Reklama

.

.

pondělí 12. února 2018

Srbové v Kosovu podruhé poraženi


Patrick Ungermann
12. 2. 2018
Teprve na sklonku sedmnáctého století při střetech s Turky pronikli Rakušané za vydatné pomoci srbských rebelů hluboko na Balkán, nicméně do deseti let byli vytlačeni a znovu se domohli části poloostrova až během rakousko-turecké války v letech 1716 - 1718. Tehdy se proti Turkům vzbouřila ještě Černá Hora, která se sultánům nikdy plně nepoddala. V důsledku těchto válek byly ovšem ze starého Srbska (z Rašky a Kosova) vyháněny desetitisíce pravoslavných Srbů a osmanské vlády sem naopak usidlovaly pomuslimštěné Albánce. Začátkem druhé dekády dvacátého věku bylo velikou událostí na Balkáně válečné vystoupení Srbska, Černé Hory, Bulharska a Řecka proti Turecku. Napětí kořenilo v událostech z roku 1912, kdy mladoturci společně s Albánci vybíjeli slovanské křesťanské obyvatelstvo.


První světová válka si vyžádala dva a půl milionu srbských životů, ta druhá jen o půl milionu méně. Ovšem během let 1941 až 1945 si Albánci pod italským patronátem nárokovali velkou část Kosova, odkud vyhnali na sedmdesát tisíc srbských rodin. V Jugoslávii vyhráli tuto válku komunističtí partyzáni. Na podzim 1944 čtyřsettisícová partyzánská armáda maršála Tita zahájila osvobozování Srbska. Jih Srbska a Makedonii pomáhali čistit od Němců rudoarmějci a Bulhaři. Bulharsko přešlo na stranu protihitlerovské koalice pod vlivem rozsáhlého protifašistického povstání. Tito přetvořil partyzánské sbory na jugoslávskou armádu, která v lednu 1945 čítala osm set tisíc mužů a boj s Němci ukončila 16. května 1945.

Josip Broz-Tito byl věřící komunista, cítil internacionálně, budoucnost Jihoslovanů spatřoval ve vítězství pracujícího lidu, nikoli v zohledňování národnostních požadavků. Projevy národovectví trestal, zejména projevy takzvaného velkosrbského nacionalismu. Tito podělil majetky z Kosova vyhnaných sedmdesáti tisíc srbských rodin mezi albánskou chudinu bez nároků Srbů na návrat do Kosova. Prý se tak dorovnají sociální rozdíly.

Od poloviny šedesátých let zachvacovala Jugoslávii hospodářská krize, doprovázená zesilováním národ­nostních sporů. Jednou z nejpalčivějších otázek byla situace v Kosovu. Šlo o nejza­os­talejší část Jugoslávie s převažujícím albánským obyvatelstvem, jež se domáhalo stále rozsáhlejší autonomie. Někteří Albánci usilovali o povýšení statusu Kosova na jednu z federálních republik, jiní by rádi připojili Kosovo k Albánii. Josip Broz-Tito zemřel 4. května 1980. O rok později opět propukly bouře v Kosovu. Kosovští Albánci pálili Srbům úrodu, napadali srbské vesnice a jejich obyvatele znevýhodňovali prostřednictvím autonomní správy. Proto se v polovině osmdesátých let vystěhovalo z Kosova na třicet tisíc Srbů. Rozdíly v životní úrovni jednotlivých republik proti sobě popouzely Srby, Chorvaty, Slovince i Makedonce.

Situace Srbů v Kosovu byla tím zoufalejší, že nenacházeli zastání. Jejich kritiku nesnesitelné šikany považovalo federální vedení za projev onoho zakázaného velkosrbského nacionalismu. Albánci měli v Kosovu rozsáhlou autonomii, vlastnili svůj tisk, rozhlas, televizní vysílání. Tak v čem tkvěla jejich problematická situace? Byli to vesměs lidé zaostalí, nedovzdělaní a rodili hodně dětí – deset potomků v rodině nebylo nic výjimečného. Vzdělání nepatřilo mezi hodnotové priority rodičů, a tak se ani děti pořádně neučily, neovládaly jazyky, a tudíž nemohly za prací vycestovat do západní ciziny, jak to dělali desetitisíce Jihoslovanů. I za komunistů byl totiž v platnosti zákon, který dovoloval Jihoslovanům vycestovat za prací do zahraničí.

Do Kosova zavítá mladý stranický funkcionář Slobodan Miloševič. Na jedné srbské demonstraci se k němu přes odpor ochranky prodere zoufalý muž a vysvětlí, že Albánci Srby mučí i zabíjejí. „Tady vás nesmí nikdo bít,“ zní Miloševičova krátká odpověď. Miloševič se snaží i tady zavést normální ústavní pořádky, které jasně vymezují jednání zákonné a protiprávní. Neuspěje. Albánci, starousedlí i ti, co pořád doemigrovávají z chudé Albánie, se vzbouří. Miloševič se snaží si je koupit. Albánci nemusí platit daně, ani inkaso. Nepomáhá to. Oni chtějí mít vlastní, etnicky čistý stát.

Ve druhé polovině devadesátých let si kosovští Albánci zakládají teroristickou odbojovou skupinu UČK. UČK verbuje členy brigád i násilím, i násilím odvádí lidi, aby pro UČK pracovali a zabíjí na čtyři sta Albánců projugoslávsky smýšlejících. Do svých řad získá UČK dva tisíce arabských islamistů. Jugoslávská vláda posílá na teroristy vojsko. Teroristé vyjednávají o příměří, které vzápětí poruší, aby v klidu doobsadili pozice, které museli při ozbrojeném střetu vyklidit. UČK používají civilního obyvatelstva jako živých štítů, ve staré vápence spalují srbské děti, ženy, starce, přes měsíc vězní v kozím chlívku albánskou rodinu s kojencem a batoletem jen proto, že rodina pozvala na kávu srbského souseda. Rodině nedají po celou dobu najíst, ani napít, ženy chytají do dlaní dešťovou vodu. Jugoslávská armáda a televizní reportéři odhalují řady mělkých masových hrobů stovek a stovek umučených a popravených místních Srbů. Armáda chce UČK porazit. To už ale země vojenského paktu NATO, zejména Německo a USA, tlačí na jugoslávskou vládu, aby akce v Kosovu ukončila, jinak že začne přesilová válka s Jugoslávií. Jak jednání na mezinárodní úrovni vypadala? Poslechněme si, co o nich vypovídá bývalý diplomat, zpravodajec a velvyslanec při OBSE ve Vídni Miroslav Polreich: „Rugova byl velice přístupný a hlavně mu šlo o maximální autonomii a zabránění střetů. Priština byla tehdy město mladých lidí vzdělaných v zahraničí a plně podporujících stanovisko Rugovy. … Jednání probíhalo velmi příznivě. Rugova se zaručoval, že má natolik vliv, že konflikt by musil být jedině iniciován z venku. Což se později i stalo. Na místě jsme zpracovali poměrně příznivou zprávu pro Srby. Když jsme se vrátili do Vídně, byla nám předložena úplně jiná zpráva, než jakou jsme sepsali. Byla otevřeným protisrbským pamfletem. Trochu jsem počkal, až to vydýchám, a pak jsem řekl, že všichni víme, že je to lež, a že pokud by to tak mělo zůstat, tak vydám svoji vlastní zprávu na základě podkladů zprávy dřívější. Připojili se ke mně španělský a švýcarský delegát, generál švýcarské armády. Ten přímo uvedl: ,Nejsem agent NATO, a tuto zprávu nepodepíši.´ … Takže se nakonec četla pravda. Po přednesení zprávy na plenární schůzi velvyslanec Rakouska Vuković, původem z Chorvatska, za mnou přišel a zareagoval slovy: ,To, co jsi teď provedl, se ti již nikdy nepodaří. Máme možnosti to v Praze zařídit…´ … Později, jak krize v Kosovu rostla, měl jsem dojem, že naše země by byla ideálním zprostředkovatelem. … Nedovedl jsem si představit, že naše služba dala na doporučení Němců (jak mi později sdělil náměstek Černého Púčik) a zprostředkovatelské služby odmítla, protože by to nebylo v německém zájmu.“ Myslím, že jsme právě ukázali na jednoho válečného zločince nové doby, na jednu válečně zločinnou vládní politiku v jedné západoevropské zemi.

Jednání Bělehradu s umírněným představitelem kosovských Albánců Ibrahimem Rugovou Západu tedy nestačila. Jugoslávské vedení ovšem odmítlo rokovat s těmi, kdo si kladli za cíl své diplomacie odtržení Kosova od fede­race. Země NATO svou hrozbu splnily a od 24. března 1999 po 78 nocí jejich letadla a rakety útočily na Jugoslávii, nejvíce na Srbsko. NATO ničí nejen vojenské cíle, ale také infrastrukturu v zemi (mosty, silnice, železnice, sklady pohonných hmot…). U obce Lužane zasáhne bomba autobus se čtyřiceti oběťmi na životech. Na mezinárodní rychlík Skopje – Bělehrad nalétává americký pilot dvakrát, než je vlak ve výbucu a v troskách a ohořelá těla všech věkových skupin se koulejí ze stráně. Bombardéry NATO používají mezinárodně zakázané kazetové bomby, které znásobují civilní ztráty. Používají i měkké grafitové bomby proti rozvodu elektřiny. Z trosek televizních a rozhlasových studií vyprošťují buldozery i lidé zohavená těla techniků, hlasatelů, redaktorů. Dalším cílem útoků jsou úřadovny. Bombarduje se i černohorské hlavní město Podgorica, a to v době, kdy se Černá Hora ujímá desítek tisíc kosovsko albánských uprchlíků. Před čím ti lidé prchají? Jednak před hrůzovládou UČK, a pak, jako v každé válce, před frontou. Pravda je, že skupiny místních Srbů po staletích poroby na Kosovu nutí některé Albánce se ze země vystěhovat. Jeden násilně vystěhovaný učitel s rodinou Srbům pověděl: „Kam bych chodil, tady je moje Albánie.“ Myslím, že to neměl říkat. Měl říct, že tady je jeho Jugoslávie, a že on se cítí být jejím albánským občanem. Nevím, třeba by ho ti Srbové nevystěhovali. Jinak odtud odcházeli Albánci i Srbové za prací, hlavně do blízké Černé Hory.

NATO vítězí, jihoslovanská strana má podle západních zdrojů po bombardování na pět tisíc mrtvých. NATO se Jugoslávii zaručí, že ona o Kosovo nepřijde. Ovšem podezřelé je už to, že si generálové z NATa vřele tisknou ruce s Hašimem Tačim, teroristou, po němž dříve pátral Interpol, teď je to ale státník „nového“ Kosova. UČK vylézá z lesů a děr, aby dokonala etnické čistky. Také se ale pokusí expandovat dál na jih Srbska, odkud vojáci teroristy vyženou. Proto UČK mění cíl a v roce 2001 se oboří na malou Makedonii, která o běžence z Kosova rovněž ve velkém a na vlastní náklady pečovala. Rok 2004 je v Kosovu ve znamení rozsáhlého etnického vraždění. Sedm a půl tisíc srbských rodin se totiž chce vrátit i bez bezpečnostních záruk, prostě ti lidé chtějí domů. Tentokrát Albánci vypálí padesát osm srbských vesnic a poboří sto dvacet pravoslavných kostelů a klášterů. Mezinárodní vojenské síly KFOR řádění vesměs jen přihlížejí. Němečtí KFOR nutí některé Srby z Kosova utéct, francouzští KFOR nechají srbské ženy rodit pod plachtami přeplněných uprchlických stanovišť. Sto metrů od ležení KFOR proběhne bitka mezi Albánci a Cikány, mezinárodní síly nezasáhnou. Od ochrany pravoslavného kostela v Podujevu odvolají naše vojáky Němci. Tři tisíce osm set dalších lidí se ocitá v důsledku vypalování domů bez přístřeší.

Proč právě Němci jsou vůči kosovským Srbům i Srbům obecně tak nepřátelští? Jedna možná odpověď je, že z tradice. Němci prohráli se Srby obě své války. Nabízí se však i jiná odpověď: Němci si zaplatili rozsáhlý podnik – Evropskou unii. V rozpadu Jugoslávie správně uviděli příležitost nových trhů pro své výrobky a novou levnou pracovní sílu do svých závodů i mimo Německo. A právě Srbové, když brání jugoslávskou federaci, německý ekonomický postup na Balkáně zpomalují. Své výnosné zájmy zde mají přirozeně i jiné země. Budované základny NATa obsluhuje šestnáct tisíc vojáků, samotné Spojené státy americké si v Kosovu postavily druhou největší vojenskou základnu mimo svou vlast. Do té se vejde až sedmdesát tisíc lidí ve zbrani. Tahle vojenská přesila má zdejší Albánce chránit před Srby. Před jakými Srby? Před těmi živořícími zbytky vybíjeného lidu v ghettech? Před těmi, kteří nesmí na svých políčkách dojít dál než padesát metrů od stavení, od zpustošeného, pobořeného domu?

Nejhůř se k srbské národnostní i náboženské menšině v Kosovu a Metohiji chovají, jak už bylo řečeno, Němci a také Francouzi. V časech, kdy v Německu nesmějí lidé na veřejnosti používat slovo Cikán – slovo neutrálního významu, a kdy západoevropská média hledají za všemi rohy a „v každém škytnutí“ protižidovství, směl v uloupených srbských zemích proběhnout ještě jeden pogrom. Nechme mluvit Miroslava Polreicha: „V Kosovu byli prakticky do jednoho vyhlazeni Židé. Nedávno jsem byl pozván do pražské židovské obce na jedno vzpomínkové setkání k holocaustu. Ke konci jsem se přihlásil, že takováto setkání jsou velmi důležitá, ale že by se mělo také připomenout, že před několika lety proběhl nedaleko od nás další holocaust – v Kosovu. Nastalo mlčení. Až mě jeden z přítomných, můj známý, začal hájit, že jsem jinak dobrý člověk. Každá komunita má svá tabu. V této se nesmí říct nahlas, že USA a Evropská unie dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo.“

Nezávislost takzvaného státu Kosovo nejrychleji uznaly Německo, Spojené státy americké, Francie, Itálie a Velká Británie. Německo, Francie, Itálie a Velká Británie, to jsou země nejvíc postižené muslimským terorismem. Tam také míří nejvíc přistěhovalců s vírou v Alláha. Náboženská šikana je v těchto částech Evropy pro Evropany nejvíc frustrující. Nabízí se karmický obrázek kopáče, co padá přesně do té jámy, kterou někomu vykopal. Východisko z kola příčin a následků skýtá odpuštění. Napřed ale má dojít k odčinění viny a chyb. Jak vidím nápravu kosovských záležitostí? Zahraniční vojáci musí zajistit bezpečný návrat do Kosova všech dvou set tisíc Srbů, kteří přežívají v uprchlických táborech ve vnitřním Srbsku. Srbům se musí vrátit veškerý jejich majetek. Pobořené domy jim postaví přímí viníci vandalismu. Kosovo a Metohije se navrátí Srbsku. Země vojenského uskupení NATO, které proti Jugoslávii válčily, zaplatí Srbsku a Černé hoře reparace ve výši, jakou vyčíslí OSN. Největší pokutu zaplatí Německo, USA, Francie, Velká Británie a Itálie. Komise pro vyšetřování zločinů proti lidskosti dohledají viníky všech pogromů v Kosovu a Metohiji a přísně je odsoudí před mezinárodním soudním tribunálem v Haagu. Ti kosovští Albánci, kteří nebudou chtít žít v Kosovu a Metohiji, navráceným Srbsku, dostanou možnost prodat svůj skutečný majetek za tržní ceny a vystěhovat se do Albánie. Česká republika by rozhodně neměla uznávat takzvaný stát Kosovo.

32 komentářů :

  1. Srbové Kosovo a Metohiji musí zákonitě vnímat jako my Sudety. Tak snad nebude potřeba ww3 ke vrácení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdeže. Kosovo, to jsou Naše Sudety + Bílá Hora + 30-tiletá válka + Mnichovská zrada v jednom!

      Vymazat
    2. Hm... Svět obecně by měl vnímat to, co se odehrálo v Jugoslávii především jako zločin proti tzv. "Evropským hodnotám" jimiž se tak vehementně ohání. Velebnosti, blil bych.

      Vymazat
  2. na Balkáne nebude nikdy poriadok, onedlho tam potečie krv, veľa krvi

    OdpovědětVymazat
  3. Dobře napsaný článek.

    Není bez zajímavosti, jak se aktuálně ke Kosovu vyjadřuje rakouský vicekancléř Hans-Christian Strache při setkání s předními srbskými politiky v Bělehradě. A přímo rozkošné je, že ho pak za to jako "Putinova trojského koně" označil ..... nikdo menší než Bernd Posselt!

    Maličko ještě odbočím a připomenu, že početná a významná část jugoslávských komunistů pocházela z Černé Hory (Montenegro), např. Milovan Djilas ("Nová třída" - poprvé vyšlo 1957) a formovala se v 30. letech během mnohaletých pobytů ve vězeních, podobně jako o něco dřív ruská sociální demokracie v carských katorgách a ve vyhnanství.

    OdpovědětVymazat
  4. Kosovo je tragédie Srbského národa .
    Bohužel my Češi také za to můžeme díky Schwarzenbergovi . Jako ministr zahraničí uznal krádež Srbského Kosova .
    Kosovo je Srbská duša .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No zapomněl jste zmínit našeho humanitárního bombometčíka...

      Vymazat
  5. Poslední odstavec je skvělý ale v dnešní situaci se nic takového nestane.

    OdpovědětVymazat
  6. Srbové moho prohrát bitvy, ale válku za slovanskou důstojnost nakonec vyhrají.

    OdpovědětVymazat
  7. Putin mírotvůrce, má své kotníky výše než kam ční Posseltova skopčácká druhá brada.

    OdpovědětVymazat
  8. Mimochodem, USA a celé NATO jsou v klinči monstrozního zadlužení a obrovské nákladnosti obnovy jejich zastarávající výzbroje a neochoty rostoucího podílu občanů podílet se na vojenském prazitismu na Slovanech.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. BUFFER
      23:48
      23:50
      23:55

      To má být nějaký pokus o rekord v chrlení hovadin?! Nebo tě ty hluboké myšlenky přepadají jako údery blesku?

      Vymazat
    2. Jedna věc mi v tom nehraje, sami přece dobře víme, že celá ta proti Srbská akce byla řízena židovskou řeznicí Madlou, rozenou Korbelovou, s radostným tleskáním Žida Havla z Prahy, takže ono to spíš bylo obráceně, než se tu snažíte namluvit, ne Srbové zabíjeli Židy, ale Židi se postarali o to, aby Albánci mohli zabíjet Srby. Toto je pravda, jen aby se na to nezapomnělo, kdo řídil genocidu Srbů na Kosovu.

      Vymazat
    3. 2:57
      Hovado!

      Vymazat
    4. 8:00
      Hovado !!!

      Vymazat
    5. To o Židech na Kosovu je nesmysl. Žádné vybíjení Židů Srby nebylo. To jen náš známý antisemita si tu vaří svoji kvazihistorickou bramboračku, aby ulevil své choré mysli. Jeho kecy o Židech, prosím, neberte vážně. Je to blb. MM

      Vymazat
    6. 14:08

      K čemu ovšem skutečně došlo, byly útoky na (početné) Cikány a (nepočetné) Židy zejména v Kosovu a Bosně. To vedlo k organizované emigraci židovských rodin z těchto regionů.

      Vymazat
    7. V obou případech to prováděli muslimští extremisté, v Bosně Izetbegovićovy milice a na Kosovu albánská UČK. Bosenské muslimy i kosovsko-albánskou UČK podporovaly NATO a především USA. To jsou naši dnešní kamarádi! MM

      Vymazat
  9. A také jste zapomněl jmenovat toho, který donutil své ministry,pod pohrůžkou odvolání, aby hlasovali / když prvního hlasování se většina vlády zdržela / pro souhlas s přeletem "humanitárních" letadel Nato k zabíjení také civilistů,jako kolaterálních ztrát, v Srbsku a Černé Hoře. Jméno onoho předsedy české vlády si každý už může dosadit sám. Pravda je jen jedna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byl to náš slovutný prezident. Věčná mu hanba.

      Vymazat
    2. On nikoho v hlasování nenutil. Tam stačilo pár protisrbských fanatiků, jako byl ministr Dostál a bylo hlasování upečeno. 4 ministři byli proti, čest a sláva jim.

      Vymazat
  10. Kosovo je Albánie, fait accompli. Sami dobře víte, že vaše výkřiky do tmy o návratu Kosova jsou nereálné. A to ani tehdy, kdyby pozabíjeli ten zbytek Srbů - tím spíš vy to byla Albánie. Srbům hrozí jiná věc, Albánci si dělají nároky na další části území Srbska a hodně států je jim nakloněno.

    To platí i pro Česko ohledně Sudet. Dobře sledujte, jaké obyvatelstvo začne v tomto teritoriu v brzku navyšovat svou populací.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. myslíš cikáni? Ti se nikdy na žádnou státnost nevzmůžou. Jim budou stačit ty dávky a stát, který jim je vyplácí.

      Vymazat
    2. Sudety svého času byly také fait accompli! Všeho do času.

      Vymazat
  11. Jestlipak autor tuší, že v Osmanské říši byla širší náboženská svoboda, než v celém tom podělaném Rakousko-Uhersku? A jestlipak ví, že k žádnému přesvědčování ke konverzi k islámu nedocházelo, poněvadž jako mohamedáni by ti konvertité jednak neplatili daně, druhak by měli otevřenou cestu ke státní službě, k úřednickým místům?





    OdpovědětVymazat
  12. Kosovo je nyní americké území, stejně jako nyní tvořící se Kurdistán, a tak je to třeba brát. Proto zmiňované spravedlivé řešení je samozřejmě nereálné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amerika chcípne a Kosovo bude opět srbské. Chce to jen trpělivost a hlavu vzhůru.

      Vymazat
  13. Není náhodou, že začíná bublat problém "Makedonie", jde asi o rozpínavost Albánie na úkor Řecka. Jinak stoji za úvahu,jak moc férový je Posselt a Schwacenberg.

    OdpovědětVymazat
  14. Američané jsou skoro všude i na Ukrajině .
    Putin je s Krymskou základnou pěkně vytrtkal . Začala kampaň proti Babišovi a Okamirovi . Čt se snaží zuby nechty aby byla vládní kryze . Budou se smažit v pekle s Vencou bombarďákem .
    Kosovo je Srbija . Bude to problém na věky , tak jako Palestina , Kypr atd

    OdpovědětVymazat
  15. K dokreslení mi chybí že se nikdo nezmínil o zavraždění Miloševiče ve vězení. Zavraždit ho museli protože nebyli schopni mu cokoliv dokázat, vždy je usvědčil ze lži. Nakonec jim to stejně nepomohlo a soud skončil ve prospěch Miloševiče což za hlasitého mlčení všech médií nasměrovali do zapomnění. Hanba jim a hanba nám, že jsme se na tom také podíleli. Aottj.

    OdpovědětVymazat
  16. Velmi dobře si pamatuju počátky konfliktu s Kosovem, všechny ty reportáže z kosovských škol, ty hrůzy co muslimové prováděli a pokud Srbové odpověděli protiopatřením bylo vše špatně. Pak přímé přenosy ustaly a to co nám servírovali se snad ani propagandou nazvat nedá, byla to sprostá lež. Byla jsem úplně zoufalá a hlavně bezmocná jako my všichni co jsme se nenechali zblbnout. Situace je pořád stejná, jsme lidé, nebo nejsme? Zabíjení vadí jen, když to dělají ti co nemáme rádi. Pokud vraždí ti co spolu mluví je to humanita. Jak říkal Delon, opustit tento hnusný svět nebude pro mě tragedie.

    OdpovědětVymazat