Reklama

.

.

úterý 7. listopadu 2017

Studená válka – předpověď na zítra… Svět směřuje ke svobodnější volbě pro každou zemi

Karikatura z období 1. studené války
Sergeje Karaganov - rozhovor
7. 11. 2017  Rossija v globalnoj politike, překlad Outsidermedia
„Jaderné zadržování je jedinou příčinou, proč svět v období studené války nesklouzl do jaderného konfliktu a nezřítí se tam ani dnes, kdy prožíváme daleko horší studenou válku, než byla ta předchozí,“ prohlásil Sergej Karaganov ve svém vystoupení na nedávné mezinárodní konferenci tzv.“Valdajského klubu“ v Soči.


Mělo by se, dle Vašeho názoru, jaderné soupeření posuzovat jako pozitivní faktor schopný odvrátit válku?

Když chybí kanály kontaktů mezi hlavními regionálními mocnostmi a vůbec mezi mocnostmi jadernými – je to krajně nebezpečné. Proto procházíme mnohem nebezpečnějším obdobím, než kdykoli předtím, od dob Karibské krize. Protože jsme od dob Karibské krize měli stálé spojení se Spojenými státy a existovali pouze dva globální hráči. Dnes je hráčů mnohem víc a je na čase přemýšlet o vytváření systému konzultací mezi nynějšími i budoucími jadernými mocnostmi, protože pro mě je naprosto zřejmé, že Severní Korea, pokud nezahyne, se stane jadernou mocností. Ale potom se velmi pravděpodobně stanou jadernou mocností Jižní Korea a pak i Japonsko. To je třeba chápat a připravovat se na to.

Vaše prognóza znamená neomezené závody ve zbrojení?

Zdaleka ne nezbytně. Jaderné zbraně jsou na jedné straně stimulem pro závody ve zbrojení, na druhé straně ale tyto závody brzdí, přičemž to dělá m.j. ve sféře konvenčních zbraní. Jaderný faktor nivelizuje schopnost kterékoli strany získat naprostou převahu v oblasti konvenčních zbraní. Země hospodářsky a vojensky silnější nemůže použít zbraně, aby dosáhla svých cílů bez rizika ničivého jaderného protiúderu.

To ale nepřímo znamená, že stávající dohody mezi jednotlivými státy v oblasti jaderného zadržování škodí globální stabilitě… 

Ne, neškodí. Dohody plní stabilizační roli. Problém je v tom, že se mohou jedna po druhé rozpadnout. Nejdůležitější jsou přece jen stabilní kontakty mezi vojáky hlavních jaderných mocností – a ty nemáme. Indie s Pákistánem jsou možná nejnebezpečnějšími místy na světě s hlediska možného užití jaderné zbraně. Takové styky mezi vojáky mnohých jaderných mocností nejsou, pokud vím. Ve srovnání s obdobím pozdní studené války jsme degradovali. Tehdy, koncem studené války, jsme měli rozvinuté kontakty a dohody, které možnosti užití jaderných zbraní a vzniku velké války vůbec téměř anulovaly. Teď je hrozba války podstatně vyšší, než v minulosti, mimo jiné proto, že neexistuje onen systém dohod, horkých linek a porad mezi ministerstvy obrany.

Lidé si zvykli žít bez války a domnívají se, že to tak bude i dál. Ale tak to být nemusí. Objevily se nové typy zbraní, které stírají hranici mezi jadernou nejadernou válkou. Kybernetická zbraň se možná stala de facto zbraní hromadného ničení, možná ji mají někteří hráči v Severní Koreji a mohou si ji opatřit teroristické organizace. To proto, že kybernetická zbraň je nejlevnější zbraní chudých. Ale, použije-li se chytře, je schopna způsobit následky srovnatelné s použitím zbraně hromadn ého ničení.

Je nová globální válečná srážka nevyhnutelná?

V době studené války taková hrozba skoro nebyla. Přirozeně, že když studená válka skončila, tak se úroveň hrozby dále snížila. Na Západě se ale chamtivě rozhodli popadnout bývalá ruská a sovětská aktiva. V důsledku toho začala nová studená válka mezi Ruskem a Západem, které jsme nyní svědky. Ona ale začala i mezi USA a Čínou, protože USA stále tvrději zadržují Čínu, ve snaze zamezit rozšíření sféry jejího vlivu v Tichém oceánu.

Jak si v této situaci má Rusko počínat?

My nevysedáváme v zákopech, ale spolu s Čínou jsme hlavními dodavateli bezpečnosti ve světě. Zastavili jsme válku v Evropě, když jsme rozbili plány Ukrajiny. Pokud by se Ukrajina stala členem NATO, byla by válka nevyhnutelná. V Sýrii jsme, mimo jiné, zastavili řadu barevných revolucí, které destabilizovaly rozsáhlé regiony. Číňané dodávají bezpečnost ekonomickou, my vojensko-strategickou. Bohužel, další dodavatelé bezpečnosti dnes skoro nejsou. Evropa se stahuje do sebe. Američané destabilizující svět nejspíš chtějí utéct od té odpovědnosti, kterou na sebe vzali, přičemž mají za to, že je tato odpovědnost pro ně příliš omezuje.

Takže je nám souzeno se stále nacházet na ostří různých vojenských konfliktů?

Doufám, že nepolezeme do části z nich. Ale pokud do nich nepůjdete vůbec, tak ty konflikty přijdou k vám. Proto se také nejde vůbec neangažovat. Všechny řády, které dosud existovaly – kromě jednoho, rodícího se ve velké Eurasii, jejíž osou jsou Rusko a Čína – se začaly sypat. Sype se liberální ekonomický řád, ustavený na Západě po 2. světové válce a poté rozšířený do celého světa. Dochází k tomu v první řadě proto, že když USA zjistily, jak na něm vydělávají konkurenti, šly cestou politizace vnějších ekonomických vztahů. Vidíme, že ve světě probíhá deglobalizace.

Začíná se hroutit tzv. atlantický malý pořádek, protože Spojené státy odcházejí z Evropy. Už se sype pořádek na Blízkém Východě ustavený koloniálními mocnostmi. Teď se tam, z objektivních důvodů, opět všechno rozčeřilo kvůli vměšování zvenčí. Pokud se týká tzv. liberálního světového řádu, který údajně existoval od roku 1945, pak je to lež – on totiž vznikl zhruba v roce 1991. Bylo to panování Západu ve všech oblastech. Přitom nebyl ani liberální, ani svobodný. Mělo se za to, že všechny země musí přijmout jeden model, přijmout jednoho lídra, přijmout jednu ideologii. A samozřejmě nebyl ani žádným řádem, protože Západ, utržený ze řetězu, uskutečňoval jednu agresi za druhou. Došlo k tomu mimo jiné proto, že Rusko bylo slabé a neschopné, nebo neochotné zadržovat jeho počínání. Nakonec se Západ začal cítit beztrestným, odsud i události v Jugoslávii, Iráku, Libyi a mnohé další drobné události. Tyto pořádky skutečně Rusko svým počínáním boří.

A to se Západu krutě nelíbí. Ale to, co se teď děje, je dle mého názoru, významný jev. Svět směřuje ke svobodnější volbě každé země, k řádu, kde se suverénní státy mohou svobodně rozhodovat. Takovým zemím, jako Rusko, Čína, Egypt, Brazílie, Indie, se to v podstatě líbí. Stáváme se novými mocnostmi, garanty statu quo. Západu se v této fázi nelíbí, kam svět jde, bojuje proti tomu, a to je možná hlavní příčina třenic, hysterie, ke kterým dochází. Jsem dalek toho vinit Západ, že je hlavní hrozbou míru, ale to, že je problém v něm, v jeho slabosti, je dle mého soudu nesporné. To neznamená, že takový stav věcí zůstane navždy. Možná, že po nějaké době se situace změní a Západ se znovu zvedne na jiných základech.

"Teď se nebude bohatnout, teď se bude zbrojit!"


Souhlasíte s postulátem vysloveným čínským expertem na „Valdajském klubu“, že světovláda nestíhá za procesem ekonomické globalizace?

Tuto myšlenku už před dvaceti lety v mé přítomnosti zformuloval velký myslitel Henry Kissinger. Řekl, že hlavním problémem světa je to, že se globalizuje, ale jeho správa se nacionalizuje. Takže se deglobalizuje. To je naprosto správné, je to fakt. Ale nelze se omezit na konstatování faktu. To, jak říkám, probíhá při narušení všech pořádků. Proto je třeba za prvé začít cosi budovat a za druhé chápat nebezpečnost situace. Ta je nebezpečná z principu, strukturálně. Dokonce bez závislosti na nečinnosti těch, či oněch činitelů. Taková nestabilita a takové posuny bez usměrňování plodí ohromné množství nepředvídatelných rizik.

A komu připadne právo na usměrňování nového světového řádu? Zachová se v onom novém světě, o kterém mluvíme, hierarchie mezi státy?

Hierarchie bude jiná. Pokud přežijeme toto období bez strašné války, tak během 12 až 15 let vznikne jiná rovnováha sil a na jejím základě se budou budovat jiné vztahy. Z mého hlediska, nejspíš k čemusi dojde ve velké Eurasii, kde budou zásadními zeměmi Rusko a Čína, ale možná v Evropě, která je k ní přidružená, či její částí – Indií, Iránem, Tureckem, Egyptem. To neznamená, že velká Eurazie nebude spolupracovat a vzájemně se dotýkat se Spojenými státy. Myslím si, že budou dvě centra. Ale toho je třeba se nejdřív dožít, Outsidermediaprotože se může objevit cosi jiného. Hlavně je třeba pochopit, že prožíváme jeden z nejnebezpečnějších historických momentů. Musíme dát historii šanci, aby neskončila.

Přestavitel Egypta ve vystoupení na Valdaji tvrdil, že multipolární svět bude stále nestabilnějším a bude obtížněji řiditelný. Znamená to, že směřujeme ke světu ještě nestálejšímu než je svět dnešní?

Nemyslím si, že multipolární svět je světem ideálním. Koncepce multipolárního světa vznikla jako protiváha světu unipolárnímu, který měl existovat od 90. let do počátku nového tisíciletí. Dnešní svět se skutečně stal multipolárním. Je to svět chaosu a boje všech proti všem, nestálých vztahů. Proto si myslím, že jednou musí dojít k novému stabilnějšímu stavu. Například, ke dvěma centrům, o kterých jsem se výše zmínil. Multipolarita není cílem, ale pouze přechodným obdobím v historii mezinárodních vztahů.

Evropští politologové tvrdí, že Evropa by neměla být odepisována a že z nynější situace vyjde posílena. Nakolik mají pravdu?Outsidermedia

Nový systém světového řádu se bude stavět na novém vojensko-politickém základě. Vzniká minimálně 12 zřejmě jaderných států. Z toho těžko můžeme mít radost. Ale bude-li zrušena jaderná dohoda o Íránu, a na Írán budou nadále tlačit, pak se jaderné zbraně objeví v Iránu a po něm u Saúdské Arábii a Egyptě. Takže situace v nejbližších 12-15 letech bude krajně nestabilní. Na velkém základě této nové vojensko-politické kostry nejspíš vzniknou dvě centra: Velké Eurasijské bude formováno na základě čínského „jednoho pásu, jedné cesty“, ke kterému přimkne Rusko jako samostatný hráč i další země.

Druhé centrum bude formováno kolem USA.

Evropské centrum se už zřejmě nepovede. Možnost vytvoření velkého třetího světového centra, velké Evropy tam byla a my jsme jim to navrhovali. Bylo to možné jen sdružením Ruska a Evropy, jejich silných stránek a možností. K tomu ale nedošlo.

Spojené státy už Evropu nepotřebují, chtějí se věnovat samy sobě. Na Evropu stále více nahlížejí jako na konkurenta. Ona je stále méně schopna se zabývat okolním světem a pomáhat USA. Takže USA odcházejí. Evropa se snaží se jich zachytit, ale nedaří se.

Doufám, že Evropa jednou zesílí. Připomínám, že vzestup Evropy začal jen v 16. století, kdy z celé řady důvodů, z nichž hlavní, tedy vojenská převaha, které dosáhla, nabízela a vnucovala celému světu svoje pravidla, svoje hodnoty a svůj systém. Teď to období skončí. Projekt EU se v důsledku celé řady objektivních příčin dostal do krize. Nevidím v jednotné Evropě v příštích 5, 10, či 15 letech schopnosti k vystoupení z této krize. Dnes EU ve své současné podobě už není schopna hrát podstatnou roli. Jednou, doufám… Anebo se některé evropské země znovu stanou světovými hráči, jakými byly, mimochodem řečeno, ještě před 30 lety, předtím než vymyslely evropský projekt.

Jak vidíte místo Ruska v novém světovém řádu za 10-15 let?

Cesta k novému světovému řádu bude složitá, ale musí k ní dojít. Opakuji, že hlavní je vyhnout se válce. Zdá se mi, že hlavní, čím se m.j. má Rusko zabývat, je přemýšlet o tom, jak se vyhnout válce během příštích patnácti let. Myslet na budoucnost a společně ji začít budovat. Teď se Rusko a USA snaží cosi začít, ale tato jednání mohou mít úspěch, jen pokud se k nim připojí i další mocnosti. V první řadě Čína. Pokud Rusko nezkrachuje, a já se domnívám, že nekrachuje, tak budeme jako dřív hrát roli jednoho ze tří klíčových světových hráčů. My v důsledku historických příčin a především pak přemístění světového centra do Asie, obratu Číny k Západu, jsme se ocitli ve velmi výhodné pozici. Dlouho jsme neměli štěstí. Ale poslední dobou se nám začalo dařit.




*) Sergej Karaganov – vědec, expert v mezinárodních vztazích, čestný předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku při prezidentovi RF, děkan fakulty světové politiky a ekonomiky Vysoké školy ekonomické v Moskvě.

Překlad: st.hroch 171105

1 komentář :