Reklama

.

.

sobota 18. března 2017

Dva Krymy: barbarství a civilizace


18. 2. 2017    zdroj
Na Krym se ... vrátila civilizace. A civilizace (na rozdíl od plemene, které je znepokojeno zachováním svých "důležitých", "národních zvláštností", jako je počet pér na hlavě, kroužků v nose a způsobu vázání bederní roušky) zaručuje všem stejná práva a rovné příležitosti. Některé barbarské kmeny zahynuly, některé postupem času vytvořily svou vlastní civilizaci. Ale pokud civilizace sklouzávala na úroveň barbarství, zastavit ji a obnovit mohl pouze vnější zásah. V opačném případě se cesta logicky završovala divošstvím. Ukrajina, která překotně degradovala, již fázi barbarství minula a řítí se do divošství.


Do roku 476, nehledě na vojenskou slabost, barbarizaci, ekonomickou transformaci, byla Západní římská říše přece jen římskou civilizací. A že se odlišovala od doby Augusta, tak se i Rusko 21. století velmi liší od doby Moskevské Rusi za Ivana Kality. Do r. 480, dokud byl naživu poslední legitimní a předposlední formální západní císař Julius Nepos, možnost návratu římského světa stále ještě teoreticky existovala. Později se Itálie nakonec stala barbarským královstvím a zlomky římské civilizace na Západě byly rychle pohlceny barbarským mořem.

Stejní lidé i nadále žili ve stejných městech a ve stejných domech. Fungovaly stejné orgány místní samosprávy. Prováděly se stejné náboženské obřady. Chodilo se ve stejných oděvech a konzumovala se stejná strava. Ale civilizace: systém správy a jí navazovaný systém hodnot, stejně jako systém ekonomických vztahů a společenská hierarchie už byly jiné.

Ve Východním Římě se v příštích sto-sto padesáti letech také všechno dramaticky změnilo. Ale i přesto se v Konstantinopoli měnila římská civilizace, jako se měnila od Romula k Tarquiniu Superbovi, od Tarquinia Superba k Sullovi a od Octaviana Augusta k Romulu Augustulovi. A i když Byzanc formálně existovala do poloviny 15. století našeho letopočtu, neměla nic společného s antickým Římem a Římané už dávno nebyli nejen v ní, ale ani za jejími hranicemi. Přesto se právem nazývala Římskou říší.

Západní Řím se ke konci 5. století stal barbarským královstvím. Nic římského v něm nezůstalo, nehledě na to, že ještě několik desetiletí žili poslední Římané, lidé narození v říši a lidé, kteří s mateřským mlékem nasáli imperiální civilizaci.

Na území Ruské říše, SSSR a současného Ruska je jen jeden malý poloostrov, jehož část byla pravidelně součástí sjednocené Římské říše, poté se ustálila jako součást Východní římské říše (Byzance) až téměř do jejího pádu.

Město Chersonés s okolím, které patřilo do linie současného Sevastopolu, v době antiky zaujímalo stejnou strategickou polohu v Černém moři jako nynější město ruské bojové slávy. Když bylo potřeba kontrolovat pobřežní země nebo prostě bojovat s piráty, právě z Chersonésu mohly eskadry nejkratší cestou projet na sever i na jih, na západ i na východ Černého moře. Kdo kontroloval Chersonés, kontroloval moře a pobřežní oblasti. Proto byla římská posádka ve městě prakticky stále, dobou Augusta počínaje a konče čtvrtým stoletím našeho letopočtu. A římské eskadry měly na něm základny. Dokonce i během krátkých období, kdy město formálně patřilo králům Bosporu, "přátelům a spojencům římského lidu".

V roce 1399 tatarský emir Yedigei zničil Chersonés tak dokonale, že i přes výhodnou strategickou polohu město již nebylo obnoveno. Teprve na konci 18. století, s přechodem Krymu pod Rusko, byl v blízkosti bývalého Chersonésu založen Sevastopol. Od té doby byl osud Krymu nerozlučně spjat s Ruskem a osud Sevastopolu s flotilou. Jako dříve z Chersonésu, mohly eskadry se základnou v Sevastopolu nejkratší cestou zaútočit v jakémkoli směru a mít pod kontrolou nejen Černé moře, ale i jeho pobřeží.

Tak to pokračovalo do konce roku 1991. Ale v prosinci 1991 se zhroutil Sovětský svaz a v roce 1992 na Krym a do Sevastopolu přišli barbaři. Říkali si Ukrajinci, přestože většina z nich má ruská jména a mluví doposud rusky. Četli stejné knihy, modlili se ke stejným bohům, nosili stejné oblečení a jedli stejné jídlo jako obyvatelé Krymu. Doslova včera byli zcela k nerozeznání. Ale dnes se stali pro Krym stejnými cizinci, jako byla vládnoucí třída Itálie v době Odoakera nebo Theodoricha cizí pro Konstantinopol. Východořímští císaři poskytovali barbarským vůdcům císařské tituly a ti to neodmítali - přijímali to s uspokojením, ale "vlastní" si byli navzájem dokonce méně než Aleuťan a Polynésan.

Ukrajinci se stali pro Krym cizinci, nehledě na to, že strašně chtěli být vlastní.

V Kyjevě se vědělo, že dostali ruský Krym náhodou - Jelcin nechtěl zbytečné potíže. Ještě náhodněji a dokonce v rozporu s mezinárodním právem vstoupilo do struktury nezávislé Ukrajiny město svazového významu a hlavní základna Černomořské flotily Sevastopol. Dokonce nebylo součástí Ukrajinské SSR. Ale když už spadlo na hlavu, je nutné je zaúčtovat.

Kyjev si uvědomoval, že Sevastopol je ruské město a Krym ruská země. Věděl, že obyvatelstvo města a regionu tíhne k Rusku více než kterékoli jiné nejrusofilštější ukrajinské regiony. Kyjev se obával, že tyto nálady v konečném důsledku povedou k tomu, že Krym a Sevastopol se budou muset vrátit. Ale Kyjev vracet nechtěl. Kyjev se rozhodl, že odstranit problém může ukrajinizace a tatarizace Krymu.

Autorství myšlenky právem náleží bývalému druhému tajemníkovi ÚV KSU, pak předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu USSR a posléze prvnímu prezidentovi Ukrajiny, Leonidu Kravčukovi.

Kravčuk není Napoleon, není George Washington, není Ivan III., není to kníže Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, ani hrabě Camillo Benso di Cavour. Není tvůrce státu. Je to uživatel státu, který na něj spadl z nebe. Ale nebyl hloupý. A nebezpečí pro svou doménu tíhnutím Krymu k Rusku viděl. Vždyť když bude s to odejít jeden region, mohou jej následovat další.

Kravčuk přijal protiopatření. Ale barbar, který uchvátil Řím, usedl do křesla v Senátu a který si oblékl imperiální purpur, se může považovat za císaře, byť neovládá dokonce ani základy imperiální politiky. Byl to barbar, který rozuměl pouze právu síly a síle meče, jímž také zůstal. To je důvod, proč říše prohrávaly s barbary bitvy a dokonce i války, ale vyhrávali s nimi mír. Při jednáních barbaři (za malý příspěvek a mnoho slibů) přenechávali vše, co vyhráli mečem. Metody "pacifikace" Krymu, použité Kravčukem, byly metodou barbara.

Ale pokud je vysoká civilizace, jež přichází na barbarskou periférii a působí metodami, které jsou pro barbara nepochopitelné, přece jen pro barbara posvátná (jako je kouzelná krabička zápalek pro lidi, žijící v době kamenné), pak barbaři, kteří se snaží zakotvit svá pravidla soužití v civilizované společnosti, nevyvolávají nic jiného než podráždění.

Z hlediska barbara jednal Kravčuk moudře. Odstartoval masovou ukrajinizaci ruského Krymu a zatížil ji i tatarizací. Právě Kravčuk vyzval krymské Tatary k návratu na ukrajinský Krym.

Z hlediska barbara to vše bylo dokonale promyšlené. Cizí plemeno, které na Krymu žilo (Rusové) dostávalo možnost volby mezi ukrajinizací (tedy ne příliš výraznou změnou tradic) a tvrdou konfrontací s cizím a po pomstě prahnoucím plemenem (vracejícími se Tatary). A Kyjev měl působit jako rozhodčí. V ideálním případě měli být po 20-30 letech krymští Rusové naprosto loajálními Ukrajinci a krymští Tataři (jimž slibovali, ale neposkytli pomoc a pozemky) měli volit mezi ukrajinizací a marginalizací.

Pokud by k těmto událostem docházelo v dobách Achaemenidů a Seleucidů někde na okraji barbarské Ekumeny, tak by tomu tak bylo. Plemena žijí právě v tomto režimu. Kravčuk ale nebral v úvahu jednu okolnost, normálně se ponořil ze socialismu do tribalismu (a vlastně po celý svůj uvědomělý komunistický život z něj nevystoupil). Krym žil již dlouhou dobu v podmínkách současné civilizace. Na Krymu nemusely být příliš rovné silnice a již dlouho nebyly domy opravovány. Ale Livadijský, Massandrovský a Voroncovský palác, Vlaštovčí hnízdo, paláce Bachčisaraje a zříceniny Panticapaeumu a Chersonésu, vološinský Koktebel a město Sevastopol, spolu se stovkami dalších historických míst vytvářely kulturní prostor, zcela nepřístupný chápání mladíčka,který se narodil ve vsi Velký Žitin v provinciální (až do r. 1939 v polské periférii) Rovenské oblasti.

Opatření, která by stimulovala samotného Kravčuka k přirozené obnově (až ke změně jazyka, náboženství - o sexuální identitě se tehdy ještě nemluvilo), jen dráždila Krymčany, kteří patřili do úplně jiné úrovně civilizace. Jim život v prostoru, vymezeném Kyjevem, připomínal život profesora-antropologa, který se náhodně přenesl z útulné pracovny na prestižní univerzitě rovnou k ohni na tábořišti těch, které studoval.

Přirozenou reakcí Krymčanů bylo, že tak není možné žít. Od té doby, aktivní nebo pasivní, podporovaný nebo sabotovaný elitou poloostrova, ale odpor na Krymu trval po dobu všech let ukrajinské vlády. Dokonce Haličané, kteří jezdili v létě na dovolenou na Krym, když se chystali domů, s pocitem hlubokého uspokojení říkali, že "повертаємося в Україну" (vracíme se na Ukrajinu, pozn. překl.) s konstatováním, že byli mimo ukrajinský prostor.

To znamená, že místo toho, aby Krymčany zlomila, "Kravčukova metoda," která byla s větší či menší intenzitou používána i všemi následujícími ukrajinskými prezidenty, je konsolidovala. A konsolidovala je právě při čelení jakékoliv vládě v Kyjevě, jako barbarské, civilizačně cizí, podle jejíž pravidel není možné žít, jako by nemohl žít Puškin v tábořišti Aleutů.

Ale ani s krymskými Tatary nedopadl Kyjev dobře. Předpokládalo se, že Tataři zředí ruský Krym, ale že také budou zcela závislí na Kyjevu. Je jich přece málo v porovnání s Rusy. Rozeštváváním Rusů a Tatarů se Kyjev chystal zajistit si kontrolu poloostrova. Tato myšlenka není nová. Mnohým se to dařilo. Ale dařilo se to civilizaci vůči barbarům, ale ne barbarům vůči civilizaci.

Kyjevu se podařilo domluvit se s vůdci medžlisu. Ale orgán, který byl původně vytvořen jako reprezentace celé krymskotatarské komunity a povolaný hájit její zájmy při styku s kyjevskou mocí, se brzy zvrhl v s.r.o., kontrolovanou jejími vedoucími. Krymskotatarská komunita (akcionáři) ztratila kontrolu nad vůdci (managementem).

A management si velmi rychle uvědomil, že jeho příjmy a politický vliv nezávisí na operativnosti řešení problémů krymských Tatarů, ale na demonstrativní rusofobii a připravenosti "pilovat" rozpočty ve spolupráci s kyjevskými úředníky. Lídři medžlisu jednali pod heslem: "Tatar a Ukrajinec jsou bratry v té míře, v níž jsou nepřáteli Rusa".

Přičemž většina krymských Tatarů měla hlavně zájem na možnosti získat bydlení, práci a půdu. A s tím to bylo těžké. Peníze a pozemky údajně Kyjev vyčleňoval, ale vše mizelo někde po cestě na Krym. Nedá se říci, že by Tataři vůbec nic nedostali. Ale dostávali jen hodní úcty, "pohlaváři" medžlisu a jejich přisluhovači. U nich se z ničeho nic objevovaly hektary půdy, domy, které svým luxusem výrazně překonávaly chanský palác v Bachčisaraji, miliony dolarů na účtech a dokonce i akcie ukrajinských podniků.

Určitou dobu si medžlis zachovával kontrolu nad masou krymských Tatarů a vysvětloval, že Kyjev nic nedává a že je jednoduše nutno zabírat pustinu. Dodneška můžete při jízdě po Krymu vidět pozemky tohoto svévolného obsazování, na nichž jsou domy, kůlničky, psí boudičky nebo egyptské lavice. Vedoucí představitelé medžlisu krymské Tatary ujišťovali, že zabírání bude uzákoněno, protože, jak se říká, "zákon na to existuje".

Dlouho svévolné obsazování pozemků Tatary skutečně stimulovalo napětí mezi ruským a tatarským Krymem. Rusové nechápali, proč si Tataři mohou tam, kde se jim zachce, postavit dům, a Tataři nemohli pochopit, proč jim za dvě-tři-čtyři pětiletky poté, co byli oficiálně pozváni na Krym, nikde nepřidělují půdu k osídlení.

Představte si, že jste byli pozváni žít a pracovat do sousední země, bylo vám přislíbeno, že dostanete vše, co potřebujete a ještě dostanete i nějaký doplatek, ale ve výsledku 15-20 let musíte se svými dětmi žít na ulici a pracovat kde se dá. A porozumíte krymským Tatarům.

Ale všechno dobré dříve nebo později skončí. Tím spíš není možné se příliš dlouho opírat o velkou lež. Krym je malý poloostrov. Co do rozlohy je srovnatelný s Moskevskou oblastí a počet obyvatel je desetkrát menší. Tam se nemůžete "ztratit". Tam je na každého vidět. Z jednoho konce Krymu na druhý přejedete rychleji, než z jednoho konce Moskvy na druhý. Na Krymu všichni o sobě navzájem všechno vědí.

Důvěra v medžlis začala klesat někdy od roku 2000. A čím dál tím rychleji. Krymští Tataři viděli, že jejich představitelé jsou poslanci ukrajinského parlamentu, neustále se setkávají s velmi důležitými západními politiky (dokonce i s americkým prezidentem), viděli, že oni sami žijí báječně, mají luxusní rezidence na Krymu, byty v Kyjevě a majetek mimo území bývalého Sovětského svazu. V malé vesnici (kterou byl krymskotatarský Krym) skrývat něco mezi svými je naprosto nemožné. Tataři se začali zabývat logickou otázkou: proč lidé žijí hůře než za Mengli Giree, ale jeho představitelé se válejí v přepychu, nedostupném dokonce Sulejmanovi (I.) Nádhernému?

Turecký sultán Sulejman, i když osobně vedl a uskutečnil během svého života více než dvě desítky cest ve jménu slávy víry, co ale udělali vůdcové medžlisu Džemiljov a Čubarov? Nemají rádi Rusy? Rusové nejsou děvče - není nutné je mít rád. Cožpak rusofobie obdařuje Tatary krymskou zemí? Vůbec ne.

Proto v té době, kdy se v březnu 2014 Krym vrátil do civilizace (do ruské civilizace z ukrajinského tribalismu), většina krymských Tatarů vůbec nevěřila vůdcům medžlisu, nepodporovala je a neměla je ráda.

Tataři se obávali Rusů. Člověk nikdy neví, co od nich můžete očekávat. Co když je najednou, jak je ujišťovaly ukrajinské orgány, opět deportují z Krymu. A protože Uzbekistán už Moskvě nepatří, mohli by je odeslat na souostroví Země Františka Josefa. Avšak Rusové byli nebezpečím teoretickým, ale vůdci medžlisu byli konkrétními bandity a zloději, vůči nimž ne-li všichni, pak každý druhý nebo třetí Tatar měl své vlastní účty.

Ve výsledku, když se Krym v roce 2014 začal vracet od barbarství k civilizaci, ukrajinské orgány na poloostrově vůbec nikdo nepodporoval. Ruské obyvatelstvo Krymu se domnívalo, že v Rusku to bude lepší, protože budou doma. Sevastopol se radoval z obnovení historické spravedlnosti ("Sevastopol zůstane ruský").Tataři byli lhostejní a soudili, že horší než za Ukrajiny to nebude, protože horší to už být nemůže (dokonce ani na Kolymě).

Kyjev nebyl schopen postavit se na odpor změně státní příslušnosti Krymu, protože najednou zjistil, že z 20-ti tisícového armádního sboru, rozmístěného na poloostrově, věrnost ukrajinské přísaze zachovalo pouze 10%. Ale nechystali se střílet s vědomím, že proti nim je nejen ruská armáda, ale i téměř dva miliony Krymčanů. A představitelé medžlisu, kteří Kyjevu slíbili, že více než 300 tisíc krymských Tatarů se "všichni jako jeden" postaví do boje s Rusy, náhle zjistili, že dokonce z téměř deseti tisíc svých bojovníků se mohou spolehnout sotva na pětinu. Ostatní byli ochotni řádit pod krytím ukrajinských silových struktur, ale jen uslyšeli o ruských speciálních silách, stali se z nich ti nejloajálnější občané (přímí potomci těch Tatarů, kteří pomáhali Bohdanu Chmelnickému sjednocovat Ukrajinu s Ruskem).

Takže Kyjevem prováděná politika ukrajinizace a tatarizace Krymu vedla k tomu, že po dvaceti pěti letech těžké práce ukrajinské moci, která působila v úzkém kontaktu s medžlisem, ze dvou milionů obyvatel Krymu zachovaly loajalitu Kyjevu 2 tisíce vojáků (z nichž většina se prostě chtěla vrátit domů, protože to nebyli rodáci z Krymu) a přibližně stejný počet bojovníků medžlisu (také odešli na Ukrajinu a už odtud vyhrožovali Moskvě). A z těchto mizerných čtyř tisíc, podle jejich vlastního přiznání, použít zbraně k ochraně svrchovanosti Ukrajiny nad Krymem bylo ochotno sotva čtyřicet osob.

A právě tak zmizela ostrogótská moc v Itálii. Včera existovala, navíc "říše" Theodoricha ve svých nejlepších časech sjednocovala Ostrogóty a Vizigóty, kontrolovala Itálii, Španělsko, Gálii jižně od řeky Loiry. Frankové se Theodoricha obávali, vandalové se mu klaněli, Justinián I., císař Východořímské říše ho bral v úvahu. Ale Theodorich zemřel, "říše" se zhroutila, a pokud pozůstatky Vizigótů ve Španělsku nějak přežily dokonce arabské podmanění, když se, mimochodem, rozpustili v ibero-gallo-římském substrátu, pak Ostrogóti (v Itálii) v poslední čtvrtině 6. století zcela zmizeli (jako by nežili).

Ale zmizení Ukrajiny z Krymu ještě neznamenalo, že poloostrov se okamžitě stane ruským. Kromě ruské komunity tam přece žila velká (cca 20% z celkového počtu Krymčanů) krymskotatarská komunita. Tataři neměli rádi Ukrajinu a medžlis byl jejich. No a důvod k tomu, aby měli rádi Rusko, neměli. To pro ně zatím neučinilo nic dobrého a SSSR, jehož nástupcem bylo, udělal Tatarům hodně špatného.

Kyjev předpokládal, že Tataři budou vůči Moskvě projevovat stejnou slepou nespokojenost, jako byla ta, jež charakterizovala jejich vztahy s Ukrajinou.

Ale na Krym se přece vrátila civilizace. A civilizace (na rozdíl od plemene, které je znepokojeno zachováním svých "důležitých", "národních zvláštností", jako je počet pér na hlavě, kroužků v nose a způsobu vázání bederní roušky) zaručuje všem stejná práva a rovné příležitosti.

Když se ruští obyvatelé Krymu dozvěděli, že, jak se zdá, je možné téměř okamžitě opravit silnice (z nichž většina se již dávno změnila v jakési horské stezky), že lze zahájit nikoli deklarativní, ale skutečnou likvidaci nepovoleného stavění soukromých domů a komerčních objektů na plážích, že úředníky, kteří si hrabali pod sebe, je možné zavřít, že (na rozdíl od ukrajinských časů) hrdý titul "veřejný aktivista", živený rukou vládnoucí strany, není osvobozen od trestní odpovědnosti, možná byli překvapeni, ale ne příliš. Spíš byli zklamáni, že žádný z "veřejných aktivistů", kteří sloužili kyjevskému režimu, nejen že nebyl pověšen na nejbližším cypřiši, ale dokonce nešel do vězení, a zkorumpovaní úředníci-ukrajinizátoři si jenom změnili nárameníky, vlajky a erby a slouží dál. Rozum chápe, že nijak jinak to nejde, ale srdce si žádá spravedlnost.

Ruští obyvatelé Krymu ale měli zjevný důvod k radosti. Rusové se vrátili do Ruska. Dokonce i kdyby Moskva nebyla lepší než Kyjev, stejně je příjemnější a klidnější žít ve své vlastní zemi než tam, kde jste považováni v lepším případě za podlidi a někdy dokonce vůbec ne za lidi. Ale ukázalo se, že v sociální oblasti udělalo Rusko na Krymu za tři roky víc, než Ukrajina za 25 let, přičemž ne v násobcích, ne řádově, ale navždy.

Patří sem i operativní zajištění poloostrova ​​vodou, kterou ukrajinští barbaři dle svých barbarských tradic zablokovali tak, že to bylo pro Krym špatné, ale horší to bylo pro ně. To se týká i energetického mostu, aby barbaři zbytečně neřezali opěry elektrického vedení... Zde jde i o zabezpečení Krymu plynem a v rekordním čase dokončovaný silniční a železniční most, který má sloužit k propojení Krymu s Kubání.

Celkově skutečnost očekávání ruského Krymu předčila. Chtěl jen domů, do civilizace, a ukázalo se, že to je i finančně výhodné.

Ale tatarský Krym, ať už měl k medžlisu jakýkoli vztah, Rusko za svůj domov nepovažoval. Navíc, 25 roků Tatary strašili ruským nebezpečím a tvrdili, že Moskva myslí jen na to, jak vyvolat konečnou genocidu krymských Tatarů. Výzvu medžlisu zařezávat Rusy Tataři nepodpořili, ale nijak zvlášť se neradovali z nové vlády. Spíš nastraženě pozorovali.

Dlouho pozorovat nemuseli. Během prvních dvou týdnů existence Krymu jako součásti Ruska Moskva udělala pro Tatary více, než učinila Ukrajina za 25 roků. Krymskotatarský jazyk byl schválen jako jeden ze tří oficiálních jazyků autonomie. Byla zaručena přítomnost krymských Tatarů ve všech orgánech moci na Krymu na všech úrovních. Největší problém, samovolné zabírání, byl vyřešen jakoby mávnutím kouzelným proutkem. Tam, kde to bylo možné legalizovat, to bylo bez průtahů uzákoněno, kde to nebylo možné - operativně byly přidělovány jiné pozemky, které přinejmenším nebyly kvalitou a polohou horší, ale ve většině případů byly lepší než ty původní. Dokonce i muslimští duchovní zjistili, že přímý a konstruktivní dialog s orgány není žádná pohádka, ale realita. Mešity je možné postavit a mohou se otevírat medresy, není nutné nosit kvůli tomu úplatky všem zúčastněným, počínaje vlastními medžlisovci a konče minimálně (v jednoduchých případech) profilovým rezortem v Kyjevě. V komplikovaných případech bylo nutné i prezidentovi "evropské" Ukrajiny předat "ovečku v papírku".

To všechno nepočítaje v to, že silnice, plyn, elektřina, voda, modernizace inženýrských sítí, obnovení přístavů a ​​vznik nových průmyslových podniků nebyly exkluzivním dárkem ruským Krymčanům. Na Tatary se všechny tyto vymoženosti civilizace vztahovaly rovným dílem.

Není divu, že dnes drtivá (téměř 100%) většina Krymčanů podporuje přechod z ukrajinského barbarství k ruské civilizaci. Nespokojenost s nedostatečně rychlým obnovováním civilizace vyjadřují mnozí (člověku je vlastní, že chce všechno a okamžitě). Ale nikdo si nepřeje jít zpět do barbarství.

Někdo může říci, že Ukrajina nedisponuje ruskými zdroji a jenom proto nemohla zajistit Tatarům prosperitu. Plyn, říkají, neměli na prodej, peněz se nedostávalo. Na toto existuje odpověď:

Za prvé, hlavní připomínky ruských obyvatel Krymu k Ukrajině nespočívaly v tom, že špatně opravují silnice (některé, po nichž jezdili prezidenti, se opravovaly obstojně), ale v násilné ukrajinizaci. K zajištění pozemků na stavby Tatarů se půda z Uralu nebo z Kamčatky na Krym také nezavážela. Obešlo se to místními zdroji.

Za druhé, je třeba připomenout, že v roce 1992, na počátku nezávislosti, byla Ukrajina nejbohatší sovětskou republikou, s ekonomikou o stejném objemu jako německá ekonomika, ale svojí kvalitou ji předčila. Na Ukrajině se samozřejmě nevyráběl Mercedes a BMW, ale jen Záporožec a LUAZ, avšak na rozdíl od Němců, nejen že uměli dělat kosmické rakety, ale mohli je vyrábět jak na běžícím pásu. Aby země s takovou ekonomikou nebyla s to zajistit běžné životní podmínky třem stům tisícům krymských Tatarů, to byla ostuda.

Německo dnes už integrovalo miliony Turků a Jugoslávců, zažívá podobný počet Ukrajinců, Moldavanů, Rumunů, Poláků a Pobalťanů. V Rusku pracuje mezi pěti až sedmi miliony jen ukrajinských občanů. V Polsku jsou půldruhého-dva miliony Ukrajinců. A to teď, v době krize. Ale Kyjev za 25 let nebyl s to zajistit splnění vůbec ne přemrštěných požadavků krymských Tatarů, kteří potřebovali bydlení a práci. Přičemž Tatarů je nyní zaokrouhleně tři sta tisíc. Nepřicházeli najednou a mnozí se narodili už na Ukrajině. To znamená, že Kyjev se nějak mimořádně namáhat nemusel. Stačilo jen, aby profiloví úředníci několik roků nerozkrádali společně s vůdci medžlisu rozpočty, vyčleňované na řešení otázek krymských Tatarů, a 90% problémů by bylo vyřešeno.

Z nějakého důvodu jsem přesvědčen, že v roce 2014 Tataři, kdyby měli od Kyjeva pozemky, aby se mohli usadit, a práci, bránili by ukrajinskou moc na Krymu mnohem obětavěji. Ale tak, za co měli bojovat? Za příjmy Džemiljova a Čubarova?

Mimochodem, otázku ruského Krymu mohla Ukrajina také klidně vyřešit. Kyjev správně pochopil, že poloostrov a Sevastopol nejsou jeho majetkem a že Krymčané se nikdy nestanou Ukrajinci. Ale tento problém nemohl být vyřešen hesly typu "Krym bude ukrajinský nebo liduprázdný!". Pouze klinický idiot si mohl myslet, že v 21. století mohou být v srdci Evropy zlikvidovány 2 miliony lidí a nic se nestane.

Problém Krymu byl Ukrajinou řešen odstoupením nepotřebného a získáním nutného. Takže Sevastopol Ukrajina nepotřebovala. V dohledné budoucnosti na Ukrajině nemohla vzniknout flotila, která by potřebovala tak rozsáhlé zálivy. Proto, namísto ukrajinizace města, bylo záhodno jej Rusku pronajmout na 100 let, za něco vhodného. Například za šílenou a zaručenou slevu na plyn, takovou, že by byl na Ukrajinu dodáván v pořizovací ceně. Nebo za bezplatné poskytování prvků pro provoz ukrajinských jaderných elektráren. Ale člověk nikdy neví, co je ještě možné si vymyslet. Pro Rusko byl Sevastopol zásadní. Jelcin, který vládl v zemi do roku 2000 neuměl obchodovat a celkově byl líný. Sevastopol mohl být vyměněn na cokoli, přičemž se ještě mohl zachovat i ukrajinský statut města.

A místo nucené ukrajinizace mohl Kyjev na Krymu rozvinout společnou hospodářskou činnost s Ruskem. Rusko by investovalo prostředky do ukrajinského poloostrova.

A Rusko by pak také bylo na vině za to, že něco se nevyvíjelo, jak mělo.Většině Krymčanů by nebylo těžké vysvětlit, že peníze Rusko do Krymu investuje proto, že je ukrajinský. Do Vologdy, Brjanska nebo do Altaje neinvestuje. Samozřejmě, dnes je dokonce Vologda v předstihu před kterýmkoliv co do rozsahu srovnatelným ukrajinským městem. Ale v polovině 90. let byla situace odlišná. Především v této situaci by neměl žádný převrat v Kyjevě zasáhnout Krymčany natolik, že by zahájili ozbrojený národně osvobozenecký boj. No a Rusko by nemuselo být nervózní s garantovanou kontrolou nad Sevastopolem.

A tak by se zhruba za třicet-čtyřicet roků Krym stal zcela ukrajinským. Komunikace, oddací listy, diplomy, administrativní podřízenost atd. dělají velké věci. Zvlášť když lidé nemají důvod klást odpor a změny probíhají nepozorovaně, krok za krokem. Když je materiální život podstatně lepší než u souseda, no a Krym (jako letovisko) ještě také věčný rival Severního Kavkazu - doplňkový a nikoli bezvýznamný prvek odcizení. Když nebrání mluvit rusky, no a ukrajinština je potřebná pro obchodní komunikaci. Když jsou lidé spokojeni a Rusko jim nic lepšího nemůže nabídnout. Když nikdo nečeká "vlaky družby", plné primitivů, připravených zabíjet za ruskost, pak se nikdo nebude bouřit, stejně jako nepovstane Wales proti Anglii nebo Bavorsko proti Prusku.

Kyjev měl všechny možnosti navždycky (či spíše na dohlednou historickou perspektivu) si sám ponechat Krym a Sevastopol. Ale pro toto bylo nutno působit civilizovanými metodami. Tribalismus, který hlásá nenávist vůči cizincům a který vyžaduje zabít a sníst cizince, protože může být nebezpečný (je nebezpečný už tím, že je jiný) je minulostí dokonce u Papuasů. Tím menší šance měl na úspěch na průmyslové Ukrajině. Sklouzávání země do barbarství jednoznačně vedlo k odchodu nejcivilizovanějších regionů a k emigraci milionů těch, kteří se nedovedli představit mimo civilizaci osobností.

Údělem těch, kteří zůstali, je degradace. V případě, že civilizovaný svět nebude moci najít dostatek zdrojů pro obnovu civilizace na Ukrajině, samostatně to už Ukrajina nezvládne.

Obyvatelé středověkého Říma demontovali velké stavby antického Říma na materiál pro svá nuzná obydlí. Ve srovnání se svými vytříbenými předky byli divocí, špinaví a zubožení a bylo jich o několik řádů méně. Ukrajina, která se barbarizovala, také půjde cestou zjednodušení sociálních vztahů, zvyků, mravů a způsobu života. Ve výsledku předposlední Ukrajinec ("patriot") nejen zabije, ale také sní posledního Ukrajince ( "Evropana"). A to se nestane kvůli ideologickým rozdílům (v té době nebude možné zbývajícími pěti slovy, která zůstanou v každodenním životě, načrtnout obrys vědeckých diskusí), ale jen proto, že člověk je maso, maso je bílkovinná potrava. Posiluje organismus a zvyšuje šance na přežití. A koho jsi spořádal na snídani: přítele, bratra, kamaráda, to už není tak důležité. Ti, kteří přežili, ti dali potomky a těm bude patřit Země (v rámci v zoo přidělené voliéry, přirozeně).

Některé barbarské kmeny zahynuly, některé postupem času vytvořily svou vlastní civilizaci. Ale pokud civilizace sklouzávala na úroveň barbarství, zastavit ji a obnovit mohl pouze vnější zásah. V opačném případě se cesta logicky završovala divošstvím. Ukrajina, která překotně degradovala, již fázi barbarství minula a řítí se do divošství. .

Není nic překvapujícího na tom, že když Krym volil mezi splachovacími záchody a kanibalismem, zvolil splachovací záchody. No a to, že Ukrajina, nahlas snící o splachovacích záchodech, namísto toho nabídla všem svým občanům kus lidského masa - to už je problém Ukrajiny.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová 

14 komentářů :

  1. OKAMUROVCI BOJUJÍ!!!


    https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=1344373608977481&id=858027300945450

    OdpovědětVymazat
  2. Hele, blbe! Proč zde tapetuješ ty své tupožvásty a sráčkoprdy?! Jdi do háje, blbe!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavé, fundované vysvětlení dění na Krymu. Bohužel velmi smutné a nepřinášející návod na řešení.

    OdpovědětVymazat
  4. Zajímavé to je,jenže poněkud jednostranné.Tím
    mám na mysli krymské Tatary a Rusy.Zdroj sice
    je zdroj,ale zapomíná na některé aspekty.Např.
    se nezmiňuje o tom,že většina Tatarů bojovala
    aktivně proti SSSR po boku Wehrmachtu a po jejich
    porážce stříleli do zad sovětských vojáků.Proto
    také byli násilně vystěhováni.Byl to trest za
    zradu.Ukrajinci už před krymským referendem projevili,jakým způsobem si představují soužití.
    V té době terorizovali proruské obyvatelstvo a
    následkem bylo upálení asi 50ti lidí v Oděse,
    schvalované Tomášem Prouzou,státním tajemníkem
    pro evropské záležitosti.Pak nastaly boje na Donbasu a z ukrajinské armády na Krymu nikdo
    nebyl ochoten střílet do lidí,jako velitel v
    Mariopolu.Tak Ukrajina přišla o Krym,který jen
    vysávala a nic pro něj neudělala.Vina je na tom
    opilci Jelcinovi.Kdyby chtěl Krym pod Rusko po
    rozpadu SSSR,byl ho dostal.Nebyly problémy,jež
    se projevily později.Viníkem byl Jelcin!
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Máte to nejaké poprehadzované. Najprv bolo krymské referendum, potom Odesa,Donbas... Jeľcin sa dostal do pasce a potom bol nemohúci- pre svoju žiadzu po moci!

      Vymazat
  5. Zaujímavé, na vysokej intelektuálnej úrovni. Optimistické pre Krym, pesimistické pre ukrajinských barbarov. Riešenie barbarom ovšem vnucovať nemožno - majú vlastný barbarský vývoj, skôr zánik, pred sebou. Zvolili si sami, - treba to rešpektovať.

    OdpovědětVymazat
  6. Škoda, že paní Grulichová neuvedla prameny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdroj je v článku uvedený: http://russnov.ru/rostislav-ishhenko-dva-kryma-varvarstvo-i-civilizaciya-12-03-2017/. Autorem je Rostislav Iščenko

      Vymazat
  7. Paní Grulichová zapoměla,že na Krymu bylo 1,6 milionu kukaček(rusů) zcelkového počtu 2 milionu krymčanů.Stalin nechal deportovat skoro celý národ Tatarů a nahradil ho národem ruských tatarů a pak to referendum kam bude směřovat politika Krymu je celkem bezpředmětné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tataři zradili a měli bejt právem popravený. Pan Stalin jim udělil milost, ale museli si to odmakat v Uzbekistanu při kopání zavlažovacích kanálů ....

      Vymazat
  8. Zajímavé čtení, jsem rád, že obyvatelé Krymu mají perspektivu; horší je to s Ukrajinou, jedné mojí známé Ukrajince jsem před třemi roky řekl, že jak se do sitace na Ukrajině zapojí Ussáci, tak budou mít velké problémy. Nedávno mi řekla:" Bohužel, měl si pravdu." Morave

    OdpovědětVymazat
  9. Lidi na Krymu jsou štastní že Putin jim vybojoval mír a klídek .

    OdpovědětVymazat