Reklama

.

.

čtvrtek 6. dubna 2017

Jenom, aby se něco nestalo! ! Odešel básník Jevgenij Jevtušenko


Zdeněk Hrabica
6. 4. 2017
„Teď říkají: ´ S ním odešla epocha´ a šíří se i jiné podobné banality. Ne, ne, epocha odešla v roce 1991, on se spoluúčastnil tohoto odchodu, přestože rázem pochopil, že nová doba, jej již nepotřebuje.
Takový je viditelný paradox.
Ve skutečnosti žádný paradox. Veškerá další sovětská literatura byla antisovětskou. Nebo téměř veškerá. Rasputin se svými ´starožili´´ , Jurij Trifonov se svými ´městskými příběhy´. Sergej Zalygin se sibiřskými romány o Občanské válce. A mnohé, mnozí.“, napsal nyní na svém Blogu ruský znalec, spisovatel a historik Svjatoslav Rybas. Řádky napsal v den Jevtušenkova skonu.

Prvního dubnového dne 2017 zesnul po těžké nemoci, v nedožitých 85 letech v USA sovětský i ruský básník Jevgenij Jevtušenko. Syn z rodiny geologů, otce, původem pobaltského Němce Alexandra Gangnusa a Rusky Zinajdy Jevtušenkové, obou ze stanice Zima v Irkutské oblasti.

V roce 1944 se rodina odstěhovala do Moskvy a přijala příjmení po mamince Zinajdě Jevtušenkovové – tak, jak se jmenovala matka za svobodna.
 Jevgenij básnil od svých šestnácti let a ve dvaceti se stal přímo, bez ještě bez složené maturity a bez nutné svazové kandidatury členem Svazu sovětských spisovatelů. Od počátku studií na Literární fakultě se stal uznávaným a nejednou i protěžovaným představitelem mladého pokolení.

Vyznával se a záhy zatracoval svůj vztah k Josefu Vissarionoviči Stalinovi. Nejinak se u něho stalo s Vladimírem Iljičem Leninem.



Se Zdeňkem Hrabicou

Od roku 1959 jsem navštěvoval tvůrčí literární moskevské večery v malých i velkých sálech, na gigantických sportovních stadionech Moskvy; zaplnily je stovky a často tisíce posluchačů.Šest – osm tisíc posluchačů nebylo výjimkou. Bouřlivým zájmem o poezii a o její autorský přednes se nemohla pyšnit žádná jiná země světa-než Sovětský svaz.

Předtím jsem pravidelně jako učeň ČKD Stalingrad navštěvoval Literární večery v pražské Městské knihovně, dokonce s Nezvalem, Hrubínem, Kainarem...

S pozdější Moskvou se nedaly svým rozsahem srovnávat!


S Hanzelkou  a Zikmundem

Jevtušenko hřímá: „ Básník v Rusku – je víc než básník! V něm narodit se básníkem je souzeno jenom těm, v nichž kvasí duch občanství, v nichž není žádného pohodlí ani žádného klidu.“ (Jevtušenko, J.: Modlitba před poemou, 1965) Kromě Jevgenije Jevtušenka nechybějí na scénách ruských tribun básníci Robert Rožděstvenský, Andrej Vozněsenský, Jevtušenkova žena Bela Achamdulina, ani Bulat Okudžava s kytarou a hlasem. Milovali jsme Vladimíra Vysockého, Vladimíra Majakovského.

Dohromady všichni vytvořili proud „nové poezie“.

S mými tehdejšími vrstevníky jsme jejich básně hltali. Rétor Jevgenij Jevtušenko nás okouzloval přednesem i zjevem. Rozmáchlou gestikulací. Neobyčejným módním oblečením.

„Nejlepšímu z pokolení, dejte vykvést. Ne uvadnutí! Všeho podrobení – pohromám- nedat sluchu ani zraku! Různé budou situace – buďte silní a kamarádští. Vyjste navíc ještě i lepší – vydržet povinni.“

(Jevtušenko, J.: Nejlepším z generace, 1957)

Doslova do písmene hřměl. Píše poemu „Babí Jar“,jejíž věhlas se okamžitě nad miliony rovů a rozvalin rozlévá po širém světě.

Poému věnuje nacistické, hromadné, bestiální a kruté vraždě zloduchů, kteří zavraždili 34 000 Židů na Ukrajině. Sám vyznává:

„ V mé krvi nepulsuje židovská krev. Ale v nenávisti vůči všem antisemitům jsem Židem – já opravdový Rus!“

Touto pozicí se však v očích mnoha Židem stal a byla a jsou mu podnes přisuzována nejrůznější židovsko-německá přijmení i jeho přibuznost k židovskému světu.

Jevtušenko hlasitě prolomil mlčení o holocaustu a o antisemitismu v SSSR.

Nikita Sergejevič Chruščov zato zbavil funkce šéfredaktora „Litěraturnoj gazety“ Valerie Kosolapova, která uveřejnila Jevtušenovy výroky,sám nakonec obvinil Jevgenije Jevtušenka z politické nezralosti a z neznalosti historických faktů.

Když se setkal po instalaci berlínské zdi představitel NDR Walter Ulbrich s N.S. Chruščovem v Berlíně, vedoucí státník NDR a SED si postěžoval sovětskému představiteli, že Jevtušenko hlásá v NDR téze o budoucím sjednocení Německa. Chruščov mu kategoricky odpověděl: „ A co mám s Jevtušenkem udělat? Poslat jej na Sibiř, kde se narodil?“

V roce 1962 byl Jevtušenko nominován na udělení Nobelovy ceny za literaturu. Po celý život v sovětské éře i sám sebe velmi často považoval za jednoho z největších básníků.

V roce 1962 uveřejnil tiskový orgán ÚV KSSS Pravda Jevtušenkovu báseň „Наследники Сталина“ ( „Dědicové Stalina“). Báseň vyvolala rozruch a dodneška jí jsou přisuzovány nejrůznější významy.

Působil jako oficiální mluvčí sovětské mládeže a mohl svobodně cestovat po celém světě. O toto privilegium přišel. . Roku 1974 se zastával vězněného literáta A. Solženicyna. Mírná klatba netrvala dlouho.

V roce 1968 uveřejňuje Jevgenij Jevtušenko poemu „Tanky jedou po Praze!“

Myslím, jak jsem Jevtušenka vzdáleně i hodně nablizko poznal a pochopil, že nemohl psát jinak. Nesmýšlel jsem příliš vzdáleně ( i když často jinak) a proto jsme se hodně sblížili. Raději mlčet! Žádná moje novinářská cesta do SSSR nebyla bez setkání se Žeňou v Moskvě, v Domě spisovatelů, v moskevském parku, v Pěredělkinu, nakonec v Praze a úplně na posledy v Zakarpatsku.

Nehledě na nejrůznější výroky, na politické obraty, zejména v období Gorbačovovy přestavby a po roce 1990 byl básník, spisovatel, scénarista, režisér a fotograf Jevtušenko jednou z nejznámějších osobnosti doma i za hranicemi své vlasti. Po širém světě. Dávno před tím s ním sympatizovali Fidel Castro, Salvador Allende, Luis Corvalán. Po pádu Pinocheta Jevtušenko oslavil tento skutek. Často byl zván i do rezidencí prezidentů a kandidátů na prezidenta. USA nevýjimaje.

Dostalo se mu doma i v zahraničí mnohých ocenění – byla mu udělena Státní cena SSSR, četná vysoká vyznamenání a řády jiných zemí, včetně Číny.

Byl skutečným, nezaměnitelným představitelem poezie sovětské epochy, byl sovětským člověkem a ať pak dělal co dělal, nic z tohoto znamení ze sebe už neodpáral. Byla to trvalá konstanta. Byl politickým poetou. Vždyť básnil o Bajkalsko – Amurské magistrále, kam jsem mnohokrát jako novinář zavítal a naslouchal veršům Jevgenije Jevtušenka.

První výtisky mi Jevgenij s autogramem vždy do mé vlasti, kterou měl moc rád, posílal.

Ve Světě v obrazech, kam mne osud zavál, jsme pravidelně od roku 1985 uveřejňovali k uznání čtenářů a k nelibosti některých mocipánů Jevtušenkovy verše, verše Alexeje Vozněsenského, Alexandra Tvardovského ve skvělých překladech Lubomíra Feldeka a Jaroslava Kabíčka. Zveřejnili jsme i Jevtušenku báseň Jen aby se něco nestalo. Vyvolala neobyčejný ohlas v politické sféře.

Jevtušenko se pomalu, ale jistě začal stávat v ČSSR ve druhé polovině osmdesátých let 20. století personou non grata.

Podílel jsem se osobně na jeho poslední návštěvě před 17.11. 1989. Projednávání a schvalování jeho pobytu mi připomínalo vojenské manévry před Bitvou Tří císařů, před Bitvou u Slavkova.

Pamětníci dosvědčují, že na počátku přestavby se stal Jevgenij Jevtušenko lidovým poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a ve svém žlutém saku z tribuny sjezdu prohlásil, aby se všichni poslanci zřekli svých priviligejí. Oznámil, že jde příkladem. Načež se postavil do čela Svazu spisovatelů SSSR, jakoby odborového svazu, financovaného ze státního rozpočtu

Svaz spisovatelů SSSR se záhy rozpadl, privilegie zanikly, prostředí kultury se zcela rozpadlo.

Jevtušenko na základě současného pohledu prožil největší trauma svého života svým odjezdem na počátku roku 1991 do emigrace v USA. Uzavřel kontrakt s americkou univerzitou města Talsa ve státě Oklahama. Opustil vlast a odjel s rodinou žít a přednášet ve Spojených státech amerických. Země básníků, čtenářů, země romantiků, průkopníků, dobyvatelů nových světů, země zpívající mládeže, země Jevgenije Jevtušenka – odešla do historie.

Tuto skutečnost nesl nesmírně těžko. Poslední moje setkání na Zakarpatsku s ním to jenom potvrzovalo. Do Ruska často přijížděl s koncerty, těžce pohlížel na upadající a rozvracející se Rusko devadesátých let. Zastavoval se znovu i v Praze.

Nebyl mučedníkem, nebyl bojovníkem za ideály, nebyl hrdinou! Napsal o něm nyní prof. Svjatoslav Rybas.

Byl i velkým básníkem.

Nesmrtelný je Jevtušenkův text písně «Chtěji – li Rusové válku» («Хотят ли русские войны»).Nikdy nezmizí z dějin velkého světového umění.

Nemohl nevědět, že při svém talentu a společenském temperamentu sehrával zcela vyjímečnou roli v sovětském mnohovrstevném systému.

V roce 2010 otevřel na své náklady ve spisovatelské osadě Pěredělkino Muzeum – galerii Expozice přibližuje návštěvníkům Jevtušenkovu pracovnu a osobní věci a rovněž obrazy, darované básníkovi předními výtvarníky 20. století; sám začal pracovat na pětidílné antologii ruské poezie.

V souladu se závěti nalezl nyní místo posledního odpočinku na hřbitově Pěredělkino, vedle hrobu ruského spisovatele – emigranta Borise Pasternaka.

Foto autor a jeho archiv

7 komentářů :

  1. V podstatě má na triku rozpad SSSR !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že by právě Jevtušenko - básník vládl takovou silou? To je opravdu k neuvěření! Co dělají současní čeští básníci, když trpí všechno, co se odehrává čtvrt století kolem nás?

      Vymazat
    2. 19:58 Karla Havlíčka Borovského v dnešní době již nenajdeš.

      Vymazat
    3. 19:58 - Němec! Germánský jeho Duch (Gheist) vládnou touto silou ...

      Vymazat
    4. dodatek: a Vůle (Wille) vládnou ...

      Vymazat
  2. Básníci to v dnešní době nemají lehké,viz ˇáčkovu básničku o tom v co se mění holčičky. V.J.Horák

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravuji "Žáčkovu". V.J.Horák

      Vymazat

Reklama