Reklama

.

.

pátek 27. října 2017

Zbyněk Fiala: Čína je opravdu jiná

Zbyněk Fiala  
27.10.2017 VašeVěc
 

Těžko očekávat od sjezdu čínských komunistů, že odmítne pokračování socialistického modelu, který zatím podle všeho funguje a směřuje k „moderní socialistické mocnosti“. Co je tam vlastně socialistického? Kromě hegemonie strany, samozřejmě… Třeba upozornění generálního tajemníka Xi v úvodním projevu, podle kterého je odstraňování nerovností stejně důležité jako růst.

Na prezentaci čínské strategie, která je každých pět let svěřena sjezdu vládnoucí strany, komentáře reagují obvyklým způsobem - vidí bod zlomu, po kterém jde všechno dolů. Ale to se prorokovalo vždycky, co pamatuji. Mnohem věcněji uvažují investiční bankéři, kteří si všímají zrychlujícího se růstu domácí spotřeby a vzniku nových partnerství prostřednictvím Hedvábné stezky. Mne zaujalo zrychlení ve využívání obnovitelných zdrojů energie a přesunu k eletromobilitě. Čína zároveň trvá na svém socialistickém modelu, ale ten se liší od toho, co jsme tu měli kdysi.

Generální tajemník KS Číny řekl na toto téma hodně, zorientovat se v tom můžeme pomocí strukturovaného textu, který připravila agentura Xinhua.

http://news.xinhuanet.com/english/2017-10/19/c_136689812.htm

Moc se toho nedozvíme, počkejme na hlubší analýzy, které se teprve vynoří. Agentura Bloomberg však upozorňuje na větu, která mohla v mnohahodinovém projevu zapadnout. Generální tajemník Xi poukázal na výzvu, kdy „nevyvážený a nedostatečný rozvoj naráží na rostoucí požadavky lidu na lepší život“. Jinými slovy, odstraňování nerovností je stejně důležité jako růst. Objevil se nový klíčový parametr, podle kterého budou funkcionáři hodnoceni.

https://www.bloomberg.com/news/articles/2017-10-25/china-communist-party-s-new-leadership-lineup-what-we-learned

Současně Xi stanovil cíl, který je opravdu na dohled. Do roku 2020 mají být všichni obyvatelé venkova povzneseni nad hranici chudoby. Připomeňme, že před 40 lety byli chudí prakticky všichni. Čínská tempa odstraňování chudoby nedokázal nikdo zopakovat. Statistiky chudoby v Číně jsou posuzovány podle mezinárodního indikátoru v podobě denního příjmu zhruba pod 1,5 dolaru. Ve vesničkách, které žijí někde na okrajích a přežívají díky samozásobitelskému hospodářství, samozřejmě dolary nikdy neviděli. Tady pomáhají cílená opatření proti chudobě – přesun z chatrčí do moderních bytů a investice do pracovních příležitostí. Za tři roky tedy chatrče úplně zmizí.

Velká ekonomika, kterou Čína teď dobývá svět, vypadá samozřejmě jinak. Kam ta míří? Dejme chvíli slovo investičním bankéřům oslovených mým oblíbeným serverem Project Syndicate. Jsou to tvrďáci, ale v klíčových okamžicích musí vidět přesně.

https://www.project-syndicate.org/commentary/ccp-19th-congress-china-economy-by-jim-o-neill-2017-10

Jim O´Neill, někdejší šéf útvaru pro správu aktiv u Goldman Sachs, si klade otázku, jestli je mírný vzestup domácí spotřebitelské poptávky dostatečným motorem pro to, aby čínská ekonomika rostla i nadále tempy kolem 6 až 7 procent HDP ročně.

Odpověď je ohromující. Spotřebitelská poptávka přidala za jediný rok k nominálnímu čínskému HDP bilion dolarů a zvedne jej do konce roku na 12 bilionů, dvojnásobek toho, co tato země představovala roku 2010. Čína se tak posunula na dvě třetiny hospodářského potenciálu USA.

Pro srovnání, celkový přírůstek za těch pět let ve výši 2,58 bilionu dolarů je podle O´Neilla větší než celá ekonomika Indie. Čínská spotřeba tak nyní dosahuje poloviny spotřeby Spojených států, což je povzbuzující známka toho, že se globální ekonomika dostává z jedné své nerovnováhy.

Pokud pak bude růst spotřeby pokračovat dosavadním tempem, dostane se roku 2020 na 41,5 procenta HDP a nabídne další 2 biliony dolarů. Stoupáme tedy, nebo klesáme? „Z některých náznaků lze usuzovat, že čínská spotřeba může ve skutečnosti zrychlovat výrazněji.“

O´Neill se vyjadřuje i k významu projektu nové Hedvábné stezky. Přímo se dotýká 65 zemí, včetně Ruska a Indie. Ale podle autora jsou mnohem zajímavější geopolitické implikace projektu, než je jeho přínos zahraničnímu obchodu. Zlepšuje totiž vztahy účastnických zemí s Čínou a často i vztahy těchto zemí mezi sebou.

Indie se sice nezúčastnila květnové regionální konference účastníků projektu Jedna stezka, jeden pás, jak se oficiálně označuje. Avšak na zářijovém setkání zemí BRIC už indický premiér Narendra Modi byl a dohodla se tam zdrženlivost v řešení pohraničního sporu. Pokud je to počátek omezeného čínsko-indického sbližování, stezka může podle autora vytvořit významný politický milník.

Další investiční bankéř Stephen S. Roach, či přesněji bývalý hlavní ekonom investiční banky Morgan Stanley Asia, si rovněž všímá důrazu, který Xi na sjezdu KS Číny kladl na zmírňování příjmových nerovností.

https://www.project-syndicate.org/commentary/xi-jinping-political-report-19th-congress-by-stephen-s--roach-2017-10

Pozorně však sledoval také přístup, který je věnován identifikovaným „rozporům“. První je „rozpor mezi státem a trhem“. Xi ve své zprávě vyzdvihuje model smíšeného hospodářství, tedy kombinace státní i privátní sféry. Generální tajemník přitom považuje za nezbytné, aby ekonomiku vedly velké firmy s jedinečným konkurenčním postavením ve světě, a neupřesňuje, jestli mají být zrovna privátní nebo státní. Nerozebírá ani otázky chronického předlužení, které se ve státních firmách nahromadilo.

Další rozpor je mezi nabídkou a poptávkou. Roachovi se zdá – na rozdíl od O´Neilla – že spotřebitelská poptávka je v záměrech dalšího rozvoje upozaděna, najdeme ji až v hloubi seznamů priorit. Důraz kladou na produktivitu, inovace, ořezávání přebytečných kapacit a přesun k vyšší přidané hodnotě.

Roach nakonec vidí také napětí mezi cílem Nové éry a cestou, která k tomu vede. Soudí, že přes všechna oslavná slova je Čína teprve na začátku cesty strukturální transformace. Sektor služeb roste rychle, ale je stále malý s podílem 52 procent HDP. Vidí prostor i pro růst spotřeby nad současných 40 procent HDP. Je toho tedy hodně k řešení, ale vypadá to dobře.

Může tedy Čína jednou hrát roli klíčové velmoci? Spojené státy jí v tom zatím pomáhají. Už letos v lednu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu čínský prezident Xi využil obav, že nový americký prezident Donald Trump má tendence k izolacionismu a postavil se do čela obhájců globalizace. Jak uvedl, globalizace sama o sobě není zdrojem krizí. Není příčinou uprchlické vlny, tu způsobily války, konflikty a události na regionální úrovni. Ani mezinárodní finanční krize nebyla nevyhnutelným plodem ekonomické globalizace, ale důsledkem přehnané honby finančního kapitálu za ziskem a chabé regulace finančního trhu.

Globalizace je podle prezidenta Xi „mečem s oboustranným ostřím“, které působí i v čase poklesu. Zvýší napětí mezi růstem a rozdělováním produktu, mezi kapitálem a prací, mezi efektivností a příjmovou nerovností. Postihuje to rozvinuté i rozvojové země. Odhaluje slabiny procesu ekonomické globalizace, které je třeba brát vážně. Nic ve světě není dokonalé, ale musíme znát celý obraz. Mýlí se ten, kdo věci označuje za perfektní jen z úzkého pohledu vlastního zájmu, a stejně jako ten, kdo nad první chybou usoudí, že celá věc je k ničemu.

Čína usiluje o to, aby se globalizace prohlubovala, ale byla zároveň inkluzívnější a udržitelnější. To nepřijde samo. Naráží na nedostatky systému globálního vládnutí v oblasti ekonomiky, jako jsou bretonwoodské instituce nebo Světová obchodní organizace. Nejde jen o způsob fungování, ale také odpovídající zastoupení. Podle šéfky Mezinárodního měnového fondu Christiny Lagardeové 80 procent světového růstu už vzniká na nových trzích a v rozvojových zemích.

Z tohoto pohledu vyznívá celkem realisticky klíčové usnesení 19. sjezdu Komunistické strany Číny, že země zaujme postavení moderní socialistické mocnosti. Má to proběhnout ve dvou etapách po patnácti letech. Přirozeně, jde o vizi, takhle daleko nikdo nevidí. Ale vize nadcházející třicetileté cesty je důležitým nástrojem orientace společnosti. Charakterizuje ji sada přívlastků – Čína bude prosperující, silná, demokratická, kulturně vyspělá, harmonická a krásná. To poslední se vztahuje k mohutnému nástupu environmentálních technologií, ochrany krajiny a alternativních energetických zdrojů. Bude to obnovená krása země, která se zbaví dnešní zátěže pro životní prostředí.

Je to obrovský úkol, který nabídne strhující divadlo. Komentáře se dost zaměřovaly na to, jak to bude s tou demokracií, když myšlenky generálního tajemníka Xi Jinpinga (Si Ťin-pchinga) jsou takříkajíc tesány do skály v podobě zakotvení do samotných stanov KSČ. Nový stálý výbor politbyra navíc neobsahuje mladší tvář, kterou by stávající pravidla neposlala po skončení funkčního období do důchodu. Strana si přitom zachovává svou hegemonii, na opozici se tu nehraje.

Když se na to tedy podíváme naším pohledem, pořádně to drhne. Jenže pohled na nás taky není úplně povznášející. Kdo chce pronášet dalekosáhlá moudra, musí nejprve uznat, že Čína je opravdu jiná než my. Upozornil na to Marek Hrubec v rozhovoru, který jsem měl před časem v tlusté příloze o Číně v Literárních novinách. Je to společnost, která si zachovává kořeny konfucianismu a vybírá vůdce meritokraticky.

Podle pravidel práce s kádry se vybírají lidé, kteří už opakovaně prokázali schopnost vést. Ukazuje to názorně grafika, ve které agentura Bloomberg zachytila životní dráhy 70 minulých členů politbyra.

https://www.bloomberg.com/graphics/2017-china-party-congress/

Hlasování sjezdu výběr vedoucích činitelů jen potvrzuje. Nějaké výměnné obchody regionálních delegací v kuloárech, na kterých to stojí a padá u nás, tu neznamenají nic. Ostatně Čína v tom není v Asii osamocená a v procesu revolučních změn – těžko nazvat čínský vývoj jinak – se to osvědčilo. Stačí to srovnat s Ruskem, které se dlouho vzpamatovávalo ze své pseudodemokratické epizody za Jelcina.

Má to své slabiny, ale náš systém také. U nás je demokracie svatá, ale teprve nad výsledkem hlasování se rozhoduje, zda bude brán vážně. Vyhrát smějí jen ti naši. Ještě lepší reklamu na demokracii představuje příklad Spojených států. Tam ani rok po volbách neustává pobouření, že lidi neustoupili zájmům koalice velkých peněz a tajných služeb utržených ze řetězu. Místo rad do Číny (nejlépe zabalených do tibetské vlajky) tedy vezměme koště a zameťme před vlastním prahem.

- - -

8 komentářů :

  1. Dík za článek!

    OdpovědětVymazat
  2. V našich médiích jsou o Číně jen povrchní a nepodstatné informace. Ale proč? Je to zájem TV redaktorky, ředitele TV, nebo někoho jiného? Neobjektivní a jednostranné informování médii není ve veřejném zájmu. Třeba se to nyní změní. Z 1,4 mld. obyvatel se za uplynulých 35 let podařilo vytáhnout z chudoby 700 mil. lidí. Kdyby se to podařilo v Jižní Americe, Africe a jinde, nenastala by masová migrace. Čína má dnes 22 tis. km rychlostních železnic s rychlostí 350 km/hod. U nás se plánují první kilometry těchto koridorů v roce 2040. Vedle levného a podřadného zboží, které dovážíme, je Čína výrobcem špičkové techniky a technologií, včetně jaderných elektráren (např. pro Velkou Británii, Indii aj.). V době nadnárodního kapitálu a korporací, neprůhledných investičních fondů je zcela nesmyslné a nemožné najít rozhodujícího vlastníka. Čína jako velký světový investor s obrovskými devizovými rezervami a pohledávkami má ve stále větší míře zastoupení po celém světě. Naším největším obchodním partnerem je Čína, zprostředkovaně přes Německo, pro které jsme subdodavatel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jako kolonie dodáváme subdodávky, Německo kompletuje, kasíruje s podstatně větší marží a zdaňuje u sebe. Jo, to jsme to dopracovali!!! Díky Hejvlovi, díky Klausovi a jejich slavným kamarilám!

      Vymazat
  3. Ano, Čína je fakt jiná! Tak to s úctou, prosím, respektujme! I oni respektují náš demokratický bordel.

    OdpovědětVymazat
  4. Čína za svůj vzestup vděčí kapitalismu, který za honbou velkých zisků přenesl skoro veškerou výrobu do komunistické Číny. Následky takového činu kapitál nepálí, pouze jen pravičácké režimy západu.
    Protože kapitál je kapitál a zisk je zisk. Ztráty, nezaměstnanost, bídu, bezdomovectví pak musí, nebo i nemusí, řešit stát.
    A že by Čína takových výsledku nedosáhla nebýt tamní komunistické strany, je nepochybné.
    Státní kapitalismus se nehodí do všech zemí. Ty jsou většinou pod knůtou globalkapitálu a židobank.
    A tak žijeme v buržoásní demokracii, s každoročními volbami, s třiceti stranami, hnutími a nesehnutími.
    Málo chleba, hodně her.

    OdpovědětVymazat
  5. kolega z práce tam právě je.prý blokovaný google apod. ale zase aktivní senioři apod. těším se na jeho postřehy

    OdpovědětVymazat
  6. Holt, vzato z pohledu dlouhodobého vývoje, čínské vedení umí řídit velmi velkou zemi, naše už neumí ani 138x menší.
    Naše tradiční "zavedené" politické strany styďte se. A rozpadněte se.
    Děda.

    OdpovědětVymazat