Diskuse o presidentu Havlovi musí lišit nejen, co zamýšlel, ale co způsobil

Jiří Jaroš Nickelli
14.11.20174 ČeskéNárodníListy
 
Dosavadní diskuse a knihy o zesnulém presidentu Václavu Havlovi postrádají toto základní rozlišení. Všechny díla o panu Havlovi, vydaná v Česku, mísí kritéria posuzování jeho osoby tak, jak je oblíben či nenáviděn u svých autorů.


 Setkáváme se s širokým spektrem názorových stanovisek – od nekritické, téměř středověké oslavy, ne nepodobné životopisům světců, až po tvrdé filipiky založené na zlých faktech, které však přičítají jeho činy jen zvláštnostem jeho osobního života. Ostatně v současnosti se rozmohl nešvar „psychologismu“ v moderní historiografii přímo živelně – v našem prostředí o různých oslav Habsburků až po omluvné „psychologické studie“ Hitlera a nacistů. Objektivní historik positivista takto pracovat nesmí. Psychologismus sice zaručuje popularitu a barnumskou reklamu autorům, leč pro poznání podstaty činů to nestačí. Zvláštní kapitolu v tomto zájmovém perimetru autorů tvoří díla osobních přátel dotyčného - klasický příklad poskytují díla Edy Kriseové, Karla Hvížďaly atp. Na druhé straně existují životopisy presidenta Havla, které sice popisují psychologii presidenta, ovšem pokoušejí se dávat ji do souvislostí společenských a politických. Do této kategorie spadá třeba práce Jana Bauera, nebo známá monografie australského filosofa. Ty se blíží historické analýze daleko přesněji.

Jestliže po mnoha letech od působení Václava Havla v československé a pak v české společnosti (troufám si stále užívat označení klasické pospolitosti zdejších dosud hlavních národů, což mi zajisté omlátí o hlavu protivníci) vznikají vášnivé diskuse o jeho osobě,vlastnostech a o jeho působení jako chartisty, jako tribuna převratu,jako politika a nakonec i státníka.

Tyto diskuse – pomineme-li často folklórní vášně a barnumské formulace vhodné pro bulvár – ovšem nepostrádají zrna reálné pravdivosti. Považujeme-li za historickou pravdu souhlas doložených reálných fakt s jejich prezentací.

Václav Havel totiž nesporně jak svými činy, tak svými výroky, které se v posledku staly předmětem vášnivé diskuse, reálně rozdělil lid českých zemí, respektive český národ i příslušné menšiny zde žijící. V současnosti se mu veřejně vytýkají právě jeho výroky, které vyslovil za éry politického převratu, jehož tribunem a nakonec státníkem se stal. Toto je historický fakt, který nemůže popřít ani obdivovatel, ani odpůrce pana Havla. Pan Havel se ke společenské realitě země mnohokrát vyslovil a zaujal stanoviska, která později změnil či nesplnil. Klasický příkladem jsou výroky o tom, že nás komunisté straší nezaměstnaností, bídou a sociálním rozvratem, nebo výrok o tom, že se nikdy nesmíme stát součástí žádného vojenského bloku. Všichni víme, že se stal opak. Pokud se pan Havel necítil dosti silným, aby své výroky podložil činy nebo alespoň úsilím o nápravu, neměl takto postupovat.

Zajisté si čtenář všiml, že tu používám sousloví „politický převrat“ v souvislosti se společenskou změnou roku 1989. Zásadně totiž odmítám jako nepravdivý a zavádějící termín „sametová revoluce“. Pojem revoluce se totiž podle historické vědy vztahuje k úplně jinému fenoménu, než tomu, který proběhl u nás roku 1989. Nejen podle mne, ale i podle jiných badatelů, šlo nikoli o revoluci, ale o garniturní politický převrat, ne nepodobný latinskoamerickým převratům. S tím souvisejí i nesmyslné termíny „barevné revoluce“. O žádné revoluce nikdy nešlo – šlo o garniturní mocenské převraty, často doslova o palácové převraty. Tyto terminy současní politruci moderních dějin užívají k ohlupování širokého občanstva.

Než zpět k panu Havlovi. Podle mne nelze z pouhých osobních vlastností pana Havla vyčíst jeho roli jako politika a státníka. Školním příkladem jsou tzv. „Benešovy dekrety“, tj. dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění. Václav Havel s nikdy k dekretům nikde – pokud je známo nevyslovil přímo a nehodnotil je. Tvrdil jen, že on se k nim vyjádří tehdy, až bude chtít on a ne nikdo druhý. Ten případ ovšem nikdy – pokud je známo – nenastal. Posléze ovšem pan Havel v roli presidenta státu učinil něco, co bylo, je a bude navždy v přímém protikladům k presidentským dekretům let 1940 -1946. Učinil něco, co bylo je a zůstane navždy v protikladu s povinnosti každého státníka, který se považuje za předáka československého státu a jeho nástupníka českého státu. Učinil omluvu alias sudetským Němcům. Nejen jako politik, ale i jako státník českého státu učinil něco, co je naprosto nepřijatelné z pozice hájení československé a české moderní státnosti. Tímto osudným – a z hlediska politické morálky naší státnosti i ostudným – činem způsobil politickou lavinu zahraničních i domácích útoků na samu podstatu české novodobé státnosti. Již jen z tohoto hlediska musí být považován každý obhájce presidenta Havla za těžkého bludaře, který odpírá české státnosti od roku 1918 podnes, kdy příští rok máme slavit 100.výročí I.ČSR. President Havel svou tragickou omluvou nejenže pozvedl z prachu dějin odsunuté alias sudetské Němce a postavil je z role zrádců a rozvratníků ČSR do role obětí, ale zpochybnil tím i samu podstatu národně osvobozeneckého boje za obnovenou republiku, a de facto i celý její vznik od roku 1918! Tím otevřel jakousi pseudolegitimitu útoků na zejména Benešovu republiku a na Beneše samého, což dopracovali jeho diadochové – pan kníže, pan Bělobrádek a zejména pan Herman. President Havel tímto činem otevřel Pandořinu skříňku sudetských větrů proti české státnosti vůbec, a podal nepřátelům ČSR „kladivo na čarodějníky dekretů a odsunu“, přičemž mlčky popřel mezinárodní úlohu antifašistických velmocí s postupimskou a pařížskou dohodou o odsunu a majetku sudetů. President Havel jakoby počal dějiny ČSR rokem 1945 a pominul soustavnou státozradu čs. Němců počínaje nikoli rokem 1945, nikoli rokem 1938, nikoli rokem 1933, ale rokem 1918! Těmto Němcům byla ČSR trnem v oku od samého počátku (s výjimkou intermezza jisté spolupráce s Čechy 20.let) a tento dějinný fakt president československého a později českého státu popřel svým politický činem! Jakoby se postavil do role novodobého Háchy a Jaksche – a objektivní historikové jej takto jednou musí hodnotit!

Odtud pramení i spor presidenta Zemana s kandidátem presidentství knížetem, jenž neuváženě prohlásil v předvolební debatě před celým národem, že by dr. Beneš dnes měl být za odsun postaven před Haagský soud (!) – a právě tím zničil svou kariéru a byl zatracen voliči na hnojiště dějin. Dodnes tento jeho čin obhajují pouze historičtí idioti a kutí nepřátele čs. státnosti. O to zuřivěji hájí pana Havla dnešní koryfejové sudetů, jako pan Herman, jenž blábolí nepravdivou mantru o tom, že dekrety a odsun představují „etnickou čistku ve stínu Moskvy“, což je jen další historický idiotismus, jak sezná každý, kdo studuje poděkování Mezinárodního červeného kříže ČSR za humanistický odsun, a kdo studuje ústavní dekret 33 a ostatní dekrety 5, 12, 16, 100, 108 a další.

Stejně se to má s Havlovým postojem k agresi NATO vůči Jugoslávii. Agrese NATO a USA vůči státu, jenž nikomu neuzmul ani metr cizího území, pod záminkou hodnou hitlerovské argumentace o jakémsi „utrpení porobeného etnika Albánců“, přičemž jediným skutečně pronásledovaným etnikem byli sami Srbové (!) dějiny musí odsoudit – a již se to i stalo na tribunálu mezinárodních právníků o protijugoslávské agresi. Dnes, kdy i haagský „Klokaní soud“ (Cangaroocourt) byl donucen uznat po letech nevinu tragicky usmrceného presidenta Slobodana Miloševiče, se stále u nás obhajuje Havlův výrok z Le Mondu z dubna 1999, o „humanitárním charakteru bomb“ na Jugoslavii (!). A opět proti historické realitě, proti faktům, svědkům, fotografiím a filmům o hyenistickém útoku olbřímího letectva NATO na bezbrannou zemi Jugoslávii, proti našim osobním poznatkům z tehdejší Jugoslávie (sám jsem očitým svědkem těchto hrůz a mám video i foto následků bombardování), se opět melou lži a nesmysly tibetského mlýnku pana Hermana o tom, že bylo nutno zastavit jakýsi „fašismus Miloševiče“(?). Všichni obhájci výroků pana Havla, který dokonce překročil mezinárodní pravidla a nezván vládou Jugoslávie vstoupil na území Kosova (!), neuspějí před soudem dějin.

Proto je vždy nutno zkoumat nejen Havlovy hry, chartistické výroky, prezidentské sliby, ale též i jeho vlastní činy a výroky ve funkci státníka. Obecně to platí pro všechny osobnosti politiky. Jednou tak bude zkoumán nejen pan Havel, ale i jeho nástupníci a obhájci.


Dr. Jiří Jaroš Nickelli,
Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice