Reklama

.

.

pondělí 13. listopadu 2017

Polistopadové epištoly, kacířské úvahy I

Stanislava Kučerová
13.11.2017  ČeskéNárodníListy

I. Paměť národa
Česká minulost má vedle dimenze národní i výraznou dimenzi sociální. Obě jsou dnešním vedoucím silám přítěží, a proto je všemožně z historické paměti vytrhávají. Co zbude v prožitkovém obsahu naší identity, je-li paralyzována jak složka národní tak sociální?


Sledujeme-li procesy českého národního obrození od konce 18.stol (r.1781 bylo zrušeno nevolnictví), neujde nám, že naše vlastenectví je lidové a plné pochopení pro strádání těch chudých a nejchudších. Vždyť to jsou potomci bývalých nevolníků, kteří usilují o osvobození vlastního národa z područí. Křísí jeho jazyk, kladou základy literatuře, historii, divadlu, vědě, výtvarnému umění, politice a dávají všechny „silky a silečky"(Palacký) do služeb rodné zemi a jejímu lidu. Vlast a národ jsou cílem jejich snažení, vlasti a lidu se má dostat svobody a samostatnosti, novodobých práv a svobod. Za demokratické ideje se - s nezdarem - bojuje na barikádách r.1848. Uzákoní je až Národní shromáždění Československé republiky po převratu 28. října 1918, zakotví je první Ústava ČSR z r.1920.

Po selském stavu (robota zrušena r.1848) se hlásí o svá práva i dělnictvo. Dělnické hnutí sílí a diferencuje se názorově zejména ve 3. třetině 19. století. Od podpůrných a vzdělávacích spolků profiluje se tu řada sociálně politických směrů, programů a koncepcí, mezi nimiž nejvlivnější místo zaujme program sociálně demokratické strany, dovolávající se marxismu, učení o socialistické (komunistické) přeměně společnosti a zrušení všeho bezpráví. Nastaly však spory o to, která cesta k uskutečnění programu je správnější, přiměřenější a účinnější, zda radikální revoluce nebo postupné parlamentní reformy. Spory nabývají na prudkosti a přenášejí se i do 20.stol. Dlužno říci, že jak otázka národní tak otázka sociální hýbaly našimi dějinami a že v dobách zápasů s cizí mocí bylo žádoucí navzájem se spojovat, nikoli oddělovat.

Připomeňme si několik myšlenek T.G. Masaryka z přelomu 19. a 20. století. V „České otázce“ čteme: „Sociální otázka není pouze otázkou dělnickou, jako r. 1487 (utužení nevolnictví, pozn. SK) nešlo pouze o otázku selského lidu. Sociální otázka není otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech…“ V „Ideálech humanitních": „Na konci 18.věku byla prohlášena práva člověka…ve jménu jich se hlásá i požaduje volnost, rovnost, bratrství. Bratrství - tento požadavek humanitní a sociální je základem socialismu …Ve jménu člověčství se žádají práva politická (všeobecné právo hlasovací) i práva hospodářská (rovnost hospodářská, to znamená komunismus… idea se během času mění…také komunismus může být chápán a prováděn velmi rozmanitě).“

Masaryk souhlasil s marxismem v kritice liberálního kapitalismu. Nevycházel ovšem z ekonomické teorie společnosti, také dialektika a materialismus mu byly cizí. Přesto marxismus nepokládal za věc odbytou a nepotřebnou. V tlaku levicových společenských sil na vládnoucí systém spatřoval významný pozitivní vliv na prohlubování demokracie.

„I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a zvláště v hmotné a duchovní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své - ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.“(Sociální otázka,1898). Těmi nedostatky Masaryk mínil nedostatek kritického realismu, demokratismu a humanismu.

Ideologové marxistické levice (po r.1917 ideologové bolševického marxismu-leninismu) místo aby hledali mezi demokraty spojence, pronásledovali „úchylkáře“. Místo aby rozvíjeli ideje národní, mezinárodní i celosvětové jednoty a součinnosti v zápase o pokrok, izolovali se ve vlastní doktríně, urputně dbali o „čistotu" kanonizovaného učení, nevraživě střežili poučky-dogmata a nepřipouštěli sebemenší vybočení ze závazné „linie", kterou pro daný časový úsek stanovilo usnesení nejvyššího stranického orgánu. (Tak jako kdysi církevní sněmy určovaly, co se smí a co se nesmí věřit, co je kacířství, o co dbá inkvizice a za co hrozí zatracení …) Ať již z upřímného přesvědčení, ať z žárlivosti, osobní rivality a nepřátelství, vedoucí ideologové označovali kdekoho „napravo" či „nalevo“ hanlivými nálepkami, rozhořčeně odhalovali rozmanité „úchylky“ a „úchylkové-ismy“ (reformismus, revizionismus, sociálpatriotismus, oportunismus…). Odmítli přirozeně i „maloměšťácký etizující abstraktní humanismus“ Masarykův a Benešův.

Obecně lze říci, že tyto sektářské a doktrinářské tendence, podezřívavost a nesmiřitelnost přispěly k diskreditaci hnutí a odpudily nejednoho potenciálního spojence. Jen z nesouhlasu s nesnášenlivou výlučností „jediných spravedlivých“ a s jejich uzurpovaným monopolem na hájení práv pracujících napsal např. K. Čapek svůj článek „Proč nejsem komunistou“, ačkoliv ani v nejmenším neměl v úmyslu hájit kapitalismus. „Jedno je už téměř jisto: že hospodářská mizérie u nás, jako všude, je následkem rozkladu kapitalistického liberalismu a že to jediné, co nemůže přinést nápravu, je politika, vedená kapitálem.“ (LN 1.5.1935)

A přece existuje vynikající pozitivní tradice z doby, kdy komunisté překonali všechen stranický a ideologický partikularismus a vyhlásili program jednoty a spolupráce všech demokratických sil v národě. Stalo se tak v době smrtelného ohrožení demokratického Československa Hitlerovým nacismem koncem 30.let a v době 2.války světové. Se spojenci, bez ohledu na světonázorové či politické přesvědčení, vedli komunisté společný zápas, hlásajíce, že jen v jednotě je naše záchrana a že zájmy každého jedince a zájmy společného boje jedno jsou.

Právě dík jednotě demokratických sil i ve světovém měřítku se podařilo nacismus porazit. Nadšeně jsme přivítali Den vítězství 9.května 1945, příchod Rudé armády i vlastních vojenských jednotek, které bojovaly v zahraničí. Tehdy se opět spojil zřetel na dobro národní i sociální. Vzdali jsme čest autorovi sborníku „Milujeme svůj národ" (J.Fučík). Souhlasili jsme se snahou Z.Nejedlého stát se „Dědici národních tradic". Velká většina národa přijala s nadějemi budovatelský poválečný program a věřila, že se podaří předválečnou demokracii zdokonalit ve smyslu sociálním. Sociální otázka měla být vyřešena způsobem, který již ve 20.letech schvaloval T.G.Masaryk a který nyní, po 2.světové válce, zdůvodňoval president E. Beneš jako „socializující demokracii". Předpokládal, že cestou rozšíření funkcí státu ve věcech hospodářských a sociálních dojde k zespolečenštění finančnictví, těžkého průmyslu a zemědělské velkovýroby. (Ostatně k podobným reformám přikročily i vyspělé západní státy, např. Francie a Anglie. (Viz E. Beneš, Demokracie dnes a zítra,1948.)

R.1946 volilo 40% obyvatel KSČ, slibující vlastní, československou cestu k socialismu. Nikdo tehdy netušil další vývoj, odklon od demokracie, politické omyly a chyby, nezákonnosti, přečiny a zločiny, kterých se někteří protagonisté strany a vlády po roce 1948 dopustili. Historici určí míru vlivu kompromitující neomezené moci samé a sebezáchovných akcí v nové, tentokrát „studené“ válce. Znovu ožily staré nešvary dělnického hnutí a marxistické strany, nesmiřitelné doktrinářství a sektářství. Přišla „perestrojka a glasnosť" příliš pozdě? Východní blok ve „studené válce“ neobstál, zhroutil se. Občané Československa se však neradovali dlouho z osvobození ze závislosti na sovětské velmoci. Stali se závislými na jejich soupeřích. „Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím" (N. Chomský) a tak se stát Čechů a Slováků – podobně jako státy Východních a Jižních Slovanů – rozpadl. Noví vládci světa považují za vhodné „udržovat geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“ (Z. Brzezinski).

V nových podmínkách po r.1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla „vyřešena“ rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzivou proti pozitivním tradicím národního dějepisu. A jak je to s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 (někde dokonce o 50) letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu. Rovnítko se klade mezi Marxův „Kapitál" a Hitlerův „Mein Kampf", svědectví o ideové nehoráznosti. Hrubě propagandistická „Černá kniha komunismu" Stalinův režim prezentuje jako dokonce větší zlo, než byl Hitlerův nacismus. Přenechám historikům, aby zkoumali specifika obou režimů. Poukážu jen na rovinu, v níž jsou oba režimy protikladné, a to je ideový program nacistického a komunistického hnutí (a státu) a na tento program navazující motivace straníků či sympatizantů a podpora, jíž se oběma dostávalo od těch či oněch společenských vrstev a kruhů.

Mezi nacismem a socialismem (komunismem) je zásadní kvalitativní rozdíl v hodnotové orientaci.
Zatímco ideje socialismu (komunismu) jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že nacisté a komunisté jsou stejně (ne)vinni, když „kolaborovali" se svými režimy. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit „Novou Evropu“, v níž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. Nacismus byl od samého počátku založen na zločinné rasistické doktríně, bezpráví měl ve stranickém a státním programu. Socialistický (komunistický) program naproti tomu vycházel z koncepce lidských práv a svobod. To ovšem nezabránilo jeho diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím ovšem nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.

Po roce 1989 ovládl naši ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle nejen všechny členy bývalé KSČ a dnešní KSČM, ale i všechna socialistická, sociální, sociálně nápravná hnutí. Veškerá společenská kritika, levicoví intelektuálové, moderna, avantgarda, všechny reformní ideje, co jich bylo u nás i v zahraničí, jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc nikým neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která „vyřeší všechno“. Jde o masivní propagandu v zájmu celosvětového kapitálu. Její součástí u nás má být i „Ústav paměti národa“, „Ústav pro studium totalitních režimů“.

Paměť národa? Ano, tisíckrát ano, jde-li o popularizaci našich dějin proti všem falšovatelům v cizích službách. Ale dnešní samozvaní odpůrci zapomínání nejsou ani v nejmenším strážci našich kulturních tradic. Nenavazují na odkaz těch našich předků, kteří obětavě pracovali na „národu roli dědičné“. Chtějí jen do nekonečna připomínat, účelově evidovat a registrovat všechna vybočení, která provázela pokus o socialistické zřízení v naší zemi, zamlčujíce přitom předpojatě všechno dobré, co tento pokus širokým vrstvám společnosti přinesl. Chtějí nás naopak historické paměti zbavit. Naučili jsme se vidět smysl svých dějin v zápase za více svobody, více spravedlnosti a více humanity pro vlast a její lid. To se ovšem nekryje s antikomunistickým programem hanobit ideály socialismu, dnešní komunisty ostrakizovat a izolovat, činit je dědičně a neodpustitelně vinnými za všechno zlé, čeho se jejich předchůdci dopustili, ačkoliv se za to opakovaně omluvili a svými skutky dokazují, že chtějí hříchy minulosti napravovat, respektujíce pravidla parlamentní demokracie. Ale ta pravidla právě antikomunisté nectí. V rozporu nejen s demokratickými zásadami, politickou kulturou, ale i prostou lidskou slušností dávají najevo okázalé opovržení komunistickými vyvrženci, s kterými „se nemluví“, s nimiž se oni – elita – nezahazují a nekompromitují a jejichž tradiční symboly práce – srp a kladivo – dokonce zakazují. Oprávněná kritika historických vybočení některých byvších komunistů (ale ano, poctivou prací je stále zapotřebí je napravovat) je zneužívána k zastírání přítomných antisociálních snah. „Paměť národa“ je klamavá fikce, zavádějící a podvádějící.

Chování dnešních antikomunistů nám přitom není nepovědomo. Povědomá je jejich urputnost, jejich intolerance, fanatismus, nesmiřitelnost „jediných spravedlivých“, inkviziční posedlost a rozdmýchávání pomstychtivosti. Takto se má jejich přičiněním scvrknout program národa, který spolu s Masarykem chtěl mít „demokracii stále se reformující“? A proč máme mluvit o sociální otázce ve světě, který směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž každé 4 vteřiny umírá hladem 1 člověk? A proč se pro ekonomické zisky a prosperitu nedaří řešit ekologické problémy, o etických a estetických nemluvě? A proč se i mnozí sociální demokraté podílejí na obnově kapitalismu „bez přívlastků“, proč se dnes slovem „reforma“ paradoxně označují opatření antisociální povahy a proč politologové říkají: „Není žádné spravedlnosti, pravidla určuje ten, kdo je mocnější“.?

Problémy demokracie v současném globalizujícím se světě, ovládaném anonymní megamocí, nevyřeší nepřestajné rekriminace minulých činů a přečinů. Je na čase znovu stmelit všechny demokratické síly k ochraně kontinuity dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných. Jsem si jista, že kdyby dnes psal Karel Čapek své články, napsal by vyznání a výzvu na téma "Proč nejsem antikomunista".

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. 

28 komentářů :

  1. Kolegium Paměti národa:
    http://kolegium.pametnaroda.cz/wp-content/uploads/Seznam-clenu-2017.pdf

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkný článek Česky řečeno protičeští havloidi.

    OdpovědětVymazat
  3. Obávám se, pane Dvořáku, že zveřejnit článek Stanislavy Kučerové na NR znamená házet perly sviním. Však tu ty jejich reakce brzy budete mít...

    Kokotko

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 0:33-Myslíte Vám,ty perly? Pokud vím, paní Stanislava Kučerová horuje pro "žít a nechat žít"! Jen výklad Váš je jiný, než "žít každý na svém písečku(pokud možno)".

      Vymazat
  4. Celej clanek uz je mimo misu..Vohanet se masarykama a capkama a demokratickama je uz davno pryc..

    OdpovědětVymazat
  5. Když nejste schopen, asi samozřejmě, psát česky tj. s diakritikou, tak nepřekvapí ani nespisovná forma vašeho projevu. Představa, kam se lze s vámi a vám podobnými dopracovat je dost děsivá. Ale i tak, opovážím se zeptat, čím se tedy ráčíte „vohanet“ vy, když už navštěvujete převážně opoziční WEB?

    OdpovědětVymazat
  6. Drahá doktorko,
    žijete zřejmě v omylu.
    Fašizmus se nikdy porazit nepodařilo!

    Druhá světová je jen vyhranou bitvou ve válce tisícileté, svaté.

    Stejně tak jako jste se zmínila ve svým článku o vzniku komunismu, Marxovi a jiných ,
    opomněla jste se zmínit kde se tady fašizmus vzal...
    Generátorem fašizmu je Vatikán a papež.
    Stejně jako katolická církev svatořečila Hitlera,
    svatořečí našemu zániku*

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za napsané. Ano, demokracie je vázána na sociální spravedlnost, mimo ní neexistuje a pokud si kapitalismus tento přídomek přisvojuje, tak právě jen k ohlupování lidí. Nevím, kdy bylo větší spoutání občanů EU byrokracií a implemetovanými rozkazy Bruselu.

    OdpovědětVymazat
  8. Pane 2:12, nic z naší historie není dávno pryč. Naopak je potřebné se v naší historii stále poučovat a hledat pozitivní a silné okamžiky. Jen tak se může národ udržovat. Váš pesimismus myslím pramení z neznalosti. Čtěte si Masaryka a Čapka pokud se nechcete vracet k Palackému a Komenskému, který nás například poučí o chování cikánů, nebo mohamedánů. Berte poučení od těchto osobností našeho národa a možná změníte svůj názor na vliv naší historie na současnost a na naše možnosti.
    Paní doktorko, děkuji vám za tento článek jakož i za všechny předchozí.
    Děda Vašek

    OdpovědětVymazat
  9. Skvělý článek! Zbytečné cokoliv dodávat.

    OdpovědětVymazat
  10. Romány nečtu. Jen malá poznámka. V revolucích jde většinou o "buď a nebo". Nějaké takové trochu sem nebo tam se vždy vymstí. Platí to samozřejmě pro revoluce, a ty jsou jen zdola. Tam to bez krve nejde.
    Ten "samet" byl jen předání moci, mezi přáteli, Ukomunisty a buržousty.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesná rána. T

      Vymazat
    2. "Ukomunisty a buržousty", které spojovala jedna etnická pospolitost. Proto první zákony zakazovaly uvádět národnost(před restitucemi).

      Vymazat
    3. 18:32
      Které zákony - ?

      Vymazat
    4. 18:50-např. OP nesmí obsahovat údaj o národnosti, jak je to v rodném listu nevím.

      Vymazat
    5. 20:36

      Především nerozumím tomu, co je na tom špatně, že v OP nebo jiných dokladech, kterými se mj. vykazuje státní příslušnost, není národnost? Kromě toho, pokud vím, před rokem 1989 to v uvedených dokladech nebylo jinak.
      Proto pořád ještě nerozumím, o jakých "prvních zákonech", které - jak výslovně tvrdíte - něco "zakazovaly", tu vlastně mluvíte.

      Dokážete, prosím, jednoduše a srozumitelně vysvětlit, co svým tvrzením vlastně chcete říci?
      A taky: co je to ta "etnická pospolitost" a jak souvisí s restitucemi?
      Děkuji -

      Vymazat
    6. Anonymní 14.listopadu 2017 21:10

      Vážený, to jste fakt nepochopil, že poněkud přitroublý pan Povolný by byl rád, kdyby existovalo něco, jako průkaz o arijském původu??
      Jelikož je to ale jemnocitný sráč, netroufne si říct to na plnou hubu, jako to dělají jeho spolubojovníci.

      Kokotko

      Vymazat
    7. 21:10 Pan Povolný není až tak přitroublý, jako je pohodlný myslet. Je mnohem jednodušší hodit všechno na jisté "etniko", než se dobrat skutečných pachatelů toho, co nás všechny štve. Že tím sedá na lep právě těm lumpům mu vůbec nedochází.

      Vymazat
    8. Kokotko a spol., budu-li mluvit pravdu přímo, budu mazán. Ano, jsem slovanského původu, o vašem také nepochybuji. Zkusme tedy pravdu. "Výmarská republika" 17% vašich ve vládě, VŘSR dvojnásob, naše sametová "nemlich" tak. Je vás tolik poměrově, jste tak chytří, organizovaní? Jinak v OP papírovém, byly tyto údaje(nár. a přísl.) oboje.

      Vymazat
    9. 10:11

      Zkusme tedy pravdu:
      Jsi zasraná antisemitská svině.

      Vymazat
    10. 10:30- to má být protiargument? Jak příznačné. Když už, tak antisionistická a ta má oporu ve Starém zákoně, který přece platí, jako modlitební knihy jiných -izmů, kterým se ta "svině" snaží bránit.

      Vymazat
    11. Povolny 11:20

      Co se kroutíš, ty sračko - nejdřív "etnická pospolitost" a "národnost", a teď najednou "sionismus"?!
      Jak příznačné .... já nejsem antisemitská svině, ale antisionistická .... já totiž jdu s dobou!

      Vymazat
    12. 20:40-Vy neumíte číst nebo máte rudé bělmo? Psal jsem o etnickém propojení "ukomunistů a buržoazie", nikoliv o všech Židech, mezi kterými mám dost známých, abych mohl rozlišovat semity a sionisty! Až se vzděláte v komunikaci mezi slušnými lidmi, můžeme pokračovat! Možná zjistíte, že mi Židé, komunisté nevadí.

      Vymazat
    13. PS.-kteří zůstali u svého přesvědčení, ke kterému mám jen výhrady.

      Vymazat
  11. "A přece existuje vynikající pozitivní tradice z doby, kdy komunisté překonali všechen stranický a ideologický partikularismus a vyhlásili program jednoty a spolupráce všech demokratických sil v národě. Stalo se tak v době smrtelného ohrožení demokratického Československa Hitlerovým nacismem koncem 30.let a v době 2.války světové."


    Lez jako vez, bylo to takto: - Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 12:22 Jarine, přečti si něco o akci Gitter z března 1939. ve které bylo jen za první dva dni zatčeno kolem 6000 osob, převážně komunistů. A kdo by je asi tak do napadení SSSR vyzbrojoval? Snad naši západní "spojenci", kteří nás odevzdali Hitlerovi? Chce to trochu myslet a ne jen plácat.

      Vymazat
    2. 3:08
      Jarin čte jenom Jandovy panflety, a i ty mu musi někdo vysvětlovat.

      Vymazat
  12. Jarouši, tak nám pověz, kdo se to v této době zapojoval a jak ?

    OdpovědětVymazat