Reklama

.

.

pondělí 19. června 2017

Francie po horkém jaru a před horkým podzimem


Zbyněk Fiala 19.6.2017 VašeVěc

Volby do francouzského Národního shromáždění jsou jen první etapou boje o společenské přeměny v zemi, tou druhou bude podzimní konflikt nad novým pokusem o omezení práv zaměstnanců a odborů.


Volební sezóna ve Francii skončila praktickou eliminací největší hrozby, Národní fronty Marine Le Penové. Sama vůdkyně sice zvolena byla, ale doplní ji jen sedm dalších poslanců, což nestačí ani na zřízení vlastního stranického klubu v Národním shromáždění. Avšak zatímco národovci jen neposílili a zůstali na svém, vůbec největší ztrátu utrpěla Socialistická strana, která se ve sněmovně scvrkla na desetinu a přišla o víc než 260 hlasů. Křeslo nezískal ani šéf ústředního sekretariátu v Paříži.

Formálním vítězem voleb je tak Francie v pohybu nového prezidenta Emmanuela Macrona, který své hnutí poskládal z osob mimo politické strany. Inspiroval se trendem jižního křídla EU. Cestu k politické moci tam nachází ta část veřejnosti, která je „rozhořčená“ chováním politického systému, který uznává jen zájmy přebujelého finančního světa a zanechává za sebou hluboce rozdělenou společnost s narůstajícími sociálními rozdíly.

Podobně se dere k moci španělské hnutí Podemos nebo italské Hnutí pěti hvězd. Můžeme sem zahrnout i řeckou stranu Syriza. Co mají společné, je na jedné straně společenský radikalismus a budování organizace zdola a na druhé straně odmítání oblbující xenofobní demagogie, že za všechno mohou ještě větší chudáci, kteří přitáhli z ještě větší bídy.

Avšak drtivá většina Macronova hnutí, které získalo 341 hlasů z 577 možných, bude brzy testována z jiného úhlu. Úspěch mu přinesl zjev mladého odvážného ekonoma, který má dost sil na rozbití zkorumpovaného a zájmově zatuhlého sytému. Ještě větší část voličů však v něm viděla jen menší zlo, jedinou alternativu, která může zabránit nástupu extrémní pravice. Až teď, kdy boj skončil, může být věnováno více pozornosti vlastnímu základu Macronova reformního nadšení. Asi narazí tam, kde vychází z neoliberálních receptů, teorií, které se tak odkopaly v čase finanční krize.

To, že si vybíral poslance z občanské společnosti, je bianco směnka, kterou bude muset během své vlády proplácet. Nejde o lidi, kteří by se zaslepeně hnali za svou politickou kariérou, to už by tam přece byli. Proto mu nepolknou všechno, co jim nabídne. Ostatně, v krátkém čase mezi prezidentskými a parlamentními volbami těžko mohl být čas na nějaké přísahy loajality nebo na velká upřesňování programu. Volby byly hlavně o tom, co Francie nechce, to bylo důležitější, než za co to měnit.

V hlavním boji podzimu, který už se odehraje v ulicích, tak Macron pocítí ještě další volební výsledek. Ukáže se, proč většina Francouzů vůbec k volbám nešla (účast ve druhém kole byla jen 47 %). Tradiční stranická struktura volebního klání se rozpadla, ale to neznamená, že lidé své touhy a představy odnesli do popelnice a bezstarostně si nacpali do hlav nová hesla z přeplněných poštovních schránek. Mnoho Francouzů nenašlo ve volební nabídce nikoho, kdo by je mohl skutečně zastupovat, a tak dali přednost protestnímu hlasu neúčasti.

Mezi těmi, kdo nepřišli, hledejme hodně bývalých voličů socialistů. Je tam také hodně nevoličů, kteří by to jinak hodili Marine Le Penové, kdyby neustoupila do vlasteneckých a státotvorných pozic a držela se divokých výzev svého táty. Pro rozhicované občany středomořského pobřeží to takhle ztratilo smysl.

Od volebních uren mohly odvést část levice i příliš radikální návrhy Jean-Luc Mélenchona a jeho Neporobené Francie. Nepřipomíná vám to úvahy o porobenosti koloniálními podmínkami, které si nechala vnutit česká politická reprezentace? Ve svém programu původně navrhoval i změnu režimu a ukončení současného prezidentského systému, ale pak to skrečoval, když viděl to zděšení. Na volby to tedy bylo moc, ale až dojde na ulici, ti tvrdší budou lákavější. V Národním shromáždění je přitom radikální levice, kam počítáme i komunisty, zhruba stejně silná jako zbytky Socialistické strany. Těžko si tedy na ně může vyskakovat.

Skutečný poměr sil v zemi ukáže až prezidentův pokus znovu prosadit změny v zákonné úpravě pracovního práva. Macron trvá na tom, co označuje za liberalizaci pracovního trhu, ale to je liberalizace jen pro zaměstnavatele. Je to vstřícný krok jen k akcionářům a finančním trhům. Lidé, kteří mají na tomto inovovaném trhu nabízet svoji vlastní pracovní sílu, by měli být zbaveni nejsilnějšího nástroje, který trochu napravuje jejich nerovné postavení vůči velkému kapitálu. Je jím odborová solidarita.

Pokud by návrh prošel, kolektivní smlouvy mají být vyjednávány hlavně na podnikové úrovni, a odborové svazy už by pak do toho nemohly zasahovat. Praxe kolektivních smluv vyšší úrovně by byla potlačena. Kdyby někdo moc agitoval proti, může být snadno vyhozen, o to se postará další část navrhované úpravy, která usnadňuje propouštění.

Podívejme se ještě na tradiční republikánskou pravici. Nakonec dopadla relativně slušně. Nevyhrála, jak by se před rokem očekávalo s naprostou samozřejmostí podle logiky obratu politického kyvadla, trestajícího socialisty. Ale nepoložil ji ani seriál korupčních odhalení, které postupně vyřazovaly přijatelnost jednoho favorita za druhým. Její voliči jsou otužilejší, a tak prosadili zhruba čtvrtinové obsazení (150 křesel) této orientace.

Když vyjdeme z toho, že Emmanuel Macron je bývalým ministrem vlády socialistického prezidenta Francoise Hollanda, byť jako typický „třetí cestář“ neoliberálního ladění, a že jeho poslanci přicházeli z té části občanského sektoru, která se vyhnula blouznění Národní fronty, bude dlouhodobý trend jeho vlády spíše levostředový než jiný. Poslanci budou nutně podléhat tlaku většinové části občanů, tedy těch, kteří jsou logikou neoliberalismu tvrdě znevýhodňováni. Únik do xenofobních výzev není možný, tam číhá Le Penová.

Když to tedy shrnu, dopadlo to dobře.

8 komentářů :

  1. Mohlo to dopadnout lépe pro celou Evropu. Co jsi zvolily to budou mít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Francouzi jsou hrdý národ, který v historii něco dokázal pro demokracii. Teď jsou, žel, jen stádo koz, které podlehlo islamistické okupaci. Je to pro nás vykřičníkem a mementem, které se u nás nesmí stát za žádných okolností, i když nás vlastní politici zrazují!
      pozorovatel

      Vymazat
    2. Jo, treba demokratizovat Lybii, Syrii. To jsou skutecni umelci. Takovy dalsi pindik USA, nic vic.

      A jejich minulost? Falesny zvanil, zradce, kolonialne-genocidni magor.

      Vymazat
  2. Francouzi nejsou hrdý národ,jenom si na něj hrají.
    V jejich povaze je zrada.Stejně,jako pro Hitlera,
    byla i pro Francouze smlouva jen cárem papíru,co
    nic neznamená.Pro ně ne,ale pro nás 6 let poroby
    s 360 000 zavražděných Čechů a posléze rozšíření
    Stalinovy politiky na půl Evropy.To je jednání
    vychvalovyných Francouzů.Když se de Gaule snažil
    udělat ten hrdý národ,tak na něj spáchali neúspěšný
    atentát a posléze ho donutili k rezignaci na funkce
    ve státě.Ten jediný splňoval vizi hrdého Francouze.
    To po něm už byl jen povl,který poskakoval podle
    zahraničních not.Co si zvolili je jen jejich věc.
    Teroristické činy muslimů ve Francii jsou mi úplně
    lhostejné a žádný smutek nepociťuji.Navozili si je
    tam sami a rozhodli v posledních volbách,že jejich
    počet v zemi ještě zvýší.Stejně tak i UK a SRN.
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak si Francouzi zvolili Macrona. Jeho paní učitelka jistě měla obrovskou radost z úspěchu svého nejmilejšího žáka.

      Vymazat
    2. Petře Majevský 22:23, měl byste se v té francouzské historii poněkud lépe vyznat a potom by Vaše závěry byly značně vytříbenější a zcela jistě co do migračního problému a podílu muslimů ve Francii méně zavádějící. Mimochodem, těch atentátů na De Golla bylo jen o něco málo méně než na Fidela Castro. Oba jsou v daném za rekordmany.

      Vymazat
  3. Každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Osobně jsem doufal, že si vyberou nějakého euroskeptika. Naší jedinou naději vidím v radikálním obratu u některého z unijních tahounů.
    Nestalo se tak ve Francii, nestane se tak ani v Německu. Tak že jsme v pěkné prdeli. My, ale i ti Francouzi, i když si to zatím moc nepřipouštějí. A Macronovo reformy?
    Já to těm Frantíkům ze srdce přeju.

    OdpovědětVymazat
  4. VÁŽENÍ.
    Vy nevidíte, že volby ve Francii byly zfalšovány ??
    U nás jsou zatím falšovány volební preference (Babiš - Bureš = 35%).
    Tak budou také zfalšovány podzimní volby u nás.
    Trep.

    OdpovědětVymazat