Reklama

.

.

pátek 2. února 2018

Dvojí mysl, jedna řeč

Patrick Ungermann
2. 2. 2018
Znám bajku o ptáčeti, které chtělo být nejkrásnější ze všech. Tak počkalo u studny, až sem přijdou pít všichni ti vznešení ptáci a pírka, která tu poztráceli, si vetklo do svého vlastního peří. Teď bylo ptáče velice pestrobarevné a jistě si myslelo, že s každým přisvojeným pírkem získalo i ty nejlepší vlastnosti jeho původního nositele. Když ptáče letělo povětřím, bylo tak hýřivě probarvené, že si ho v okamžiku všiml nejbližší krahujec a zaútočil. Ve snaze spasit holý život skočilo ptáče do studny, odkud se vydrápalo už bez cizího peří, zplihlé a šedivé, ale také nenápadné, a proto neohrožované. Z bajky plyne poučení, že chlubit se cizím peřím se nevyplácí.


Tak, jako mnohé u nás, se i naše mateřština stále víc podobá ptáčeti zaujatému sběrem cizího peří. A když se sběr takového peří všude kolem ospravedlňuje prý praktickou nutností, proč by si ptáče nepaběrkovalo. Jako bychom ani nežili v rozumné době, když slyšíme, že anglické názvy rozličných novinek vznikají v důsledku neustálých inovací tak rychle, že ani nemá cenu je překládat do jiných řečí. Jako bychom ani nebyli v srdci Evropy doma, když čteme, že nás v rámci naší dlouhé cesty do Evropy čeká převýchova na tak zvanou mnohokulturní a vícejazyčnou společnost s více jednacími jazyky u nás doma, anebo s češtinou tak zvaně obohacenou o množství cizojazyčných prvků. Takové případné češtině budoucnosti se mírou nečeskosti jistě podobala germanizací „obohacená“ čeština minulosti. A jelikož je cizím peřím nepřirozeně probarvený pták snadno rozpoznatelnou kořistí, vrhal se na onu českoněmeckou hatmatilku krahujec velkoněmeckého smýšlení s opodstatněnou otázkou, má-li mít lid, jehož jazyk postrádá vědeckou slovní zásobu a vůbec je i jinde naditý výpůjčkami z němčiny, jakési právo na národnost a stát. Proto, abychom nebyli vyškrtnuti z mapy evropských národů, křísili češtinu jak umělečtí, tak vědečtí obrozenci a jejich dílo bylo tak potřebné, že je posléze mohl korunovat vznik Masarykovy republiky. Odborná terminologie a vůbec úzce oborová slovní zásoba se už zase téměř nepřekládá. Čeština tak ztrácí krok s dobou, a proto její význam po právu opět snižují první nenasytní krahujci, kteří krouží na dosah perutí.

Už proto jsem přesvědčený, že naše národní obrození je svým nejnosnějším významem, budit nás k národnímu životu v duchovní a mravní spolupráci,

nadčasové, a proto nehistorické. A dále jsem přesvědčený, že i osvobození naší státnosti je dosud nedokončenou prací. Byla dílčí osvobození: 1918 od vídeňské nadvlády, ne však od páté kolony separačních německých, maďarských i polských zájmů v Českosloven­sku; 1945 od nacistické totality, ne však od nebezpečí vzniku jiné totalitní vlády; 1989 od komunistické totality, ne však od nebezpečí další oligarchické, zahraničním zájmům zase jinak poplatné moci. Právě tím, že zatím žádné osvobození naší státnosti nebylo důkladné, vznikají příležitosti pro nová osvobození. Jen je třeba dát si pozor na vylhané výhry, jako byly v letech 1620 nad „ohavnou rebelií“; 1939 nad „nepřáteli Třetí říše“; 1968 nad „kontrarevolucí a nepřáteli Sovětského svazu“ a kdo ví, co ještě nás v budoucích výkladech dějin čeká...

Máme dvě písničky, na které si vždycky, když je špatně, vzpomeneme: Kdož jste boží bojovníci a Kde domov můj. Obě jsou dílem ušlechtilého ducha, a proto nás už několik staletí povznášejí, ačkoli jsou si tak nepodobné. Ani jedna z nich sama o sobě nevystihuje celé češství, ale obě dohromady mají naprostou výpovědní hodnotu o tom, jací jsme a jaké máme dějiny. Někteří bychom rádi stoupali třeba o zlom vaz tou přímou, sebejistou, byť trnitou a úzkou cestou husitského chorálu. Rádi bychom měli srdce žhavá zanícením a měli na paměti nepochybovačnou nebeskou mravnost. A skutečně, když je národ nadaný neoblomnou odvahou, není třeba se lekat ani množství nepřátel. Jenže takto vybičovaný se na silách, odvaze a prozíravosti zanedlouho unaví, své nadělá i zjištění, že často bývá v nepřejícném obklíčení osamělý. A proto polevíme, sklopíme hlavy a veze se to s námi. Vítězí jakoby prozíravé snahy vlézt obludě do zadnice ještě hloub, než sama obluda chce. A nemáme nic. Nic, než těch několik odvážlivců, blouznivců, kteří posbírají hrstičku rozprášených sil, aby se zeptali: Kde domov můj? A to o té krásné české zemi, kde šumí bory a hučí voda, je naplňuje představou o velmi vzdálené budoucnosti. A síly rostou, košatí. Chodí se křísit odumřelá, cizotou a domácím nezájmem podrytá čeština, protože u nás se všechno zásadní dělá od jazyka, přes školy, knihovny a muzea až po výrobu, kapitál a ústavní stát. To v nás ožívá husitský chorál. My opravdu máme dvě hymny. Je to naše národní zvláštnost. Obě jsou krásné, ačkoli každá je jiná. Někdy z toho býváme rozpolcení a odtud plyne jisté historické rozčarování, ta svárlivost, kvůli které občas žijeme pocitem malosti a občas míváme „blbou náladu“.

Žijeme, takříkajíc, v očistci. Každý vlastenec u nás žije v očistci, žije možnost prověřit si své povahové vlastnosti, opravdovost svého konání a složitost, ne-li nevyzpytatelnost mezilidských vztahů ve škále od idealizované svornosti bratrstva božích bojovníků po nevraživost typu bratr nezná bratra, kdy se navíc každý chytrák domýšlí, že jen on ví, kde je ten pravý domov nás všech. Není k zahození tvořit v očistci, kde sice čas od času roztopí nedoukové hranice pod osobnostmi, ale kam také pronikají, neseny osvícenými myšlenkovými proudy, paprsky nebeského jasu. Život v očistci bychom neměli promarnit a jeho smysl zpochybnit jak bázlivostí, tak zaslepeností.

14 komentářů :

  1. Ale jo - pěkné, chvályhodné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem vděčna za tento článek. Cítím to stejně. První cizácké slovo, které mě dostalo, byl "brífing" použitý V. Klausem st. Právě proto, že český ekvivalent existuje - "tiskovka". Pak přišlo slovo design, dnes přímo psaný jako dízajn. Vlasy se mi ježí hrůzou! Teď už je to rozjeté ve velkém. Chtělo by to opět buditele, ale ti se objeví až po nějakém otřesu. No, uvidíme, co nám bouřlivá Evropa chystá.

      Vymazat
  2. „.. má-li mít lid, jehož jazyk postrádá vědeckou slovní zásobu a vůbec je i jinde naditý výpůjčkami z němčiny, jakési právo na národnost a stát.“
    Podle mého poznání, je česká slovní zásoba naditá výpůjčkami z angličtiny a nikoliv z němčiny. To je opět jedno z mnoha malých šlápnutí vedle, pana Umlaufa. Ale díky za upozornění, že Germán se nevzdává svých plánů a tento prostor by stále rád poněmčil.

    „Odborná terminologie a vůbec úzce oborová slovní zásoba se už zase téměř nepřekládá. Čeština tak ztrácí krok s dobou, ..“
    Podstata té záležitosti je v tom, kdo je na špici vědeckého a technického vývoje a tedy spontánně dává názvy novým jevům a výrobkům. Pokud tyto nové věci přejdou do povědomí odborné veřejnosti pod svým originálním názvem, pozdější počešťování může vedle uspokojení lingvistů, přinést také zmatení technické veřejnosti, zda ten český název hovoří o nějaké nové věci, nebo zda jde jenom o přeznačení věci, známé pod jiným originálním názvem.
    Nevím, je-li to z uvedeného patrné, ale podstatu problému bych neviděl v tom, že čeština ztrácí krok s dobou, jako spíš v tom, že náš vývoj ztrácí krok z dobou. Navrhoval bych, aby se tomu překladu věnovala část populace méně tvořivá a ta tvořivější ať se raději věnuje původnímu vývoji a věřte, že svět se potom rád naučí české znění našich nových objevů a produktů technického vývoje. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. P.K., já pochopil Patrickův apel na češtinu obecnou, nikoliv odbornou. Není přece nutné v běžné řeči tuzemců mluvit zpola anglicky,je-li český překlad slova! Mohli bychom dopadnout časem s češtinou jako v pohraničí kdysi s Bémiš řečí! Věřím, že se to časem srovná, jako se již srovnaly naše přezdívky z mládí- John, Wili ap. Přesto bych apeloval na tlak shora, Ústav pro jazyk český ale i regresí v mediích včetně zesměšněním obecným, když tu "kulturní frontu" máme již na druhé straně.

      Vymazat
    2. Miroslav Povolny2. února 2018 19:51
      „.. já pochopil Patrickův apel na češtinu obecnou, nikoliv odbornou.“
      Úvodem příspěvku jsem citoval text, ve kterém se výslovně hovoří o vědecké slovní zásobě, takže já to pochopil jako apel na češtinu hlavně odbornou. Avšak tímto se vyhýbáme jádru pudla, že prý náš jazyk „je naditý výpůjčkami z němčiny“, nikoliv z angličtiny jak Vy dále rozvíjíte. To byl také důvod, proč jsem reagoval. Různá tvrzení pana Ungermanna mi totiž přijdou tak nějak trochu mimo. Při jeho vzdělanosti, kterou několikrát předvedl, musím ta ujetí považovat za nějaký úmysl. Nevím jaký, ale cítím potřebu upozornit, pozor, tady něco nehraje. P.K.

      Vymazat
    3. 19:06 máte problém s pochopením čteného - o té němčině jde o výrok historizující.

      Vymazat
    4. Anonymní3. února 2018 12:38
      „19:06 máte problém s pochopením čteného - o té němčině jde o výrok historizující.“
      Ano, už to vidím, byl jsem předpojatý. P.K.

      Vymazat
  3. Smyslem života je, věřím, duchovní růst.
    "Blahobyt" mu nesvědčí.

    OdpovědětVymazat
  4. „Žijeme, takříkajíc, v očistci.“
    Takříkajíc zmatení katolíka pana Umlaufa, dosahuje neskutečných výšin. Toto tvrzení by nejspíš neobstálo ani u římskokatolické církve, která si očistec představuje jinak, ani u lidí se zdravým vztahem k božímu dílu, kteří v očistec a další konstrukce církve, nevěří vůbec. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se, samozřejmě má být Ungermann.
      Děkuji za upozornění. P.K.

      Vymazat
    2. P.K. je zřejmě zmaten ... 23:07 - jako pamětník ze "Sudet" bych asi byl schopen promluvit češtinou naditou němčinou. Taková byla běžnou ještě v roce 1945. Těch 40 let totality jazyk vyčistilo, něco a účelně převzal ze slovenštiny, ruštinou, krom chozrasčotu zůstal nedotčen. Zato dnes se naši kulturtrégři, třeba "moderátorky" a "moderátoři" v ČT přičiňují tak, že jazyk je przněn co to jde.

      Vymazat
  5. Je to všude vidět v TV používají angličtinu jdete po ulici a samé anglické nápisy v Českém obchodě sale.

    OdpovědětVymazat
  6. Vynikající popis skutečného problému jazyka, okolností, naznačení příčin i důsledků s exkurzem do historie. Autorovi dík.
    Jednoho zarazí míra nepochopení, kterou projevuje komentující P.K. Snad to není tím, že autorem úvahy o jazyku nevelkého národa je věřící křesťan. Podotýkám, že jsem přesvědčený ateista.

    OdpovědětVymazat