Reklama

.

.

pondělí 6. března 2017

Životné jubileum: Valentina Tereškovová

Zdeněk Hrabica
6. 3. 2017          NoveSlovo
V roce 1959 jsem si koupil v moskevském GUMu, supermarketu, fotoaparát „FED 2“ a až do samého konce analogové fotografie jsem s ním fotografoval a zaznamenával svět kolem sebe. Byl kopií německého fotoaparátu „Leica“, s podobnou optikou a mechanismem. V SSSR se vyráběl od roku 1934 a po obnově továrny jemné mechaniky, kterou zničily německé nálety, opět po roce 1945 až do roku 1990. Byl pojmenován po zakladateli sovětské tajné policie Čeka Felixi Edmundoviči Dzerdžinském.

Na koleji, kde jsme bydleli, mne do fotoumění zasvětil Leonid Kuzma Vorobjev, válečný fotoreportér. Dodneška nezapomenu, jak ještě i tenkrát bylo všechno provizórní, namísto leštičky jsme fotografie po vyvolání namáčeli do jedlé sody a sušili je na okenních tabulích.

Tři kosmičtí andělé, sprava: Valentina Těreškovová, Jurij Gagarin, Alexej Leonov, červen 1967. Vytvořil můj FED.
S tímto kouzelným přístrojem jsem se dostal do blízkosti velkých osobností velké země – byl jsem nablízku hrdinům Velké vlastenecké války nebo jejich potomkům i místům válečného tažení z Moskvy na Berlín.

Ale nejvíce si cením fotografií prvních sovětských kosmonautů – Jurije Gagarina, Alexeje Leonova, Valentiny Těreškovové (nar. 6. 3. 1937) a dalších průkopníků kosmu – po vypuštění družice Sputnik - cest do vesmíru. Se všemi jsem se na desetiletí seznámil, tehdy jako se svými vrstevníky a prožil jsem s nimi nezapomenutelné chvíle svého mládí.

V roce 1963 s první kosmounautkou světa Valentinou Těreškovovou jsem se setkal nejprve v Praze a později na několika vzájemných mládežnických akcích ve Lvově, na Zakarpatsku, v Moskvě, v Sofii. Podobně tomu bylo i s Jurijem Gagarinem a Alexejem Leonovem, s ním naposledy asi v před pěti lety v Praze.

Autogramy nad jiné cenné: generál Dmitrij Leljušenko, kosmonauté Valentina Těreškovová, Jurij Gagarin.

Byli nejšťastnějšími, když se mi podařilo prchnout s některým z nich třebas na okamžik ze světa osvětlených ramp a prožít s nimi anonymní chvíle, kdy je ani myška na ulici nepoznala. Chovali se někdy jako malé děti, v nestřeženém okamžiku se radovali třebas u oroseného půllitru a u pomazánky z olejovek, cibule, pivní pěny a tvarůžku ve staropražské hospodě U kocoura v pražské Nerudově ulici. Nebo třebas mezi štamgasty hospody v Pyšelích, navlečeni do tepláků. Nebo při soukromých procházkách Prahou či Bratislavou nebo Nitrou.

Měl jsem velké štěstí poznat tyto mladé (dovolím si poznamenat krásné) muže a jednu slavnou ženu jinak, než jakými byli před stejně velkými českými a slovenskými osobnostmi, vzpomenu například Jana Wericha. Stejně jako když byli vystaveni často mnohatisícovému davu, který je chtěl spatřit a vyjádřit jim svou přízeň.

Se všemi, kterých nyní vzpomínám, jsem prožil v červnu 1967 několik dnů v Zakarpatsku. Později ještě ve Lvově, v Nitře, Bratislavě a v Sofii. Kde se dalo, jsem se snažil je zachytit na film svého fotoaparátu FED 2. Jeden ze snímků na mou prosbu pořizoval Jurij Gagarin a můj fotoaparát mu vypadl z ruky, poškodil se pádem na kameny, rozbil se závit objektivu na výměnné filtry. Dostal za to pořádně vynadáno, jak to jenom Rusové umějí, od sličné koelgyně kosmonautky Valentiny. Sám reagoval rovněž jako Rus: „Čert to vem, vždyť se zase tak moc nestalo!“ Nakonec se mi vykoupil, daroval mi pozlacené hodinky se značkou vysoké kvality – Poljot. Natahují se podnes pohybem ruky a snesou ponor do piva, vína i vodky – pouze však při vzpomínkových exhibicích.

Jak už to v životě někdy chodí.

Všechno toto krásné se pro mne odehrálo do 21. srpna 1968.

Pak se mi i moje krásné zážitky zamlžily v důsledku mých postojů na tento běh dějin uprostřed domácího prostředí – všelijakých pohovorů, prověrek, ponížených trestů a výčitek, pochybné principiálnosti a věrnosti ideálům, představám jiných o tom, jaký jsem byl a jaký jsem měl být. A také ve světle nejrůznějších dokumentů, v nichž se objevovala jména a přijmení – i to moje.

Znovu jsem si opakoval Gagarinova slova: „Čert to vem!“
Príležitostní známka, 1963.


Štěstí mi přálo, trojice kosmonautů mne nezahnala do křoví, jako to dokázali moji krajané. Poznal jsem, že jsme se v mládí trvale zkamarádili a nedali na sebe dopustit. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že mne měli i rádi. A já měl rád i všechny dohromady.

Jednou z nich byla i první kosmonautka světa Valentina Těreškovová.

Brzy bude slavit, 6. března 2017, životní jubileum, a tak bych ji chtěl nejen poděkovat za přízeň, ale především za kamarádství. I za to, že jsme se nepřestali mít rádi a vážit si jeden druhého. Přese všechno, čím nás naše životy vláčily. Díky, živote. Jsi hodně krátký, jsi krásný.



Foto autor a jeho archiv.

11 komentářů :

  1. Přeji té skvělé ženě Valentině k jejímu jubileu pevné zdraví a ještě hodně krásných chvil prožitých se svými blízkými a milovanými.
    Pro slávu své země udělala neporovnatelně víc jak kdy kdo z nás.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale no ták. Nemůže být každý kosmonaut, někdo jim musí na poli pěstovat papání. Nedá se stíhat všechno.

      Vymazat
  2. sssr bylo ve vesmíru první a to jim nikdo neveme díky těmto lidem

    OdpovědětVymazat
  3. Samozřejmě se už objevil článek o tom,že v kosmu
    zvracela a křičela strachem.Nevím,kde autor k tomu
    přišel.Jsem přesvědčen,že to byl výkřik do tmy od
    nějakého hloupého havloida.Sluníčkáři se zkrátka
    ve snaze někoho pošpinit nezastaví před ničím.
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
  4. I kdyby se paní Valentýna v kosmu po...nikdo jí prvenství nevezme.

    OdpovědětVymazat
  5. Gratulace prezidenta RF Putina V. Těreškovové
    https://russian.rt.com/russia/video/365551-putin-tereshkova-chaika-kosmos

    OdpovědětVymazat
  6. Těžko říct jak dnes, ale po desetiletí platilo, že kosmonaut se zprvu (snad až desítky hodin) cítil v kosmu zle. Což se původně tajilo. Pocit - visí hlavou dolů, bolest hlavy, a další nepříjemné tělesné pocity.

    https://uloz.to/!3SJ552aU/miliony-lidskych-oci-gagarin-dokument-tvrip-avi

    Hraný celovečerní (cz):
    https://uloz.to/!cXGPrzRr9/gagarin-pervyj-v-kosmose-cztitulky-2013-novinky-avi

    OdpovědětVymazat
  7. Nový vtip z Moravy: Víte kdy česká země ponese zlatá vejce? Až na ni zavoláte: puti puti na :)))

    OdpovědětVymazat
  8. Fakt nerozumím těm idiotům, co rozmazávají, že jí bylo zle a byla vyděšená. Chtěl bych ty kretény vidět, co by dělali oni v její situaci. 71 hodin v kabině Vostoku, přivázaná ke křeslu, drtivá většina lidí by z toho byla vyděšená a posraná strachy, i kdyby prošla tréninkem.
    A že nebyla v přípravě nejlepší? To nebyla její vina, že neletěla ta lepší. Ona o tom nerozhodla.
    A rozhodně je dobře, že letěla ona, protože byla potom schopná reprezentovat po celém světě svou vlast svým lidským chováním. Ve své době byla populárnější, než později Diana Spencerová.

    OdpovědětVymazat
  9. Sláva a čest Valentině!

    OdpovědětVymazat