Reklama

.

.

neděle 19. listopadu 2017

Přinášíme ukázku knihy jednoho z přímých aktérů tehdejšího dění, poradce premiéra Ladislava Adamce a politologa Oskara Krejčího Sametová revoluce.

19.11. 2017   Argument
Oskar Krejčí: Záhady sametové revoluce
V Česku i na Slovensku lze dnes zachytit čtyři hlavní poku­sy interpretovat onen historický zlom spojený se 17. listopadem 1989.


Ty lze pracovně nazvat:
Hrdinská legenda
Spiklenecká teorie
Antropologická příčina
Geopolitický zlom
Hrdinská legenda

Tato interpretace sametové revoluce vypráví, že stateční stu­denti, vedeni hrstkou disidentů, dobyli barikádu, kterou hájili krvelační důstojníci StB a kariéristi z KSČ. A okupační Sovětská armáda. Hrdinská legenda se těší velké oblibě zvláště v České televizi, a to hned z několika důvodů. Především legitimizuje výjimečné postavení nové mocenské elity v polistopadové společnosti, a to v celé její šíři: od části těch disidentů, kteří se před čtvrt stoletím dostali к moci, přes vítěze privatizační a res­tituční revoluce až po veřejnoprávní redaktory.

Zároveň hrdinská legenda sděluje větší části veřejnosti, že její méně výhodné společenské postavení je dáno malými zá­sluhami při boji o svobodu. Dalším z nejdůležitějších důvodů obliby hrdinských mýtů je přitažlivá akčnost filmových záběrů z nejrůznějších zásahů předlistopadové policie proti manifestantům či disidentům. Bezvýznamná není ani skutečnost, že celá řada lidí, a to nejen novinářů, má disidenty v oblibě – sa­mozřejmě až poté, kdy zvítězili.

Studenti sehráli během sametové revoluce velmi význam­nou roli. Obecně vzato, studentský buřičský potenciál vyrůstá z faktu, že jde o sociální skupinu lidí s vyhraněným světovým názorem a zároveň svobodných v tom smyslu, že jsou nezávislí – ve srovnání s námezdními pracujícími mají mnohem méně odpovědnosti za své blízké i za sebe sama, jsou však povětšině sociálně zajištěni. Znají mnoho odpovědí, ale málo otázek. Z dět­ství si nesou pohádkový cit pro spravedlnost a zároveň jsou, díky svým nevelikým životním zkušenostem, poměrně snadno manipulovatelní. Lest života i dějin je v tom, že opravdová revo­luční funkce čeká na studenty až den poté, kdy převezmou společenskou odpovědnost – tedy až přestanou být studenty. Skutečné revoluce totiž především stavějí, ne pouze bourají.

Ti, kdo se domnívají, že studenti v ony listopadové dny roku 1989 určili osud země, nevidí, že studenti mohou v politice něco rozhodnout jen tehdy, když už ostatní vše přichystali. Jestliže tomu tak není, čeká je osud studentských bouří 60. let ve Francii, nebo 80. let v jihokorejském Kwangju a čínském Pekin­gu. Nebo také poznání, že ani dlouhodobá stávka studentů či herců v řadě zemí fungování státu zásadním způsobem neohro­žuje. Tak tomu bylo například při protiválečných demonstra­cích roku 1970, kdy po střelbě do manifestujících čtyři posluchači z Kentské státní univerzity v americkém Ohiu zemřeli. Tyto skutečnosti nikterak nesnižují osobní statečnost studentských buřičů, jen varují, že ne vždy je politická moc připravena vzdát se manifestantům.

Hrdinská legenda vidí v činnosti Občanského fóra (OF), Veřejnosti proti násilí (VPN) a studentů originální tvořivost. Určitě tam jistá originální iniciativa byla a mnozí z aktivních účastníků, zvláště v prvních dnech, si zaslouží velké uznání. Není správné zpochybňovat odvahu disidentů. Ani tehdy, ani v 19. století, ani dnes. Řada z nich vykazovala a vykazuje nad­průměrný charakter ve smyslu věrnosti nějakým principům, odhodlání riskovat svůj život – a často i osud svých blízkých. Bývají mezi nimi i lidé inteligentní, kteří si dokážou představit důsledky svého jednání, a přesto jdou jako Jan Hus na hranici se vztyčenou hlavou. Jenže osobní hrdinství nebylo v ony listo­padové dny 1989 nejdůležitějším základem úspěchu opozice. Mnohé může napovědět byť i stručná chronologie středoevrop­ských událostí v roce 1989, které předcházely zániku samot­ného Sovětského svazu roku 1991:

V Polsku začalo jednání u kulatého stolu mezi vládou a opo­zicí v únoru 1989, triumfální vítězství Solidarity ve volbách se odehrálo v červnu a Tadeusz Mazowiecki se stal nekomunistickým premiérem v srpnu téhož roku. Tedy poměrně dlouho před 17. listopadem.
Maďarsko-rakouská hranice byla pro volný pohyb lidí ote­vřena v srpnu a prozatímní prezident Mátyás Szúrós vyhlásil Třetí Maďarskou republiku 23. října.
Todor Živkov odstoupil z funkce generálního tajemníka Bul­harské komunistické strany 10. listopadu, tedy týden před začátkem sametové revoluce.
Neues fórum vzniklo v Německé demokratické republice 10. září 1989, Občanské fórum a Veřejnost proti násilí až 19. listopadu. Berlínská zeď padla 9. listopadu, tedy také přibližně týden před 17. listopadem 1989.
Po sametové revoluci přišla v tehdejší východní Evropě jen jedna změna – měsíc po jejím začátku byl svržen a pak po­praven rumunský prezident Nicolae Ceausescu.

Kdysi se hovořilo o tom, že odchod vojáků Spojených států z vietnamského bojiště povede к pádu spojenců Západu v celé Indočíně. Takto se objevila teorie domina. V Indočíně se tato teorie nenaplnila. Na své skutečné dny slávy si musela počkat do roku 1989 ve východní Evropě. Československo je ovšem v tomto seznamu padajících kostek až předposlední.

Také boj na barikádách vypadal trochu jinak. Ona pomyslná barikáda mezi disentem a oficiální mocí byla ve skutečnosti rozebírána z obou stran, a to řadu měsíců před 17. listopadem 1989. Mezi členy komunistické strany, a to jak v továrnách, na úřadech, tak i ve Státní bezpečnosti či aparátu KSČ, již dlouho před sametovou revolucí převládala beznaděj a touha po změně. Požadavek změny vyjadřovala většina komunistů v soukromých rozhovorech nebo ve výzkumech veřejného mínění – tedy málo konkrétně, neorganizovaně, nepoliticky. Avšak organizovanost je výchozím předpokladem promyšlené akce. Nespokojení ko­munisté změny aktivně nepřipravovali, a tak iniciativu v krizi převzala opozice.

Také část hrdinské legendy, která pojednává o odsunu so­větských vojáků z Československa, je problematická. Před­stava, že několik návštěvníků, ať již zpěváků, poslanců či jiných dobrovolníků, zabránilo zásahu proti sametové revoluci, před­pokládá, že sovětští vojenští velitelé měli pokyn zasáhnout, a přesto neposlechli. Jenže důvody, proč se velmoci neuchylují к vojenskému zásahu, nebývají spojeny s diskusí s takzvanými protivníky. Zahraniční aktivity, a to i vojenské, jsou u velmocí závislé na představách o vlastním prospěchu; jsou dítětem toho, co Walter Lippmann nazval „osvícený egoismus“. Mohl by nějaký zpěvák či poslanec přesvědčit vojáky z USA, aby ode­šli z Německa nebo Afghánistánu? Velmoci se mohou rozhodo­vat špatně nebo dobře, vždy tak ale činí na základě vyhodnocení svých zájmů.

Hrdinskou legendu o sametové revoluci dotvářejí exhibicionisté a zbabělci. Média, zvláště ta veřejnoprávní, nevyne­chají jedinou příležitost к tomu, aby rozhovor o minulosti okořenila vzpomínkami, v nichž je jakýkoliv pracovní spor, kariérní konflikt či srážka s byrokraty vydáván za projev progra­mového odboje proti bývalému režimu. Mnozí konjunkturalisté už před mnoha lety vycítili, že takto se nejsnáze dostanou na obrazovky České televize, a chopili se příležitosti stát se hrdiny naší doby.
Spiklenecká teorie

Jinou čtvrt století pěstovanou iluzí je spiklenecká teorie, před­stava o dohodě starých struktur s novými vládci o pokojném předání moci výměnou za beztrestnost a majetky. Hledají se tajemní hybatelé dějin, kteří dokážou moc nejen dávat, ale i brát. Pátrá se v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, ale i pomocí barvitých analýz nejrůznějších schůzek mocných a bezmocných. Opět chybí schopnost širšího pohledu: v Praze se událo v zásadě pouze to, co se odehrálo i v jiných evropských socialistických zemích.

U počátku formování a šíření pověsti o tom, že sametová revoluce byla záludné spolčení zpravodajských služeb, stá­la parlamentní Vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Její závěry zapadly do zaprášených archiv­ních regálů dříve, než se s nimi veřejnost zevrubně seznámila. Duch této komise přežívá v myšlení některých bývalých disiden­tů, kteří byli po listopadu 1989 méně úspěšní. Žije ale i v mysli té části veřejnosti, která miluje tajuplno. A pak jsou tu ti, kteří předstírají, že studují StB jako historickou instituci, ale účelově ji démonizují s cílem upevnit moc nových elit. Spiklenecké teorie navíc živí nejrůznější novinářští kádrováci a badatelští inkvizitoři, kteří si dodatečně vyrábějí zásluhy statečným bo­jem proti poraženým.

Velká síla konspiračních teorií je v tom, že jsou „samoprůkazné“: jestliže chybí fakta potvrzující spiknutí, je tomu tak proto, že konspirátoři ona fakta ukryli. Další fiktivní důkaz pochází ze smíchání věcí dvojího druhu: každý člověk v politi­ce, který se setkal s nějakou zpravodajskou službou, je zpravidla vydáván za nesvéprávného jedince, který je touto službou stále a ve všem řízen.

Jsou země, kde se představy o revoluci jako tajném spiknutí těší ještě větší přízni než v Česku a na Slovensku. Snad nejlí­bivější konspirační teorie pochází z Ruska. Ta vypráví, že Jurij Andropov, dlouholetý šéf KGB, ve funkci generálního tajemníka komunistické strany podepsal plán Golgota. Onen projekt prý předpokládal, že cesta к oživení socialismu a obnovení důvěry v něj v Sovětském svazu vede přes svržení tehdy existujícího společensko-politického uspořádání a zavedení velmi divoké­ho kapitalismu.

Výsledky Jelcinovy vlády a pohled na životopisy některých současných představitelů Ruska slouží jako důkaz existence tohoto plánu. Jenže politickou kariéru Vladimíra Putina ne- nastartoval Andropov, ale petrohradský liberální primátor Anatolij Sobčak. Silovici, kteří jsou dnes na vrcholu ruské politiky, hledají cesty ke stabilizaci kapitalistického Ruska, ne к vývozu socialistické revoluce. Řečeno jinak, vysoký počet představitelů bývalých silových sektorů v ruské státní správě byl dán potřebou zklidnit ničivé bouře v zemi. Jakmile převáží potřeba sociálního rozvoje, musí nastoupit kádry jiného typu a z jiné generace. Nestane-li se tak, bude ohrožena i stabilizace.

Státní bezpečnost nebyla v 80. letech institucí, která pro­váděla samostatnou politiku. Její základní funkcí bylo do­dávat informace vedení KSČ; to rozhodovalo. Takovýto typ zpravodajských služeb umí i operace taktického rázu, jako je ovlivňování manifestací opozice, příprava konspiračních bytů v okolí průvodu, obstarání zdánlivě mrtvého studenta i za­jištění mediálního pokrytí. Strategické operace, které mají his­torický dopad, jsou ovšem něco jiného. Vyžadují mimořádnou tvořivost, skupinu velmi disciplinovaných hráčů a schopnost kontinuálního řízení v situaci, kdy se domácí hřiště změní na cizí hrací plochu. Určitě někteří šéfové zpravodajských služeb o takových operacích sní. Jsou to však sny hollywoodského scenáristy.

Když se v listopadových a prosincových dnech roku 1989 valily přes Československo dějiny, určitě u toho bylo i mnoho domácích a zahraničních agentů. Přestože ve zpravodajských službách povětšině pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice, žádná z nich neměla tehdy sílu průběh událostí zá­sadně ovlivnit.

Má-li krize sociální, nejen politický charakter, zpravodajské služby jí nedokážou zabránit. Zpravodajské služby netvoří so­ciální dějiny. Mohou se pouze připojit na některou stranu kon­fliktu, přičemž povětšině pracují pro obě strany… Navíc ani nejdokonalejší zpravodajské služby nedokážou napravit špatná rozhodnutí státníků. Ti pak v krizi až příliš často – stejně jako vojenští velitelé ve válce – podlehnou chaosu, čímž tuto krizi ještě prohloubí.

Tvrdit, že se bádáním ve zbytcích archivů StB objasní po­vaha minulého režimu, je nesmysl. Ti, kdo této iluzi podlehli, zpravidla nehledají pravdu, ale záminku к pomstě. „Policejní dějepisectví“ může sloužit pouze jako pomocná věda histo­rická, doplněk seriózního bádání. Skutečný vědec musí hledat komplexní vysvětlení. Historik bez empatie, schopnosti procítit povahu doby, kterou zkoumá, vědcem není. Studium zákoni­tostí sociálních procesů nemůže být nahrazeno četbou Jamese Bonda. Špionománie je společenská choroba. A povětšině také produkt práce na objednávku určitých zájmových skupin, které chtějí odvést pozornost a upevnit si postavení.

Představám o spiknutí se vzpírá skutečnost, že většina his­torických událostí je výsledkem protikladných aktivit politiků, kteří pouze reagují na aktuální dění. Nejrůznější obrazy pro­myšlených strategií vnášejí do tohoto proudu každodennosti dodatečně novináři a historici ve snaze nalézt nějakou logiku. Někdy s kresbami velkých scénářů přicházejí i vyšetřovatelé. A také sami politici, kteří usilují dodatečně dobarvit své činy zdáním vznešenosti, případně se snaží zajistit si zásluhy či vyrobit alibi. Většinou je najdou tak, že si je vymyslí; vloží je do toku času – některá fakta potlačí, jiná zvýrazní a něco si do­myslí. Zdá se však, že i kdyby dopředu existovaly dokonalé scénáře sametové revoluce, v oněch listopadových a prosin­cových dnech chyběli v Československu herci, kteří by je do­kázali zahrát. V roce 1989 se v naší zemi spojila individuální živelnost s obecnými zákonitostmi.

Zároveň každý, kdo se dotkl vrcholů politiky, ví, jak fungují bezpečnostní složky – a jak se vytvářejí jejich archivy. Ti, kdo se těchto mocenských vrcholů dotýkali po 17. listopadu, navíc vědí, kolikrát a jak se tyto archivy cenzurovaly. Jak vznikly Z-kové archivy, kdy zmizely svazky některých nových promi­nentů, jak se ztratily celé tuny materiálů? Kde je například archiv StB týkající se Charty 77? Zničen nebyl.

Antropologická zákonitost
Tato interpretace příčin sametové revoluce ukazuje, jak se tehdejší zjednodušeně vykládaný marxismus mýlil v pojetí člověka. Patos socialistické revoluce byl spojen s představou, že nové společenské poměry vytvoří nového, socialistického či sovětského člověka. Že proletářskou revolucí změněné výrobní poměry, jejichž základem se stalo společné vlastnictví výrob­ních prostředků, odstraní sobectví, učiní z každého pracujícího odpovědného hospodáře. Že soudružské vztahy převládnou v práci, na ulici, v domácnosti. Nemluvě o tom, že osvobozená pracovní síla měla přinést vyšší produktivitu práce. Nic takové­ho se nestalo. Alespoň ne v dostatečném měřítku.


Nestalo se to proto, že dědičnost ovládá větší část osobnosti člověka a její proměny jsou mnohem pomalejší, než předpo­kládala zmíněná koncepce. Oddanost altruismu, ale i schopnost empatie je mnohem vzácnější, než se domnívali humanisté i osvícenci. Pro řadu lidí zůstala podstatou lidských práv res­tituce Barrandova či Orlíku. I po čtyřiceti letech budování socialismu. A protože se z pracujícího nestal odpovědný správ­ce kolektivních statků, správu věcí veřejných převzala státní byrokracie.

Rozpor mezi ideálem a skutečností se vítězná generace revolucionářů často snaží vyřešit násilným prosazováním „štěstí“. Tak se objevují zločiny, jakým byla například poprava Milady Horákové – justiční vražda, lidská tragédie a politický nesmysl dohromady. Ve třetí generaci nových vládců pak ideá­ly – nebo jejich ryzí, poctivé pojetí – mizí. V komunistické stra­ně, která se po převzetí moci změnila z výběrové organizace na masovou, revolucionáře připraveného na sebeobětování ve jménu vyšších cílů většinou nahradil byrokrat, soustředěný na vlastní kariéru. Přitom varování zde již byla. Například Albert Einstein v článku Proč socialismus? (1949) upozorňoval, že „do­spět к socialismu vyžaduje vyřešení některých neobyčejně složitých společensko-ekonomických problémů: jak zabránit tomu, aby se při dalekosáhlé centralizaci politické i ekonomické moci stala byrokracie všemocnou a nezkrotnou? Jak lze zajistit ochranu práv jednotlivce a s tím demokratickou protiváhu moci?“


Ke zbyrokratizování ideálu socialismu došlo nejen v důsled­ku omylu řady socialistů a komunistů při definování člověka. Omezování politických práv bylo způsobeno i ekonomickou zaostalostí zemí, kde socialismus zvítězil. Dalším důvodem byla ostrost konfrontace se zastánci starých pořádků: při boji na život a na smrt je obtížné a snad i nemožné ctít lidská práva. Čtvrtou příčinou byla malá intelektuální i mravní síla části nové politické elity, jejich neporozumění komplexnosti ideje lidských práv.


Leninův demokratický centralismus se postupem času pro­měnil na rituály pečlivě řízené stranickým aparátem. Roz­hodnutí prováděná ve stranickém aparátu byla přenášena do státních orgánů, kde byla rozpracována do praktických opatře­ní. Přesněji řečeno, měla být rozpracována a opatření měla být prakticky realizovatelná. Což se zdaleka ne vždy podařilo. Umrtvující v duchu Parkinsonovy nesvistitidy, oné zhoubné „nemoci chtěné podřadnosti“, byla především „volba“ funkcio­nářů: výběr probíhal tak, že organizace volily jen toho, kdo byl dopředu schválen vyšším stranickým orgánem. Takto byly schvalovány i návrhy na důležité pracovní pozice.

U významných institucí nemusel být nadřízeným nomen­klaturním orgánem ten nejbližší. V praxi to vypadalo tak, že například předseda stranické základní organizace v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV byl v nomenklatuře sekretariátu Ústředního výboru KSČ a poradce předsedy federální vlády byl v nomenklatuře základní organizace na Úřadu předsednictva vlády – aby si jej premiér mohl kdykoliv vyměnit.

Komunistický ideál nahradila alibistická teorie „reálného socialismu“. Vytratila se tvořivost. Stranický intelektuál, který zdobil a dotvářel KSČ za 1. republiky, se změnil v pokorného sluhu byrokracie. Začalo se hovořit o socialistické inteligenci a intelektuál jako politicky aktivní část inteligence se stal nepo­třebným, ba přímo nebezpečným. Zároveň odintelektualizovanému stranickému vedení chyběla schopnost vidět rozdíl mezi zákonitostmi politiky a teoretického poznání.


Tvořivá teorie vždy politiku předbíhá a pracuje s hypotéza­mi, s otazníky. Složité spory mocných o taktiku bývají pro teo­retické bádání jen drobnou odlišností. Předbíhání, odbočování, přeskakovaní etap – to je samozřejmost teoretického výzkumu. Z hlediska politiků, kteří pracují s vykřičníky, je ale trestné. Ztrácejí schopnost rozlišit, co je chyba v poznání a co zrada hnu­tí. A tak nastupovaly umravňování a čistky. Takovou periodickou očistu společenskovědní inteligence sice řídil aparát, ale prová­děli ji příslušníci inteligence. Často skryti za velkými ideály prosazovali svoji touhu po monopolu na pravdu a s ní spojené pseudoprávo na tituly, postavení, odměny, cesty do zahraničí. Výsledkem byla genocida vlastní stranické inteligence i ztráta jakékoliv možnosti stát se intelektuálním a mravním předvojem společnosti.

Proto v listopadu 1989 již zcela chybělo nadšení a sebevědo­mí Února 1948. Zmizelo odhodlání bojovat za zřetelně viděné ideály budoucnosti i za cenu vlastního života, které bylo tak silné v době nacistické okupace. Zbyla jen únava, ztráta víry, hluboká nedůvěra ve vedení strany a státu. S takovýmto ideově-psychickým potenciálem dokáže hnutí pouze jedno: prohrát. Na jaře roku 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický so­cialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu.

Asi nejdůležitějším morálním problémem bývalého režimu byl rozpor takzvaného „reálného socialismu“ s vlastní doktrí­nou, který v některých rozměrech mířil ke zjevnému pokry­tectví. Měl to být režim, kde je měřeno každému podle jeho zásluh a který měl směřovat к uspořádání, kde každý dostane vše pro uspokojení svých potřeb. Jenže v konkrétní rovině se objevily problémy.

Po celé dějiny byrokratického socialismu se ekonomika a sociální sféra potýkaly s nedostatkem spotřebního zboží; to, které se dalo sehnat, bylo často i málo kvalitní. Proto se tolik očí obracelo na Západ. To také byl jeden z významných důvodů, proč bývalý režim znal tak málo osobní svobody.

Směřování к socialismu zůstalo, což je patrné v rozvoji škol­ství, základního přírodovědného a technického výzkumu, v roz­voji investic do kultury, v potravinových a hygienických normách, ale i v dostupnosti lékařské péče a podobně. Tehdejší Česko­slovensko také neznalo bezdomovce, nezaměstnané, žebráky a exekutory. To ovšem v kombinaci se zmíněným nedostatkem zboží mohlo vyhovovat pouze lidem, kteří měli z důvodu osob­nostních predispozic či výchovy sklon к asketismu nebo jim prostě bylo cizí hromadění majetku. Nebylo jich málo a ve všech režimech patří к těm nejčestnějším lidem. Jenže nepřed­stavují většinu. Na druhé straně ti, kteří si přáli co největší pohodlí nebo usilovali o co největší majetek, nemohli být v by­rokratickém socialismu uspokojeni. Řečeno jinak, nemohli se cítit svobodní.

Tendenci к askezi ideologie podporovala. Režim se více podo­bal Lykúrgově Spartě než Marxovým snům. Morálně-politický problém nastal, když si svou touhu po maximalizaci pohodlí, po servisu a po majetku uvědomila část nové politické elity. Je samozřejmé, že v podmínkách nedostatku musí mít kádry – vědecké, umělecké, ale i řídící – určité výhody, má-li společnost přežít. Tyto výhody se ale musejí opírat o pracovní zásluhy; právě kvalifikovaná práce jako násobek práce nekvalifikované stanoví hranici v rozdílu spravedlivých příjmů a dalších odměn. Tedy alespoň podle tehdejší socialistické doktríny. Jenže v ze­mích byrokratického socialismu postupně vznikl zkostnatělý systém péče o úzkou vrstvu nomenklaturních kádrů, zahrnu­jící servis opírající se o faktické služebnictvo, až po zvláštní obchody s nedostatkovým, většinou západním zbožím, které bylo pro ostatní lidi nedostupné.

Celý tento systém byl pečlivě vnitřně rozkastován, což pod­něcovalo kariérismus. I když vzniklá sociální diferenciace ani zdaleka nedosahovala úrovně dnešního kapitalistického Česka či Slovenska, vyvolávala velký odpor veřejnosti. A to nejen z dů­vodu nepřejícnosti a závisti. Odpor vyvolával i fakt, že tento stav byl v zásadním rozporu s hlásanou ideologií. Takovýto antago­nismus v kapitalismu, který se mimo jiné opírá o různé ideo­logické verze sociálního darwinismu, nastat nemůže.

Získané výhody nebyly v dobách byrokratického socialismu dědičné. Stranický i státní funkcionář a jeho rodina tyto výhody ztráceli, jakmile přišel o funkci. V okamžiku rozkladu nebo stag­nace ale nejeden takový funkcionář hledal cesty, jak si výhody zajistit na věčné časy. První cestou byl nepotismus, zajišťování politických funkcí spojených s výhodami pro potomky. A pak nastoupila snaha zajistit si získaný majetek natrvalo, a to včet­ně možností nabyté majetky a privilegia dědit. Rodilo se zvlášt­ní porozumění požadavkům na změnu režimu.


Stovky členů strany si dokázaly už ve fázi zahnívání reálného socialismu vykolíkovat na terénu společného vlastnictví území pro své tunely к dnešním stamilionovým majetkům. Někteří z nich to pak dotáhli na ministry polistopadových vlád. Někteří z těchto lidí patří i dnes к vrcholu pražského potravinového řetězce. Je možné se s nimi setkat na nejrůznějších plesech v opeře. Přestože za bývalého režimu zdánlivě vyrůstali na mo­rálním odporu ke kastovnictví, do žádné slušné společnosti nepatří. Protože elementární mravní normy odsuzují lichvu, tunelování a zneužívání služebního postavení к obohacení na úkor bližních.

Všichni političtí představitelé bývalého režimu vzniklý roz­por nepokládali za samozřejmost. Předseda federální vlády Ladislav Adamec se proti privilegiím nomenklaturních kádrů snažil bojovat. Například když předsednictvo ÚV KSČ naposled před sametovou revolucí projednávalo okruh vyvolených, kteří by měli mít přístup do speciálních prodejen, ostentativně od­strčil celý materiál se slovy: „Mě se to netýká, já tam nechodím.“ A o těchto otázkách hovořil i veřejně také na setkání s bratislavskou mládeží v únoru 1989. Příliš obliby ve vedení KSČ tím nezískal. V jeho postupu ale nebyla účelovost. Byl vněm obsažen nejen prapůvodní romantismus revolucionářů, byla v něm také osobní skromnost.


Velkým problémem se v byrokratickém socialismu stalo pojetí kádrové politiky. Příkladem může být Úřad předsed­nictva vlády, jehož pracovníci patřili к vrcholům nomenklatury minulého režimu. Představovali ztělesnění omylu všech býva­lých i dnešních kádrováků. Tím nejlepším způsobem zapadali do kolonek dotazníků, dotvářeli soukolí systému. Za odměnu se podíleli na výhodách, které měli a mají ústavní činitelé – od aut až po kádrové dovolené. Jejich loajalita však byla dána mimo jiné tím, že nemuseli nikdy samostatně řešit politický problém – byli to „režimní lidé“, přičemž režim sám řešení problémů dodával. Zdánlivá řešení.


Většina loajálních nomenklaturních kádrů minulého režimu zvládala rituály, ale byla věrna vlastně jen sobě. Když se systém hroutil, přenesli si tito úředníci své návyky do jiného systému. Kádrováci nevidí motivy chování a nedokážou předvídat bu­doucnost. Jsou tak trochu zbyteční. Bez otestování v krizové situaci není možné soudit, kdo je věrný myšlence a kdo funkci, kdo má talent rozhodovat a řídit, nebo naopak, kdo se dokáže jen přizpůsobit. Definice úředníka nezahrnuje odvahu a tvořivost.

S komunistickou stranou se tito úředníci rozešli způsobem, který lze charakterizovat jako „davové chování“. Po 17. listo­padu se každý zachraňoval, jak uměl. Jen někteří tak ale činili na úkor jiných. Už před sametovou revolucí byla většina pra­covníků Úřadu předsednictva vlády, navzdory veškerým iluzím kádrováků, politicky apatická nebo neutrální. ÚV KSČ – to pro ně byli „ti za řekou“. Za Vltavou, v budově Ústředního výboru KSČ, se podle nich dělala politika, na Úřadu předsednictva vlády se pracovalo. Samozřejmě byli jedinci, kteří zastávali tzv. tvrdou linii, byli však, jako všude, v menšině.

Právě tak tam byli žoldnéři, kteří dělali kariéru, pracovali hlavně proto, že se je­jich étosu příčila zásada „čím hůře, tím lépe“.


V době sametové revoluce byly chvíle, kdy na celém Úřadu federální vlády byl jen Ladislav Adamec a tři čtyři jeho spolu­pracovníci. Například 6. prosince 1989, když měl Václav Havel v čele delegace Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí přijít do Úřadu předsednictva vlády najednání s Ladislavem Adam­cem, začali studenti, příznivci Havla, stavět před budovou barikádu z papírových krabic. Byla to ze strany OF manifestace moci i náznak budoucího využití marketingu v politice. Než Havel se svými lidmi dorazil, ze Strakovky zmizeli téměř všichni úředníci, kteří se do svých funkcí dostali mimořádně hustým sítem kádrových prověrek. Vytratili se zadním vchodem úřadu. V celé ohromné budově jich zůstalo méně než prstů na rukou jednoho člověka.


Koncem 80. let prožívaly antropologický problém socialis­tického ideálu všechny evropské socialistické země obdobně. Komunistická strana Československa byla navíc umrtvena vý­vojem po 21. srpnu 1968. Z politologického hlediska se konso­lidace po dubnovém plénu ÚVKSČ v roce 1969, kdy Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ vystřídal Gustáv Husák, jeví jako logic­ká forma stabilizace. Jenže: stabilizace pro co? Jaký má být cíl stabilizace?

Stabilizace, která není samoúčelná, musí přestat být cílem přibližně po pěti letech. Pak by už na ni měly navázat nové, dy­namické cíle. A musí přijít i noví lidé do vedení. Musí být otevřena diskuse o východiscích stabilizace – včetně možnosti návratu do strany těch, kdo zůstali věrni socialistickému ideálu a z různých důvodů byli ze strany vyloučeni. Jenže tak vývoj nešel.


Stranické vedení udělalo po roce 1968 z boje proti revizionismu jediný ideový program. Jakákoliv snaha otevřít diskusi se rovnala zradě linie. Proto se rok 1989 lišil od roku 1968 mimo- jiné tím, že v KSČ neexistovala žádná organizovaná reformní skupina, dominovaly v ní však masové reformní nálady a emo­ce. Ti z reformních komunistů, kteří pokládali dialog s opozicí za kulturní samozřejmost, už od poloviny 80. let vycházeli z představy, že během dvou tří let některý z mužů normalizace z osobních důvodů pozvedne prapor přestavby. Rozjede pro­cesy demokratizace a pak, zasypán díky veřejnosti, odstoupí. Nic takového se z mnoha důvodů nestalo.

Antropologický problém se v listopadu 1989 také projevil v podobě ostrého předělu mezi generacemi. U každého velké­ho společenského konfliktu se potkávají tři generace, z nichž zpravidla každá prošla politickou socializací v jiných historických podmínkách. To znamená, že pod vlivem rozdílných dějinných událostí dostávají u příslušníků těchto generací zdánlivě stejné hodnoty a pojmy částečně odlišný obsah. A to i tehdy, kdy se hlásí к jedné ideologii nebo mají stejné stranické legitimace. Každá generace si totiž vytvářela vlastní definici socialismu, li­beralismu, fašismu, ale i jiných doktrín. Ve chvíli, kdy začala sametová revoluce, byly rozdíly velmi výrazné.
Nejstarší generaci představovali politici, kteří formovali své hodnoty i jejich hierarchii především v dobách 2. svě­tové války a událostí roku 1948. Částečně i se vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi. Ve dnech sametové revolu­ce většina jejich příslušníků představovala konzervativní prvek.
Druhá generace získala své hodnotové uspořádání v ná­vaznosti na 21. srpen 1968, na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a následnou tzv. normalizaci. Tato generace byla nositelem dynamiky oněch dnů, a to na pravici i na levici.
Třetí generací byla mládež, která do politiky vstoupila bez pevně ukotvených hodnot

Obecně platí, že je velmi obtížné převrstvit vlastní životní zkušenost a po rodičích zděděné politické preference. Taková hodnotová proměna zpravidla vyžaduje velké vzdělání, talent pro abstrakci a hlavně empatii. Chtít tyto vlastnosti po všech politicích je naivní.

Během sametové revoluce převzala moc v Československu generace, jejíž politická socializace byla spojena především se sovětskou intervencí v roce 1968 či rodiči vyprávěnou vzpo­mínkou na ni. Je to generace, v níž došlo nejen к výraznému snížení počtu přívrženců levicových hodnot, ale též к mimo­řádnému odlivu sympatizantů s Východem. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. Zároveň u zmenše­ných skupin nositelů levicových hodnot došlo к výraznému poklesu sebevědomí.

I čtvrt století po sametové revoluci se ve sporech české poli­tiky potkávají tři generace. Již zde nepůsobí generace lidí s po­litickou socializací ve vazbě na 9. květen 1945. Vedle té, která zastydla v hodnotách 21. srpna 1968, se však vyhranila generač­ní vrstva formovaná událostmi 17. listopadu 1989 a legendou o nich. A nejnověji se o slovo hlásí generace, jejíž politická so­cializace probíhala především v návaznosti na konflikty kolem výstavby americké vojenské základny, na takzvané církevní restituce, ale také na radikální sociální reformy. Pro tuto nejmladší generaci je sametová revoluce už pouhé vyprávění. Příběhem, který je méně významný než vlastní zkušenost…

Ukázka z knihy Oskar Krejčí: Sametová revoluce. Praha: Professional Publishing, 2014. 160 s., 978-80-7431-138-3

35 komentářů :

  1. Fakt si myslíte, že to dnes někoho zajímá? Teda kromě těch, co z toho dodnes žijí?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. http://www.freeglobe.cz/Articles/1697-ludvik-zifcak-mrtvy-student-smid-vzpomina-na-listopad-slo-nam-o-vymenu-spicek-uvnitr-ksc.aspx

      Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze. Vondra, Uhl, Šabatová… Dokumentarista o tom, kdo připravil 17. listopad
      http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Dohoda-KGB-a-CIA-Deleni-majetku-a-moci-Schuzka-Havla-a-Sorose-v-roce-1986-na-ambasade-USA-v-Praze-Vondra-Uhl-Sabatova-Dokumentarista-o-tom-kdo-pripravil-17-listopad-512466

      Vymazat
    2. Kdybys to, gumo, přečetl celé, tak bys žasnul, jak podnětné a aktuální je to téma. Jenže na to jsi moc línej.

      Vymazat
  2. no u nás si sadli k debate na TA3 - a povedali na rovinu - Československo chcel zrušiť Havel a Klaus - ten povedal - doslova - Česko sa bez Slovenska zaobíde, nepotrebujeme kame´na nohe, niet čas na sentimentalitu, chceme byť v EU a bez Slovenska, takže tak ... na margo toho - nešlo to bez súhlasu snemovne - a až našli troch &Slovákov čo im kývli - čudovali by ste sa ktorí to boli, tak sa to začalo - pred cca pol rokom to priznal aj samotný Klaus a skonštatoval, že napriek východziemu stavu sa Slovensko derie hore vpred rýchlejšie, no darí sa im - môýte si to pozrieť - ak chcete v archíve TA3 - spochybnili Mečiarov titul Otca vlasti -

    OdpovědětVymazat
  3. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. - v Česku určite, radi otáčate názor ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. polož si otázku kdo je nahradil. Až veřejně vyslovíš, co je to za bandu, která drancuje naši vlast, budeš hrdina a odsouzenec na smrt.

      Vymazat
  4. On tomu hadráku snad ještě někdo říká Sametová revoluce ? Žasnu.

    OdpovědětVymazat
  5. Rok 1968 mohl proběhnout intervencí 21.8.1968, proto, že se na tom dohodly tehdejší velmoci. Rok 1989 mohl proběhnout také proto, že se na tom dohodly tehdejší velmoci, tedy SSSR pod vedením Gorbačova uvěřilo, že když se SSSR stáhne ze střední Evropy, USA a NATO nebudou postupovat k hranicím Ruska a studená válka skončí. Nebetyčná naivita Gorbačova, ale budiž. Tak to prostě bylo. Američané rádi hrají poker a Reganovi se podařilo vnutit Gorbačovovi lež, že USA rozjelo projekt hvězdných válek a SSSR nebude na to ekonomicky stačit. Byl to blaf, jako při pokru a Gorbačov naletěl. Jenže USA nemá nikdy v úmyslu dodržet dohody, které s někým uzavře a také USA ústup, pokládá za slabost a proto hned po stažení SSSR ze střední a východní Evropy, okamžitě USA začala rozšiřovat NATO až k hranicím Ruska s budováním nových Amerických základen s raketami namířenými na Moskvu. Komedie kolem 17 listopadu 1989 byl jenom následek ústupu jedné velmoci a nástupu druhé velmoci na území střední a východní Evropy. Také se to projevuje do dnešních dnů, kdy veškerá činnost vlády a sdělovacích prostředků je řízená z velvyslanectví USA. Už Bismark říkal, že Evropa je jako šachovnice a ten, kdo ovládá její střed, ovládá v šachové partii celou Evropu. Takže, jestli si někdo myslí, že my tady nějakými volbami si určujeme co a jak budeme dělat, je velký naiva a snílek. A na závěr jenom poznámka k článku, který říká jak socialismus je neúspěšný. K tomu stačí uvést praktický příklad a tím je Čína, která jako komunistická je největší supervelmocí na světě a v současné době ovládá i USA, kde už neoliberalismus zařídil, že v USA není žádný průmysl a žádná výroba a tedy otázka zní v tom smyslu, zda 300 milionový stát bez výroby může konkurovat supervelmoci s jednou miliardou a třista miliony obyvatel a veškerou průmyslovou výrobou světa. Odpovězte si sami zda tedy komunismus je na vymření.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle knížka se zpozdila cca o 30 let... kdy by byla podnětná. Zpět o 28 let by ničemu nepomohla; dnes je dobrá pro historické spekulace a politologické pábení...

      Vymazat
    2. 19:00-dvě poznámky. Gorbačov nenaletěl ale spolupracoval. Druhá poznámka je spíše otázka, kdo ten komunismus povede u nás, Čína nebo neokoni z USA?

      Vymazat
  6. Sametový podvod19. listopadu 2017 20:32

    Zásadně odmítám jako nepravdivý a zavádějící termín „sametová revoluce“. Pojem revoluce se totiž podle historické vědy vztahuje k úplně jinému fenoménu, než tomu, který proběhl u nás roku 1989. Šlo nikoli o revoluci, ale o politický převrat, podobný latinskoamerickým převratům. S tím souvisejí i nesmyslné termíny „barevné revoluce“. O žádnou revoluci nešlo – šlo o mocenský převrat, doslova o palácový převrat. Tyto názvy politruci moderních dějin užívají k ohlupování širokého občanstva.
    Čím byly "václaváky" v pondělí, v úterý, ve středu? Stačí si jen chtít vzpomenout. Lidé ráno šli do práce a ti, kteří po práci si šli zazvonit klíči na Václavák, poslechnout si kohokoliv, si šli hlavně zakřičet. A to zejména proto, že už se to mohlo, přesněji, policie nikoho za to nehonila. Když se řečníci vypovídali a dav se vykřičel, pak se zavřel balkon na Melantrichu a všechno se zase rozešlo. Pak se situace probrala v hospodách a ráno opět do práce, kde všichni měli zajištěnu práci a svou mzdu. A tak to mohlo jít dokola ještě hodně dlouho.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 20:32 Dovolím si oponovat. Terminologicky se revolucí nazývají takové děje, kdy dojde ke změně společenského zřízení. Při převratu se vymění jen vládnocí osoby beze změny společenského zřízení. Z tohoto pohledu byl rok 1989 kontrarevolucí, protože šlo o návrat k předchozímu, kapitalistickému systému. Včetně důsledné negace všeho předchozího, byť pro občany užitečného a výhodného.

      Vymazat
  7. Zpověď bezdomovce19. listopadu 2017 20:33

    Na Václaváku v XI/1989 jsem měl v rukou klíče od bytu, chaty, garáže a kanceláře. Měl jsem sytý žaludek! V teplém kožichu se mi zvesela cinkalo! A teď? Teď jsem hladný, nezaměstnaný, rozvedený, bez stálého příjmu a důchodu. Nemám z čeho platit výživné! Mám na krku exekuce! Mám prázdní ruce bez klíčů a nemám už čím cinkat. Jsem otrhaný, chodím v otřepaných sandálech a s holým zadkem! Občas přespávám u charity!
    Děkuji Ti, Havle, že jsi se o mně tak "hezky" postaral za mou blbost!!! "Děkuji" všem politickým politrukům a zrádcům národa z protilidových vlád po roce 1989!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To, že jsi otrhaný a chudý, je jen Tvůj problém. Asi jsi si neuvědomil včas , že "každý je svého štěstí strůjcem" .. tak , jak to v okolním světě chodí. Už se o Tebe nikdo nepostará - každý se stará sám o sebe.
      Naše společnost jen zachrání ty totální vykopávky, ubožáky a zbloudilce, kteří se o sebe neumí postarat sami.
      patříš asi k nim ... tak to je mi líto.
      já se má docela OK. Znám jazyky . apropó - kolik jich znáš Ty ? a jsem docela dobře zaměstnaný. Chybí nám personál - umíš něco ? Tak se přihlas na jakýkoli inzerát - určitě Ti pomůžou se vybabrat z Tvé situace...
      Děkuji Ti Havle, že jsi nám pomohl se vybabrat z té bolševické břečky .., když jsme zaostávali za vyspělým světem prakticky ve všem . Možná výrobu tanků jsme uměli - no potěš koště. To se máme fakt čím chlubit.

      Vymazat
    2. Já bych to definovat takto: kterak se hloupému čertovi podařilo vyhrát nad českým chytrým Honzou.

      Vymazat
    3. Pro 22:22 ty kecy si nechte na to až budete umírat. Pro pána Boha. V té době už možná budete vědět, že existuje empatie. A budete chtít pomoc od druhých. Pokud budou stejní jako vy, tak vás nakopou. Probuďte se, dokud je čas. Úspěšný můžete být dnes. Možná i zítra. Pozítří už ale úspěšný nebudete. Prostě to tak v životě chodí. Proto byste měl mít soucit a empatii.

      Vymazat
    4. 22:22 K vaší sociální slepotě nemá cenu se vyjadřovat, jste typickým produktem doby.
      Ale vaše tvrzení o "zaostávání za vyspělým světem prakticky ve všem" je velká lež. Pravda, nebylo u nás tak "načančané" spotřební zboží jako na Západě, ale znalosti a úroveň našeho zemědělství a průmyslu byla na srovnatelné, často i vyšší úrovni. Vím to velmi dobře, protože jsem přes 20 let spolupracoval s různými Západními firmami. Jejich lidé si také často mysleli, že jsme právě slezli ze stromů, ale velmi brzo poznali svůj omyl. K jejich cti je třeba říct, že dokázali změnit své chování a našich lidí si hodně považovali.

      Vymazat
    5. pro 03:56
      Kdyby tehdejší společnost tehdy prsperovala, kdyby tehdejší hospodářství bylo takové - jak píšete, tak by přece národ nepovstal a nešel ten režim svrhnout.
      Mimochodem - zřejmě si už nepamatujete, jak se dělaly pořadníáky na telefony, auta, televizory, jak se stály fronty na maso a jak nebyl nakonec už ani toaletní papír a nebo vložky.
      Jo jo - paměť je krátká.

      Vymazat
    6. Pro 7:31
      Lidé často podléhají iluzím. Hodnotit minulý režim podle front je velmi neobjektivní. Frontu na "cokoliv" vytvoří dobrý marketingový stratég i dnes. Tak jako se daří některé lidičky přesvědčit o nákupu zboží, které vlastně nepotřebují.
      Co není dnes, může být zítra. Jistě jste si všiml, jak se čím dál častěji objevují zmínky o "vyrabované" planetě, která není s to, poskytnout stejný komfort, jaký je na "západě", všem. Komunisté tedy předběhli dobu, vedli lidi ke střídmosti, která bude do budoucna vnucena většinové populaci na planetě, třeba i násilím. Otázkou je, zda se Vám podaří vetřít do skupiny, které budou vyšší spotřební možnosti povoleny.
      ABC

      Vymazat
    7. pro 07:31
      Ale národ přece nepovstal a nešel ten režim svrhnout! Drtivá většina národa nechtěla svrhnout socializmus(podle doloženého průzkumu z 12/1997 chtělo kapitalizmus pouze 16% respondentů). A ty si zřejmě zase nepamatuješ na to, že bydlení bylo dostupné pro všechny (a za měsíční náklady do 10% z příjmů), na vysokou úroveň všech stupňů školství, že z důchodů se dalo ušetřit pro děti a vnuky, že na specializované (a životně důležité) vyšetření v nemocnicích se nečekalo měsíce, atd. A já jsem si auto koupil v 70.letech bez pořadníku, barevný televizor též, telefon jsem dostal v Ostravě za týden Ostravě do týdne, maso bylo již bez front (jistěže ne v takovém výběru jako dnes, ale za to za pár kaček), toaletní papír a vložky snad nebyly vždy, ale v 80.letech už na ně žádné fronty nestály, ty "pamětníku".

      Vymazat
    8. Oprava: ten průzkum byl proveden v 12/1989

      Vymazat
    9. 7:31 Jestli záměrně nelžete, tak si špatně pamatujete. Vydáváte jednotlivosti za typické znaky systému. Situace v 50.letech byla naprosto jiná, než v 80.letech. Zkuste si jen vybavit, jak se za těch 30 let změnila úroveň bydlení, vybavení domácností a zásobování. O rozvoji země ani nemluvě. Co srovnatelného se vybudovalo za posledních 30 let? Vždyť dodnes se z větší části žije z podstaty, ze zbytků toho, co tady bylo vytvořeno před tím. Ročně přibývaly statisíce dostupných bytů. Kolik je to dnes a za jaké ceny vzhledem k platům? Práci jste si vybíral, ne hledal. A bydlení spolu se zdrojem příjmů byl, je a bude základem pro spokojený život. Spotřební zboží, po kterém všichni tak toužili v roce 89, se ukázalo být jen "korálky", za které jsme jako primitivově prodali svou zemi.

      Vymazat
    10. 19. listopadu 2017 22:22 nejsi dost inteligentní na to, abys věděl, že v průmyslu, technice a vědě jsme nebyli o nic zaostalejší než v roce 1938, naopak. Nejsi dost inteligentní na to, aby sis‘ uvědomil, že pokud jsi zdatnější než jiní, máš dar čiré náhody, žes‘ byl obdařen předpoklady, to bez jakékoli osobní zásluhy. Nevíš, že někdo zvládne několik cizích jazyků prakticky bez námahy, jako potřebu i potěšení, zatím co jiný z obtížemi a nevalně, i s sílím, zvládá mateřštinu? To nemluvím třeba o matematice, talentu či pohybovém netalentu, o vzhledu ... Pitomče. PS – cizí jazyky mám zvládnuty tři, matematika mi byla a je potěšením, ve dvou sportech, obou riskantních, jsem měl léta první výkonnostní třídu. Přišel jsem k tomu lehce, když náhodami přírody obdařen. Opakuji, pitomče!

      Vymazat
  8. Jo jen to přejmenovat na svátek kapitalismu v Čechách.

    OdpovědětVymazat
  9. Nesmysly a žvásty o ničem, zajímavé, že nikdo nepíše o účasti Vatikánu a římsko-katolické církve v 68 a 98 ....

    OdpovědětVymazat
  10. Pátráním v archivech Stb lze ale určitě najít kořeny současného zločinného režimu po listopadové kontrarevoluci. Režimu, který je založen na hrubé občanské nerovnoprávnosti, na rozdílech v rase, národnosti, víře, příslušnosti k sektě a zejména na majetkových, tedy na třídním původu.

    OdpovědětVymazat
  11. Kniha profesora Krejčího je nepochybně důležitá pro pochopení toho, jak se chovaly politická representace Československa.

    Z hlediska celkového výsledku je třeba vidět, že se změnila ekonomická situace. RVHP byla o spolupráci. Určitým způsobem se přesouvala a někdy koncentrovala výroba, ale nikdy nešlo o likvidační akce.

    Po rozpadu RVHP nastalo období nesnesitelné lehkosti přijímání cizích úvěrů.

    V knize "Mé přítelkyni" uvádím, jak se státní dluhy v jednotlivých zemích zvyšovaly. V Rumumsku od nuly, která stála jejich presidenta život, na 130 a Polsko z 19 na 320 a Česko od nuly na 90 (vše v miliardách US dolarů v roce 2012).

    Vývoj v Československu po roce 1989 má více rovin. Ta první je mravní: Pro lidi, kteří spolupracují proti vlastnímu státu s cizími zpravodajskými službami nepochybně platí otázka z jedné hry V+W: "To děláte z blbosti nebo za cizí peníze?"

    V mediích byl nedávno zmíněn "Král Šumavy", který přežil střelbu na hranicích a vrátil se do NSR, kde žil. Paměť národa explicitně uvedla, že šlo o akci, kdy do Československa převáděl dva americké agenty.

    Další rovina je ekonomická: Ptát se musíme, jestli našim ekonomům stačilo nabiflování několika pouček o trhu, který všechno vyřeší, nebo měli poněkud víc zapojit svůj mozek. Vezmeme-li Klause za příklad, je třeba zkoumat, kde byl na škále mezi naprostou idiocií a genialitou.

    V tomto případě nejde jen o minulost, protože neschopnost a ideologická zaťatost ekonomů může i dnes.

    OdpovědětVymazat
  12. Z poslední věty mi vypadlo slovo škodit ... "může škodit i dnes.

    OdpovědětVymazat
  13. Taky si Havel rval vlasy nad tím, že měli komunisti Sanops, jako nemocnici pro vybrané, a že to nikdy už nebude. No, nebylo, akorát mu v nejlepší nemocnici, vojenské, vyklidili celé patro, aby ho tam lůza neotravovala. Ale Sanops ne, to teda nikdy.

    OdpovědětVymazat
  14. Dnes už jsou masky sundané, většina kulis už také padla, tak není moc těžké udělat si obrázek o tom, co se stalo. Škoda jen, že dění chápalo tak málo lidí v době, kdy to bylo aktuální, kdy se to dělo přímo před očima a dalo se snad ještě něco dělat.
    Po bitvě se samozřejmě také sluší analyzovat porážku, ale už to není na hodnost generála.

    OdpovědětVymazat
  15. Jak ukazují zprávy ČTK, začali mít vysocí funkcionáři o plánech Vatikánu více než pouhé
    tušení. Jejich podezření se ukázala nakonec jako pravdivá. Motivem jejich podezíravosti však
    nebyla „láska k českému lidu“, ale především strach o své vlastní „koryto“.
    Předseda vlády Adamec však nebyl pod vlivem tohoto motivu. Vyjednával a pak v klidu a
    bez emocí odstoupil. Věděl, že tlak Vatikánu je už silnější než jejich moc. Bez výlevů vzteků a
    nenávisti (na rozdíl od svých politických kolegů) odešel, aby uvolnil cestu disidentské mašinerii
    Vatikánu. Svým přístupem k věci tehdejší premiér Ladislav Adamec způsobil, že revoluce
    proběhla bez kapky krve, tedy „sametově“. Veškeré ovace však naordinovaně sklidili disidenti
    v čele s Václavem Havlem, knězem Václavem Malým, knězem Josefem Hromádkou, kardinálem
    Tomáškem, knězem T. Halíkem a dalšími. Oprávněně? Tito lidé pouze „slízli
    smetanu“, kterou však vyrobil diplomatický a politický nadhled a klid tehdejšího předsedy
    vlády.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sametový podvod21. listopadu 2017 11:27

      Zásadně odmítám jako nepravdivý a zavádějící termín „sametová revoluce“. Pojem revoluce se totiž podle historické vědy vztahuje k úplně jinému fenoménu, než tomu, který proběhl u nás roku 1989. Šlo nikoli o revoluci, ale o politický převrat, podobný latinskoamerickým převratům. S tím souvisejí i nesmyslné termíny „barevné revoluce“. O žádnou revoluci nešlo – šlo o mocenský převrat, doslova o palácový převrat. Tyto názvy politruci moderních dějin užívají k ohlupování širokého občanstva.
      Čím byly "václaváky" v pondělí, v úterý, ve středu? Stačí si jen chtít vzpomenout. Lidé ráno šli do práce a ti, kteří po práci si šli zazvonit klíči na Václavák, poslechnout si kohokoliv, si šli hlavně zakřičet. A to zejména proto, že už se to mohlo, přesněji, policie nikoho za to nehonila. Když se řečníci vypovídali a dav se vykřičel, pak se zavřel balkon na Melantrichu a všechno se zase rozešlo. Pak se situace probrala v hospodách a ráno opět do práce, kde všichni měli zajištěnu práci a svou mzdu. A tak to mohlo jít dokola ještě hodně dlouho.

      Vymazat
  16. Všechny cesty a důkazy vedou do Říma, vše má má náboženský podtext a Vatikán má ve všem své jezuitské pracky ........ vládu u nás ovládá římsko-katolická církev a školství jezuité....copak to nikdo nevidí....historie se opakuje !

    OdpovědětVymazat
  17. Přesně tak, bílý papež je jezuita a černý papež je jezuita, Duka je jezuita. To lidé zapomněli co mají jezuiti v historii na svědomí. To se na všechno jen tak zapomene. Takové potvory by měli zakázat !!!

    OdpovědětVymazat