Reklama

.

.

sobota 4. listopadu 2017

Ruská revoluce roku 1917 (II)

Kerenský mluví k vojákům
Martin Churáň
4.11.2017   Solidarita

Před sto lety začala v Petrohradě ruská revoluce. Byl to v dějinách první vážný pokus svrhnout v celostátním, potažmo celosvětovém měřítku kapitalismus a nastolit místo něj dělnický stát.


První měsíc a půl po svržení carismu se nesl ve zdánlivě všeobecné euforii. Víra v nadcházející morální obrodu Ruska a nastolení lepší společnosti nicméně nemohla zakrýt protichůdné zájmy těch, kteří se podíleli na revoluci, a to už předtím, než padl společný nepřítel. Petrohradští dělníci od prvního dne přijímali liberální Prozatímní vládu jen zdráhavě a jako autoritu uznávali (částečně i proti vůli jeho samotného) pouze petrohradský sovět, jehož delegáty si právě sami zvolili. V regionech (včetně Moskvy) se naopak dělníci, jak jsme viděli v minulém dílu, k novým „občanským“ autoritám stavěli vstřícněji. Všude se však od prvního dne projevil protiklad mezi prací a kapitálem.

Starý režim ještě nestačil padnout a hlavní město už bylo ochromeno všeobecnou stávkou, tentokrát s hospodářskými požadavky, což nepřekvapí vzhledem k tomu, že ekonomické těžkosti byly jednou z hlavních příčin revoluce. Ukázalo se, že dělníci jsou ochotni jít i proti sovětu, pokud se za jejich zájmy nepostaví dostatečně razantně. Stávka skončila po několika dnech výraznými ústupky ze strany zaměstnavatelů. Dohoda byla poměrně snadná jednak proto, že podnikatelé neměli vzhledem k rozpadu státního donucovacího aparátu příliš možností k protiakci, jednak proto, že požadavky dělníků nebyly v tu chvíli až tak radikální: několikanásobné zvýšení mzdy dokázalo v podstatě jen dohnat inflaci, zatímco zkrácení pracovní doby na osm hodin denně, povinnost slušného chování šéfů k zaměstnancům (šlo mimo jiné o zákaz tykání a nadávek) a dokonce i prosazení principu „dělnické kontroly“ na pracovišti mohli majitelé vnímat jako traumatický zásah do svých osobních práv, nikoliv však ještě jako existenční ohrožení. „Dělnická kontrola“ se totiž týkala především pracovních podmínek a zejména najímání a propouštění zaměstnanců. Naopak nebyla zpochybňována autorita majitelů a manažerů ve věcech samotné výroby a podnikání, a už vůbec ne vlastnické poměry. Nejednalo se tedy o boj na život a na smrt, ke smíru ale vývoj rozhodně nespěl.

Ani na venkově se situace zatím nejevila příliš hrozivě. Rolníci, kteří se o tom, co se ve městě seběhlo, dovídali postupně a s mnohatýdenním zpožděním, začali rychle likvidovat státní instituce, jejichž zasahování do místních poměrů odjakživa nesli se skřípěním zubů, a sami přebírali vyřizování svých záležitostí prostřednictvím volených vesnických a okresních rad. Ohledně nejpalčivější otázky, vyvlastnění velkostatků a jejich přerozdělení mezi rolníky (kteří měli půdy velký nedostatek), byli zatím ochotni přistoupit na výzvu Strany socialistů–revolucionářů („eserů“ – jediné, která měla mezi rolnictvem podstatný vliv) a odložit její řešení do svolání Ústavodárného shromáždění, do něhož měly být volby vypsány co nejdříve a které mělo rozhodnout o budoucím režimu i přebudování společenských vztahů.

Nejhůř se dala odkládat otázka války a míru. Právě světová válka z velké části umožnila hladký průběh revoluce a poklidnou změnu režimu: liberální a konzervativní síly měly zájem na co nejrychlejším nalezení kompromisu, aby nebyla narušena bojová schopnost země, a bez rozpaků tak obětovaly i samotnou monarchii. I v dalších měsících byl strach jak liberálů, tak i umírněných socialistů z občanské války motivován mezi jinými obavou z porážky Německem. Válka tak ze začátku pomáhala tlumit konflikty, brzy to ale mělo být naopak: neshoda ohledně jejích cílů a způsobu jejího ukončení (které si přála velká většina obyvatel) byla totiž zásadní.

Kudy ven z války?

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, přešli sociální demokraté většiny zemí (a ještě dříve než oni jejich dělnická třída) během několika týdnů od zapřisáhlého pacifismu (do té chvíle oficiálně počítali pro případ takové situace s generální stávkou dělníků v celé Evropě, která by praktické vedení války od začátku znemožnila) k okázalé podpoře svých vlád a „národního zájmu“. K vysvětlení svého obratu zpravidla uváděli, že i když není buržoazní režim jejich země pro dělníky vyhovující, je přesto pořád lepší než ten v nepřátelské zemi a jedná více v souladu se skutečnými zájmy svých obyvatel, neboli že na rozdíl od protivníků má cíle pouze obranné. Francouzští a britští socialisté tak zdůvodňovali svůj příklon k válce nutností hájit svůj „demokratický“ systém proti poloautoritářským vládám Německa a Rakouska. Podobně i sociální demokraté v Německu a Rakousku–Uhersku hovořili o obraně své relativní svobody před despotickým Ruskem.

Socialistické strany v Rusku, jehož vládní systém byl v Evropě jedním z nejbrutálnějších a nejdespotičtějších, by tak pohotový argument pro podporu své vlády hledaly jen těžko. Jednoznačně pro válku se i mezi esery a menševiky vyslovila jen menšina představitelů, která tak prohloubila rozhádanost těchto dvou stran (už před válkou v nich probíhal spor o upřednostňování legálních či ilegálních způsobů boje). Typickým příkladem byl menševik a „otec ruského marxismu“ Plechanov, který z emigrace argumentoval následovně: evropský společenský vývoj určuje nikoliv zaostalé Rusko, ale jeho spojenci Francie a Anglie, které patří mezi nejrozvinutější státy světa. Vítězství tedy možná krátkodobě posílí prohnilý ruský carismus, dlouhodobě je však důležitější, aby byly posíleny západní demokracie proti německému byrokratismu a militarismu.

Tato teorie byla mezi menševiky v jasné menšině, stejně jako podobné úvahy na pravém křídle eserů, které se ve svých úvahách posouvalo od sociální revoluce k národní, a vracelo se tak ke svým kořenům v devatenáctém století (socialisté–revolucionáři v době svého vzniku navazovali na populistické hnutí, které chtělo sociální revoluci kombinovat s návratem k ruským lidovým tradicím a odklonem od západních vlivů; ve dvacátém století tento postoj opustili, původní inspirace však nezanikla zcela). Jak u eserů (včetně jejich nejznámějšího politika Viktora Černova), tak u menševiků v Rusku i v emigraci převládal názor, že dělnictvo všech zemí by nemělo podporovat žádnou z válčících stran, a že jakmile válečné nadšení opadne, musí socialisté na obou stranách fronty začít pracovat na sjednocení evropských dělníků proti válce a proti všem vládám. Hlavním menševickým zastáncem této orientace byl v emigraci Julij Martov, pozdější předák levé frakce strany, která v roce 1917, včetně říjnových dnů, spolupracovala s bolševiky.

Mezi bolševiky se, na rozdíl od obou výše jmenovaných stran, nevytvořila žádná proválečná frakce. Spolu s Leninem se strana dopracovala k radikálnímu protiválečnému programu, který počítal s výzvami k dezercím a sabotáži válečného úsilí a k přechodu „od imperialistické války k válce revoluční“. Na rozdíl od většiny menševiků a eserů totiž Lenin v roce 1914 přestal věřit v mezinárodní spolupráci dělníků, jak si ji socialisté do té doby představovali, a jejich naděje v tom směru odmítal coby upínání se k receptům, které v kritických dnech vypuknutí války tak okázale selhaly. Proletariát v každé zemi měl tedy usilovat o porážku vlastního státu. Svou koncepci rozpracoval roku 1916 v pojednání „Imperialismus jako konečné stádium kapitalismu“. V něm mimo jiné formuloval tvrzení, že nejrozvinutější západní státy měly v té době díky imperiálním výbojům a koloniálnímu vykořisťování prostředky, díky kterým si mohly koupit loajalitu vlastní dělnické třídy. Revoluční iniciativa tedy nemohla vzejít z nich, jak tvrdili provládní socialisté jako Plechanov, nýbrž ze států zaostalých, mimo jiné z Ruska. K podobně tvrdému odporu proti válce dospělo v emigraci i krajní křídlo eserů – budoucí „leví eseři“ z let 1917–18.

V prvních měsících konfliktu bolševici na svůj postoj doplatili masovou ztrátou popularity, vlnou odchodů a rozpadem řady místních organizací. Netrvalo však dlouho a rostoucí útrapy války i naprosté selhávání státu nejen v jejím vedení vedly k tomu, že se heslům strany začalo znovu dostávat příznivého sluchu. Na začátku roku 1917 se v Petrohradě radikalizovali i umírnění socialisté.

„Válečný defensismus“

Únorová revoluce opět změnila situaci. Z nejautoritářštějšího státu v Evropě se ze dne na den stal nejdemokratičtější, jediná země, kde i navzdory válečnému stavu platila absolutní svoboda tisku, projevu a shromažďování a kde i sociální revoluce byla najednou v chodu.

Jaký postoj zaujmout k válce nebylo hned jasné. Liberálové, kteří díky toleranci ze strany nově vzniklého petrohradského sovětu mohli složit Prozatímní vládu, jednoznačně trvali na dodržení závazků vůči spojencům a tudíž na pokračování v boji. Dělníci nebyli takovému přístupu nakloněni, i jim bylo ovšem zřejmé, že ukončení konfliktu nezávisí čistě na vůli ruské strany. Ve vedení petrohradského sovětu, kde tón udávali hlavně menševici, byly první tři týdny po revoluci obdobím nejistoty ohledně dalšího postupu. Toto váhání ukončil 20. března (2. dubna podle západního kalendáře) návrat menševických vůdců v čele s Iraklim Ceretelim, kteří posledních pár let strávili v sibiřském vyhnanství, kam byli vládou deportováni, a nyní převzali řízení sovětu pevně do svých rukou. Do hlavního města s sebou přivezli i umírněnost regionů, kterou během svého nuceného pobytu nasávali. Cereteli byl toho názoru, že v důsledku revoluce se imperialistická válka v ruském případě proměnila ve válku na obranu revoluce, neboť nyní již jejím cílem nebylo dobývání nových území, nýbrž obrana „nové vlasti“, neboli udržení revolučních vymožeností, které by vlády Německa a Rakouska rády zadusily, aby předešly revoluční nákaze doma. Prakticky to znamenalo, že dělníci měli podporovat válečné úsilí Prozatímní vlády, ale jenom potud, pokud bude motivováno pouze odrážením útoků. Všeobecným heslem se stal „mír bez anexí a bez kontribucí“, tedy takový, který by neobnášel žádné vynucené změny hranic ani platbu kompenzací ze strany poražených. Vláda pak měla co nejdříve zaslat západním spojencům návrhy na zahájení mírových vyjednávání v tomto duchu.

Politika „válečného defensismu“ byla přijata umírněnými socialisty i širokými městskými masami a minimálně do června se těšila patrně většinové podpoře. Odmítavě se k ní stavěli nyní opět okrajoví radikálové, zejména bolševici, i když ti brzy zjistili, že i v jejich regionálních organizacích se oficiální kurz setkává s kladnými reakcemi. Když se z vyhnanství vrátili bolševici Stalin, Kameněv a Muranov, ukázalo se, že i oni byli ovlivněni smírnou atmosférou v regionech a k „defensismu“ se staví přinejmenším s pochopením. U petrohradské organizace ovšem nepochodili. Obrat zpátky k nekompromisní protiválečné (a obecně protivládní) linii začal po svém návratu z emigrace do Ruska 4. (17.) dubna razit Lenin. Trvalo zhruba měsíc, než se strana na jeho programu svržení Prozatímní vlády a nastolení čistě dělnické moci sjednotila – výrazně tomu napomohla změna politické situace, ke které se začas vrátíme. Z emigrace se v té době už začali vracet i příslušníci levých frakcí eserů a menševiků, kteří se k protiválečnému radikalismu snažili posunout své spolustraníky.

Na principu „obranné války“ mohla být shoda, obtížnější bylo určit přímo na bojišti, které operace se ještě pohybují v jeho rámci a které se z něho již vymykají. Spory o to se nevedly pouze v zázemí, neboť stejně jako ve městech vznikaly sověty dělníků a vojáků, byly i na frontě na základě příkazu petrohradského sovětu od nejnižších jednotek k nejvyšším zakládány výbory prostých vojáků, které měly právo vyjednávat s důstojníky. Stejně jako si tovární rady dělníků osobovaly pouze právo jednat se šéfy jako rovný s rovným o sociálních záležitostech zaměstnanců, měly se i rady vojáků teoreticky držet obdobného pole působnosti a velící pravomoci důstojníků nezpochybňovat, jak petrohradský sovět dodatečně upřesnil. Tato hranice byla vojáky v zásadě respektována, s odvoláním na vládní politiku však nebyli ochotni plnit rozkazy, které směřovaly k útoku na nepřátelské pozice, a byli ochotni pouze bránit protivníkovi v dalším postupu. V případě nejednoznačné povahy rozkazu (například když dal velitel pokyn k výpadu na pomoc jiné jednotce v nesnázích) zahajovali vojáci nezřídka debatu za účelem vyjasnění situace, zakončenou hlasováním o tom, zda je vhodné důstojníka poslechnout – stávalo se, že jednotka rozhodla až ve chvíli, kdy byl pokyn vzhledem k vývoji událostí již bezpředmětný.

Navzdory tomu ještě nemusely být v této fázi vztahy mužstva a velitelů na ostří nože. Vojáci v předvečer revoluce nenáviděli ty důstojníky, kteří pocházeli z vládnoucí oligarchie, byli zodpovědní za nepříznivý vývoj na frontě i za otřesné životní podmínky v armádě, sami však žili v okázalém luxusu. Nemuseli však nutně mít záporný vztah k nižšímu důstojnictvu, které vedlo mužstvo do boje a úmrtnost v jeho řadách bývala kolikrát vyšší než mezi řadovými vojíny. Tím spíš, že během války, kdy bylo akutně třeba doplňovat zdecimované stavy, pocházelo v rostoucí míře z měšťanských vrstev a někteří důstojníci zastávali liberální nebo i socialistické názory. V revolučních dnech přešlo zejména v regionech mnoho vojenských útvarů na stranu revoluce právě z iniciativy svých nižších důstojníků a vojáci je občas delegovali i do svých nově zakládaných rad (místy vznikaly vedle rad vojínů i rady důstojníků). Jinde dala revoluce naopak volný průchod léta nahromaděné zlobě, nejvíc asi v černomořské flotile, kde bylo již před válkou mezi námořníky mnoho socialistů a anarchistů, zatímco členové důstojnického sboru byli typickými odchovanci starého řádu a užívání svých privilegií doprovázeli neustálou šikanou mužstva, které jim to nyní oplácelo popravou nebo házením do moře. Příčiny nenávisti mohly mít i pochybnější původ: stávalo se, že vojáci hovořili o zastřelení důstojníků s německy nebo židovsky znějícími jmény. Vcelku ale zatím držela armáda víceméně pohromadě. Byla to křehká stabilita, stejně jako u mnoha dalšího v zemi.

Revoluce a menšinové národy

Když se během roku 1917 mluvilo o „míru bez anexí a bez kontribucí“, jednalo se o to, že hranice nemají být měněny bez souhlasu dotčeného místního obyvatelstva. Změny hranic se naopak připouštěly, pokud by po nich mezi místními byla poptávka, a to byl v mnohonárodních státech střední a východní Evropy častý případ. Ani v Rusku tomu nebylo jinak.

Na přelomu století patřilo přes 55 % obyvatel Ruské říše k jiné než ruské národnosti. Celkem bylo v zemi národností přes sto dvacet, z nichž některé měly několik milionů, jiné sotva pár stovek příslušníků. Všechny stály vůči Rusům v různém stupni podřízenosti. Národy v Asii a na Sibiři byly v postavení, které můžeme označit za koloniální, evropské byly zase jednak často diskriminovány na základě náboženství (pokud patřily k jiné než pravoslavné církvi), jednak byly vystaveny násilnému porušťování, jehož intenzita se případ od případu lišila: nejagresivnější byla porušťovací politika v případě Poláků a Ukrajinců: první se ruské vládnoucí vrstvy otevřeně snažily odnárodnit, druhé jako národ vůbec neuznávaly. Vedle národnostního útlaku uplatňovaly i politickou represi, kterou pro změnu trpěli i Rusové. Hnutí utlačovaných národů tak často kolísalo mezi národní jednotou proti ruskému tlaku a sociálním bojem, v rámci kterého spolupracovaly jeho radikální proudy s ruskými revolucionáři proti vlastní vládnoucí třídě, pokud nějaká byla. Ve většině případů se prosadilo to první, a to i vinou přístupu ruských socialistů – a také rozporů v programu bolševiků.

Masová národní hnutí se projevila již v revoluci roku 1905, nejvíce ve Finsku, v Polsku (kde byla revoluce mohutnější a dramatičtější než v Rusku samém) a na Kavkaze. Revoluce byla poražena, následné reformy však menšinám stejně jako Rusům zaručily alespoň omezené možnosti vyvíjet legální politickou činnost, a uvolnění cenzury jim umožnilo vydávání literatury ve vlastním jazyce. Národní a kulturní útlak jako takový trval nicméně dál, mimo jiné ve školství, o neformální diskriminaci nemluvě.

Když se v roce 1917 spolu s carským režimem zhroutil i jeho mocenský aparát, začaly regiony, města a místní komunity samy přebírat správu vlastních věcí. Pro národy se tím otevíraly netušené možnosti, i když instituce, které si v reakci na novou situaci vytvářely, si kontrolu nad nárokovaným územím musely teprve zajistit. Jejich kroky ovšem narážely na nelibost nových ruských vládnoucích kruhů.

Odpůrci carské despocie ve své naprosté většině odsuzovali mimo jiné i její národnostní politiku a její změnu považovali za jeden z klíčových bodů reformy Ruska. To byl ale velmi obecný postoj, který se dal do praxe převádět různě, jak se ukázalo, jakmile se tito kritici dostali k moci. Liberálové ihned po sestavení Prozatímní vlády přislíbili, že budou usilovat o právo všech národů na svobodný rozvoj, čímž měli na mysli hlavně rozvoj jazykový, školský a kulturní. Zároveň byli ale přesvědčenými nacionalisty, kteří si „svobodné“ Rusko představovali jako silný, jednotný a tudíž relativně centralizovaný stát. Národy se ale v té době již posunuly k programu autonomie tak rozsáhlé, že už pomalu neměla daleko k nezávislosti, i když tu ještě málokdy požadovaly – být malým státem mezi dvěma velmocemi, jakými byly například Rusko a Německo, se nejevilo jako bezpečná pozice. I tak vnímali liberálové autonomismus jako nepřípustné rozbíjení státu a od prvního dne proti němu vystupovali. Političtí představitelé menšin, kteří tolik let hleděli na liberály jako na naději lepšího vztahu s Rusy, tak rychle nabyli dojmu, že noví páni se příliš neliší od těch starých.

Složitěji hledaly svůj vztah k národním hnutím socialistické strany. Eseři, kteří za základ budoucího socialistického zřízení pokládali rolnictvo a měli představu vysoce decentralizovaného státu, v němž budou věci veřejné co možná nejvíc ponechány v rukou místních společenství (vesnických občin, okresů, atd.), se před válkou domnívali, že řešení je velice jednoduché – federalismus. Blíže to neměli promyšlené ani obecně, ani ve vztahu k menšinám zvláště. Bolševici a menševici se ve svém programu po vzoru západní sociální demokracie hlásili k právu národů na sebeurčení, nepovažovali to však za svou prioritu. V posledních předválečných letech se menševici pod vlivem zejména diskusí mezi sociálními demokraty v Rakousku–Uhersku posunuli k názoru, že kulturní autonomie národům postačí (v duchu koncepce, kterou v Rakousku vyvinuli němečtí sociální demokraté a kterou coby nevhodnou odmítali mimo jiné ti čeští; menševici tak přebírali něco, co se ani u jejich západních vzorů příliš neosvědčilo). Po únorové revoluci se umírnění socialisté k požadavkům národních hnutí stavěli vstřícněji než vládní liberálové, do sporu s nimi však kvůli tomu jít nechtěli a v případě konfliktu spíš poskytovali vládě tichou podporu.

Bolševici a národní sebeurčení


Ani bolševici nešli před válkou ve svém národnostním programu dál než za obecné proklamace. V roce 1917, kdy se národnostní otázka projevila ve vší své naléhavosti, se k nějaké koncepci museli teprve dobrat. Na tom, jak se k problému postavit, mezi nimi nebyla shoda. Na stranické konferenci, která se odehrála od 24. do 29. dubna (7. až 12. května), a která byla jinak významná také tím, že na ní Lenin prosadil svou protivládní a protiválečnou orientaci, se k věci střetly dva přístupy. První vycházel z teorií, které v Německu zastávala Rosa Luxemburgová: kapitalismus podle ní vtahoval všechny národy do sjednoceného ekonomického systému a ničil přitom dosavadní hranice a rozdíly mezi nimi. Boj proti němu tedy musel být rovněž celosvětový a jakékoliv požadavky jednotlivých národů byly jen odváděním pozornosti od skutečné revoluce, a tudíž nahrávaly do karet reakci. Tak bylo podle stoupenců této teorie nutno přistupovat i k národnostním požadavkům v Rusku. S protikladnou představou vystoupil na konferenci s Leninovým požehnáním Stalin, který platil ve straně za experta na národnostní otázky (i když to dnes zní téměř jako vtip, právě on byl do revoluce mezi bolševiky k národním menšinám nejvstřícnější). Jeho zdůvodnění bylo následující: všude na světě je společnost založena na třídním útlaku, jeho formy se však liší zemi od země a různé národy se tak musí vyrovnávat s různými podobami vykořisťování i třídních vztahů. Je tedy rozumné nechat národy, aby si samy určily, jakou cestou chtějí dospět k emancipaci, a pokud se budou domnívat, že cesta k ní vede přes úplné odtržení od Ruska a založení vlastního státu, je na místě jim to umožnit.

Stalinova koncepce byla konferencí přijata a stala se oficiálním stanoviskem strany. Bolševici od té chvíle tvrdě kritizovali omezování národních svobod ze strany Prozatímní vlády a získali si tak alespoň pasivní sympatie v řadách mnoha neruských obyvatel, kteří jinak k jejich politickému programu netíhli. Ve skutečnosti nebyla jejich vstřícnost tak bezpodmínečná, jak se mohlo zdát. Zaprvé, ne všichni ve straně se s novou národnostní politikou zcela ztotožňovali. Zadruhé, vedle Leninovy obhajoby práva na sebeurčení stálo jeho neméně nekompromisní trvání na nadnárodní jednotě centralizované revoluční strany. Už před válkou Lenin tvrdě vystupoval proti snahám budovat samostatné národní dělnické strany, jakou byla například ukrajinská sociální demokracie. Tady je ale třeba podotknout, že Lenin pojímal stranu jako nástroj revoluce, ne jako státostranu, která by po dobytí vlády měla trvale vykonávat mocenský monopol, jak to známe z reálného socialismu. Když se po říjnové revoluci komunistická strana do této role posunula, postavilo to Leninovu teorii národního sebeurčení do zcela jiného světla – do roviny prázdných frází. V roce 1917 však nebylo předem dáno, že to tak dopadne.

Kladný přístup Lenina, Stalina a dalších k národním hnutím byl podmíněný ještě další výhradou: nepovažovali národní sebeurčení za cíl sám o sobě, nýbrž přikládali mu kladný význam jen v případě, že posílí světovou revoluci. Po říjnu 1917 se Stalin nechal slyšet, že ruští komunisté po svém vítězství přenechali vládu na etnicky neruských územích místním buržoaziím, a místní socialistické strany byly buď příliš slabé, nebo příliš neschopné, aby jim poté moc vyrvaly z rukou (vtip byl někdy i v tom, že menšinové národy bývaly v carském Rusku často utiskovány i ekonomicky, nebo žily v hospodářsky slabě rozvinutých oblastech; většinu vládnoucí třídy na jejich území v takových případech nezřídka tvořili Rusové, zatímco v čele národního hnutí stáli převážně intelektuálové skromného sociálního původu, kteří se nejchudším vrstvám těžko mohly jevit jako třídní nepřítel). V pojetí bolševiků měl proletariát bez ohledu na národnost usilovat o vítězství nejen doma, ale všude ve světě – v souladu s tím podporoval jejich mladý režim přímo i nepřímo revoluční hnutí jak v osamostatněných bývalých ruských provinciích, tak i v západní Evropě. Hranice a státní suverenita v takovém programu nehrály roli. Nebyl to tedy návrat k ruskému nacionalismu, otevíralo to však zadní vrátka jeho nenápadnému návratu v případě změněných okolností, jak se později i stalo, když světová revoluce selhala a prioritou se stalo budování socialismu v jedné zemi, o jejíž zachování mělo nyní jít především. To vše si ovšem v roce 1917 ani bolševici nedovedli představit.

Miljukovova nóta – první krize revoluce

Prozatímní vláda se hned po nástupu do úřadu ujala svého úkolu vyjednat mír. Ne všichni v Evropě její iniciativu uvítali. Prvním krokem bylo oslovení spojenců, v první řadě tedy Francie a Anglie. Jak se dalo čekat – a jak zřejmě umírnění socialisté nečekali – byla reakce spojenců chladná. V celé Evropě rostlo vyčerpání obyvatel z vlekoucího se konfliktu, sílily pouliční protesty nejen proti zhoršování materiálních podmínek, ale i proti válce samotné, vlády ani na jedné, ani na druhé straně však nebyly ochotny krveprolití ukončit, pokud by ruku v ruce s mírem nešly výrazné hmotné i mocenské zisky pro elity příslušných zemí (přiznat, že masakr byl vlastně od začátku zbytečný, by pro ně ostatně byla politická sebevražda). Z patové situace vedla jedna cesta: jít cestou výhrůžek a spojencům naznačit, že v případě jejich neústupnosti je Rusko nechá válčit samotné. Umírnění socialisté a liberálové však v žádném případě nechtěli touto cestou jít a odmítali se spojenci jednat jinak než po dobrém. Tím své snažení odsoudili k neúspěchu. Nutno říci, že ani úspěch případného nátlaku nebyl zaručený: záleželo na ochotě nejen spojenců, ale i nepřátel. A jednostraně se z konfliktu stáhnout by obnášelo jiné riziko: vítězné Německo by jako vojenský i ekonomický vládce celé Evropy bylo pro revoluční Rusko dvojnásob nebezpečné. Snadné řešení tedy neexistovalo. I tak ale bije pasivita a nenápaditost umírněných socialistů do očí.

Spojenci se nemuseli kroků Prozatímní vlády obávat také proto, že ani někteří její ministři se s její oficiální zahraniční politikou neztotožňovali. Lidé jako liberální intelektuál a předseda vlády kníže Ľvov mohli snad být i upřímní, když nadšeně hovořili o nekrvavé revoluci, která po Rusku změní k lepšímu i celý svět a zahájí nové období lidstva, jiní však přemýšleli mnohem pragmatičtěji. K nim patřil i dlouholetý vůdce liberální Konstitučně–demokratické strany (kadetů) Pavel Miljukov, kterého revoluce vynesla do křesla ministra zahraničí, a nyní měl vyjednávání se spojenci na starosti. Miljukov byl představitelem pravého křídla liberálů, které spolupráci se socialistickými stranami vidělo jako nutné zlo, s nímž je nutno co nejdříve skoncovat. Nesouhlasil také s žádným mírem, z něhož by neplynulo dosažení původních ruských válečných cílů, tj. výrazné územní zisky na Balkáně a přístup k novým trhům ve Středomoří. Při první příležitosti to dal najevo.

V půlce dubna donutili činitelé petrohradského sovětu Prozatímní vládu, aby spojencům zaslala deklaraci, kterou byla koncem března na nátlak sovětu nucena učinit, a v níž oficiálně prohlašovala za svůj cíl „mír bez anexí a bez kontribucí“. Miljukov tak z pověření vlády učinil 18. dubna (1. května podle západního kalendáře). Deklaraci ovšem doprovodil vysvětlující nótou, která její obsah jednoznačně popírala. Ve své slavné nótě ujišťoval Miljukov spojence, že mohou s jistotou od Ruska očekávat loajální plnění jeho spojeneckých závazků, tj. válku „do vítězného konce“, po němž měly následovat „garance trvalého míru“, což byla téměř otevřená narážka na to, že poraženým budou vnuceny územní a finanční ztráty, které je oslabí natolik, že už nikdy nebudou moci myslet na odvetu.

Miljukovova nóta zapůsobila jako bomba nejprve mezi socialistickými politiky, poté i v petrohradském dělnictvu, kterému straničtí aktivisté a socialistický tisk patrně význam Miljukovových abstraktních formulací náležitě vysvětlili: 20. dubna (3. května) bylo město zaplněno demonstranty, kteří volali po ministrově odstoupení. Zatím bylo jen málo slyšet hesla proti vládě jako takové, liberálové se však rozhodli výzvu přijmout: následujícího dne patřily ulice demonstrantům z vyšších vrstev, kteří provolávali hesla jako „Pryč s anarchií“ nebo „Ať žije Miljukov“. Je možné, že liberálové už nějakou dobu na tuto příležitost čekali. Krátce předtím se ke konci března na sjezdu kadetů prosadilo pravé křídlo, které politický vliv dělnických sovětů považovalo za nepřípustné vměšování do rozhodování, jež mělo být co nejdříve předáno do rukou volených politiků. Pokud se tito konzervativní liberálové skutečně domnívali, že krize využijí k posílení své pozice a k oslabení sovětů, pak hrubě přecenili své síly. Následujícího dne jim počet dělnických demonstrantů, z nichž mnozí byli ozbrojeni, přesvědčivě ukázal, kdo dokáže na náměstí dostat víc lidí, a rozkaz velitele městské vojenské posádky uvést jednotky v pohotovost za účelem zajištění bezpečnosti vlády vyzněl u vojáků do prázdna. Zradikalizovala se i hesla, která nyní požadovala svržení Prozatímní vlády jako takové. Výslovné odvolání Miljukovovy nóty protestující neuklidnilo.

Krize trvala přes deset dnů a skončila na začátku května sestavením nové Prozatímní vlády, tentokrát koalice liberálů a socialistů. Miljukov a další příliš exponovaní kadeti se museli stáhnout do pozadí, za liberály zůstali ve vládě pouze stoupenci levého křídla, které na březnovém sjezdu skončilo v menšině: příznivci kompromisu se sověty a uznání jejich místa v politickém systému. Ani to by dělnická veřejnost možná nedokázala skousnout, kdyby do vlády nevstoupili umírnění socialisté, kteří na začátku účast v ní z vícero důvodů odmítli, mezi jinými na základě přesvědčení, že buržoazní politické instituce mají být přenechány liberálům, zatímco socialisté by se měli soustředit na organizování dělníků. Ještě o několik dní dříve si takový krok nepřipouštěli. Názor změnili, když viděli, že Prozatímní vládu jinak nezachrání a dočasný kompromis mezi společenskými třídami se rozpadne.

Vznik koalice Prozatímní vládu nijak neposílil a nepřidal jí ani na akceschopnosti. Nezměnil se ani její politický kurz. Na to, jaké bouře dubnová krize vyvolala (největší od pádu starého režimu), byly její okamžité výsledky poměrně malé. Očekávání veřejnosti byla stále ještě vcelku optimistická, nikdo už si však nemohl namlouvat, že vývoj směřuje k usmíření a k překonání společenských protikladů. A ti, kteří si takový smírný vývoj nejvíc přáli, k němu svou politikou ani v následujících měsících příliš nepřispěli.

(pokračování)

- - -

47 komentářů :

  1. je zaujímavé, ako sa dejiny opakujú - len osoby sa menia, ciele nie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O ruské revoluci pravdivě bez této komoušské propagandy pojednává i web našich slovenských bratrů zde - https://www.protiprudu.org/mytus-o-nemeckej-podlosti-ruska-revolucia-1917-kapitola-4-cast-1/

      Mmch. tento web - protiprudu.org v seznamu doporučených alternativních webů na NWOO na rozdíl od NR figuruje!!!

      Vymazat
    2. Buržoazní politruci sprostě označují historická fakta za "bolševickou" propagandu a přitom se čtenářům snaží vsugerovat své lži jako pravdu. Historie lidstva přitom dokazuje, že společenský pokrok nezastaví otrokáři, feudálové a nakonec ani buržoazie spolu se svými lokaji a presstituty !!

      Vymazat
    3. Náckovský snaživec 8:23 propaguje stránky, které jen vyjadřují nenaplněné sny německého imperializmu. Na Slovensku stále existuje malá skupinka troubů, která si od "spolupráce" s Německem slibuje silný nacionálně-socialistiko-klerikální štát. A ty stránky jsou jeho vizitkou. Dost směšnou.

      Vymazat
    4. Pro 7:26 - co plácáš o Solovkách. Jaký vztah mají k únorové revoluci 1917? Proč motáš nesmotatelné. Pro tebe je tou pravou a jedinou alternativou jen potvrzení tvého mizerného vzdělání a ještě mizernější povahy, že?!

      Vymazat
    5. Ješišmarja to je vůl! Vo si snad přečet jen název linku! Proboha!! Tak tady máš další! - https://aeronet.cz/news/sonda-do-historie-nebo-hrozba-jejiho-opakovani-majdan-zvany-vrsr-a-soucasna-ukrajinska-krize-kdyz-ulice-svrhne-cara-a-kdyz-namesti-svrhne-prezidenta-jak-pozname-rozdil/

      a další! -
      https://aeronet.cz/news/co-byl-rudy-teror-za-americke-penize-bez-dolaru-by-komunisticka-revoluce-v-carskem-rusku-neuspela/

      Mám pokračovat?

      Vymazat
    6. Aeronet je opravdu zdroj veškerého poznání, hahahah. Snad pro řeznické učně.

      Vymazat
    7. 8:45 Odcituju Aeronet! Ty "vzdělaná" a "povahově charakterní" Solovko!

      "Dějiny SSSR i Ruska se často velmi démonizují a upravují podle ideologií, které zrovna vládnou ve společnosti. Rád bych, s pomocí originálních ruských dokumentů, trochu přiblížil, co skutečně se v SSSR i v Rusku dělo v průběhu 20. století. Aby lidé neměli z Ruska zbytečný strach ani si dění ve světě nevysvětlovali podle modelu, který jim předkládá současná mediální propaganda. Ano, v SSSR i v Rusku se v minulém století děla zvěrstva jako nikde jinde na světě. Proběhla tam genocida a holocaust křesťanů i muslimů, jaké nemají v dějinách obdoby. Jen se o nich nepíše v novinách ani o nich nevysílá televize. A hlavně se nepublikuje, kdo genocidu organizoval a kdo ji prováděl. Nepublikovalo se to za dob socialismu ani dnes."

      Tak tomu já říkám alternativa! A ne cancům opsaným z materiálů KSM ...

      Vymazat
    8. nebol to stalin ale kaganovič s trockým bernsteinom

      Vymazat
    9. Legrační, kolik nedovzdělaných a pravděpodobně i dost hloupých lidí se nám snaží v "diskuzi" vnutit svoje "vidění světa". Antisemiti, náckové, klerikálové - všichni tu piští proti článku a redakci jen proto, že otiskla historický pohled na 100 let starou událost. Za vším jen spiknutí a židé. Fakt by to celé byla sranda, kdyby podobné vidění nevedlo ke koncentrákům, plynovým komorám a hranicím na pálení lidí.

      Vymazat
    10. Diskuze obecně - kdekoliv? Je důkaz o tom, jak lidi zblbli! Jak na ně dlouhodobě působí toxická media, už to přineslo svoje ovoce.Možná že kdysi byli ještě normální, ale dnes jsou z nich magoři a debilové, se silnou potřebou se vykecávat ze svých duševních bludů, a odnášejí to diskuze, které se právě pro tyto dementy otevírají a navíc přinášejí provozovatelům všech těch publicistických radovánek velké peníze - nebo si myslíte, že ty slinty slintají zadarmo? NE! vydělává se na lidské blbosti, slabosti a duchovní zkorumpovanosti. Kapitalizmus totiž umí zužitkovat všechno, a tyto způsoby tady ihned převzala spousta mediálních vychcandírů. A český lid je blbější než lid všude jinde, zejména proto, že dříve se slintat nemohlo, tak si to dnes užívají o sto péro. Na diskuzích se slézá smečka stejných lidí - jen pořád ti samí, nemocní, defektní, duševně zkorumpovaní. Najdeme je na všech diskuzích. Nevím proč se navzájem hádají - jeden je větší blb než druhej, a každej má jiný představy o minulosti i o budoucnosti.

      Vymazat
    11. 11:04 Já si dopisoval s jistým "teatrologem" - Prof. Vladimírem Justem a ten mi v diskusi nad dílem Jana Nerudy Pro strach židovský potvrdil, že naši obrozenci sice v mnohém co o Jevrejích napsali měli pravdu, ale jedním dechem dodal, že prý musíme na tyto věci cituji: "... pohlížet prismatem holocaustu" - ahááááá! Takže proto vznikl, proto ho vyvolali! Aby krom konečného argumentu k osídlení Palestiny získali i zásadní zbraň proti pravdě o sobě! Nám vnutili pocit viny a donutili nás začít se bát pravdu vyslovovat. Sorry, ale já takový "prismata" neberu! Pravda stojí nad všemi "prismaty"!

      Vymazat
  2. Nebo klasický Protiproud! Ten je sice krapet flanďácky zaměřen, ale přeci jen nekopčí politiku pokoncilového Vatikánu a nepapouškuje ani rudé kydy - http://www.protiproud.cz/duchovni-svet/819-myty-a-pravda-o-bolsevickem-prevratu-kdo-ho-financoval-ridil-se-astrologickymi-vypocty-kdo-zadal-marxovi-komunisticky-manifest-znat-souvislosti-a-nebat-se-o-nich-mluvit-a-jedno-pozoruhodne-video.htm

    OdpovědětVymazat
  3. V článku se zmiňuje dokonce Rosa Luxemburgová, ale muž zásadního významu, který ji dokonce občas vyšukával tam opět účelově chybí! Cituju:

    Parvus byl prokazatelně od poloviny března 1915 poradcem německé vlády ohledně revolucionalizace Ruska. Ruští socialisté měli pod jeho vlivem doma šířit defétistickou propagandu, stávkou a sabotážní činnost a urychlit tak porážku své země. Leninovi bolševici měli v Rusku nejlepší aparát. A v porážce své vlasti viděli jen menší zlo na cestě k revoluci. Viditelně zamazat s Němci se ovšem nemohli. Od toho tu byl pan Israel Lazarevič H. Němci požehnaná Dovozní a vývozní společnost v Kodani a Stockholmu pracovala souběžně s Ústavem. Její obchodní zástupci cestovali po Rusku, trousili peníze a budovali kontakty všeho druhu. Existovaly dva základní kanály. Stockholm-Kodaň Petrohrad a Bukurešť-Konstantinopol-Oděsa. Jestliže obchodní společnost prodala zboží do Ruska, bylo možné legální zisk přeměnit v "politické peníze" pro revoluční účely. Parvus tedy nakupoval za německé peníze zboží na Západě, prodával je do Ruska a transformoval tak původní "politické peníze v legální obchodní příjem. Ten se nevracel zpět na Západ, nýbrž byl na místě použit k organizování revoluce. Ne všechen. Část peněz sloužila k nákupu ruských surovin pro potřeby německého (!) válečného průmyslu a mizela samozřejmě i v kapsách zúčastněných.
    Němečtí diplomaté považovali toto řešení za mistrovské dílo konspirace.
    9. července 1915 zahájila v Kodani činnost reklamní společnost s koncesí na německý systém plakátovacích sloupů. V zápětí vznikla i Dovozní a vývozní společnost, v originále Handels- og Eksportkompagniet A/S Na místo obchodního ředitele získal Parvus Jacoba "Kubu" Fürstenberga - Haneckého s bohatými styky s Ruskem a Polskem.

    OdpovědětVymazat
  4. Při výročí Krvavé neděle 1905 zastavilo 22. ledna 1916 v Petrohradě práci 45 tisíc dělníků. Helphand doufal ve 100 000 lidí a přeskok stávek do Moskvy - marně. Na jihu Ruska v Nikolajevě vstoupilo 11. ledna do stávky 10 tisíc dělníků továrny Naval. Jejich ekonomické požadavky podle domácích policejních zpráv někdo zmanipuloval tak vysoko, že je vedení podniku nemohlo splnit. Když stávka neskončila ani po několika týdnech, ruské námořnictvo ji nechalo uzavřít. Parvus do stávky nalil přes Bukurešť a Oděsu tolik peněz, že každý stávkující dělník dostával příspěvek 1,5 marky denně. Policie zuřila tím více, že v petrohradském Putilovském závodě to někdo očividně zařídil podle stejného scénáře. Ale jiskra nepřekočila.
    V dubnu 1916 se Parvus spojil i s oblíbencem generálního štábu berlínským obchodníkem Georgem Sklarzem. Byl od samého počátku války ve službách vojenské zpravodajské služby a do společnosti přinesl vklad 40 tisíc marek. Sklarz, přezdívaný přáteli "Prcek" platil za vynalézavého a pružného obchodníka. Dokázal smlouvat jako koňský handlíř, hodil se za diplomatického kurýra. Podobně jako Parvus byl i on typ náruživého kšeftaře, ovšem zcela bez uměleckých ambicí.
    Měl dva bratry podobného ražení. Zatímco Waldemar Sklarz plnil ve Stockholmu funkci tajemníka, Heinrich Sklarz v Kodani pod pseudonymem "Pundyk" vedl malou kancelář. Zaměstnával v ní řadu pochybných dvojích agentů - jména Romanovič, Dogopolski, Müller, či artistka Amatis se v dějinách socialismu pochopitelně nevyskytují.
    Pomocí fingovaných inzerátů v denním tisku zjišťovali v jakém množství a odkud proniká do Dánska německé zboží a komodity a sledovali jejich reexport do nepřátelských zemí. Informace vyhodnocovala Parvusova kodaňská firma.
    Handels- og Eksportkompagniet A/S pracovala od Švédska, Anglie a Nizozemí až po Rusko a USA. Sortiment? Od punčoch, šlí, antikoncepčních prostředků až po kaviár a koňak, od surovin a potravin až po ojetá auta a rybářské lodě. Parvus dodával do Německa měď, kaučuk, cín, chrom, nikl a hlavně obilí a velrybí tuk. Z Německa vyvážel do Skandinávie a Ruska chemikálie a strojírenské výrobky. V transakcích s Východem měla Parvusova firma prakticky monopolní postavení. K dovozu kaučuku a měďi založili zvláštní přepravní společnost pod vedením ruského emigranta Vitkina. Do Ruska pak putoval aspirin, teploměry, tužky a textil. Zásilky šly zčásti legální cestou, část zfalšováním dodacích listů a pašováním. V lednu 1917 nakonec Fürstenberga-Haneckého Dánové vypověděli. Nechal se chytit.
    Jakmile se zboží dostalo přes ruské hranice, přebírala je petrohradská firma Fabian Klingsland udržující s Haneckým spojení prostřednictvím zástupkyně Eugenie Sumensonové. Výnos byl převáděn na zvláštní konto u jedné z petrohradských bank. Touto cestou plynuly peníze různým revolučním organizacím v Rusku a po březnové "menševicko-eserské" revoluci i do pokladny bolševiků. Píše se to alespoň v žalobě Kerenského prozatímní vlády z července 1917.
    Počátkem března 1917 se totiž dlouhodobé politické vření změnilo v revoluci, která během několika týdnů smetla státní struktury carské říše. A ještě...17. dubna telegrafoval stockholmský rezident německé rozvědky do Berlína: "Leninův vstup do Ruska se zdařil. Pracuje zcela podle přání. Vzteklý řev stockholmských Dohodě nakloněných sociálních demokratů..."

    Zdroj - https://legacy.blisty.cz/art/12015.html

    OdpovědětVymazat
  5. Je smutný jak tu je ticho po pěšině. Zkrátka dějiny dnes už mladé netáhnou, natož pak takové ty komoušské, to je pro ně skoro jako by to bylo napsaný čínsky :D:D:D ... ti ještě tak ňáký dobodružný konspirace plné různých záhad a mimozemských bytostí ve stylu seriálu Akta X. Mmch. kde je náš "vyslanec mimozemšťanů", aby se k tomu taky vyjádřil, co na to říkají "mimozemské civilizace":))) Podle něj přeci Češi v roce 1918 porazili Rusko :D:D:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No ono to tak je! Když na takovej článek narazí dnešní mlaďas tak si pomyslí že se kdosi asi "posral v kině" a hned překlikne jinam, a když někdo starší kdo pamatuje VUML a PŠM tak si akorát tak odplivne ...

      Vymazat
    2. Ale to platí jen pro ty pitomé mlaďasy a hloupé starochu, viď. Kdo rád přemýšlí, tak si to přečte v klidu a celé.

      Vymazat
  6. Jak to tak přelítávám, tak se zdejší mudrlanti přou o to, kdo co o tom Rusku napsal, tudíž částečně vycucl z palce nebo vytáhl z pravičácké řiti.
    No a jádro pudla jejich přání a co by kdyby, je zánik Ruska.
    O tom, že žádná revoluce ať zdola či shora nemohla proběhnout bez velkého třídění názorů a potoku krve, je snad jasné. Téměř každý jedinec ve společnosti, maximálně nějaká ta stovka či tisíc individuí, měl či měli společný zájem. Do toho ještě náboženství a nacionalismus.
    Jedině lichváři, banksteři, kurvy a zloději byli zajedno.
    Tam byl naprostý internacionalismus.
    Já jen nechápu, jak se podařilo bolševikům prosadit jejich vizi v takovém státě, jako bylo carské Rusko. Prakticky proti celému světu a minimálně proti padesáti procentům odpůrců doma.
    A když slyším a čtu o Stalinských represích a počtech jeho obětí, tak si řeknu, jaký byl ten Lenin či Stalin měkota.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak !

      Vymazat
    2. An. 12:19-Krásne si ti napísal!!! Všetko to tliachanie komentátorov okolo je len plieskanie dlaňou do vody.

      Vymazat
    3. ...pro 12:19..výborně napsáno..

      Vymazat
    4. 12:19 Jen tlachán blba co nic nezná. Prej "proti celému světu a minimálně proti padesáti procentům odpůrců doma". Není tu žádný "minimálně" , my víme oficiálně proti kolika! Bolšáni získali ve volbách do Ústavodárného shromáždění 24% hlasů a s frakcí levých eserů a menševiků-internacionalistů dokupy neměli ani 33%! Takže 2/3 obyvatel se jim postavilo. Jenže měli zahraniční krytí, minimálně do přerušení brestlitevských mírových jednání agentem plukovníka Mendela House Bronsteinem jim německý genštáb přispíval na činnost strany i volební kampaň!
      Co s týká oněch represí,tak většinou nebyly "stalinské", ale nevím jestli se tu na tomto trockistickém webu smí napsat kdo je na koho pořádal! Fotku i se jmény těch zločinců neruských jen jsem tu už parkrát vložil, ale jaxi se "ztratila" - taky důkaz toho kdo to tu řídí a cáluje, ne?

      Vymazat
    5. Jo a ještě dodám, že ty "vize" prosadili hlavně námořníci z Kronštadu, kteří otočili situaci na frontě občanské války ve prospěch bolšánů, páč věděli že v případě jejich porážky je čeká kulka za dezerci a velezradu od nového cara či kozáků! Bylo by zajímavé vědět, jak by se zachovali, kdyby tušili, že ta kulka je čeká tak či onak:) - http://www.jicinsko.cz/nn/01/11/nn111-b.htm

      Vymazat
  7. Vážení diskutéři - kdybych já psal pro nějaká dobře vydělávající internetová media, napsal bych zase něco úplně jinýho, vymyslel bych si pro vás takové emocionální sračky, o nichž už se obecně ví, že vás nejvíc berou a nasírají, abyste diskutovali o sto péro - protože já bych z toho měl prachy! A víc než vy vyděláte kdekoliv, nebo než jsou vaše důchody. Mnohem víc bych vydělal za výmysly, prznění historie, fabulaci, a žvanění. Proč se nad vším hádáte a rvete? Nic z toho nemá dnes už smysl. K čemu má dnes smysl cokoliv o době před sto lety? Byla úplně jiná a dnes je posraná mnohem víc než tehdy, protože tehdy měli lidi ještě sílu, a dovedli se zapálit pro věc - dnes už umí jen žvanit, nadávat, urážet se navzájem, hádat se - jen když zahání vyprázdněnost a nudu. Čím by se jinak těch pár set diskutérů zabavilo? Vždyť nikde nic k zábavě není - tak alespoň čtou denně ty sračky,lozí všude možně aby se dozvěděli ještě i jiné sračky, a pleskají a nadávají - kapitalistická zábava pro stáří a socky, na které vydělá ten, kdo ji provozuje. Jednodušší než hrát někde divadlo, a vydělat na vstupném, je blafat a psát emocionální sračky, a vydělávat na diskuzích. Jakoukoliv sračku totiž můžu psát pěkně z domova, dřepět v teple, nohy v lavoru, při ruce lahváč. Tak jen se nad tím nepodělejte vášní. Opakuju - je úplně, ale naprosto jedno, co bylo před sto lety.

    OdpovědětVymazat
  8. Bolsevicke propagandisticke sracky, t.j. realita ! Vas officialni nazor na revoluci v Rusku je silne predzvykany, upraveny !
    Zapomeli jste se zminit o 40 millionech Slovanu zabitich bolseviky, kteri nebyli z 93 % Slovane !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I ten Solženicin si svých 5 milionů cucal nenávistně z palce od nohy. Podívej se do oficiálních demografických statistik z té doby a raději mlč, ať se dál neztrapňuješ. A ten tvůj antisemitismus jen dokresluje tvoje hlupáctví.

      Vymazat
    2. Sveta znaly 14:11, těžko se udržet a s těmi 40ti miliony búhvíjak napočítanými nenapsat, že jste vůl. Děkuji a zdravím, odrodilče.

      Vymazat
    3. Na Floridě, jak vidno, se ještě všichni z toho silného větru nevzpamatovali. Alespoň duševně.

      Vymazat
    4. Oficiálně Ruskové hovoří o 70-ti milionceh za 70 let! ZDE! -
      https://www.pravda.ru/society/fashion/models/27-10-2017/1351871-revolution-0/

      Cituji:

      70 миллионов жизней — за 70 лет Советской власти

      A to je mainstreamová ruský portál! Pravda.ru, žádný ukrajinský "Hromadskoe.ua či něco podobně antiruského!

      Vymazat
  9. Pokud ve studiu dejin, nectete oba nazorove odpurce, tak je vas nazor chybny a bezcenny !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Honolulu, pravda není někde uprostřed, jak tu trapně naznačuješ. Pravda je tam, kde je. Když chceš popisovat historii, musíš začít fakty a ta si musíš ověřit. Ti antisemité, co tu žvatlají a vyhrožují, nejsou schopni vůbec s fakty pracovat. To je věc metodiky a té jak vzděláním tak i svým IQ nejsou schopni.

      Vymazat
  10. Utapite se v detailech a unika vam celkovy obraz ! Ten se jmenuje KHAZARSKE VALKY proti Slovanum ! (618-960 A.D.)
    A potom znovu 1917-1938 ! Ruzne figurky, ktere zatracujete, nebo chvalite, nejsou podstatne. Byli to pesaci na shacuvem poli.
    Byla to valka kmene proti kmenu a Rusko se z toho dodnes nemuze vzpamatovat ! Nastesti Slovane jsou na vzestupu a Putin si s Trumpem rozumi !
    A vse ostatni je pouze nater propagandy !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Další vůl zabučel ve 14:23. Kde se tu ten dobytek bere?

      Vymazat
  11. Odpovědi
    1. Hele - koukej odprejsknout z dikuzí ty exulantskej hajzle! Nevadí ti, že ti nikdo neodpovídá na tvoje sračky? CO ty můžeš - ty blbej, nafučenej, sebestřednej americkej posero vědět o dějinách Slovanů a o Rusku? Všechny tvoje sračky a žvásty mají sloužit akorát k tomu, abys mohl urážet, a k tomu zneužíváš všechny články, ať jsou o čemkoliv. Někdo už by ti měl urazit tu tvoji zasranou exulantskou palici, a nacpat ji do tlamy krokodýlům. Jestli si v duchu představuju mord a čtvrcení nějakýho odpornýho, nepodařenýho zmetka, jsi to ty, odpornej hajzle. Tebe měl rozřezat na svý ponorce ten magor ( stejnej jako jsi ty) a ne tu novinářku, a hodit tě žralokům. Je nějaká naděje, že na české diskuze nepolezeš?

      Vymazat
    2. 14:35 Kdepak, neodprejskne! To spíš ty. Nick honolulu je Vlastenec, rasista, aktivní člen KKK! Kdyby tě ty putlroffská židobolševická filcko vopejzaná spatřil - na kilák - dva, tě složí svou winchestrovkou jak škodnou! Teda proč jak, viď? Však jednou to bude povolený i u nás. Pak vás vy hnusný obřezaný xindlové budem střílet na loveckej lístek:) Už nebudete po světě zavádět ani komunismy, ani buzerantismy, ani humárajtismy a podobný svinstva! Budete hnojit zem - svýma hnusnýma z mizerie vámi a vašimi pohůnky zbídačených národů zbytnělejma trupiskama.

      Vymazat
  12. To že je někdo provokatérský blb, nemůže být světa znalý.
    Co říkáš hovnoznalýlulu.

    OdpovědětVymazat
  13. 14:35 Takhle se nesmi mluvit ! T.j. zakazano na NR !
    U tebe je to povoleno pro vysoky stupen retardace !
    Zase mas nejake privilegie - ty cizopasniku !
    -------------------------------------------------------
    Jsem svetlonos a ty jsi zatuchly smradoch, ktery se boji svetla. Jsi infekce na tele naroda a tvoje reakce je estrada . Ty jsi Mugabe ! (Spise jeho foxterier !)

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  15. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  16. Cenzore ty osli hlavo ! Ty mazes moje slusne prispevky a drzis ochranou pracku certa, nad retardem 14:35 !
    STYD se - ty politicky korektni NADENIKU !
    Ty prodejna nemoralni STETKO ! Ty jeden vrazednej Bolseviku ! Hned jak se ti vsimne nebeska prozretelnost hrab ti naroste !

    OdpovědětVymazat
  17. 19:12 - MYSLENO - HRB TI NAROSTE !
    Nikdo se zde nehada ! Pod zadnym clankem od druhych autoru nikdo neni. Kdyz ja odejdu, tak rozhovor
    chcipne !
    Dokonce i Mugabe utekl ! (Sel rozctvrtit toaletni papir, kdyz nemuze me !)
    Vsichni trpaslici zase cumi na Ct . 24 a potom se mi chteji mentalne postavit.
    Tak to spatne doopadne vzdy, kdyz aristokracie naroda - emigrace, utece za velkou vodu.

    OdpovědětVymazat
  18. Clanek jsem NECETL, jen jsem nakoukl. VRSR mi byla vzdy, pres 50 let, k smichu. Ale ted jsem zazil to, ze treba USA vrazdi po milonech a nikomu to nevadi. SSSR odsoudil k smrti asi 860 tis. lidi a 3,8 milionu celkem, z nichz se snad polovina vratila z Gulagu - a tohle (Stalin a tim SSSR) je brano jako to nejhorsi na svete. Ze kapitalisticke Nemecko s Hitlerem zpusobilo smrt snad 50 mil. lidi a nebyt Stalina, i 100 milionu by bylo malo a Cesi treba by se ted divali na svet nekde v tajze, to nikdo nebere v uvahu. Ze v dobe VRSR Rakousko - Uhersko zacalo 1. svetovou a miliony lidi prislo o zivot, to je OK. Vsechny mrtve, vzdyt USA jen po 2. svetove jsou zodpovedny za 30 milionu, s i spomoci NATO, k cemuz jim i pomahame a hrajeme ulohu okupanta, jsou jako nic, pokud za nimi nestoji komunisticka strana. To se pocita. Kapitalismus muze a take vrazdi dnes a denne, vse je OK. Ne socialismus.
    Pritom Rusko bylo NIC, komuniste (bolsevici, VRSR) z nej udelali zemi, ktera vitezstvim v 2. svetove zachranila lidstvo, stala se za 40 let nejvyspelejsi zemi, dostala se jako prvni do vesmiru. Kam by se dostali s carem?
    Navic, jako velmoc nikdy nesla do valky prvni, pomahala vsem rozvojovym zemim, i kdyz sama se musela uskromnit. Mame 27 let demokracie a dokazali jsme ZNICIT VSECHNO. Proto vidim VRSR - po tolika letech, jako to nejlepsi, co lidstvo mohlo potkat. Vyresila problemy, ktere kapitalismus absolutne neni schopen resit.
    Nebylo to idealni reseni, mozna ze cinska verze bude lepsi, ale byla to kometa v lidske historii. Kapitalismus sice je lepsi (?) v mnoha vecech pro hodne lidi, ale nikdy pro drtivou vetsinu, pro vsechny. Podivejte se na USA, obcanska valka Severu proti Jihu za par let prinesla mnohem vic obeti (%)nes represarie v SSSR, ale vysledek dnes: 40% negramotnost, 40% bez zdravotniho pojisteni, bida, kriminalita a vlada nejzlocinejsi v historii lidstava (po Hitlerovi) a presto velebena (vsemi uplatnymi) vladami a sdelovacimi prostedky sveta. Jen na VRSR se nadava. A je to logicke - hnuti, ktere sebere bohatym a da lidu, MUSI BYT pro bohace TO NEJHORSI NA SVETE.A prot vsechny sdelovaci prostredky o nem tak pisi. TAK ZAVERECNE HODNOCENI: PRO BOHATE TO NEJHORSI, pro lidstvo to nejlepsi, co bylo. A byla prvni na svete, co dala vsem lidem nadeji na lepsi zivot.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, ale takhle to nemůžeš počítat! Oficiální putlerská propaganda přiznává asi 70 milionů obětí za 70 let - viz výše! Počitá tam i nenarozené oběti té tzv. sexuální revoluce zorganizované židobolšeivky po uchopení moci v celém Ruském impériu! A také oběti hladomoru, tyfu a cholery (dary ČK si rozebrali hlavně nosatí!) a v neposlední řadě alkholismus (carské Rusko navzdory propagandě bylo na chvostu ve spotřebě alkoholu na hlavu v Evropě - první byli - drž se - Frantíci!). Takže proto se ty oběti počítají celkově! Často tam zahrnují i oběti WWII. kvůli neschopnosti vedení a katastrofě roku 1941.

      Vymazat
    2. 21:59 To je samá demagogie! Např. to tvrzení že "valka Severu proti Jihu za par let prinesla mnohem vic obeti (%)nes represarie v SSSR, ale vysledek dnes: 40% negramotnost, 40% bez zdravotniho pojisteni, bida, kriminalita a vlada nejzlocinejsi v historii lidstava ..." Dám ti jednoduchou otázku: napiš mi název země obývané africkou rasou, která má veskrze vzdělané, kulturní, z nízkou kriminalitou a vysokou životní úrovní! Tak to jsem zvědavej na tebe, borče!:D:D:D

      Vymazat