Reklama

.

.

pátek 15. prosince 2017

Jaké jsou české národní zájmy?

Jaroslav Tichý
15.12.2017  Literárky
O českých národních zájmech psali již různí autoři. Vesměs obecně, pouze v poloze teoretické. Důvody, proč se tohoto tématu chápeme, lze shrnout následovně. 



Chceme:
1/ nejprve zrekapitulovat, co to vlastně národní zájmy (obecně) jsou a k čemu slouží;

2/ poté ukázat si, jaké národní zájmy může mít země, jako je Česká republika, a jakých prostředků k jejich dosažení může využívat.

3/ konstatovat stav, v němž se v současné době jako země i obyvatelé nacházíme a pokusit se o prvotní formulaci českých národních zájmů, jež by vedly ke kýžené nápravě tohoto stavu.

V této 1. části se tedy dále budeme záměrně zabývat pouze úkolem vytyčeným v bodě 1/. Pokusíme se přitom k tomuto úkolu přistoupit průřezově s využitím pohledů jiných autorů na tento problém, jak následuje:

Nejprve si tedy definujme, co je vůbec národní zájem. V této souvislosti narazíme na tyto problémy:
a/ jak uvádějí někteří autoři, na východ od řeky Rýn se pojmy národ a národní používají ve smyslu etnického národa, zatímco na západ od Rýna ve smyslu národa politického, který vytváří jeden stát. V rámci jednoho politického národa, jež tvoří stát, může přitom existovat několik národů ve smyslu etnickém;

b/ při používání pojmu národní zájem v našem prostředí vycházíme z anglického překladu National interest, který se ale používá jako národní ve smyslu politickém (totéž v němčině Nationale Interesse, avšak např. Francouzi je označují jako Raison d´état). Přesnější označení by tedy bylo státní zájem, který se však s ohledem na některé historické reminiscence u nás nepoužívá;

c/ přívlastek národní se objevuje v souvislosti s tím, kdo tvoří politický národ. (V minulosti to tedy byl panovník a šlechta, nyní to je to /či spíše má být/ lid jako soubor rovnoprávných občanů, který legitimizuje politické rozhodování ve státě.

Národní zájem lze tedy definovat jako zájem politického národa v rámci existujícího státu.

Další otázkou je, k čemu národní zájmy slouží.

V této souvislosti je třeba uvést, že existují dva druhy národních zájmů, a to:
A/ (veřejný) zájem týkající se vnitřní politiky státu a

B/ národní zájem týkající se zahraniční politiky státu.
Oba zájmy od sebe však nelze oddělit, neboť jednak spolu navzájem dosti úzce souvisejí, jednak na sebe navzájem působí. Zahraniční politika země není od té vnitřní politiky striktně oddělena, neboť nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak.

V systému mezinárodních vztahů na sebe působí navzájem jednotlivé státy a soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování jejich národních zájmů.

Tyto národní zájmy mají různý charakter, jsou:

I. objektivního charakteru - (označované jako vitální, strategické, životní), které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu;


II. subjektivního charakteru – (jako je výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa). Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany - v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami - v nedemokratických zřízeních).
Podmínkou nezbytně nutnou pro obhajobu národních zájmů je státní suverenita daného státu, a to navenek i dovnitř, kdy:

- státní suverenita navenek – umožňuje státu chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů;
- státní suverenita dovnitř - zajišťuje právo vydávat zákony ve vlastní zemi a vykonávat v ní exekutivní moc.


Objektivní a subjektivní zájmy přitom mohou spolu někdy kolidovat (např. Francie a její objektivní zájem o získávání a udržování moci – viz její politická moc v orgánech EU s ohledem na počet jejích obyvatel a na to, kolik hlasů svých zástupců si vybojovala v jednotlivých orgánech EU. Tuto moc pak může uplatňovat k prosazování subjektivních zájmů občanů Francie, na kterých se tito občané dohodnou. Tedy např, k využití téměř poloviny rozpočtu EU k dotování zemědělství a ke zvýšeným dotacím pro francouzské zemědělce v porovnání s dalšími členskými zeměmi EU. Tím dosáhne Francie výhody pro své zemědělce /byť i za cenu jejich příp. zaostávání/ na úkor zemědělců v dalších členských zemích. Na druhé straně to vytváří protitlak ze strany dalších členských zemí v rámci jejich obrany).


Hlavním východiskem ale i prostředkem k prosazování národního zájmu a tedy i k zahraniční politice daného státu je moc. Ať již moc vojenská, jak tomu bývalo v minulosti, tak i ekonomická a politická, jak je tomu v dnešní době.


V praxi se opakovaně stává, že snaha o příliš velkou moc může být kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Příkladem toho bylo v minulosti opakovaně Německo (viz 2 světové války jako následek) či v dnešní době USA, kdy celý proces teprve probíhá a kdy známe zatím jen dílčí následky.


Tolik tedy autor L. Petřík, jehož charakteristika je komplexní a nejvýstižnější.


Lze tedy tuto otázku shrnout s tím, že:

- existují objektivní a subjektivní národní zájmy. Jedná se o zájmy politického národa, který může zahrnovat v sobě několik národů ve smyslu etnickém;

- objektivní národní zájmy daného státu existují bez ohledu na vůli těch, kteří v daném státu ovlivňují zahraniční politiku, zatímco

- subjektivní národní zájmy v daném státu jsou formovány v tamním politickém procesu a s přihlédnutím k tam existujícímu politickému zřízení. 

Objektivní národní zájmy tedy slouží ke zvětšování či minimálně k udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu.

Subjektivní národní zájmy pak slouží k vydávání zákonů a k realizaci exekutivní moci uvnitř daného státu, a to v souladu s politickým zřízením konkrétně existujícím v daném státě.


Krom toho existují i další vesměs jednodušší charakteristiky této problematiky, jako např. od V. Klause s tím, že:

- výchozí entitou života všech lidí žijících na území České republiky je právě Česká republika, a že je proto v přirozeném, samozřejmém zájmu nás všech, aby tato entita co nejlépe fungovala, aby v ní byla skutečná (nikoli pouze proklamovaná) svoboda a demokracie, aby země prosperovala nejen krátkodobě (abychom si ji udržovali i do budoucnosti) a aby byla suverénní, to znamená, aby mohla sama o sobě rozhodovat. To jsou zájmy obecné, ze kterých vyrůstají nejrůznější zájmy specifické;

- národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice. Slovo národní společenství není obsahově totožné s národem jako takovým, neboť do tohoto společenství patří i všechny další národnosti nebo menšiny, které stát společně sdílejí;

- realizovat naše národní zájmy je úkolem naším, vyžaduje to mnohé od nás samotných, ale předpokládá to i něco v podstatě nesamozřejmého od našeho okolí – respekt k České republice od sousedů a od celé Evropy. Tento respekt vyžaduje, aby byla Evropa seskupením rovnoprávných demokratických států, z nichž žádný není hegemonem, který by své zájmy prosazoval na úkor ostatních;

- dnešní uspořádání Evropské unie sice na formální hegemonii toho či onoho státu není založeno, ale důsledkem absence demokracie v rozhodování Evropské unie je to, že je dnešní evropské uspořádání ve svém působení na Českou republiku v mnohém obdobné uspořádání hegemoniálnímu;



nebo od P. Robejška, který se celkový pohled na tuto problematiku snaží následovně zjednodušit:

- národní zájmy jsou odpovědí na to, že se každý stát vždy nachází někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují v obecné rovině „jen“ dva pro všechny země důležité národní zájmy, bezpečnost a blahobyt; nazývejme je přirozenými zájmy;

- dosahování těchto zájmů se však odehrává v rozdílných podmínkách. Státy se liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím, hospodářskou vyspělostí, vzdělaností obyvatelstva atd. Proto jsou národní zájmy dlouhodobě platné a v některých případech dokonce věčné. Přitom to, co bezpečnosti a ekonomickému rozkvětu prospívalo před pár lety, může dnes škodit a to, co je účelné ve Francii, nemusí fungovat v Holandsku. Co to znamená? Stejné národní zájmy vyžadují rozdílné způsoby dosahování;


- Přirozené zájmy všech států, tedy bezpečnost a blahobyt, se do každodenní politiky promítnou ve chvíli, kdy společnost musí reagovat na určitou výzvu (třeba Brexit nebo volba nového amerického prezidenta) a hledat takovou odpověď, která nejvíce prospěje hospodářskému rozvoji a bezpečnosti národa;


- úlohou národních elit je zharmonizovat cíle bezpečnosti a blahobytu národa s konkrétními vývojovými procesy a aktuálními událostmi. Každá vláda musí být schopna národní zájmy v dané situaci rozeznat a sloužit jim. Její úlohou je správně zhodnotit ekonomicko-politickou konstelaci, to, jak se chovají ostatní pro danou zemi významní hráči, a vyvodit z toho přiměřené politické kroky. (Pozn.: před vzývanou úlohou národních elit je však třeba varovat, zejména pak za aktuální situace, kdy se u nás za domnělou národní elitu vydává již kdekdo, přičemž vesměs nereflektuje vůbec zájem většiny našich občanů);


- toho, oč se „hraje“ (tj. vše, co lze shrnout pod pojmy blahobyt a bezpečnost), není nikdy dostatek a nelze to spravedlivě rozdělit a rozdílné výchozí situace jednotlivých států vyžadují odlišné (nezřídka protikladné) postupy při dosahování týchž cílů.


- V zahraničněpolitické debatě v České republice a v Evropě vůbec je často zaměňována realistická politika za idealistické vize. Na první pohled impozantní systém „evropských hodnot“ jim brání v pochopení skutečnosti, že žádná z těchto hodnot nedokáže sama zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské nebo dokonce celosvětové platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že tyto hodnoty lze uplatňovat až tehdy, když je zajištěna bezpečnost a ekonomická prosperita státu.


- Jinými slovy to znamená, že o hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Jinak hodnoty ztrácejí svůj význam. Jen pro ilustraci. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu;


- Na obecné úrovni mají všechny státy do značné míry identické národní zájmy. Obvykle se hovoří o míru, nedotknutelnosti území, ochraně obyvatel, ekonomickém rozkvětu apod. Konkrétní zahraničněpolitické úsilí většiny vlád se však soustřeďuje na dvě oblasti: Bezpečnost a blahobyt vlastního obyvatelstva;

Pokračování seriálu zde.



Související články:
 - čtěte seriál Literáních novin "Co je národní zájem": Zájem národa, či státu?


6 komentářů :

  1. Ve skutečné demokracii stojí nejvýše legální obyvatel územního celku. Je nadřazen jakýmkoliv etnikům, církvím, a zájmovým skupinám.

    Štefan

    OdpovědětVymazat
  2. Naši vrcholoví politici stáli za exkrementy po celou historii. Vždy jsme někomu sloužily a budem.

    OdpovědětVymazat
  3. Z výše uvedených nejasností kolem pojmu "národní" preferuji krásné staročeské slovo ZEMSKÉ (zájmy). Myslím, že dokonale vystihuje podstatu a nekoliduje s ničím (naopak je zde onen aktuální prvek zemské suverenity).
    Jan Schneider

    OdpovědětVymazat
  4. naše národní zájmy jsou především opačné oproti obřeznejm zájmům!

    OdpovědětVymazat
  5. zajmy mame ruzne duležize ale je zda tato gubernie dostane laskave povoleni z brusele sic nikdo pořadně nevi kdo takove požehnani dava a kolik připadně stoji ale bez tohot se tady neuprtne ani posledni bezdomač

    OdpovědětVymazat