Reklama

.

.

sobota 17. června 2017

Trumanovo lusknutí prstů

Mojmír Grygar
17.6.2017 se svolení autora také vyšlo v Literárkách či na ParlamentníchListech
 

Jan Eichler v článku „Trumanova doktrína v širších souvislostech", uveřejněném v Právu 8. června, připomněl důležitá a dnes opomíjená fakta, která osvětlují vznik studené války. Stať zasluhuje pozornost, proto k ní připojuji několik poznámek a dat.

1. Především jde o charakteristiku amerického prezidenta, který spolu s Churchillem vyvolal poválečnou roztržku se Sovětským svazem a uvedl do chodu následujících třiačtyřicet let studené války. Truman, podobně jako někteří jeho následovníci, Johnson, Nixon, Reagan a oba Bushové, se podobal spíš hrdinům westernů než slavným předchůdcům v Bílém domě, kteří usilovali o rozšíření občanských svobod a politickou a sociální stabilitu země. Známá je jeho reakce na Oppenheimerovo zděšení nad neočekávanými důsledky atomové pumy; zatímco vědce tísnilo svědomí, Truman přirovnal rozhodnutí použít atomovou pumu k lusknutí prstů a vynálezce nazval zbabělcem a zkurvysynem. Jako mladý muž byl mírně řečeno neúspěšný, nedařilo se mu jako farmáři, v armádě to dotáhl na vedení kantýny, později se pokusil obchodovat s oděvy, ale firma zkrachovala (získal však pověst skvěle oblékaného muže), neslavně skončilo i jeho studium práv. V politice byl úspěšnější – využil známostí z armády, dovedl se vyvléct z kontaktů s Ku-Klux-Klanem, prosazoval zákon zakazující lynčování, získal renomé jako stoupenec prezidenta Roosevelta a po jeho smrti jako viceprezident nastoupil na jeho místo.


Doktrína připisovaná Trumanovi zakládá právo a povinnost USA všemi prostředky potírat sovětský komunismus a prosazovat ve světě americké pojetí demokratického kapitalismu. Její ozvěna se ozývá i v dnešním vztahu Západu k Putinovu Rusku a ke všem podobám komunistické moci. Zatímco prezident Monroe na začátku 19. století vyhlásil doktrínu – na Ameriku nám nesahejte, do ostatního světa nám nic není! –, Truman volá Ameriku do zbraně, aby potírala zlo ve světě ztělesněné v mezinárodním komunismu – je k tomu předurčena samým Nejvyšším Pánem! Nemyslím, že by Truman ďábla reprezentovaného sovětskou mocí odvozoval z procesů a represí 30. let, kdy Stalin bez milosti likvidoval své odpůrce a svou představu socialismu prosazoval násNon omnis moriar, multaque pars mei vitabit Libitinam – Nezemru docela, značná část mého já unikne Moraněilnými prostředky. Trumanovi šlo především o to, že v samém centru Evropy i na jižních hranicích měl Stalin armádu, která západním stratégům naháněla strach. Churchill již ve dnech, kdy se na ulicích měst vítězných států oslavovala porážka Německa, vyrukoval s tzv. Nemyslitelným plánem (Unthinkable Plan), podle kterého měly západní armády, posílené milionem znovu vyzbrojených německých zajatců, zahájit třetí světovou válku. Mělo se tak stát 1. července (toto osudné datum zřejmě nesouviselo se svátkem slovanské bohyně Vesny, která dělí rok na dvě půlky). Naštěstí tento nesmyslný plán nenašel u spojeneckých stratégů, ani politiků oporu; ovšem – jak se říká v bibli – sémě bylo zaseto, a byl to právě Truman, který o rok později svým vojenským odborníkům nařídil, aby připravili masivní útok proti Sovětskému svazu. V Nerudových Malostranských povídkách najdeme půvabnou povídku „Jak to přišlo, že Rakousko nebylo dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, rozbořeno". Zeptáme-li se „jak to přišlo, že v roce 1946 toho a toho dne nebyl Sovětský svaz stovkami atomových bomb rozbořen", nedostaneme humoresku, ale horor na pokračování. První americký plán leteckého útoku na Sovětský svaz byl připraven již 2. září 1945. Generál Lauris Norstad, odborník na letecké útoky, žádal 466 atomových bomb typu Fat Man (tato bomba, těžší a účinnější než Little Boy, byla svržena na Nagasaki). Počítal s tím, že během krátké doby by mělo být zničeno 66 strategicky důležitých sovětských měst, a vojenská i průmyslová základna země by tak byla vyřazena z provozu. Uskutečnění tohoto plánu se zadrhlo na dvou nepříznivých faktorech: odborníci v Los Alamos, kde se vyráběly atomové bomby, prohlásili, že nemohou dodat ročně víc než 10 – 12 kusů; velitelé leteckých sil zase namítali, že nemají dost letišť v blízkosti sovětských hranic, protože dolet jejich bombardérů je omezen. Střízlivý výpočet ukázal, že zásoba atomových bomb nezbytná pro přepad SSSR by byla hotova až za 38 let. Truman, vědom si toho, že má v rukou nejúčinnější zbraň a zřejmě by už rád zase luskl prsty, naléhal na přípravu války a počítal s vývojem ničivějších plutoniových pum i se zdokonalením řízených střel dálkového doletu. (Američtí specialisté hned po válce zapojili do rozvoje těchto zbraní desítky německých odborníků v oblasti raketových střel. Aby mohli zajatce využít v americkém válečném průmyslu bez porušení zákonů, vystavili Wernherovi von Braunovi, konstruktéru rakety V 2, a jeho spolupracovníkům falešné pasy.) Jako záminku pro přepadení Sovětského svazu považoval Truman skutečnost, že sověti se dohodli s Tureckem na společné ochraně Bosporu a Dardanel. Generál Eisenhower tehdy prohlásil, že to není dostatečný důvod k zahájení atomové války; právě tak jako Američané mají právo kontrolovat Panamský průplav, Rusům se nelze divit, že si hlídají přístup do otevřeného Středomoří.

Velkou pozornost vyvolal „dlouhý telegram", který poslal G.F. Kennan, vedoucí americké mise v Moskvě, 6. března 1946, do Washingtonu. Diplomat charakterizoval povahu sovětské vlády a formuloval kroky, které by čelily možné sovětské hrozbě. Ve zprávě vyzýval k tomu, aby Spojené státy účinně zadržovaly a omezovaly šíření marxistické a komunistické ideologie. Přestože nehovořil o nutnosti vojenského zásahu a naznačoval, že je třeba brát v úvahu mentalitu sovětských vůdců, kteří chtějí mít zajištěny hranice zeměNon omnis moriar, multaque pars mei vitabit Libitinam – Nezemru docela, značná část mého já unikne Moraně, následujícího dne prezident Truman vystoupil s projevem, který se stal jako Trumanova doktrína základem a scénářem studené války. Vojenští odborníci, Clifford a Elsey, byli pověřeni vypracovat plán útoku proti SSSR. Hlavní úder měl být veden proti ropným zdrojům – během devíti měsíců mělo být zničeno 80 % naftových polí. Politické cíle byly nejasné, ale seznam měst, které mají být vymazány z mapy, byl stanoven s přesností odpovídající strohé řeči vojenských plánů. Ze seznamu 24 měst cituji: sedm atomových pum na Moskvu, tři na Leningrad, dvě na Charkov a Stalingrad, po jedné na dalších dvacet cílů.

Příprava III. světové války se naštěstí protáhla, a když v roce 1949 Sovětský svaz vyvinul vlastní atomovou bombu, vojenské plány útoku na SSSR se rázem staly nepoužitelnými.

2. Trumanova doktrína vycházela nejen z obav z vojenské síly Sovětského svazu, která ke konci války nabyla pro Západ hrozivých rozměrů, ale také z komplikací na domácí politické scéně. Jedním z důsledků války bylo šíření různě odstíněných kritických hlasů, které odsuzovaly rasismus, sociální nerovnost, antisemitismus, falešný patriotismus a militarismus živený vědomím moci a vyvolenosti amerického národa. (Truman v březnu 1946: „Sám Pán svěřil Spojeným státům vedení světa.") Mnoho Američanů nesouhlasilo s imperiální zahraniční politikou a žádalo reformy v oblasti sociální spravedlnosti a občanských práv. Konzervativní lídři měli za to, že je už konečně načase rázně vystoupit proti všem projevům socialistické a marxistické ideologie šířené z moskevského centra. Americké úřady ještě před koncem války začaly blokovat dohodnutou hospodářskou pomoc Sovětskému svazu. Stalin si na to stěžoval v dopise, který Roosevelt dostal do rukou 12. dubna 1945; omluvnou odpověď nedopsal – téhož dne zemřel. Tento fakt nepotřebuje komentář.

Rooseveltova smrt se stala symbolickým mezníkem v novodobých dějinách Spojených států. Znamenala konec sociálních reforem započatých ve 30. letech a začátek nové etapy ve vztazích vůči Sovětskému svazu. Harry Truman, vědom si toho, že má v rukou zbraň výjimečné síly, začal měnit zahraniční i domácí politiku. Jeho doktrína podmínila proces politických čistek namířených proti lidem, kteří usilovali o zmírnění sociálního a rasového napětí ve společnosti. Kritické názory nebyly vyvolány rafinovanou sovětskou agitací, ani zákeřnou nepřátelskou propagandou, vyplývaly ze zkušeností, které milionům vojáků a občanů přinesla účast ve válce. Vojáci černé pleti zažili ve Francii kulturní šok, jejich africký původ nikomu nevadil, po segregaci ani vidu ani slechu. Kolik let a kolik ponižování museli tito lidé, potomci otroků, snést, než se v roce 1964 – dvacet let po válce – konečně domohli základního občanského a lidského práva! Některé marxistické ideje se zahnízdily v kruzích vzdělanců renomovaných univerzit v Británii i v USA, a nebylo málo spisovatelů a umělců (Vidal, Mailer, Bernstein, Robeson, Kent), kteří neskrývali své kritické mínění o narůstajícím militarismu a netoleranci v americké společnosti. Dělnická levice nabývala na sebevědomí od dob sociálních zápasů zostřených hospodářskou krizí. Podle Trumanovy doktríny bylo zapotřebí rázně vystoupit proti nepříteli uvnitř hradeb. Vládní moc zahájila celonárodní očistu proti tzv. neamerickému jednání. Ne náhodou na prvním místě byli vyslýcháni vzdělanci – vědci (Oppenheimer, Einstein, Edward Condon, průkopník kvantové mechaniky, psychiatr Wilhelm Reich, který byl zatčen a ve vězení zemřel), novináři, režiséři, herci, hudebníci. Z Holywoodu bylo propuštěno několik set lidí, významnou roli přitom sehrál antisemitismus – nejznámější obětí čistky byl Charlie Chaplin. O potížích s vyšetřovateli by leccos mohl vyprávět Jiří Voskovec, který strávil v přistěhovatelské stanici na Ellis Islandu téměř celý rok, než úřady přesvědčil, že před válkou nepracoval v pražském divadle a filmu pod taktovkou komunistické strany. Komunista Adolf Hoffmeister neměl s americkými úřady žádné potíže; když se mu po sedmiměsíční internaci ve Francii podařilo odjet do Spojených států, dostal místo v zahraničním oddělení Hlasu Ameriky. Měl štěstí, protože to bylo za války v roce 1941, kdy ještě nikoho nenapadlo zjišťovat, zda emigranti–komunisté, jako Brecht, Adorno, Marcuse a další, svým jednáním podvracejí americkou demokracii. Trumanova doktrína ještě nebyla na světě.

George Kennan ve svém proslulém „dlouhém telegramu" odmítl zjednodušenou antisovětskou hysterii a nabádal, aby byla veřejnost seznamována se skutečnou povahou nebezpečí sovětské nebo marxistické ideologie a praxe na základě faktů a ne emocionálních reakcí; doporučoval, aby se tato úloha nepřenechávala novinářům a publicistům – měl by se jí chopit stát. Bohužel se to neuskutečnilo v Kennanově, nýbrž Trumanově duchu. Kromě federálními úřady řízené veřejné čistky se na potírání zhoubného vlivu horlivě podílely zpravodajské orgány. J. Edgar Hoover, šéf FBI, který sestavil soupis 10 000 podvratných občanů, dal pokyn sledovat významné zahraniční umělce – komunisty a sympatizanty krajní levice. O rozsahu této činnosti si můžeme udělat přibližnou představu z několika kauz, které se dostaly později na veřejnost. V hledáčku FBI se octl nejen Picasso (je s podivem, že se mladému americkému „znalci umění" podařilo získat důvěru podezíravého malíře), Aragon, Pablo Neruda a další levicoví spisovatelé, ale i Albert Camus, který vůbec nebyl příznivcem ortodoxní marxistické doktríny. Přesto Camusovy přednášky, které měl v březnu 1946 na amerických univerzitách, kryl speciální agent James A. Tiernay. Dnes jsou přístupné jeho raporty, v nichž se pokoušel toporně shrnout Camusovu existencialistickou filozofii. Budiž mu připsáno k dobru, že francouzského spisovatele nepovažoval za nebezpečného.

3. Kennan jako znalec ruských a sovětských dějin a zkušený diplomat měl během svého dlouhého působení v SSSR možnost zblízka pozorovat způsob myšlení a psychologii sovětských vůdců; proto nesdílel Rooseveltovy sympatie ke Stalinovi a žádal, aby Spojené státy uplatňovaly vůči Sovětskému svazu politiku „zadržování" (containment; Websterův slovník toto slovo vysvětluje jako „politiku, která se snaží preventivně omezit šíření vlivu opozičního národa nebo politického systému"). Truman chtěl sovětský vliv potírat vojenskou silou, ale Kennan s tím nesouhlasil, i když to jako zdrženlivý člověk a loajální diplomat dal najevo jen v dodatečných komentářích. Kennan znal dobře přehnané reakce Stalinovy na jakékoli kritické slovo, na jakýkoli nátlak. Proto radil, aby politika zadržování nehnala muže v Kremlu do situace, která povede k zhoršení situace, k zesílení opresivních a útočných tendencí. Trumanovi na tom nezáleželo, jeho strategie by se dala vyjádřit rčením – čím hůře, tím lépe. O tom, jakým způsobem Stalin utahoval šrouby, vypovídá změna politiky u nás, kde na přelomu 40. a 50. let definitivně zhasla naděje na československou cestu k socialismu, kterou komunisté před volbami v roce 1946 vyhlašovali jako hlavní heslo. (Dobře si vybavuji, jak Gottwald na předvolebním projevu v Olomouci volal: „Žeňte svinským krokem každého, kdo říká, že budeme zakládat kolchozy!")

Válka Německa proti Západu i Východu vytvořila jeden svět; USA a Sovětský svaz tvořily i se satelitními státy spojené nádoby – mocenská politika a propaganda obou polokoulí se vzájemně podporovaly a podněcovaly. Ve hře působil zákon akce a reakce. Otázka, kdo vyvolal atmosféru studené války, kdo odpovídá za nebezpečí nebývalé světové katastrofy, se podobá klasickému chytáku: co bylo dřív – slepice nebo vejce?

Pokud jde o Trumanovu chuť zopakovat si požitek spojený s odpálením atomové bomby, málokdo připomene fakt, že on vlastně luskl prsty ještě jednou. Bylo to v roce 1950, kdy během korejské války povolil generálu McArthurovi použít atomovou bombu. Nedošlo k tomu jen proto, že nebyly splněné základní podmínky rozkazu. Mohou za to Číňané, že nepostupovali podle McArthurovy předpovědi. Třetím, neuskutečněným výbuchem se Truman nechlubil, ale jistě byl přesvědčen, že se zapsal do dějin USA a světa jako tvůrce doktríny, která na půl století ovlivnila život mnoha milionů lidí na planetě. Kdyby se dožil dneška a zorientoval se v mezinárodní situaci, s uspokojením by konstatoval, jak se americká politika opět vrací k „zadržování", i když zatím spíš v Kennanově duchu. Pokud měl na střední škole latinu (asi sotva!), mohl si připomenout slavný verš básníka Horatia: Non omnis moriar, multaque pars mei vitabit Libitinam – Nezemru docela, značná část mého já unikne Moraně. Po králi poezie starého Říma zůstaly nesmrtelné verše, po americkém prezidentu, který jako první odpálil atomovou bombu, zůstane jako symbol obraz obrovského žhavého hřibu – znak Libitiny, bohyně smrti.

Mojmír Grygar



Mojmír Grygar: Budoucí válka. Záminka absolutní války 

10 komentářů :

  1. Informativni a soucasne popletene
    Horni Dolni

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale, ale, jak? Upřesni tu svoji popletenost. Podle mne vše sedí. Dej jediný příklad - ty jeden lžihistoriku!

      Vymazat
  2. Prostě říše zla masakruje lidi po celém světě.

    OdpovědětVymazat
  3. 11:35
    To je tvůj posudek z nějaký ussacký pdychiatrický léčebny???!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Když někdo něčemu nerozumí,nemá to komentovat.
    Je to jen soupis událostí od konce světové války.
    Takže nic popleteného.
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
  5. Bohužel, pro některé lidi jsou latinské citáty nesrozumitelné a nevědí co jimi chce autor říci. Je to proto, že tam kde se to učí, se prostě nedostali.

    OdpovědětVymazat
  6. Pan Grygar si mohl odpustit zmínku o Gottwaldovi. Komunistická zemědělská politika byla docela úspěšná. Aspoň jsme nebyli nuceni konzumovat nekvalitní potraviny.

    Celý hadrový převrat byl jeden velký podvod na vylhaných slibech.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Násilná kolektivizace byla pěkná blbost. Družstva začala prosperovat až od konce 60. let, kdy od nich vstoupili vystudovaní synové kulaků - tedy zkušených zemědělských manažerů.

      Vymazat
    2. JZD začala v široké míže prosperovat již během 60. let. Proto se také venkov stavěl dost zdrženlivě k pražskému jaru 1968, neboť lidé v vesnic a městeček právě už viděli a zažili efekt združstevnění a dalších prvků socialistického zemědělství.
      Studovaní lidé ze samostané VŠZ v Suchdole (předtím desítky let fakulta ČVUT) a dalších VŠ zemědělského zaměření (např. VŠZ Brno má již skoro 100 let) přicházeli průběžně. Po válce se dostalo i na studenty z chudých rodin, děti kulaků tam studovali už i dříve). Rozvinulo se i střední školství, takže rozhodně to nebylo jen na kulacích. Odstaveni byly vysloveně politické kádry, které se nic nenaučily, takže nemálo družstev šlo nahoru už koncem 50. let. Vystudované děti kulaků rozhodně nebyly příčinou a motorem vzestupu, měly stejný význam jako vystudované děti kovorolníků a bezzemků či jiných rodičů.
      KR

      Vymazat
  7. Zeman z nepochopitelných důvodů vyznamenal Churchilla. Možná, že zahřívá medaili pro Trumana, kdo ví?

    OdpovědětVymazat

Reklama