Reklama

.

.

čtvrtek 1. června 2017

Svět ruskýma očima 404

zajoch
1.6.2017   Outsidermedia

Dvojakost arabské politiky je stále třeba mít na zřeteli * Turecký novinář Chandar, průvodce návštěvy Erdogana v USA, ohodnotil jeho cestu jako nejvíce neúspěšnou * Ve Venezuele je to dnes podobné jako v Sovětském svazu před jeho rozpadem.

Šamil Sultanov: Rusko musí brát v úvahu dvojakost arabské politiky

21. května 2017
V arabských zemích narůstá dobrý vztah k Rusku. Loni se za příznivce podle průzkumu vydávalo 9 % mladých Arabů, letos jich bylo 21 %. O této situaci píše španělské vydání Público.es.

Zároveň s růstem důvěry v RF klesá přízeň k USA. Loni je považovalo za hlavního spojence 25 dotázaných, letos jen 17 %. Jednou z příčin je zvolení Trumpa, kterého v arabských zemích považují za nebezpečného – útočí na Sýrii.

Článek v Público.es popisuje, jak se arabské země přeorientovávají na Rusko. Například Sýrie těsně spolupracuje v boji s terorismem. Rusko je zde na pozvání syrské vlády a svoji efektivitu již prokázalo. Jeho účast umožnila syrské armádě v roce 2016 dobýt zpět Palmýru a později Aleppo. RF je jedním z garantů jednání v Astaně.

Co se týká Libye, Západ má obavy jak z vojenské, tak z hospodářské spolupráce s Ruskem. Generál Haftár, ovládající východní část Libye dostal dokonce přezdívku „lstivá liška Putina“. Rád by spolupracoval s Moskvou v oblasti obranné i politické. Ruský Rosněfť má podepsanou smlouvu s libyjskou národní společností Noc na přípravu ropných nalezišť.

Egypt se orientuje na Rusko s tím, že by stál o mnohostrannou spolupráci, včetně vojenské, tak jako tomu bylo za dob SSSR. Loni na podzim proběhlo první společné cvičení.

Podle západních médií Rusko soustavně postupuje na Blízký východ. Jakmile zakotvilo v Sýrii, stala se tato země „typickým symbolem obnovy rovnováhy v arabském regionu a jasným svědectvím o zakolísání amerického vlivu na Blízkém východě. S ruským medvědem si přejí spolupracovat i země Perského zálivu. V chodu jsou dohody na dodávky zbraní za 5 miliard dolarů.

Pravda požádala o komentář na článek v Público.es Šamila Sultanova, vedoucího analytického centra Rusko – Islámský svět“.

Velká část arabské mládeže se staví proti USA, tak je tomu odedávna. Tyto nálady zesílily obzvláště po roce 2003, kdy Američané vtrhli do Iráku a po událostech, které tam nastaly. Velká část arabské mládeže je proruská. Důvodem je, že v Rusku stále vidí Sovětský svaz, protiváhu k USA. Jenomže v arabském světě je vliv mládeže na reálnou politiku bezvýznamný. Ačkoliv je převažující mínění celkově na straně Ruska, přesto většina tamních režimů hledí k Washingtonu. Příkladně Sisí, prezident Egypta. V určité době koketoval s Ruskem, zvláště když jej ve Washingtonu přezírali, že prý „není demokrat a zavraždil tisíce lidí“. Potom na něho z Washingtonu „zamrkali“ a on své sliby zapomněl. Přitom Rusku sliboval mnoho: že bude stavět jadernou elektrárnu, že umožní vybudovat námořní vojenskou základnu v Alexandrii a že se zvýší obrat zboží. Nyní zjistil, že o něj mají Američané zájem a hned se od Ruska odtáhl. Takovou dvojakost arabské politiky je stále třeba mít na zřeteli.

Přesto je dnes mezi Ruskem a arabskými zeměmi hodně kontaktů na vysoké úrovni.

V arabském světě je 99 % politiky založeno na klanech. Jejich režimy jsou despotické, nehledí na veřejné mínění, mají jen své rodové zájmy. Proč svrhli Mubáraka? Protože chtěl, aby jeho syn byl jeho následníkem. Generalita si to nepřála, proto umožnili lidové nepokoje. Jakmile byl Mubárak a nejbližší okolo něho diskreditováni, uchopila generalita vládu otevřeně a pokojně. Sisí je člověk egyptské generality, ta je v posledních čtyřiceti letech navázána na Američany, na jejich vojenskou zpravodajskou službu, atd.

To, že Sisí zajel do Soči, bylo proto, že potřeboval pohrozit Američanům: pokud budou s Egyptem špatně jednat a nedají peníze, může se Egypt navázat na Moskvu. Jejich hra byla taková vždy.

Nejsou dnes objektivní předpoklady proměnit pozitivní postoj občanů arabských zemí k Rusku v rozvinutí politické a ekonomické spolupráce?

Skutečně, rozvíjíme vztahy s Irákem, na nějž má reálný vliv Írán. Teherán zde má silnou pozici. Dále se Sýrií. Také s Arabskými emiráty. Mohlo by to vypadat divně, ale Emiráty hrají na ruskou kartu proti Saúdúm, Íráncům a celkově proti Američanům. Největší přínos pro ruskou ekonomiku je od Spojených arabských emirátů.

Nyní se celý arabský i islámský svět nachází ve stádiu velkých změn, kardinálních transformací. Velmi mnoho změn bude v příštích pěti až sedmi letech. Ukázala se reálná potřeba Ruska jako geopolitického spojence. Pro arabský svět je velmi důležité, aby Rusko nebylo jen jadernou mocností, ne jen mocnou politickou veličinou, ale aby také bylo ekonomickou veličinou.

Většina arabských zemí je hodně bohatá, mohou si dopřát kvalitní výrobky. Když jsem s nimi mluvil, říkali, že by rádi rozvíjeli vztahy s Ruskem. Dokonce i ti, kteří Rusko nijak nemilují, tvrdí: s radostí bychom spolupracovali, pokud byste měli takové výrobky, které potřebujeme. Chtějí vysoce technologické zboží. Proč se u nich uplatní naše vojenská technika? Protože je výborná, kvalitní a často o 20 až 30 % levnější než analogická západní. Takový je byznys, důležitý a potřebný.

Převzato z Pravda.ru

*** 


O nevydařené návštěvě Erdogana v USA a o tureckém eurasijství

Alexandr Kuzněcov
22. května 2017


Při Erdoganově návštěvě 17. května v USA vypluly na povrch vážné rozpory mezi americkými a tureckými politickými cíli. Bez ohledu na členství obou zemí v NATO se nová americká vláda nesnaží brát ohled na zájmy Turecka, zejména jeho zájmy v Sýrii. To samo o sobě staví před Ankaru otázku o změně zahraniční strategie.

Turecký prezident potřeboval za prvé přesvědčit Trumpa, aby neposkytoval vojenskou pomoc ozbrojeným skupinám syrských Kurdů v Syrských demokratických silách (SDS). Tyto oddíly mají 60 tisíc příslušníků a z toho je 50 tisíc Kurdů, vystupujících na straně Demokratické aliance, přidružené ke Kurdské straně pracujících, v Turecku považované za teroristickou. Právě v den příjezdu Erdogana na návštěvu oznámili Američané dodávky těžkých zbraní Kurdům.

Za druhé se turecký prezident snažil, aby americká administrativa vydala do Turecka vůdce organizace Hizmet Fethullaha Gülena, který podle Ankary stojí za loňským pokusem o převrat v Turecku.

Za třetí chtěl Erdogan dosáhnout osvobození podnikatele a bankéře Rezy Zerraba, multimilionáře s íránským a tureckým občanstvím, který prováděl finanční operace s Íránem, obcházel sankce a byl zadržen v roce 2015 americkou policií. Zde se Ankara obává, že by mohl prozradit americkým službám mnohé utajované skutečnosti týkající se turecké elity.

Nic z uvedeného se při Erdoganově návštěvě ve Washingtonu nevyřešilo. Samotné setkání prezidentů trvalo jen 25 minut a oba měli v podstatě čas jen na formality a krátké projevy. Turecký novinář Chandar, průvodce návštěvy v USA, který provázel i předešlé prezidenty i samotného Erdogana při jeho dřívějších návštěvách, ohodnotil tuto poslední cestu jako nejvíce neúspěnou.

Sázka Washingtonu na syrské Kurdy je stále jasnější. Důvody takového „protitureckého smýšlení“ vyložil profesor Landis, který se výborně vyzná v otázkách Sýrie, radí ministru zahraničí USA i CIA. Důvody, proč USA spolupracují s Kurdy a ne s Turky, spočívají v osvobození Rakky. Arabští spojenci Turecka jsou nespolehliví, jsou to především salafisté s ideologií blízkou islamistům. Syrské ozbrojené skupiny jsou podporovány tureckou armádou. Většinou zahrnují obyvatele provincií Idlíb a Aleppo, tedy rolníky ze severozápadní Sýrie, nemající mnoho společného s beduíny ze severovýchodu země, obývajícími Rakku. Za třetí se staví Írán, Rusko a Izrael proti rozšíření turecké sféry vlivu v regionu. Landis neuvedl nejdůležitější důvod spolupráce USA s Kurdy. Na podzim 2015 bylo v kurdském kantonu Rodžava zpřístupněno pro Američany letiště Rumeylan. Ti plánují v syrském Kurdistánu ještě čtyři vojenské základny, mezi nimi velkou leteckou základnu, která má nahradit turecký Inčirlik.

V takových podmínkách se turecká politická elita ve strategickém partnerství s USA necítí dobře. Se snahami o návrat k „osmanské identitě“ se stále častěji mluví o různých variantách eurasijské ideologie jakožto případné zahraniční politice Turecka.

Turečtí příznivci eurasijské myšlenky argumentují tím, že se geopolitická a geoekonomická centra přesouvají ze západu na východ a za druhé, že systém západního centrismu mezinárodních vztahů neposkytuje pevné záruky mezinárodní bezpečnosti. Dále, že spojenectví se Západem ohrožuje suverenitu Turecka a přináší nebezpečí nové smlouvy ze Sèvres (smlouva z roku 1921, kdy Turecko přišlo o 4/5 svého území). Krom toho jsou Severoatlantická aliance, s níž je Turecko vojensky propojeno a EU, kam se dlouhá léta snaží proniknout, ve strukturální krizi. A konečně – USA pod záminkou boje s terorismem vytvářejí hranici Turecka se Sýrií a s Irákem stále nebezpečnější.

Turecký vojenský analytik Gurkan poukazuje na několik směrů, do který se člení turecké eurasijství. Prvním směrem jsou proruští eurasiaté. Patří sem strana Vatan vedená Perincekem a také několik penzionovaných tureckých generálů, kteří navrhují vytvořit strategické partnerství s Ruskem, podle vzoru turecko-sovětské aliance z let 1920 až 1930. Tato skupina si přeje vystoupit z NATO. Druhou skupinou jsou panturkisté, ultranacionalisté. I oni chtějí omezit spolupráci s USA, ale přitom považují Rusko za nepřítele Turecka a obhajují zatahování turkických států Střední Asie do turecké sféry vlivu. Třetí skupinou jsou panislamisté, kteří si přejí, aby se Turecko distancovalo stejným způsobem od Ruska i od USA. Vidí se být centrem sunnitského světa. Poslední skupinou jsou eurasijští podporovatelé Erdogana. Podle nich je Turecko cosi jako vůdčí země „třetího světa“, podporují návrh Erdogana reformovat RB OSN ve smyslu „svět je větší než 5“ (rozumí se větší než 5 stálých členů RB OSN).

Skutečností je, že v Turecku existuje mocná proamerická lobby, ale není to nic stabilního. Turecko je země na hranici Asie a Evropy. Stále častěji se jak u elity, tak celkově ve společnosti objevuje otázka o volbě mezi atlantickým a eurasijským charakterem zahraniční orientace.

Převzato z Fondsk.ru

***

 

Bývalý poslanec Státní domy Alexej Tumanov: Venezuela dnes, to je Rusko v roce 1917. A v roce 1991


Galina Sapožnikova
23. května 2017

Tumanov pobýval s parlamentní misí v nejneklidnější zemi Jižní Ameriky. O svých zkušenostech promluvil s redaktorkou Komsomolské pravdy.

Ve Venezuele to vře už od smrti Huga Chaveze a dnes to vypadá na požár. Hyperinflace, nedostatek potravin, pouliční zločinnost – za takových okolností je těžké kormidlovat plavidlo. Chávezův následník Nicolás Maduro se snaží, ale ani opozice nespí a země se sune do pekla.

Nepokoje začaly v Caracasu již před třemi roky, paralelně s ukrajinským majdanem. Vypadalo to, jako kdyby v Caracasu i v Kyjevě fungoval jeden tým se stejnými hesly i plakáty, ve stejné typografii, jako kdyby z bouřlivé situace ve Venezuele čouhaly obvyklé „americké uši“. Za dva měsíce protestů zde přišlo o život 50 lidí a bouře dosud trvají.

„Nebeská setnina“ Caracasu

Ohledně mrtvých v Caracasu není vše tak jednoduché. Prezident Maduro mnohokrát opakoval, že policii i armádě ve městě zakázal palné zbraně. Mohou mít jen gumové střely, obušky a slzný plyn. Přitom byla většina lidí zabita olověnými kulemi. Podobá se to „nebeské setnině“ z majdanu. Ukázalo se též, že všichni zabití nezemřeli od střel, ale byli zabiti elektrickým proudem. Z toho plyne, že nešlo o smrt na barikádách, ale v domech. Tato věc Madura trápí.

Kontroluje tam policie situaci?

V Caracasu je mnoho policistů, především v centru. Jsou přítomny pluky národní gardy připravené zasáhnout.

Nepřipadalo vám to známé, paralela s barevnými revolucemi – Ukrajina, Kyrgyzie, Gruzie?
Protože jsem vyslechl jen jednu stranu, nemohu soudit definitivně. Ale určité domněnky jsem měl. Protesty byly řízeny velice technologicky. Kolony protestujících jsou řízeny přesně, jako kdyby byl někde nad nimi vrtulník a dával jim pokyny. Jde pokojný protest a náhle na určitých místech vzplane chaos, nějaká skupina začne rozbíjet výklady a zapalovat auta. Přijede policie, ale provokatéři se rozptýlí v davu. To jsem viděl na vlastní oči.

Žádné technologie protestu by nebyly účinné, byla-li by situace ve Venezuele normální. Bídná a nádherná země s divokou hospodářskou situací. Když zemřel Chavez, dávali na černém trhu za dolar 27 bolívarů a po roce třikrát tolik.

Oficiální kurs je průměrně 10 bolívarů. Dát chudákovi 100 bolívarů, to vás div že nezastřelí.

Při tom všem jezdí po ulicích drahá auta, zásobovaná benzínem, který je dosud levnější než voda.

Za těch 100 bolívarů, které žebrák nebere, se koupí celá nádrž benzínu. V obchodech se běžné zboží prodává na pas.

Jako bychom všechno to už prožili. Ve Venezuele je to dnes podobné jako v Sovětském svazu před jeho rozpadem?

Trochu. Není to nějaký stroj času? Ale na jakou stranu míří?

Vaše naléhavá návštěva u venezuelského prezidenta vypadá jako kdyby vás Nicolás Maduro požádal o záchranu situace?

Jsou tací, kteří označují Madura za diktátora. To však není pravda. Jako diktátor by neponechával opoziční parlament, který byl zvolen ve volbách a který mu vyhrožuje svržením. Maduro je ochoten jednat. Dvakrát navštívil papeže, který jeho jednání schválil. Jenomže opoziční kardinálové papeže ignorují. Nicolás je rozhořčený: „Pozval jsem je, chci s nimi jednat a oni se ptají kdo vůbec jsem. Nejsi svatý. Jsem připraven stát se svatým.“ Prezident je velmi upřímný. Chce se vyhnout prolévání krve. Opoziční strana jde vabank, vyžaduje úplnou změnu stávajícího systému, vlády i prezidenta. Maduro navrhuje menší změny, namísto opozičního parlamentu ústavní shromáždění, zorganizovat volby ne podle místa bydliště, ale na podkladě sociálních skupin (ženy, zemědělci, námořníci atd.) by byli tvořeni kandidáti. U nás to takto bylo v roce 1917.
 

Chavisté a ekonomika


V čem spočívá zájem Ruska k této zemi?
Aby se ve Venezuele skoncovalo s ekonomickým propadem. Vždyť je to možná v Jižní Americe jediná země, která ještě čelí monopolu jednoho státu. Všechny ostatní, včetně Argentiny, se před USA „ohnuly“. Prý v Kolumbii, která je ještě chudší než Venezuela, jsou již americké válečné základny, mající podporovat venezuelské povstalce. Některé ruské firmy, například Rosněfť, vložily do Venezuely hodně peněz. Pokud by tam došlo k převratu, peníze jako kdyby vyletěly komínem. Když přišel k vládě Chavez, jako první znárodnil všechno, co patřilo podnikatelům z USA. Samozřejmě, že opoziční Capriles by za své vlády zahájil restituce. Je dobré, že ve Venezuele má také hodně investic Čína, na kterou si USA zase tolik netroufnou, protože je hlavním držitelem amerických vládních dluhopisů.

Nebyla by v dnešní špatné situaci změna ekonomického modelu ve Venezuele zbytečná?


Dnes chybějí Nicolási Madurovi zdraví ekonomičtí poradci a pochopení, že inflace tam není důsledkem činnosti ministerstva zahraničí USA. Některé problémy jsou dědictvím po předcházejících vládách. Země nikdy nebyla stabilní a bohatá, vždy tam byli diktátoři a převraty. Když přišel Chavez, přesídlil velké množství lidí z ulic a slumů do domů. Nelze tvrdit, že „chavisté“ zničili ekonomiku. Já sám nesouhlasím s mnoha hospodářskými opatřeními venezuelské vlády. (Stát se celkově míchá do hospodářství – určuje ceny, reguluje tržní vztahy.) Ale těší mě, že se všemi silami snaží nedopustit krvavý chaos.

Čísla – stav hospodářství ve Venezuele

Inflace za 4 měsíce roku 2017 … 92 %; předpoklad pro konec roku … 720 %; průměrná mzda … 15 až 20 USD; úroveň chudoby …75 %; HDP … minus 18 %; nezaměstnanost … 21 %; zahraniční dluh … 130 miliard USD; rozpočtový deficit … 17 %

Převzato z Kp.ru

9 komentářů :

  1. Když se místo práce pořád protestuje,nelze se tak
    těmto prognózám divit.Místo práce protestují a tam
    se sice ekonomické výsledky také projeví,v tomto
    případě negativně.Kdo za těmi protesty stojí?
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
  2. I na ropu nesmirne bohatou Venezuelu jste dohnali ke krachu, komunisticka luzo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 18:34
      A jak to dopadlo v zemích,kam strčily smradlavej rypák ty ussacký agresoři???!!!!
      Když seš blbej a zlitej,tak tyhle hovadiny vyprávěj JandoPutnovo dýmce míru!!!!!!

      Vymazat
    2. No napriklad v Nemecku, Japonsku nebo v Kuvajtu je blahobyt. Jeste nejake dotazy, komunisto?

      Vymazat
    3. 18:34 Tvoji špinavý páníčkové z usa slouho.

      21:11 Haha okupované Německo,Japonsko. Kuvajt zatím má ropu ale až nebude mít.
      Jak prosté shodili ceny ropy a zlikvidovaly Venezuelu.

      Vymazat
    4. 21:11 netušíš alespoň něco o nerovnoměrnosti v historickém vývoji světa? Kde byly germánské kmeny, když byl Egypt na vrcholu světové civilizace? Kde bylo japonsko, když vrcholem byla Indie? Douč se látku ze základní školy, abys neargumentoval natolik trapně. Mimochodem, co mají s tím společného komunisté?

      Vymazat
    5. 21:11 ač nikoli komunista, dotaz - proč chybí odpověď a vysvětlení ke komentu ze 6:53?

      Vymazat
  3. 1. června 2017 18:34
    napište kdo jste, jinak to beru, že se stydíte za svůj komentář, Alka

    OdpovědětVymazat

Reklama