Reklama

.

.

čtvrtek 18. ledna 2018

Složitost rozhodování v této prezidentské volbě


Stanislav A. Hošek
18. 1. 2018
Neúplný návod na mapu pro rozhodování při volbě prezidenta, ale nejen při ní.
Druhý a třetí nejvyšší ústavní činitel se v rozhovoru s poněkud neobjektivním, až mnohdy jednostranně fanatickým novinářem, na můj vkus překvapivě shodli na tvrzení, že současné prezidentské volby jsou referendem o Zemanovi. Nedivím se jim, protože jako naprostá většina našich politiků nejsou nadáni vidět víc jak povrchové jevy, nadtož vnímat složitost vztahů mezi různými politickými skutečnostmi. Pro naši zem je tento stav trapný proto, že na zmíněných funkcích už mají být dokonce státníci a ne jen politici.


V kampani před prvním kolem se na první pohled mohlo zdát, že jde o referendum o Zemanovi. Jenže každý jeden z ostatních kandidátů byl fakticky protizemanovská alternativa, takže ve skutečnosti mezi sebou soutěžili o to, kdo lépe přesvědčí veřejnost, že je nejdůstojnějším protikandidátem současného prezidenta. V druhém kole ovšem tato situace neexistuje a pokud jde o osobnostní rozměr, je druhé kolo voleb referendem stejně tak o Drahošovi, jako o Zemanovi.

Hned v úvodu tvrdím, že by bylo pro voliče jednoduché, kdyby šlo o jakési referendum a dokonce by bylo bezproblémové, kdyby šlo o referendum o Zemanovi. Jenže ono nejde prvoplánově o referendum a už vůbec není pouze o Zemana.

Když referendum, tak o čem vlastně?

Pokud zmínění pánové hovořili o prezidentské volbě jako o referendu, pak byli povinováni jedním dechem dodat, že vinu za takovou situaci nesou jednoznačně politické strany. Žádná totiž nenašla dost odvahy, aby na nejvyšší politickou funkci v zemi kandidovala svou osobnost, i když třeba nečlena. Osobnost takovou, která je minimálně dlouhodobě politicky činná, všeobecně známá a v politice úspěšná. Všichni dobře víme proč. Protože takovou žádná strana ve svém středu, ba ani mezi sympatizanty, nemá. Proto by se především nejvyšší orgány politických stran měly zamyslet nad tím, proč za celé čtvrt století nebyly schopné takové politické, ještě jednou zdůrazňuji slovo politické, elity vygenerovat. Osobně si na už tomto místě troufám tvrdit, že je to mimo jiné i proto, že už hlavní ústavní myšlenka o tvorbě demokratické politické moci spočívající v soutěži politických stran, je už s vysokou pravděpodobností přežitkem devatenáctého a začátku dvacátého století, který v posledních letech silně ztrácí na své pravdivosti. Skutečnost, že v politickém systému zastupitelské demokracie žádná, ale naprosto žádná stranya nepostavila svého kandidáta v soutěži o nejvyšší ústavní funkci, je ze samé logiky systému nepředstavitelná, ale je především důkazem, že strany neomluvitelně rezignují na důvod své existence.

Rezignace stran na zapojení se do přímé soutěže o prezidentský post vytvořila prakticky nekonečný prostor pro iniciativy mnoha jiných veřejně činných skupin. Prvním důsledkem takové situace byla až nepřehledná spousta osob chtivých nabízeného postu. I když státní orgány celou tu plejádu poněkud omezily, i tak se v prvním kole ucházelo o voliče naprosto nadpočetné množství adeptů, z nichž doslova čišely dvě základní vlastnosti. Laickost a sebepřeceňování. I ten Topolánek s přece jen jakýmisi těmi zkušenostmi v politice, byl přece jenom už faktická politická mrtvola, díky své celkové neúspěšnosti ve vrcholné politice.

Druhým důsledkem absence zainteresovaného zájmu stran o prezidentské volby je, že předvolební kampaň ovládly nepolitické celebrity, tedy osobnosti sice všeobecně známé, leč v politice naprosto neodborné. V předvolební kampani tak dostávali přednost prezentovat své názory nikoliv politologové, sociologové, vysloužilí politici, nejvyšší státní úředníci a další osobnosti, které voličům mohly zprostředkovat skutečné argumenty pro jejich rozhodování. Předvolební kampaň proto zdegenerovala na osobní exhibování samotných kandidátů, bouřlivě podporovaných emocemi fandů.

Za velmi tragické pak považuji, že v médiích, především středního proudy a co je nejhorší i v těch tak zvaných veřejnoprávních, bylo z politicky laických hlasů slyšet jen a jenom příslušníky celebrit. Nejvíc pak dokonce z branže umělecké, a pop-umělecké, čili aktérů masové kultury a tedy lidí, u nichž ve velké míře dominují emoce nad rozumem a moudrostí. V předvolební kampani v médiích vůbec nedostávali, a to dokonce ani v přímých šotech, možnost projevit svůj názor na výběr kandidáta řadoví, až anonymní voliči.

Doslova katastrofou pak je, že mediální privilegovanost k vyjádření svého názoru v celé kampani, posílila ve velkém množství celebrit, z jiných než politických kruhů, jejich chorobné přesvědčení, že jsou elitami všeobecnými, tedy dokonce i v politice. A z toho důvodu pak logicky oprávněny ostatním voličům kázat, vyvyšovat se nad ně a nevybíravě urážet ty, kdo by si troufli odporovat jejich výběru. Média nám vygenerovala jakési „lepšolidi“, jak je nazval pan Bašta.

Naprosto samostatnou kapitolou je v pravém slova smyslu činnost ČT a to nejen v těchto volebních kampaních. ČT je od „spacákové revoluce“ z počátku tisíciletí, nezpochybnitelně samostatnou politickou stranou, jejíž základní charakteristikou je, že nikdy nehájí zájmy většinové společnosti a to ani tehdy, když se tak tváří. Je to politická strana s nejsilnějším mediálním vlivem, využívající celebrit všeho druhu k hájení zájmů svých a oněch organicky s ní spojených známých tváří.

V tomto textu pak jenom dvě osobní poznámky. Celý život jsem pracoval v dolech Ostravsko- Karvínska. Za čtyřicet let jsem tam neslyšel tolik vulgarit, sprostoty, zvrácených urážek a jiných verbálních exkrementů, jako v této kampani. V žádném případě se tam nikdo nesetkává s tak chorobnou nenávistí, jakou jsem před volbami zaznamenal. Naprostá většina urážlivých výroků vůči Zemanovi je v mém pohledu postižitelná podle občanského zákoníku. Jelikož se ale jedná o hlavu státu, pak je podle mne služební povinností státního zastupitelství, aby ve věci jednalo.

Mám dlouhodobého přítele, který, ač žije u nás, je rodilým Maďarem. Vždycky nás Čechy litoval, že neumíme opravdu nadávat. Maďar prý dokáže někomu nadávat i půl hodiny, aniž se při tom opakuje. Maďarština prý poskytuje mnohem víc slov a slovních spojení, jimiž lze urážet „bližního svého“. Až jej potkám, zeptám se ho, zda sledoval prezidentskou volební kampaň a jestli i po ní ještě tvrdí, že nemám dostatečnou slovní zásobu na spílání jiným.

Závěrem k této části textu shrnuji, že očekávané druhé kolo prezidentských voleb může být v očích některých občanů i referendem:

- o smyslu existence politických stran v rodícím se novém demokratickém systému,

- o nadvládě až diktatuře médií, zatím ještě pouze v procesu předvolebních kampaní,

- o dominanci „lepšolidí“ i v politické části veřejného prostoru,

- o trestuhodné roli ČT v našem politickém prostoru,

A možná i

- o přeměně volebních kampaní v žumpu vulgarit, sprostoty, bezbřehé nenávisti a nelidského pohrdání odpůrci.

Jde především o volbu.

Jestliže jsem napsal, že by bylo dobré, kdyby šlo jen o referendum, tak tím říkám, že většina voličů své rozhodování nebude považovat za referendum, leč pouze za skutečnou volbu.

V dobách studené války nad všemi ostatními problémy světové a mnohdy i domácí politiky vysloveně dominoval základní konflikt té doby. Spor socialismu s kapitalismem, alias konflikt mezi zastánci výlučně soukromého vlastnictví a realizátory totálně všespolečenského vlastnictví. Konec studené války jakoby rozvázal řetězy velkého množství konfliktů, které do té doby bujely pod povrchem jmenovaného zásadního rozporu. Vznikl tak v politické části veřejného prostoru nebývalý počet, problémů, rozporů, sporů až konfliktů a tomu odpovídajících skupin aktivistů prosazující v jednotlivostech svůj názor, nebo dokonce zájem. To považuji za první rys současné etapy politické části veřejného prostoru.

Druhým je skutečnost, že většina rozporů, rozdílností se neustále zvětšuje a konfliktů proto prohlubuje. Konečně třetím rysem dnešní politické situace je až nekonečně početná škála možných řešení vzniklých situací. Už jenom tyto tři důvody tvoří pro každého občana nebývale složitou situaci, má-li se odpovědně rozhodovat v každé politické volbě.

Dovoluji si tvrdit, že nadcházející kolo naší prezidentské volby je proto rozhodováním nad početnou paletou problémů. Pro ty nejjednodušší občany je volba mezi Drahošem a Zemanem volbou čistě personální. Je to výběr mezi slušností, vzhledností, uměřeností, korektností, gentlemanství – prostě „fajn“. Proti ní pak na druhé straně je rozsochatost, neuchopitelnost, neovladatelnost, prostořekost – prostě „fuj“.

Pro všechny ostatní občany je výběr složitější podle jejich politické vyspělosti, až politické vzdělanosti, zkušenosti a celkovém přehledu. Volba mezi Drahošem a Zemanem v jejich pojetí nebude vůbec, nebo jen v minimálním rozsahu, volbou mezi personami. Odborníci se shodují, že půjde o rozhodování o dalším směřování naší politiky. Což je sice pravdou, ale prakticky pro voliče nic neříkající. V mých očích volba mezi Drahošem a Zemanem bude rozhodováním mezi:

-Preferencí nadvlády finančně-spekulativního kapitálu – kapitalistů (Soros), proti nadvládě materiálně produkčního kapitálu – kapitalistů (Gates, Babiš).

-Pojímáním politiky jako boje dobra se zlem, proti realizování politiky metodami, v nichž mravnost je dána svým minimem, čili právním řádem.

-Přesvědčením že politika je prosazováním pravdy, proti vědomí, že možná existují v každém oboru lidské činnosti absolutní pravdy, ale je ke každé z nich desítky až stovky cest.

- Přesvědčením, že je nutné občany třeba i násilím předělat ku obrazu svému, proti vědomí, že politika je umění možného kompromisu.

-Prosazováním politického vládnutí elit, proti snaze o umožnění spolurozhodování každému, kdo projeví zájem.

- Odpůrci referenda a jeho prosazovateli.

-Snahami prosazovat v politice rozhodování nevolených struktur označovaných za neziskový sektor, proti zvyšování vlivu aktivistů, kteří projdou volbami.

-Podrobováním se byrokratům nadstátních struktur, oproti prosazování větší svrchovanosti státu.

- Jednostrannou příslušností k jednomu pólu mezinárodní moci, proti respektování narůstajícího trendu vícepolární mezinárodní politiky.

- Snaživým začleňováním se do nadstátních struktur, proti obezřetné ochraně národních zájmů.

- Bezvýhradným a všestranným zařazením naší země do sféry Západu, proti realistickému pojetí vícesměrné zahraniční politiky.

- Akceptováním postupné feudalizace globalizujícího se světa, proti podpoře vzpoury proti nové vrchnosti a jejich služebné, panské vrstvě.

- Aktivistickým, až fanatickým konstruováním nového světa, proti konzervativnímu přijímání teprve nezbytných řešení.

- Ideologií všeobsáhlých lidských práv se snahou regulovat občanské svobody, proti praxi uplatňování každého lidského práva s jemu odpovídající povinností a naopak neomezování občanských svobod, ba je považovat za nezcizitelná.

- Pokračováním ničím neomezovaného hromadění bohatství, majetku a kapitálu, proti regulaci každého z nich.

- Uznáváním jakéhokoliv důvodu k migraci cizinců na naše území, proti přijímání pouze těch utečenců, jimž v zemi původu hrozí politická šikana, teror, válka a smrt.

- Dalším vládnutím všech sil a skupin, které od politické změny prokazatelně devastovaly zemi, oproti politické vládě nabízející alespoň částečnou alternativu.

- Optimistickým preferováním řízeného konstruování budoucí společnosti, proti skepticismu vůči každému sociálnímu inženýrství.

- Protibabišovskými a protizemanovskými silami, tlaky a tendencemi, a zastánci oprávněnosti na vládní šanci pro přesvědčivého vítěze voleb.

Vážení čtenáři, uvedené důvody pro posouzení svého rozhodnutí nejsou zdaleka úplné, mnohdy ani přesné. Každý sám si je může doplnit, či naopak zredukovat a možná se i podle nich orientovat při sledování televizních duelů obou kandidátů a v konečné fázi podle nich dát tomu, či onomu svůj hlas.

Na závěr bych chtěl jenom zdůraznit, abychom nepodlehli jakési osudovosti této volby. Je opravdu osudová jenom oba uchazeče.

7 komentářů :

  1. No já to vnímám jako osudovou záležitost pro další směřování ČR.

    OdpovědětVymazat
  2. Ano důvodu volit Zemana je mnoho a povinnost každého vlastence.

    OdpovědětVymazat
  3. Po delším čase článek, který stojí za zamyšlení - protože autor sám přemýšlí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 10:13

      Ano, text se určitě řadí k tomu lepšímu, co bylo k aktuálnímu divadlu (i divadlo má didaktickou funkci!) publikováno --

      IVO ŠEBESTÍK:
      http://casopisargument.cz/2018/01/15/ocekava-se-duel-samostatne-koncepce-s-naprogramovanou-antikoncepci/

      ILONA ŠVIHLÍKOVÁ:
      http://casopisargument.cz/2018/01/15/je-to-slusny-clovek-ten-clovek-je-slusny/

      a dnes (doporučuji!) --

      ONDŘEJ SLAČÁLEK:
      http://casopisargument.cz/2018/01/15/je-to-slusny-clovek-ten-clovek-je-slusny/

      Pana Hoška bych (spíše než poopravil) doplnil v jednom: studená válka neskončila, jen se pro ni přestalo používat označení studená válka. Zamysleme se nad tím, proč...

      Vymazat
  4. V čem vidíte pane Hošku ten "nový rodící se demokraticky systém"? Existence politických stran je dána jejich úlohou v organizované obhajobě zájmů tříd či skupin uvnitř tříd. Jedno je jisté - a to, že mezi dělníky a buržoazií je a bude vždy existovat nesmiřitelný rozpor, jejich zájmy se nemohou nikdy ani smířit ani překonat jinak, než odstraněním svého protikladu. A když mluvíte o společenském vlastnictví, tak se jedná o společenské vlastnictví výrobních prostředků, nikoli o jakési "totálně všespolečenské". A požadavek zespolečenštění výrobních prostředků vyplývá ze samotné jejich podstaty jakožto společenských. Vzdávám to T.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ADAM VOTRUBA, "Podstata vlastnictví je kolektivní"
      http://casopisargument.cz/2018/01/17/podstata-vlastnictvi-je-kolektivni/

      KAREL MARX:
      "Je hlavně zapotřebí zabránit tomu, aby byla „společnost“ opět zafixována ve vztahu k individuu jako abstrakce. Individuum je společenskou bytostí." (Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844)

      Vymazat
  5. Pan Hošek vyjádřil přesně také moje názory. Jsem upřímně zvědav, kolik spoluobčanů se u voleb vyjádří v souladu s výše uvedenými hledisky. Dnes si musím přiznat, že i mezi přáteli nacházím nemálo těch, kteří se nechávají dotlačit mainstreamem tam, kde je potřebují...

    OdpovědětVymazat