Reklama

.

.

čtvrtek 21. září 2017

»No pasarán« se stalo heslem pevných rovných lidí


21. 9. 2017
Rozhovor Haló novin s publicistou Miroslavem Polreichem, někdejším čs. diplomatem a zpravodajcem .
„Je to o inteligenci, a tím i schopnosti uvědomit si úskalí světa a vzájemnou, dnes již dokonce existenční závislost. Inteligence je schopnost chápat problém, charakter a morálka jsou nutné při jeho řešení.“
„Ani jedna velmoc nemá dostatek prostředků a schopností velké problémy vyřešit samostatně. Zde je podstata a neměnná konstanta vzájemné závislosti.“
„Rádi poukazujeme na zacházení s různými jednotlivými »disidenty« a nevidíme státem organizované zabíjení formou agresivních válek.“
„Pro až hrůzný počet lidí lidská práva začínají a končí snídaní. Pokud ji nemají, příštího dne nedožijí…“
„Trump je problém, a to i pro ten malý počet lidí, kteří předpokládali jeho volbu. Byl zvolen proto, že společnost byla zralá na změnu.“


Ve vašem životopise čtu, že jsem byl čs. zpravodajským důstojníkem a diplomatem. Mohou tyto pozice prolínat? Nezasvěcený si může bláhově myslet, že by se mělo hrát čestně - buď jsi diplomat, nebo rozvědčík.
Vaše otázka je zásadní v pohledu na podstatu zahraniční služby. Ministerstva zahraničních věcí jsou specializovanou vládní strukturou, službou, která navenek hájí a provádí zahraničněpolitický zájem země, vedle otázek konzulární služby pro občany.

Na druhé straně však zpravodajské služby - a pomozme si anglickým názvem Intelligence Service - hlavně z hlediska obsahu a zaměření práce kladou jiné nároky na zpravodajce při realizaci jednotlivých operativních zadání. Předpokládá to využití netradičních forem s jistou mírou utajení jako podmínky pro hloubkovou analýzu požadovaných řešení a navrhovaných výstupů pro rozhodovací orgány. Tento přístup bezpodmínečně vyžaduje jistou iniciativu, odbornou erudici a osobní odvahu jednotlivých pracovníků.

Zpravodajská služba musí pracovat s nezávislým politickým zadáním, které nevylučuje úzkou koordinovanou spolupráci vyžadující respekt druhých stran pracujících ve stejném směru předcházení či řešení mezinárodních problémů a případných sporů. Účinnou formou, která podmiňuje tato řešení, je jistý stupeň důvěry a utajení.

Stručně a velmi správně na tuto otázku odpověděl bezpečnostní analytik Jan Schneider: »Zpravodajská služba je vyšší patro diplomacie.«

Sehrál jste jistou roli v letech 1967-68 ve snahách o ukončení vietnamské války, kterou vedly Spojené státy proti této asijské zemi. Jaká to byla role?

Odpověď je třeba zarámovat politickým postavením Československa v šedesátých letech, které mělo jisté prvky umožňující pozici respektu obou stran bipolárního světa, a tím i možnost zprostředkování a účast na řešení i vietnamského problému, který se stal i otázkou nutného řešení a ukončení rozjitřené celé americké společnosti (vzpomeňme na masová hnutí proti válce). Byla to zpravodajská služba CIA, která jako jediná proti zájmu Pentagonu i Stadepu (ty chtěly vést válku do vítězného konce) došla k závěru, že je nutno konflikt ukončit, a hledala za této napjaté situace prostředníka. Československo objektivně bylo v situaci, kdy mohlo tuto roli (důvěrně) plnit.

K mé osobní účasti napomohla i náhoda, že jsem ve Vietnamu byl a také se osobně znal s pracovníkem CIA odpovědným za vietnamské operace ještě z Prahy. Byly dohodnuty podmínky k ukončení bojů pro jednání již v roce 1968, kdy ale po nástupu republikánské administrativy byly obnoveny boje a jednání bylo zahájeno za stejných podmínek až po čtyřech letech a dalších desetitisících mrtvých na americké straně a milionech na straně Vietnamců. V roce 1973 přesto ministr zahraničí USA Kissinger obdržel Nobelovu cenu míru.

Jak se dnes dívají Američané na tuto válku? Když stále slyším v českém mainstreamu o »vlivném americkém senátorovi« McCainovi, který je veteránem této války a má na rukou hodně vietnamské krve, tak mě to dosti popuzuje.

Vietnamská válka vyvolala masové protesty. Milionové demonstrace v New Yorku, stávky studentů, hromadné pálení povolávacích rozkazů, emigrace do Kanady a Švédska jako útěk před mobilizací a neplacení daní. To byla role inteligence. Ale i přístavní dělníci odmítali nakládat transportní lodě do Vietnamu.

Senátor McCain byl ve Vietnamu nejenom účastníkem bojů, ale i zajatcem. Dnes se snaží ukazovat, ale i aktivizovat tu agresivní tvář Ameriky, a je třeba přiznat, že se mu to v rámci rusofobie do jisté míry daří. I za podpory jiných (i našich aktivistů). Nezapomínejme ani na McCarthyho a jeho antiintelektuální akce v době iniciování studené války a prohlubování nepřátelství.

Také jste měl příležitost zasáhnout do mírových ujednání po šestidenní válce, ale váš plán nebyl naplněn. Co se stalo, že k mírovým ujednáním nedošlo?
Zde je třeba uvést, že věc není tak jednoduchá, a to i v dnešní době. V roce 1967 arabské země připravovaly »konečný« útok na Izrael a provedly k tomu i organizační opatření (vyhoštění pracovníků OSN). Izrael preventivně zaútočil a byl úspěšný. Byl však obecně označen za agresora. Na jeho straně zůstaly jen USA, a ostatní svět Izrael odsoudil či zůstal neutrální (Evropa) pod jednotnou hrozbou přerušení dodávek ropy.

Za této situace bylo svoláno mimořádné valné shromáždění OSN hlav států, kde měl být Izrael označen za agresora. Byla to velmi ostrá akce SSSR vedená ke znásobení mezinárodního odsouzení USA. Dokumenty čs. delegace poprvé za mé kariéry ve mně vyvolaly fyzický strach z možného konfliktu. Proto jsem o vážnosti situace informoval písemně přímo vedoucího naší delegace, ministerského předsedu Jozefa Lenárta s poukazem na další závažné souvislosti, ve kterých USA i SSSR mají společné zájmy. Což je závažný důvod pro změnu ostře konfrontačního stanoviska. Musím uznat, že Lenárt pochopil mé argumenty, a to pro mne bylo výrazem podpory.

Po mnohahodinovém rozhovoru a rozboru situace s vedoucím sovětské zpravodajské služby on uznal argumenty, které měly dosud jejich prioritu, a učinil závěr: Pokusíme se o změnu našeho přístupu. Zde to ale nepůjde. Delegace sovětského MZV chce konfrontaci, nejsou schopni vidět souvislosti, Kosygin (předseda vlády a vedoucí sovětské delegace) je ekonom a nic nerozhodne… Jedinou cestu vidím vyargumentovat to s vedením rozvědky v Moskvě. O tom byla americká strana mnou průběžně informována a druhý den mi bylo sděleno sovětským kolegou, že Moskva mění postoj.

Podrobnosti jsou uvedeny v mé knize Špioni v diplomacii. Tak, jak jsem zmínil pozitivní a ojedinělý přístup CIA ve věci vietnamské války, tak zde na druhé straně to byla sovětská rozvědka, která změnila tehdejší sovětské nebezpečné stanovisko.

Celá záležitost vyústila v rychle dojednanou vrcholnou schůzku Kosygin–Johnson v Glassboro a v podstatě obrat ve vzájemných politických vztazích, i když na této schůzce nebylo možno uzavřít konkrétní dohody. Ale vlastní schůzka byla označena za změnu ve vzájemných vztazích a »nový duch Glassboro«, na který se konkrétně odvolával i Reagan s Gorbačovem při jednání v Reykjavíku.

Je sice pravdou, že k ujednání mezi Izraelem a Palestinci nedošlo a dodnes je část území Palestiny okupována, ale v podstatě opět byla tato hluboká krize překonána prostřednictvím zpravodajských služeb obou stran, i za pomocí služby naší.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že vaším osobním zadáním je obhajovat Ameriku, jakou jste poznal z 60. a pak 90. let, »kdy hledala cestu ke spolupráci a pomohla likvidovat bipolární svět«. A co současná Amerika, hledá cestu ke spolupráci?

Tato otázka je základní. Svět není již rozdělen bipolárně na ideologickém základě, ale je rozdělen uvnitř jednotlivých společenství států. Máme dvě Ameriky, Anglie i Francie, ale nemusíme chodit daleko - jsme rozděleni i v naší společnosti. K tomu není třeba hledat důkaz.

Kde je nyní tedy ta pomyslná dělicí čára? Je v samotné společnosti a jednotlivých lidech. Zde se odvolám na nedávno zesnulého Brzezinského, kterému jsem psal o nové možnosti dohovoru a spolupráci ve světě v současné době, a on mi uvedl silný protiargument, aniž by ho nyní ke konci svého života zastával: »A je společnost natolik inteligentní, aby si to uvědomila?« Zamysleme se… Ano, je to o inteligenci, a tím i schopnosti uvědomit si úskalí dnešního světa a vzájemnou, dnes již dokonce existenční závislost! Tedy nejenom inteligence, ale i charakter a morálka mají svoji váhu. Inteligence je schopnost chápat problém, ostatní atributy jsou nutné při jeho řešení.

Priority, i bezpečnostní, USA i Ruska jsou zcela zákonitě dnes totožné.

Které priority mají totožné?

Nešíření zbraní hromadného ničení; boj proti mezinárodnímu terorismu, organizovanému zločinu, drogám; nemoci; životní prostředí; ale i nutná spolupráce ve vědě a technice, dobývání vesmíru ad. Ani jedna velmoc nemá dostatek prostředků a schopností tyto problémy vyřešit samostatně. Zde je podstata a dnes již neměnná konstanta vzájemné závislosti. Jinými slovy nikoli tradiční síla a moc nás žene kupředu, ale je to vědomí naší bezmoci, která nemá bez vzájemné spolupráce východisko.

Z USA čas od času přicházejí zprávy o tamní rasové nenávisti, nesmyslném a zbytečném střílení černošských obyvatel policisty apod. Byl v této zemi rasismus překonán?
Choulostivá otázka, protože na ni není jednoznačná odpověď a netýká se jen Ameriky. Tam již není možno ani ve vysloveně »bílé« společnosti při hovoru zlehčovat Afroameričany, a také to nikdo nedělá, to spíš se tam vedou protipolicajtské vtipy, jako dříve u nás, ale zde je to vždy polish cop. Přesto smíšená manželství téměř nejsou a bydlí se většinou rovněž jenom odděleně.

Zde však je jistý sociální aspekt v životní úrovni, která má prvky i politické a lidskoprávní. My jsme nabádáni kritizovat Kubu, ale nikdo neukáže na statistiku úmrtí dětí do jednoho roku. Kde jsou USA, a kde je Kuba? Právo na život je totiž prvým a základním právem. Proto rádi poukazujeme na zacházení s různými jednotlivými »disidenty« a nevidíme státem organizované zabíjení formou agresivních válek. Nemusím uvádět případy, jenom bychom neměli zapomínat, že se jedná o upření základního lidského práva na život ne jednotlivců, ale tisíců lidí, a to soustavně. Vojenskou akci i válku lze vést jedině se souhlasem RB OSN. Jinak se jedná o agresi, státem organizovaný terorismus.

Máme ale i další společný problém, který je rovněž spojen se životem. Pro až hrůzný počet lidí lidská práva začínají a končí snídaní. Pokud ji nemají, příštího dne nedožijí…

Jak hodnotíte kroky prezidenta Trumpa, který se navzdory svým předvolebním proklamacím nachází v pevném sevření vojensko-průmyslového komplexu?

Je zajímavé si uvědomit, že před vojensko-průmyslovým komplexem jako první varoval Eisenhower při svém odchodu z funkce prezidenta, přestože termín zní, jako by vypadl z marxistické historiografie.

Trump je problém, a to i pro ten malý počet lidí, kteří předpokládali jeho volbu. Byl zvolen proto, že společnost byla zralá na změnu, ne po linii strany, ale společnosti samé. To jsou ty dvě Ameriky. A nyní jsme ve střetu, jaká bude další cesta. Hranice nejsou dány. Putin byl respektu hodný přítel, kým je dnes a bude zítra. Tak velký rozptyl však ve skutečnosti neexistuje, i když se tak prezentuje. Limity, jak jsem uvedl, jsou dány. Nakonec vzpomeňte na nutnou spoluodpovědnost a máte nakročeno k reálnému řešení. To je ale o naději, nemusím mít ještě dnes pravdu.

Nechci se ale vyhnout současné krizi v souvislosti s KLDR. Nechci také opakovat argumenty, zda je možný konflikt lokální, či dokonce atomový. Ten vylučuji a jsem rád, že mezi našimi komentátory nejsem sám. Podívejme se na celý problém s odstupem. Opravdu situace dnes přispívá k militarizaci našeho myšlení, a komu to nedochází, tak ho poučí aktivní média. Ani dnešní uměle vyvolaná rusofobie nemá jiný význam.

Již jednou se hovořilo, že svět je na pokraji atomové války. To se jednalo o kubánskou krizi. Stačilo pár telefonických rozhovorů Kennedy – Chruščov a byly staženy sovětské rakety z Kuby a americké z Turecka, a Američané slíbili, že nechají nadále Kubu na pokoji. Je to nyní padesát let. I tato hluboká krize měla pozitivní výstup.

Vietnam – snaha po ukončení koloniální války byla nakonec vedena dohodou připravenou zpravodajskými službami. Byla možnost, že šestidenní válka na Středním východě přejde ve válku globální. Nakonec pro Američany vznikl vietnamský syndrom, ale na druhé straně také Spirit of Glassboro a v krátké době velmi úzká spolupráce s pozitivními důsledky - uzavření smluv vedoucích ke stabilizaci vzájemných vztahů.

Jaké vidíte řešení situace na Korejském poloostrově?
Korea má několik fází řešení, ale formu, myslím, jen jedinou. Mír se totiž uzavírá s nepřítelem. Takže i tato cesta je daná. Ne proto, že to dnes říká Putin, ale i představitelé Anglie, Německa či Francie. Jiná cesta není.

Již jednou se řešila ostře podobná krize v oblasti. Končila téměř dohodou. V té době byl velmi aktivní v problému i náš současný ministr Zaorálek. Asi by si měl na tu dobu znovu vzpomenout…

Chcete mou předpověď? Pozitivem je, že tento problém je opět řešitelný jen vzájemnou a užší spoluprací a pochopením velmocí, kterým nakonec i ta problémová Korea porozumí. Co ale budou dělat ti, kteří napětí, vzhledem ke své nižší inteligenci, potřebují ke svému místu a životu?

Vzpomeňte si na mezinárodní »důvěrnou« konferenci organizovanou ministerstvem vnitra (rozvědkou) s Evropskými hodnotami o přípravě atomové války, tentokráte s Ruskem.

Již jste zmínil svou loni vydanou knihu Špioni v diplomacii s podtitulem Česká stopa při řešení krizových situací v mezinárodní politice. Já vidím takovou stopu například v činnosti naší ambasády v Sýrii…

Máte pravdu, naše pozice v Sýrii je univerzální a jedinečná. Proto má i svoji funkci při jednání. Však těch útoků v nedávnu proti paní velvyslankyni bylo dost.

Kdyby si lidé jako například pan Gabal, velký kritik naší syrské ambasadorky, přečetl Washingtonskou smlouvu NATO a jediný tam článek, kterým jsme se zavázeli k hledání mírových řešení (nic jiného se v ní nenabízí), tak by v tom směru mohl pracovat. Od něho se to ale nedá očekávat vzhledem k intelektuální nedostatečnosti. A ve svých důsledcích jeho antiamerikanismu.

V letech 1991-92 jste vedl čs. delegaci jako velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ve Vídni. Bezpečnost, spolupráce, odzbrojení - to jsou vaše trvalá témata, viďte.

K otázce OBSE a mému působení jsem se podrobně vyjádřil ve svých publikacích. Bylo to v devadesátých letech, opět v době, kdy se dalo něco dělat, protože to bylo období ukončení bipolárního světa a i ta problémová Amerika nepočítala s NATO, ale s OBSE jako nosnou organizací po zajištění mírových podmínek v Evropě. Proto to hromadné odzbrojování.

Proto naši neocons (válečníci) nebo postkomunistické státy přišly s teorií bezpečnostního vakua a útoky hlavně proti USA, že jsou to romantici, chtějí spolupracovat s Ruskem atp. Korunu tomu nasadil sám Václav Havel, který Američany označil přímo za zrádce, když nás nechtějí do NATO. A přirovnal je přímo k mnichovské zradě. A naše BIS z Clintona, tehdy kandidáta na prezidenta, udělala agenta KGB školeného dokonce v Praze, kterému nesmíme dovolit, aby se stal prezidentem. Však to americký Senát v Praze dlouho prošetřoval.

Všechno to byly nesmysly hochů kolem Havla, i když to jistou funkci plnilo. Nakonec se přidala Albrightová a hledal se intenzivně nový nepřítel – Rusko. Tato rusofobie má ale zákonitě charakter také antiamerikanismu, což konstatuje otevřeně i policy paper zpracovaný soukromou vysokou školou CEVRO na základě objednávky MZV!

Tyto závěry a doporučení jsou v protikladu k našemu závazku při vstupu do NATO, že se budeme snažit o předcházení sporům a jejich řešení budeme nalézat jenom jednáním a mírovou cestou v souladu s Chartou OSN.

A máte pocit, že ČR jako členský stát NATO dodržuje tento závazek?

Nejsem naivní, i ostatní členské země nerespektují tento závazek. Pak je ale vše v rozporu s původním posláním a záměrem NATO. Je nutno proto učinit opatření. Nic nám nebrání třeba ve svoláním konference do Prahy, která by provedla zhodnocení plnění tohoto závazku. Zde by byl prostor i pro naši rozvědku místo toho, aby pod hlavičkou vnitra organizovala protiruské shromáždění, na jejímž pozadí byla vyzvednuta hrozba dokonce atomové války s Ruskem.

Dnešní naše zpravodajská služba není vedena k odpovědnosti a plnění závazků ze smlouvy NATO! Nakonec je překvapivě stále začleněna do sestavu MV, coby přežitek z doby předlistopadových struktur.

Jak si představujete zajištění bezpečnosti světa? Komunisté navrhují pokračování tradic helsinského mírového procesu bez recidiv studené války a obnovení úlohy OBSE.

Vaší otázce dobře rozumím. Obsahuje i odpověď. Svět je multipolární s větší odpovědností mocností a společenských organizací, dnes to není jen OSN a OBSE, ale je nutno rozumět i podstatě BRICS a Šanghajské organizaci spolupráce. Jsou vedle OSN nejvlivnějšími organizacemi s velkým rozsahem spolupráce v oblasti politické, hospodářské, ale i vojenské. Mají ještě jednu zvláštní charakteristiku, která by neměla být opomenuta. Ve všech jsou členem Čína i Rusko, ale v žádné USA, Anglie, Německo či Francie. Tato izolace není věcí sankcí, ale vlastního vyřazení se z globální odpovědnosti.

Sám také vidím možnost aktivní účasti právě v OBSE, ale její oživení nemůže být doménou jen Ruska a levicových stran. Zde je nutný prostor zvláště i pro USA. Současné medializované trendy jsou dočasné a musí pominout. I proto nyní známí »válečníci« volají po spolupráci a dohodě. Ocitoval bych jen Kissingera: »Pokud se mělo rozšiřovat NATO, tak jenom o Rusko, a postkomunistické země měly zůstat v čekárně a svět by měl po problémech.«

Hledat pozitivní konstruktivní řešení není snadné v našem prostředí mediální fobie. Je to však reálná naděje, ke které nás nutí dnes již samotná existence.

Připomínáme si výročí španělské občanské války a vstup mezinárodních brigád do této války na straně republikánů. Heslo No pasarán! často opakujete i při glosování současné mezinárodní situace. Kde vidíte pro toto heslo aktuální využití?
Heslo slavné Dolores Ibárrury není heslem, ale podstatou bytí a problémů dnešní naší společnosti. Stalo se symbolem rovných pevných lidí. Znal jsem šéfa naší rozvědné školy Šterna – byl španělák a disident, Kriegla, také jako hledače tak nesnadné pravdy, za kterou se vždy platí. Hledali cestu pro společnost v celé její složitosti. Ano, byl Madrid a pak padla Praha. Pátá kolona zůstala i zde. Přidal bych na závěr k úvaze ještě jiné heslo z Dostojevského, který celý svůj život ve svých spisech hledal »člověka v člověku«.

Jste kritický vůči českému mediálnímu mainstreamu. Kde vidíte jeho slabiny?

Nemáme žurnalisty, ne nezávislé, v podstatě žádné. Proto volá i moudrý Bělohradský po novém disentu a dříve již zesnulý zkušený Vaculík nás poučil, že moc bývalé Strany a Vlády se vůbec nedá srovnávat s dnešní mocí peněz.

Monika HOŘENÍ

5 komentářů :

  1. Není co dodat. Skvělý článek.
    Díky.

    OdpovědětVymazat
  2. Také Pohlreich je prvotřídní strateg. Současna rozvědka má špatné zadání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Současná rozvědka stojí za velké h..o! Jsou to podpindosníci.
      Václav

      Vymazat
  3. Jo proti válce ve Vietnamu byly protesty protože se agresoři vracely domu v pytlích na mrtvoly. Teď usa válčí pomocí nastrčených figurek tak žádné protesty nejsou.

    OdpovědětVymazat
  4. Vědět, znát a s nadhledem myslet. Skvělá ukázka. Snažme se i v diskuzích.

    OdpovědětVymazat