Reklama

.

.

čtvrtek 7. prosince 2017

Leviathan

David Martínek
7. 12. 2017 


Měsíc a něco po českých volbách.
Mávátka potřebovat nebudeme. Psychologa ano.
Polistopadová moc se s velkou pravděpodobností pokusí vyšachovat Babiše.



Měsíc a týden po českých volbách se ukazuje, že česká politika je záležitostí spíše pro psychology, než pro samotné politiky. Že rutinní výměna moci na základě volebních výsledků bude torpédována pomocí zručných pokusů o několika úrovňovou manipulací, směřovanou k politikům, veřejnosti, lidem v médiích. Bude směřovat prostřednictvím nevybíravých útoků až na dřeň rozhodovacích procesů samotných aktérů politické hry. A možná, že se blíží doba, kdy se politika nejspíš stane předmětem činnosti kriminalistů, právníků, soudních znalců, soudců a především mediálních vykladačů probíhajících procesů.
Ne, že by povolební situace byla nějak zvláště složitá.
Věcně vzato, dochází k prosté výměně politické garnitury, sestavení nové vlády a země je před zahájením běžné činnosti sněmovny. Nicméně nevybíravé útoky na jednotlivé aktéry ukazují, že zároveň jde i o něco jiného.
V téhle chvíli jde především o to, odstavit exponenty devadesátkové verze kapitalismu od moci. Nastartovat potřebný proces změn a modernizace společnosti. A zároveň, že probíhá zástupný boj v rovině polemiky s chatrnými mýty, spojených s polistopadovou politickou praxí.
V tuhle chvíli si jen málo lidí uvědomuje, jak tvrdý a nekompromisní je to zápas. Jehož podstatou a hlavním cílem je zachování vlivu na chod silových struktur moci lidmi, kteří jej ovládali dosud.
Přestože ulice rozhodla o jejich volební prohře, skutečný zápas teprve začíná.

V čem je problém?

V prohraných volbách.
Do parlamentu se podařilo prosekat stranám, které po dlouhé době představují skutečnou opozici, skutečnou politickou konkurenci. To by samo o sobě neznamenalo až tak velký problém. Pokud by tato nová konkurence rovnou nevyhrála volby. Zápas o budoucí podobu Česka byl odstartován, ale měsíc po volbách se mechanismus drsného střetu znovu odvíjí podle prověřeného scénáře.
Takže pojďme na to. Jedno po druhém, jako plastickou mapu dění.

Před volbami
Připomeňme jen stručně, volebních analýz je k dispozici přehršel, že volby proběhly především jako soustředěná palba na nového hegemona moci. Boj s Babišem, napříč politickým spektrem, se ukázal nejhloupější volební strategií, jakou bylo jen možné aplikovat. Strany neřešily podstatu sociokulturní, společenské a technologické proměny prostředí. Řešil ji pouze Babiš. A dal jí najevo, alespoň prostřednictvím textu publikace „O čem sním..". Urputná bitva proti Babišovi jako zástupná strategie by tradičním stranám umožnila nerušeně pokračovat ve vedení státu, pokud by fungovala.
Ale nefungovala.
Více než elity si lidé uvědomují, že přichází změny.
Že potřebují najít nové politiky, kteří mohou proces proměny společnosti kormidlovat v jejich prospěch. A také, že někdejší témata, která dříve spolehlivě rezonovala napříč společností, jednoduše vyčpěla.
Klíčoví aktéři politického dění se nedokázali dohodnout na nutném způsobu provedení update společnosti. Nedokázali jednoduše přijít s ničím, co by přicházející změny dokázalo reflektovat.
V zabetovaném prostředí tradičních stran, při vnitřní nekonkurenci idejí a myšlenek došlo pouze k fixaci na poziční boje se silným konkurentem.
Platí, že pokud ztratíte schopnost vidět dopředu, ztratíte směr a schopnost vést.

Mávátka. Ošklivák Putin, pokleslý Zeman a estébák Bureš. Mýtus o potenciálním zlu.
První rovina zápasu o veřejné mínění se vede v rovině ohrožení demokracie.
Je to nepřekvapivé, primitivní, nicméně účelné.
Společnost, cepovaná po 28 let v diskurzu, který označoval mechanismus moci západního světa jako demokracii, Rusko jako nástupnickou říši komunismu a potenciální ohrožení z východu a který zároveň připouštěl, že bezbřehé drancování státu je svého druhu daní za svobodu, tak tato společnost zatím jen velmi těžko přijímá myšlenku, že v parlamentu se moci ujme člověk, obviněný ze spolupráce s komunistickou tajnou službou a při výkonu moci mu budou patrně asistovat samotní komunisté.

Je to zapeklitá situace. Která nevyplývá z nějakých osobních či programových sympatií aktérů politické hry.
Vyplývá jen a pouze z neobvyklé povolební konstelace stran, které se dostaly do parlamentu a z následných tahanic. A neochoty, nebo spíše nemožnosti tradičních stran se spolupodílet na výkonu nové moci. Tato neochota má velmi pragmatické důvody. Ke kterým se dostanu.

Hořká ironie povolební situace

Svět se intenzivně přeuspořádává do nové, modernější podoby, inspirované skokovou transformací prostřednictvím nových technologií. V Česku v této kritické době ale nepovedou tuto proměnu tradiční strany, ale jakýsi výkvět ulice. Lidé s všemožnými nálepkami potížistů, extremistů, heretiků diskurzu. Nebo přímo komunisté.

V době, kdy se pomalu začíná jednat o poctivém zhodnocení polistopadových mýtů, jejich deglorifikaci a věcném hodnocení polistopadové praxe, do nastupující vřavy vplynou komunisté, kteří se výsledkem nespolupráce partají mohou stát vládní stranou.
A začnou se promenovat v parlamentu coby lidé, kteří určují směr.
Je to hořká ironie doby.

Ke všemu je angažmá komunistů v nové vládě přímým políčkem stávajícímu diskurzu.
Systém, který svou identitu vybudoval na odmítání komunistů jako reprezentantů předlistopadových poměrů, nutí situace akceptovat tyto lidi ve vládě.
Hanba! Smrt demokracie! Lágry! Mávátka!

Věc má samozřejmě i hlubší rovinu a podtext. Je tady stále velká řada lidí, která za minulého režimu svedla osobní a velmi kruté zápasy s komunistickou mocí. Lidi, které ničila estébácká soldateska, kteří byli nuceni své svobodné názory umravňovat pod knutou nomenklaturních papalášů a pro které je komouš u moci ryze osobní záležitostí, přes kterou se nechtějí a možná ani nemohou přenést.

Očekávat za této situace celospolečenskou katarzi není možné.
Není to pravda.
A není pravdou, že celospolečenskou katarzi přinese i jakákoliv jiná současná varianta uspořádání.
Společnost je v podivném mezistavu proměny. V nepříjemné fázi, kdy se nová východiska, nová politika etabluje a utváří. A pochopitelně, jak to v podobných situacích bývá, jaksi se nedostavil spasitel, magickou aurou obdařený a celým národem milovaný mesiáš.
V Babišovi jej společnost rozhodně nevidí.

Můžeme si to srovnat s podobnou předchozí proměnou společnosti.
Revolta v 1989 byl nádherný dramatický spektákl, úžasné společně prožité představení svrhávání moci oněch nenáviděných komunistů a pohádka o nastolení nového zářivého systému, ve kterém bude zhruba v tuhle dobu marka za 4 kačky.
Jestliže teď se očekává podobně nastavené dramatické divadlo, tak nejspíše k němu nedojde.
Chválabohu. Revoluce vždy jen vynesou kal ze dna. Potřebujeme něco jiného.

Nenápadná revoluce v myšlení
Cestou je nenápadná tichá revolta, spočívající v postupné profesionalizaci procesů řízení státu a infrastruktury.
V inteligentním, věcném, předvídavém a inspirativním pojmenování reality, která přichází.
V práci, v zlepšené činnosti chodu úřadů, systému, ve věcné, pravdivé, poctivé, každodenní službě moci občanům.
V podpoře občanů a jejím masivním znovuzapojení do chodu modernizované společnosti, podílu na benefitech modernizované společnosti, v důsledné podpoře nejen v rovině proklamativních práv o svobodě slova, ale i v podstatném zlepšení v rovině hospodářské a ekonomické participace na modernizované společnosti. A stejně tak ve zvětšeném rozsahu práv na kvalitní život, bezpečí, zdraví, vzdělání, kulturu, právní jistoty.
Tak jednoduché to je.
To je skutečná revoluce.

Věcnost v hodnocení činnosti komunistů. A dalších, tzv. „nových stran“.
Je rok 2017. Dnešní komunisté ve sněmovně jsou partičkou ostřílených parlamentalistů. Těžko si představit dnešní komunisty jako lídry nové proletářské revoluce. Komunisté jsou dnes politickou stranou, která zastupuje lidi s nostalgií po sociálních jistotách bývalého režimu, lidi v důchodovém věku a lidi, kterým se současný systém jednoduše nezamlouvá. Jako partaj se vehementně profiluje a zabývá ochranou domácího prostředí. Podporou programů, které by měly přinést zlepšenou pozici nejhůře společensky situovaným lidem. Odmítáním globalizace a diktátu korporací.
Je to až paradox.
V reálu se dnes komunisté chovají v řadě případů slušněji než leckterý vý-dobytek polistopadových poměrů. Nejsou opředeni korupčními skandály, nefigurují v trestních kauzách a přitom jsou 28 let stabilní součástí parlamentního provozu.

Nicméně, angažmá komunistů v případné vládě, nebo jejich tichá spoluúčast na vládních rozhodnutích je něco, co znamená vodu na mlýn argumentaci tradičních stran.
A příležitost ke strašení veřejnosti.

Tehdy a teď

Tradiční strany si za 28 let poctivě vychovaly občany k společně sdílené optice kapitalistických pořádků. Boj proti komunismu je základní mantrou režimu. Jejím identifikačním postojem.
S odsupem času je ale pro část veřejnosti jen velmi těžké rozeznat, co je vlastně horší. Jestli někdejší totalitní komunistická moc, limitující a ostrakizující všechny bez rozdílu a zároveň nabízející nepopiratelné sociální jistoty nebo tahle polistopadová verze systému, která poskytuje iluzi o rovných šancích pro všechny, nabízí proklamativně nesmrtelné ideály svobody, rovnosti, ale ve skutečnosti prosazuje jen tupý model spotřební společnosti, rozkastované v úrovních spotřeby. A podobným způsobem sešněrované.
Pokud se pokusíte vystoupit z mantinelů diskurzu, z komfortní zóny a logiky spotřební společnosti, dříve či později se stanete vyvržencem. To samé se dělo i za komunistů. Kdo nesouhlasil s režimem, systém jej postupně odstavil. Od práce, příležitostí, účasti na veřejném dění.
Nevidím v tom příliš velký rozdíl.

Je nicméně jasné, že mýtus o ohrožení demokracie se nyní rozjede na plné obrátky.

Co je to diskurz
Ve válce o směřování společnosti, v onom neviditelném poměřování sil o podstatu hodnotového vnímání společnosti a jejich postojů, je možné pozorovat probíhající zápas. Zápas o diskurz. Diskurz úzce souvisí s etickým a hodnotovým nastavením celé společnosti. Jednoduchá definice podle Foucaulta (zjednodušeně) pojmenovává termín diskurz, v rovině, kdy jej popisuje jako jistý způsob chápání a porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, který se charakteristickým způsobem promítá do jazyka, psychologického nastavení společnosti a ochotě sdílet určité společné postoje a názory.

Hrozba mávátky a číhající ruský medvěd v myslích Čechů

Většinová česká společnost neustále zápasí s představou, že pokud přijde nějaké ohrožení demokracie, vezme na sebe podobu ruského medvěda. Nebo Číňanů, patrně v podobě nějakého bojového plemene pandy. Jde o psychologický stereotyp, účinně a dlouhodobě živený panujícím diskurzem.
Problémem z hlediska směřování veřejného mínění je primárně v rovině hledání a volby „nepřítele“. Ten se podle všeho musí podmíněně ukrývat na východě.

Konstrukt má ale podstatné vady na kráse.
Lenin pokojně leží v mauzoleu a nehodlá se probouzet. Bez něj a bez podobných politických vůdců, kteří by hnali vyhladovělou ruskou populaci do další proletářské revoluce, jaksi v Rusku další totalita ani vzniknout nemůže. Ruská populace vyhladovělá není. Nemá se, v porovnání s českou lépe, naopak, průměrná mzda se pohybuje kolem 47 tis rublů měsíčně (tj. asi 18. tis Kč). Ale to na návrat ke komunismu nestačí.
Rusko je kapitalistická země. Komunisté v ní mají postavení čtvrté nejsilnější strany v parlamentu a podobně jako u nás počty jejich členů i voličů setrvale klesají.
V nejvyšších patrech politiky Putin kormidluje politiku od jakýchkoliv silových řešení. Má pro to důvod. V geopolitice totiž panuje poptávka po menších, úspěšně a rychle završených konfliktech, které by jednak posílily roli hegemonů ve světě, zároveň spolehlivě doplnily pokladny zbrojních firem a posílily roli silových struktur. Ale tak, jak postupně dochází diktátoři, proti kterým je možné vést „boj za demokracii“, na tapetě se objevují i jiné, náročnější cíle. Putin tohle ví a bezpečně manévruje společnost od podoby potenciálního ohrožení světové společnosti. Proto i nedávné odmítnutí oslav VŘSR. Byla by to jen vhodná záminka pro celosvětovou propagandu.

Řadě lidi je tohle už víceméně jasné, ale pro většinovou českou společnost, kulturní elity, média, byznys, kreativní třídy rozhodně ne. Tam stále jede nepotřebný a nepravdivý akcent diskurzu.
Západ dobrý, Rusko a Čína špatné. Čyři nohy dobré, dvě špatné.
Psychologické nastavení.

Rusko má své vlastní problémy.
Ne že by Rusko nezápasilo s problémy. Podobně jako v každé post-socialistické zemi zápasí s rozsáhlou korupcí, se složitým způsobem, jak se vliv a síla zdejších elit projevuje v nastavení mediálního ekosystému, přetrvávají problémy s demografií, kvalitou života v odlehlých částech a Rusko potřebuje modernizovat infrastrukturu.
Putin také poměrně složitě hledá spojence pro vybřednutí z politického nastavení a her geopolitiky, které je pro Rusko nesmírně ponižující, zatlačující a nevýhodné. Našel jej v Číně a v Evropě v Zemanovi. Zeman pojmenovává fakt, že jde jen o geopolitickou hru, přetrvávající z dob soupeření mocenských bloků východu a západu. Rusko je potenciální terč. A obludná bezuzdnost jednotlivých eventů na Ukrajině, v Sýrii, předtím v Iráku, Lybii dokazuje, jaké jsou následky silových řešení při prosazování západní verze „demokracie“. Jsou jím jen totálně rozvrácené země. Tomu se chce Putin zcela určitě vyhnout. Dnes, s odstupem času, je jasné, že zatímco menší státy nebyly schopny vzdorovat, Rusko je v naprosto jiné pozici. Rusko s příklonem a zúženou spolupráci s Čínou poroste.

Rusko se nebrání evropské spolupráci. Naopak, potřebuje ji. A zatímco spolupráce s Němci nerušeně pokračuje (podíl 14,1%), teprve nově podepsané obchodní dohody v objemu 19 miliard jsou počátkem přirozené spolupráce a participaci našich firem na obnově Ruska. Která je hlavním cílem Putinovy administrativy.
Není jím nákladné budování držav na strategických pozicích ve světě, není jím podpora podivných režimů, jako tomu bylo v minulosti, nejsou jím investice do nesmírně nákladných útočných zbrojních technologií, které decimují státní pokladnu. Alespoň v tomhle se Rusové něčemu z minulosti naučili.

Obchod a kapitalismus je zde v kurzu víc, než by zdejší politické a názorové špičky byly ochotny připustit.
Samozřejmě, pragmatická úvaha o stavu světa, o jeho příštím vývoji, je podmínkou pro správné rozhodování. Zdejší dogmatici diskurzu tohle vidět nechtějí a nechtějí, aby tuhle skutečnost jen srpkem oka zahlédnul kdokoliv, nedejbože celá veřejnost.
Protože vzápětí by z nebe začaly pršet otázky.

Ptejte se svých dogmatiků.

Pravdou je, že voliči by s pokrčením ramen naházeli do uren lístky znovu těm samým stranám, pokud by strany samy byly schopny zareagovat včas a přímo na podstatu změn. Diktovaných a charakterizovaných proměnou paradigmatu, posuny na geopolitické úrovni, nástupem nových technologií, novou úrovní interpersonálních vztahů, vyplývajících z rychlejších a přímočařejších možností komunikace, napříč celou společností. Platí, že pokud by tradiční strany byly schopny pojmenovat možnosti rizika příštího vývoje, změnit kurz od globálních celků k podpoře lokálních diverzit, ukončit podivuhodnou českou praxi trvalého výprodeje státu, pochopit změněnou roli postavení národního státu v prostředí nekontrolovatelné moci globálních korporací a nových technologických metastatických struktur; upravit podmínky fungování médií, či nabídnout směr průmyslu, kreativním třídám, zaměstnancům firem a zároveň účinně iniciovat propojení mezi vědou, výzkumem, podniky a bankami, nebyl by problém.
Případně akcentovat návrat k tradičnímu pojetí hodnot, na úrovni kmene, národa, společnosti, rodiny, jako přirozené struktury pro fungování společnosti. O nic nešlo, jen tohle pochopit a společnost vést správným směrem.
Ale bohužel. Namísto potřebného nového směru nabídly tradiční strany jen staré poziční války, omleté mýty a prkennou a stoickou iluzi demokratických pořádků.
Výsledkem byla, přirozeně, volební katastrofa.

Psychologie prohry. A proklamativní nářek nad ztrátou pozic.

Je možné, že u části voličů a také i u části politiků představuje volební prohra ztrátu.
Ztráta je silný, negativní pocit, se schopností dokonale zamlžit optiku jinak zdravě a normálně smýšlejících lidí. Ztráta je bolestná, vždy a přímo geneticky zakódována do úrovní našeho myšlení. Jako imprint pro učení, pro příští situace.
Jen velmi málo lidí dokáže vlastní ztráty a prohry pochopit a využít ve svůj prospěch.
Většinou se ozve velmi ublížená reakce.
Nadávky, sprostoty, hledání viníků kdekoliv jinde, než u sebe. Jde o pocit selhání. A v případě zkušených manipulátorů může dojít po propadu z pozic až k rozložení celé kultury, společnosti, firmy. Proto je ve firmách zavedená praktika, že ti, kteří dostanou padáka z pozice, jsou rychle vyvedeni za závoru.
V politice tohle ale neplatí.

V tuhle chvíli je tak možné pozorovat, se zamyšlením a údivem, hřímajícího Kalouska, který v parlamentních lavicích hystericky označuje Piráty, SPD a komunisty, jako ty, kteří volbou předsedy sněmovny uvolnili stavidla k příchodu nové, temné moci. Jindy Putna lamentuje nad polemizujícími kolegy z vlastních řad coby oportunisty, kteří rezignovali na demokratické hodnoty. A jindy, prakticky v témže čase, ortodoxní vyznavačka polistopadového diskurzu Pajerová označí kolegu chartistu, novináře, za zaprodance Babišových médií - namísto polemiky boj. To je problém. Stačí si počíst v komentářích Pavla Šafra, který na stránkách svého fanzinu hořekuje, že v zápase o definici probíhajících dějů vyhrávají subverzní výklady, pochopitelně hodnoty jsou, jak jinak, ohroženy a přichází mráz z Kremlu. Těchto psychóz je k dispozici nepočítaně.

Ale to je jen divadlo.
Jeho cílem je u většinové společnosti zesílit pocit, že s obměnou složení poslanecké sněmovny se aktivizuje a odněkud znovu vynoří temný mordor Sovětského svazu, někde ze zauralských stepí a bude hrozit, že se obrátí tok dějin.
Je to sice nesmysl, ale vyvolat celospolečenskou psychózu ohrožení tímhle způsobem v Česku pořád jde.

Ohrožení demokracie prostřednictvím zásahů do struktury moci
Druhou obvyklou argumentací ohledně potenciálního ohrožení demokracie, strunu, na kterou se bude teď hrát, je argumentace, která spočívá v tom, že potenciální nová moc se pokusí odstranit nebo narušit jemné předivo vzájemně se vyvažujících prvků moci.
Jejímž údajným cílem je pochopitelně totalita, nebo koncentrace moci.

Ve skutečnosti se hraje jen o zvětšený podíl společnosti na spolurozhodování občanů a voličů na správě státu.
Jak se ukazuje, přímá volba prezidenta vnesla do zavedených polistopadových pořádků značný vítr. Prezident se nestal dysfunkční loutkou, odkázanou na předávání metálů, organizaci státních návštěv a úslužné přitakávání moci. Naopak, vnesl do společnosti témata, která jednoznačně jak politická praxe, tak stávají diskurz, dříve nepřipouštěl. Díky přímé volbě lidí se k moci dostal člověk, který radikálně přepsal mapu témat, kterým se má politika věnovat. Jak na domácí scéně, tak i v zahraniční politice. Díky této volbě se nakonec otevřel prostor pro celospolečenskou diskuzi o otázkách, která společnost (i mezinárodní politiku) skutečně tlačí.
Pokud se v dalším levelu podaří prosadit a zavést další prvky přímé demokracie, je možné, že díky zvýšenému podílu veřejnosti na spolurozhodování o chodu státu, získá samotná společnost možnost výrazněji korigovat politiku.

Stručně odbočím, s výhledem do blízké budoucnosti.
Jak by to mohlo vypadat?
Dnes má majoritu na utváření zákonů, na definování celospolečenských politických a správních témat poslanecká sněmovna, senát, prezident a do určité místy kraje. Jestliže témata jsou dosud doménou výhradně politiků, pak občané mohou prostřednictvím zastupitelské formy zvolit spíše jen určitý proud, určitý směr a pak čtyři roky očekávat, jak se situace vyvine.
V budoucnu to bude jinak. A nejen v Česku. Nejde o Česko, jde o pozvolna startující trend, který vychází spíše z aktuálních možností civilizace, než z nějakých záměrů místních politiků. Jde o trend.
Jesliže dnes se lidé mohou prakticky jen jednou za čtyři roky účinně vyjádřit k politice, prostřednictvím voleb, volených zástupců a jejich programů, pak tato praxe, utvářená historickým kontinuem je dnes jednoduše pomalá. Za čtyři roky se v rychle se měnícím prostředí odehraje tolik jevů a dějů, že východiska, která vychází z voleb jsou na konci volebního cyklu obvykle diametrálně jiná.
Prvky přímé demokracie mohou tuto dobu zkrátit. A navzájem propojit politiky i občany ve vzájemném směřování a ovlivňování kurzu, jakým vést stát.
Pochopitelně, vláda a parlament, vzešlý z demokratických voleb je ústředním a nepopiratelným sloupem tohoto příštího uspořádání. Příští vlády se budou vždy rozhodovat samostatně, s ohledem na možné konsekvence a dopady jednotlivých témat a rozhodnutí. Někdy ve shodě s občany, jindy s ohledem na reálné možnosti a podmínky státu. Ale díky prvkům přímé demokracie, jako jsou například on-line referenda, bude mít vláda alespoň k dispozici většinový názor veřejnosti na dané téma.
O tohle v podstatě jde.
A je také zábavné, že tuto novou možnost spolurozhodování občany o vlastním osudu tlačí především lidé, kteří mají nálepky extremistů, heretiků diskurzu, problematických stran.
Budoucnost tak jako tak k podílu občanů na moci, pomocí prvků přímé demokracie dospěje.
Jde jen o to, nenechat se vyvést z míry strašením o možném konci světa.

Samozřejmě, vždy existuje rizko. Vždy existuje potenciálně nebezpečná situace, kdy se vlivem neutěšené společenské situace mohou dostat k moci skuteční extremisté, kteří by mohli využít nová nastavení systémů zneužít pro demagogickou verzi politiky a prostřednictvím zručně manipulovaných referend prosadit kritické množství zákonů, které by ohrozily samotný chod společnosti. Ale stejná rizika platí i pro stávající systém.
Demokracie vyvěrá především z důvěry občanů v systém. Stojí a padá nikoliv s proklamacemi o demokracii, ale se skutečným zajištěním potřeb občanů. Právních, finančních, zdravotních, bezpečnostních, kulturních, duchovních. Souvisí přímo s kvalitou života občanů, s jejich možnostmi žít spokojeně, zdravě, smysluplně, v bezpečném prostředí, s perspektivou dobré práce, životních perspektiv pro sebe a své potomky. O tomhle je demokracie. O schopnosti systému vytvářet kvalitní postředí, které občanům zaručuje bezpečí, jistoty a perspektivy pro život.

Ale pojďme zpět.

Lze předpokládat, že v tomto zápasu bude řada politiků a mediálních arbitrů jednoznačně proti update systému. Nově konstituovaný systém za účasti prvků přímé demokracie by jim vyrazil z ruky dosavadní monopol na rozhodování o osudech celé společnosti.
A zároveň tenhle nový trend jde využít ke strašení, psychózám, posílení obav z novinek.

Nálepkování protivníků. Přisouzení negativních konotací.
Namísto práce osobní války a mafiánské pozdravy.


Lidé jsou na novou vládu přirozeně zvědaví. A protože noví aktéři, nová politická konkurence, to jest v případě ČR ANO, SPD a Piráti, doplněná o případnou spoluúčast komunistů, je reálně, na rozdíl od předchozích pokusů, reálně schopna sestavit fungující a moderní vládu bez účasti tradičních stran, pak tyto strany představují velmi nepříjemné konkurenty.

Je nutné je nejprve vzájemně rozeštvat.
Ono se to už děje. Napětí mezi SPD a Piráty je viditelné. A škodlivé a zbytečné. Rozbít tento potenciální konkurenční blok, za asistence médií, přihlouplých uštěpačných poznámek o zrádcích, zaprodancích, nenápadných a drobných manipulací, je v tuhle chvíli velmi důležité. Je důležité tyto strany odradit od vzájemné poklidné spolupráce, na úrovni stran i jednotlivců. A předně, od spolupráce s Babišem.

Ne, že by nemohla vláda vzniknout na jiném půdorysu. Samozřejmě a bez problémů.
ANO může stejně dobře vládnout kupříkladu s ODS. Nebo s ČSSD a lidovci. V tom problém není, v zásadě možností a variant je nepřeberně.

Ale skutečnost, ta hlubinná podstata věcí je, že tahle nová případná alternativní varianta moci představuje ohrožení pro dosavadní strukturu.

Ohrožení mocných
Pro dlouhá léta budovaný a spolehlivě fungující mechanismus moci, který sloužil jen jako nástroj pro trvalý výprodej státu, který si dala první polistopadová moc do vínku a vývěsního štítu, se cítí ohrožen. Tahle potenciální nová moc skutečně ohrožuje základní princip, jakým tento stát po 28 let fungoval.
Tím je záměrné oslabování role státu, rozbíjení státu, výprodej jeho majetku, potenciálu, hodnot, který neustal spolu s ukončenou privatizací, ale kontinuálně pokračoval až do voleb 2017.

Tito noví konkurenti, tento nový možný politický blok dal už před volbami zřetelně najevo, že v této praxi nehodlá dále pokračovat. A také, díky tomu i vyhrál volby.

Abychom si vysvětlili, o čem je řeč, podívejme se na tuto tabulku.
Je sestavena z veřejných zdrojů a údaje je vcelku snadné dohledat a případně si je ověřit.
A rozhodně se nebráním zpřesnění, nebo doplnění. Jdu po logice věci. Slouží k ilustraci dlouhodobého trendu učinkování tradičních politických stran v podmínkách České republiky coby správců veřejného majetku.
Vyčísluje známé kauzy, hodnoty a částky, které musel stát vynaložit, často bezúčelně, pro jednotlivé projekty pod správou tradičních stran.


Náklady transformace 1991-2004
577 500 000 000 Kč
Nucená správa IPB
200 000 000 000 Kč
Chemapol
16 900 000 000 Kč
Knižní velkoobchod Praha
21 000 000 Kč
Anex Cirrus, Kalouskovy padáky
150 000 000 Kč
Modernizace tanku T72
13 000 000 000 Kč
Mig 29, Háva, výměna 10 letounů v
ceně 900 mil. Kč za 11 vrtulníků
Kasárna na náměstí Republiky - nesmyslné penále pro stát
400 000 000 Kč
Lehké topné oleje, LTO
100 000 000 000 Kč
Promopro, Vondra
938 000 000 Kč
Open Card
800 000 000 Kč
Zelená Praha
250 000 000 Kč
Bezdrátová Praha
390 000 000 Kč
Praha Olympijská
70 000 000 Kč
Nova, arbitráž s CME
10 000 000 000 Kč
Kauza Český dům, nevýhodné pronájmy
26 000 000 Kč
Diag Human, arbitráž, zabavení majetku a kont ČR v zahraničí
13 000 000 000 Kč
Mostecká uhelná
3 200 000 000 Kč
OKD, nevýhodný prodej firmy
5 700 000 000 Kč
OKD, následné tunelování
80 000 000 000 Kč
Gross, akcie, byty
300 000 000 Kč
Internet do škol
884 000 000 Kč
IZIP, elektronické zdravotní knížky
470 000 000 Kč
Liberecký šampionát
100 000 000 Kč
Tunel Blanka, vícenáklady oproti projektu, původní odhad 17,2 mld
43 000 000 000 Kč
Církevní restituce, vrácený majetek.
75 000 000 000 Kč
Církevní restituce, peněžní náhrada
59 000 000 000 Kč
Fotovoltaika, špatné nastavení pravidel, odhad hodnoty nákladů do doby ukončení projektu, oproti celkovým 788 mld. Kč vyplacených podpor
300 000 000 000 Kč
Dotační podvody ROP středozápad, Kušnierz, škoda
13 500 000 000 Kč
Dotační podvody ROP středozápad, sankce EU
2 500 000 000 Kč

.. a další. Tyto kauzy jsou jen vrcholkem ledovce. Jsou kauzami, které z různých důvodů vyšly na světlo, nebo je nebylo možné, vzhledem k viditelnému spojení s infrastrukturou, provádět skrytě.
Existuje však řada jiných případů, o kterých se povětšinou neví. A které prošly bez povšimnutí.
O jejich průběhu ví nejlépe celá řada spin doktorů, lobbistů, právníků z prominentních právních kanceláří, zákulisních hráčů, policistů ze speciálních útvarů, často odstraněných a vyhozených ze služby, pokud jejich šetření narazilo na limity moci.
Otevřít tyto kauzy a došetřit je by znamenalo obrovský zásah především do nastavení systému. Ukázalo by totiž velmi nepříjemnou věc. Že zatímco se tady udržoval pofiderní diskurz o nedotknutelných hodnotách a principech demokracie, pod povrchem dění se političtí představitelé jednotlivých stran podíleli na drancování a ničení státu.

Je možné si představit, že tenhle potenciální nový blok, složený z konkurentů tradičních stran, v rámci své pravomoci nařídí detailně vyšetřit jednotlivé kauzy. A skutečně a detailně věnuje pozornost průběhu jednotlivých kauz, účinkování jednotlivých aktérů, podílu poslanců, nebo senátorů z tradičních stran na těchto kauzách a vyvodí z jejich učinkování příslušné závěry. A tyto věci detailně zveřejní. Co by tak asi následovalo.

Většina kauz, která zde za roky působení minulých vlád fungovala, je zdokumentována. Ale nepohlíží se na ně jako na souvislý proces drancování státu konkrétními aktéry veřejného dění, jako na konstantní praktiku, která byla spojena s výkonem moci.

Řada lidí si stále neuvědomuje, že tyto promrhané astronomické částky, přesahující chápání obyčejného člověka, měly a mají konkrétní dopady na chod státu. Když podáváte daňové přiznání a zpozdíte se, stát vám naúčtuje mastné penále. Když se dostanete do spárů exekutorů, vaše náklady se vyšplhají na čtyř až osminásobek vašeho provinění. Na druhou stranu stát, prostřednictvím tohoto leviathana moci, utrácel a utrácí nezměrné částky na nesmyslné projekty, které jdou z oněch zmíněných daní, sazeb a pokut, které platíte.

V součtu to znamená tlak na nízké platy, protože stát, který někde prodělal, jednoduše nemá. Znamená to nízké důchody ze stejného důvodu. A nízké platy lidí znamenají, že lidé neinvestují do sebe, do rozvoje domácností, do škol, do vzdělání, do kultury, protože na to jednoduše nemají.
A tak je jednodušší na jedné straně okrádat stát o miliardové částky a na druhé připouštět vybrané projekty a lidi, jako úlitbu vybraným participantům, nebo přitakávačům moci.

Tohle je podstatou obrovských a nelíčených obav.
Babiš jasně před volbami deklaroval, že nehodlá v podobné praxi nadále pokračovat. A naopak, v jeho optice mu patrně nebude dělat problém podobné kauzy dát vyšetřit a zveřejnit.
Takové riziko si ovšem nikdo nemůže dovolit.

Zároveň, a na druhou stranu, co také hrozí je, že Babiš může tohoto nastavení i zneužít. K odstranění konkurence. Skutečně může vyvolat společenskou psychózu, žádající odhalení zločinů politických kauz, která by ovšem mohla přerůst až v run na politickou a podnikatelskou obec, instituce, úřady.

Je to prakticky identická situace, jako když se v přechozích kolech zápasu dostal k moci například Bárta a VV. Bárta proslul velmi dobrou znalostí prostředí. Jako majitel bezpečnostní agentury měl zkušeností s odposlechy, sledováním, nasazováním špiclů, složkami, vedenými na konkurenty.
Rychlost, s jakou byl odstaven od moci, byla fascinující.

Babiš je v porovnání s Bártou naprosto jiná liga. Je to pro stávající moc skutečně obrovský nepřítel, silný, bohatý, vybavený pro tohle měření sil médii, vlivem, zázemím, kontakty. Přesto odstranit jej je stejně snadné, jako odstranit Bártu.

Jak?
Pojďme si promítnou jednu z možných variant budoucího vývoje. Jednu, dvě z kauz.
Možná nenastane, vlivem okolností. Ale potenciálně možná je.

Čapí hnízdo jako první kamínek dominového efektu

V případě Andreje Babiše je šachovnice připravená. Tah Čapím hnízdem.

Jestliže útoky, vedené na Babiše během minulých voleb se odehrávaly v rovině komentářů o oligarchovi, který se dere k moci, dnešní útoky jsou už velmi osobní a jdou na dřeň. Záměrně, s cílem vyvést protivníka dokonale z konceptu a rovnováhy. Poškodit jej v tom, na čem si osobně zakládá. Nejdůležitějším, až neuralgickým bodem je typově Čapí hnízdo.

Když si odmyslíme trestněprávní, etickou a podnikatelskou rovinu téhle story a soustředíme se v první rovině na psychologický efekt, na psychologii akce, je nutné uznat, že Čapí hnízdo je ideálním nástrojem, jak Babiše znejistit a dostat pod účinný tlak.

Jaroslav Kmenta ve své knize Boss Babiš podrobně rozepisuje zákulisí případů a spojení, kterými si Babiš musel projít jako byznysmem při konstituování své byznysové skupiny. Pokud by někdo chtěl detailně napadat Babiše, útoky by bylo přirozené vést tudy. Přes Unipetrol, Petrimex, spolupráci s Grossem. Namísto je exponována kauza Čapího hnízda. Proč?
Jde o velmi přesně mířený osobní útok. Útok na citlivou věc, osobní věc.
Je to skoro jako mafiánský pozdrav, pokud odpustíte expresivnější vyjádření.

Vysvětlovat publiku taje a spletité cesty agrofertího byznysu je nad rozměr titulků v médiích. Ne že by se nenašlo, patrně našlo. Ale jak spletité cesty byznysu Agrofertu vysvětlit publiku? Tady to chtělo jednodušší a sdělnější symbol.

Čapí hnízdo, coby rozmar miliardáře je klasický prvosignální vzkaz. Boháč a ještě krade dotace.
Co na tom, že jde o veřejně prospěšnou farmu s finančně nákladným a prodělečným provozem. Co na tom, že Babiš podle všeho jen podpořil vznik projektu prodělávající dceřinky ZZN Pelhřimov. Že nejprve horentně investoval do nepodstatného a vedlejšího, spíše zájmového projektu vlastní peníze. Co na tom, že ve skutečnosti je Čapí hnízdo pokusem, jak si vylepšit vztah k veřejnosti a ukázat Babiše coby kultivovaného správce veřejných statků. Že Babiš se tady pokusil představit jako filantrop, jak je to v miliardářských kruzích běžné.
Z jeho videí je cítit, že mu šlo o to, vybudovat něco hezkého, příjemného a dejme tomu, pro lidi.

Z hlediska cynického provozu politických her tak vlastně nabídnul ideální terč.
Ač už to možná zvenčí vypadá, že být miliardářem je úžasná věc, je to většinou naopak. Se správou rozsáhlých majetků je spojen obrovský stres, brutální nároky, potenciální havárie v obrovském rozsahu. Podporou prodělečného Čapího hnízda si Babiš, předpokládám do určité míry udělal radost. Než jej předal k provozu rodině a dalším lidem.

Vzkaz tedy zní: Tohle ti rozbijeme. Ukázal jsi, že tohle máš rád. To je, z čeho se těšíš.
A zavlečeme do toho celou tvou rodinu.

Nejefektivnější útoky jsou vždy ty, které jsou vedeny osobně.
Které psychologicky směřují na podstatu vašeho myšlení, na věci, kterých si (sami na sobě) vážíme. Pokud se vašemu protivníkovi podaří zasáhnout vás v tomto psychologicky citlivém bodu, spolehlivě vás vyřadí na určitý čas ze hry.
Tady se podařilo do hry zatáhnout i rodinu a zázemí Babiše. Takže jde o velmi silný útok na zázemí, jistotu, děti, rodinu.

Je možné pozorovat, že na Babiše tenhle útok skutečně učinkuje. Za normálních okolností by spustil řež v podobě suity špičkových právníků, pustil se do nesmiřitelného boje pomocí kontra žalob a kdyby šlo o byznys a byznysové protivníky, jednoduše by svedl lítou právní bitvu. A v případě prohry zaplatil pokutu, vrátil dotaci, nebo byl odsouzen k trestu.
Namísto toho nyní jen přihlíží, jak o jeho osudu a osmileté cestě na vrchol moci bude moci rozhodnout mandátový a imunitní výbor sněmovny, v jehož složení sedí kromě zástupců různých stran jeho nejsilnější političtí konkurenti. A jeho osobní noční můra, Kalousek.
Týž člověk, který se po léta bravurně pohybuje na pomezí moci a přímé asistence zájmů silných podnikatelských skupin. Týž člověk, opředený řadou nepochopitelných skandálů.
A tenhle člověk bude rozhodovat o něm samotném.
A zprostředkovaně o osudu celé vlády.

Moc útočí vždy prostřednictvím osobních témat. A dovedu si představit, jak tuhle hru a situaci Kalousek, Němcová a další využijí.

Co bude následovat?
Podrobné šetření pod drobnohledem médií a politiků. Scénář se může odvíjet podobně jako v minulosti, za všemožných úniků ze spisů, komentářů a výkladů, které mohou Babiše postupně dostat mimo hru. Pokud nastane potřebný pokrok v trestním řízení, v podobě opatření důkazů, může být za asistence policie a médií zatýkán a převážen k výslechům a podobně. V takovém případě jeho role jako premiéra končí. Nebude možná. Tím pádem ANO, jako hlavní politická síla, přijde o nejsilnějšího hráče.

V dominovém efektu, pokud jej vlastní poslanci podpoří, stane se ANO stranou s nálepkou lidí, kteří zneužívají moc. A odtud je už přímá linka k vyvolávání nedůvěry ve vládu a pádu vlády.
A nebo, nahrazení Babiše vstřícnější variantou.
ANO má v mančaftu řadu velmi schopných lidí, Radka Vondráčka, nebo Pavla Juříčka, který má podobně jako Andrej Babiš velké zkušenosti s řízením rozsáhlých celků. Juřiček deklaruje ochotu jednat s ODS bez nějakých komplikovaných emocí.
Což by pro stávající moc mohlo být, také, nakonec, v pozdějším sledu událostí, řešením. Kompromisní varianta.
Tolik k možnému scénáři eventu.

Na scénáři je pozoruhodná především logika a cíl věci. Jestliže cílem je odstranit Babiše od moci, pak i v případě, kdy se kauza ukáže jako vylhaná, má týž potenciální efekt jen pouhá délka soudního řízení. Soudní řízení se může protáhnout až na několik let. Zmíněná časová dilatace je ideálním nástrojem pro odsunutí politického souboje o možnost provedení změn ve společnosti. Babiš, který by se po čtyřech letech soudních sporů chtěl vrátit do politiky, nyní již případně plně očištěn od nařčení, by se vrátil do naprosto jiné situace. Odstavit konkurenta na čtyři roky v čase je totéž, jako jej prakticky politicky pohřbít.

Je to spekulace? Nebo neúprostná logika věci?
Nebo jen namátkou a nahodile se objevivší případ, který přerostl v potenciálně nebezpečnou kauzu?

V době, kdy prakticky každý podnikatel, který má co do činění s dotacemi ví, že o dotacích rozhoduje formální znění žádostí a že je naprosto běžné, že pokud chcete na dotaci dosáhnout, musíte v protokolech uvádět věci, které jsou proklamativní a nikoliv skutečné, kdy znění dotačních titulů není možné aplikovat na všechny projekty a projekty se tedy upravují ve smyslu znění dotačních titulů, v době, kdy z téhle praxe vzešly obrovské a rozsáhlé podvody, které řeší policie jak na běžícím pásu, rozhodne o politické praxi marginální rozdíl v pojmosloví váhové kategorie podnikatele.
Ano, je pravdou, že Babiš jako majitel Agrofertu a Agrofert samotný nemá nárok na získání dotací, určených k rozvoji malých farem. Jde o nomenklaturu.
U soudu jde ale především o spáchanou škodu a obohacení. Z celkové částky tvoří samotná dotace 50 milionů oproti 738 milionům celkových investic. Každý rok bude nutné na chod tohoto projektu investovat a dotovat farmu desítkami milionů korun. Pokud zůstane jako farmou pro veřejnost, děcka, zvířata a podobně. Tyto věci se obvykle řeší pokutou a vyrovnáním.
V případě Babiše ale jde nejspíše o něco jiného.

Poločas rozpadu

Někdy kolem okamžiku, kdy spolu s EET byl spuštěn i web pro udavače, který měl hlásit živnostníky, kteří nejsou dosud vybavení EET a nevydávají účtenky, jsem poznamenal, že ANO se ocitlo v poločase rozpadu. Jen jsem netušil, která z kauz se stane ústředním tahákem kampaně po volbách. Vypadá to na tuhle. Je velmi osobní, účinná a pokud se Babiš vehementně nezačne bránit, může být potenciální rozbuškou, která v čase položí vládu.

Odmítám připustit jakékoliv spekulace o sympatiích k ANO a samotnému Babišovi. Nebo ke komukoliv z účastníků na politické scéně.
Souvisí to s novou podobou médií, která se začíná pomalu rodit.
Jejím principem je veřejná služba, odhmotněná od vlivových a silových zájmů, věcná, strohá, přímá a přímočará, nestranící nikomu a ničemu, jen výhradně lidem, obci, polis.
Chci se tímto textem soustředit na způsob, jakým je v Česku vlastně realizována moc.
Protože mi přijde, že ve skutečnosti o politice dlouhodobě nerozhodují voliči, ale zákulisní hry.
A to skutečný problém.

Pokud je stávající a skutečná moc v tomto státě schopná odstavit od moci i miliardáře, oligarchu, který má schopnost v silovém pojetí politiky se dovybavit médii, vytvořit funkční politickou strukturu a nemusí se nutně účastnit běžného drancování státu, aby si touto cestou opatřil nutné prostředky, tak kdo? Kdo vlastně bude v téhle zemi schopen něco v politice změnit?

Jde mi o čistou logiku věci.
Po listopadu vývoj zaznamenal nepřeberné množství pokusů o revitalizaci moci a některé z nich dokonce i uspěly. Ve volbách. Ale následně byli ve velmi krátké době zlikvidováni a odstaveni.
Tahle praxe umožňuje přicházet k moci jen stále silnějším a potenciálně nebezpečnějším hráčům. Leviathanům moci.
Situace je nebezpečná pro samotný princip demokracie. Pro nové moderní strany a hnutí, které by mohly vzniknout a přijít na světlo v dalším kroku. Které by byly vytvořeny a fungovaly výhradně jako demokratické, celospolečensky prospěšné platformy na ryze demokratických základech.
Neumím si představit, jak by tyto strany mohly v budoucnu obstát.
Když dnes v podstatě nebude možná schopen situaci ustát ani člověk, který reálně vládne miliardami, mediálním vlivem a schopností pohybovat se v nejvyšších mezipatrech moci.

Estébák

Podobné je to i s kauzou STB. O rozhodnutí, jestli Babiš účinně spolupracoval s estébáky a donášel, rozhoduje hodnocení analytika, který ve spisech našel seznam schůzek, ze kterých vyplývá, že Babiš se s estébáky ze bratislavské expozitury setkával pravidelně.
Z toho se v tuhle chvíli vyvozuje, že spolupráce byla vzájemná, dlouhodobá a účelová. Bratislavskému ústavnímu soudu to stačilo k revizi vlastního rozsudku, 14 dní před českými volbami, dlužno připomenout.
Ok. Nechť tuhle věc po čtvrté rozhodne soud.
Platí, pokud byl Babiš donašeč a estébák, práskající kolegy a využívající vlivu, plynoucího ze spolupráce, patrně by tuto skutečnost měli lidé i vláda vzít na vědomí. Pokud ne, možná by ale bylo vhodné zažalovat slovenské úřady o náhradu škody. V Babišově případě by mohlo jít o miliardy. Alespoň já bych to tímhle způsobem řešil. A vysouzené miliardy poslal třeba Klokánkům, aby bylo jasné, že šlo ryze o vyrovnání za záměrné poškozování pověsti. O nic víc.

Proč o tom mluvím? Tyhle dvě kauzy blokují ustavení vlády a její chod.
Velmi dobře nastražené, velmi dobře připravené.
Zároveň mohou být počátkem konce vlády, která vzešla ze svobodných voleb.
Navzdory volbám, voličům, se o provozu vlády bude rozhodovat jinde.
A pokud nepostačí tyhle dvě kauzy, nepochybně přijdou další.

Leviathan, deaktivace konkurence
V případě, kdy by (ve spekulativní variantě) padl Babiš, mohou ostatní strany, které jsou v tuto dobu schopny sestavit fungující vládu, na další úspěšné angažmá v podstatě zapomenout. Babiš vytvořil silové pole, které umožňuje i stranám jako Piráti, SPD, nebo komunisté vůbec vytvářet manévrovací prostor, kdy jsou vzhledem k paritě hlasů vnímáni jako cenní partneři.
S potenciálním pádem Babiše tohle prakticky padá. Je třeba si uvědomit, že Babiš vahou svého volebního výsledku vytvořil prostor, kdy dokáže reálně konkurovat stávající moci. Bez tohoto silového pole není šance. Jejich role přestane platit okamžitě po Babišově pádu. Vzápětí se moc přechýlí zpět a z nadějných spolurozhodovatelů o průběhu moci se stanou jen zábavní maskoti politické scény pro jediné volební období. Budou plnit tutéž roli jako poslanec Feri v TOP09.

Ekonomika v příštích 15 letech poroste. Exponenciálně.

Jsme uprostřed dlouhého cyklu, kdy se nástup nových technologií promítne do exponenciálního růstu ekonomik. Kdy nové příležitosti inspirují potenciál států a ty, které jsou na skokové transformační procesy strukturálně připraveny, mají šanci obrovsky vyrůst.
V podobě růstu nových továren, obnovování kapacit, zkvalitňování infrastruktury.
Vládu by v tuhle chvíli mohl s nadsázkou řídit kdokoliv a byla by úspěšná.
V české politice si tohle uvědomuje řada lidí. Teď jde v zásadě o to, jak zabránit ANO a Babišovi přivlastnit si tento úspěch, ze kterého by mohl čerpat po dlouhé příští roky.
Chápu to. Je to politický boj.

Pojďme se dále podívat na možnosti někdejších exponentů moci a zároveň, dlužno podotknout, majitelů veřejného diskurzu, ve způsobech, jak zabránit Babišovi v převzetí moci.

Odmítání. Jako účinná forma psychologického nátlaku

Odmítání spolupráce je psychologická hra v podobě jednoduché, ale překvapivě účinné praktiky.
Svého času mi vyprávěl nejmenovaný radní, jak jej po kooptování do nejmenované mediální rady přiměli ke spolupráci. Proběhlo to velmi jednoduše. Formálně měl kdykoliv přístup k prezentaci svých postojů. A k hájení svých zájmů. Nicméně, pokaždé se po jeho projevu rozhostilo ticho. Nikdo s ním nejednal. Nikdo jej nepozval na neformální setkání, tu na oběd, tu na neformální večírek, rozhovory umlkaly dříve, než se stačil přiblížit. Tohle obvykle stačí. Po nějaké době si člověk v téhle situaci, pokud skutečně chce něco prosadit, upraví stanoviska. Jedná smířlivěji. A ejhle, i prostředí se k němu po čase začne chovat smířlivěji.
Tahle hra se odehrává také, v přímém přenosu. Cílem je nejen Babiš, SPD, ale i Piráti a i tápavě obnovovaná ČSSD, která odmítla účastnit se Kalouskova spektáklu v podobě Demokratického bloku. Z psychologického hlediska jde pochopitelně o účinný nátlak.
Na tuhle metodu je samozřejmě odpověď. Je potřeba mít integritní osobnost, zázemí a energii, která udolá odpůrce. Vizi a směr. A jednoduše chvilku vydržet. Nebo hru plně odmítnout.

Nálepkování na jedné straně. Proklamace na druhé.
A propo, Demokratický blok.
Demagogové velmi rádi zneužívají obecně přijaté symboly pro své výklady. Je to užitečný nástroj. Jestliže Kalousek nazval svůj povolební spolek poraženců demokratickým, tak, soudím, že s demokracií to má totéž společného, jako když místní africký diktátor nazve svou zemi, příkladně Kongo, demokracií. S demokratičností to má jen málo společného, ale zase, říká se tím jedněmi ústy, že ostatní jsou ne-demokraté.
Tohle šermování s posvátnými pojmy by mělo přestat. V případě skutečného ohrožení demokracie pak mohou její potenciální destruktoři poukázat na dřívější odpudivé spojení moci se symboly, které jsou svaté všem. A dnešními hochštaplery účelově zneužité a vyprázněné pojmy pak bude velmi těžké obnovovat.

Popření vlastní integrity a kořenů. Chyby nováčků moci.

Poslanecká sněmovna, Senát, prezidentský, nebo vlastně jakýkoliv úřad má svou určitou kulturu. Stát se součástí této kultury je neodmyslitelnou součástí přirozeného procesu, ve který každý člověk doufá. Problémem je, že po čase se pohybem v tomto prostředí, pod vytrvalým tlakem okolí, vaše původní stanoviska a názory mohou velmi vzdálit podmínkám, za jakých vás lidé vlastně zvolili.
Přestanete být zástupcem lidí, konkrétního směru a začnete být více součástí určité kultury prostředí. Samotného úřadu. Pak se vám také může stát, že vyměníte střízlivou a pravdivou optiku, která vás přivedla k úspěchu ve volbám za jakýsi konstrukt, který nachází přijetí v dané instituci, ale má velmi málo společného s realitou.

Na nováčky ve sněmovně tahle odvěká nástraha moci přirozeně čeká. A tak, pro příklad, je možné už teď zahlédnout blekotajícího poslance za SPD, který lopotně vysvětluje, že není na FB členem několika militantněji formulujících skupin a že nikdy nesdílel příspěvky z Aeronetu.
Je to úsměvné. Lidé vás podporují právě proto, že Aeronet čtou taky. Buďte si jistí, že Aeronet si alespoň jednou, díky vytrvalé péči umravňovačů diskurzu přečetl kdekdo. A že to nevadí. Například poslední článek, věnující se singularitě a tezím Dr. Michio Kaku je zajímavý. A je jich tam i víc.

Psychologicky jsou poslanci v rolích, která spěje k rychlému obrušování hran. Ale v okamžiku, kdy ztratíte svou integritu, kořeny, vědomí, odkud jste vzešli a proč vás vlastně lidé volili, začnete ztrácet podporu lidí. Neškodí dát najevo svou identitu. Nestydět se za to, kým jste. Zástupci ulice.

Psychologické limity Babišova uvažování

Poslední věcí je samotný Babiš.
Babiš naráží na psychologické limity svého uvažování. Jestliže jsem před rokem napsal, že řídit stát jako firmu je nesmysl, dnes se to zřetelně ukazuje. Stát rozhodně není firma. Je to naprosto jiná dimenze, opakuji se a věřím, že k téhle věci nebude nutné se vracet.
Jestliže ve firmě si vyberete a pečlivě zvolíte členy týmu a volíte výhradně špičkové profesionály, v politice vám management státu obvykle navolí ulice.
Přičemž většina lidí, se kterými máte spolupracovat, jsou buď vaši příští konkurenti, nebo reptalové, kterým se nelíbí nic z toho, co se chystáte udělat. A kteří mají jen formální zodpovědnost za své kroky. Proto Babiš raději preferuje odborníky, tak jak je zvyklý.
Ve firmě si volíte nejen management, ale i lidi. Ve státě je to přesně naopak. Lidé volí vás. Můžete obsadit svými spřízněnci úřady a instituce, ale nemůžete nařizovat, pouze vyjednávat. Budete nuceni dělat kompromisy. Nemáte nad institucemi exekutivní moc, ostatně instituce slouží lidem, ne vám. A nakonec, zákazníci, voliči. V politice jsou zákazníky i ti, kterým rozhodně nic prodat nechcete. A právě ti vás mohou nakonec vykopnout, pokud se jim vaše zboží nebo služby nebudou zamlouvat. A bude jich víc, než těch, kteří vaši službu oceňují.
To je diametrálně jiná optika věci.

Jestliže byl Babiš uvyklý na tvrdý manažerský systém za použití ostrých loktů, kdy své spolupracující partnery dříve nebo později vykostil a převzal jejich aktiva, není divu, že s tímhle modelem uvažování se s ním do politické spolupráce nikdo nehrne. Jestliže teď žádá o vytvoření týmu, dobrá, ale jak má tento tým zaručen, že půl roku před příštími volbami si Babiš nepřivlastní všechny úspěchy vlády a své někdejší spolupracovníky jednoduše nehodí přes palubu, jako to udělal s ČSSD? Není divu, že má problémy sestavit vládu.

Další věcí je jeho sebehodnocení. Babiš by sám sebe rád zařadil do bloku stran, které se sami hrdě označují jako demokratické. Ale v tom se nesmírně mýlí. O žádnou demokracii nebo nedemokracii tady nejde. Jde jen o nevybíravou politickou hru, kde je vážným konkurentem, kterého je třeba, jako v předchozích pokusech, odstavit a zničit. Chápu, proč usiluje a plamenně vyzývá tu ODS, tu lidovce ke spoluúčasti na moci. Nechce být ve spolku s lidmi, které média označují za extremisty. Nebo komunisty. Ale to je možná nesprávné.
Protože jeho jedinou nadějí je prokázat, že bývalá moc, ta která prohrála ve volbách, prohrála oprávněně. Že tady nadělala obrovské a neuvěřitelné skandály, neuvěřitelné lapsy v hodnotě biliónů korun, kterými vytrvale poškozovala chod této země.
A klidně i s dnes nechtěnými stranami nastartovat úspěšnou vládu a přes negativní hodnocení na počátku vlády ukázat, že to jde i jinak.
A diametrálně lépe.
Ale to chce trochu odvahy a pevné vůle.

Jak to, že se nám noví lídři nelíbí?
Dlouhodobé ničení politické konkurence. Politiky i médii.
Politický úspěch prostestních stran v Česku, jak ANO, tak SPD, tak do jisté míry i Pirátů představuje výsledek dlouhodobého nepřipuštění politické konkurence.
Dlouhodobého, systematického ničení politických konkurentů, který probíhal vcelku násilnými metodami. Pomocí dřívějšího vytrvalého ostouzení politických konkurentů, prostřednictvím spřízněných médií, za účasti trestně motivovaných kauz, pronásledování a cíleného ničení opozice.

Příkladů je víc. Kdo si dnes vzpomene, že Bárta z VV, zdecimovaný trestní kauzou, nakonec u soudu uspěl a byl po čase zproštěn veškerých obvinění? Nikdo, zpráva jednoduše zapadla. Ale tehdy nevítaný konkurent byl odstraněn.
Ne, že by se „superguru“ některými svými výroky sám nezasloužil o pád své popularity. To bezpochyby. Ale reálně jej od moci odstavila až trestní kauza s peněžními půjčkami pro vlastní poslance.
Kdo dnes řeší příčiny pádu Nečasovy vlády? Nikdo. Společnost se baví odposlechy, ve kterých paní Nagyová, nyní Nečasová, peskuje premiéra. Ale za touhle pikantností se skrývá hrozivá skutečnost, že tehdejší vládu v podstatě svrhli policisté. Dramatické zatýkání, chlapci v kuklách, se samopaly, zabavené počítače v redakcích a spekulace o zlatu a ukrytých milionech posloužily jako kulisy k inscenaci pádu vlády. Co bylo skutečnou příčinou? Církevní restituce? Nefunkční penzijní reforma?
Jsme tedy demokratická země nebo spíše něčí junta?

Přesto máme dnes v parlamentu strany, které se k moci dostaly; navzdory dlouhodobému ničení pověsti a dobrého jména. Mluvme o Okamurovi, který si za dlouhou dobu účinkování v politice vysloužil ty nejhorší urážky a nadávky, prošel si řadou obvinění, která se prokázala jako falešná a v myslích lidí je tento zástupce konkrétního proudu společnosti vytrvale nálepkován jako extremista.
Extremista? Extremista, který dojednává otevření letecké linky pro japonské investory? A jedná o japonských investicích v Česku? Patrně, aby sem importoval jakuzu? Ne, samozřejmě. Okamurovo provinění proti diskurzu je pouze v rovině polemiky, jestli je evropská politika migrace správná. Jak se ukazuje, nejen on, ale i řada dalších lidí s předstihem dokázala pojmenovat rizika, spojená s nekontrolovatelnou migrací.
V atmosféře nekritického a úslužného přejímání veškerých, často nesmyslných agend EU je v podstatě heretikem diskurzu. A jako takový si spolehlivě vysloužil zmíněné nálepky.
Ve skutečnosti je představitelem mírně radikálněji naladěných občanů, kteří nechtějí migranty. A kteří spějí k přímočařejším formám uspořádání politické praxe.
Ale od toho je politika, aby se v souboji názorů ukázaly jeho ideje jako přínosné. Nebo nikoliv.
Pokud by proud kritiky směřoval k faktu, že Okamura je zbytečně militantní v projevech a bude patrně chvíli trvat, než pochopí, že jako reprezentant moci a už ne pouliční opozice musí najít jiný výkladový slovník, pak je to pravdou. Pokud by kritika směřovala k faktu, že nemá vhodné lidi pro výkon moci, že jeho strana je víceméně stranou jediného schopného muže, pak by bylo možné kritiku akceptovat. Nicméně, vzápětí by na přetřes přišla otázka a velmi nepříjemná: Jaké lidi vlastně nabízí jiné strany?

Dlouhodobá praxe ničení politické konkurence nevybíravými metodami tak nakonec dospěla ke stavu, kdy se na scéně etablovaly strany, které jsou drsným nárokům politického prostředí schopny vyhovět. A ustát tlak. Nedivme se dnes poslaneckému angažmá daleko silnějších a drsnějších uskupení, které se nerozpakují v přímých soubojích jít až na dřeň politického zápasu.
A faktu, že tradiční strany, které si dosud mohly nerušeně užívat výsluní moci, mohou dnes jen tiše a se závistí pozorovat volební preference konkurentů. A také, pokud se jejich konkurentům podaří sestavit funkční vládu, budou jen smutně koukat, jak jejich noví a mnohem odolnější konkurenti sklidí úspěchy, dané hybností ekonomických cyklů a rozvoje v intencích celé planety.

Psychologicky zaminovaný terén

Ve hře je stále i teoretická možnost spoluúčasti na vládě některé z tradičních stran.
Jestliže před volbami strany dštily síru na Babiše a zaklínaly se jako pouťový vyvolavač případnou nespoluprací, měsíc po volbách nemohou, nebo nechtějí změnit rétoriku. Byť z hlediska výkonu moci a korektním spolupodílení se na provozu státu by bylo samozřejmě nejjednodušší používat věcnější polohu. A pokusit se sestavit vládu na základě programových průniků. A tyto programové průniky transparentně vysvětlit vlastním voličským základnám, jako možné východisko povolební situace.
Jsem si jistý, že lidé situaci chápou. A ocení spíše věcnou a faktickou dohodu stran, jasný scénář a schopné lidi, kteří potřebné změny uskuteční, než donekonečna protahovaný a zničující boj o psychologickou pozici v myslích vlastních voličů.

Co dál?

Strany, ale nejen strany, trestuhodně promarnily předvolební čas k osvětlení dějů a témat, která se na společnost valí nejen z minulosti, ale především z blízké budoucnosti. Je to otázka i kulturních elit, novinářů, publicistů, šéfů firem, stejně tak univerzit, epicenter moci, jakými jsou významné právní kanceláře, investorské kultury, miliardářské špičky.

Je potřeba si skutečně uvědomit, že už za několik let bude společnost zápasit s flagrantními projevy změn v geopolitickém uspořádání světa. Stejně tak bude muset svést zápas s globálními korporacemi, bankovními trusty a jejich nekontrolovatelným vlivem i na nadnárodní uskupení typu EU. A stejně tak začne společnost čelit následkům působení technologických subkultur, které jsou o dvacet tahů před celou společností. A třicet tahů před politickými reprezentacemi států.

Jestliže se povede zápas o demokracii, tak její podoba nebude v rovině ideologických potyček o směřování Západ-Východ, případně a příhodněji Sever-Jih, ale o to, nakolik jsou například rozhodnutí technologických firem demokratické a přínosné pro celou společnost.

Jen namátkou a pro příklad, bude politika řešit, zdali je možné uzákonnit mutace lidského genomu a lidské podstaty na komerční bázi a vytvořit tak subkulturu lidí, vybavených v darwinovských intencích pro život o poznání kvalitněji.
Nebo jestli přínos z umělé inteligence, robotiky, biotechnologií a genetiky nepřeváží prokazatelnou další fragmentaci už tak atomizované a nesoudržné společnosti. A jestli se podoba člověka, jeho kulturní, biologická, etická hodnota zcela nevytratí z logiky uspořádání společnosti.
Nebo, typově, jestli je vlastnictví genomu živých organismů korporacemi přínosné pro společnost nebo jen pro korporace. Tady se povedou zápasy o demokracii, o její skutečnou podstatu.
Stejně tak, kupříkladu na domácí frontě bude otázkou uspořádání pravidel, spojená se schopností státu ufinancovat přechod proměněného pracovního trhu, zavádění institutů typu nepodmíněný příjem.
A zároveň zůstanou tradiční témata. Typově podpora firem, výzkumu a vývoje, podíl lidí na hospodaření a politice státu, platové výměry. Obnova infrastruktury. Obnova kapacit. Digitalizace státu. Čištění augiášových chlévů práva a nutné prořezání spletí zákonů, které nasekaly předchozí vlády. Věci, které měly být dávno v provozu.

Změna diskurzu

Možná je v tuto chvíli přesně čas a okamžik, kdy se v názorových střetech, za přímé podpory, pozornosti a spoluúčasti veřejnosti mají lidé dozvědět, jakým způsobem se má společnost vydat během příštích 5,10,15 let.
Po 28 letech od revolty proti komunistickému systému je možná čas věcně a objektivně zhodnotit, jakým způsobem porevoluční systém vyhovuje lidem. Věcně a znovu otevřít témata, spojená s budováním chatrných mýtů, na kterých stojí česká polistopadová politická verze systému a věcně vyhodnotit způsob, jak byla naplněna v rovině ekonomických opatření, podpory sociálních struktur společnosti, stav a strukturu práva. Věcně pojmenovat technologický potenciál země, ochranu přírodních zdrojů a kulturních statků, definovat otázky bezpečnosti, stejně jako finančních a podnikatelských struktur, které se v nejsilnějších uskupeních podílely na vytváření průmyslu, obchodu a zemědělství.
A stejně tak je třeba se ptát po obrazu kulturních, společenských, duchovních a vědeckých aktivit, pojmenovat věcně jejich učinkování a předně urychleně hledat možnosti jejího intenzivního rozvoje.

Otázky, které by měly být položeny
Jak se tyto otázky blíží směrem k přímým emitentům diskurzu, je možné pozorovat, k obrovskému neštěstí a znechucení, jen floskule a paniku. Tohle je ono? Tohle je ta skrytá moc, která prostřednictvím jemného směřování dokázala ovládat po dlouhých 28 let mysl celé země?
Čekal jsem silnou a jiskřivě podnětnou diskuzi, jejímž středem bude polemika o intencích systému. Věcnou, fundovanou, se zřetelnými východisky, jak dál postupovat v proměňující se podobě světa. V rovině filozofie, etiky, střetu civilizačních hodnot s technologickou proměnou světa. V rovině přirozeného zájmu o postavení člověka v téhle nastávající technologické době, jakéhosi zárodečného technologismu. Jako přirozeného pokračování kapitalismu.
Příklon k pojetí humanity, v kontrastu s kyborgizací, vlivem robotiky, zásahů do biologie člověka a jiných živých tvorů a rostlin. K definici, jak je vlastně utvářen demokratický systém. A které z jeho nástrojů a mechanismů jsou už přežité a je nutné je updatnout, redefinovat, nebo když jde o dysfunkční věci, tak nahradit, nebo zrušit.

Ale nic.

Namísto toho sleduji jen mávání a popleskávání praporem jakéhosi pofiderního výkladového pojmu demokracie v podmínkách České republiky. Kde na jedné straně jsou emitenti diskurzu, návazné mediální struktury, neziskovky, politické struktury, provázané se státními firmami, do jisté míry stávající diskurz podporující umělci a společenští lídři, kteří určují, co demokracií je a co jí už není. A na druhé straně probuzená společnost, která chápe, že tuhle hru už dál hrát nehodlá. A naopak čeká tvrdý a podnětný intelektuální zápas o podobu budoucnosti.

Navrhuji přestat řešit minová pole psychologických manipulací a mýtů a věnovat se podstanému a tím je updatovaná forma správy veřejných záležitostí. Někdejší vrcholové emitenty diskurzu navzdory jejich jekotu ponechat jejich vlastnímu osudu. Pro další vývoj jsou nepodstatní. Nakonec, lze pochopit tenhle nářek. Tihle lidi ve skutečnosti většinou nemají kam jít. Jejich role vyvěrá z dosažených pozic. V nových pozicích by museli ukázat, že k něčemu jsou, že něco umí. A to bude obtížné. A jak budou postupně padat rozpočty pro nepotřebné neziskovky, fondy, think-tanky, prapodivné struktury, které po celé roky vysávaly veřejné zdroje a budou mizet místa za zásluhy ve státních a polostátních firmách, kam bylo možné odklidit nepohodlné konkurenty, nebo zobchodovat vliv, bude nářek postupně slábnout, až zmizí docela.

A nebo, znovu vyhrají.
Nečestně. Ale tak to v životě chodí.

1.12.2017 | David Martinek

34 komentářů :

  1. Doporučil bych jako mimočítankovou četbu pro hodiny občanské výchovy (dnes se to, tuším, jmenuje "základy společenských věd").

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stojí mj. za povšimnutí, jak autor dokáže osvětlit věci mnohem precizněji a s větším pochopením než "specialisté" typu Bělohradského, Robejška nebo Pehe-ho. O kostrbatých a pojmově čím dál tím více zmatených textech Václava Umlaufa ani nemluvě.

      Vymazat
    2. Ano , super popsano, smekám pane Martinku a tleskám ve stoje !

      Bylo by perfektní, aby to četlo mraky, mraky lidi a sirili dal , aby se zaslepenym lidem otevřely oci !

      Vidim, jak v den 6.12 dava v TV rozhovor vlastizradce Sobotka a jak je uplne v klidu a dava pripominky a rady novému premierovi Babisovi , a usmívá se přímo debilne a nebojí se a tento srac, bude sedět jako dobytek dal ve sněmovně !!!!! To si je tak jisty, že zadne vyšetřování nebude , že to bude jako s asocialem Nečasem a jeho konkubinou ? Roky soudu a nic ??? Otřes, otřes , otřes !

      Vymazat
    3. Ano, skvělý článek, už jsem ho četl po doporučení Kotrbou. Janda by měl urychleně zakročit. Vypadá to, že před vánocema ochabl.

      Vymazat
  2. Ohlédnutí -
    http://www.novarepublika.cz/2017/06/reziser-david-martinek-zeman-je-veliky.html

    OdpovědětVymazat
  3. Vynikající zhodnocení, jasné, věcné a naprosto pravdivé.

    OdpovědětVymazat
  4. Babiše se již snaží vyšachovat z politiky 3/4 roku a to od té doby co na něj ČSSD a KDU-ČSL vytáhlo 10 let starou kauzu Čapí hnízdo a také po tom co ho "předseda vlády" Sobotka vyhodil z vlády. Oni totiž všichni ti darebáci pochopili, že jestli se dostane Babiš k moci, tak se pro ně všechny zavřou penězovody a s 90% jistotou se začnou policií rozkrývat a řešit jejich na všem obyvatelstvu ČR spáchné zlodějiny a hříchy. A to je to čeho se všichni bojí jako čert kříže, proto ta histerie okolo Babiše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesne jste to napsal , je třeba ta zlodejska prasata zavřít a zabavit tem sprostym smejdum všechen majetek, co ukradli českým občanům ! Uplne žasnu , jak kradli a rozkradali republiku a vůbec se nebali ! Policie zkorumpovana , hnus !
      Prý i policejní prezident jede v kauze VIDKUN , včera to Soukup z Tv Barrandov řekl v telce. Jestli to tak je , jak to, že ten dobytek Tuhý už nelize podlahu v kriminále m ?? Totalni hnus !!

      Vymazat
    2. 23:34 Máte pravdu, s jednou výhradou. Tažení proti Babišovi zahájily ODS a TOP09 hned s úspěchem ANO v minulých volbách. Ti hned vycítili nebezpečí pro jejich "demokracii". Oni také vytáhli korunové dluhopisy a dám krk na to, že někdo z nich poslal anonymní udání na OLAF a na policii kvůli Čapímu hnízdu. ČSSD se přidalo až po neúspěchu v komunálních volbách v pomatené naději, že si tak zlepší preference. Jenže tím souzněním s Kalouskem, které nebylo jediné, si jen podřízli větev.

      Vymazat
  5. Tak babiš bude muset zlikvidovat pravdoláskaře nebo oni zlikvidují jeho.

    OdpovědětVymazat
  6. Bratislavčan (Blavák)8. prosince 2017 0:22

    1) V rámci veľkej privatizácie samozvaný mág Klaus pripustil veľkolúpežnú rabovačku s odkazem, že sa len učíme novej ekonomike. Zatajil, že aj on sa učí. Čiže bol egoistický nedouk, ktorý sa hrabal a vnucoval na vládnú funkciu, na ktorú nemal vedomostné ani praktické dispozície! A pospolitý ľud jeho neznalosťami tak nenavrátne prišiel o nevyčíslitelné miliardové hodnoty (náklady transformace činili 577,5 miliard Kč)!
    2) Po ukončení svojho prezidentského mandátu Klaus vedome a úmyselne poskytol amnestie prokazateľne vinným a trestně stíhaným alebo odsúdeným veľkotunelárom, rabovačom, zlodejom a inej spoločenskej špine. Áno, tým tzv. "úspešným veľkopodnikateľom typu Krejčího", kterých Klaus tak chválil vo svojej arogantnej obmedzenosti.
    3) Avšak, Slováci si už jedny kontroproduktivné a protispolečenské prezidentské amnestie už vyriešili. Tzv. Mečiarove amnestie vyhlásené v r. 1998 vtedajším premiérom Mečiarom boli zrušené!:
    https://sk.wikipedia.org/wiki/Me%C4%8Diarove_amnestie
    A čo v Čechách?! Tam by tiež právne nešli tie divné a protispolečenské Klausove amnestie tiež zrušiť? A potom obnoviť trestné stíhanie a odsúdenie vinných protispolečenských živlov?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bratislavčan (Blavák) 8.prosince 2017 0:22

      Skutečnost, že Václav Klaus nikdy neřídil ani podnik, ani kolektiv lidí, bije od začátku do očí. Přesto většinou zůstala, pokud vím, ze záhadných důvodů mimo pozornost jak jeho obdivovatelů, tak jeho kritiků.
      Snad se dnes, také díky vstupu Babiše na politickou scénu, se diletantsví tohoto "ekonoma" (!) stane lidem více zřejmým.

      To nemá, jak ostatně letmo zmiňuje i autor, nic společného s představou "řízení státu jako firmy", ale obecně s lidskou a profesionální zralostí.

      Možná si přitom leckdo vybaví i osud Františka Čuby? Kdopak asi kdysi Havlovi pošeptal do ouška slova o "temných slušovických nitkách?!

      Kdo si vůbec ještě vzpomene, jak Klaus a jeho parta po roce 1990 dehonestovali a smetli se stolu konkurenční projekty skutečných ekonomů (hospodářů)?

      Vymazat
    2. Článek je to moc pěkný a tabulka s kauzami kde zmizely miliardy korun taky dobrá . Jenže co s tím ? Za těmito kauzami stojí určití politici co to všechno způsobili . Člověk by si řekl , že se budou za to stydět ukázat vůbec na veřejnosti . Jenže opak je pravdou . Nikdo je nepotrestal , nakradené majetky jim nezabavil a tak si troufají čím dál víc . Zřejmě se tak ani v dohledné době nestane . Lidem v Česku to asi ani moc nevadí , když si ty stejné lumpy volí stále dokola už pomalu 30 let . Tyto volby to změnit mohly ba dokonce je nejvyšší čas že to změnit k lepšímu bylo víc než nutné . Že by snad příště ?

      Vymazat
  7. Celkem výstižně napsáno, ale popravdě, pochybuji, že v budocnosti bude potřeba nějaký psycholog. Se sebezapřením jsem přečetl pojednání o moderní duši člověka od C.G.Junga a došel jsem k závěru, že o duši člověka ví úplné hovno. Taky se mi občas něco zdá, ale pro život to nemá smysl. Spíš to vyvěrá všechno ze zkušenosti a nenaplněných tužeb člověka. A jak je známo, je to spíš věc náhody, protože každý člověk má jiné tužby a tudíž i jiné sny. I K.Marx to všechno fundovaně popsal a všechno je jinak, například dělníci se nebrání už strojům, co jim berou práci, ale podnikatelé se brání EET, atd.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 6:20 EET se brání všichni co krátí daně. Elektronickým receptům se brání i ve zdravotnictví doktoři z jednoho důvodu aby taky něco zakryli. Výnluva, na složitost je absurdní.

      Vymazat
    2. Ad 10:43
      za chvíli budeme mít státem nařízené kamery i v pisoárech a vy budete dál říkat, že kdo je poctivý, nemá se čeho bát.
      To už je na hranici idiocie.

      Dnes drobně podnikat znamená, že musím souhlasit se ztrátou osobních svobod, uvědomujete si to?

      Vymazat
    3. 14:22 Podnikám již delší dobu a nemám pocit ztráty osobní svobody. Existují "taky podnikatelé", co mají nervy na pochodu a v noci klidně nespí. Je to jejich volba.

      Vymazat
    4. Ad 15:44
      napsal jste to přesně: "nemáte pocit...".
      Ano, vždycky to tak bylo a bude, že totalitní praktiky někteří jedinci zvládají docela v pohodě a maximálně úslužně.

      Vymazat
    5. 10:43 hloupě paušalizujete. Charakteristické pro neználky, samozřejmě.

      Vymazat
  8. Pan Martinek,popisal ste to podrobne a dobre,ked v snemovni cr Babis takto vymenoval ceske kauzy,stal sa pre ceske geny naroda,nepriatel c.1,lebo sa vyclenil zo spolku zlodejov.Ked sa dokaze,ze Babis dostal dotacie na hnizdo neopravnene,vrati 50 melounu lavou-zadnou,ale co geny ceskeho naroda,ktori este aj dnes su v politike?Kto je bude potahovat,ako Babisa?Ale Ste za predajne kurvy!!jozka ze slovenska

    OdpovědětVymazat
  9. Este dodatok p.Martinek,kazdy,kto pracoval v PZO,muse sa schadzat s stb.Inak ste skoncil.Ak dnes niekto pride s verziou,ze aktivne donasal na kolegov...je to jedna baba povedala.Na Babisovi vidime,co je havlokavarna schopna vyfabrikovat.

    OdpovědětVymazat
  10. Když jsem četla tento článek na PL, přesně vystihl mé pocity, a hlavní myšlenkou je toto: když se nepodaří Babišovi porazit tu smečku zlodějů a rozkradačů státu, komu už se to má podařit? Já jsem Babiše nevolila, ale jestli budou předčasné volby, hodím mu svůj hlas, jednoduše proto, aby se v článku jmenované kauzy a s nimi spojení lidé dostali když ne před soud, tak alespoň na smetiště dějin. I přes nebezpečí, že si pak Babiš bude moci dělat, co chce. Nemůže to být totiž horší, než to je. Děkuji, pane režisére, za brilantní a srozumitelné vyjádření toho, co podvědomě cítí asi mnozí z nás. Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlo 9:16
      nedomnívám se, že jste úplně vystihla hlavní myšlenku článku. Prostě proto, že Babiš je taky "zloděj a rozkradač státu". Proto taky ho nemám zrovna v lásce, jak mi tady leckdo i vyčítá.

      Ale protože do té nejhorší vlastizrádné smečky asi/snad nepatří, tak jeho vítězství je zase další šancí (kolikátou už?), že tu smečku někdo pořádně protřepe.

      Takže, až na onu "drobnou nuanci", že Babiš je taky lump, máte snad pravdu. Doufám stejně jako Vy.

      Největší starosti mi dělá jeho druhá garnitura, Stropnický, Jourová atd.

      Vymazat
  11. Wau!! To teda je článek.
    Ne všechno v něm jsou tvrdá fakta a je to autorův úhel pohledu, a proto každý si tam najde něco, s čím souhlasit nebude. Ale je to napsáno poctivě, málokdy čtu něco takhle aktuálně přínosného!

    OdpovědětVymazat
  12. Máte přehled. Článek je na podstatně vyšší úrovni ku žumpě zvané maistream.
    Připomínka k tomu pozadí: momentálně jde o mocenský boj zastánců liberalismu, trockismu, nacismu, tedy jde o skupinu samozvanců v ČR nazývanou Pražská kavárna vůči nové formě sociálního zřízení prezentované Zemanem / skrytou vládou Země. Babiš je nástroj, a pravděpodobně díky této podpoře vyhraje. Ostatně ten "boj" probíhá všude.
    Nu, vstupuje do toho Rusko jako třetí hráč, a díky za to. Svět dle Zemana je stejné svinstvo jen v bledě modré barvě, s jinými frázemi. Až se zde provede úklid od starých deprivantů, bude velká šance provést porovnání toho co nabízí Zeman a co Rusko, a vybrat si.

    OdpovědětVymazat
  13. TAKHLE KDYBY JEŠTĚ NĚKDO DOPLNIL VLÁDNOUCÍ STRANY A PREMIÉRY V DOBĚ KOLOSÁLNÍCH DEFRAUDACÍ.
    Poznámka na okraj: pokud se tak kradlo u nás po r. 1945, pak se moc nedivím soudním procesům soudruhů v padesátých letech. To jen my tu současnou realitu bereme s úsměvem a kapitál s úsměškem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak to je nový úhel pohledu na 50.léta...že by to nebyla ideologie ale velké loupeže? a co ukradla Milada Horáková?

      Vymazat
    2. 10:28, vyjmenujte z čeho byla přesně obviněna. Citujte z rozsudku. Jestli chtěla restaurovat kapitalismus v současné podobě, pak se ničemu nedivím.

      Vymazat
    3. Horáková mj. vyzývala k atomovému bombardování Prahy, Plzně, Ostravy, Brna ... přiznala to i u soudu. Tak nenáviděla nový režim, že byla ochotná vraždit miliony Čechů. Pak se nedivte, že lidé s chutí podepisovali výzvy a petice, aby dostala nejvyšší trest.

      Vymazat
  14. ...nenašel jsem podtext CÍRKEV ,
    možná trošku alibistické dlouhé čtení plné pravdy bez příčiny*

    OdpovědětVymazat
  15. Pokud by státní úřady, etc, fungovaly jako firmy, včetně technologií, softwaru..., určitě by to bylo vidět. Ale fakt nevím, jak jinak by se měl stát řídit? V podstatě o firmu jde, jenže o věčně krachující, nefungující, vykrádanou, zneužívanou...
    Takže jaká je jiná možnost, než žít na dluh?

    OdpovědětVymazat
  16. "Těžko se mi to říká nahlas, ale přiznávám, že bych nechtěl účinkovat jako kulisa systému, jehož jsme v tuto chvíli svědky. Systému cílené, soustavné demontáže sociálního státu, systému pokračující privatizace veřejných funkcí státu, a tedy vlastně demontáže toho ústavního demokratického právního státu, který se velmi pracně v Evropě vytvářel. V naší zemi došlo k úpadku demokracie, ke zdegenerování základních funkcí státu.

    Vím, že je to problém celé euroatlantické civilizace, jen u nás má mnohem drsnější a vulgárnější podobu."

    (Pavel Rychetský, září 2012 - před první přímou volbou presidenta ČR)

    https://www.novinky.cz/domaci/278820-pavel-rychetsky-v-nasi-zemi-zdegenerovaly-zakladni-funkce-statu.html

    OdpovědětVymazat
  17. Je škoda, pokud článek pana Martínka čeká jepičí život dokonalého komentáře politických událostí. Má na víc. Je škoda, pokud se nedostane na stůl nejvýraznějším a nejaktivnějším aktérům posledních voleb Babišovi, Bartošovi, Okamurovi a jejich straníkům. Pokud by to panem Martínkem nebylo považováno za opovážlivé, rád bych jej a všechny, koho jeho článek oslovil pozval do kina na dva filmy z dílny Američana Petera Josepha, které pro úvahy o vizi budoucího trvale udržitelného uspořádání lidské společnosti na planetě s omezenými zdroji je výjimečně inspirativní.
    https://www.youtube.com/watch?v=5rJfE135HEY&list=PLAFF6DB424EEC1DB5&index=1 https://www.youtube.com/watch?v=UoAHKQtooo0&index=8&list=PLAFF6DB424EEC1DB5

    OdpovědětVymazat
  18. Obsáhlý a přínosný článek, náročný na pozornost i trpělivost. Třeba: „To samé se dělo i za komunistů. Kdo nesouhlasil s režimem, systém jej postupně odstavil. Od práce, příležitostí, účasti na veřejném dění.“ No, to ale režim musel nejdřív usoudit, že mu to je, nad jakousi míru, nebezpečné. Současný režim „nepohodlné“ likviduje svými vlastnostmi, zatímco onen předchozí se snažil, sice po svém, ale každého opečovávat. Dnes vidím, že v pozitivním smyslu a celkem úspěšně. Jde to, při dané "hustotě intelektu", vůbec nějak jinak? Vždyť do současného marasmu se téměř všichni nedočkavě hrnuli.

    OdpovědětVymazat