Reklama

.

.

neděle 2. dubna 2017

Zbyněk Fiala: Napřed dobrá, potom špatná

Zbyněk Fiala
23.4.2017 Vaše věc

Zahraniční společnosti vyberou v naší zemi třetinu toho, co státní rozpočet ČR.

Reálné příjmy domácností rostly rychleji než HDP, informuje Český statistický úřad. Klidně mohl doplnit, že konečně lidi z růstu ekonomiky něco mají. Zahraniční vlastníci české ekonomiky jsou však na tom nesrovnatelně líp.


Růst ekonomiky sice zpomaluje, v posledním čtvrtletí vzrostl HDP jen o 1,9 procenta, což bude méně než celoroční průměr. Připomeňme si, že předloňský růst byl dvakrát vyšší, mohutně povzbuzen křečovitým ždímáním zbývajících evropských fondů. Nicméně reálné příjmy domácností za rok 2016 rostly rychleji a byly o 3,1 procenta vyšší než rok předtím. To je rozhodně dobrá zpráva.

Ale jen předtím, než se dozvíme tu špatnou. Do zahraničí odteklo skoro 400 miliard korun na dividendách, úrocích a dalších podílech na zisku. Zhruba dvanáctina HDP. Zahraniční vlastníci jsou tedy slušně hltaví. Stále ještě nejsou tak hrozní jako církev, té se platil ve středověku desátek, ale jinou věcí je, že budou, jestli to necháme běžet dosavadním tempem.

Porovnání s HDP nám však zastírá rozsah problému. Kdybychom chtěli porovnat ekonomickou moc státu a zahraničních korporací, museli bychom odevzdaných 389 miliard korun porovnat se státním rozpočtem ČR. Ten disponoval do konce roku 1282 miliardami korun. Odevzdáváme tedy do zahraničí částku, která je srovnatelná s třetinou státního rozpočtu.

Jak jsme se dostali do takové zoufalé situace? Jděme jen po hlavních událostech, nemá smysl sepisovat sáhodlouhé seznamy nesmyslů, za kterými se skrývala hrabivost nejrůznějších zájmových skupin. To nejhorší obvykle přinesl jiný smrtelný hřích, nadutost, představa, že je mi moře po kolena. Samolibá představa, že všichni čekají na jednu moji holou větu, kterou rozlousknu všechny složitosti.

Tou první byl Klausův kapitalismus bez kapitálu, prostřednictvím kuponovky, se kterou bylo spojeno povolení zabíjet podniky. Agenti 007 českého hospodářského modelu objevili zázračnou metodu, jak proces dotáhnout do konce i bez kuponů – podniky odkrvím, aby ztratily cenu (soutěžilo se v mistrovství krachu), a pak je dostanu zadara. Zbývá otevřít podnikovou kasu, prodat zásoby, budovy a pozemky a vyrazit zalehnout na Seychelly. Byla to etapa neekonomiky.

Na to zareagoval navazující premiér Miloš Zeman, označil toto bezmezné rozkrádání za českou cestu, okamžitě ji zrušil a našel jednoduchý recept jak zkrotit českou mafii – udělá to prostřednictvím zahraničních vlastníků bank. Čili prostřednictvím privatizace bankovního sektoru, samozřejmě potom, co mu doplníme kapitál z vlastní kapsy. To se podařilo. Od té doby už lidé nepřicházejí o největší část národního bohatství nezákonně, ale zákonně. Peníze se vyplácejí v klidu a podle pravidel. Navázala tedy etapa nevlastnictví.

Samozřejmě, že teď vyplácíme daleko větší peníze. Když se kdysivá vyčíslovalo, kolik jsme za sanaci krachujících bank zaplatili a kolik ještě může stát případná úhrada dalších podmíněných závazků (vládní garance, bankovní záruky či sliby dřívějších vlastníků), číslo se přehouplo přes půl bilionu korun. To bylo tenkrát, na konci 90. let. Nebylo to málo, ale z dnešního pohledu je to sranda. Dnes vyplácíme skoro stejnou sumu ročně.

Doufejme, že všichni, kdo nad touto částkou dneska omdlévají, si ji připomenou i za pár měsíců, až půjdeme k volbám. Není většího volebního tématu, než jak snížit českou závislost na zahraničním kapitálu. Bláznovstvím – a to je výraz, který lze použít jen při nasazení té nejvyšší umírněnosti – je nápad, že bychom měli dále rozvíjet investiční pobídky a obnovit uvadající proud přímých zahraničních investic. Co je naopak třeba oživit, to jsou investice domácích úspor do domácí produkce pro domácí spotřebu.

Není výhodou, že jsme nejotevřenější ekonomikou světa. Respektive, že se za ni vydáváme, protože vývozy mají hodnotu 80 procent HDP, ale dovozy prakticky také. Něco se přiveze, sáhneme na to, odejde to zpátky do zahraničí, a tam to zahraniční dodavatel prodá za cenu, do které nám nic není. Dokonalé nahlédnutí do našeho postavení v rámci tohoto systému umožnil spor o mzdy a diety českých řidičů kamionů, které tuto produkci vyvážejí. Na požadavek západních sousedů a Evropské komise, aby dostávali alespoň minimální mzdu zemí, jejichž dálnice brázdí, zazněla odpověď majitelů českých dopravních společností, že by je to položilo.

Možná kecají, možná by jenom nemohli získávat zakázky nekřesťanským cenovým podbízením. Ale možná si bez toho podbízení skutečně neškrtnou. Ať to tedy nedělají, jsou-li v tom sami. Ale co když je to obraz, který vypovídá o mnohem širší škále českých ekonomických aktivit a jejich srovnání se světem?

Když mluvíme o Česku jako exportní velmoci, zamlčujeme podstatný fakt, že vyvážejí hlavně zahraniční společnosti. Část českých se toho účastní také, a klobouk dolů před každým, kdo prorazil tímto podnikatelsky nepřátelským prostředím, ale běžné to není. Ostatně není to ani nutné, vždyť spotřeba domácností tvoří zhruba polo vinu HDP. To není malý trh! Řekněme, že pětinu z toho je nutné nebo dobré pokrýt dovozem, ale je nesmysl, aby v obchodech dominovaly zahraniční potraviny a spousta dalších výrobků běžné potřeby.

Za týden bude v Praze jednat odborná skupina OECD zaměřená na ekologickou lokální ekonomiku (LEED). Ono to jde dohromady. Spousta nezbytných nákladů pro ozdravění krajiny, do které je třeba vrátit vláhu a obnovit schopnost zmírňovat klimatické výkyvy, může být podniknuta souběžně s rozvojem ekologického zemědělství. Často je to dokonce nezbytné, protože vláhu zadrží jen půda, ve které je humus.

Rozumná zemědělská politika to může posílit nejen úpravami dotační politiky, ale zejména v informační oblasti, když se soustředí na porovnávání výživových a zdravotních rozdílů mezi ekologickými a konvenčními potravinami. Potraviny zblízka jsou dobře kontrolovatelné a v konkurenčním boji mohou využít důvěry spotřebitelů a nižší náklady na distribuci. Především však potřebujeme, aby se vláda chovala jinak než vláda zastoupení cizích zájmů.

Nechci se zapojit do vlasteneckého řevu, který odvádí pozornost od reálných problémů strašením uprchlíky. Tohle je skutečný problém národní bezpečnosti, před kterým nelze zavírat oči. Jestliže zahraniční společnosti vyberou v naší zemi třetinu toho, co státní rozpočet, chci vidět vlastence, který se s tím utká.

Můžeme to samozřejmě zmírnit vyšším zdaněním korporací, které beztak bude nutné, abychom nahradili vysýchající evropské fondy. Ale ještě lepší by bylo, kdyby vznikl důstojnější poměr domácí a zahraniční ekonomiky v domácí spotřebě. A kdybychom té příležitosti využili i tomu, že se soustředíme na hlavní úkol hospodaření. To má vlast zvelebovat, nikoliv devastovat.

- - -

20 komentářů :

  1. Konečně jasná výzva těm, kdo vlastencují hubou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "ČTYŘI VÍTKOVŠTÍ" TO ZKUSILI JINAK než hubou... a jak dopadli? Čím (kromě hubou) vlastenčíte vy?

      Vymazat
    2. M8m v držení dopis,podepsaný předsedou
      vlády,Petrem Nečasem,ve kterém se přiznává
      k politickému nátlaku na justici v tom
      případě Vítkov.Jenom mne zaráží,kde byla
      ta hodná maminka popáleného dítěte,že se
      ho nesnažila zachránit před plameny.
      Petr Majevský

      Vymazat
  2. Protektorat Cesko

    OdpovědětVymazat
  3. Pan Fiala tepe nešvary, které nás skutečně ničí. Ono lákání cizího kapitálu, poskytnutí mu záruk daňových úlev, či prázdnin a dodání jim agenturních pracovníků ze zahraničí, možná zvyšuje modlu DPH, ale likviduje naši skutečnou ekonomiku. To je hospodářskou činnost, která by zajistila naše potřeby a produkovala výrobky, které by byly konkurenceschopné na zahraničních trzích (aby byly prostředky na dovoz banánů).
    Jak píše autor „… to jsou investice domácích úspor do domácí produkce pro domácí spotřebu.“ K tomu by šlo ještě přidat, podpořit výrobu z domácích suroviny. To je asi nejlepší cesta, jak snížit, nebo zlikvidovat zadluženost.
    Ale mám obavu, že současný ekonomický model, založený na maximální ziskovosti investic, tuto cestu nepřipustí. Je nutno vymýtit náboženství neoliberalismu. P.K.

    OdpovědětVymazat
  4. A ještě lepší by bylo pohřbít tento společenský systém založený na vykořisťování a vysávání porobených a začít budovat spravedlivou společnost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dnes zasedá ta slavná bankovní,kdyby na ně spadla atomovka,tak by to byla pro nás zanedbatelná škoda vůči tomu,co nás tihle poškodili......ekonomicky by to byl zisk !!!!!!!!

      Vymazat
    2. K ČNB Jiří PAROUBEK:

      http://denikreferendum.cz/clanek/24965-spekulace-o-rozhodnuti-ceske-narodni-banky

      Vymazat
    3. Pro (8:06)
      Než vystrojíte pohřeb tomuto systému, tak musíte sakra promyšleně pracovat na jeho skonu. Nepřijde sám a Vy musíte být sakra silný v kramflecích, abyste se s ním mohl popasovat. Jedním z těch pilířů vlastní síly je ekonomika ve vlastních rukách: zdejší vlastníci a pracovníci, zdejší suroviny a energie, zdejší odbyt, zdejší zdanění. Pokud budete mít v ekonomickém koloběhu někde mezeru pod kontrolou oponenta, tak je hazard jít do boje. Česká ekonomika, od vlastníků firem po spotřebitele, musí být Bivoj, co něco ustojí. Nadnárodní korporace, jejich šéfové a slouhové, neřeknou "promiňte, my nechtěli, odcházíme". Je krásné snít o Šemíkovi, ale než se na něm svezete s větrem o závod, tak nejprve je třeba kydat hnůj, nosit vodu, vodit na pastvu, hřebelcovat, cvičit, a to hrozně moc a hrozně dlouho. Vyroste tím kůň i jezdec. A o tom Zbyněk Fiala píše. O dlouhém rozcvičování a rozběhu, než skočíte. A to před zraky soupeře, který je velmi zadobře s rozhodčími. Tudíž není vhodné vytrubovat konečný cíl do světa, ale makat na drobných nevinných krůčcích.
      KR

      Vymazat
    4. Ahoj KR 12.10 -úžasné! Do čeho píšete nebo přispíváte? Hned bych si to koupil a asi to jediné bych četl.Ale přece bych se zeptal - na jakém principu tedy skonal minulý režim ( a tak zatraceně snadno) - kdo sakra promyšleně pracoval na jeho skonu a jak dlouho, když veškerou ekonomickou, průmyslovou a energetickou sílu, jak popisujete, tj. vše ve vlastních rukách, bývalý režim měl 4O let? Kdo byl ten, kdo v té době pečoval o Šemíka? Kdy ho začali cvičit, krmit a ošetřovat - jakou dobu před tím, než na něho skočili? Kdo byl ten Bivoj, který se na něm projel, a z obrovského počtu občanů se rázem stali slouhové nového režimu, mávali mávátky ke skonu celé naší země, a s radostí se stali rukojmími těch, kteří usedli k opratím a zatáhli zem do pekel nadnárodních korporací a jejich šéfů? A kde vezmeme jiného Šemíka, abychom mohli začít kydat hnůj, hřebelcovat a cvičit? Kde najdeme- tradičními leštiči klik - za hrst stříbrných obětovanou národní hrdost a suverenitu? Jidáš se alespoň časem zastyděl a oběsil, ale můžeme čekat, že se žoldnéři, kteří za hrst stříbrných uvedli celou českou zem vniveč, zastydí, a oběsí?

      Vymazat
    5. Pro (12:42)
      Děkuji za reakci. Dnes již nemám čas a navíc r. 1989 je velmi zapeklité téma, byť to, proč předlistopadový režim skončil, je jen část z problematiky sametu. Tak snad zítra.
      Přeji pěkný den
      KR

      Vymazat
    6. KR-Jeden ze způsobů,jak se vyhnout ze své
      strany odpovědi na jasně položenou otázku.
      Dnes již nemám čas je velice često užívané
      těmi,kteří nemají odpověď.Proto Vám ten
      pěkný den nepřeji.
      Petr Majevský

      Vymazat
    7. Majevský 3.dubna 2017 17:48
      Odkud se bere Vaše podezřívavá útočnost? KR Vás vysoko převyšuje jak znalostmi, tak slušností v chování. Co nabízíte Vy?

      Vymazat
    8. 17:53
      Oni se tak jeden k druhému chovají v paneláku, tak se nedivte, jim to přijde normální.

      Vymazat
    9. Pane Majevský,
      můžete být v klidu. Večer a v noci se tomu budu věnovat. A jde o záležitost složitou, od filosofických východisek přes ideologická, politická, ekonomická, sociální opatření až po kulturní či sportovní politiku tehdejších pupíků. Byl to postupně narůstající a proplétající se balík rozšiřujících se prohlubujících se problémů, které v létě 1989 dospěly už do takové úrovně, že už jen přišel čas na spouštěč, kterým kvantita přeteče poslední kapkou v kvalitu a dojde k negaci negace.
      KR

      Vymazat
    10. Pro (12:42) aj.
      K pádu předlistopadového režimu
      Bezprostřední příčinou vývoje událostí 17. listopadu a následujících týdnů, určujícím charakterem toho období byla ztráta důvěry nadkritického množství obyvatel ve stávající režim, nejen v to, že by kdy chtěl a mohl realizovat proklamované socialistické cíle, ať obecně socialistické či přestavbové, ale důvěra vůbec v jakási nepsaná očekávání, která obyvatelé ještě ohledně své budoucnosti v tom režimu měli. Režim nesvrhávali, opustili jej.
      Je nepochybné, že existovaly skupiny, které zvažovaly a patrně zčásti i realizovaly palácový převrat, zásadní změny v rámci systému nebo změny systému. Je otázka, zda a nakolik o sobě věděly, zda a jak komunikovaly či dokonce spolupracovaly. To, jaký bude skutečný průběh, ale nikdo přesně nevěděl a mnohé z případných rámcových představ se určitě dohánělo až za pochodu.
      Přechod moci byl poklidný a vlastně vyjádřený dost demokraticky. Radikálové, jako ministr národní obrany Milán Václavík, kteří chtěli zasáhnout silou, nenašli u vedení státu podporu a převládl, i u tak vysmívaného Milouše Jakeše, politický realismus a určitá mravnost. To, jak se socialističtí pupíci zachovali, budou moci pozorovatelé příštích politických krizí a zlomů režimů, zda i tak oslavovaní demokraté, liberálové, konzervativci, lidovci... odejdou bez krvavého práskuntí dveřmi.
      Režim opustilo nadkritické množství občanů – dá se odhadnout, že zhruba každý destátý občan ČSSR přišel alespoň jednou na náměstí protestovat proti policejnímu zásahu na Národní třídě, za jeho vyšetření, vyvození zodpovědnosti, odchod zprofanovaných politiků a za změnu politiky. 90 % lidí zůstalo doma - důvody měli různé, od nedostatku času, rodinných povinností přes zbabělost (být pro či být proti), lhostejnost až po nesouhlas. Z počítání velikosti zapojení obyvatel do protestu třeba vyjmout účast na shromážděních provázejících generální stávku, kdy fungovala „společenská kontrola“, známá z 1. májů.

      Dodám, že charakter společensko-ekonomické může (krom malých států) určit skupina čítající zhruba i jen 1/10 000 populace. Musí jít ovšem o skupinu organizovanou, stmelenou okolo zřetelně formulovaných cílů a metod, složenou z aktivních lidí schopných samostného rozvažování a konání k naplnění společně uznávaných cílů s intelektem a morálkou prověřenými opoziční činnosti. Nemusejí to být nutně všechno členové jedné organizace, mohou být i mimo ni, nebo jde o neformální skupinu uvnitř nějaké organizace. Záleží – jako vždy - na podmínkách. Okolo této skupiny pak je a nebo se shromáždí množství přívrženců, od věrných, ale třeba ne tolik inteligentních, aby mohli být zapojeni do opozičního odporu či do důležitých rozhodovacích funkcí, přes inteligentní a disciplinované, ale přece jen heretiky, které je třeba držet rozptýlené, dále velké množství vlažných, poddajných „úředníčků, referentů, pěšáků“ režimu, až po tlučhuby, kariéristy, „bahno“ (viz Velká francouzská buržoazní revoluce) atd. V ČSSR lze tuto skupinu odhadnout na 1500 lidí – členové Předsednictva a Sekretariátu ÚV KSČ, pár dalších lidí z ÚV KSČ, něco na úrovni sekretariátů a předsednictev KV a OV KSČ, z aparátu KSČ, armády, policie a tajných služeb, vlivní lidé ve vedení důležitých podniků (celostátně a i některých místě), významní odborníci a manažeři z kruhů vědců, novinářů, umělců. Nemusí vždy jít o šéfy, ale o lidi „mienkotvorné“ (jak říkají Slováci). Nejsou to běžná kolečka velkého stroje, jsou to kolečka s vlastním motůrkem a řízením, které jsou propojeny s jinými těmito „kolečky/motůrky/řídícími jednotkami“ a které společně roztáčejí všechna ta „bezmotorová“ kolečka. Avšak ani tento mnohomotorový systém není s to udržet celý stroj v chodu, když příliš velké množství normálních koleček se zadře, resp. když ve stroji vznikne jiná „motorová skupina“.

      KR
      (pokr.)

      Vymazat
    11. (pokr.)

      Podstatné samozřejmě je, co vše vedlo k tomu, že občané v dosavadní režim přestali ne věřit, ale alespoň jen doufat a opustili jej.
      Jde o souhrn důvodů filosofických, ideologických, politických, ekonomických, sociálních, kulturních atd. V každé oblasti tehdejší společnosti bychom našli více či méně faktorů, které lidi udivovaly, znechucovaly, štvaly a které se kupily tak dlouho a v takovém množství, až nakonec 17. 11. 1989 přetekla pověstná kapka. Přitom pohár nedůvěry se během 41 let tu plnil, tu vysychal – podle toho, jakou politiku režim dělal.
      Etapy, kdy režim ztrácel či získával podporu, jsou všeobecně známé. První ztrátové období bylo období procesů na přelomu 40. a 50. let, kdy stalinisté justičními vraždami masově šířili strach. Sice si v daném období upevnili moc, ač se jim nijak vážně nehroutila, takže efekt byl problematický, leč i tento krátkodobý efekt zavály další politickí rozhodnutí a zůstal efekt sakra dlouhodobý - navěky zkompromitovali levicovou politiku. Zvláštními událostmi té doby je měnová reforma a združstevňování, které tehdy nebyli přijímány pozitivně, poškodily řadu lidí, v případě rozkulačování apod. někdy i tragicky, ale čas většinou tyto křivdy napravil. Příjmy pracujících rostly, takže daly zapomenout na zmařené úspory, a družstva se po období mátožení rozběhla a venkov tolik neprožíval r. 1968 a ani normalizační manévry a v 80. letech už pár družstev (Slušovice aj.) překonávalo zavedené přední fabriky. Lehké rozpaky přinesl r. 1956: kritika stalinismu nebyla v našech poměrech příliš žhavá, odstup lidé zachovali vůči událostem v Maďarsku a Polsku. Ekonomika šla od války stále nahoru (zakolísání na počátku 50. let neznamenalo úpadek, ale snížení růstu, a od měny rostla i sociální úroveň obyvatelstva. Závěr 50. let byl ekonomicky a sociálně vcelku v pohodě, dokončena byla elektrifikace státu, stavěla se sídliště, běžely technologické a výrobkové inovace v průmyslu, VŠ opouštěli absolventi z rodin, které by si to dříve nemohly dovolit, začínala i chruščevovská „obleva“.
      V 60. letech se dál uvolnila ideologická sevřenost, byly odejíta poslední velká skupina stalinistů (Široký a spol.; Toník Novotný, který také byl členem Gottwalgodova smrtonosného politbyra zůstal, na rozdíl od Vildy totiž revizi procesů podporoval) a jakž takž byly napravovány procesy, svobodnější kultura slavila úspěch (EXPO 58, čsl. filmová nová vlna, divadlo...). Sice se rozpadl 3. pětiletý plán, ale na venkově, zejména na Slovensku, se rozběhla obrovská vlna výstavby nových rodinných domů, mizí celé ulice dřevěnic a nahrazují je nové, velké domy plně vybavené. Uvolněné myšlení a rozšiřující se pohled do zahraničí, zvláště na tzv. německý hospodářský zázrak, však kladou stále více otázek ohledně zadrhávající československé ekonomiky, na váznoucí bytovou výstavbou ve městech, čekání na bytové dekrety, telefony, auta, na frontách na televize, ledničky, kvalitnější maso, lepší nábytek atd.

      KR

      (pokr.)

      Vymazat
    12. Po nadějích pražského jara přichází normalizace. Výhazovy, konce kariér, neodstartování kariér (děti nepřátel socialismu), zákazy výjezdů na Západ a do Jugoslávie, stalinisté jakoby vylezli z hrobů, dogmatici ovládli masmédia, spolu s kariéristy a korytáři nálepkovali. „Biafra ducha“ naštěstí netrvala dlouho a nezasahuje vše - rodí se první „Husákovy děti“, doklad sociální stability a perpektiv, byť stimulace porodnosti byla jednoduchá a nedomyšlená (chyběly pak školky a školy). Masová bytová výstavba sice zmírňuje napětí v tomto segmentu, ale ekonomika nenabírá dech, ropné krize zasazují rány, ač díky konstrukci ceny sovětské ropy bylo pár let na přípravu. Pootevírají se dvířka vyškrtnutým z KSČ, nejtužší normalizátoři už jsou zkroceni, ale pole nevyklízejí. Přichází Charta 77, která by zdaleka neměla takový dopad na vědomí lidí, kdyby probuzení normalizátoři nespáchali nátlak na její masové odmítání a vyjadřování podpory Husákovu vedení. Následující ideové bezčasí provází i sociální problémy – asi osm let stagnuje reálná mzda, ve Francii klesá pracovní týden na 35 hodin, v ČSSR už 15 let 42,5 hod. plus co kvartál jedna pracovní sobota, jeden z nejúčinějších nasíracích vlastních gólů režimu. Konec brežněvismu a Andropovovy názory a kroky dávají pár kapek naděje, že vše jednou skončí. Gorbačevova přestavba opět dává naději i celému systému. Říkat slova jde ale snáz než konat skutky, českoslovenští politici se rychle naučili nový slovník, ale skutky nejsou vidět. Odchod Štrougala s Biľakem znamená skóre 1:1, ovšem nástup Jakeše ….. K tomu kariéristé jako Štěpán a kreatury jako Knotek apop. Postupně se lépe vybarvuje Adamec, ale to nestačí, aby se československá hra na přestavbu stala epilogem socialismu.

      Strach hluboko uložený v nitru pamětníků procesů, zlámaná křídla pěvců pražského jara, antichartové ponížení, rozladění z hry na přestavbu plus omezené možnosti srovnání se Západem (a také Jihem), které ještě gradovala neskutečně pitomá, neschopná propaganda.... Proč by měl takový režim pokračovat v existenci, obírat dál lidi o léta života, o informace, o zkušenosti, o zážitky, o benefity, stavět je do pozoru před kariéristy, dogmatiky, hlupáky, vyčůránky. Ideje, které od poloviny 19. stol. aktivizovaly myslitele a pracující, které u nás vzkvétaly od Augustina Smetany po Bohumíra Šmerala a dovedly občany řady států k nastoupení cesty jejich realizace, ve slovech a činech politických vůdců ztrácely náboj a přitažlivost. Jejich promítání do reality tzv. socialistického státu vázlo, po zásadních ekonomických a sociálních krocích ze 40. a 50. let už následovalo jen pár váhavých, tápavých krůčků. Socialistický establishment, neautentická levice nemohla logicky dát věrohodný impuls, vizi a pupíci ve své blbosti a nemravnosti kvůli svému blahobytu soudružsky hodili přes palubu osud ostatních spoluobčanů.

      Příště o filosofickém základu příčin sebelikvidace sovětského modelu socialismu.

      KR
      (pokr.)

      Vymazat
    13. Skvěle napsáno. Díky za tvoje mimořádné příspěvky, milý K.R.

      Vymazat
    14. ČTĚTE
      http://alternativazdola.cz/liferay/web/alternativa-zdola
      TAM TOHO NAJDETE VÍC.

      Vymazat

Reklama