Reklama

.

.

sobota 16. prosince 2017

Buď evropoízující se Německo nebo Evropa pod německou hegemonií. - Zahraniční politika České republiky a naše národní a státní zájmy.

Luboš Kohout
16.12.2017 ČeskéNárodníListy


Ing. Plichta odmítl, soudím odůvodněně, páteřní teze přemnohých, žel, dnes vládních mentorů. Ti vyhlašují uvědomění si národa jako společenství sui generis, jež má své národní zájmy za přežitek z devatenáctého století. Ten pak údajně brzdí žádoucí proces evropské i světové integrace, proces celoevropského formování občanské společnosti, proces začlenění České republiky do společného evropského domu.


Myslím, že v této souvislosti je potřebné a politicky aktuální připomenout si, jaká stanoviska v této problematice zastával nejpřednější ze zakladatelů Československé republiky TG. Masaryk. Cituji a parafrázuji zejména z jeho "Nové Evropy". Ve zvláštní kapitole se zde dotkl kategorií národnosti a mezinárodnosti. Neshledal mezi nimi zásadní protiklad.

"Člověčenstvo", píše, "není něco nadnárodního, ono je organizací jednotlivých národů"
Hojným, a žel, vlivným zahraničním i našim soudobým kritikům údajné ješitné Kleinstaterei", údajného přízemního a hrubého nacionalismu zakladatelů Československé republiky odpovídá Masaryk dnes, řadu let po smrti důrazně, nevyvratitelně, aktuálně - nikoliv on, Beneš, Štefánik, Češi, usilující o přeměnu Rakouska ve federaci rovnoprávných národů, rozbili Rakousko. Rakouskou říši naopak rozbili pangermánsky, "všeněmecky" orientovaní Němci - říšští, rakouští, čeští, usilující, dokonce i válečně o realizaci německého panství a zájmových sfér ne pouze na evropském, nýbrž i na asijském a africkém kontinentu. Mimochodem připomínám, že čeští Němci připravovali germanizaci československého prostoru a likvidaci českého národa již svým memorandem z jara 1915. Od nacistů se lišili pouze v tom, že se neorientovali na jeho likvidaci fyzickou, nýbrž ,jen" na jeho poněmčení...

Československá samostatnost nikdy nebyla a nemohla být pro Masaryka jediným a konečným cílem. Ještě za svého pobytu v Americe v závěrečné fázi války se snažil, aby nově vznikající státy usilovaly o formování středoevropské unie. Zvláště zdůrazňuje v Nové Evropě, že rozbití rakouské monarchie není aktem nacionalistického izolacionismu. Naopak, je prvním a nezbytným předpokladem pro nejlépe federativní kooperaci všech evropských států, zejména těch nově vzniklých, osvobozených z rakouského područí a z ohrožení pangermanismem. Řešení české (československé) otázky je možné, progresivní, smysluplné jen v rámcích nové Evropy. Evropy integrující se při formování, upevňování, prohlubování demokracie, politické rovnosti, sociální spravedlnosti,míru mezi národy a státy.

Je ovšem snadné obvinit Masaryka z iluzionismu, utopismu, pod zorným úhlem toho, jak všechno nakonec "špatně dopadlo" (Mnichov, druhá světová válka, okupace německá, posléze sovětská). Dějiny jsou ovšem dějinami aktivity lidí, národů, společenských tříd, skupin, států, kdy nosných vývojových alternativ - a ta "nadějná" a žádoucí Masarykova byla jednou z nich - je více.

Masaryk a Beneš byli politiky dvou malých středoevropských národů a jejich státu. Hodnotit jejich politiku, jejich politické vize pro futuro pouze z toho hlediska, že je postihl nezdar, jak činí někteří, žel, množící se jejich kritikové typu všelikých "podivenů" není správné. Historik či politolog hodný toho jména musí pečlivě zkoumat a hodnotit, jaké mocnější síly, ať domácí, či mezinárodní, jejich progresivní dějinné úsilí zmařily. Za jakých okolností, příčinných souvislosti utrpěly porážku ony objektivně žádoucí a pokrokové, ve své době realizovatelné alternativy dějinného vývoje. Musí spravedlivě rozdělit míru odpovědnosti všech základních dějinných sil a jejich předních aktérů na nesporný katastrofický vývoj Evropy i světa zejména v první, ale i druhé polovině 20. století.

A pro dnešek a pro futuro střízlivě, sine ira et studio zhodnotit míru aktuálnosti a myšlenkové podnětnosti jejich vizí.

Už slyším a čtu vývody našich i zahraničních mentorů - čímpak nám mohou k řešení dnešních i budoucích mezinárodněpolitických problémů přispět takové archaické politické vykopávky, jako je Masaryk a Beneš, z novějších "mužů pražského jara" třebas Mlynář či Kosík. Vždyť proti době, kdy Masaryk psal svoji "Novou Evropu" nestojíme geopoliticky mezi poraženým, nedemokratickým, po odvetě toužícím, resp. k světovládě tíhnoucím Německem a chaotickým SSSR, nýbrž mezi již demokraticky stabilizovaným Západem, jehož nedílnou součástí je dnes již sjednocené, demokratické Německo a znovu chaotickým a tím i nevyzpytatelným, heterogenním galimatyášem, jenž tu zbyl po pádu sovětského veleimpéria. Tohle je ovšem až příliš obecná pravda, tím pak neúplná, nepřesná. nekompletní, zplošťující až nepravdivá a politicky scestná argumentace.

Tohle schéma kacířsky napadá kupř. V Bělohradský, souhlasím s ním plně, když píše mj. "proces přeměny Německa v západní stát není ukončen" a "Němci zůstávají etnickým, ne občanským národem". Vždyť Německo je jediným evropským státem, na jehož občanství má nárok každý pokrevní Němec (volkdeutsche), ať už přijde odkudkoli, zatímco v Německu narozené děti rodičů kteří v SRN po léta žijí, ale nejsou německé krve, to tak jednoduché nemají. Maně vzpomínám jako protektorátní středoškolák, jak jsme museli biflovat ono "Nürnberger Gesetze sind Gesetze zum Schutz des deutschen Blutes und der deutschen Ehre". ("Norimberské zákony jsou zákony na ochranu německé krve a německé cti" překl. red.NR)

Kromě toho sebedemokratičtější vnitřní režim ve státě není zárukou nevýbojnosti zahraniční politiky. To bychom nevysvětlili kupř. ani fakt obrovského koloniálního panství Velké Británie a Francie v 19. a 20. století, ani fakt, že viníkem první světové války bylo v první řadě v podstatě demokratické (byť ne moc, jak oprávněně poukazoval Masaryk) kaizerovské Německo A že je třeba se obávat německé hegemonie v Evropě po pádu sovětské veleříše dokazuji v následujícím textu.

Ano, brzy po skončení druhé světové války propukla studená válka, formoval se bipolární svět vzájemného atomového zastrašování, kdy obě strany disponovaly nukleárními zbraněmi, schopnými zničit lidskou civilizaci. Atomový pat zabezpečoval jen nepevný mír, situaci, stále hrozící zničením lidské civilizace v horké válce nukleární.

Jestliže hlavní odpovědnost za rozpoutání studené války nesl nesporně "revolučně entuziastícký" a stalinskou a neostalinskou stranickostátní byrokracií ovládaný SSSR, snažící se o přeměnu své zájmové sféry v Evropě a Asii ve formování a upevnění monolitní říše, pak odpovědnost za nežádoucí vývoj po pádu sovětského impéria nese především politika USA a jejich spojenců, Spolkové republiky Německo zejména.

Neboť - nové kolo závodů ve zbrojení (Reaganova vize uzbrojit SSSR, vidina hvězdných válek, obnovujících nezasažitelnost území USA) se naplno nerozjelo. To proto, že s nástupem Gorbačova "nového myšlení" se v zahraniční politice SSSR prosadil názor, že sama politika rovnováhy strachu v jakékoliv variantě je "tupikem" - slepou uličkou.

Permanentně se budou obnovovat spory o tom, zda by se "nové myšlení" Gorbačova zrodilo bez "starého myšlení" Reaganova. Nicméně faktem prvořadého významu zůstává, že světovou situaci kvalitativně, zásadně změnilo až zřeknutí se - pro budoucnost lidstva - zhoubné politiky zastrašování. Pro satelitní státy sovětského bloku mělo pak mimořádný význam to, že gorbačovské vedení zlomilo silný odpor hlavně generality a odmítlo Brežněvovu doktrínu omezené suverenity států socialistické soustavy, zrozenou a uplatněnou v roce 1968 právě v souvislosti s československým jarem. Otevřelo to nadějnou možnost hledat záruky míru ne ve vojenské síle, ale ve vzájemné závislosti na plodných kooperativních vztazích od ekonomiky až po politiku a kulturu.

Tato slibná vývojová tendence skončila však plným rozpadem sovětského bloku i SSSR. Dnes dominuje, třikrát žel, staré myšlení, posílené výrazným mocenským přesunem ve prospěch USA. Ovšem na tomto myšlenkovém i praktickém restauračním realizačním základě nemůže již nikdy zavládnout někdejší rovnováha strachu, nýbrž jen strach slabších před silnějšími. To k žádoucí a trvalejší stabilitě mezinárodních vztahů vést nemůže. Ba naopak, snaha USA nastolit hrubou silou v celosvětových měřítcích, mj. také vůči třetímu světu, pax americana může jen vyvolat sblížení se nukleárních velmocí Ruska a Číny (která má šanci v absolutním hrubém národním produktu dohnat USA v prvním či druhém desetiletí 21. století), respektive i budování termonukleárního arsenálu v rozvojových zemích, zejména islámských. A namísto bipolárního tu budeme mít multipolární svět se zvyšujícím se počtem všelikých atomových útočných i obranných "deštníků".

Rozklad sovětského impéria naléhavě vyžadoval nové zasedání Konference o bezpečností a spolupráce v Evropě, která by posoudila a ve prospěch radikální denuklearizace řešila kvalitativně novou, nadějnou evropskou mocenskou a bezpečnostní situaci. To mohlo podpořit i vzájemnou žádoucí integraci postkomunistických států a bez válečnického zásahu NATO mírově vyřešit problémy vicenárodních států, československého, a zejména jugoslávského, ale i rumunského typu. Nestalo se tak, zejména vzhledem k americkým preferencím archaické, nezměněné nátlakové a zastrašovací role NATO (též pod vlivem zbrojařských lobby), ale také pod vlivem politiky Německa, tvrdě prosazující specifické německé imperiální zájmy.

Německá politika v souladu s americkou porušila mj. a především slib Bushe Gorbačovi, že na území bývalé NDR nebudou rozmístěny atomové zbraně. Vůči nástupnickým státům bývalé sovětské veleříše v Evropě nastoupila - již od římských dob osvědčenou - politiku "Divide et impera" (Rozděl a panuj). Podpořila zde pokleslý nenáviděný šovinistický nacionalismus, vedoucí posléze k rozpadu Československa, k rozpadu Jugoslávie a ke krvavé mezinárodní válce v Srbské Krajině v Chorvatsku a k trojstranné vzájemné krvavé válce všech proti všem v Bosně.

Zde uvádím některé podrobnosti, též s využitím pozoruhodné stati prof. Rajko Dolečka. V přípravě rozbití Jugoslávie sehrálo ještě nesjednocené Německo zcela mimořádnou roli, za vydatné pomoci Rakouska, iredentických kruhů Maďarska, Vatikánu, ustašovské emigrace a také dík úzkým kontaktům s komunistickými vládními nacionalisty slovinskými (Kučan, Dolanc a j.) a chorvatskými (Krajačič, Tudjman aj.). Významnou roli koordinátora a prosazovatele, ochránce i vykonavatele různých služeb mezi různými nacionalistickými skupinami sehrála Spolková zpravodajská služba (Bundesnachrichtendienst - BND), vedena v kritickém období po dobu 4 let (1979-82) pozdějším ministrem zahraničních věcí Klausem Kinklem.

Oprávněně napsal V. Bělohradský, že Němci přinutili Evropskou unii k rychlému uznání nástupnických států Jugoslávie a tím v rozhodující míře přispěli k rozpoutání kruté a bezvýchodné války na Balkáně. Dodávám pouze, že ve svém imperiálním zájmu porušili svým tlakem dosud dodržovaný princip zahraniční politiky EU, založené na konsensu členských států. Navíc Spolková vláda prokázala dvojí metr na balkánské politiky, když s Athénami uzavřela "smlouvu trhovou" - neuznání nezávislosti Makedonie vyměnila za uznání Chorvatska Řeckem.

Dnešní Německo opravdu nepotřebuje vést válku, jako to kaiserovské či nacistické. Platí obměna onoho dávnějšího - belIa gerant alii , tu felix Austria nube - nechť vedou války jiní, ty, šťastné Německo obchoduj a na válkách jiných ekonomicky a mocensko-politicky profituj!


V souladu s Masarykovým odkazem v Nové Evropě bylo v bytostném národní zájmu Čechů a Slováků uchovat společný stát a s co největší energií provádět účinné integrační a koordinátorské kroky v rámcích Pentagonály, zejména však ve směru k Polsku a k ještě nerozbité Jugoslávii. To by bylo dobrým předpokladem pro teprve následující urovnání vztahů s mocným sjednoceným Německem. Neklást důraz na rychlé zapojení Československa do NATO, ani do evropských ekonomických a politických institucí pod německým protektorstvím. Měli jsme se orientovat na aktivizaci KEBSu, nerozbíjet (Dlouhý zejména) předčasně a neuváženě pozitivní svazky s RVHP, vést přátelskou politiku vůči Rusku, později se pokusit o formování neutrální bezatomové zóny, složené jak z nástupnických státu SSSR (Ukrajina, Pobaltí), tak i z nástupnických evropských států dřívější sovětské veleříše i ze západních neutrálních států - Švédska, Švýcarska, Rakouska. To by představovalo dost úctyhodnou nátlakovou sílu k tomu, aby NATO v souladu s KEBSem nehledalo záruku míru v odstrašovací vojenské síle.


Pro poněkud pozdější společný vstup integrující se skupiny postkomunistických států do ekonomických, politických a kulturních struktur Evropy využít i nemalých závažných rozporů mezi Německem, usilujícím o hegemonií v nich a jinými státy typu Anglie, Francie, Itálie a jiných. Místo toho jsme dělali pravý opak toho žádoucího. V aktuálním dilematu: buď evropoizující se a dále se demokratizující Německo nebo Evropa pod německou hegemonií jsme ku vlastní škodě, proti zájmům národa a státu volili to druhé!


V mnohém podstatném již není možné uskutečnit zdárný reparát. Nicméně zůstává možnost, aby bytostné české a slovenské zájmy národní i státní mohly hájit nové politické garnitury, zvolené ve svobodných demokratických volbách v České a Slovenské republice. Národnímu a státnímu zájmu Čechů a Slováků prospějí jen takové vlády, jež se v teorii a praxi budou řídit oním Masarykovým: „I demokracie doufá a pracuje k tomu, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř“. Jenomže symbolem tohoto pastýře nemůže být reprezentant dobyvačnosti, expanze a imperialismu – César, nýbrž reprezentant bratrství mezi národy a všelidské lásky – Ježíš. Ne César, ale Ježíš!" Takový je závěr a hlavní smysl druhé varianty Masarykova československého programu, kterou formuloval v době války a revoluce ve spise „Nová Evropa“.


Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc. 

13 komentářů :

  1. No příjemné konstatování jak by bylo kdyby bylo. V soubojích lidí vždy vítězí silnější a dokud nezdegeneruje tak aby se zničil sám, tak s tím nic nejde dělat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 12:21 Zřejmě zastáváte defétistický přístup k věci, tj. odevzdaný až poraženecký, malodušný až zbabělý, málo důvěřující sobě či úspěchu nějaké akce.

      Nejste, bohužel, sám ... V historii, i současnosti, se tak chovala a chová většina našich politiků.
      L.S.

      Vymazat
    2. I starej Klaus to předpovídá! -
      https://www.expres.cz/vaclav-klaus-o-evropske-unii-cr-soucast-nemecka-fr8-/zpravy.aspx?c=A170911_130524_dx-zpravy_Neos

      Vymazat
  2. Bud rychla nebo pomala smrt

    OdpovědětVymazat
  3. Souhlas s článkem ale musíme tomu přispět taky volit a podporovat vlastenecké strany.

    OdpovědětVymazat
  4. Výborný a pravdivý článek,s výjimkou odstavce kde autor uvádí,že hlavní odpovědnost za rozpoutání studené války nese SSSR.Zde je autor,těžko říci z jakého důvodu takzvaně absolutně "mimo".Pokud to není přímo lež,tak je to polopravda hraničící z demagogií!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 14:31 Ta věta o rozpoutání studené války se autorovi článku "nepovedla" celá, nejen ta část o SSSR. To se stává ...

      Vymazat
    2. Přesně tak! Kdopak to kvičel ve Fultónu vo železný voponě! A přitom na jejím spuštění mělo to tlustý prase které umetalo cestu židobolševizaci Evropy, lví podíl! Kdyby uzavřel mír, kterej pan Hitler Britům nabízel, všecko by dopadlo jinak! I Indii by jim nakonec ponechal a věřím že by dal vale japonským skrčencům a zrušil s nima ten pakt! Naše Rasa dnes mohla být pánem světa a ne jeho vodumírající větví! Páč s ní zajde i civilizace jako taková, vy troubové! Přijde Planeta vopic ...

      Vymazat
    3. To není jediná chyba v článku! Navzdory času který Německo ztratilo zatímco jiné velké evropské národy získávaly kolonie, bylo Německo najednou světovou mocí s níž bylo třeba počítat a neúprosně se stávalo nejsilnějším národem Evropy a druhým na světě. A pokud existuje něco co Židé nechtějí a nemíní tolerovat, je to fakt, že by Němci ovládali světovou politiku. V roce 1905 bylo celosvětově 95 procent vědeckých článků napsáno v němčině. Němci vládli vědě i opeře, poezii i teologii, filozofii i průmyslu. Dvacáté století mělo být německé století, a ačkoli to byl v tu chvíli národ poměrně militantní, první válku rozhodně nezačal – a druhá byla pokračováním té první.

      Vymazat
  5. „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie.“
    http://www.reformace.cz/reformace-c-5/jezis-ne-cesar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A kde mohla bývala Evropa bejt, kdyby v čele Polska nestali tupí bekouni, ale nějací skutečně inteligentní lidé! - http://img15.deviantart.net/8736/i/2013/256/2/e/pakt_ribbentrop___beck_vol__2_by_coszniczego-d6m4e0q.png

      Vymazat
  6. Autor tohoto dlouhého výpotku jistě měl na mysli Ježíše katolického.
    Ovšem Masaryk si byl dobře vědom církevní zákeřné opozice.
    Dnes církev opětovně ničí co Tomáš Garrigue založil*

    OdpovědětVymazat
  7. Domnívám se, že je stále v našem zájmu, vytvořit společenství středoevropských států. Ať už se vývoj vinou tlaku mocností, zvrtnul jakkoliv, my Středoevropané bychom si měli uvědomit, že do budoucna, můžeme čelit jejich hrátkám, pouze společně.
    A jak si vládnout? Ten Masaryk to určitě řekl správně, ale domnívám se, že to lze říci také jednodušeji: Je třeba si opět vážit a cenit morálky. P.K.

    OdpovědětVymazat