Reklama

.

.

neděle 3. prosince 2017

Nepohodlné masakry


Jana Maříková
3. 12. 2017
Ve čtvrtek 30. listopadu tohoto roku jsem se v Berlíně zúčastnila premiéry filmu ZER tureckého režiséra s kurdskými kořeny Kazima Öze. Během 110 minut filmu jsem střídavě zatajovala dech, plakala a smála se. Emocionální houpačka se vším všudy. Kolem mě – až na pár německých přítelkyň – seděli buďto Turci nebo Kurdové. Režisér sám, známý spíše svými dokumentárními filmy, mluví jen spoře anglicky, německy vůbec. S publikem mluvil turecky nebo kurdsky, s německým tlumočením.


Proč se o tom zmiňuji – nevím, jestli tenhle film přijde do české distribuce, ovládané zábavním průmyslem, jestli tu bude dost publika, které tento překvapivě poetický film, plný smutku, radosti ze života a touhy, vůbec ocení. Ráda bych – asi jako první Češka, která film viděla, napsala něco předtím, než se toho eventuálně ujmou profesionální kritici a film odsoudí jako pomalý, málo akční, protiamerický nebo protinatoidní.

Film se totiž dotýká mnoha věcí, o kterých se dnes nerado mluví. Jak je to vlastně s námi a Erdoganovým Tureckem, které je naším spojencem v NATO a zároveň koketuje s Rusy? Jak je to s osudem těžce zkoušeného kurdského národa, který byl a stále je podroben útlaku, rozdělení a genocidě?


V okamžiku, kdy je metaforicky, ne přímo, zobrazen masakr kurdské vesnice v oblasti Dersim v Turecku v roce 1938, jsem si při výstřelech a následném tichu vzpomněla na vesnici Lejčkov, ležící nedaleko mého rodného Chýnova v jižních Čechách. Tam Němci, prchající na konci války před Rudou armádou, pobili 24 obyvatel vesnice. Dne 9. Května 1945, tedy v poslední den druhé světové války v Evropě - než bylo rozhodnuto, že válka skončila jindy. Němci na útěku a v děsu a touze po pomstě stříleli po všem živém. Na konci jejich běsnění bylo 24 mrtvých nevinných civilistů a vypálená vesnice. Jistě, nebyly to desetitisíce, které se udávají u dersimského masakru, který byl odvetou za povstání Kurdů v této turecké provincii. Ale je to jizva, vypálená do mého rodného kraje. Léta jsem si na tu událost nevzpomněla, až v den premiéry filmu ZER.

Kolem mě seděli Kurdové, zjevně dobře věděli, oč se ve filmu jedná. Moje německé přítelkyně byly dojaté – ale já jsem si uvědomila tu děsivou podobnost osudů malých a nepohodlných národů, které se odmítají nechat asimilovat.

Přitom film začíná jakoby nic, v New Yorku, kde mladý student hudby z turecké rodiny, jménem Jan - vyslovují jako Žan – ztrácí lásku své dívky a v této pro něj nelehké době dostává na starost svou babičku, která přijela z Turecka, aby podstoupila operaci plic, pravděpodobně rakoviny. Babička po něm chce, aby jí zpíval – a sama mu zpívá píseň v řeči, kterou on nezná, píseň o nešťastné lásce dívky Zer a pastýře, který byl pro otce Zer příliš chudý. Babička a vnuk navážou kontakt v době, kdy její dny jsou sečteny – a Janovi zůstává jen vzpomínka na píseň, o které ví, že je v kurdštině, ale netuší, proč byla pro babičku tak důležitá. Jen ji slyšel vyprávět o hrozném snu, který se jí opakovaně zdál, a ve kterém vojáci pobijí muže ve vesnici a děti včetně jí samé odvezou pryč….jen se dozví, že jeho jméno není francouzské, jak si myslel, ale kurdské, že mu ho vybrala kdysi ona sama, a že v kurdštině znamená bolest.

V den babiččina pohřbu v Turecku se Jan ptá po písni v kurdštině - a odměnou je mu facka od otce s tím, že hanobí památku jeho matky. Tady začíná road movie - cesta a hledání vlastních kořenů Američana Jana v Turecku, hledání plné poetiky, humoru, smutku a touhy. Tady se ukazuje schopnost režiséra Kazima Öze vystihnout život v odlehlých částech Turecka a nemožnost navázat na přervané kořeny v zemi pod cizí nadvládou, kde mizí rodiny, celá území, a kde se z posvátných řek stávají přehrady, ale kde si lidé uchovávají smysl pro humor a ironii jako zbraň proti útlaku…

Film sám je krásný, plný hudby, okamžiků bolesti i vtipných situací, kdy si Američan chce v odlehlé vesnické hospodě objednat espresso, například, nebo kdy se stává předmětem smyslu pro humor venkovských obyvatel jako ten, kdo patří k bláznům z Dersimu. Jan svou píseň nakonec najde, ale divák je stejně postaven před nutnost vybrat si, jak film vlastně končí…. metaforicky i doslovně.

Představitel hlavní role Jana – albánský herec Nik Xhelilaj, u nás snad poněkud známý jako představitel „nového“ Vinnetoua z třídílného filmu televize RTL, ale jinak držitel několika mezinárodních ocenění za herecký výkon v různých filmech, v podstatě neopouští plátno a vede diváka jako zosobněná emoce zákruty děje – v New Yorku i v Turecku, počínaje nešťastnou láskou, rychle se rozvíjejícím vztahem k babičce, kterou předtím nikdy neviděl, smutkem nad její smrtí i vztekem nad pokrytectvím své rodiny. Jeho pohled vede diváka malebnou krajinou Turecka i sněhem jeho hor. Neustále ho pohání touha po nalezení zdroje bolesti, kterou cítil v písni, hledá píseň samu i sebe sama. Kdo chce rozumět, porozumí dobře.

Film sám je zážitek, ale dobré na premiérách je i to, že režisér diskutuje s diváky. Byla jsem odkázána na německé tlumočení, ale i tak jsem dobře pochopila, proč režisér vybral tohle nelehké téma. Začal točit film v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi, které se oboje ve filmu objeví. Dokončen byl v době, kdy jednání ztroskotala, a Kazim Öz narazil na problém s ustupující demokracií v Turecku a na zákaz zobrazení scén, byť metaforických, dersimského masakru. Nechal tedy film běžet několik minut začerněný, jen s titulky – „ Tato pasáž byla zcenzurována“. Následkem bylo, že film odmítla promítat spousta kin v Turecku. Takže značná finanční ztráta – ale jak režisér sám řekl – vyplatilo se to, neztratil sám před sebou a svým publikem tvář.

Film se dostal na zahraniční festivaly, v Edinburghu, Nantes, byl promítán v Holandsku a v současné době je v distribuci v Indii a Německu - například. Na většině festivalů obdržel cenu publika – a na festivalu v německém Mannheimu v listopadu tohoto roku cenu kritiků i publika.

Během doby, kdy jsem film sledovala, jsem si uvědomila blízkost, až děsivou, tématu ztráty identity v době, kdy je nám předkládáno k uvěření, že identitu si každý může sám vybrat. Blbost. Je to pohodlné – nepátrat a přizpůsobit se – jenže čemu?

Další věc mě napadla poté, kdy jsem se dočetla o jakémsi „odvážném počinu“ někdejšího šéfa zpravodajství televize Nova Jana Vávry „Zpráva o hrůzných dějinách národa českého“, který se má údajně dotýkat i divokého poválečného odsunu Němců a nástupu komunistů k moci – prý pro všechny, kteří si myslí, že minulý režim nebyl vlastně zas tak strašný. Přiznávám, že číst to nehodlám – ale budu zvědavá, kdy mi někdo, kdo to přečte, řekne o masakru v Lejčkově na sklonku války.

Ony totiž dějiny Evropy nezačaly v roce 1945 ukrutnostmi na Němcích, byť je nijak nehájím. Krutosti jsou vždy odsouzeníhodné. Všechny – ty, které se hodí, i ty, které se do obrazu idylické Evropy, směsice národů, kde každý, kdo se nechce nechat roztavit v kotli multi-kulti rétoriky, čelí nařčení z nacionalismu, nehodí a nepíše se o nich – a netočí se o nich filmy. Kde se rádo zapomíná, že následkům předcházejí příčiny.

25 komentářů :

  1. Mám rád jihočechy. Pro genderky, "jihočešky" by bylo asi sexistické.

    OdpovědětVymazat
  2. Československých občanů v 2. světové válce zahynulo 365 000. To je 3,5%(!!) a tedy víc než např. Finů,
    Nizozemců, Číňanů, Rakušanů, Francouzů, Belgičanů,
    Itálů i mnohem víc, než občanů Spojeného království(!!).

    V podstatě každá jedna věc kolem 2. světové války je dnes překrucovaná a někdy stavěná zcela na hlavu.

    OdpovědětVymazat
  3. Dějiny nejdou změnit, jdou jen překoutit nebo zamlčet. To ale nejde na věky, protože pravda vždy vyjde najevo dříve nebo později.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Falzifikace, překrucování dějin je prostředek řízení lidské společnosti na 3. úrovni priority. Čemu se divíte?

      Vymazat
    2. 15:17 máte svatou pravdu, proto by již bylo na čase s tím něco udělat. V Československu jsme měli většinu výnamných roků končících 8. Za dveřmi je rok 2018, nebylo by načase s tím opravdu již něco udělat, nebo že by to již začal Babiš???

      Vymazat
  4. pani Jano Maříková -klobúk dole -toto je skutočne článok na úrovni 1*******************************

    OdpovědětVymazat
  5. Smutné je to.že někteří esesáci kteří vraždili v Lejčkově žijí dodneška . Report.Motl

    OdpovědětVymazat
  6. Kdo nahlíží na dějiny jako na sled událostí a popisuje je, či vnímá, jen jako události bude si je prožívat stále dokola. Dějiny plynou v času, od minulosti, přes přítomnost do budoucnosti, proto je na ně třeba nahlížet především přes otázku "Proč?", Odhalovat příčinu a následek a mít při tom na zřeteli lehkost záměny příčiny a záminky. Jen ten, kdo takto na dějiny nahlíží je schopen si klást správné otázky a při hledání odpovědí na ně se z dějin poučit.

    OdpovědětVymazat
  7. Tyhle manipulátory kopnout do zadku nejhorší že jim na to mladí skočí.

    OdpovědětVymazat
  8. Jsem ráda, že jsem ten film viděla – a přála bych mnoha dalším, aby ho viděli také. Nejen Avengers jsou hodni toho, abychom šli do kina. Zapomněli jsme, že filmy mají vyprávět příběhy – a měli bychom si to připomenout.

    OdpovědětVymazat
  9. Ano. Jenomže každá mince má vždycky dvě strany. Tvůrci filmu ukázali tu stranu mince, kterou chtěli. Tu druhou ne. Kdo například četl román Karla Maye "Divokým Kurdistanem" zase žasne, co byli Kurdové za hnusnou havěť. Zcela legitimně u nich platilo právo "vendeta", tj. když se někde dva chlapáci utkali ( a utkávali se často, de facto pořád) a jeden druhého v hádce zabil ( a zabíjeli se mezi sebou pořád) tak někdo z rodiny toho zabitýho si vyčíhal třeba pětiletýho kluka z rodiny toho druhého, a zabil ho. Podřezávali se navzájem tak snadno, jako podřezávali svoje ovce. Hnusný, pologramotný národ, který právo vendeta tajně realizuje pořád, ačkoliv je to už zakázané, ale vypatlaní kurdští domorodci a různé kmenové svazy, žijící ve věčném nepřátelství, to relizujou stále. Nemá už smysl se tím zabývat, protože to je národ, který zcivilizovat prakticky nelze. To je druhá strana mnince. A jinak? K těm odsunům? Jak se říká "tlak budí protitlak" a zlo plodí zase jenom zlo. Takže lumpové, kteří pořád a neustále ve světě rozdmychávají nějaké zlo, a rozfoukávají ohníčky, platí nájemným povstalcům, a hojí si na okolním světě svoje komplexy, odreagovávají nějakým abstraktním zlem různé zážitky z dětství apod. jsou hnusné, nenapravitelné zrůdy, a měly by být ze života odstraněni. Najít všechny krvelačné magory, a zabít je. Filmy je nepřevychovají - oni se ani nezastydí, protože urputně lpí na svém zlu. Vzrušuje je zabíjení, mučení, násilí - nic jiného už ne. Asi by měli být všichni lidští samci po pětačtyřicítce kastrováni, aby bylo ze světa odstraněno zlo, za kterým stojí jen a jen chlapi. Magoři s poklopcem. Ano, i mezi ženami se najde nějaká zdivočelá nebo spíše zblblá kráva, ale to je tak jedna desetina promile. Jinak za vším zlem stojí chlapi - v politice, v kultuře, prakticky ve všem. Všechno chtějí ovládat, a o všem chtějí rozhodovat, vzrušují je stupidní, krvavé, hnusné, zabijácké filmy a literatura - proč jinak se to vymýšlí a produkuje? Vymýšlí to úchyláci a magoři - a zrovna takový počet magorů to vzrušuje, proto to vyhledávají. Takže - zlo ze světa vymýtit nelze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 17:48- jsem na rozpacich z Vaši prudké reakce, včetně 19:25. Vendetu vystopujete v různých národech. Bojující ženy znám jen u Kurdů a Židů v Izraeli. V čem je Váš problém? Odvolávka na K. Maye je směšná. Byl vůbec v Kurdistánu, jako v Americe? Že se Vám hnusí násilí? Tím je nevymýtíte. Film jsem neviděl? VY ano?

      Vymazat
    2. Svata prostoto !Roman neni zadna historicka prace ,od Karla Maye uz vubec ne.Doporucuji najit si 4dilny serial rezisera Kosminskeho Slib,to je zase fundovany prispevek k historii Izraele .(a s Karlem Mayem se jen zesmesnujete)

      Vymazat
    3. 17:48 je skutečně sečtělý/lá přispěvatel/ka, když argumentuje dobrodružnou literaturou už kdysi vhodnou pro děti, popisující stav snad existující víc než před sto lety, popisovaný románově autorem, který tu oblast ani nenavštívil. Pádné argumenty, tomu odpovídající závěry. Jediné, autor/ka, nebude zlý člověk. Tím se ovšem z omezenosti nevykoupí.

      Vymazat
  10. Karel May je vskutku autorita - ráda jsem ho četla, ale pořád tam nějak nenacházím odpravedlnění pro vraždění lidského dobytkapo destitisících. Asi byste se měla léčit. Film jste neviděla, ale víte, že lže. Tomu se říká uzavřený svět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak pomalu - pomalu "janak". Potrefená husa ... víte jak je to dál - ne? Nepíšu, že "film lže", nic takovýho, Píšu, že film - a to platí o každým filmu! že jeho tvůrci ho stylizují určitým způsobem, je to vyfabulované, a má to znázornit vidění určitých věcí a dějů očima tvůrců - ne realitu. Proč zpochybňujete osobnost Karla Maye? Podle jeho předloh se natočila řada filmů, které sledovala se zájmem řada generací, a nikoho nezklamaly. Nikoho! Je stejně tak cenný, asi jako váš tvůrce filmu o Kurdech, který vás dojal kvůli jinému případu ( ale i takových byly stovky) Zmasakrovaných lidí, a vypálených vesnic bylo na Slovensku v době SNP stovky - a nikdo se o nich dnes nezmiňuje. Já nenazývám lidi "dobytkem" jako vy, a o žádné ospravedlnění vraždění mi vůbec nejde. Jde mi o to, že vy se rozteskňujete nad strašným údělem Kurdů, ale na straně druhé právě Kurdi jsou velice problémové, zlé a podřadné etnikum, kterému nepřekáží vybíjet se sami mezi sebou. Kde se vyskytovali, všude s nimi byly problémy -v Německu, v Turecku, - zkrátka všude. Ty problémy s nimi přetrvávají. Pořád chtějí jakousi "samostatnost" ale jaké mají o tom představy, není jasné - jenom za ni pořád s někým bojují, i sami mezi sebou. A nejsem dáma. Tak laskavě neurážejte. Znovu čtu svůj příspěvek. Nikde není věta, že film lže - to vy lžete a urážíte. Film jen ukazuje jednu stranu mince. Všechno. Tečka.

      Vymazat
    2. Podlidé, podřadné etnikum....fakt miláček musíte být. Už nic nepište, prosím, je mi z vás zle.

      Vymazat
    3. 19.25.Vas prehled o litarature je opravdu desivy.Souhlasim s Janekem ,uz radeji nic nepiste ,jste uplnej blb.

      Vymazat
  11. Pro vznik Kurdistánu existují rezoluce OSN snad již 100 let, ovšem v tomto regionu se vždy bude dít jen to co bude chtít ten nejsilnější a ne co chtějí Kurdové. Oni sami nejsou jednotní a je mezi nimi velká rivalita.

    OdpovědětVymazat
  12. Skvěle napsaný článek, ta atmosféra platí univerzálně. Autorce dík.

    OdpovědětVymazat
  13. Kurdové jsou národnostně uvědomělí a touží po vlastním státu. Zvláště, když na tom území, které považují za své, je ropa. Během války v Sýrii se ukázalo, že pro vlastní stát jsou ochotni udělat mnoho. Chvíli se spolčí s USA, chvíli s Tureckem, chvíli s Ruskem. I bez ohledu na K. Maye, tak ve dvacátém století, když to tam ještě nebylo tak rozvrácené válkami, se v Kurdistánu unášeli turisté. Pro výkupné a aby to fungovalo, tak sem tam nějakého podřízli. Je to (byl to?) jejich způsob života. Podle mého názoru, nemuseli tam ti turisté jezdit, bylo to známé.
    Ten film má nejspíš pomáhat naklonit veřejné mínění na jejich stranu, v jejich úsilí získat vlastní stát. Je to legitimní, je to součást jejich politiky. Jenom nám to prosím, nepředstavujte, jako krásný romantický příběh s atraktivními herci. P.K.

    OdpovědětVymazat
  14. Je to krásný film a krásný příběh. Jak ho představuju já, je můj problém, a jak to vnímáte vy, zase váš. Možná byste měl kritizovat až po shlédnutí.

    OdpovědětVymazat