Reklama

.

.

sobota 25. února 2017

PhDr. Ľubomír Huďo - Idea Slovanstva na troskách bruselského centralizmu a vnucovaného multikulturalizmu

Ĺubomír Huďo
25.2.2017  
 
Koncepcia zjednotenej Európy v záujme deklarovanej mierovej budúcnosti a ekonomickej prosperity od začiatku smerovala postupnými krokmi k bruselskému centralizmu. Je otázne a v súčasnosti vlastne už aj evidentné, komu najviac vyhovujú kasta eurokomisárov, bruselská byrokracia a integračná štruktúra rôznych inštitúcií. 

Bruselský centralizmus je zlyhaním a problémy starého kontinentu nerieši, ale naopak prehlbuje a vyvoláva opodstatnenú nespokojnosť a kritiku. Možno ho reformovať, vylepšiť v záujme členských krajín únie? Veď práve stredná a východná Európa je momentálne fackovaným panákom, pretože si dovolí pochybovať o kvótach utečencov z Ázie a Afriky, ktorých majú prijať jednotlivé európske štáty, stanovených europolitbyrom a podporovaných jeho oddanými služobníkmi. Kto vypovie poslušnosť, prestáva byť obľúbeným a spoľahlivým lokajom a nastupujú vyhrážky a vydieranie eurofondami. Cukor a bič – eurá a nátlak. Ruka v ruke s týmto prístupom kráča aj vnucovanie multikulturalizmu, ktorý zlyhal rovnako ako bruselský centralizmus. Už dávno nejde o vzájomné obohacovanie kultúr, životných štýlov a civilizačných výnimočností, ale o zápas o nadvládu, dominanciu a diktovanie pravidiel agresívnejšou a militantnejšou komunitou, ktorá ctí len svoje tradície, náboženstvo a normy. Vzdáme sa vlastnej identity, koreňov a odkazov našich predkov, len aby sme vyhoveli pomyselným a vnucovaným experimentom sociálnych inžinierov pasovaných na hlásateľov akéhosi zvráteného spoločenského napredovania? Máme ďalej lipnúť na integračnej podriadenosti v bruselských intenciách a nechať si nahovárať, že sme povinní znášať dôsledky koloniálnej politiky západných štátov a ich novodobých konfliktov na Blízkom východe, severe Afriky a v Strednej Ázii v podobe nekontrolovateľnej vlny imigrantov z krajín zmietaných vojnami, fanatizmom a nedostatkom? Povedzme si otvorene, napriek tomu, že v najvyšších európskych štruktúrach je slovenský komisár alebo na poste predsedu Európskej rady momentálne pôsobí poľský politik, únia slúži predovšetkým nemeckým a francúzskym záujmom. Pokiaľ ide o zahraničnú politiku, Brusel zohráva úlohu poslušného asistenta geostrategických plánov anglosaského sveta, americko-britskej koalície, ukázal to aj najnovší prípad s Ukrajinou a ponúkanou asociačnou dohodou, čo napokon viedlo k bratovražednej vojne medzi Ukrajincami a Rusmi. Rovnako to bolo aj v nedávnej minulosti v rámci vojny medzi slovanskými národmi na Balkáne, ktoré sa zmenili na poslušných čakateľov pred bránami Bruselu na členstvo v Európskej únii a NATO. Pre slovanské národy v strednej a východnej Európe zostala v rámci bruselského centralistického modelu úloha poslušných štatistov, ktorí sa vzdali trhov, samostatnej hospodárskej i zahraničnej politiky a spejú do štádia nesvojprávnosti. Ak prejavia vlastný postoj, ako teraz v prípade krajín V4, Balkánu a novej poľskej vlády v odmietaní Západom nezvládnutej imigračnej politiky, okamžite sú na politickom a mediálnom pranieri.
Hovoriť o idei slovanstva ako o vzájomnej kultúrnej prepojenosti, hospodárskej spolupráci a koordinácii zahraničnej politiky slovanských národov a ich samostatných štátnych útvarov v záujme spoločných cieľov, si vyžaduje aj kritický pohľad do vlastných radov. Slovanské národy si samé totiž sťažovali svoju pozíciu a vybíjali vlastný potenciál a energiu vo vzájomných krvavých konfliktoch, a tak ochotne poslúžili záujmom vonkajších síl zameraných na ich oslabenie, rozvrat a manipulovanie. Žiaľ, ešte stále nie je minulosťou konštatovanie Ľudovíta Velislava Štúra v jeho diele Slovanstvo a svet budúcnosti: „Vskutku, srdcelomné divadlo je to vidieť, ako národ, v Európe počtom najväčší, je rozbitý, porozdeľovaný... všade len víťaznú káru cudzincov ťahá, iba ako materiál na pohodlné stavby pre iných slúži, a za odmenu za to všetko je potupou zasypaný, hanobením obhádzaný.“ Napísal to síce v 19. storočí, no ešte aj v 20. i v 21.storočí Slovan oboril sa na Slovana a vzťahy Poliakov – Ukrajincov – Rusov, či Srbov – Chorvátov – Slovincov sú stále otvorenými ranami, do ktorých sypú soľ oni samotní i takzvaní priatelia a spojenci zvonku, pretože takíto rozhašterení Slovania najviac vyhovujú nikým nevoleným silám, ktoré majú svoju predstavu ako deliť Európu, ako ju spravovať a potom ju v jednom poslušnom košiari usmerňovať v rámci Nového svetového poriadku. A k tomu ešte vo vlastných radoch slovanských národov je ochotná piata kolóna slúžiť pre tučnú odmenu, kariéru a osobný prospech komukoľvek na úkor všetkého a všetkých, či už ide o politické elity, médiá alebo takzvaných občianskych aktivistov neschopných inej predstavy, než akú im predostreli inštruktori z tzv. západného demokratického slobodného sveta. Všetko ostatné je pre nich populizmus, extrémizmus, naivný romantizmus alebo služba Moskve.

Keď som už pri sypaní soli do otvorených rán, piatej kolóne a médiách, tak naše informačné prostriedky hlavného prúdu, čiže v súčasnej terminológii mainstream, ideu slovanstva nepovažujú za hodnú pozornosti. Skôr naopak, čo správa, komentár alebo diskusia, to ďalší príspevok k vzájomnej nevraživosti a polarizácii slovanského sveta z pozície washingtonsko-bruselských mentorov. Úplne jedno, či išlo o verejnoprávne médiá alebo súkromné - v bulvárnom alebo spravodajskom duchu, počas balkánskych vojen v poslednom desaťročí minulého storočia sme počúvali vždy a zásadne len o krvilačných Srboch, trpiacich Bosniakoch, prípadne hrdinských Chorvátoch, ktorí si etnicky vyčistili územie od srbskej menšiny bez akýchkoľvek pripomienok západných ochrancov ľudských práv. V ďalšej etape sme sa dozvedali o vojny chtivých Srboch a nevinných Albáncoch, pretože tak to predostreli svetu tlačové oddelenia a hovorcovia USA, NATO a Európskej únie. Žurnalistická úderka oceňovaných a renomovaných propagandistov a presstitútov vytrvalo vykresľuje do dnešných dní obraz srbských hrdlorezov a vojnových zločincov a len na okraj spomenie aj obdobné prípady zo strany Chorvátov, Bosniakov – vlastne islamizovaných Slovanov, prípadne Kosovskej oslobodzovacej armády. Rovnaký postup uplatňujú médiá hlavného prúdu aj pokiaľ ide o informovanie o súčasnej Ukrajine, z bojov na Donbase, kde sú ukrajinskí vojaci a dobrovoľné prápory s Banderovým odkazom vnímaní ako hrdinovia a ruské obyvateľstvo ako putinovskí separatisti, ktorí podporujú ruské vojenské komandá na ich ceste od Donecka a Luhanska až do Karlových Varov. Ruské obyvateľstvo na Kryme je pomýlené, no Tatári sú statoční bojovníci za jednotu Ukrajiny. Našim mediálnym hlásnym trúbam je všetko úplne jasné – Rusi a Srbi sú jednoznační vinníci napätia, konfliktov a vojnových zločinov, Slováci a Česi, ktorí odmietajú s otvorenou náručou vítať budúcich staviteľov mešít a organizátorov „no go zón“, kam nevstúpi noha neverca, sú xenofóbovia a rasisti, a dobrý Slovan je ten, kto v hlbokom predklone čaká na inštrukcie z transatlantických centrál. Ide o akúsi zvrátenú snahu deliť národy v strede a na východe Európy na tzv. dôstojných Európanov, oddaných pokynom eurokomisárov a amerických diplomatických inštrukturov a nehodných Európanov balkánskeho typu a spoza Uralu, pretože sa nepodriaďujú falošným prorokom akejsi otvorenej spoločnosti, financovanej z pochybných finančných zdrojov ešte pochybnejších filantropov. V našich printových a elektronických médiách nečítame, nepočujeme a nevidíme ani zmienku o tom, že všetky tieto konflikty nahrávajú tretej strane, nie ich účastníkom, že následky to má rovnako pre všetkých, či už sú Srbi, Ukrajinci, Rusi, Chorváti alebo Poliaci, žiadny apel na spoločné záujmy, blízku identitu, nápravu historických krívd a skoncovanie s nekonečnou odplatou, ktorá nič pozitívne neprinesie. Nie, nemusí ísť o nekritické hlásanie slovanskej vzájomnosti, ale aspoň o pokus snažiť sa objektívne a nestranne informovať, bez vytvárania pozitívneho obrazu o jednej strane a neustáleho hanobenia a kritizovania tej druhej.

Aj pri ďalšom faktore zohrávajú médiá dôležitú úlohu – ide o povinnú mediálnu výchovu k multikultúrnosti. Samozvaní lektori nám vytrvalo vštepujú, ako ľudsky blízko máme k Nepálčanom, Tibeťanom, Kurdom, Albáncom, Sýrčanom, či Afgancom, ale paradoxne nás delia neprekonateľné diaľky od balkánskych Slovanov, Rusov, Bielorusov, či Poliakov. Ak začneme pripomínať ideu slovanstva, dozvieme sa, že je to nereálna, časom prekonaná chiméra z minulých storočí, ktorú možno tak nanajvýš spomenúť na rozptýlenie počas hodiny dejepisu.

Ako je to teda s ideou slovanstva, ktorá by mohla znovu ožiť ako jedno z aktuálnych východísk z ruín dvoch neúspešných európskych procesov - bruselského centralizmu a vnucovaného multikulturalizmu?

Oponenti ponúknu okamžitú odpoveď, či je riešením utopiť sa v ruskom mori, keďže Rusko bolo a je pre stúpencov panslavizmu alebo novodobého obrodenia slovanských ideí tou vedúcou silou. Rovnako sa možno utopiť aj v bruselskom mori, v oceáne Nového amerického storočia alebo vo vodách Nového svetového poriadku, v mase zdegenerovaného stáda bez identity, sebapoznania a perspektívy kontinuálneho rozvíjania historického odkazu predchádzajúcich generácií.

Jednotlivé slovanské národy zažili na vlastnej koži rôzne negatívne skúsenosti z vlastnej dielne ako polonizácia, čechoslovakizácia, sovietizácia, juhoslovanská federalizácia, odhliadnuc od iných, importovaných, ako maďarizácia, germanizácia, islamizácia, či amerikanizácia. Koncepcie vnucované despotickým centrom na úkor jedných a pre upevnenie moci druhých. Tadiaľ cesta určite nevedie.

Máme skúsenosti s Osmanskou ríšou, sovietskym impériom i novodobým sofistikovaným západným diktátom a vždy tu zohrávali dôležitú úlohu vnútorné rozbroje, skorumpované domáce politické elity a neschopnosť poučiť sa zo všetkých otrasov a pokusov o ovládnutie a diktovanie. Najvyšší čas, kým ešte nie je neskoro, aby Slovania z rôznych kútov Európy pochopili, že je nevyhnutná rázna zmena v prístupe k sebe samým. Nájsť spoločnú reč na základe historickej skúsenosti a dnešnej reality v medzinárodných vzťahoch. Uvedomiť si potenciál vo všetkých zdrojoch, ktoré jednotlivé slovanské štáty majú k dispozícii a nenechávať sa tlačiť do úlohy, Ľudovítom Štúrom spomínaného materiálu na pohodlné stavby pre iných. Máme viacero možností – skončiť v lepšom prípade ako europoidná konzumná masa lacných pracovných síl, či ako prívesok amerického ekonomického priestoru nenáročnej duchovnej úrovne, v tom horšom ako súčasť Eurokalifátu fanatických Alahových stúpencov. Prípadne hľadať inú možnosť – uvedomiť si, že sme navzájom na seba odkázaní. Nevracať sa k prekonaným koncepciám, neefektívnym pokusom a na princípe vzájomnej spolupatričnosti vytvoriť vlastnú víziu oživenia slovanskej idey v novodobom chápaní v podmienkach 21. storočia. Na začiatok postačí zaceliť staré rany v našej búrlivej histórii, nenechať sa manipulovať a byť si vedomí spoločnej tvorivej sily a možností.
 
(Príspevok bol prednesený na konferencii s medzinárodnou účasťou venovanej odkazu Ľ. Štúra s názvom Slovanstvo a svet súčasnosti konanej dňa 8.12.2015 v Bratislave)
 

19 komentářů :

  1. Je to hezké,jak pan Huďo popisuje násilnosti z
    centra.Jenom zapomněl,protože se zmínil o nějakém
    czechoslovakismu,6e pokud to bylo pro Slováky
    výhodné,společný stát měli rádi tolik,že si na
    jeho obranu pozvali cizí armády(Biľak byl hlavní
    kápo všech).Když to vyhovovat přestalo,srejně jako
    v minulosti se k tomuto státu obrátili zády.
    Jsem proti jakýmkoliv společným akcím s výjimkou
    protibruselských.Ty však už nejsou.Fico po tom
    slovenském předsednictví obrátil a chce větší
    závislost všech na nějakém Bruseli.Děkuji,nemám
    zájem.
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
  2. Petr Majevský jo fico měl velkou starost aby nebyly v evropě referenda aby se jim eu nerozpadlo
    bratři slováci by měly volit kotlebu a zbavit se euhujerů jak se dívám na tv joj na krimizprávy tak na normální zprávy se nedá dívat slovenská čt1

    OdpovědětVymazat
  3. Není pravda, že se většina Slováků obrátila k Čechům zády. Rozdělení ČSR bylo dílem několika politiků a nejspíš splňovalo zadání ještě někoho dalšího v pozadí kdo tahal za drátky.
    Dokonce se domnívám, že většinu občanů v obou zemích rozdělení mrzí a že je pocit slovanské sounáležitosti i po rozdělení neopustil. Domnívám se také, že bychom společně čelili současným světovým výzvám podstatně lépe a byli bychom společně mnohem silnější.

    OdpovědětVymazat
  4. Panebože, proč zase vy dva předchozí chytráci (=21:45 a 22:26) musíte v reakci na výše uvedený článek vytahovat ty blbosti z minulosti a pitomé výčitky. Slované jsou opravdu nepoučitelní. Výše uvedený článek je inspirativní, nutí k zamyšlení. Doba je zlá, času mnoho není, mnoho důvodů k optimismu sice není, ale zkusit bychom popsanou cestu v každém případě měli. Slovanství se však musíme spojovat se sociální spravedlností a zodpovědným demokratismem. A být tvrdí vůči slouhům cizím zájmům...

    OdpovědětVymazat
  5. 22:48, 23:32 - souhlas, nemám co dodat. Majevského uraženost racionální není ...

    OdpovědětVymazat
  6. Slované se mohou dostat k lepšímu údělu jedině vlastními silami. Bez přílišné zátěže.
    Kapitalismus se na konci svého života stal koulí u nohy. Je nehumánní a ve své vyspělé formě způsobuje přirozené vymírání obyvatel. Proto bude nahrazen něčím novým.
    Dvě varianty nové společenské soustavy se vyvíjejí v Rusku a v Číně. Logické by bylo přiklonit se k Rusku. Skuhrat o vzájemných rozdílech a starých křivdách ještě nikomu nepomohlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zato v Rusku probíhá populační expolze, že? Ty jsi ale blb.

      Vymazat
  7. Článek chápu tak, že autor je nespokojen s bruselským centralismem a s vnucovaným multikulturalismem. Hledá tedy nějaký lepší vývoj. Napadá ho panslavismus, ale sám hned chápe, že se najde dost slovanských odpůrců, této cesty, neboť to je s největší pravděpodobností, cesta k „utopení se v ruském moři“. Navíc proti panslavismu svědčí i historie, která zaznamenala nemálo mezislovanských rozbrojů.
    Myslím, že nás nejsilněji identifikuje středoevropská poloha. Zde se vyskytují Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, atd. Toto jsou národy, se kterými sdílíme podobnou historickou zkušenost a k nim bychom si měli vytvářet pocit sounáležitosti. To je naše „rodina“.
    Měli bychom se společně vymezit vůči koloniálnímu západu i euroasijskému Rusku. Přičemž nemůžeme pominout, že to jsou mocnosti a pro realizaci myšlenky, vytvoření středoevropské entity, musíme získat jejich souhlas.
    Není to žádná procházka růžovou zahradou, ale smysluplný vývoj, na kterém by mělo význam pracovat. P.K.

    OdpovědětVymazat
  8. Idea Panslavismu poprvé odhalila celou svou dvojsmyslnost za první světové války, kdy Rusko ve spojenectví se zeměmi Dohody (Angličany, Francouzi a Američany) kvůli osvobození slovanských bratrů od Turků nejen začalo válčit proti svým přirozeným geopolitickým spojencům – Německu a Rakousku, ale i samo bylo uvrženo do katastrofální revoluce a občanské války. Slavismus Rusů se ve skutečnosti proměnil v práci na atlantisty, na Dohodu a na neokartaginskou civilizaci, ztělesněnou v obchodně-koloniálním, individualistickém anglosaském modelu. Neudiví, že mezi vlastenčícími panslavisty v okolí panovníka Nikolaje II. většinou byli spolupracovníci anglické rozvědky, nebo prostě atlantističtí agenti vlivu. Je zajímavé připomenout si epizodu z románu ruského atamana Petra Krasnova Od dvojhlavého orla k rudému praporu, kde za vrcholící první světové války hlavní hrdina plukovník Sablin na dotaz: „Řekněte, plukovníku, koho považujete za našeho pravého nepřítele?“ odvětil jednoznačně: „Anglii.“ Toto přesvědčení mu však nebrání čestně a odvážně bojovat právě za anglické zájmy proti Německu.Hrdina Krasnovova románu je ideálním příkladem ruského vlastence-eurasijce, příkladem logiky „půda nad krev“, která byla charakteristická pro hraběte Vitteho, pro barona Romana Ungerna-Šternberga, pro tajnou organizaci Baltikum, složenou z baltických aristokratů a do poslední hodiny oddanou carské rodině. Překvapuje, v jaké míře si odvážně a ušlechtile počínali v roce 1917 Asiaté, Turkotataři, Němci a jiní Nerusové, sloužící tehdy vírou a pravdou carovi a impériu, sloužící Eurasii, půdě, kontinentu, a jak to kontrastovalo s mnohými přívrženci slavismu a panslavismu, kteří rychle zapomněli na Konstantinopol, na balkánské bratry a prchli z Ruska opouštějíce cara a vlast.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Dugina jsem taky četl 8:07. :-)

      Vymazat
    2. Pro 8:07 - Rusko za 1. sv. války zachraňovala své slovanské bratry Srby před Pangermánskou rozpínavostí a kolonizací. Vaše vývody jsou dost slabé. O historii a co jí hýbe nevíte zhola nic. Jen si někde něco přečtete a jste z toho na větvi. Ubohé duševní otroctví. Leo

      Vymazat
    3. 9:34 - to je citace z Dugina ty hňupe! Prč ty s tou pitomou vymytou makovicí se sereš do debat na který nemáš?!?? Tohle jeden nechápe?!? Co ty seš vlastně za idiota?

      Vymazat
    4. Prostě a jednoduše proto, že Slované nejsou sami schopni postavit státní organizaci, jsou živlem chaotickým, neschopným samostatné státní existence. Ovšem měli to štěstí, že byli sousedy germánské tvořivé státotvorné síly! Z ní vzešla jak Sámova historicky krátká leč první vůbec slovanská státní organizace, tak i Novgorodská hanzovní republika a Kyjevská Rus! Vše co Rusové měli byly pouze západní licence. Nebyli schopni sami postavit NIC! Všecko jim spadlo na makovici! Ivan III. to dlouho zkoušel, nakonec usoudil že je to marný a pozval Italy! Péťa Velkej už byl zkušenej a domácí ani nezval, leda jako nosiče klád. Mužici kteří si schovanými plnovousy zacpávali díry v kapse, byli v těch svých láptích jinak nepoužitelní. Bez německých inženýrů a vojevůdců by německá princezna Káťa Rusy nazvaná Veliká nikdy Turka neporazila, dokonce ani toho mamlase Jemelku Pugačovic:) I před Napoleonem Rusům krom Bláta a Mrazu zachárnil zadek Skot Barclay de Tolly, který Kutuzova přesvědčil vydat Moskvu. Bez Welšana Hughese by nikdy nedokázali vyrobit ani metr kolejí, natož pak celou Transsibířskou magistrálu. I Dněproges stavěli Američané a všechny automobily byly vyráběny v jejich licenci. Bez jejich kaučuku by bosí Rudoarmějci zmrzli na Kavkaze! A Němci zmocnivší se ropných polí v Baku by pak s nimi už snadno zacvičili ... Spojení germánského ducha a turkické houževnatosti dalo vzniknout Ruskému eurazijskému impériu! To však bylo sraženo Židem s nemalou zásluhou slovanské, mužické lenosti, otupělosti a lhostejnosti! Tak se zrodil bolševický SSSR - stát neschopný samostatné existence! Nebýt Asiata s mongolskou krví Stalina, který se opřel opět o pomoc Germána (Německo - Rapallo, USA - fordizace SSSR) byl by zahynul a stal se "pouští osídlenou bílými negry", jak o tom hovořil tvůj strejda Bronštejn!

      Vymazat
  9. 9:02 - výborně! Mám rád sečtělý kolegy. Doporučuju na téma Panslavismus i tento článeček - http://nassmer.blogspot.com/2010/10/cesti-legionari-na-sibiri.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Náš směr, na který tu odkazujete, je dost hnusný rasistický a fašistický plátek. To je vaše platforma? Dost zastaralé a ubohé. Lidi se už dávno poučili. To, že dnešní evropské "elity" nejsou schopny se postavit invazi z chudých zemí rozvrácených válkou a nechutnými náboženstvími, vás ještě neopravňuje, abyste propagoval směry, které vedly ke smrti a utrpení milionů. Styďte se! Leo

      Vymazat
    2. 9:31 - tento text je z roku 1922! Cituju:
      Bývalé carské Rusko bylo bezpochyby infikováno idejí panslavismu. Nové nacionální Rusko by bylo z této infekce navždy vyléčeno. Ačkoli byla panslavistická myšlenka vlastně jen povrchovým proudem a nemohla se nikdy zakořenit v širokých lidových vrstvách, tedy přece jen v průběhu posledních padesáti let před válkou určovala veřejný život v Rusku.

      Panslavismus vznikl ještě v první polovině minulého století a vyčerpal se z počátku v teoretických a básnických projevech nad příbuzenstvím slovanských národů, jejich řečí a zvyků. Velmi brzy se však vmísily do těchto vědeckých a vzletných snah i politické zájmy – útlak Bulharů a Srbů v Turecku a pod. To byla doba sentimentalismu. Soucit se slabými a potřebnými, přání pomoci malým křesťanským národním kmenům proti nevěřícím – to bylo tehdy ve společenských kruzích veškerých evropských národů běžné. V samém středu tohoto dění vznikla válka Ruska s Tureckem 1877-1878, jež skončila osvobozením Srbů a Bulharů. Samostatnost těchto států stála syny Ruska hodně krve. Přinesené oběti posílily pochopitelně panslavistické mínění v Rusku. V oné době najdeme mezi vynikajícími slavisty vedle vědců a teoretiků i vlivné politické a vojenské vůdce, kupříkladu Černyševa, Skobeleva, Ignatěva aj. Tito muži hráli v ruské společnosti velkou roli a měli pro ruský osud velký význam. Oni se věnovali s fanatickou horlivostí propagaci panslavismu a udělali z něho mohutný a vlivný faktor jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice. Panslavistické úsilí bylo přizpůsobeno nacionálnímu charakteru a dosáhlo pod vládou Alexandra III. svého největšího rozkvětu.

      Dvě politické události na tento vývoj zapůsobily velmi silně. Obě ležely mimo možnosti ovlivnění ruským národem. Jednou z nich byla odchylka Německa a Rakousko-Uherska od základních linií politiky Bismarcka. Už Berlínský kongres petersburgskou společnost a tím i ruskou veřejnost zklamal. Tradiční a po staletí pevné přátelské vztahy mezi Ruskem a Německem, které našly své vyjádření ve Svaté alianci, se uvolnily a rozvázaly. Po slavné éře Wilhelma I. a Bismarcka se zapomnělo na péči o společné zájmy Ruska a Německa. Mezi německými politiky se projevil příklon k západu, veškeré naděje a myšlení bylo zaměřeno na západní Evropu a lidé tohoto smýšlení začali zaujímat vůči Rusku odmítavý až nepřátelský postoj.

      Druhou událostí byla tajná smlouva uzavřená mezi Alexandrem III. a Francií. Tento nepřirozený svazek mezi autokratickou a patriarchální monarchií a neklidnou, vždy po revanši toužící republikou, měl být určitou protiváhou k již zmíněnému postoji Německa. Francouzské intriky využily bez váhání panslavismu jako vítaného prostředku k dávno vytčenému cíli a Německo a Rusko navzájem odcizily. V posledních letech vlády Nikolaje II., který politiku svého otce přímo zbožňoval, dosáhl panslavismus svého vrcholu a byl vládou oficiálně uznáván a podporován. V Petersburgu a ve všech hlavních slovanských městech Evropy se začali objevovat hlasatelé a propagátoři panslavismu jako houby po dešti. Ideu panslavismu podporovali hlavně ke svému osobnímu a politickému prospěchu. Před mohutným carským Ruskem se skláněly veškeré malé slovanské národy, přísahaly mu lásku a oddanost – a dostávalo se jim za to pravidelné podpory. Ve své většině byl však panslavismus ruskému národu jako dříve celkem lhostejný a považoval tuto ideu právem za zbytečnou a cizí.

      Vymazat
    3. Pokračování:
      Politický panslavismus byla chybná myšlenka. Představme si například jen následky, kdyby Německo namísto úplně srozumitelné a přirozené starosti o němectví kultivovalo a propagovalo pangermanismus, který by hledal nejen pospolitost, nýbrž i spojenectví všech germánských zemí. Hlavní kontingent obyvatel Ruska se skládal ze Slovanů. Nesmí se ovšem zapomínat, že vedle toho ještě mnoho ruských státních občanů patřilo k jiným národnostem, které se slovanstvím neměly nic společného. Mohu jmenovat například baltské a volžské Němce, národní kmeny Kavkazu, Tatary, Kalmyky, Baškirce, Kirgizy, Burjaty a finské kmeny. Oni všichni byli v průběhu staletí věrnými syny říše, poddaní cara a bojovali pod ruskou vlajkou pro Rusko. Naproti tomu byl čistě slovanský národ Poláků v celém průběhu tisícileté historie Ruska jeho zapřísáhlý a nesmiřitelný nepřítel.

      Vnucovat národům panslavistický názor a ideu bylo jistě nespravedlivé, lživé a zhoubné – zvláště co se týká zahraniční politiky Ruska. Právem se tážeme, zda byl ruský stát vůbec oprávněn nasazovat své prostředky a vojenskou sílu pro jiné slovanské národy. Směla a měla být ruská krev prolévána pro osvobozování a samostatnost malých slovanských národů? Politický a rozumový důvod dává zápornou odpověď. Rusko nemělo právo svoji zahraniční politiku jednostranně orientovat vychytralou idejí, jakou byl panslavismus. Dějiny tento omyl jako takový jen potvrdily. Rusko musí za svoji chybu těžce pykat, neboť zatímco státy, kterým Rusko pomohlo, jako Československo a Polsko (1) posílily a skoro propadly velikášství, ruská mocnost se rozlomila a ruské obyvatelstvo na sobě pocítilo bolševickou panovačnost a zhoubu.

      Někdejší Ruskem opatrované malé slovanské národy nejenže odepřely Rusku svoji pomoc, nýbrž usilovaly i potom pro své malicherné hospodářské zájmy využít strašlivou situaci Ruska a přihlížely s klidnou myslí bojům ruských nacionálních sil proti bolševikům, které dokonce podporovaly, když jim to přinášelo výhody.

      Ještě jednu okolnost nutno brát v úvahu. Nové slovanské státy, které byly západními mocnostmi vytvořeny a podporovány, se přikláněly již dávno předtím k Francii a byly nyní jejími poslušnými vazaly a sluhy. Francouzská politika využila panslavistickou myšlenku pro své účely, Rusko z ní melo jen škodu. Roku 1914 bylo ještě mocné a disponovalo významnými prostředky a vlivem. Panslavismus rostl a rozvíjel se jako jedovatý škůdce. Je jenom přirozené, že tento růst obzvlášť v Rakousko-Uhersku, jež sdružovalo pod svým panstvím různé slovanské národy, vyvolával nevůli a otevřený odpor. Panslavismus se stal zdrojem svárů a důvodem ke katastrofálním konfliktům, které kulminovaly světovou válkou.

      Vymazat
    4. Tak o tyto dva odstavce konkrétně mi šlo v tom odkaze na monarchisty, kteří mimochodem vyhráli soud, když je podobnej tobě vohnout napadl že jejich články jsou "šovinistické" či tak cosi! Toto je provozovatel - https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Krystl%C3%ADk

      Vymazat
  10. Hašteření mezi slovany není nic jiného než pangermánský virus. Slovan se se Slovanem domluví, jen vlády representují jakousi elitu krmenou ze zahraničí.

    OdpovědětVymazat

Reklama