Reklama

.

.

úterý 21. listopadu 2017

Retro: Tři sociální světy profesora Kellera V – Diferenciace středních vrstev

Stan
21. 11. 2017  Outsidermedia

Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.
Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.

V kapitole Diferenciace středních tříd je popisován stav, kdy poté, co se širokým vrstvám společnosti podařilo dostat do středních vrstev, což vedlo ke zpochybnění třídního vidění společnosti, začíná těmto vrstvám v podmínkách globální konkurence hrozit úpadek a jejich příslušníkům deklasování. Střední vrstvy připomínají tříšť skupin a skupinek, z nichž zřetelněji vystupují dva útvary s pevnějšími obrysy. Jsou to servisní třída, do níž patří řídící pracovníci a profesionálové napodobující služebnou elitu, a mnohem početnější nižší střední vrstvy, které se všemi silami brání před pádem do propasti, která je dělí od deklasovaných. Dnešní ukázka je z podkapitoly
Postindustriální společnost a ohrožení středních vrstev:



Nástup postindustriální společnosti s sebou ve skutečnosti přináší nikoliv slibovanou expanzi, nýbrž fatální ohrožení středních vrstev. Společnost služeb, která výrazně podporuje flexibilizaci pracovních kontraktů, vede k rostoucí křehkosti zaměstnaneckého statusu i pro ně. Také ony jsou v rostoucí míře ohroženy neplnohodnotnými pracovními kontrakty. Dochází tak k deklasování celých profesí, zvláště těch, jež jsou silně feminizovány, jako jsou učitelé, zdravotní personál, či sociální práce. Typicky mužské práce střední úrovně (nižší řídící pracovníci) jsou zase ve velkém počtu rušeny s přechodem velkých firem a organizací na síťové uspořádání. U řady povolání narůstá propast mezi kvalifikací zaručenou získaným vysokoškolským diplomem a rutinním charakterem špatně placeného zaměstnání s nízkou mírou autonomie.

Nestor francouzské sociologie Henri Mendras mluvil ještě koncem osmdesátých let o vzniku široké společnosti středních vrstev a tvrdil: „Jasně vidíme, že sociální struktury 19. století se hroutí. Čtyři masivní antagonistické třídy se drobí do množství skupin, které gravitují kolem středové konstelace“ (Mendras, 1988).

Větší porozumění pro trendy, jež se daly do pohybu, prokázala ve stejné době americká antropoložka Katherine Newmanová, když napsala: „Jsou mezi námi muži a ženy, kteří měli ještě nedávno jistou práci, komfortní domy a všechny důvody věřit, že je i jejich děti do budoucna čeká trvalá prosperita. Tito dlouhodobí příslušníci americké střední vrstvy náhle vidí, že vše, pro co pracovali – kariéra, životní styl i klid v duši – jim proklouzává mezi prsty. I přes obrovské úsilí změnit svoji situaci mnozí z nich zjišťují, že pro to, aby svůj pád odvrátili, mohou ve skutečnosti udělat jen velmi málo“ (Newman, 1988).

O deset let později Alain Lipietz (1998) už i pro Francii konstatuje výrazný úbytek středních vrstev a znázorňuje tento proces výmluvným příměrem přesýpacích hodin.

V různé míře začínají být ohrožena všechna patra středních vrstev. John Goldthorpe reaguje na šířící se znepokojení ohledně situace až dosud nejprivilegovanější části středních vrstev – servisní třídy. Zeštíhlování obchodních a správních organizací připravuje o místa řídící pracovníky středního i vyššího postavení. Tendence velkých firem a zaměstnavatelů obecně nakupovat jen jednorázové služby specialistů oslabuje vztah loajality a důvěry, který odborníky až dosud k organizaci vázal. Ve stejném smyslu působí přechod na odměňování kmenových expertů a manažerů podle výsledků jejich obtížně ohodnotitelné práce. Goldthorpe se s optimismem sobě vlastním domnívá, že kariéry ve velkých organizacích budou všem těmto tlakům odolávat a přizpůsobí se novým podmínkám bez větších otřesů. Už v minulosti totiž prokázala právě servisní třída značnou míru adaptibility (Goldthorpe, 1995).

Jiní sociologové jsou s ohledem na probíhající organizační změny výrazně pesimističtější. Novým trendem posledních pěti let, konstatuje John Lockwood, je zrušení funkcí středního managementu. Vytváří se tím propast mezi horními a středními řídícími pracovníky a u všech se zpochybňují očekávání ohledně kariéry. To může vážně ohrozit loajalitu servisní třídy (Lockwood, 1995).

Ve Spojených státech diagnostikuje tentýž proces ve stejné době Robert Reich: „Jak se pyramidální struktury amerických klíčových korporací proměňovaly v globální sítě, mnoho rutinních pracovníků na střední úrovni se stalo stejně nepotřebnými jako dělníci pracující na pásu“ (Reich, 1995).

Od konce devadesátých let zaznamenává Jean Lojkine proces rozpadu skupiny řídících pracovníků, která měla ve Francii obzvlášť silné tradice. Hovoří o nástupu neplnohodnotných kontraktů u nemalé části z nich a o prudkém nárůstu míry nezaměstnanosti v této až dosud privilegované kategorii. Zejména postavení mladých vysokoškoláků se zhoršuje. Do práce nastupují za platy nižší než jejich předchůdci a mnohem častěji, než tomu bývalo dříve, musejí přijímat jen krátkodobé pracovní smlouvy. Naprostá většina z nich se cítí být v práci neúměrně přetěžována. To všechno ničí samotný základ důvěry mezi zaměstnavateli a servisní třídou (Lojkine, 2005). [1]

Ještě více jsou ohroženi kvalifikovaní zaměstnanci, často opět vysokoškoláci, působící ve veřejném sektoru, tedy ve školství, zdravotnictví, v sociálních službách, ve státní správě a v oblasti kultury. Znejišťování práce začíná postihovat také tyto vrstvy, což je vzhledem k charakteru jejich činnosti a k jejich dosavadnímu statusu pro mnohé překvapivé a bolestné. [2]

Ve vrcholové etapě vývoje průmyslové společnosti v průběhu třiceti poválečných let byli právě tito lidé udržováni v naději, že jejich postavení i příjmy se s přechodem ke společnosti postindustriální dále vylepší. Kdo jiný by měl vydělat na přechodu ke společnosti služeb než právě pracovníci (tehdy převážně veřejných) služeb. Střední vrstvy činné v sektoru služeb odvozovaly své aspirace od vzdělání, jež jim mělo garantovat zajištěné příjmy a celoživotní vzestupnou kariéru. Snad jen s výjimkou starých středních podnikatelských vrstev byly totiž všechny jejich ostatní části zformovány na bázi odborného vědění.






S příchodem společnosti služeb (a s ní úzce spjaté společnosti vzdělání) čekalo tyto vrstvy určité rozčarování. Pro vývoj v podmínkách postindustriální společnosti je zvlášť typická situace těch, kdo stojí přímo v jádru vzdělanostní společnosti, tedy učitelů. Určitá skromnost jejich finančního ohodnocení byla v minulosti vyrovnávána společenským uznáním ohledně jejich diplomů. V rámci průmyslové společnosti nápadně kontrastovaly s nižší kvalifikací naprosté většiny pracujících. Jakmile však ve „společnosti vzdělání“ začaly být vysokoškolské diplomy různých stupňů produkovány masově, na jejich prestiž to nemohlo zůstat bez vlivu. Navíc samotná škola stále více ztrácí poslední zdání akademické výlučnosti a sílí tlak na to, aby sloužila nikoliv růstu samotné vzdělanosti, nýbrž především potřebám trhu práce. Tím jsou škola i vzdělání zbavovány posledních zbytků autonomie, učitelé mají být postaveni do ostré konkurence s vysokoškoláky vně sektoru školství, kteří podléhají pouze logice zisku. Přitom ve společnosti, v níž peníze ovládají naprosto všechno, mají učitelé akceptovat, že jsou placeni méně než velká část ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí. A za peníze, které tak střídmě dostávají, mají vychovávat žáky schopné konkurence, tedy takové, kteří budou schopni vydělávat mnohem více než oni sami (Lojkine, 2005).

Když už upadá jejich autonomie a z jejich povolání se stává spíše jen funkce náhončích pro soukromé firmy, chtějí učitelé dostat alespoň přidáno. Toto jejich přání však může být jen stěží vyslyšeno ve společnosti, která potřebuje v rámci snižování deficitu veřejných financí šetřit mimo jiné právě na zaměstnancích veřejného sektoru. [3]

Příslušníci vzdělaných středních vrstev tak zjišťují, že to, co se mělo stát jednou provždy kritériem jejich uznání a příslibem neomezených možností – vysokoškolské vzdělání – se stává jen dalším z faktorů nejistoty. Vzdělání samo je nikdy nepřiblíží ke skutečně zámožným vrstvám. Otázkou spíše je, jak dlouho je ještě bude imunizovat vůči osudu těch dolních.

Nejen učitelé, ale celé střední vrstvy zaměstnané ve veřejném sektoru se tak dostávají do poněkud schizofrenního postavení z hlediska svých politických preferencí. Vyznávají liberální hodnoty v situaci, kdy politika neoliberalismu je sráží z jejich pracně vydobyté sociální pozice, ekonomicky je vytlačuje na úroveň nejnižších středních vrstev a především ničí základy jejich profesí chápaných až dosud jako povolání.…



[1] Jiný jeho francouzský kolega je na adresu vysokoškoláků ještě lakoničtější: Dnes se tito lidé budí v kocovině ze snu o velkých možnostech, které je čekají v kasinové ekonomice (Saint Victor, 2009)

[2] Podle Jean Lojkina už nejisté formy práce postihly ve Francii čtvrtinu řídících pracovníků a dokonce více než polovinu (55 %) příslušníků zprostředkujících profesí, činných především ve veřejném sektoru (Lojkine, 2005)

[3] Životní úroveň učitelů je ovšem vzhledem k feminizaci celého odvětví školství silně závislá na složení domácnosti. Ve zcela odlišné situaci se ocitají ty rodiny, kde žena učí, ale manžel vykonává funkci řídícího pracovníka s vysokým platem, dále rodiny, kde učí oba manželé, a konečně rodiny, kde muž je učitelem, zatímco žena je špatně placená drobná úřednice, zdravotní sestra či sociální pracovnice.



Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5

Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.

17 komentářů :

  1. "Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost."

    Profesor Keler správně charakterizuje sociální vývoj ve společnosti. Mýlí se v tom, že ji považuje za demokracii. A právě její absence je tou pravou příčinou současného tristního stavu světa.

    Štefan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonymní 21.listopadu 2017 8:50

      Možná byste to, Štefane, s tou demokracií mohl blíže vysvětlit?

      Kokotko

      Vymazat
    2. Podvodná zastupitelská demokracie

      Demokracie je vláda, kdy vládnou všichni všem. Žádná jiná vláda nemůže být demokratickou. Tedy ani vláda zastupitelů, které si lid volí. Zastupitelská demokracie je podvodný název, v němž slovo demokracie a to že můžeme svobodně volit své zástupce, je vštěpováno lidu jako demokracie. Přitom demokracii nedělá demokracií svobodná volba vládců, ale vládnutí všech všem. V demokracii se nevolí vládce, protože ten už je stanoven. Volby neslouží v demokracii k volbě vládců, ale těch, kteří budou pověřeni a k tomu vybaveni příslušnými pravomocemi rozhodnutí vládce realizovat a organizovat a servisovat jeho vládnutí.

      Štefan

      Vymazat
    3. Štefan 10:44

      Vznášíte se kdesi v oblacích - Vaše úvaha o ideální demokracií nemá bohužel s reálným světem moc společného. "Vládnutí všech všem" jsou jenom prázdná slova.

      Přesto Vám děkuji za odpověď (a doporučuji přečíst Kellerovu knihu).

      Kokotko

      Vymazat
    4. Řekněte Švýcarům, že se vznáší v oblacích. Tam to "vznášení v oblacích funguje, a dobře, už několik století.

      Štefan

      Vymazat
    5. 11:24

      Vy máte podle všeho Švýcarsko dobře nastudované - tam "všichni vládnou všem" ... a hlavně bankám a také farmaceutickým a zbrojařským koncernům! Co švýcarský občan řekne - podle toho se mocní řídí...

      Kokotko

      Vymazat
    6. Demokracie není o tom přikazovat někomu co má dělat, ale o tom nedovolit nikomu aby jeho činnost škodila celku.

      Vymazat
    7. 12:00

      Ono to sice dobře zní - jenže zkuste někomu zakázat být darebákem nebo hlupákem.

      Demokracie je proces, který stojí a padá s lidmi, ne nějaký systém záruk nebo hlasování (vzpomeňme rok 1933 v Německu). Lidé, kteří se uchylují do soukromí - a to je to, co jim dnešní konzumní společnost hlásající hedonismus nabízí - demokracii k ničemu nepotřebují.

      A primitivové a političtí analfabeti, kterých bude vždycky dost, budou vždycky znovu skákat na lep křiklounům jako Okamur, Wilders nebo Trump, kteří se lživě slovem "demokracie" ohánějí.

      Kokotko

      Vymazat
    8. Demokracie je vláda všech všem. To je nevyvratitelná definice skutečné demokracie. Vládnout je nutno, jinak se vlády chopí chaos. Věc není tak složitá. Buď vládnou všichni všem nebo vládnou někteří všem. Račte si vybrat.

      Štefan

      Vymazat
    9. 12:26

      To prosím není nevyvratitelná definice (kde jste takovou "definici" vůbec sebral?), ale pouhé kategorické tvrzení, o kterém Vy osobně nehodláte přemýšlet ani diskutovat. To je všecko, co se k tomu dá říct.

      A to, že Vás osobně taková bezobsažná věta uspokujuje, neznamená, že by měla jakýkoli význam (praktický dopad) v reálném politickém světě.

      Kokotko

      Vymazat
    10. O demokracii málo víme!
      Je to dáma velmi plachá,
      že jin viděl kdekdo tlachá!

      Předmět svoboda a demokracie by měl být zařazen do výuky na základních školách. Pročpak tomu tak není?

      Štefan

      Vymazat
    11. Anonymní21. listopadu 2017 12:09
      „A primitivové a političtí analfabeti, kterých bude vždycky dost, budou vždycky znovu skákat na lep křiklounům jako Okamur, Wilders nebo Trump, kteří se lživě slovem "demokracie" ohánějí.“
      Kokotko, máte to v hlavě pomotané. Okamura se neohání lživě slovem „demokracie“, ale vyžaduje více demokracie, tedy větší možnosti občanů, zasahovat do záležitostí, jež se jich týkají.
      Vaše motání Okamury s Trumpem, je absolutně mimo. P.K.

      Vymazat
  2. První kapitolu knihy uvádějí slova Karla Kosíka (z roku 2000):
    "Desetiletá zkušenost s „ekonomickou transformací“ ukazuje, že restaurace kapitalismu nevyřešila ani jednu z podstatných otázek dneška, pouze je všechny zatemnila nebo odsunula, a nepřímo tak vyzvala kritické myšlení, aby nemeškalo a dalo se do práce."

    OdpovědětVymazat
  3. Stále jde o dvě třídy: 1. vlastní kapitál a 2. je námezdní silou. Kejkl kapitálu podle hesla rozděl a panuj spočívá v:
    1. opanování "standardních, klasických, systémových" politických stran - tedy podrobení jejich propagandistických programů potřebám kapitálu ( u nás ODS, lidovci, soc. dem.,TOP 09 atd).
    2. Odstupňovanému korumpování a nebo potlačování tzv. střední třídy, podle potřeb zisku kapitálu.
    3. Setrvalou kapitalizací, tedy přivlastňováním si části mzdy "pracovní síly", jako svůj zisk.
    Občané musí pochopit, že u nás listopad 1989 nebyl pokrok, jen překlopení z diktatury KSČ, která se zaměnila za proletariát, do diktatury kapitálu. Tedy z bláta do louže, nic víc a také nic méně. Politici jsou charakterovou výbavou a svým vztahem k právu, pravdě a spravedlnosti naprosto stejní, jen vyměnili službu KSČ za službu kapitálu.
    A jak tedy z louže ven? Nyní se nabízí něco v diktatuře kapitálu nevídaného: jeden z velkých kapitalistů opustil hru o moc přes politické partaje a jejich loutky, zradil oligarchii a vstoupil otevřeně na politickou scénu. Proto je pochopitelný ten halas politických loutek ve službách oligarchie, těch loutek, které zajistily ve prospěch oligarchie vykradení státu a občanů a 5,5 bilionů korun a mj. jako záminku k útokům na ANO a Babiše si vykonstruovaly neoprávněnost dotace na Čapí hnízdo - 50 milionů. Když to prodělím, tu prokázanou krádež tou vyšetřovanou, tak s překvapením zjišťuji, že "tradiční" strany jsou odpovědné nezpochybnitelně za defraudaci více jak stotisícínásobnou, než Babiš za žalovanou, ale zatím neprokázanou.
    Diktatura kapitálu jako forma vlády v ČR mne sice netěší, ale v současné době není vyhnutí a tak mi přijde jako lepší otevřeny vstup kapitalisty do politiky, než zákulisní čachry kapitálu přes politické "tradiční" partaje, skrytě se předhánějící v oddanosti svým šéfům a před občany se bušící z lásky k národu a občanům v dutou loutkovou hruď.
    Odhoďme jak ty, co velí "rozděl a panuj", tak ty, co velí "poddej se a služ".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 10:41 Nechápu přesně v čem je to lepší. Možná poněkud transparentnější. Babiš teď nemusí vládnout přes cizí obslužnou zkorumpovanou politickou elitu, ale tuto "elitu" si natáhne do svého hnutí a bude vládnou přes ní přímo (pomocí příkazů), jako ve vlastní firmě. Vidíte v tom nějaký rozdíl? Mně se to zdá naopak ještě horší, nebo alespoň z bláta pod okap. Tady už totiž nepůjde o konsenzuální či většinové rozhodování (i když s intrikánským pozadím), ale o přímou diktaturu jednoho muže. A toho se dost děsím.
      Jirka

      Vymazat
    2. Bude tu konkrétní jedinec, za své konání přímo zodpovědný, ne jakási množina za nic neodpovídající a přesto o všem rozhodující. Nejlepší vládou je moudrý, opakuji - MOUDRÝ - diktátor. Q.

      Vymazat
    3. "Znejišťování práce začíná postihovat také střední vrstvy, což je vzhledem k charakteru jejich činnosti a k jejich dosavadnímu statusu pro mnohé překvapivé a bolestné."
      Znejisťování práce ovšem vede k formalizmu, poklonkování nadřízeným a klientizmu.Takže nejde jen o sociální rozměr změn, ale i o pokles produktivity a demoralizaci populace.

      Vymazat