Reklama

.

.

čtvrtek 27. července 2017

RETRO: Rusko a Západ - konflikt na věčné časy

Oskar Krejčí
27.7.2017 Literárky (vyšlo v Literárkách 6.8.2014)

Proč tolik předpojatosti až záště v západních médiích vůči Rusku? Proč za vše špatné může Vladimír Putin? Hloubka i emocionální rozměr těchto předsudků naznačují, že zde musí být nějaké historické kořeny, nějaká tradice v západní politické kultuře.




Skutečně porozumět znamená nalézt počátek. Protože příčiny jsou skrytější než události samy, je vhodné vybrat si symbol. V případě konfliktu Rusko versus Západ by to mohla být Vedrošská bitva (1500) s více než deseti tisíci mrt­vých. Přijmout tuto dataci znamená říci, že svár Zá­padu a Ruska je nejdéle trvající mezistátní spor. Mi­lovníci vize konfliktu civilizací jistě ocení jeden z deklarovaných důvodů této války: litevský velkokníže, který se vzápětí stal i polským králem, nutil svoji ženu, dceru moskevského velkoknížete, přestoupit od pra­voslaví ke katolicismu. Zmíněné datování počátku konfliktu Ruska se Západem také naznačuje, že ti, kdo rozhodli, aby šéfem zastoupení Evropské unie v Ky­jevě byl Polák a že se ukrajinsko-unijní summit bude konat v Litvě, buď neznají historii, nebo se domnívají, že dějiny nejsou součástí politiky - anebo se snažili vyprovokovat konfrontaci.

Současný ideově-politický tvar sporů Západu a Ruska má však svůj počátek v jiném geopolitickém cyklu, v dobách, kdy Moskevská Rus již dozrála do Ruské říše. A zase tu sehrála zvláštní roli konfese. Stalo se, že Napoleon na cestě do Egypta obsadil Maltu. Katolický Řád maltézských rytířů požádal o ochranu pravoslavného cara Pavla I., který přijal titul velmistra (1798). To se nelíbilo anglikánskému Londýnu - a Britové obsadili Maltu (1800). Rozhněvaný car se pak spojil s Napoleonem a dohodl se s ním na novém počátku, který předznamenal i nové formování vztahů.

V lednu 1801 nařídil Pavel I., aby kozáci zaútočili na Brity v Indii. Tažení bylo naplánováno přes Afghánistán. Celá výprava se z vojenského hlediska jeví jako nesmysl. Ale Tamerlán vyrazil do Indie ze středoasijského Samarkandu přes Kábul - a Dillí dobyl (1398). Kozáci však nedorazili ani k hranicím, když byl car zabit při státním převratu. Jeho nástupce Ale­xandr I. se připojil k protinapoleonské koalici a expedici zastavil.

Krymská válka (1853-1856) byla projevem snahy Británie a Francie zabránit Rusku utrh­nout si dědictví po umírající osmanské říši. A zase byl na počátku konfliktu náboženský spor: sultán svěřil správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě katolickým Francouzům, přes­tože tradičně tuto funkci plnili pravoslavní Rusové. Oproti vžitým představám, vykreslují­cím krymskou válku v plamenech ruské flotily v Sevastopolu, boje probíhaly na celém perimetru obrany Ruska: v oblasti Baltského, Bílého a Barentsova moře, ale i v podunajském teritoriu, v Azovském moři, a dokonce na Dálném východě. Obdobně jako při západní in­tervenci v době občanské války (1918-1920).


Ruská a britská říše se rozpínaly i po krymské válce, až se dostaly do nového konfliktu. Stalo se tak v oblasti Střední Asie. Rozběhla se tzv. Velká hra. Za její klasickou fázi je pokládáno období od rusko-perské smlouvy (1813) do britsko-ruské úmluvy (1907). Onu první dohodu vyhodnotili britští stratégové jako přípravu ruského tažení do Indie a odpověděli mimo jiné vpádem do Afghánistánu (1839-1842). V souvislosti s Velkou hrou se britská politická elita rozdělila na ty, kdo chtěli zatlačovat Rusko útočnou politikou (forward policy), a ty, kdo Rusko chtěli zadržovat a dožadovali se „umného nečinění" (masterly inactivity).

Obdobně jako tomu bylo v Londýně během Velké hry, stály v USA po 2. světové válce proti sobě dvě strategie: Georg Kennan volal po zadržování komunismu, zatímco James Burnham po zatlačování komunismu.

Dnes lze na hrotech všech geopolitických os, které směřují z Moskvy k citlivým oblastem a zahraničním mocenským centrům, nalézt základny či flotily USA. Zatlačování Ruska má po­dobu rozšiřování NATO na východ a vytvoření speciálních dohod Aliance a Spojených států s vybranými státy kolem Ruska.


Konflikt civilizací


„Východ je východ, západ je západ a ti dva se nikdy nesejdou." Módní verzí této Kiplingovy teze je teorie konfliktu civilizací Samuela Huntingtona. Tato koncepce tvrdí, že ideologický kon­flikt studené války byl nahrazen sporem civilizací. Tedy velkých kulturních skupin sjednocených určitým cílem a lišících se náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi. A takovými rozdílnými civilizacemi je prý Západ a ortodoxní civilizace, ale i islám či konfuciánská civilizace.

Výchozí, téměř zapomenuté základy představ konfliktní odlišnosti Ruska a Západu vzni­kaly v 16. a 17. století. Na první pohled by mělo jít o konfrontaci křesťanů s muslimy. Moskev­ská Rus se začala měnit v impérium. Zpočátku moskevský vladař sjednocoval země bývalé Ky­jevské Rusi, v roce 1552 však dobyl Ivan IV. Kazaňský chanát. Tato země nikdy nepatřila Rurikovcům; v době, kdy Kyjevská Rus přijala pravoslaví (988), žili zde povolžští Bulhaři, kteří vy­znávali islám.

Drama ale začalo už po dobytí Konstantinopole Turky (1453). Ivan III. se oženil s neteří po­sledního byzantského císaře (1472), na státním znaku se objevil dvojhlavý orel hledící na vý­chod i na západ a moskevským vladařům se postupně začalo říkat „car". Rusko se snažilo být kulturním i geopolitickým dědicem byzantské říše. Ve dvacátých letech 16. století se pak v Rusku zrodila první vize, která hledala specifiku Ruska v odlišnosti i od západní Evropy - představila Moskvu jako třetí Řím. Tehdy mnich Filofej prohlásil Moskvu za posledního strážce věčných, nadpozemských hodnot: „Dva první Římy padly v herezích, třetí stojí a čtvrtého ne­bývá." Rusko začalo být vnímáno jako Nový Izrael, svatá Rus.

Západ odpověděl přibližně o sto let později. Podle Velkého plánu vévody de Sully, hugenot­ského ministra financí katolického krále Francie, měla Křesťanská republika sjednotit patnáct států - ovšem bez Ruska. Tento projekt, který je vydáván za první velký evropský geopolitický projekt, na který se odvolávali i zakladatelé Evropské unie, pokládá sice Rusko za křesťanské, ale nekulturní, barbarské.

Huntingtonova koncepce - to je jen geopolitika převlečená do ideologické vize konfliktu civilizací. V každém velkém náboženství lze nalézt příkazy jak k míru, tak i k válce. Dějiny jsou plné konfliktů, ale i užitečných propojení různých konfesí. Třicetiletá válka (1618-1648) stála miliony lidský životů. Huntington ale katolicismus a protestantismus spojil do pojmu „Západ" a nikdo si nedovede představit, že by se mělo válčit kvůli jejich rozdílům. Idea židovsko-křesťanské tradice coby základu západní civilizace vznikla po hrůzném nacistickém holokaustu. V globálním smyslu je konflikt „Rusko versus Západ" sporem uvnitř západní civilizace, k níž Rusko patří svou staroslovanskou kulturou, křesťanstvím, moderním uměním, ale i sňatkovou diplomacií či válečnictvím.

Proč by se nemohli dohodnout pravoslavní Rusové a Západ, nemluvě o jiných civilizacích? Dnes se v pravlasti povolžských Bulharů nachází Republika Tatarstán, místo s nejvyšší životní úrovní v Rusku. Nadpoloviční počet obyvatel se zde hlásí k islámu. A představitelé Tatarstánu v předvečer letošního opětovného připojení Krymu k Rusku lobbovali u krymských Tatarů ve prospěch Moskvy. Oblast bývalého Kazaňského chanátu může sloužit celé Evropě jako vzor fungujícího multikulturalismu.


Nebezpečný fénix


Rusko vykazuje nebývalou schopnost obrození. Vzpamatovalo se ze smuty, z porážky v krymské i japonské válce, z hrůz válek světových i občanských. Zdá se, že se někdo na Západě obává nového probuzení Ruska po jelcinovských katastrofách. A co pak?

Moskevská Rus měla na konci 16. století necelé čtyři tisíce kilometrů čtverečních, Ruská říše na konci 19. století šestkrát víc. I proto je Rusko vnímáno jako zvláštní, rozpínavé impé­rium. Je nesporné, že rozpínavé bylo. Jenže hlavní problém není v tom, že bylo zvláštní. Naopak - bylo typické. Nápadně se například podobá utváření USA. Na severu bylo Rusko statické, protože zde byla zmrzlá půda a studený oceán; USA se nerozrostly tímto směrem, protože na severu byla britská Kanada. Na jihu zaútočilo Rusko na slabé státy Střední Asie, právě tak jako USA proti Mexiku. Rusové připojili Sibiř, Američané takzvaný Divoký západ. Když ruští kolonisté dospěli k Beringově úžině, přepravili se přes vodu a usídlili se na Aljašce; USA se po dosažení pacifického pobřeží roztáhly na Havaj a obsadily Filipíny. Oba státy se podílely na obsazení Pekingu. V Pacifiku narazily na Japonsko a svedly s ním války.

Mnohde, třeba při dobývání Střední Asie, se Rusko chovalo obdobně brutálně jako ve svých koloniích Britové. Také představa „břemena bílého muže", ideologie civilizační mise, byla shodná. Dělo se tak v dobách, kdy sociálně-darwinistické pojetí mezistátní politiky bylo veřejně uznávanou samozřejmostí. Ruské impérium nebylo ani lepší ani horší než impérium britské či francouzské. Západní morality vyrůstaly ze srážky zájmů, nikoliv z odlišné povahy kolonizace. Obtížně se ale u britských panovníků hledají iniciativy, jako je ta Alexandra I. navr­hující odbourání cel a snížení počtu vojáků v Evropě. Nebo iniciativa Mikuláše II., která vedla ke svolání haagských mírových konferencí.

Zvláštnost formování ruské státnosti je dána geografickým umístěním. Jádro ruského státu netvoří Heartland roztažený někde za Uralem. Rozkládá se podél osy Sankt-Petěrburg – Moskva - Jekatěrinburg. Tento prostor je otevřený směrem na západ, a to především Baltským mořem a polsko-německou nížinou; tady Rusové vedli boje se Švédy, Poláky, Prusy. Tudy táhl na Moskvu Napoleon i Hitler, opačným směrem pak šla Alexandrova vojska do Paříže a Rudá armáda do Berlína. Směrem na jih je jádro ruského státu otevřeno přes Černé moře směrem na Malou Asii, původně především na Byzanc. V těchto otevřených prostranstvích nelze vymezit konstantní obrannou linii.

Situaci komplikuje fakt, že dnešní Ruská federace je státem, jehož západní hranice nemají historii a nekryjí se s etnickým rozhraním. Podle oficiálních odhadů žije v zemích SNS přibližně 20 milionů Rusů. Je tomu tak i proto, že v dobách Sovětského svazu většina úprav vnitřních administrativních hranic byla spojena se zmenšováním území RSFR. Při klasickém geopolitickém uvažování může být Ukrajina vnímána jako okraj Ruska - při sporném určení, zda se jedná o okraj vnitřní, nebo vnější. Tento odlišný pohled má i své ukrajinské ztvárnění: kozácký hej­tman Bohdan Chmelnický prosazoval spojení s Ruskem, zatímco hejtman Ivan Mazepa se po­stavil po bok luteránského švédského krále proti Petru I. Oba hejtmani vyznávali pravoslaví - Chmelnického boj proti katolickým Polákům byl pojat jako křížová výprava, Mazepa byl exkomunikován. Oba také hledali spojence mezi muslimskými vladaři. Aby tomu nebylo dost: proruští Chmelnického kozáci se podíleli na protižidovských pogromech právě tak jako protiruští banderovci o téměř tři století později.

Euroasijství


V 19. století se v Rusku zrodil spor slavjanofilů a rusofilů se západníky - souboj těch, kdo obdivovali ruskou přítomnost a minulost proti těm, kdo se snažili dát Rusku tvář západní Ev­ropy. Tyto ideové spory ovšem nechávaly vladaře chladným. Poté, kdy v pravoslavném Řecku a pravoslavném slovanském Bulharsku, na jejichž osvobození z osmanského područí mělo Rusko lví podíl, přišly k moci prozápadní protiruské síly, pronesl car Alexandr III. památnou větu: „Rusko má pouze dva spojence - armádu a válečné loďstvo." Po převratu na Ukrajině si jistě mnozí v Moskvě na tuto sentenci vzpomněli.

Novou geopolitickou imaginaci přineslo euroasijství, koncepce zformulovaná emigranty po revoluci roku 1917. Nevážili si příliš Západu, ale nevěřili ani v panslovanství. Milovali svoji ztracenou domovinu, Rusko. Chápali ho ale jako Eurasii - sjednocení evropského Lesa a asijské Stepi. Přinesli nové pojetí významu ruského prostoru, jedinečného civilizačního individua, spe­cifické zeměpisné, etnografické, hospodářské a historické krajiny. Oteplování, psal Petr N. Savickij v 30. letech minulého století, zvětšuje význam tohoto prostoru.

Euroasijci nově vyložili ruské dějiny. Mongolská nadvláda přestala znamenat porobu, na­opak pomohla Rusko zachránit - „kdyby se byl Ruska zmocnil Západ, připravil by je o duši". Podle euroasijské koncepce převzalo Moskevské knížectví od Mongolů ideu pevného politic­kého sjednocení historických oblastí lesního a stepního pásma a návyky k organizaci takového sjednocení.

Z odkazů první generace euroasijců lze vyvodit dvojí poučení. Především sama interpre­tace ruských dějin není uzavřenou záležitostí. Dnes Rusové usilovně hledají svoji novou iden­titu a intenzita jejich práce v archívech i na poli filosofie dějin zaslouží úctu. Pravda je, že mo­derní ruské dějepisectví vzniklo v 19. století často v dílnách západníků - a stalo se jedním ze zdrojů flagelantství, které je mezi ruskou inteligencí nesmírně rozšířené. A je zde tolik nepro­bádaného - i z hlediska geopolitiky.

Mylná je například vžitá představa, že až Petr I. stavbou Sankt-Petěrburgu „v Evropu okno prorubal". Celé dějiny Kyjevské Rusy i tatarské nadvlády jsou spojeny s nedoceněnou rolí Vel­kého Novgorodu, nejvýchodnějšího hansovního města. Velký Novgorod až do obsazení Švédy (1617) byl přístavem spojujícím Balt a Rusko. Byl ale též rozsáhlou bojarskou republikou při­pomínající Benátky. Byl tedy alternativní formou správy Ruska, možná i jinou cestou sjedno­cení, než přinesla moskevská knížata a Romanovci. Velký Novgorod je i symbolem skutečnosti, že komunikace mezi Ruskem a Západem byla vždy velmi pestrá, a nejen formou válek.

Praktickým odkazem euroasijců je podpis prezidentů Běloruska, Kazachstánu a Ruska na smlouvě o založení Euroasijského ekonomického svazu (2014). Otázka připojení Ukrajiny k to­muto projektu byla jedním z motivů letošního převratu v Kyjevě. Pro řadu politiků na Západě je Euroasijský ekonomický svaz nevhodný či nepřátelský tah Kremlu směřující k sjednocování postsovětského prostoru v rozporu se zájmy USA a EU/NATO. Obdobně však lze v geopolitickém duchu vnímat projekt Evropské unie nazvaný Východní partnerství (2008), který svádí k představám o oddělování části postsovětského prostoru od Moskvy či vytvoření sanitárního kordonu kolem Ruska.

Převaha, nebo závislost?


Za zlom v současných vztazích Rusko-Západ je často pokládán projev Vladimíra Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci (2007). Ruský prezident se tehdy oddělil od západních politiků, kteří, jak řekl, „téměř nepřetržitě nadužívají sílu v mezinárodních vztazích", v dů­sledku čehož se „nikdo nemůže cítit v bezpečí". Dal tak najevo, že doba Borise Jelcina, kdy se Rusko naivně přizpůsobovalo rétorice západních part­nerů, nenávratně minula. Že Rusko bude samo defi­novat své národní zájmy.

Pohoršení nad tímto projevem vyvolalo to, že Putin veřejně promluvil o věcech, o kterých není slušné hovořit. Nepředstavil žádný agresivní program. Puti­nův projev zazněl až po dvojím rozšíření NATO na vý­chod, bombardování Jugoslávie, faktickém odtržení Kosova, po intervencích v Afghánistánu a Iráku, po ba­revných revolucích v Gruzii, na Ukrajině a Kyrgyzstánu. Při zpětném pohledu je zřejmé, že po roz­padu Sovětského svazu Západ propásl šanci dát vzta­hům s Moskvou novou kvalitu.

Americký politolog George Friedman v knize Příš­tích sto let tvrdí, že půda a přírodní bohatství Ruska představuje „neustálé pokušení pro evropské moc­nosti, které v něm vidí příležitost rozšířit svou velikost a bohatství". Zapomněl na USA. Má-li ale Západ mít nějakou budoucnost, musí se zbavit geopolitických stereotypů, které se zde formovaly více než 500 let. Ty poutají mysl vojáků i politiků a řídí jejich činy směrem ke konfrontaci. Možnost volby tu ale je. Není například nutné vnímat Euroasijský ekonomický svaz přes prizma hry s nulovým souč­tem, kdy zisk jednoho znamená ztrátu druhého. Třeba jde jen o vytváření sourodějších ekonomicko-normativních prostorů pro lepší fungování hospodářství a pro kooperaci.

Rozbití geopolitických okovů mysli znamená přestat vnímat Západ jako centrum, které má právo soudit a trestat ostatní podle vlastních zájmů. Vyžaduje partnerský přístup vůči ostatním mocenským centrům. Pochopení, že v globalizujícím se světě není bezpečnost dána nadřaze­ností, ale vzájemnou závislostí.



Literární noviny, 2014/8, s. 22-23


http://literarky.cz/civilizace/89-civilizace/18048-rusko-anzapad-konflikt-na-vne-asy

20 komentářů :

  1. Moc pěkný článek ale pokud budou vládnout jen globální loutky tak jse nic nezmění.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. SVĚTU VLÁDNOU ZLOČINCI JAKO JE TENTO.PROTO NEMŮŽE BÝT KLID.-------------http://www.kramola.info/sites/default/files/styles/page-main/public/images/blogs/uid1/3240849_600.jpg?itok=Zu-EOVov

      Vymazat
  2. ..nikoliv,
    Rusko a katolická církev je věčný konflikt*

    OdpovědětVymazat
  3. omyl - 300 let spolu -

    OdpovědětVymazat
  4. a po rozbití Juhoslávie sú tu slová Pavla - inak Wojtylu - tisícročná krivda je napravená ....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, Jan Pavel I hecoval do války proti Srbům a za rozbití Jugoslávie. Byl to i protiruský magor. Ostatně, co od Poláka jiného čekat, že?!

      Vymazat
    2. Pardon, tato reakce patří k 11:50!

      Vymazat
    3. Prolhané, lenivé, ožralecké, expanzivní, cynické azbucké byzantské Rusko zůstalo mentálně na úrovni mongolského Tatarstánu (včetně temného a vůči carovi tradičně podlézavého pravoslaví, velmi podobného islámu), nedotčeno západní civilizací, úmyslně odděleno azbukou a širokorozchodnou železnicí. Zakrslý Putin sedí holou řití na hromadě rezavých raket, ponorek a tanků, pro které nemá odbyt ani jako šrot a proto usilovně hledá nového partnera Adolfa, se kterým by si opět rozdělil Evropu a soutěžil s ním v počtu gulagů, pogromů a vypálených parlamentů. Brzo bude muset platit nahromaděným zlatem za obyčejné žrádlo. Zato má miliony zadubených, hladových a zamindrákovaných mužiků, ověšených uloupenými hodinkami a oplechovaných bezcennými dobyvatelskými metály udělenými těm, kteří raději riskovali střelbu soudruhů převážně do vlastních řad, než by šli na jistou smrt do gulagu. Jejich stavy by potřeboval snížit aby je nemusel živit. Proto jim slibuje válečnou kořist. Brzy však předá Sibiř Číně na splátku svého dluhu (podobně jako kdysi Američanům Aljašku), případně jako výsledek pročínského referenda Sibiřanů. Z Ruska zůstane feudální chlastoslovanský skanzen s dřevěnými matrjoškami, zlatem okovanými blechami vystavenými v Kremlu, a potměšilými zablešenými cirkusovými medvědy na motorkách, obohacený olezlými a odulými putinovskými agentskými čecháčky (zbořil, krejčík, filip, ransdorf, grebeníček, bartoš, černý, skála, foldyna, doubrava, bašta, baťa, čech, sexy švihlíková i spenceróva, petránek, žantovský, olšer, veleba, haas, rambousek, mládek, robejšek, psychopati hájek, semín, žák, ryšavá procházková, sexy paroubek, kato-kavan, huml, uhl, serepatka, heprdla, koller, keller, vyzhovadil, schneider, david, matějka, ježek, pplk. oprdel, hampl, jírovec, polreich, rychlíková, pošuk kašuka a podobní duševní mrzáci + celá ztopořená KSČM) a jejich častuškami. Případně i škodolibým agentem Bestem. Jevrej Lavrov se mstí za to, že mu nedali občanství v Izraeli.

      Vymazat
    4. Nejspíš jste v Rusku nikdy nebyl !!

      Vymazat
  5. Zase velmi trefný článek a i když je starý víc jak tři roky, stále je neuvěřitelně aktuální. Také je tu poučení pro fanatické rusofily o tom, že v minulosti vedlo Rusko agresivní imperiální války, ve kterých nebylo o nic lepší, ale ani o nic horší, než dnes námi velebený skvělý Západ.
    Jirka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 14:54 - Hele, moudrý jinochu Jirko, hezky jsi to napsal, ale stejně tomu něco chybí! Už vím, vždyť Ty jsi vůbec nedal ani jeden důkaz, že Rusko vedlo agresivní imperiální války! Napsal jsi Rusko, tudíž se to nejedná SSSR! Hlavně, že jsi si kopnul do "fanatických" rusofilů, co byl zřejmě Tvůj podlý účel!
      Takže úkol pro Tebe je takový:
      1. Hodnověrně prokaž své tvrzení, že Rusko vedlo agresivní imperiální války (data, účastníci, výsledek)!
      Máš na to 24 hodin, takže makej!
      2. Přestaň myslet před spaním na holky, aby jsi pak neměl mokré sny!
      3. Přestaň číst sci-fi pro dospělé!

      Vymazat
    2. Jirovi bych to odpustil. Je nezletilý a podepsala se na něm mizerná výuka ve škole.

      Vymazat
    3. Tak znova ty kurvo rudá komoušská, prase hnusný zasraný z putleroffský zengrúny vzešlý!! Jelena - dcera Ivana III. neměla problém s konverzí na katolickou víru! To její zkurvnej mongoloskej fotr jí hrozil "rodičovskou kletbou" a sral se do litevský země pod záminkou ochrany pravoslavných kupců stejně jako se zkurvec Putler sere do Ukrajiny! A dostal po čuni, páč po tý bitvě u říčky Verdoš se spojil s livonským řádem a společně nakopali nekulturním rusáckým dobytkům prdele, ty rudej hajzle! Když to c hceš takhle svoině zkurve ná! Ono to bude mazat bez jedinýho sprostýho slovíčka upřesněnou inforamci o bitvě u Verdoš!! Kurva jedna rudá!" Tak to budu psát jinak a kopčit sem tisíckrát, mrzáku zasranej!

      Vymazat
    4. Náhodou jsem se mrknul na diskuzi a následující reakce mne vskutku rozesmály. Potrefené vrány skutečně zakrákaly. První dva příspěvky napsali fanatičtí rusofilové, třetí fanatický rusofob, navíc ještě sprostý jak dobytek (asi jeho běžný způsob vyjadřování).
      K prvním dvěma: Celý článek, ke kterému je tato diskuze, dokazuje bod číslo 1. Jenže to byste ho musel číst, že? Nebo snad nerozumíte textu? Jinak své kompletní vzdělání jsem získal ještě za bolševika, kde nám nutili také jen jednu tu správnou pravdu, stejně jako dnes. A představte si, že se mi z ní dělalo stejně šoufl, jako z té dnešní. Na ostatní nemá cenu reagovat, protože "pro hlupáka každej hloupej".
      Jirka

      Vymazat
  6. Článek byl dobře informativní, hlavně co se týče vývoje a zájmů Ruska. Nakonec mi přišla nejvíce poučná, poslední věta, jejíž část, se navíc pokusím použít, i jako oslí můstek.
    „Rozbití geopolitických okovů mysli znamená ..“ uvědomit si, že nejsme ani Euroasijci, ani Západ. Globalizace nemůže vést k ovládnutí celé Evropy a Asie z jednoho centra. Ať už je to centrum v Londýně, či v Pentagonu, nebo v Pekingu, či v Moskvě. Jsou zde příliš rozmanité národy, aby jedněm vyhovoval styl správy země druhých.
    Jsou dvě možné cesty, jak s tím naložit. Buďto likvidace národních identit a sjednocení obyvatelstva na rozlehlých územních celcích (což již realizuje EU, současnou emigrantskou „krizí“), anebo lokální centra a jejich vzájemná spolupráce. Věřím, že pro většinu Čechů (Moravanů, Slezanů, Slováků, ..) je první cesta nepřijatelná a že se nám jí podaří zabránit (volím SPD – Tomio Okamura).
    Co se týče druhé cesty, tvorby lokálních celků, tak se ukazuje, že již současná EU, má v sobě příliš mnoho protichůdných zájmů, než aby tvořila kompaktní celek (to se sice ovcím hlásá, ale přitom se jde první cestou). Domnívám se, že země střední Evropy, cca bývalého Rakousko-Uherska, nebo V4 ještě mají více společných zásadních zájmů (Německo a Rusko), než těch rozdílných, individuálních. Proto, pro ono rozbití geopolitických okovů, bychom si měli začít uvědomovat naši středoevropskou identitu a zastávat středoevropské zájmy. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jelena - dcera Ivana III. neměla vůbec problém s konverzí na katolickou víru! To její zkurvenej mongolskej fotr jí hrozil "rodičovskou kletbou" a sral se do litevský země pod záminkou ochrany pravoslavných kupců stejně jako se zkurvenrc Putler sere do Ukrajiny! A dostal po čuni, páč po tý bitvě u říčky Verdoš se spojil s livonským řádem a společně nakopali nekulturním rusáckým dobytkům prdele!

      Vymazat
  7. EU se zlikviduje sama, Rusku stačí jenom si počkat. Až muslimové, které Evropa ve velkém množství vozí do Evropy jí ovládnou, budou zbytky Evropanů utíkat do Ruska. USA jako nejzadluženější stát na světě, který nic nevyrábí jenom těží břidlicové plyny není schopný konkurence a proto vymyslel demokracii ve jménu které bude muset EU odebírat plyn z USA za trojnásobnou cenu než z Ruska, ale to USA stejně nepomůže. Pád USA je otázka času. Takže taktika Ruska. Podoždiom, skazal Kutuzov a vyhrál nad Napoleonem, který zmrznul jako po sto letech i Hitler. Ale co se západu upřít nedá to je ta jeho zarputilá nepoučitelnost.

    OdpovědětVymazat
  8. 23:48: Bež do hrobu!
    Pro ostatní: Jak to, že správce bdící nad úrovní komentářů zde nemaže takový psychopatický výplod. To se nedá číst. Myslím ty exkrementy od 23:48.

    OdpovědětVymazat
  9. Hned na zacatku clanku, kdyz se pta, kdy ma nenavist ashke nacistů proti Rusku sve koreny, tak to je zrejme vyhnani vetsiny Chazaru kolem roku 1000 z Ukrajiny na Zapad...

    OdpovědětVymazat

Reklama