo nasbírat síly a připravit ještě jeden útok. Sibiř, ten nezanikající zdroj všech darů, ta zem budoucnosti, nás obdarovala bohatstvím své půdy a dala novou sílu – ruská vytrvalost nám pomohla překlenout všechny nesnáze. Při ústupu do nitra Sibiře jsme provedli nezbytné reformy a uspořádali vojska tak, jak to bylo k pokračování boje nutné.

      Vymazat
    9. Podzim roku 1919 byl zvláště teplý a mráz přišel velmi pozdě. Byly to nádherné dny s neslýchaně krásnými rány i se zlatě ozářenými západy slunce. Noci byly teplé a jen tichý, chladný vánek prozrazoval blížící se zimu. Nepřehledná pole Sibiře mizela v šedavé modři horizontu a nad vlnícím se obilím si hrály chvějící se paprsky zlatého světla. Na celé Sibiři byla úroda velmi bohatá. Pro nás byl ten krásný podzim přímo darem nebes. Naše armáda provedla nový postup a nečekaně přepadla bolševiky. Během celého srpna a ještě i v říjnu jsme úspěšně atakovali rudé a působili jim velké ztráty. Šlo o naši armádu pod mým velením a naše pole působnosti bylo hlavně podél magistrály. Tři z mých sborů pronásledovaly až 200 km daleko ustupující bolševiky. Ano, úspěch tu byl, stálo nás to ale velké oběti. Měli jsme mnoho mrtvých a raněných. Moje armáda potřebovala odpočinek. Poté, co jsme Rudé zatlačili za Tobol, jsme museli náš postup zastavit, abychom se zotavili a znovu zásobili, což bylo s ohledem na blížící se zimu nezbytné.

      V mém štábu se shromažďovaly i zprávy o bolševické armádě. Kupříkladu se stalo, že jeden rudý pluk při vojenském cvičení omylem považoval vlastní jezdce za naše kozáky – a uprchl před nimi. Nebo třeba zajatí rudí gardisté potvrdili, že pokud se postup bílých nezastaví a Čeljabinsk bude zabrán, celá armáda Rudých se rozuteče – napřed ale pobijí všechny komisaře.

      Opět zde byl onen kritický okamžik, kdy mohly dějinné události vzít nový obrat. Kdyby nám byli tehdy Češi pomohli aspoň jednou divizí – stačilo by 10 000 z jejich 30 000 mužů, byli by rudí rozdrceni. Ruský národ by byl od zhoubné diktatury osvobozen. Češi ale zůstali se zbraní v ruce sedět před přeplněnými vagóny se svojí kořistí a ani se nehnuli.

      Bolševici včas pochopili nebezpečnou chvíli, stáhli všechny své rezervy i z jiných front a v polovině října se na nás vrhli. Moje armáda, která nebyla ještě vůbec doplněna, byla těžce zasažena. Čtvrtého dne se po neustálých bojích podařilo rudým dostat přes řeku Tobol a zatlačit naši frontu, na levém křídle roztaženou do délky. Bylo nepopsatelně mučivé dívat se, jak zbytky mojí chrabré armády, která ještě nedávno prorážela vítězně k Tobolu, musely nyní ustupovat zpět na východ – a to jen proto, že pomoc byla pomalá a Češi nás nechali na holičkách.

      Celým říjnem a listopadem se táhly boje se střídavým úspěchem. Bolševici nepromeškali žádnou šanci. Doplňovali své řady čerstvými vojsky a brzy nás počtem silně převyšovali. Bílá armáda se stáhla zpět na východ, bránila však každou píď své země. Sibiřská zima začala a naše vojsko bylo vyzbrojené a vybavené teprve tak z poloviny. To vše se nedalo tak rychle přesunout – a Češi ze svého lupu rozhodně nemínili nic vydat. 15. listopadu obsadili bolševici Omsk, místo, které dosud bylo hlavním stanem Kolčakovy vlády. Evakuace byla provedena pod ochranou ustupující armády, nemocní, ranění, i rodiny důstojníků a dobrovolníků byli odsunuti ve vlacích na východ.

      Náš válečný plán předvídal přezimování na východě a vytvoření fronty za průsmykem, podobným jako na linii u Marjinské. Během zimy jsme chtěli provést řadu opatření, udělat znovu pořádek a vzniklé mezery v armádě doplnit čerstvými a bojeschopnými muži. Doufali jsme, že k jaru 1920 budeme dost silní, abychom mohli přes Volhu pochodovat na Moskvu.

      Tento plán nebyl neproveditelný, protože obyvatelstvo v Rusku i na Sibiři poznalo na vlastní kůži krutost a nesmyslnost bolševického režimu a ze všech stran slibovalo pomoc. K uskutečnění tohoto plánu byly důležité tři faktory: síla a nezlomný duch armády, která dosud čelila všem strádáním, vůdce Kolčak, kterému každý důvěřoval – a říšské zlato, 30 plných vagónů, které všude admirála následovalo. Lze říci, že toto vše bylo Rusku doslova uloupeno českými legionáři.

      Vymazat
    10. V memoárech Masaryka a Beneše se nejen zatajuje pravda o událostech na Sibiři, ale samotné ohavnosti jsou zde líčeny a velebeny zvučnými slovy. Je přece naprosto vyloučeno, že by vůdci českého spiknutí nevěděli, co legionáři na Sibiři dělali, jak loupili, drancovali a jak se zbaběle zachovali. Beneš si nečiní ani námahu, aby ve své knize podal o celé akci českého vojenského sboru v Rusku podrobný přehled. Jen letmo hovoří o tom, že se začátkem října 1918 zmocnilo Čechů velké zklamání, protože slíbená pomocná vojska spojenců nebyla k Volze odeslána a zmiňuje se, že Češi již tehdy pokládali protibolševickou akci za ztracenou a že jim jmenování Kolčaka 18. listopadu 1918 znemožnilo spolupráci s Rusy. Od té doby Češi již jen čekali a naléhali na svůj návrat do vlasti. Toto zkalené a zjevně zcela úmyslně pokřivené líčení vypadá následovně (43):

      „To je ta krátká příhoda naší sibiřské anabáze do konce r. 1918, bez jakýchkoli vedlejších epizod a jejího krásného lesku. Tato anabáze byla vojensky a lidsky pěkná a významná, obdivuhodná, politicky pro náš boj charakteristická věc. Naši obyčejní vojáci narukovali v Čechách, na Moravě a Slovensku k rakousko-uherským plukům, přešli pak k Rusům, po těžkých strádáních a utrpeních v revolučním chaosu vstoupili většinou do dobrovolně improvizovaných armádních organizací, bili se jednu dobu na frontě proti těm, od kterých přišli, pak pod egidou svého velkého vůdce pochodovali přes bezmezné Rusko a Sibiř, postupně proti všemožným pronásledováním obsadili 8000 km dlouhou železniční trať a skoro nezabratelné území, aby se na cestě kolem světa mohli dostat na evropské bojiště a ještě včas se zúčastnit boje o svobodu svého národa.

      Zraky téměř celého světa na sebe obrátili tím, že bolševickému režimu, který by spojencům způsobil nepříjemnosti, připravovali potíže. Už sice včas nedosáhli evropského dějiště války, ale zakročením na druhé straně světa, svým obdivuhodně romantickým dobrodružstvím poskytli všem, především své vlasti, významné služby. Neočekávaná, jedinečná historie! Vojenské legie, jejich hospodářská, finanční a kulturní činnost, jejich vojenský život, jejich tradice a zábavy, jejich vůdci, poddůstojníci a mužstvo byly improvizované. Byli to vojáci self-made-men revoluce, typy své rasy, v povaze nevojenské. Nebyli mezi nimi žádné vojenské geniality, avšak většina byli dobří, solidní, spolehliví vojáci s velkou touhou vykonat něco podstatného a významného.
      .
      Jejich masa představovala vcelku dobře českou národní psychologii, silnou vitalitu, sklon k praktickým, nefantastickým řešením, určitou pevnost a vytrvalost v boji o cíl, ale také vzrušení, určitou citlivost, fanatismus, trochu nezdravé žárlivosti, pesimistickou lehkomyslnost při nevhodnostech a přehnanou žádostivost kritiky ve sporných případech. Tyto vlastnosti se ukázaly také u většiny našich vojáků ve Francii a Itálii. Generál Syrový byl jako jejich šéf dobrý typ. Dodával obyčejným vojákům skrze svou solidaritu, rovnost, poctivost a zdravý úsudek důvěru. Věděli, že je nepovede do dobrodružství. Zvláštní uznání si zaslouží hospodářská, finanční a kulturní práce naší sibiřské armády. V ní se projevil, jak si myslím, genius naší rasy nejlépe.

      Vymazat
    11. Po zradě na ruské vládě, na ruské armádě a na admirálu Kolčakovi, dorazily první české pluky do neutrální oblasti východočínské dráhy a dosáhly Charbinu. Jeden očitý svědek o tom píše: (41) „Zajímavý obraz nabízel Charbin ve dnech příjezdu českých pluků. Okamžitě se to projevilo poklesem ceny zlatého rublu. Čínští směnárníci počítali s tím, že trh bude ruským zlatem zaplaven a využili toho. Směnárny byly přeplněné českými vojáky, kteří měnili ruské zlato po kilogramech za jeny a dolary. Na ulicích se čile obchodovalo s různým inventářem, počínaje gramofony a šicími stroji a konče u zlatých broží a náramků. Na nádraží se prováděl obchod ve velkém s koňmi a různými povozy. Každopádně klesla hodnota zlata, protože bylo na trh dáno takové množství zlatých mincí, že směnárníci byli přesvědčeni, že se patrně jedná o padělky. Teprve když se přesvědčili, že mince jsou pravé, začali je prodávat za snížené ceny.“

      Obzvlášť bohatě zásobené byly zjevně takové české vlaky, kde cestovali vyšší velitelé, političtí předáci a nejbližší čeládka Masaryka a Beneše. U všech těchto osob se zdálo, že genius českého národa vyhnal ty největší květy! Trvalo to dlouho, než se dostaly na řadu poslední vlaky – 20 000 vagónů zabralo hodně času.

      Konečně Češi Sibiř opustili. Ale jakou proměnou tam prošli! Jak se do Evropy vraceli zpátky! S měšci plnými ruského zlata, se zahraničními cennými papíry, s poklady všeho druhu. Ti chudí váleční zajatci se v krátké době změnili v bohaté a dobře zásobené „hrdiny“.

      Po svém příjezdu do Vladivostoku se Češi naloďovali na parníky, které jim spojenci z vlastních transportů pravidelně přidělovali. Nebylo zde nikoho, kdo by se nějak postaral o ruské zájmy. Vlastenecké síly byly buď zničené, nebo se musely skrývat, zbytky Bílé armády byly na těžkém pochodu přes Sibiř nebo při obraně Transbajkalské země. Moc a vládu ve Vladivostoku měli polobolševici. Tito lidé byli jako Češi – těm pomohli doplnit kořist a při tom ovšem nezapomínali sami na sebe. Loupili soukromý majetek a soukromý náklad, rozdělovali mezi Čechy, nebo část začachrovali na zahraniční lodě za směšně nízké ceny pod záminkou, že to zasílají do sovětského Ruska. Takové zprávy podával v oněch dnech tisk Dálného východu. (42)

      Nejenže ruský majetek nemohl být ochráněn před českými zloději, ale bylo i téměř nemožné sestavit nějaký seznam všeho uloupeného majetku. Pokud to někdo vůbec učinil, byla to neoficiální a neúplná registrace. Češi počítali s tím, že zůstanou beztrestní a byli o tom přesvědčeni. Odstranili přece proto z cesty korunního svědka, admirála Kolčaka.

      Vymazat
    12. Dva zajímavé důkazy pro české zvyklosti jsou zveřejněny v novinách Dělo Rossiji 1920, č. 10:
      „Vrchnímu kontrolnímu úřadu české armády od sdružené rusko-americké gumárenské manufaktury Trojgolnik ve Vladivostoku. Dne 25. dubna 1918 odjelo z Petersburgu 32 zapečetěných nákladních vagónů, patřících družstvu Trojgolnik s obsahem automobilových pneumatik. Náklad došel v květnu 1918 do stanice Čižma u Ufy – v době, kdy Češi postupovali proti tomuto městu. Protože české vojsko mělo nedostatek pneumatik, byl celý náklad českým oddílem rekvírován, odeslán do stanice Čeljabinsk a odtamtud dál do Jekatěrinburgu do vozového parku. Při příjezdu do Jekatěrinburgu bylo naložených jen 28 vagónů a ty byly od českého motorizovaného vojska přebrány. Obsah ostatních čtyř vagónů byl českými vojáky během cesty spotřebován. V prosinci 1918 bylo 28 plných vagónů na český příkaz odesláno do Kurganu, kde zůstaly do března 1919. V dubnu 1919 byly přepraveny do Simy. Zde byl náklad částečně přeložen a jako kusové zboží odeslán do Vladivostoku. Adresátem byl autopark českého pluku. Do Vladivostoku došlo 1. března 1920 18 našich vagónů, které byly naloděny na parník Madovasko a spolu s českými vojsky odeslány do Československa. Dalších 7 vozů se stejným nákladem došlo do českého vojenského autoparku ve Vladivostoku dne 21. března téhož roku a byly rovněž přistaveny k dopravě na loď spolu s českým vojskem. Poslední 3 vozy jsou na cestě do Vladivostoku. Odvoláváme se na platný zákon, který říká, že v případě občanské války není rekvírované zboží ze soukromého majetku válečnou kořistí, ale musí být majiteli vráceno – anebo, pokud bylo zboží vlivem zvláštních podmínek bojujícími spotřebováno, měl by majitel obdržet jako odškodnění odpovídající peněžní hodnotu. Majitelem je v tomto případě družstvo Trojgolnik, jehož jedna filiálka je ve Vladivostoku. Protože zastupujeme zájmy této firmy, obracíme se na nejvyšší kontrolní místa české armády s oddanou prosbou, aby byl náklad, dosud se nacházející ve Vladivostoku, firmě vrácen a za již vyvezené zboží vyplacena odpovídající suma peněz. Účet je přiložen. Shodně s přiloženými detailními údaji o nákladu 28 vozů činí hodnota zboží, počítáno dle cenového standardu 1918, 38 692 815 rublů. Vladivostok, dne 28. března 1920.“

      Odpověď: „Oddělení nejvyššího kontrolního úřadu pro českou armádu v Rusku, čís. 437 4. n. St. 1920, Vladivostok. „Družstvu rusko-americké gumárenské manufaktuře Trojgolnik ve Vladivostoku. Odpovídajíce na vaše ctěné psaní z 28. března máme tu čest vám sdělit, že vaše požadavky, týkající se zaplacení 38 692 815 rublů, vám k našemu politování nemůžeme uznat. Chybí jakýkoli doklad o tom, že výše uvedených 32 vozů s gumovými pneumatikami v den jejich rekvírování československými pluky bylo ještě majetkem firmy Trojgolnik. Naše pátrání ukazuje, že celý náklad byl majetkem ruské armády, který jí byl v boji zabrán. O právním nabytí zásob gumy rudými vojsky nemáme důvodu pochybovat, ani nemáme právo je kontrolovat. Obzvlášť, když veškerý gumový materiál pro auta podléhal během celé války právu rekvírování ze státní moci a výše uvedená nákladní zásilka již podle vší pravděpodobnosti přešla do vlastnictví vojenské správy. Šéf nejvyššího kontrolního úřadu pro českou armádu v Rusku, kapitán Šimunský.“

      Nehledě na tuto odpověď bylo nakládání pneumatik na české lodě ve Vladivostoku jedním z konzulů spojeneckých mocností zakázáno. A rovněž přece platilo obhajování nejen ruských, ale i zahraničních státních občanů, protože Trojgolnik byla rusko-americká společnost. Výmluva českého kapitána připomíná příhodu milovníka cizích kapesních hodinek, který při přistižení z krádeže požadoval na majiteli potvrzení o koupi z hodinářství jako doklad o uplatňování vlastnického práva.

      Vymazat
    13. Charakteristika českých legionářů na Sibiři by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili o chování těchto ozbrojených bývalých zajatců a dezertérů v porovnání s ostatními zajatci – v prvé řadě německými a maďarskými. V tomto ohledu je stále ještě mnoho českých ohavností neobjasněno. Německá a maďarská strana již obdržela řadu materiálů na prozkoumání a lze očekávat, že výsledky budou v dohledné době zveřejněny. Já sám mám ve svém vlastnictví fotografie a popisy jednotlivých případů, vzpomínky a dopisy důvěryhodných osob. Pocházejí od říšských Němců, Rakušanů a Maďarů, kteří byli v tehdejších letech na Sibiři. Na základě těchto materiálů a svědectví mohu prohlásit, že Češi se na našem území dopouštěli na svých bývalých kamarádech neslýchaných, přímo zvířecích krutostí, krutostí, které patří před soud všech kulturních národů. (37)

      Já sám jsem neměl na Sibiři příležitost Čechy při jejich krutostech přistihnout – tam, kde byla ruská vojska, se tito lidé báli potrestání. Pod naší správou byli váleční zajatci chráněni zákony. Pouze zpočátku, než se ustavila ruská národní vláda a poté, když byla českými vojáky zabavena železnice, se čeští legionáři odvážili postupovat proti zajatým Němcům a Maďarům s neuvěřitelnou surovostí. Úměrně k úzkému rámci této knihy uvedu jen některé výňatky z materiálů, které mám k dispozici.

      Zastřelení sudetoněmeckých hudebníků v Chabarovsku

      (Tento doklad je podepsán očitým svědkem, Augustem Schulzem, který se 26. srpna 1914 po potopení menšího křižníku Magdeburg dostal do ruského zajetí.)

      Začátkem října 1918 vyhnali kozáci bolševiky z Chabarovska a město obsadili. Mnoho podezřelých osob bylo zatčeno a mnozí i zastřeleni. S kozáky přišli do města i čeští legionáři. Jeden z nich, jménem Jelínek, měl postavení velitele a byl znám svou krutostí. Jednoho dne se na hlavní ulici strhl velký křik a shon. Když došel A. S. na místo, viděl, jak Češi před sebou hnali s nadávkami a bitím skupinu hudebníků sudetoněmecké kapely Pariska, která obvykle hrála v kavárně Čajový šálek. Češi při tom použili jezdeckých bičů, přičemž se obzvlášť činil dotyčný Jelínek, a vyhrožovali členům kapely, že je zastřelí. Ruští obyvatelé Chabarovska se pokusili obětí zastat – upozorňovali Jelínka, že to jsou normální nevinní hudebníci, kteří hrají pro Červený kříž: Vše bylo bezúspěšné. Každé dobré slovo bylo jako přilévání oleje do ohně. Rozzuření Češi začali křičet na místní obyvatele ve smyslu „dejte si pozor, i vám ukážeme, co je to bič a když nebudete zticha, zastřelíme i vás!“

      Srocení lidé – mezi nimi i A.S. – se s hrůzou dívali na toto dění, které skončilo u břehu Amuru. Tam byli ti nešťastní Němci, kteří se sotva drželi na nohou, postaveni do řady a Jelínek jim položil následující otázku: „Chcete se stát Čechy?“ (Bylo zvykem zařazovat do českých jednotek sudetské Němce i proti jejich vůli). Němečtí hudebníci českou nabídku rozhodně odmítli. Pak dal Jelínek rozkaz k palbě. Hudebníci se váleli v krvi – kdo se ještě hýbal, byl doražen bajonetem. Mrtvá těla zavražděných hudebníků byla naházena do řeky.

      Vymazat
    14. A. S. k tomu jen dodává, že mnoho válečných zajatců různých národností, ale i Rusů, bylo Čechy povražděno. Uvádí doslova: „Váleční zajatci, kteří byli českými legionáři vyvedeni z lágru, si museli sami vyhloubit díru v zemi a když byla dost hluboká, byli přímo v ní zastřeleni. O takových hrůzných zločinech by se daly napsat celé svazky.“

      Když se Češi usídlili v nějakém místě, vyslali vždy do okolí své hlídky a nechali prohledat vesnice. Pokud tam našli nějaké Maďary, kteří byli zajati a třeba již delší čas žili a pracovali u místních rolníků, tak je Češi odvedli, sehnali do houfů a pobili je. Žádné přímluvy ruských vesničanů nebyly nic platné. Často stačilo, že někdo vůbec dovedl hovořit maďarsky a byl českými hlídkami zajat a zastřelen. Každý maďarský válečný zajatec, který se vrátil ze Sibiře do vlasti, to ví a může o zvířecích krutostech Čechů vyprávět.

      Zastřelení maďarských zajatých důstojníků

      20. července 1919 vypukly v Krasnojarsku, tehdy ještě daleko v týlu armády, zásluhou bolševické propagandy v jednom pluku rezervistů, nepokoje. K potlačení této revolty byl do této oblasti vyslán malý oddíl bílých. Po celý den trvaly menší šarvátky a tím bylo celé povstání vyřízeno. Ruské úřady nechaly vyhlásit v táboře válečných zajatců, že pokud bude klid, nikdo nebude nijak potrestán. Večer přišli do tohoto tábora čeští legionáři a pozatýkali všechny členy Maďarského sdružení, kulturní organizace, která existovala s dovolením ruských úřadů. V noci bylo 17 maďarských důstojníků tohoto sdružení Čechy vyvedeno na volné pole, postaveno před velkou jámu a zezadu zastřeleno. Ostatní váleční zajatci byli jen díky energickému zákroku švédského Červeného kříže zachráněni (byl o činu uvědomen ještě včas admirálem Kolčakem).

      Spokojím se s těmito krátkými, ale charakteristickými výňatky a opět se vracím ke zprávám o zradě na Rusku a k loupežím Čechů.

      Vymazat
    15. Závěrečný akt celé tragédie teprve následoval – jako by nestačil onen hrůzný český zločin, záhubě měly být vydány i ruská vláda a ruská armáda. K tomu bylo zaměřeno celé úsilí České národní rady – proto ta jejich horlivá propaganda v zádech armády. První povstání se jim podařilo vyvolat a zorganizovat 17. listopadu 1919. Gajda se ubytoval v salónním voze ve Vladivostoku pod ochranou některých velvyslanectví spojeneckých mocností. Ze svých krajanů sehnaných okolo sebe vytvořil štáb, k němuž našel pomahače z ruské lůzy, zvláště z řad přístavních dělníků. S těmito živly zorganizoval povstání. Na veřejnosti vystupoval v ruské generálské uniformě bez nárameníků. Heslo znělo: „Dost občanské války, my chceme mír!“ To byl dávno vyzkoušený a osvědčený prostředek, který Lenin a Trocký použili již na podzim 1917 a který zahájil rozpad ruské armády. Také se již druhý den zákonitě objevili „soudruzi“, Gajdu odsunuli a místo něj vykřikovali: „Veškerou moc a vládu sovětům! Ať žije Ruská socialistická federativní republika!“

      Třetího dne bylo povstání potlačeno vojáky z válečné školy z ruského ostrova. Gajda a jeho kumpáni byli zatčeni. Tohle povstání nebylo těžké potlačit, protože bylo nepopulární a obyvatelstvo bylo vůči bolševikům stále nepřátelské. Admirál Kolčak poslal telegrafický rozkaz, aby byli strůjci povstání postaveni před válečný soud a případně i zastřeleni. Generál xxxx podává zprávu (32), jak Češi sáhli k lacinému prostředku zastrašování, aby svého hlavního agenta osvobodili. Spojencům a ruskému generálovi Rosanovi řekli, že požádají dobře vyzbrojené české vojsko o pomoc, aby Gajdu osvobodilo. Rosanov se z nepochopitelných důvodů vydírání poddal a poté telegraficky nahlásil, že na přímluvu zahraničních misí vydal Gajdu a jeho přisluhovače Husárka Čechům.

      Když potom vladivostocké noviny zveřejnily článek o Gajdovi, ve kterém se o něm psalo jako o hochštaplerovi, který dezertoval jako felčar a nýmand z Rakouska a teď se vrací jako generál a válečný zbohatlík, zkoušeli Češi tyto zprávy potlačit: neměli ale dost argumentů a cti, aby je vyvrátili. Šéf českého diplomatického sboru žádal zastavení kampaně proti Gajdovi, a to „na základě jeho dřívějších zásluh o Rusko“. Ruské noviny odpověděly: „Rusko o žádných zásluhách Gajdy neví, a pokud by nějaké měl, pak by se nemělo zapomenout, že i Jidáš se před svou zradou na Kristu počítal k zástupu jeho učedníků...“

      Budiž je rovněž zdůrazněno, že strůjcem tohoto spiknutí byl dr. Girsa a že to byla Česká národní rada, která spiklence zásobovala zbraněmi a municí. Pro propagační účely dokázal Gajda podvodně získat z Ruské kreditní banky 300 000 jenů. (33) Dr. Girsa, oficiální zástupce nově vzniklé Československé republiky, zaslal po pádu Omska Gajdovi do Vladivostoku následující telegram: „Začněte, zde je vše připraveno...“

      Vymazat
    16. Aby sami sebe a svůj nakradený majetek dostali pokud možno rychle do bezpečí, svrhli Češi režim admirála Kolčaka a dopomohli bolševikům zničit ruskou armádu. Osudově neblaze Kolčak ještě stále důvěřoval francouzskému vrchnímu veliteli Janinovi. Nechal se od něho přemluvit, i když jsem ho varoval, a rozhodl se odloučit od své armády. Jel pak dál se svými pěti vlaky, z nichž jeden vezl zásobu zlata říšské vlády. To byla nenapravitelná chyba, která stála admirála život a zničila naši ruskou vojenskou moc. Češi prozatím nechali vlaky admirála projet. Ale již za Krasnojarskem propustili jenom dva vlaky a po jejich odjezdu zorganizovali ve městě povstání s tímtéž heslem jako ve Vladivostoku, to jest: „Konec s občanskou válkou!“ Když se oba vlaky admirála Kolčaka blížily stanici Nižněudinsk, byly náhle obklíčeny českými vojáky s kulomety. To bylo 18. prosince 1919. Malá admirálova eskorta se připravila k boji. Říšský správce ale vojákům nařídil nic nepodnikat, dokud nebude osobně jednat s Čechy a s Janinem. Veškeré snahy admirálových štábních důstojníků spojit se telegraficky s vysokými úředníky spojenců byly marné. Janin tvrdil, že nemá čas. Nemít čas promluvit s místodržitelem ruské říše! Janin spěchal, aby opustil Irkutsk a mohl cestovat na východ. V Irkutsku se totiž po českém povstání ujala moci polobolševická „centrála“. Pluky věrné vládě musely po dvoudenních bojích opustit město. Z Čity pospíchal na pomoc oddíl pod velením generála Skipetrova – ten Češi přepadli, odzbrojili a hlavně si odnesli plukovní pokladnu.

      Janin konečně poslal admirálu Kolčakovi telegram, v němž ho obvyklým způsobem, hladkým jako úhoř, požádal, aby se podvolil a svěřil se Čechům do ochrany. Pokud by tak neučinil, pak by prý on, Janin, nemohl za další vývoj situace převzít odpovědnost. Argumentoval dokonce tím, že česká ochrana je garantována pěti velmocemi. Jako znamení této záruky bylo nad oknem jediného vozu, který Češi říšskému správci a jeho doprovodu ponechali, vztyčeno na rozkaz Janina 5 vlajek: britská, japonská, americká, česká a francouzská. Eskorta admirála byla propuštěna a stráž byla vystřídána Čechy. To již každopádně nebyla čestná stráž, poskytovaná význačné osobě, ale stráž, která hlídala zajatce.

      Jeden současník a očitý svědek sibiřské tragedie, který rozhodně není v podezření, že by byl reakcionář či antidemokratického smýšlení, A. Gutmann-Hahn, vydal o této zradě následující svědectví: „Povstání v Irkutsku začalo, když se Janin a Češi rozhodli zbavit se Kolčaka a jeho režimu a nahradit ho vládou takzvaných sociálních revolucionářů. Jejich cílem bylo sjednat pro Čechy možnost, aby mohli bez jakékoli kontroly vyvézt ze Sibiře veškerou svoji kořist. Ještě v předvečer svého zajetí nechal admirál telegrafovat do Vladivostoku, aby byla v každém případě u Čechů provedena prohlídka všech zavazadel a všech věcí, které by chtěli vyvézt. O nějakých jednáních Janina o propouštění vagónů Kolčakova vlaku nemohla být žádná řeč, protože to ani nepotřeboval: celá železniční trať východně od Irkutska byla stejně podřízena Janinovi.“

      Vlak s admirálem Kolčakem a zásobou zlata se pomalu pohyboval na východ. Na stanici Čeremchovo, kde jsou velké kamenouhelné doly, se rudí poprvé pokoušeli zmocnit tak neocenitelných hodnot. Bolševičtí dělníci, kteří dostali zbraně od Čechů, tehdy ovládali Čeremchovo a žádali vydání admirála a zlata. Český velitel dostal rozkaz, aby tento případ řešil kompromisem a připustil jeden oddíl rudých jako stráž. Vlak se blížil k Irkutsku a tentýž český velitel radil některým důstojníkům z admirálova doprovodu, aby svůj post opustili a zmizeli, protože situace je prý úplně beznadějná.

      Vymazat
    17. V úzkostné nevědomosti nadcházejících událostí minula noc. Ráno druhého dne byl vagón admirála v Irkutsku odstaven na mrtvou kolej. Podle vyprávění osob doprovázejících admirála měli všichni tušení, že se stane něco děsivého – něco, co se pomalu a neodvratně blíží. Říšský správce zpozoroval nedaleko nádraží japonský vlak a poslal tam svého adjutanta, nadporučíka Trubčaninova s listem – Češi ale posla nepropustili a důstojník se vrátil s nepořízenou. Japonci nechali věcem volný průchod. Neměli také důvod nějak zasahovat: byli zcela přesvědčeni o správnosti údajů generála Janina, že se admirál Kolčak nachází pod ochranou Čechů a je na cestě na východ. Několik měsíců poté jsem měl možnost o tom hovořit s některými japonskými vládními činiteli a ti mne o tom ujistili.

      Podle údajů osob, které Kolčaka doprovázely, se vyvíjely události takto: Ve 4 hodiny odpoledne přišel jeden český důstojník k admirálovi a vysvětloval mu, že „bylo přijato usnesení vydat jej revoluční vládě v Irkutsku“.

      „Ale proč?!“ otázal se Kolčak a pohlédl českému důstojníkovi přímo do tváře. Ten sklopil zrak a díval se rozpačitě stranou.

      „Revoluční úřady Irkutska stanovily vaše vydání jako podmínku pro průjezd všech Čechů. Já jsem od našeho generála Syrového dostal rozkaz vás vydat.“

      „Jak je to možné?! Generál Janin mi zaručil úplné bezpečí... A jaký význam by pak měly mít tyto vlajky?“ řekl admirál Kolčak a ukázal na britskou, japonskou, americkou, českou a francouzskou vlajku. Čech mlčel a neodvážil se ani vzhlédnout. „Tak to mě tedy spojenci zradili!“ vykřikl admirál.

      Krátce nato se ve vagónu objevili zástupci nové revoluční vlády polobolševiků v doprovodu své rudé gardy. Čech jim místodržícího vydal. Rudí odvedli Kolčaka v doprovodu několika jeho adjutantů do městského vězení v Irkutsku. Tam byl dopraven i jeho ministr Pepeljajev.

      Revoluční komitét města Irkutsk pak svolal slavnostně komisi k vyšetření „zločinů“ admirála Kolčaka a jeho premiéra Pepeljajeva, které mělo spočívat v údajném potírání demokracie a velkém prolévání krve. Gutmann-Hahn potvrzuje, že hlava admirála Kolčaka měla být zástavou v rukou Čechů a že povstání bylo jimi zinscenováno za pomoci polobolševiků. Účel byl jasný: Aby generál Janin mohl vrchním komisařům spojenců ohlásit, že bylo „vůlí lidu“ potlačit diktaturu bílých. Gutmann-Hahn říká, že je jisté, že mezi Čechy a Janinem byl zájem o společný a solidární postup.

      I bolševici českou zradu dosvědčují. Širjamov, předseda revolučního komitétu v Irkutsku, píše: „Hlava admirála Kolčaka byla dohodnutou cenou za volný průchod Čechů.“

      Vymazat
    18. Ještě další, výše postavený bolševik, předseda sibiřského revolučního komitétu Smirnov, vypráví ve své knize Boj o Ural a Sibiř o dohodě, která se uskutečnila mezi ním a českými úřady na stanici Kuitun 7. února 1920 v 9 hodin ráno. Bod 5. této smlouvy zněl: „České pluky přenechají admirála Kolčaka a jeho přívržence, kteří byli v Irkutsku zatčeni revolučním komitétem, sovětské moci a předají je pod ochranu sovětských vojsk se současným slibem, že se v žádném případě nebudou vměšovat do ustanovení sovětské moci ohledně zajatců.“

      Ještě téhož dne zaslal Smirnov do Irkutska telegrafický rozkaz, aby byl admirál zastřelen.
      Smirnov sám o tomto telegramu píše (35): „Od našich soudruhů v Irkutsku nás dělil prostor přes 500 km. Jak bylo možné, že jsme se s obleženým Irkutskem mohli dorozumět? A to ještě o tak choulostivé záležitosti, jakou byl osud místodržícího? Nemálo nás udivovalo, že čeští legionáři dali naší delegaci nejen povolení informovat naše soudruhy v Irkutsku o stavu mírových jednání, ale rovněž nevznášeli žádné námitky proti dopravě výše uvedeného telegramu irkutskému revolučnímu komitétu.“

      Dr. Girsa a Bohdan Pavlů hovořili ve svém memorandu o pocitu zodpovědnosti vůči všem národům země a přitom plánovitě připravovali tuto zradu. Velmi nápadné je i toto: Nová vláda v Irkutsku, které Češi vydali admirála a ruskou zásobu zlata, ihned vytvořila takzvanou „politickou centrálu“ pod předsednictvím šmelináře z Charkova Feldmana, jakéhosi Kosminského a dezertovaného praporčíka. Prvním krokem této nové operetní správy, vděčící za svou existenci českým zbraním, byl následující telegrafický rozkaz jejího ministra financí Patušinského celnímu řediteli Kovaljevskému ve Vladivostoku: „Na základě svých zásluh v Rusku mají být Češi bez překážek a jakékoli revize zavazadel propuštěni na lodě s povolením vyvézt vše, co žádají.“

      To jsou dokumentárně doložené skutečnosti. Tvůrci Československé republiky a nového československého národa, Masaryk a Beneš, kteří jeden druhému dosvědčují velikost, nejenže o všech těchto událostech mlčí, ale jednoduše lžou, matou a ovlivňují veřejné mínění.

      Když Češi dorazili do Vladivostoku a konečně se chystali k odjezdu ze Sibiře, vydali k tamnímu obyvatelstvu poslední proklamaci. Vysvětlovali v ní, že zajali admirála Kolčaka a vydali ho lidovému soudu. Prý nejen proto, že byl reakcionářský, ale i proto, že byl nepřítelem Čechů. Také za jeho rozkaz atamanu Semjonovovi, aby byl ústup Čechů zastaven všemi dostupnými prostředky, třeba i vyhozením tunelu do vzduchu.

      Za prvé – nebyl to žádný ústup, ale útěk s kořistí. Za druhé to nebyl admirál Kolčak, nýbrž jako tehdejší velitel východní fronty já, který s jeho souhlasem stanovil nezbytná opatření nezaleknout se třeba i vyhodit tunel do povětří, pokud by Češi nepřišli k rozumu. A potom: Kolčak měl být reakcionářský?! Když už by se měl původ zkázy a zhroucení vlastenecké věci hledat u něho, pak by to bylo jedině v tom, že byl vůči Čechům příliš povolný a trpěl jejich licoměrnou demokracii na ruském teritoriu, že nepřistoupil k přísným opatřením – včetně trestů zastřelením podle stanného práva – aby Čechům ukázal, že se v dané zemi musí řídit jejími zákony. Za to admirál zaplatil svou krví. Jeho smrtí jsou mnohem více vinni čeští politici než bolševici.

      Český zrádce se nespokojil jen s vraždou vůdce, nýbrž vrazil dýku do zad i ruskému vojákovi. Tomu, kterého ještě nedávno oslovoval s pokryteckou drzostí svatým jménem „bratře“. Českým politikům se podařilo prostřednictvím řady povstání vzít Bílé armádě oporu. To se stalo v době, kdy tato armáda nasazovala veškerou svoji sílu, aby zastavila tlak bolševiků.

      Vymazat
    19. Když se v armádě rozneslo, že se lůza některých měst dostala pod vedením Čechů k moci, že železnice přestala dovážet munici na frontu a že místodržící včetně ruské zásoby zlata byl Čechy zajat a dopraven do Irkutska, bylo rozhodnuto vzdát se boje s bolševiky a armádu nechat ustoupit na východ od Irkutska. Stále se doufalo, že se podaří město vyrvat od povstalců zpět, osvobodit admirála Kolčaka, dostat zpátky uloupené zlato a opět se dostat k uskladněným zásobám. Západně od Irkutska pak měla být postavena a zformována nová fronta proti rudým.

      Nebyla to žádná jednoduchá úloha, nýbrž jeden z nejtěžších vojenských kroků. Daná situace byla velice komplikovaná. Ze západu nás tísnila Rudá armáda, na východě se usadily na všech hlavních bodech polobolševické bandy, které nám znemožňovaly pohyb. Tyto skupiny banditů byly velmi dobře vyzbrojené a vybavené zásobami z irkutských skladů. Železnice byla v českých rukou a tedy pro armádu k nepotřebě. K tomu byla tuhá zima a naší armádě se nedostávalo munice a teplého oblečení. Přesto se armádě i při neustálých bojích s bolševiky podařilo razit si cestu na východ. Armáda zažila mnoho kritických dnů a měla ohromné ztráty. Není úkolem této knihy podávat o tom zprávu – ve své knize Bílá Sibiř (36) jsem to vše podrobně popisoval.

      7. února 1920 zabral předvoj mé armády přepadovým útokem stanici Inokentjevsk, několik kilometrů před Irkutskem. Stalo se to tak nečekaně, že se nám podařilo zajmout veškeré bolševické dělostřelectvo, aniž by vypálilo jedinou ránu. Celou noc se pracovalo na plánu zaútočit na Irkutsk. Mezi tím dorazila i naše hlavní síla a následujícího dne také naše druhá armáda. Za této situace na nás udeřila jako blesk z čistého nebe hrůzná zpráva, že byl říšský správce admirál Kolčak 7. února na nádvoří irkutské věznice zastřelen bolševickými komisaři.

      Skoro současně s touto zprávou se k nám dostavil český posel se sdělením plukovníka Krejčího, velitele druhé české divize v Irkutsku. Sdělení obsahovalo zločinné ultimátum: odvážíme-li se zahájit operaci proti irkutskému předměstí Glasovo, Češi se zúčastní boje na straně bolševiků.

      Ihned byla svolána válečná porada. Přitom se zjistilo, že zásoba munice obnáší tak 10 až 15 nábojů na jednoho muže a dělostřelecká munice nebyla k dispozici prakticky vůbec. Většina generálů hlasovala pro řešení obejít Irkutsk jižně od Bajkalského jezera přes led a v Čitě se spojit s válečnými silami atamana Semjonova. Po těchto událostech vzrostla nenávist proti Čechům do krajnosti. Nyní bylo jasné, že Češi, kteří se kdysi postavili proti bolševikům, se s nimi nyní spojili a sjednotili v boji proti Rusku.

      Zbytky těžce zkoušené ruské armády, které přestály zimní tažení a přinášely nevýslovné oběti k záchraně vlasti, nyní táhly pěšky a se saněmi přes sněžná pole Sibiře. Těsně vedle běžela ruská železnice: byla vydatně a hrdě používána dezertéry, zbabělci a zloději. Tehdy Rus Čecha proklínal a označení Čech se na Sibiři stalo nadávkou.

      Vymazat
  7. To nemá smysl,máme navzájem rozdílné informace a uvědomte si ,že historii píší vítězové,respektive ti nejsilnější. Jako příklad mohu uvést třeba institut krále a knížete. Představte si,že ti západní vládci byli králi,protože byli uznaní papežem a pomazáni posvátným olejem a ti východní jen knížaty,protože tradičně usedali na knížecí stolec a přitom byli mocnější a silnější než ti západní. Třeba Sámo,který vládl obrovské říši a porazil a opakovaně celou Franskou říši. Nebo třeba svatý Václav,ten byl jen kníže? Nemá smysl opakovat tendenční fráze. Historie byla většinou jiná než ta historiky uznaná,protože "vítězná" a propagandistická. Oficiální historie je někdy vylhaná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ..... Kdyby nebyla vytvořena-dohodnuta společná historie a samozřejmě poplatná vítězi,byly by další války ze sporů mezi historiemi jednotlivých národů.

      Vymazat
  8. Názor toho pána, že Rusko nemá právo vlastnit své území a surovinové bohatství, je velmi komunistický.
    „Všechno přírodní bohatství patří lidu.“ (A jelikož jsme internacionalisté, tak všemu lidstvu.)

    Žijeme v kapitalistickém globalizovaném světě, kde každý prodává to, čím disponuje.
    Rusko by snad mělo předat své bohatství zahraničním kapitalistům, kteří na jeho využívání budou bohatnout? To tedy moc logické není.

    Rusové se zmocnili území, které teď neoprávněně drží? O tom lze sice diskutovat, ale oni je vybojovali proti těm, kteří je také chtěli neoprávněně držet, jenže prohráli. Každý národ žije „neoprávněně“ na území, které si vybojoval. Pokud již tento způsob odsuzujeme, přesto tím dosavadní vybojovaná práva nezanikají.
    PB

    OdpovědětVymazat
  9. Jak já to znám - o těch legionáčích, tak Západ by byl viděl rád, kdyby ty bolševiky porazili. Jenže oni chtěli domů, a pokud bojovali, tak ne za cizí zájmy, ale o vlastní přežití.

    Pokud se nějaký bílý generál domnívá, ze mu měli vybojovat jeho sen, oni si to nemysleli.
    PB

    OdpovědětVymazat

Reklama