Představy Babišovy vlády: „O revizi mobilizačního systému"

Bohumil Svoboda
20. 2. 2018
Před vánocemi minulého roku jsem se stručně vyjádřil k tezím programového prohlášení vlády ČR – kapitoly „Obranná politika a Armáda České republiky“. Za pozoruhodné jsem označil skutečnost, že vláda v tomto dokumentu vymazala ze světové mapy a budoucí mezinárodní politiky takřka celou východní polokouli a zcela vynechala zmínku o takových velmocích jako je Čína a Rusko. Vtom spatřuji rukopis bývalého ministra obrany Stropnického, který si tak pro případ schválení této kapitoly jako součásti vládního prohlášení připravil nejlepší východisko pro budoucí realizaci své výlučně prozápadní a zejména proamerické zahraniční politiky.

Pochybuji o tom, že by se na tomto zcela jednostranném pamfletu podílela významným a nekritickým způsobem nová ministryně obrany Šlechtová. Pokud ano, potom by to bylo velmi špatné pro zajištění bezpečnosti naší země a výstavby armády.

Vraťme se však k představám vlády o revizi mobilizačního systému s cílem posílit schopnost mobilizace a rozvinutí Armády České republiky do podoby válečné armády, včetně budování příslušných záloh a zásob.

Zde se vnucuje otázka: „Co chce vláda revidovat?“, když v podstatě dnes žádná armáda a mobilizační systém v pravém slova smyslu neexistuje. To bylo cílevědomě likvidováno po převratu v průběhu relativně krátké doby, pod vedením celé plejády lidoveckých ministrů obrany, na základě pokynů válečných expertů USA. Cílem bylo zlikvidovat velení armády, které se stalo pro novou popřevratovou vládní garnituru a nové zaoceánské bratry USA nespolehlivé. Jedním z prvořadých úkolů bylo zlikvidovat generální štáb ČSLA, velení západního vojenského okruhu, prvosledových svazů a svazků, letectva a protivzdušné obrany státu. Na to byla vyčleněna řada amerických válečných expertů, kterým Havel vytvořil ideální pracovní podmínky nejen na GŠ.  Na ministerstvu obrany jim vyčlenil dostatek místností pro jejich práci a umožnil jim přístup do všech prostorů utajení nejen na MO, ale na všech stupních velení. Tak se mohli naprosto nekontrolovaně pohybovat a pracovat s tajnou dokumentací zvláštní důležitosti nejen pro velení v mírových podmínkách ale i mobilizační pohotovosti.

Výsledkem těchto vlastizrádných opatření byla likvidace zkušených velitelů a následně zásadní omezení počtu vojsk. Důsledkem zničení a rozkladu ČSLA po roce 1989 a po rozpadu federace bylo to, že původní čtvrtmilionová armáda ve zbrani se na straně ČR scvrkla na 21.000 „zaměstnanců“, z nichž jenom cca. 16.000 bylo ve zbrani. S takovými počty, které nedosahovaly ani populace malého okresního města, nebylo možno bránit republiku a její zájmy. Důsledkem nové personální politiky bylo jmenování nových velitelů, kteří neměli prakticky žádné zkušenosti a většina z nich nebyla ani schopna velet. Pro „zvýšení“ obrany schopnosti vojsk zavedli do armády „ mimo jiné“ kazatele a nezbytné vojenské historiky. Stačí se podívat na plukovníka Stehlíka, který má za své „zásluhy“ na prsou více vyznamenání než maršál Sovětského svazu. Zřejmě je obdržel za každou sprostou lež nebo dezinformaci, kterou jeho „činorodý“ mozek (pokud nějaký má) vymyslel. Jeho lži a tupé výmysly o Ruském a Čínském nebezpečí jsou opravdu pozoruhodné.

Spolu s těmito opatřeními šla ruku v ruce destrukce vojenského školství. Jako náhražka pro přípravu „nových kádrů“ bylo vyslání několika studentů vojenské akademie k několikaletému studiu na prestižní americkou vojenskou akademii West Point. Ti se vrátili po letech tak „dobře připraveni“, že mnozí z nich nebyli schopni velet ani rotě.

Bude-li chtít někdo hovořit o budoucím mobilizačním systému, musí dokončit restrukturalizaci systému velení, řízení a struktury Generálního štábu. Jde o nezbytné opatření pro vytváření nových jednotek Armády České republiky i pro efektivní využití rozpočtových prostředků. I to je úkol nadmíru důležitý i složitý. Proto se domnívám, že jeho kvalitní a účelné splnění nebude reálné dokončit do konce r. 2018, jak si někdo představuje. Myslím si, že si toho je vědoma i ministryně obrany, která prozíravě vyzvala velení armády a generálního štábu k úzké spolupráci s vědeckými pracovníky Univerzity obrany v Brně, bez které by tento úkol nebylo možno kvalitně splnit.

Ohlédněme se krátce na to, jakou jsme měli armádu a co bylo po převratu zničeno.

Po druhé světové válce se velitelský sbor armády rekrutoval převážně ze zkušených vlasteneckých velitelů, kteří bojovali na frontách proti fašistickému Německu v různých zemích, převážně však na východní frontě, pod velením armádního generála Ludvíka Svobody, hrdiny Sovětského svazu a Československé republiky.

Krátce po válce se v Německé spolkové republice, v rozporu s Postupimkou dohodou vítězných mocností, začal probouzet pod vedením kancléře Konráda Adenaura německý revanšizmus. Ten se s výsledky války nedokázal vyrovnat a za podpory Američanů se mnoho válečných zločinců ukrylo ve vysokých funkcí v samotném Německu. Mnoho se jich uchýlilo pod záštitu USA, čímž se požadavek denacifikace stal pouhou frází. Proto se budování naší armády zaměřilo na ochranu našich západních hranic. Armáda se stala v tomto smyslu natolik silnou, že budila respekt nejen Němců ale i Američanů. Narušování našich hranic bylo přesto nadále ohrožením naší bezpečnosti a suverenity. Proto byly vybudovány silné svazy a svazky počínaje Západním vojenským okruhem, který by, v případě začínajícího válečného konfliktu, byl schopen odrazit agresora, plnil úlohu frontu. U podřízených útvarů svazů a svazků byla uplatňována vysoká bojová pohotovost podmíněná dosažitelností každého vojáka řádově v desítkách minut a nástupem každého jednotlivce k útvaru v případě vyhlášení bojového ale i cvičného poplachu. Toto opatření kladlo vysoké nároky na morálku každého jednotlivce, protože omezovalo do značné míry jeho svobodný pohyb. Dokonce u vojsk pohraniční stráže byla vojenská základní služba dočasně prodloužena ze dvou na tři roky. I proto také do prvosledových jednotek a pohraniční stráže byli umisťováni nejlepší a nejspolehlivější vojáci, kteří byli při všech těžkostech své služby hrdí na takovou důvěru.

Při krizových mezinárodních situacích naše armáda plně obstála. Například v době maďarských událostí přemístil tehdejší velitel tankových vojsk generál Tesařík - Hrdina Sovětského svazu, jednu tankovou divizi ze západních Čech během 24 hodin na Žitný ostrov na Slovensku. (To jistě kontrastuje s popřevratovým stavem, kdy z útvaru na Moravě byl přesouváno asi dvanáct obrněných transportérů do Prahy a dojeli do středních Čech pouhé čtyři a jeden pak stál u parlamentu několik dnů než byl zpojízdněn a odtažen.)

Velmi intenzivně byl narušován americkými provokatéry i náš vzdušný prostor. Nepomáhaly žádné protesty a varování naší vlády. Proto piloti začali zaměřovat každého narušitele palubním foto-kulometem. Vláda fotografie konkrétních vzdušných pirátů přiložila k protestní nótě s varováním, že příště budou sestřeleni. Od té doby si do našeho vzdušného prostoru američtí „hrdinové“ netroufli. Přešli ale k vypouštění vzdušných balonů nad naším územím s podvratnými letáky ve výškách větších než byl dostup našich letounů. Naši piloti mistrovsky využili let na takzvaný „dynamický dostup“ a i tyto balóny likvidovali. Pracoval jsem tehdy na letišti jako technik letadel a vím, jak jsme byli na naše piloty hrdí.

Armáda byla vyzbrojena kvalitní vojenskou technikou mimo jiné i z produkce Českého průmyslu. Patřila k ní automobilní technika téměř výhradně naší konstrukce a provenience. (V celém světě známé nákladní automobily Praga V3S a Tatra). Měli jsme vyspělý letecký průmysl, který v licenci vyráběl stovky letadel Mig-15 a Mig-21 různých vývojových verzí. Ve výzbroji letectva byly desítky skvělých cvičných letadel L-29 a L-39 řady vývojových generací vyráběných národním podnikem Aero Vodochody. Disponoval jimi letecký školní pluk v Košicích, kde byli školeni i zahraniční piloti a pozemní specialisté z počátku izraelští, později maďarští, kubánští, ale také libyjští, alžírští, indonézští a další, především z těch zemí, které se vymanily z koloniálního područí. Tato internacionální pomoc přinesla mimo rozvoj přátelských vztahů také nemalé finanční prostředky.

 Stovky cvičných letadel odebírala letectva států Varšavské smlouvy a nejvíce jich nakupoval Sovětský svaz. Byly to letouny velmi spolehlivé a vysokou provozní efektivitou. V rozporu s těmito skutečnostmi prohlásil někdejší ministr obrany TVRDÍK (v létech 2001 – 2003) o těchto skvělých letadlech, že jsou pro naše piloty nebezpečnými létajícími rakvemi. (Přesné znění tohoto výroku si po tolika létech nepamatuji, ale velmi mne pohoršilo, protože jsem na těchto letounech dlouho pracoval.) Tím se tento „natvrdlý znalec“ letecké techniky, původně „specialista“ pro vojenská lázeňská a rekreační zařízení, kterému tato kvalifikace stačila pro výkon funkce ministra obrany, pasoval na tupého a omezeného mluvku, který letectvu vůbec nerozumí a navíc později, ve funkci generálního ředitele ČS Aerolinií, dokázal přivést tento prosperující podnik k bankrotu.

Také našemu letectvu a především výrobnímu podniku Aero Vodochody způsobil velké ekonomické škody, protože na základě jeho žvanění byly zrušeny rozpracované kontrakty na vývoz cvičných letadel do řady států, které si nehodlaly kupovat techniku, vyráběnou v zemi, kterou nechce ani pro své letectvo vlastní ministr obrany. Podle mého názoru se Tvrdík dopustil trestného činu poškozování výrobního podniku a vlastního letectva.

Je smutné, že proti němu nepodal trestní oznámení nikdo z velení letectva ani z vrcholného vedení Aero Vodochody. Pravděpodobně proto, že si všichni vzali poučení z poznatků Jana Wericha, že „…nejtěžší na světě je srážka s blbcem“. Takovou srážku pravděpodobně nechtěl nikdo podstupovat. Dá se říci, že za takových podmínek je služba u nynější armády obtížná a neúčelná.

Naše poválečná armáda disponovala kvalitními a zkušenými veliteli, kteří dokázali podřízené jednotky výborně vycvičit a udržet jejich zodpovědnost za obranu vlasti na vysoké úrovni. Byla to práce náročná, ale smysluplná. Vojska např. v prvním stupni bojové pohotovosti byla soustředěna ve svých kasárnách a rozptylových prostorech. Piloti, technický a zabezpečovací personál, ti všichni byli na letištích dočasně ubytováni a spali v provizorních ubytovacích prostorách. Technici byli v bezprostřední blízkosti letadel, piloti někdy v kabinách, aby nejpozději do pěti minut byli ve vzduchu a svůj úkol beze zbytku splnily.

Přesto jsme dokázali pomáhat v zemědělství při špičkových pracích, ve sběru brambor, při sklizni obilí a přitom nacvičovat i na spartakiádu. Zato noví moci páni, jako první nemohli udělat nic lepšího, pro „zkvalitnění“ zdraví a tělesné zdatnosti vojsk, než zrušit spartakiádu a rozcvičky vojáků základní služby. Tito tupci to zdůvodňovali tím, že taková činnost omezuje osobní svobodu lidí.

Budování naší poválečné armády byl nesmírně složitý úkol a proto její budování do doby, kdy byla schopná zachytit první agresivní úder, vedený proti nám z předpokládaného směru ze Západního Německa trvalo řadu let. Vláda tehdy stavěla na velmi zkušených důstojnících, kteří bojovali proti fašistům na frontách od Buzuluku do Prahy. Navíc jsme se mohli opírat o bojové zkušenosti Sovětské armády a jejich poradců.

Protože destrukce popřevratové armády ČR byla hluboká, rozsáhlá a dokonalá, je v jejím dnešním velení pravděpodobně málo lidí, kteří jsou pamětníky naší bojeschopné armády z doby před převratem a ti, kteří byli v tehdejších vysokých velitelských funkcích, v ní nejsou vůbec. Proto si také myslím, že autoři Vládního prohlášení (kapitoly Obranná politika a Armáda České republiky) nemají zřejmě žádnou nebo jen mlhavou představu o tom co pojmy "…Mobilizace a rozvinutí armády ČR do podoby válečné armády“…, znamenají, včetně budování příslušných záloh a zásob a všeho co s tím souvisí. Patří sem např. evidence osob, jejich výcvik, příprava a vyhlášení mobilizace, vybudování mobilizačních středisek, vystrojení a vyzbrojení nastoupivších záloh, doprava, zásobování, ubytování, následného zabezpečení přechodu části hospodářství na válečnou výrobu (po převratu rovněž zničeného, rozkradeného a rozdrobeného do řady soukromých i zahraničních firem) a řešení řady dalších úkolů a problémů. Je jich mnoho.

Vím, o čem píši, protože na Institutu strategických studií, jsem vypracoval poměrně rozsáhlý dokument s pracovním názvem „Metodika výstavby komplexního systému obrany státu“, kterou sice tehdejší ministr obrany Dobrovský schválil, ale její realizaci nechal na svém nástupci, Baudišovi, který ji snad ani nečetl, protože se zabýval různými personálními intrikami a přípravou likvidace institutu. (Tato metodika byla ještě řadu let vužívána na Vojenské univerzitě v Brně.)

            Posláním armády je čelit nepříteli. Problematika mobilizace a uvedení armády do bojové pohotovosti k použití ve válečném konfliktu je ze všech uvedených v tomto smyslu ta nejzávažnější a nejobtížnější. Aby své poslání mohla plnit musí nepřítele znát. Považuji proto za naprosto nezbytné, aby vláda odkryla konečně karty a jasně sdělila národu koho považuje za nepřítele, definovala jej a uvedla jasné důvody proč to tak vidí.“

Na základě definice a znalosti nepřítele bude možno budovat optimální infrastrukturu obranného systému, optimální dislokaci mírových posádek, záložních prostorů pro rozmístění vojsk v případě pohotovosti a mobilizace, způsob zabezpečení svozu záloh, stanovit úkoly pro průmysl, ekonomiku a řada dalších  činností a aktivit, z nichž některé už byly výše naznačeny.  To vše bude spojeno s nepředstavitelnými náklady, mezi které nepočítám zvýšení finančních výdajů z pravidelných ročních rozpočtů až na dvě procenta podle požadavků prezidenta USA, kterým se brání usilovně i německá vláda. Občané se potom zcela oprávněně budou ptát: „Proč to všechno musíme znovu budovat, když to nedávno pravice opět podle pokynů válečných Amerických zločinců v čele NATO systematicky nechala zničit?“ 

Myslím si, že vláda a velení armády netrpí pouhou rusofobií nebo strachem z čínského nebezpečí. Obává se, že lidé myslí svojí hlavou a poznají, že jde o plnění zadání vlády a představitelů vojensko-průmyslového komplexu USA. Protože skutečný nepřítel nám z východu nehrozí a obě východní velmoci mají zájem řešit především ekonomické a hospodářské úkoly ve prospěch vlastního lidu, musí si Američané, i naši pohůnci, nepřítele vymyslet. Na základě usilovného školení v USA a pokynů, které tam naši prodejní a zrádcovští politici dostávají, potom vedou doma lživou propagandu a neštítí se překrucovat i historii. Dlouhý seznam vrcholných politiků byl zveřejněn na internetu a stojí za to si jej zapamatovat, aby bylo možno analyzovat jejich výroky i věrohodnost a příště je do parlamentu nevolit.

Doufám, že se lidé v příštích čtyřech létech konečně probudí a nenechají zemi drancovat v zájmu válečných dobrodruhů. Už nyní bychom měli myslet na příští volby a do jejich konání vést proti válce podstatně účinnější kampaň než dosud. Nečekejme, až bude pět minut po dvanácté. I proto bude nutné, aby levicové strany a sociální demokracie vyvodila pro své představitele důsledky za svůj propad ve volbách a z vedení svých stran je odstranili, pokud neabdikují sami. Bude to obtížná práce, protože tito lidé se v posledních volbách velmi promyšleně nechali opět zvolit jako vedoucí volební lídři do parlamentu. I proto by měl být prosazen zákon o odvolání poslanců pro neplnění svých povinností vůči svým voličům.   

               
Prof. Ing. Bohumil Svoboda DrSc., člen asociace  Vojáci proti válce