Reklama

.

.

neděle 21. května 2017

Moje cesta do Sýrie


Petr Luc
21.5.2017 Trampská nit

Úvodem

Popis mé první cesty do Syrie z května 2000 je už celých 17 let zde. K nové cestě jsem se odhodlal díky četbě článků v Britských Listech, které jeden čas denodenně líčily „Putinovo vraždění dětí” v Aleppu. Skopiroval jsem jejich argumenty do článku "Děs a hrůza v Britských Listech", který najdete zde. Samotné obrázky z mé cesty najdete zde.

I v novinářství všeho moc škodí a od února 1948, vlastně ještě dřív (kupoval jsem svého času i Mladý Svět, nacistický časopis pro mládež Protektorátu Č. a M.) a měl jsem později příležitost ověřit si věrohodnost podobných článků. Proto jsem chtěl do Aleppa se podívat dříve, než svědkové odejdou a stopy „ruského řádění” odnese čas.

Mám doma vnuka, který sedí u počitače a na práci v domácnosti jsem sám. Odjížděl jsem poněkud unavený a nepromyslel v detailech možné nesnáze, které mohu potkat v zemi, kde podle novin zuří válka a kde vládne krvelačný diktátor, který má na svědomí 300.000 mrtvých spoluobčanů.

Kromě toho je mi 85 let a mám obtíže zachytit nové poznatky. Je možné, že leccos jsem už nezaregistroval nebo zapomněl, proto, chybí-li to zde, omluvte mne. Jedno je ale jisté : to, že v Sýrii zuří válka, v zemi příliš nepociťujete. Lidi tam žijí normálně, chodí do práce, baví se.

Ostatně i my za války jsme jezdili denně vlakem do školy a jen když byl nálet, šli jsme do krytu. Naše maminky chodily k řezníkovi jednou týdně, protože maso bylo na lístky a stejně řezník téměř nic na prodej neměl. Ve vlaku bývaly kontroly, potkávali jsme různá individua, včetně zběhů, hotových střílet v případě dopadení, ale na to jsme nemysleli...

V Sýrii ozbrojení vojáci jsou běžně. Bylo tomu tak už za prezidentování Asada otce, který byl též novinami popsán jako krutý diktátor. V Sýrii armáda totiž má za úkol starat se o plno věcí, nahrazuje i policii. Na kontroly dokumentů a časté prohlídky tašek si ale člověk zvykne. Je to méně nepříjemné, než utrpět zranění díky debilnímu sebevrahovi.

Toto byla kdysi prosperující sekulární Sýrie

Na rozdíl od Čechů v roce 1968, obyvatelé v Sýrii mají Rusy rádi, dokonce jsem slyšel od Arabů používat pár ruských slov, například „davaj” namísto „pospěš si!” I my jsme měli Rusy rádi, vítali jsme je, v pětačtyřicátém roce nás zachránili od řádění prchajících vojáků, kteří prohráli válku.

V prosinci 2016 do Aleppa poslal Putin především Kadyrovy Čečence - nikoliv zabíjet, ale ochraňovat své spoluvěřící muslimy a pomáhat jim. Když vidím, co teroristi dokázali udělat s historickou částí Aleppa, jsem šťasten, že díky Putinovi město bylo osvobozeno a aspoň část pokladu lidstva zachráněna.

Faktem je, že ačkoliv jsme měli v Sýrii dost příležitostí ke styku s obyvateli, nepotkali jsme jedinou osobu, která by cítila k vládnoucímu režimu nevraživost. Naopak, všichni prezidenta milují a byli nám vděčni za to, že jsme přijeli a že nevěříme těm lžím, které televize a novináři na západě o něm tvrdí. Je to jen propaganda, placená z části i z našich daní.


Na internetu existují pravdivější reportáže o Asadovi a jeho vztahu k svým lidem. Pokud rozumíte francouzsky nebo anglicky, doporučuji na příklad Syriennes od Juliena Rochedyho na https://www.youtube.com/watch?v=EhL8D0wYevo (existuje též na programu TV Liberté).

Ohledně nesmyslů, které jsem vyzvedl v Britských Listech, nevím s jistotou, co si mám o jejich autorech myslet. Zajisté, vyloučit nemohu, že patří k cechu těch, kteří jsou na prodej a slouží těm, kteří chtějí vyvolat válku. Ale doufám, že jsou jen Lenivovi užiteční idioti. Prostě, když se něco děje, nevytáhnou zadek ze svého bytu, přečtou si některé anglické noviny (The Atlantic, The Guardian aj.) nebo magazín Forreign Policy, které pokládají za pravdu pravdoucí a podle nich pak píšou. Někdy to ani nepřekládají.

Osobně se domnívám, že lhát, tak jak to umí ty bolševické stvůry, kterým patří mnohé noviny na západě, je nebezpečné i pro pány samé. V daný okamžik některá lež možná projde, ale díky internetu, je nemožné, aby časem pravda nevyšla na povrch - vzpomeňme Saddamovy zbraně hromadného ničení. Dojde-li k tomu vícekrát v životě běžného občana, přestane novinám věřit. A to se jednou může režimu nevyplatit.

Ale nejprve popíšu prakticky: jak jsem se do Sýrie dostal.

 

Na Bělehrad !


29. března 2017 - Po obědě se u mne doma stavil syn, který jezdí do Paříže každou středu, a vyklopil mne na letišti Paříž - Charles De Gaule.

Chtěl jsme pomoci dovézt z Francie sbírku léků, které potřebují zranění vojáci syrské armády. Už se nepamatuji, kde jsem sehnal na ten spolek adresu, ale domluvili jsme se telefonem, že pojedu s nimi.

Říká se tomu Turismus humanitární, někdy se říká též „Turismus solidární”. Skutečně, mnoho lidí vidí nespravedlivé rozdělení světa na státy bohaté a státy chudé a těm chudým chce v rámci svých možností pomoci. Už jen fakt, že jedou utrácet peníze do země, která kvůli sankcím nemá možnost získat devizy, pomáhá zemi dostat se z bídy.

Toho bohužel zneužívají různi podvodníci. Například slyšel jsem, že existují v indočínské džungli tak zvané sirotčinské tábory, kam vodí turistům ukazovat bídu dětí, kterým válka vzala rodiče. Někdy návštěvníku slibují za velké peníze pomoct ubohého sirotka adoptovat, ale ve skutečnosti dítě má rodiče, kteří dostali za půjčení dítěte prachy.

Naše organizátorka Rita (jméno jsem změnil) mezi ně nepatří. Léky jsme vezli benevolentně, každý si jich vzal trochu do svého zavazadla. Beze cla prošlo i pár velkých kartonových krabic.

Vzali jsme s sebou i dvě nová křesla pro invalidy a několik berlí - to bylo první hloupost, jakých jsme udělali několik. S přepravou jsme nepochodili : zástupce srbské letecké společnosti nám přišel osobně říci, že když jsme vydrželi stát půl hodiny ve frontě před okénkem, tak nejsme žádní invalidi a za přepravu každého křesla musíme zaplatit. Radši jsme křesla nechali v Paříži, darujeme je jiným potřebným.

Já mám velký sak, který jsem nechal z třetiny prázdný, aby bylo kam nastrkat léky. Rita mi místo něho vnutila menší sak bez koleček, který se prý vejde do kabiny nad sedadly, abych nemusel registrovat zavazadlo - to riskovalo nestihnout časově náročný přestup v Bělehradu. Přendala všechny moje věci do svého, málo praktického zavazadla a můj velký sak uskladnila ve svém autě na parkovišti.

Tak se stalo, že potom na podlaze letiště jsem našel svoji ponožku, která Ritě při přendavání vypadla. Mrzelo mne, že též zřejmě ztratila můj foťáček, v novém saku jsem jej nenašel. Ztracen však nebyl, našel se po návratu do Paříže. Je totiž tak miniaturní, že jej v mém velkém zavazadle přehlédla. Dost mi při cestování chyběl.

Problém byl, že Srbové shledali i můj nový sak stále příliš velký a chtěli jej dát do podpalubí. To jsem odmítl. Rita přinesla kolečko lepicí pásky, sak jsme oblepili a zmenšili na předepsané rozměry, aby nemohli nic říct. Jenže díky tomu stal se nepraktický, vše uvnitř zmuchláno a nevěděl jsem ani, kam mi dala lék na krevní tlak.

Přesto cesta proběhla dobře. Potěšilo mne trávit týden ve společnosti výjimečných lidí, vždyť taky kdejakého hlupáka, zpracovaného sdělovacími prostředky, jet do Sýrie nenapadne: ve Francii se nás našlo pouze jedenáct, plus Mimiden, která přiletěla z Ženevy.

Ne, že by cesta do Sýrie nebyla v módě. Ale legálně, jako my, se tam dnes nejezdí. Synové arabských immigrantů jsou ve Francii oblbováni radikálními kazately, mnohdy je do mešity zatáhne jejich kamarád, prostě jednoho dne se kluk domů nevrátí. Rodiče potom dostanou telefonát z Turecka, aby si nedělali starost, že v noci budou konečně převedeni přes hranice Sýrie, kde se syn zúčastní Svaté Války proti diktátoru Asadovi a nevěřícím psům.

To bývá běžné. Proto, když se mne známí ptali, kam jedu, odpovídal jsem : „Do Sýrie, kam jinam?” Brali to jako vtip. Moje dcera též, a ve svém okolí pak šeptala: „Možná dost, že banda džíhadistů vzala mého otce s sebou jen proto, aby pod záminkou turistické výpravy, nepřitahovala na sebe pozornost.

Syn v Sýrii už kdysi byl, proto o mne strach nemá a chápe mne, prý mi i závidí. Ale tak úplně snadné to zas není.

Kvůli bojkotu, přímo do Damašku letět nemohu, musí se přes jiné státy a žádné vízum nemám. Mám jednu letenku do Bělehradu a druhou z Bělehradu do Bejrutu. Večer po setmění usedám v letadle, neboť do Jugoslávie vízum nepotřebuju. O půlnoci přestupuji na let do Libanonu, tam se prý dá koupit syrské vízum.

Z Beyrútu jedu autobusem na syrskou hranici, kde je i v noci otevřená jakási banka a mohu změnit peníze. Za nějakých 50 euro dostávám potvrzení, se kterým (ve stejné místnosti) jdu k okénku syrijského ministerstva vnitra, kde úředník vyťuká mé jméno a datum narození. Za chviličku mi vrazí do pasu razítko s vízem a s úsměvem poznamená, že jsem byl Syrii už v roce 2000 (což je pravda - mají skvělou archivní službu) a že mne vítá u příležitosti nové návštěvy.

Autobus pak pokračuje a ještě v noci zastaví v Sýrii u průmyslové pekárny, kde je možné posnídat. Arabský chleba, podobný bretoňským palačinkám, se peče na běžícím pásu, téměř mezi stoly. Během snídaně a ochutnávání dobrot se rozední a posilněn čajem, jedu dál, až do hlavního města Damašku.

Naše skupinka se ubytuje v nově otevřeném hotelu, někteří jdou se najíst do města. Samostatný pokoj se mi zdá drahý, tak jsme s Ritou přemluvili dva mladíky, aby dali přistavit pro mne postel do jejich dvoulůžkového pokoje. Večeříme ve výborné restauraci, stojí to méně než 10 euro - tedy jestli se nepletu - 5 tisíc syrských liber.

 
Autor v Sýrii

Damašek


V Damašku je klid, nevypadá to na válku. Rita nás vyzve nechat zbytečné věci v úschovně hotelu, aby, kdo bude chtít, mohl jet na pár dní s ní veřejným autobusem do Aleppa. Armáda trasu vyčistila od džíhádistů, pouze okolí Homsu bude asi nutno nějak objíždět.

Jelikož Rita dobře zná jazyk i způsob práce místních funkcionářů, párkrát vytáhla nás, evropské turisty, z nesnází. Vyjednávala ceny hotelů, restaurací, taxikářů. Mně ukazovala byt svých rodičů a základní školu v chudé čtvrti, do které chodila a kam bych bez jejího doprovodu nenakoukl.

Za těch 17 let, co jsem tu nebyl, už zemřeli lidé, kteří pamatovali tureckou nadvládu a mládež historii tolik nezná - naučila se trochu anglicky a to je skoro všecko. Jo, zná taky mobily a bez internetu se neobejde. Někteří ale se mnou chtěli mluvit a byli rádi, že nevěřím těm hovadinám, které do nás hustí ubohý Hollande a západní propaganda. Sedm let války plus pár desetiletí sankcí hospodářství Sýrie zničilo, lidi žijí téměř v bídě, přesto národ drží hlavu vzhůru.

Pouliční občerstvení
Na autobusové nádraží v Damašku jdeme po snídani pěšky. Bohužel, není známa doba odjezdu. Na takové autobusy si našinec těžko zvyká. Člověk přijde, dostane lístek se svým pořadím, nasedne a čeká. Když je autobus skoro plný, začne prodej jízdenek a jede se. Když ne, čeká se - někdy i pár hodin. Trpělivost - matka moudrosti. Nás, cizince, šofér rozmisťuje mezi obyčejné lidi a těhotné ženy, aby si nás případná prověrka od džíhádistů nevšimla.

V poledne se autobus staví na nějakém nádraží na asi 40 minut, tam můžete si koupit sandvič se zeleninou nebo i obložený smaženým masem, ale to příliš neradím. V poledne brával jsem si spíš "chleba s fenyklem" a minerálku, čímž jsem dost ušetřil. Jestli se nepletu, za 1 euro dostanete 500 liber a 1 bohatě plněný sandvič stál tisíc liber, tedy dva euro. Stalo se nám, že chudá ženská přišla a darovala nám celý balík lívanců, jen tak prostě, ze sympatie.

Na večeři jsme chodívali společně a ta byla královská - 2 - 3 tisíce syrských liber. Například celá tabule salátů, po nich ryby nebo maso (objednává se ve váze v kg), nakonec kafe a arabské sladkosti. K pití voda, čaj, pivo, někteří popíjeli arak, přinesou vám i nargilé, můžete kouřit hašiš. Líbil se mi pochvalný komentář jednoho labužníka, rozvaleného u stolu : „Humanitární turismus má své příjemné stránky”.

Shrnuto, musím říct, že ta Sýrie byla nádherná. Také rád jsem se znovu podíval do míst, kudy jsme chodili s manželkou o velikonocích roku 2000. Od té doby se toho v zemi moc nezměnilo - sankce trvají už léta. Tehdy lidi nás přijímali vlídně, starší lidé na nás mluvili francouzsky. Francie totiž pomohla Arabům osvobodit se z turecké okupace. Po první světové válce dostala od Ligy Národů mandát k založení státu a ještě po mnoha létech Arabové nás vítali. Dnes už ten vztah není tak hezký.

 

Veřejným autobusem do Aleppa


31. 3. 2017 - Jelikož jsou některé úseky dálnice ostřelovány džihádisty, autobus dělá časté objezdy vesnicemi a namísto 3-4 hodin, cesta Damašek-Aleppo nám trvala skoro den. Aleppo je, jak bych řekl, hlavní město syrského severu. Žije tam i dost křesťanů, mimo jiné v plné pohodě s muslimy. Naše císařovna Sissy, žena Františka Josefa, tam jezdila ráda. Psal jsem už zde, že jsem kdysi obědval v salónku, který nese její jméno.

Po příjezdu večeříme ve městě a přenocujeme v hotelu. Žádné ruské bombardování, o kterém píšou Britské Listy, žádné zabíjení dětí diktátorem Putinem v Aleppu jsme nezažili.

1. 4. 2017 - Mešita Omejádů a její okolí utrpělo strašně, opravdu hrůza. Ale nikoliv bombardováním z letadel, spíš řízenými střelami teroristů s plochou dráhou letu z jiné čtvrti města. Kdo jim na sofistikované zbraně dává prachy, nevím.

Letecké útoky Rusů byly hlavně na ubytovny východní části města, kde žili teroristi - to mi tvrdili Francouzi, kteří zde žijí. Na mou otázku, jestli Putin vraždil děti, se dali do smíchu. Putin má zřejmě dobré oči, že si mohl seshora vybírat, na koho co spadne.

2.4. 2017 - Druhý den navštívil jsem dvě opuštěné budovy : nemocnici džíhádistů a budovu mise Bílých Přilbic OSN. Pro mne to byla zdrcující prohlídka. OSN zkonfiskovalo základní školu. Válely se v ní letáky (jeden jsem si přinesl domů), dětské knížky, které z kluka dělají nábožensky pomateného vraha, atd... Vše vytištěno v Turecku, v Saúdské Arábii, Kataru, některé snad i v USA, ale to dokázat nemohu.

Vedle arabštiny i nápis v azbuce: "Min nět" - (Miny tu nejsou)

Zato u léků nebylo těžké najít důkaz. Džihádisti při útěku před ruskými Čečenci vše zničili. Shodili všechny krabice z polic na podlahu, vysypali léky a šlapali po nich, aby nebyly k použití. Pár těžkých krabic zůstalo téměř vcelku, i s adresou odesilatele.

Budova Bílých Přilbic OSN ve sklepě měla i stroj na mučení elektrickým proudem. Byla tam úplná tma, přesto díky osvětlení mobilem, pokusil jsem se o fotku a snad s technikou HDR něco z ní vytáhnu. Thierry Meyssan, který mívá dobré informace, píše, že Bílé Přilbice jsou bývalí členové Al Kajdy, které vede důstojník britské tajné služby MI6 James Le Mesurier. V jejich budově na podlaze kanceláří byl strašný bordel, mezi papíry plno krámů, bylo tam možné najít i náboje do protitankových střel. Čekali snad útok syrské armády ?

Mne zbraně sice nezajímají, neznám ani jejich český název, ale jeden mladík, dejme tomu Gilles, jeden z těch dvou, s kterými sdílím pokoj, doma chodívá na střelnici. Ten se radoval, že si přiveze z Aleppa použité hilzny.

Já jsem takových nasbíral doma v jižních Čechách v roce pětačtyřicátém velkou krabici, dokonce jsem si z nich udělal hračku podobnou revolveru. Tenkrát jsme se vyblbli, z vydolovaného střelného prachu jsme tenkrát dělali ohníčky, lezli jsme do stanů Němcům, Benderovcům, Rumunům, později Rusům... Vlastně k Benderovcům ne, ti se nastěhovali k nám do pokoje.

Malůvka na zdi - vojáci a policisté pomáhají zachraňovat děti

Gilles našel i hezké kovové pouzdro, do kterého nábojnice skryl. A co víc, našel i půlku střely diametru přibližně 9 cm s netknutou rozbuškou. Pravděpodobně střela vypadla z kamionu a tank ji přelomil na dva kusy. Bylo však možné ji použít coby rozbušku amatérské bomby, jaké lze dělat z láhve plynu. Kluk zářil radostí, že domů přiveze něco nebezpečného.

Jenže kam střelu schovat? Jako vždy jsme u příjezdu či výjezdu měst kontrolováni. Já mám v saku prádlo, Gilles na oplátku veze moje těžké boty. Měl jsem sice předtuchu, moc se mi to nelíbilo, ale jsem dobrák a souhlasil jsem, aby rozbušku strčil mezi moje hadry. Další špatné rozhodnutí.

Ke všemu měl jsem už uvnitř návod v arabštině k použití nějakého tureckého granátu a leták, jehož smysl mi přeložili, že zabíjet nevěřící je bohulibá činnost. Najít mi leták v Saúdské Arábii, odlifrují mne prý rovnou do vězení. A jako s uděláním, při výjezdu z Aleppa, vojáček, který kontroloval kufr našeho taxíka, strčil nos mezi moje fusekle a spodní prádlo a vytáhl arabský leták. Nic neřekl, zato když uviděl nevybuchlou rozbušku, zpanikařil.

Poručil nám okamžitě sednout do auta a nevycházet. Zavolal náčelníku, aby příšel. Ten si prohlédl naše pasy, zeptal se, kde jsme našli náboje, pak se zasmál a poručil vojákům vše naskládat zpátky do zavazadel. Nám popřál dobrou cestu a to bylo vše. Neumím si představit, co by se dělo, kdyby na jeho místě stál Němec, Rus nebo Amerikán.

V poledne přijíždíme do Latakíje a stavíme se na oběd v hotelu God's Miracle On Earth s vchodem na soukromou pláž na břehu moře. Kdyby mne od věčného drncání na silnici s dírami od šrapnelů nebolely záda, byl bych se vykoupal, moře nebylo moc studené. Mohli bychom tam pobýt delší dobu, jenomže hotel je drahý, máme málo času a proto rozhodujeme jet zítra dál, přiblížit se k poušti, kde je oáza Palmyra ; tu chci znovu vidět.

3. 4. 2017 - Jedeme k jihu, směr Palmyra. Lezeme na Sulejmanův hrad. Z televize, kde jsou i francouzské programy, slyšíme, že i v Petěrburku se dal odpálit atentátník a je dost mrtvých.

Odpoledne zastavujeme u moře ve městě Tartouz. V městě jsou jen 3 drahé hotely. Jedna z ministerstva prý poslaná ženská, asi kráva, která má zájem na tom, aby cizinci chodili do hotelu jejího známého, se vzteká, ale nic platno, jsme rozhodnuti jet pryč. Rita odmítá platit v dolarech s nevýhodným pro nás kurzem, já dolary nemám vůbec. Vzteklá kráva zabouchne dvířka svého auta a odjede.
Modlitba syrského vojáka v křesťanském chrámu

Po večeři se v restauraci dlouho diskutuje, kde budeme spát a nakonec nás pozve k sobě místní občan. Výborný nápad, na kobercích na zemi spalo se mi líp jak v hotelu a ušetřil jsem, zato chudák rodina si asi moc neodpočinula. Představte si : muž přitáhne z hospody v půl druhé v noci asi 12 cizinců, jeden chce čaj, druhý hledá záchod, třetí chce teplejší deku a neumí říct ani slovo. Ženám z naší skupiny uvolnili dětský pokoj a sami asi spali v jediném pokoji, nevím...

Měli pěkný domek, malého kluka a dvě dcery, asi 16 a 13 let. Než odešla ráno do školy, ta mladší mi ukazovala obrazy, které maluje, druhá přinesla ke snídani buchty podobné českým makovým.

 

Chemické zbraně ?


Podle západních televizí, které jsem sledoval v hotelu teprv den později, "diktátor Asad" zmasakroval stovky svých poddaných chemickými zbraněmi v Chan Šejchunu (provincie Idlíb na severozápadě je v rukou teroristů). Zpráva o tom byla zveřejněna Bílými Přilbami v 6 ráno. Pravdě bližší bude spíš pozdější oznámení syrského ministra, že první úder syrské armády na "skladiště plynu a munice v rukách teroristů Al Nostra" začal teprve o půl dvanácté. Kdo lže, těžko zjistit. Ale už 2. dubna, během mé návštěvy opuštěných kanceláří, nabyl jsem přesvědčení, že úkolem Bílých přilbic je vyrobit Americe důvody k útoku na prezidenta Asada.

Úterý 4. 4. 2017 - Mně se nechce věřit, že došlo k útoku plynem sarinem , protože my brzo ráno frčíme sice ne přes Chan Šejchun, ale přes Homs po hedvábné stezce na jihovýchod do pouště a nikde nic nenormálního nevidíme. Žádné napětí, žádné přesuny vojska, klid. Taky proč by to prezident dělal? Aby dal Americe důvod k intervenci? Ve chvíli, kdy díky ruské pomoci, ve válce začíná vítězit?
Na cestách po Sýrii

Nechávat si Palmyru na poslední den bylo naše další nešťastné rozhodnutí. Ujeli jsme v poušti nějakých 150 km a najednou naše vojenská ochrana, která jezdí přibližně půl km před námi s vojákem stojícím na platformě vzadu u kulometu, udělala čelem vzad a nám nezbylo nic jiného, než se vracet s ní do Damašku. Bez ochrany náš minibus by byl snadným terčem džihádistů. Ze všech stran pustiny lze na nás střílet, a kdyby nás zajali, moc bych se divil, že by prezident Hollande souhlasil vyplatit milion euro za každého z nás.

Mí spolucestující předtím fotili startující letadla, viděli ambulanci, slyšeli střílení a pochopili, že se v poušti poblíž Palmýry něco děje. Já jsem si ničeho nevšiml, protože po výtečné snídani jsem v minibuse dřímal a zrušení návštěvy nejznámější syrské památky mi uniklo.

Nevěděl jsem ani, že i Trump, který předtím slíbil, že se s Asadem smíří, koulí zlostně očima a na zítřek, poslední den našeho cestování, pošle svou loď střílet z moře na území Sýrie, což Amerika neudělala od roku 2011. Ostatně, k bombardování cizího státu bez vyhlášení války, podle ústavy měl mít svolení Kongresu.

Mimochodem, tomu se říká válečná agrese a mohl by za to být souzen mezinárodním soudem. Ale Amerika na podobné soudy z vysoka...tento, soudy jsou jen pro ty druhé. Víme už z války v Jugoslávii, co to je za bandu. Aby potom u soudu nebyla slyšet pravda, zatčené zavraždili : Miloševiče, Husseina, Kaddafiho, možná i jiné.

Je sprostá lež a naprostá blbost, že Asad zabíjí své občany, v tom není pochyb. Být to pravda, přestali by za něj nasazovat život. Ovšem mohlo se stát, že zásobu plynu vyhodili do vzduchu islamisti. Trump slíbil bombardovat možná jen proto, aby mu ultrapravičáci a sionisti dali pokoj. Ta základna totiž nemá pro Sýrii velký význam a ostatně kdyby Rusové doopravdy chtěli, tak ty vystřelené misily zneškodní. Technické možnosti k tomu prý mají.

Jedeme tedy zpátky do hlavního města Damašku, kde naše cestování končí. Odpoledne se stavíme ještě v Maalule, což je nádherný křesťanský kostel, vytesaný do skal, se sochou Panenky Marie na vrcholu. Lezu po skalách, fotím nad propastí, líbí se mi tu. Večer nocujeme v Damašku ve stejném hotelu jako první den.

5. 4. 2017, středa - V poledne máme bohatý oběd (mimo jiné - beránčí hlavy), odpoledne procházka městem. V městě jsou kontroly snad každý kilometr. Něco se asi děje. Vojáci s puškou na rameni chtějí vědět, nemáme-li v kabelce granát a podobné věcičky.

 

Čekání v kadibudce


Jelikož jsme prošli stejnou kontrolou během cesty do restaurace tam i zpět, jednoho důstojníka trklo, že se mu v jeho úseku courají nějací cizinci a kdoví, zda některého Amerika neposlala strčit někam bombu, což by se jí náramně hodilo, neboť je svolána schůze OSN kvůli Sýrii.

Pro jistotu mne a ještě dva z nás zavřel do své "kanceláře" (v Iráku se jí říkalo kadibudka) dokud se nevysvětlí, co jsme zač a proč se tudy motáme a proč jeden z nás fotil jeho vojáky, což bez jejich svolení není dovoleno. Jenže vysvětluj něco, když neumíš ani slovo arabsky.

Čekáme na Ritu, která šla za námi, ale ona to asi vzala zkratkou a ne a nepřichází. Když jí telefonujeme, vrátí se a přijde na pomoc. Nemá však úředně orazítkovaný seznam členů zájezdu - další malér, nepočítala s napjatou situací. Naštěstí kolem budky jde člověk, jehož tvář se jí zdá povědomá - volá na něj a skutečně, je to bývalý spolužák. Ten dosvědčí, že Ritu zná a jsme propuštěni. Jedni pokračují v nákupu dárků blízkým, druzí se vrací do hotelu..

Celý večer v hotelu čekáme dva minibusy, které mají nás odvést na letiště do Libanonu, kde máme být v 10 hodin večer. Šoféři mají však zpoždění, Rita jim volá, ale jsou prý na cestě. Tak čekáme a ztrácíme nervy - zmeškání letadla ve válečné situaci může mít pro nás blbé následky.

Nakonec se oba minibusy objeví, naložíme zavazadla a opouštíme Sýrii. Potřebujeme ještě výjezdní visa, ta máme dostat na hranicích, jenomže jede s námi i Amar, manžel Rity, který se narodil v Alžíru, ten má dva pasy a něco v nich ne zcela v pořádku. Tedy další neúspěch. V napjaté mezinárodní situaci, libanonský úředník se bojí dát Alžířanu razítko a posílá jej nejprve zpět na ministerstvo do Sýrie. V noci !!

My jsme s Amarem vstoupili do Libanonu jako skupina a bez něj skupina výstupní vízum nedostane. To je jasná věc. Telefonujeme, kam se dá, Rita zůstala v Damašku. Má však známosti a nakonec přes počítač problém vyřeší, Amar může se vrátit do Paříže. Ale nutno dostat se včas z pohraniční oblasti až na mezinárodní letiště hlavního města, do Beyrútu. Zbývá málo času.

Silnice na letiště se podobá trase automobilového závodu "prix Monte Carlo", kde jsou samé zatáčky ve skalách těsně nad mořem. Šoféři jedou jak závodníci, chvílemi je některé kolo ve vzduchu. Naštěstí jsem z celodenního chození tak unaven, že neodolám a zase usnu. Ostatní dorazí v noci na prázdné letiště zpoceni strachem, že šofér rychlost auta nezvládne...

Podle zpráv, tuto noc ve 4 hodiny GMT, jako trest za „chemické bombardování”, Donald Trump poslal 68 střel Tomahawků rozmlátit na cimpr campr syrskou leteckou základnu blízko Homsu. Střely dohromady prý představují dvojnásobek síly atomové bomby, jaká byla shozena na Hirošimu - přesto druhý den báze Šajrun fungovala znovu. Nevím, jestli je to možné a jestli někdo nelže.

Náletu jsem unikl odjezdem z Homsu o 24 hodin dřív. Dalo by se říct, že mám dobrého anděla strážného, který se nefláká a mne hlídá už hezkou dobu. Já vím, že je to hloupá myšlenka, ale nevadilo by mi, kdybych mohl oslavit sto let jeho nevděčné dřiny :-) Jenže zbývá 15 let, to je dlouhá doba a já nejsem snadné dítě k opatrování !

Že se Trump rozhodl poslat misily, mne neudivuje. Za druhé světové války je Američani neměli a letci bombardérů museli osobně do ohně. Jednou, když jsem pracoval na poli svých rodičů, viděl jsem padat bombu zřejmě přímo na svou hlavu, protože se zdála kulatá. Zalehl jsem, rukama zakryl hlavu a čekal smrt. Ale nebyla to bomba, nýbrž prázdná nádrž, a nakonec větřík ji odvál nějaký kilometr dál.

Zdá se, že historici neradi se vrací k tomu, že i u nás byly anglo-americké nálety. Já jsem viděl jejich následky, když jsem byl u tety v Českých Budějovicích. A jako student, po válce jsem chodil kolem velké díry v Praze na Václavském - dnes je tam myslím kino Jalta. Přes náměstí naproti pracoval do roku 1944 můj otec. Jeho zaměstnavatelkou byla židovská paní - nemusela do koncentráku. Zato moje teta, komunistka, která s Židy neměla nic společného, byla zavřena v Terezíně, protože ji někdo udal. Ale vraťme se do současnosti.

Na letišti utíkáme, letadlo nás už čeká a téměř nejsme kontrolováni. Dokonce jsem uspěl zaregistrovat zavazadlo, které v Bělehradu nutno během pár minut převézt z jednoho letadla do druhého.

 

Zase doma


čtvrtek 6. dubna 2017 - Americký útok na syrskou bázu Šajrat se odehrál tuto noc. Naše letadlo do Bělehradu startovalo z Beyrútu něco po půlnoci, letadlo z Bělehradu do Paříže ve 4 hodiny v noci. V Paříži jsem v 7 ráno a vlak TGV mi jede přímo z letiště do Massy, tam mám čas něco vypít během přestupu na TGV do Bretaně. Z nádraží našeho města pak jedu městským autobusem a doma jsem okolo poledne. Málokdy jsem prodělal přestupy a kontroly tak rychle. Vnuk ještě spal. Jelikož včera zapomněl zamknout barák, ani jsem ho nebudil.

Tento den ale se mezinárodní situace změnila. Prezident Trump, který se zdál být rozumný politik, prohlásil, že chemickým bombardováním Bašar Al Asad překročil červenou linku a musí odejít. Jinými slovy, přijal stanovisko šílených neokonzervativců a Hitlery Clintonové. To se mi nechce líbit. Amerikáni jsou hospodářsky v nesnázích, zřejmě potřebují vyvolat válku s Ruskem nebo s Čínou a hledají k ní zdůvodnění.

Navzdory všem komplikacím, na cestu po Sýrii mám příjemné vzpomínky, obzvlášť na místní lidi. Ti nám byli vděčni, že se nechováme jako naši ministři, kteří znají jen bojkot a bojkot a nic jiného. Letenky mne stály dohromady 220 euro, cesta z Paříže domů vlakem TGV 101 euro. V Sýrii, stravoval jsem se jako labužník a za málo :-)

Humanitární turismus má něco do sebe!

8 komentářů :

  1. Presidenta vlastence má národ rád.

    OdpovědětVymazat
  2. Víc takových autentických poznatků. Jen doufám, že současná nepřítomnost trolů, není výsledkem práce pana Dvořáka.

    OdpovědětVymazat
  3. Kdyby tam jely ty naše prodejné děvky,co si
    říkají novináři,to bychom se dověděli věci.
    Až by se nám z toho hlava točila.
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za tento hlas,dík za pravdu a odvahu...👍🏻✌🏻

    OdpovědětVymazat
  5. Už dávno západní propagandě nevěřím. Prodejné novinářské děvky (i u nás) k lepšímu světu nepomohou.

    OdpovědětVymazat