Reklama

.

.

úterý 25. dubna 2017

Stát ponižuje své oběti

Zdeněk Jemelík
25. 4. 2017    ZdenekJemelik
Je obecně známo, že občas dochází k justičním přehmatům, což snižuje kvalitu života v zemi. Vládnoucí pseudoelity to nezajímá, protože se to týká jen nevýznamné menšiny národa, která je pro ně pod hranicí zajímavosti. Někteří jednotlivci se občas ozvou, ale až když se jich choroba přímo dotkne. Příkladem budiž David Rath, který začal křičet, že „vazba je tortura“ (svým způsobem oprávněně), až se sám dostal za mříže. 

Nikdy před tím jako významný politik nezvedl hlas proti nadužívání vazby, které je dlouhodobě trvalým jevem, snižujícím hodnotu právního prostředí státu. Mnozí považují za účinný prostředek předcházení justičních přehmatů vynucování odpovědnosti na jejich původcích. I přední činitelé justice ale přiznávají, že selhává soustava kárných žalobců, z čehož lze vyvodit, že tlak na odpovědnost za odvedenou práci je nedostatečný. Ale návrhy na „utažení šroubů“ soudcům a státním zástupcům narážejí na odpor, odůvodněný tvrzením, že jejich nedotknutelnost je pojistkou nezávislosti a nestrannosti.

Stát pěstuje ve státních zástupcích a soudcích pocit nadřazenosti nad ostatními občany, čímž je nepřímo podporuje v závadném chování, ale k obětem přehmatů, ke kterým dospělo falešné pojetí nezávislosti, se chová hanebně. Když už zajišťuje beztrestnost pachatelů různých bezpráví, slušný stát by se měl svým obětem aspoň omluvit a bez průtahů je odškodnit. Jeho chování ale v tomto ohledu nemá se slušností nic společného. Pravda, situace se začala částečně zlepšovat za působení Daniely Kovářové v čele ministerstva, kdy se začaly zvyšovat sazby různých náhrad. Trend se nezastavil s jejím odchodem, takže v současnosti stát aspoň vyplácí obětem justičních selhání desítky milionů Kč ročně. Měl by platit mnohem více, ale „šetří“ díky tomu, že s obětmi selhání svých zaměstnanců často zachází jako s obtížným hmyzem. Je to způsobeno nejen právní úpravou, ale i povýšeností a nízkou profesní úrovní a morální vyspělostí lidí, kteří záležitosti poškozených vyřizují.

Kontrast mezi hrůzností příběhů žadatelů o odškodnění a tím, co se s nimi děje v procesu vymáhání odškodnění bývá někdy úděsný. Příkladem budiž příběh mladého Gruzínce, jehož obhajobu kdysi podporoval spolek Šalamoun. Psal jsem o něm opakovaně, naposledy v r. 2015. Shrnu stručně obsah skutkového děje. Postiženého náhodně sebrala dne 27. dubna 2011 z ulice policejní hlídka, která hledala třetího do trojice pachatelů přepadení banky se zbraní v ruce. Shodou okolností se tak stalo den před plánovaným složením jeho slibu občana České republiky, takže pak celým trestním řízením procházel jako občan bez státní příslušnosti. Až do 10. ledna 2013 soud držel celou trojici v útěkové vazbě. Trojice obviněných, sedících přede mnou v lavici obžalovaných, se zjevově nápadně lišila od pachatelů, zachycených bezpečnostní kamerou v bance. Přesto byli nepravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Přes nepravomocné odsouzení se dne 10.ledna 2013 dostali z vazby, když Vrchní soud v Praze zjistil neúnosné průtahy v řízení. Žádný z nich neuprchl. Postupně byli všichni tři zproštěni obžaloby, zmíněný chráněnec spolku Šalamoun rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25.srpna 2015. Déle než čtyři roky justice ničila životy nevinných lidí. Vedlejšími účinky zasahovala i do životů jejich rodin.

Vazba, zejména dlouhodobá, je skutečně hlubokým zásahem do života: nejen, že vazebně stíhaný je omezován v osobním svobodě, vystaven psychické trýzni a ve vězení se musí sžít s lidmi, s kterými by za normálních okolností „nešel na pivo“ , ale navíc se rozbíjejí různé životní plány a narušují se osobní vztahy mezi obviněným a jeho společenským zázemím. Je obtížné vyjádřit finančně cenu psychického utrpení obviněných a jejich rodin. Ve většině případů jsou vyplacené částky jen malou náplastí na přestáté trápení.

Stát se ale sám od sebe omlouvá jen někdy, když věc dostane do rukou výjimečně slušný úředník nebo o případ se zajímají všeteční novináři. Postižený musí o odškodnění a omluvu požádat ve lhůtě, která je propadná : zpoždění znamená ztrátu všech nároků. Ministerstvo spravedlnosti ale v řadě případů svou šestiměsíční lhůtu nezvládne a žádnému postihu kvůli tomu nečelí. Zde je zřejmá nerovnost postavení oběti justičního přehmatu a státu: poškozený musí lhůtu dodržet pod hrozbou ztráty nároku, stát nemusí nic.

Ministerstvo je v tom tak trochu nevinně, protože žádostí o odškodnění je spousta a zvládnutí všech ve lhůtě nedovoluje omezený počet úředníků příslušného odboru. To ale občany nemůže zajímat: pokud stát nedokáže udržet na uzdě orgány činné v trestním řízení, nemůže žádat po občanech, aby měli potíže kvůli nemohoucnosti jeho aparátu.

Pokud ministerstvo vyřízení ve lhůtě nestihne, postiženému nezbude než se obrátit na soud, kde někdy trapnosti pokračují. Ministerstvo je pak stranou řízení a prostřednictvím svého zmocněnce se snaží dosáhnout buď úplné zamítnutí nároku nebo aspoň jeho snížení.

Přesně stejná, výše obecně popsaná situace nastala v případě zmíněného Gruzínce. Připomínám, že žadatel o odškodnění byl pravomocně zproštěn obžaloby 25.srpna 2015. Během dvou let, které od té doby uplynuly, se mu dosud nikdo neomluvil, nedostal ani korunu odškodného a zatím ani nemá jistotu, že něco dostane.

Žádost o odškodnění předložil Ministerstvu spravedlnosti koncem února r. 2016. Ministerstvo ji ve lhůtě nevyřídilo, proto ještě před jejím vypršením v srpnu r.2016 podal žalobu k soudu, kde trapnosti pokračují. První jednání soud nařídil až v měsíci březnu r. 2017. Skončilo během několika minut, protože soudkyně až po jeho zahájení usoudila, že specifikace nároků se jí zdá nedostatečná. Odročila jednání na květen, aby žadatel mohl podání uvést do souladu s jejími představami.

V souvislosti s tímto případem přišla na přetřes otázka nároku blízkých osob postiženého na odškodnění za nemateriální újmu. Uvěznění člena rodiny vyvolává psychickou trýzeň jejich blízkým. I jim byla způsobena újma, ačkoli se na rozdíl od uvězněných členů rodiny nedostali ani do postavení podezřelých. Zpravidla jsou zcela nevinní a přesto trpí. K vyvolání jejich soužení není žádný právní důvod. Požadavek na odškodnění za nezaviněnou nemateriální újmu je proto přirozený. Ale náš zastaralý odškodňovací zákon toto neřeší a soudy takové požadavky vesměs odmítají. Bylo by ale na místě dosažení politické vůle zákonodárců k zaplnění této mezery v právu.

8 komentářů :

  1. Jeden z důvodů proč se tak děje a lidé jsou postihování aniž se pořádně prošetří zda něco spáchali je snaha policie naplnit požadavky "Mléčné ligy" kterou policie zdědila z minulé doby a za 27 let budování demokracie se jí nebyla schopná zbavit. Policie má sice na vozidlech napsáno pomáhat a chránit, ale ve skutečnosti od policejního prezidia až po obvodní oddělení nedělá nic jiného, než naplňuje požadavky soutěžení mezi jednotlivými obvodními oddleními, územními odbory, kraji v tom kolik kdo má objasněných případů a tak se stává zcela běžně, že se sděluje obvinění s heslem, když je někdo nevinný ať si to dokáže u soudu. Státní zástupci musí taky vykazovat činnost a v dnešní době, kdy došlo k velkému poklesu kriminality, tlačí na policisty, aby zahajovali trestní řízení i na skoro banální věci, hlavně aby to bylo vedeno jako trestný čin a ono se to potom nějak vyvrbí, jenom když státní zástupce ma evidováno množství případů na které dohlíží. No a tento moloch, "Mléčná liga" pak likviduje obyčejné občany protože je nutné naplnit kolonky ve statistice protože ti nahoře sledují tabulky objasněnosti, zatíženosti a ti nahoře vyhrožují těm dole, že pokud nebudou m ít zatíženost tak ty dole zruší. Na tom je nejzajímavější fakt, že ti nahoře vyhrožují těm dole, že když nebudou mít vytíženost, tak je ty dole zruší, ale ty nahoře ti zůstanou pěkně sedět na svých místech na policejním prezidiu, na krajských správách, na územních odborech policie a to samé je u státních zástupců. Soudců se to asi netýká, protože sice poklesl počet trestných činů, ale soudců je pořád víc a víc. A kde je v tom celém soukolí člověk neboli občan? Tomu je řečeno, že vše co se děje, je ve jménu demokracie a i ta MLĚČNÁ LIGA je ve jménu demokracie. když vás zastaví dopravák a dává vám pokutu za nějakou maličkost, vězte, že to dělá proto, že se nemůže vrátit ze služby pokud nepřinese za tuto danou službu přesný počet vybraných pokut. A tak to jde ze shora dolů a opačně a občan ma smůlu. Ten akorát vystoupí v televizi a říká jak je z toho všeho nadšený, že to je tak správně. Tak se tomu nedivme.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento stav je již od zárodku falešný.Na práva i v Praze se dostanou zájemci,né že by mněli právní cítění, ale ti jejiž tatínkové fabrikanti doktoři mají na zaplacení pořádků ve škole. Kdo si tím prošel dobře ví o co go. Nyní máme právníky kteří by sami za své činy měli být potahování. je mi stoho špatně jak tento jev je nazýván právní stát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No a co potom na práva v Plzni. Kdo se dostal na práva Plzni? Stranici z ODS. Jinými slovy dostali se tam sami genialové, kteří zvládli právnickou fakultu za extrémně krátkou dobu, podle toho jak byli extrémně nadaní.

      Vymazat
    2. A KDO DNESKA NENI VOBET , AT SE PRIHLASI !!
      paw

      Vymazat
    3. ZADNY NE-VOBETI SE TADY TRPET NEBUDOU.
      A jeste nebylo, aby nejak nebylo.
      PAW

      Vymazat
  3. Dobře vystudovaný právník je dospělý člověk bez přirozených sociálních vazeb...tolik času a úsilí a celkový systém školství neposkytuje normální žití.

    K tomu dobře placená kariéra a pohádkové úplatky
    zajistí ten správný postoj k zákonu.

    Na každém konci zákona sedí člověk jakož to faktor poslední.

    Tito lidé bez vědomí své historie,
    bez sociálního cítění a díky úplatku do smrti vydíratelní pak tvoří celkový obraz justice.

    Nápravou tohoto stavu je třeba začít od principů
    smyslu společné vlasti.
    To znamená NÁRODNÍ OBROZENÍ
    ..nevyhnutelně postavit církev mimo zákon a zmrazit ji veškeré účty do doby kdy bude přesně definovaná ústavou*

    OdpovědětVymazat
  4. Justiční přehmaty? Nedbalost, nebo schválnost? Jakou roli v tom hraje třeba korupné? Jakou odpovědnost, morální a hmotnou mají soudci za své nedbalé výroky? A jen ta laxnost soudů, nekonečné odklady projednávání, již to není spravedlivé, když od trestného činu k jeho odsouzení uplyne řada roků. I ti, co jsou nespravedlivě souzeni na svobodě by měli dostávat slušnou satisfakci za zlovolnost žaloby a vykonstruované procesy. Ale jak uvádí autor, soudci nenesou odpovědnost za svoji práci a proto výsledky jejich činnosti nejsou jiné, než výsledky práce soudců v padesátých letech 20. století u nás. Naštěstí byl zrušen trest smrti, jinak by se i dnes vesele popravovalo, jak je tomu třeba v USA. Myslím sai, že to musí být vůbec zvláštní "charakter", který dovolí člověku přijmout funkci soudce současně s vědomím, že se ani nelze vyhnout nespravedlnosti.
    Pokud jde o odškodné, je skutečně směšné, když se současně podíváme, k jakým částkám dovedou soudci dospět jako odškodnému v některých procesech. Tam z toho přímo korupce čouhá.

    OdpovědětVymazat
  5. Jedna otázka.
    Jsme právní stát?

    Jedna odpověď.
    Nejsme a ani nemůžeme být.

    Dovětek. Náš právní řád obsahuje cca 2 000 000 zákonů. Z tohoto faktu vyplývá, že jsme "právnická džungle" a ŽÁDNÝ PRÁVNÍK, BYŤ SEBEDOKONALEJŠÍ SE V TÉTO ZMĚTI NŮEMŮŽE VYZNAT!!! Působí to dojmem, že je to ÚMYSL, jelikož to dává prostor k mnoha nejasným smyslům a různým výkladům jednoho zákona. Čím větší chaos v zákonech, tím lépe pro "vládnoucí elity" a jejich právníky. Jinak, lidově řečeno: Platí zde ZÁKON SILNĚJŠÍHO!

    OdpovědětVymazat