Reklama

.

.

úterý 16. května 2017

Ukázka z nové knihy Ilony Švihlíkové a Konstantinose Thivose: Řecká tragédie

16.5. 2017   argument!
Ukázka z kapitoly: Německá pozice a její kořeny
Německo se stalo klíčovou zemí po roce 2008, když se mu podařilo na různých úrovních prosadit své pozice a představy o hospodářské politice. Proto se nyní podívejme podrobněji, jaké jsou determinanty německých priorit.Německý přístup k ekonomice v sobě zakotvuje jednak národní traumata doplněná o moralistní přístup. To je sama o sobě katastrofální kombinace, neboť když se některá ekonomická otázka postaví jako otázka morální, je debata de facto vyloučena. Místo analýzy se ocitáme ve světě boje dobra a zla.

Německé přístupy vnesly jako jednu z priorit do ekonomického řízení pozici věřitele (resp. nikoliv dlužníka). Být věřitelem[1] je jen odrazem německých představ o správném hospodaření (není vhodné používat pojem hospodářská politika). V německém pojetí existují určité univerzální ctnosti, které by měly být naplňovány. A bohužel je zcela ignorováno, že v rámci makroekonomiky, či dokonce globální ekonomiky se jedná o nemožnosti. Nejde o to se samoúčelně zabývat německými obsesemi, kdyby neměly takový dopad na podobu eurozóny a nestavěly hráz nutným změnám – pokud má eurozóna přežít.

Začněme třeba onou mytickou „švábskou hospodyňkou“.[2] Ta představuje určitý archetyp ctnostného chování. Nejenže pro pírko i přes plot skočí, ale na nouzi reaguje úsporným chováním. Toto lahodí morálním představám, ovšem aplikace v rámci celé země nebo ještě většího celku bude nutně katastrofická. Nebyl to nikdo jiný než John Maynard Keynes, který se jal ukazovat, že to, co může fungovat na mikroúrovni v jednotlivých případech, nutně selže na makroúrovni, tedy pokud to dělají všichni. Jedním z těchto poznatků je tzv. paradox spořivosti. Ten je postaven na ekonomice pod svým potenciálem, což velmi dobře odpovídá realitě eurozóny. Pokud se většina ekonomických subjektů bude snažit o úspory, pak poklesne spotřeba (a ta je klíčovou komponentou HDP pro vyspělé země), což se multiplikačně projeví na souhrnném ekonomickém výkonu, který poklesne. Paradoxně – proto paradox, že se tak sníží i celkové úspory. Keynes tak vlastně demonstroval, že v makroekonomice naprosto neplatí, že celek je pouhá suma částí. Keynese ovšem z německých politických stran ovládá leda tak Die Linke.

Odpor k aktivnější monetární politice je zase dán německým traumatem z hyperinflace dvacátých let, kdy se výmarské Německo marně snažilo zaplatit takto svou reparační povinnost. Proto byl v německé hospodářské politice vždy kladen velký důraz na nezávislost centrální banky. Problém spočívá ovšem v tom, že Němci zde obcházejí vlastní dějiny, neboť to, co přivedlo k moci Hitlera, nebyla hyperinflace počátku dvacátých let, ale následky Velké deprese spojené s nutností udržet zlatý standard – kterému je současné euro dosti podobné. Představuje totiž podobnou svěrací kazajku. Německá reakce na Velkou depresi také stojí za zmínku – byly jí totiž tzv. Brunningovy škrty. A ty sociální a ekonomickou situaci samozřejmě dále významně zhoršily…

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble aktuálně obvinil guvernéra ECB Maria Draghiho z toho, že jeho uvolněná monetární politika (včetně kvantitativního uvolňování) poškozuje spořivé Němce skrze nízké až nulové úroky a přispěla tak k rostoucí popularitě Alternative für Deutschland.

Z podobné myšlenkové výbavy pak pocházejí dále jdoucí analogie od hospodaření domácnosti po stát, tj. důraz na přebytkové hospodaření za každou cenu. Paul Krugman v této souvislosti výstižně zmínil středověké pouštění žilou, od něhož se rovněž očekávalo, že pacienta vyléčí. Pokud se tak nestalo, došlo na další fázi, která obvykle skončila úmrtím pacienta. Není náhodou, že v němčině slovo „Schuld“ znamená „vina“ a zároveň také „dluh“. Tento postoj v sobě zároveň zahrnuje i morální nadřazenost, sestává z jakýchsi „selských rozumů“ a lidových mouder, které tak dobře znějí někomu, kdo o makroekonomii nic neví. Od morální nadřazenosti je jen krok k dogmatismu a šovinismu.[3]

Německo je v současné době zemí dvojího přebytku – má vysoký (pro vyspělou zemí naprosto abnormální) přebytek běžného účtu (8,8 % HDP[4]) a zároveň i přebytek rozpočtu (0,7 % HDP). Zatímco u lidí neznalých makroekonomie toto vyvolává nadšení, makroekonom ví, že to znamená, že Německo žije z poptávky jiných zemí.[5] Když tedy Německo svou poptávku utlumuje, resp. nevyužívá, potřebuje ji z jiných zemí. Je to vlastně varianta na politiku „ožebrač svého souseda“, při které Německo využívá, že současné euro je pro něj příliš slabé, zatímco pro země jižního křídla (a také nově pro Finsko) příliš silné.

Bohužel, nikomu se zatím nepovedlo německému ministru financí Schäublemu vysvětlit, že globální ekonomika je uzavřený systém. Pokud je někdo věřitel, musí být někdo jiný dlužníkem. Pokud má někdo přebytky obchodní bilance či běžného účtu, někdo musí mít deficity. To ale neznamená, že dlužník je morálně vadný. Jeho role je ve světové ekonomice důležitá, nemluvě o tom, že se historicky také může měnit a že spíše než na pozici věřitel/dlužník závisí na velikosti salda (jak přebytku, tak deficitu!) a jeho udržitelnosti.

Bez ironie je možno podotknout, že oficiální německé představy o hospodaření vycházejí z neznalosti makroekonomie. Je nutno ovšem také dodat, že k největším kritikům těchto postojů patří význační němečtí ekonomové, ať je to již Wolfgang Münchau, komentátor Financial Times a serveru Eurointelligence, či bývalý hlavní ekonom UNCTAD Heiner Flassbeck.[6]

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman přímo uvádí: „Německá posedlost fiskální bezúhonností je založená na faktu, že když přijde na makroekonomii, Německo žije v jiném intelektuálním vesmíru. A okolnosti daly německé obsesi větší dopad, než špatné nápady obvykle mívají.“[7]

Ještě razantněji se ve Finacial Times vyjádřil Wolfgang Münchau: „Němečtí ekonomové zhruba spadají do dvou skupin: ti, kteří nečetli Keynese, a ti, kteří nepochopili Keynese.“ V článku rozebírá odlišné německé ekonomické myšlení, založené na tzv. ordoliberalismu[8]. Přestože šlo původně o přístup pravice, Schroederova „modernizace“ sociální demokracie vedla k přijetí tohoto přístupu. Tento přístup je podle Münchaua naprosto dominantní – ovládá nejen politické strany (kromě Die Linke), ale také univerzity.

Zásadní vliv toho, že německé ekonomické myšlení je jak „z jiného světa“, se začal projevovat až v rámci měnové unie. Právě ordoliberální myšlení vede podle Münchaua k tomu, že krize v eurozóně je chápána jako otázka fiskální disciplíny. Münchau upozorňuje na tři zásadní limity tohoto přístupu, které jsou nyní aktuální a důležité. Ordoliberalismus nemá žádnou koherentní politiku, jak se vypořádat s depresemi.[9] Chybí rovněž jasný přístup k monetární politice, protože zastánci ordoliberalismu se dříve hlásili k monetarismu, ale současnost už není tak konzistentní. Třetí Münchauova kritika se týká toho, že ordoliberální svět je svět asymetrie. Přebytky běžného účtu jsou vítány, deficity nikoliv a ordoliberálové se o následky v ostatních zemích příliš nezajímají.[10] Německo ale přes eurozónu vyváží i svou ideologii, která je podle Münchaua pro celou eurozónu naprosto nevhodná.[11]

Kořeny německé pozice rozebírá také detailně Heiner Flassbeck. Spatřuje je v novém merkantilismu a monetarismu. Nový merkantilismus podle Flassbecka spočívá na konkurenci zemí mezi sebou. To znamená boj o tržní podíly i cenovou cestou – tedy snižováním cen (nižší inflace, nižší pracovní náklady). To je ovšem s měnovou unií, která by měla být založená na cenové konvergenci, neslučitelné. Monetarismus zase vylučuje diskreční politiku centrální banky (viz také odpor německých představitelů vůči politice ECB), takže zde není prostor reagovat, vytvářet prorůstové impulsy. Což opětovně zdůrazňuje roli mzdové deflace.

Flassbeck se domnívá, že klíčovou veličinou pro úspěšné fungování měnové unie nejsou limity pro veřejné dluhy či rozpočtové deficity, ale společný inflační cíl. Monetaristé se samozřejmě domnívají, že hlavní pro určení inflace je nabídka peněz. Jenže, namítá Flassbeck, ve skutečnosti tomu tak není (viz také výsledky politiky kvantitativního uvolňování). Nejdůležitější jsou jednotkové pracovní náklady. Flassbeck vyzdvihuje roli Francie, která se držela dohody stabilizace měnové unie: držet vývoj mezd v linii s produktivitou práce a k tomu 2% inflační cíl.

Jak jsme již viděli v minulých částech, Německo ovšem reformou pracovního trhu své náklady (i inflační cíl) „podseklo“. Malé roční odchylky následně vyústily v obrovské rozdíly ve mzdové a cenové úrovni mezi Německem a Francií a také jižním křídlem. A tyto značné rozdíly se následně odrazily v obchodních tocích a tak i v nerovnováhách běžného účtu. Německo drží svou konkurenceschopnost odchýlením vývoje mezd od vývoje produktivity.[12]

Ke kritikům německé hospodářské politiky patří také hlavní komentátor Financial Times Martin Wolf. V článku příznačně nazvaném Hlavním problémem eurozóny je Německo konstatuje, že žádná měnová unie nemůže fungovat tak, že bude prospívat pouze věřitelům. Wolf zdůrazňuje, že Německo není schopné absorbovat skoro třetinu svých úspor.[13] Následek německého podsekávání domácí poptávky vidíme nejen v tom, že reálná poptávka v eurozóně ke konci roku 2015 ještě nedosáhla na úroveň roku 2008 (zatímco v USA už ji dávno překročila). Především se ovšem eurozóna změnila na slabé Německo (s vykazováním přebytku na běžném účtu). Jedná se tedy o donucení ostatních zemí napodobit německou strategii růstu vnějškem. Kromě již výše uvedených problémů (strukturální rozdíly, a demokratická legitimita takovéhoto podsekávání domácí poptávky celkově), je čistě technicky eurozóna na takovouto strategii příliš velká a také nedisponuje dostatečně velkou externí poptávkou.

V rámci tohoto myšlenkového zázemí Německo ovlivňovalo a stále dominantněji ovlivňuje nejen celou eurozónu, ale také EU. Připomeňme, že v době ještě předcházející vypuknutí Velké recese učinilo Německo – zcela unilaterálně[14] – řadu zásadních rozhodnutí, která (ne)funkčnost eurozóny nutně ovlivnila. Jednak to byla změna hospodářské politiky, zejména v sociální oblasti (zákon Hartz IV), která vedla k následujícím letům německé mzdové deflace.

Vztah Německa k eurozóně je nutně také determinován tím, jak probíhalo samotné německé znovusjednocení. Sjednocení obou (ve většině případů, např. u platů apod.) marek v kurzu 1:1 bylo totiž takovým částečným předvojem eura. Pro západní Německo to znamenalo značné břemeno, které nutně muselo být doprovázeno mohutnými fiskálními transfery na východ země. Rozdělení Wessis versus Ossies bylo zejména v devadesátých letech silně pociťováno a odráželo se také např. na významném demografickém poklesu řady oblastí východního Německa (typicky Magdeburg), ale také na tom, že východní Němci neměli při transformaci „své“ země téměř žádné slovo.

Pokud hodnotíme postoj německých představitelů k Řecku (viz také dále), nutně nás napadne, že vlastně jde o Versailles 1919 naruby. Uvalování podmínek, které Řecko nikdy nemůže splnit. Ovšem s tím rozdílem, že je nepravděpodobné, že by Řecko mohlo vojensky ohrožovat celou Evropu. Ještě trpčí pachuť zůstane, když si uvědomíme, že to bylo Řecko, které po druhé světové válce sedělo u vyjednávacího stolu, kde se tehdejšímu Německu odpouštěly dluhy…[15]

K významným kritikům německého postupu patří také Thomas Piketty[16], autor ekonomického bestselleru Kapitál v 21. století. V rozhovoru pro Die Zeit uvedl, že Německo je příklad země, která své veřejné dluhy nikdy neplatila. Piketty uvádí příklad první a druhé světové války. Na konci druhé světové války bylo Německo zadluženo ve výši 200 procent HDP. Po dluhové konferenci v roce 1953 bylo ovšem přes 60 procent zahraničních dluhů Německa anulováno a byla provedena restrukturalizace dluhu, zdůrazňuje Piketty. Důvody přitom nebyly moralistní, jak Němci rádi zdůrazňují, ale spíše pragmatické. Kdyby se tak nestalo, Německo by dluhy z druhé světové války splácelo dosud.

Krize představovala možnost, jak i proti vůli obyvatelstva v zemích postižených krizí učinit reformy v německém střihu. A právě učinit z eurozóny další malá Německa je očividnou snahou německých představitelů. Odcitujme Angelu Merkelovou: „Německo je předlužená, exportně orientovaná ekonomika se stárnoucí a zmenšující se populací. Nemůže povzbudit spotřebu na úkor exportu. Německá ekonomika je závislá na exportech, a to není něco, co se dá změnit za dva roky. A ani to není něco, co bychom chtěli změnit.“



Snad není paradoxní zdůraznit, že němečtí pracovníci si v rámci mzdové deflace věru moc nepomohli. Jejich podíl na celkovém produktu kontinuálně klesá od zavedení eura a od aplikace reforem Hartz IV. Navíc i dosti strmě. Vybočení směrem vzhůru je dáno krizovým rokem 2008, ovšem úroveň roku 2000 zdaleka dosažena nebyla, o devadesátých letech ani nemluvě.

A byla to také Merkelová, která k Fiskálnímu kompaktu uvedla: „Dluhová brzda bude závazná a navždy platná. Nikdy ji nebudete moci změnit žádnou parlamentní většinou.“[17]

Německé cíle a priority jsou stavěny jako vzorové a jako povinné pro všechny. Názory ostatních zemí, lidu ostatních zemí nemají žádnou relevanci, překážejí a narušují svět přehledné, německé mašinérie těch správných pravidel. V takovémto světě, jak uvádí Merkelová, nemá demokracie žádné místo.

Co má toto společného s domem evropských národů? Dluhová krize umožnila to, čemu se původně evropská integrace snažila zabránit: německou Evropu.[18]
Poznámky a odkazy:

[1] Viz dle Švihlíková, I. A všichni budeme věřitelé. Britské listy, 16. 2. 2015.

[2] V originálu Schwabische Hausfrau.

[3] Viz prezentace Němců jako vzorného, spořivého národa, v kontrastu s línými Řeky, kteří se válejí pod olivovníkem. Dluhová krize oživila evropský šovinismus v nebývalé míře.

[4] Což je více než trojnásobek čínského přebytku běžného účtu.

[5] Resp. produkuje podstatně více, než spotřebovává. Ergo, svou produkci musí udat v zahraničí, kde ale musí být z logiky věci opačná situace. Věřitel a dlužník jsou strana jedné mince. Jenže německé uvažování v morálních kategoriích spíše jde tím směrem, že Německou touto politikou nastavuje vzor sousedům „jak na to“!

[6] Viz například tento rozhovor: Germany caused the crisis, Germany must solve it, v němž uvádí, že Německo a jeho rozhodnutí stála na počátku dluhové krize.

[7] Krugman uvádí, že Německo tím, že má přebytky a chce i po všech ostatních, aby měli přebytky, oslabuje domácí poptávku, což dále vede k prohlubování politiky austerity, a to i tehdy, když má řada zemí rekordně nízké náklady na půjčování. Kromě toho tato snaha po přebytcích posiluje deflační tendence, na které reaguje ECB – což zase vyvolává kritiku Německa. Krugman dále zdůrazňuje, že Německo tak samo na sebe, ale i na ostatní uvaluje obrovský negativní multiplikátor. Krugman, P. Germany’s drag. NY Times, 26. 8. 2016.

[8] Münchau, W. The wacky ekonomics of Germany´s parallel universe. Financial Times 16. 11. 2014. Ordoliberalismus je ekonomický přístup, vycházející z freiburgské školy. Kombinuje v sobě „pořádek“ (ordo) a liberální přístupy v kontrastu ke státem kontrolovanému hospodářství. Důležité je udržení řádu a principů.

[9] Münchau zde zmiňuje odvolávky na „kreativní destrukci“, což je schumpeteriánský termín.

[10] Münchau se navíc domnívá, že německé úspěchy nejsou ani tak dílem ordoliberalismu jako spíše dílem technologie, vysoké kvalifikace pracovníků a několika vynikajících firem.

[11] Doslova říká: „Těžko si lze představit nějakou více nevhodnou doktrínu pro monetární unii, která má tak různé právní tradice, politický systém a ekonomické podmínky.“

[12] Nemluvě o pro Německo slabém euru. Flassbeck, H. German Mercantilism and the failure of the Eurozone. 21. 4. 2012.

[13] Úspor dosahují domácnosti, vláda i korporace. To se následně odráží v záporném finančním účtu platební bilance.

[14] Můžeme uvést i plynovod Nord Stream, který patří ke stejné kategorii rozhodnutí, jimž se ostatní prostě musejí přizpůsobit. Podobně i později přechod Německa k obnovitelným zdrojům (Energiewende), kterýžto nezměrně zatěžuje českou přenosovou síť, nemluvě o pozvání migrantů. Ve všech případech ovšem platí, že Německo posléze – po unilaterálním rozhodnutí – požaduje, aby se ostatní přizpůsobili a nesli náklady této pro ně často nevýhodné či přímo nebezpečné politiky. Viz také Švihlíková, I. Evropské Německo? – Spíš německá Evropa. Britské listy, 2. 4. 2013.

[15] V roce 1953 byly německé dluhy sníženy na polovinu. Tehdejší poměr dluhů k exportu ve výši 85 % a obsluhy dluhu přesahující 3 % byly považovány za neudržitelné. Němečtí představitelé navíc mohli sdělit svou představu o tom, kolik budou schopni splácet. Článek 5 Londýnské dohody navíc některé nároky zcela vyjmul. Nároky obětí druhé světové války (zemí, které si musely vzít nucené půjčky) byly navíc odloženy. Viz Raffer, K. Insolvency protecion and fairness for Greece: implementing the Raffer proposal. In Political economy of public debt and austerity in the EU, s. 225–237.

[16] Piketty kromě jiného také zdůrazňuje, že Německo na řeckém dluhu vydělává. Viz: Piketty, T. Deutschland hat nie bezahlt. Die Zeit, 27. 6. 2015.

[17] French election poised to become referendum on fiscal union pact. Telegraph, 31. 1. 2012.

[18] Varuje před tím i bývalý ministr zahraničí, J. Fischer: „Německo zničilo sebe — a evropský řád — ve 20. století dvakrát a pak přesvědčilo Západ, že se z toho poučilo. Pouze tímto způsobem, který se nejvíce odráží v německém přijmutí evropského projektu, získalo Německo souhlas ke svému znovusjednocení. Bylo by tragické a ironické, aby obnovené Německo, mírovými prostředky a s těmi nejlepšími úmysly, přivodilo zkázu evropskému řádu potřetí.“ Fischer, J: The threat of German amnesia. Project Syndicate, 25. 5. 2012.

Ilona Švihlíková – Konstantinos Tsivos, Řecká tragédie, Novela Bohemica: Praha 2016, 295 stran, ISBN: 978-80-87683-69-9.

51 komentářů :

  1. Nemohla by nám ta Švihlíková napsat proč je celá politická třída Smejdu nevolitelna a líná napsat vhodný Program a kdo nám odpoví na otázku cože to jsou ty přívlastky kapitalismu ktery nam tu přivlekl president ODS ,aby jsme trpěli korporátní fašistický teror Koblihy z NWO?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Piš česky, není ti ruzumnět, blbe.

      Vymazat
    2. Prosím vás Švihlíková umí psát tlusté knížky které jsou podobné těm léčím tady a kapitalismus bez příplatku to je její sen.
      Poznáme to podle toho že se toho presidenta ODS včas ani nezeptal,které že to přívlastky jsou.Mozna ani neví o čem je řeč.

      Vymazat
    3. 13.40 Jawohl mein Fuhrer

      Vymazat
    4. 13:40 Je mu rozumět dobře.Nikomu nenadávej a zmizni.

      Vymazat
    5. "Odborníci" s komentáři k článku nevidí, že za německým úspěchem je hlavně přeměna Východoevropských postsocialistických zemí na kolonie Německa !! Vůbec mají buržoazní politruci nejvíce potíží s přiznáním, že za vysokou životní úroveň Západu stojí koloniální panství ostatních zemí světa !!

      Vymazat
    6. 8:17

      -- Sjednocení Německa proběhlo jako připojení "Bantustánu" (NDR).

      -- Zapomenut by neměl být ani podíl Německa a Rakouska (především obou tehdejších ministrů zahraničí: Genschera a Mocka) na rozpoutání války v Jugoslávii.

      --O tom, jak se dnes chovají německé firmy v Soluni:
      http://www.taz.de/Privatisierungsprojekte-in-Griechenland/!5408941/

      Vymazat
  2. Zbytečné kecy. V Řecku vyhrála volby zdejšími komunisty vymodlená spasitelská Syriza s Tsiprasem v čele. Řekové měli šanci vyhlásit bankrot, vystoupit z EU i Eurozóny, znovuzavést drachmu, požádat o pomoc Rusko a začít od nuly.
    Posrali se ale strachem z toho co by to v reálu znamenalo a nešli do toho.
    Tak dopadá v konečném důsledku žití si nad poměry, přebujelý sociální stát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nekecej podívej se k sousedům kteří prohráli válku a mají sociální stát v ZZ .Na ohlupovat toho typu už skočí jenom idiot,který neví vůbec co SOcialni stát je.Jen to tu nápis ty idiote ať vidíme že máš mezi ušima kouli s vakuem.

      Vymazat
    2. 13:59

      Němci sice maj sociální stát, ale k tomu odpopovídající průmysl který je schopen ho utáhnout.
      Řekové nemají nic. Jen turisty a nějaký olivový olej kteří neměli šanci jejich sociální stát utáhnout. Financovali ho na dluh.
      Ten rozdíl ale blbec jako ty nemá šanci pobrat.

      Vymazat
    3. ZA SOCIALNÍ STÁT PADL KADAFI.

      měl ho bohatý a pokud to ctěne publikum nevi,tak at se podiva na ten přiliv uprchlíku,kterí dostali za ukol ho zničit nebot miliardaři potřebuji jeho upnOU ABSENCI v Nemecku protože je to přiklad pro ejmeriCKE OTROKY,kteři trpi korporátní oligarchickiu tyranii a pokukovali by po Evrope.

      PROTO NAŠE ČSSD LŽE UŽ V NÁZVU SVÉ STRANY A DO TZV. PROGRAMU ZBĚSILE ODMITÁ ZAŘADIT SOCIÁLNÍ STÁT,KTERÝ NECHCE DÁT DO PRVNÍHO ČLÁNKU NAŠI ÚSTAVY,KDE HO ŠMEJDI ÚMYSLNĚ VYNECHALI

      Vymazat
    4. 14.04 neohlupuj tady,6e nemci jsou übrmenchi.

      To je nesmysl nebot Sociálni stat maji v ZZ už od konce války,kdy se v ruinach měst pohybovalo pár zbývajíích mužu,kteři vymenovali vejce za cigarety.
      Práve v dusledku SS vznikla mohutna Středni třida,kterou u nás decimuji vadne zákony na př exekucni. Kdyby SS byl v Ústavě nemohly by vubec být.
      Řecko si koupilo hafo tanku od Němcu,zadlužilo se u nich, ale splnilo kvoty zbrojení.
      To se naši kvalifikovani mizerove z režimniho tisku boji psat a hlavy jako vy jim to žerou i s chlupami a nám je z nich špatně.

      Vymazat
    5. Víte všichni z historie,že Němci jsou už
      po tisíciletí úhlavními nepřáteli Čechů.
      Přesto si do svého čela zvolíte lidi,co
      se Němcům klaní.Vinu hledejte u voličů a
      hlavně u sebe.Jak ovlivňujete své děti?
      Jakto,že jich tolik běhá na demonstracích
      proti státu?Chyba začíná už výchovou.
      Petr Majevský

      Vymazat
  3. No jo, na Řecku je názorně vidět, jak to dopadá, když je komunista u moci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co je nám do Řecka.Zkuste se starat o naše komunisty,kde přeceda je ovládan diversanty ve vedeni,kteři mu zakazali otevřit diskuzni rubriky na jejich stranickém webu a posilaji sve voliče do lamparny tj,na facebook

      A TI ŠMEJDI JSOU UPLNĚ NA STEJNE STRUNE JAKO OSTATNI SI NEDALI TAKÉ DO PROGRAMU SOCIÁLNÍ STÁT.ONI SE TOTIŽ VŠICHNI VYMLOUVAJÍ,ŽE NEVÍ CO TO JE.

      Vymazat
    2. A co je komu do komunistů, stačí se postarat o to, aby se už nikdy k ničemu nedostali a hotovo.

      Vymazat
    3. To se starat nemusime,všechno prosrali a proserou zas.
      ONI TOTIŽ NA BLBOST POMŘOU.

      Vymazat
    4. Co mají co komunisté se směřováním současného světa do stále hlubší krize a rostoucí hrozby jaderného konfliktu? To mi vy někteří blbečci povězte!

      Vymazat
    5. Chlapci , probuďte se , v naší republice je tvrdý kapitalizmu , komunisti tu nevládnou už hodně dlouho , ani nikdo z KSČM není ve vládě ! Pokud tu někdo krade , tak proto , že to kapitalizmus umožňuje , je to jeho podstata !

      Vymazat
    6. 18:43
      Pokud by tu byl "tvrdý kapitalismus, tak bys nenašel každý měsíc na svým účtu 12.000 důchod, tak jako 2.5 milionu tvých kolegů a pokud bys nezaplatil na dřeco tak by tě nechali chcípnout před špitálem.
      Jsi jeden z těch který pálí dobré bydlo, pouříváš výrazy (tvrdý kapitalismus) o jejichž významu nemáš ponětí.

      Vymazat
    7. 14:06 Ty tvoje usa jsou nejlepší už aby zkrachovaly.Moc jse těším až budou mít naši rozvojovou úroveň. A jestli je neopustíme tak ten šílený dluh budeme platit všichni jejich poskoci + Řecký, Český, Španělský, italský dluh.S eu k světlým zítřkům. Havloidi jásejte a ještě nás zadluží víc. Migranty budou platit občané ČR.

      Vymazat
    8. 22:25 - přečetl sis to po sobě, než jsi to odklepnul? My Češi pro to máme krásný výraz - "plácat pátý přes devátý".

      Vymazat
    9. 22:32 Jasně na mě to neplatí nazdar.

      Vymazat
    10. http://roklen24.cz/a/iTeF5/statni-dluh-usa-je-astronomicky-co-je-to-za-cislo

      Vymazat
  4. Zas by to chtělo nějakou o Sorosovi ...

    OdpovědětVymazat
  5. Pokud Trump zrealizuje své představy o vyrovnané bilanci dovozu a vývozu mezi USA-Německo, tak dojde k rapidnímu snížení vývozu z Německa a tím k velkým problémům.

    OdpovědětVymazat
  6. Zase jedna z brilantních analýz paní Švihlíkové. V ČR nemáme lepšího makroekonoma. Všichni ostatní jsou o několik úrovní níže.
    Jirka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jirko, a na to jsi přišel jak? Petr

      Vymazat
    2. Asi jsem se vyjádřil poněkud nepřesně. Já neznám lepšího makroekonoma v ČR. Můžeš mi, Péťo, nějakého poradit ?
      Jirka

      Vymazat
    3. Jirko, je asi nesmysl se tady přetahovat, jestli je lepším makroekonomem pan Sedláček, pan profesor Mejstřík, pan Zahradník nebo paní Švihlíková.
      Paní Švihlíková je prostě levicová ekonomka. Petr

      Vymazat
    4. Paní Švihlíková mluví obecně. Když má nějaký stát přebytek, musí být vyvážen něčím dluhem. Naprosto jednoduchá a logická myšlenka. ROVNOVÁHA CELKOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ.
      Diskuse o Německu či Řecku nebo ostatních zemích evropského celku jsou o třídu níže.

      Vymazat
    5. Petře, rozdíl mezi Švihlíkovou a těmi "majnstrýmovými" ekonomy je ten, že oni vycházejí ze snůšky iluzí, pověr a zbožných přání, kterému říkají ekonomie. Švihlíková dokáže na základě faktů a tvrdých dat racionálně a bez příkras analyzovat současnou hospodářskou situaci ve světě i bližším okolí. Aktuální situaci u nás pak dokáže reálně zasadit do tohoto kontextu. V tom je právě o ty levely výš. Páni, které jsi jmenoval, dokáží pouze papouškovat výplody současného ekonomického středního proudu s minimem vlastní invence. Nejhůře z toho mi vychází právě profesor Mejstřík, nejlépe pak pan Zahradník.
      Jirka

      Vymazat
  7. Tato kapitola, týkající se Německa, by zasluhovala rozsáhlou polemiku. To, že Němci nemuseli splácet válečné dluhy ani po první, ani po druhé válce, souvisí se zájmy Wallstreetu a londýnské City. Problematika hyperinflace 20. let souvisí především s výší úroků, které si prosadili Američané proti ostré kritice Keynese, který tvrdil, že půjčky za účely nákupu zbraní nelze považovat za "investici" z morálního hlediska a navrhovla vzájemný zápočet všech dluhů, na kterém by ovšem bankéři nevydělali. Na otázku, jak je možné, že se kurz říšské mark vůči dolaru propadl během pěti let z 1:4 na 4.200 a k tomu 8 nul, existují tři teorie: americká, anglická a německá. Bylo by dobré, aby si to paní Švihlíková nezjednodušovala. Na 170 miliard válečných dluhopisů bylo nasazeno 10 miliard úroků, Němci museli dovážet po válce potraviny a export nestačil, takže nezbývalo než tisknout peníze, které pak rychle hnaly inflaci nahoru. Wall Street umožnil nové investice do Německa (5 letý plán) Dawes-plán z roku 1924 a přihákoval si Německo na své finanční trhy( Amíci jako diví kupovali vysoký úrok nesoucí dluhopisy). Francouzi obsadili Porúří, kde žilo 10% německého obyvatelstva a vyrábělo 80% uhlí a oceli v momentu, kdy Němci zastavili splácení úroků v době nejvyšší nouze. Dawesův plán předcházel nástupu nacistů k moci. Tím byl případ uzavřen: A la guerre come a la guerre. Po 2. světové válce se reapara ce nekonaly, poněvadý bylo žádoucí, aby volný americký kapitál mohl proudit do Evropy a zejména Německa a mohly se přebytky z USA prodt do Evropy. Cena za růst Německa a rekontrukce západní Evropy byla ovšem vysoká: Německo se stalo obsazenou zemí, která je využita k naplňování geopolitických a militaristikých cílů. O euro neusilovalo, to je známo a Bankéř Herrenhausen za to zaplatil životem. Němci dnes mají v Target systému 840 miliard pohledávek, které neuvidí, takže je jim celý exportní úspěch - mimo jiné tažený také naší levnou prací, k ničemu. Hlavně že podniky odvedly daně a Schäuble se raduje. Může, on drží totiž v ruce Černého Petra, králem - nebo spíš dámou, je ten, kdo ovládá ECB.
    Němci jsou ovce, my ale taky. Jenže problematika Německa se nedá sfouknout tak snadno. Berlín není Bonn, ta dnešní německá politika by potřebovala nějakého De Gaulla nebo Stalina, ne poslušné figurky a zrádce jako Joschka Fischer. Od začátku se vědělo, co bude znamenat přijetí eura v Evropě.

    OdpovědětVymazat
  8. Pro mlaďocha 14:47 a 15:10. Když to tak pěkně víš, tak si to shrneme ty Vaše veliké úspěchy od roku 1989. Republika se rozpadla na dvě pidirepubliky bez suverenity, většina velkého průmyslu byla rozkradená a živoří nebo zrušená (ČKD, Kladenské železárny, ale i Zetor nebo třeba Škoda Plzeň, ale i mlékárny, papírny, přádelny, tkalcovny, obuvnický průmysl atd.)místo toho nádenické montovny pro automobilky bez finálních výrobků za mírně než minimální mzdu. Další veliký úspěch je naše měna. Za blbýho socíku stálo máslo 10,- Kč a bylo to poctivé máslo, nyní 42,- Kčs,rohlík byl za 0,25 Kčs, automobil 60 000,- Kčs dnes minimálně 200 000,- Kč. Kubík vody byl za 0,75 Kčs, dnes 90,- Kč, nájem se pohyboval v řádu stokorun, dnes v řádu desetitisíc Kč, německá marka byla za 10,- Kčs dnes EUr za 27,-Kč. Dvougenerační cihlový podsklepený dům byl bratru za 350 000,- Kčs. Dnes nepodsklepený minimálně za 4 000 000,- Kč. Nanuk byl za 1,- Kčs a to byl tak 3x větší než ty chcípáky co prodávají dnes. Chleba stál 4,20 Kčs bochník a to ten dnešní by ti tenkrát omlátili o hlavu co to je za šunt. Limonáda 1,10 Kčs, dnes 15,- Kč. Za 100,- Kčs jsi měl tašku nákupu. Dnes nemáš ani na dně. Tak a teď k porovnání platů průměrný plat 2 800,- Kčs. Dnes 24 000,- Kč. Chlapče zde názorně vidíš jak je v prdeli naše měna. Myslíš si, že si koupíš víc? Tak to se probuď! Za jednu komunistickou korunu Kčs, jsem si koupil 4 rohlíky, jednoho nanuka, 1/4 chleba, 2x jízdu po městě tramvají atd. Co si koupíš chlapče za dnešní 1,- Kč? Nevím o ničem. To mluví samo za sebe. Jó můžeš dnes jet do Anglie dělat nádeníka na poli s jahodama a tvoje sestra služku jako oper. Prý si vyděláš! Proč to tedy neděláte doma, když je tady takový hospodářský zázrak? Jste v cizině na urovni Ukrajinců co u nás dělají nádeníky na stavbách. Jenže dřív bychom takové lokaje ze sebe nedělali. Neměli jsme to za potřebí. Byty se přidělovali, nekupovali se jako teď k tomu ještě postavené v králíkárnách z doby za socíku. Měli jsme hodně volnočasových aktivit a chatařilo se. Víš co máš dnes? Musíš být flexibilní, přizpůsobivý, kreativní,makat ve směnném provozu i ve státní svátek a pak si můžeš jít vylít makovici abys znovu mohl jít dělat za 1/3 německého platu a musíš být více produktivní abys mohl platit dluhy a půjčky. Možná za 180 let budeš mít plat co fricek dneska. Studovat dnes můžeš co chceš a jak dlouho chceš, ale to ti kvalifikovanou práci nezaručí. Hezká pohádka ty Vaše sny.
    Co tady chceš chlapče vyprávět. Až ti to dojde, tak zapláčeš. Jó a komunista jsem nikdy nebyl! Spíš původem tzv. maloburžoazní živel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem zas takový mlaďoch, jak si myslíš. V mnohém nepíšeš pravdu a dokonce si myslím, že to i dobře víš.

      Vymazat
    2. Naprosto s Vami souhlasím. Děti mohly hrat hokej, fotbal, házenou, košíkovou, chodilo se plavat, do Sokola... Vše zdarma. Dnes? Každý koníček dětí stojí tisíce, desetitisíce... Vše je podřízeno Zlatému praseti konzumu

      Vymazat
    3. 17:10 Halo, doba se posunula, píše se rok 2017, vstávaj.

      Vymazat
    4. 16:24
      Poslouchej, troubo

      https://www.youtube.com/watch?v=01r2INhKZoc

      Vymazat
    5. To je marný. On se měl prostě za bolševika dobře a stýská se mu po tom. To se dá pochopit. Já to mám třeba jinak.

      Vymazat
    6. 18:30

      Ne. On se neměl lépe než se má teď. Evidentně má plné břicho, bydlí, má počítač, internet, zdravotní péči... Ale tehdy, na rozdíl ode dneška, se nikdo neměl o moc lépe než se měl on a on se tak nemusel sžírat závistí a svým pádem ve společenském žebříčku. A také byl mladší, ještě se mu sem tam postavil atd.
      Pochopit se to samozřejmě dá, ale rozhodně ne adorovat.

      Vymazat
    7. 18:44 V tom se s tebou nedá než souhlasit.

      Vymazat
    8. 20:29 s tou závistí se šermuje snadno, ovšem o bezdomovcích, nezaměstnaných, ženách samoživitelkách, exekucích ani slovo. Že po konjuktuře nutně přijde deprese, nejspíš ještě hlubší než započatá rokem 2008 ani muk, že? Ostatně, důchody za totáče byly 54 % předchozího výdělku, dnes jsou 42 %, bydlení představovalo ani ne 15 % průměrného čistého výdělku, dnes to je víc než 30 %. Onehdá byl byt dostupný, když ne téměř zadarmo tak za 10 průměrných pladů, rodinný dům za 100, dnes to znamená téměř doživotní hypotéku, kdy se ztrátou zaměstnání, nemocí či nehodou propadnete exekuci. Jistěže ten předchozí režim byl pro průměráky a horší příznivější. Povšimněte si prosím, že takových je většina. Drtivá. Nevím, proč bych to měl přehlížet i když se mám mnohonásobně líp, než bych se měl za pokračujícího totáče, zaslepenci.

      Vymazat
    9. 22:05 Pane kolego, chápete, že proto (a nejen proto) ten Váš vysněný totáč padnul na hubu?

      Vymazat
    10. 22:29 jistěže, i to bylo jednou z příčin. Nevidím ovšem sebemenší důvod nad tím jásat. V dětství jsem asi četl takové ty nevhodné knížky a zároveň se mi dostalo takové té nepraktické výchovy, takže sobectví, zištnost, lhaní, vulgaritu .. . považuji za skutečně špatné vlastnosti. A co teprve, když takové vlastnosti podporuje nebo dokonce má, sám společenský systém?

      Vymazat
    11. Modrá galérka to vzala frontálním útokem. A že se jedná mlaďochy co mají dokonce počítač (má ho už kdejaký uprchlík přímo v kapse), tak si myslí že kdyby tady bylo něco jiného než tento protektorát, že by jsme žili v jeskyni. Taková Čína je toho dokladem. A že jsou tam kde jsou, vděčí nejen své velikosti, ale i vzdálenosti od USA a Německa.
      Altman

      Vymazat
  9. Měl bych přání: mohla by paní inženýrka Švihlíková říci Dluhoslavovi Sralbotkovi, že jeho nápad určit natvrdo termín zavedení Eura do Čechie není z nejlepších?
    Podle mne bezvadný článek. Ing. Švihlíková je mimořádně bystrá a vzdělaná žena, které i dědek jako jsem drží palce. Slyšel jsem ji párkrát v rozhlase, v pořadu "Jak to vidí"... Opravdu, je to prostě hlava a s odvahou!
    Máme pár mimořádných žen: Švihlíková, Drábová, Hustáková, Bradáčová...etc., etc.
    Řekněte tomu truhlíkovi B.S. , že je dobré se občas poptat chytrých lidí, chytrých žen...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč Sobotkovi a ne Zemanovi???

      Vymazat
  10. Ja, ja, Kameraden der Rotfront und Reaktion, Deutschland, Deutschland ist doch über alle und alles. Ou mein Führer, wo stekts du, wir warten, wir warten! Ein Volk, ein Reich, ein Führer!

    OdpovědětVymazat
  11. Nejen Řecká "tragedie". Čeká nás to taky. Jsme našimi protektory neustále nabádání, aby jsme zvýšili procenta z rozpočtu na zbrojení. Babišův herec a poskok, je z toho celý říčný a nejraději by chtěl v tomto dohnat USA.

    Až k tomu dojde, pak už nebude cesty zpět. Neustále jsme přesvědčování, jak "nám" to tady všechno roste, jsme nejlepší z celé Evropy. Ale až nastane kolaps z té výroby plechovek, tak budeme hned v Řecku. Jenže oni mají aspoň to moře, zatím co my budeme koupat prdel v lavoře.

    Altman

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane Altmane, trošku vám nerozumím. Co nás čeká taky, kolaps ekonomiky jako v Řecku? Podle čeho tak soudíte? Myslíte, že pokud zvedneme rozpočet armády, což bude mít za následek mimo jiné nárůst pracovnívh míst pro naše lidi, že nás to uvrhne do ekonomických problémů? Petr

      Vymazat
    2. Náš "zbrojní" průmysl dávno není tím, co býval za komunistů, kdy ze 60% kryl potřeby čs. armády. Sice zaměstnával až desetitisíce lidí, ale na úkor mnohdy i základních potřeb, tedy spotřeby, proto také byl trh chudý. Krytí dovozem představovalo problém a neproduktivní náklady takových výrob, pokud nejsou exportem, se nutně promítají do cen spotřebního zboží nebo do daní. Dnes jsou jedinými kdo na tom profitují soukromí výrobci, obchodníci a lobbisté, mnohdy i politici a vládní úředníci. Berte to za jisté!

      Vymazat