Reklama

.

.

neděle 11. března 2018

Co je to vlastně ta mediokracie


Stanislav A. Hošek
11. 3. 2018
Předesílám, že termín mediokracie je v mých očích poněkud rozplizlý. Jsou autoři, kteří tvrdí, že vůbec ani existovat nemůže a jiní ji naopak považují za nevyhnutelný jev současné informační doby. Jelikož média nepatří mezi tři pilíře státní moci, tak asi nemůže nastat vláda médií. Osobně si proto myslím, že média jako instituce vládnout nemohou. Jejich vlastníci, nebo správci a možná i jejich tvůrci mohou mít ale takový vliv na veřejný prostor, že vznikne dokonce nadvláda nad institucemi státní moci, čili opravdová mediokracie. 



V posledních desetiletích celou situaci navíc zkomplikovala média elektronická, takže by se mělo spíše hovořit o nadvládě dosavadních masmédií, především rozhlasu a televize. Ale pokusme se na problém podívat přes brýle posledních událostí na Slovensku i u nás. I když se ani pak asi problém nevyjasní, tak se určitě o něm dovíme více.

Kauza Kuciaka

Na Slovensku bylo v letech 2015 až 2017 spácháno 48, 60 a 57 vražd. Z loňských bylo zatím objasněno 39. Jak to, že žádná z nich nebyla veřejností prakticky ani zaznamenána, ale vražda jednoho novináře vede div ne k pádu vlády? Tvrzení novinářů, že jejich profese je nejrizikovější, jsem vždycky považoval za profesní pýchu. Vždyť na první pohled je mnohem rizikovější kupříkladu povolání žoldáka, zvláště v těch různých soukromých armádách. Z novinářských profesí se s nimi může srovnávat tak trochu komunita válečných zpravodajů a určitě riziko nesou i investigativci, i když nepoměrně menší. Obě jmenované skupiny při tom tvoří ani ne tisícinu vší té branže komentátorů, zpravodajů, redaktorů, psavců magazínů a žurnálů, filmařů, fotografů a dalších zaměstnanců médií, kterých je po celém světě víc, než kupříkladu horníků. Při tom mrtví novináři se ve světě ročně počítají na stovky, zatímco havíři na tisíce a častěji až na desetitisíce.

Dovoluji si proto tvrdit, že smrt jednoho novináře jako spouštěč vládní krize asi nebude tím pravým důkazem mediokracie, spíše navádí si myslet, že někdo zneužívá médií ke svým zájmům. Ale vraťme se k případu Kuciak.

Policejní prezident hned v prvních hodinách po zjištění zločinu neuváženě zdůrazní spekulaci o jedné vyšetřovací verzi, což by mohl přísný soudce dokonce kvalifikovat jako šíření poplašné zprávy. Hlava státu nečeká ani na pořádné ohledání těla mrtvých soudním lékařem a už vyzývá veřejnost k novým volbám a vládu k demisi. V očích takových skeptiků jako jsem já, jde o hyenismus přiživování své politické polívečky a tedy zrůdné zneužívání individuální tragedie k politickým hrátkám. Premiér pak celou plejádu emotivních kiksů korunuje obviněním prezidenta div ne z vlastizrady.

A co k tomu všemu novináři?. Každý rozumný občan by očekával, že zkritizují nekompetentnost policejního prezidenta, ti divočejší snad zpochybní jeho profesionálnost a ti nejzuřivější budou volat po jeho odstoupení. Moudří novináři by zkritizovali Kisku za parazitování na cizím neštěstí, ti radikálnější by ho osočili ze zneužití situace ke svým politickým cílům a ti nejdivočejší by jej rovnou obvinili z protivládního puče. Nic takového jsem ale nezaznamenal. Novináři se ale naopak unisono vysmáli Ficovi, ti drsnější ho hned označili div ne za spolupachatele a ti nejpravicovější ho doslova vyháněli do tepláků.

Přitom Fico udělal podle mne jedinou chybu. Vládne již na Slovensku dostatečně dlouho k tomu, aby za tu dobu prosadil zákon o evidenci všech těch různých institucí v zemi, které jsou financovány, třeba i jen z části, ze zahraničí. Podobný zákon přece mají v USA již desítky let. Tím by si ušetřil poněkud podpásovou spekulaci o Sorosovi. I když…Osobně mne utvrdilo, že Fico asi trefil hřebík na hlavičku promptní prohlášení velvyslanectví USA v Bratislavě, které obě strany politického sporu požádalo, aby se vyhnuli spekulacím. Doslova mne pak rozesmálo, když současně nabídlo pomoc při vyšetřování Kuciakovy vraždy svou agenturou FBI se sídlem v Praze. Možná, že by tak nakonec v kauze našli Putinovu stopu.

Přiznám se, že ani až potud uvedené chování novinářů v dané situaci na Slovensku a okolí nedokážu vnímat jako mediokracii. A jenom se těším na to, co budou všichni ti bojovníci za spravedlnost dělat, když se nakonec ukáže, že vrahem byl milenec, či milenka jednoho či druhého zavražděného a dokonce z novinářských kruhů. Kde jinde by také měli mít přítele, kterého pustili do domu a dali si s nimi kávu. Jak to všichni známe, nic se nestane. Nikdo se neomluví, možná se někdo vyzpovídá katolickému faráři.

Zajímavější to ale začíná být při sledování následných dějů. Na Slovensku se poněkud podezřele rychle podařilo zorganizovat velká shromáždění ulice, prý šlo o pietní pochody. Mne na nich pouze udivilo, že z pera novinářů, tak často odsuzujících davovou psychózu ulice, nepadl ani jednou termín luza. Asi opravdu z oné piety, myslel jsem si. Jenže ono to bude asi jinak. Novináři se totiž prokazatelně postarali o organizování následných, na slovenské poměry až obrovských shromáždění, která podle nich už nebyla pietní, ale záměrně inzerována jako politická, neskrývaně protivládní. Někteří z novinářů se nebáli dokonce tvrdit, že jde o majdanizaci, či něco jako zahájení barevné revoluce. Byli až neobvykle aktivní a osobně do věci zainteresovaní při organizování této nátlakové akce.

Nebudu to dále rozmazávat, ale tady již vidím něco, jako mediokracii. Prvoplánovým úkolem médií a jejich tvůrců je totiž informovat veřejnost. Nic proti tomu, že rovněž kritizují politiky, politiku, stávající systém atd. I když mi na tomto jejich počínání velmi vadí, že novináři vždycky měli, mají a jak se zdá stále chtějí mít, privilegium na uvedenou kritiku. A co je ještě horší, nemalá jejich část je přesvědčena, že právě ta jejich kritika je jedinou pravdivou a proto oprávněnou. Poněkud mi to připomíná drzost některých vládců, kteří své vládnutí odvozovali dokonce od jakési prozřetelnosti. Privilegium na kritiku, spojené s monopolem na pravdu, už je v mých očích prvním charakteristickým rysem medikracie. Tím druhým pak je stav, kdy média se podílejí na organizování velkých davových shromáždění a demonstrací, coby nátlakových akcí, na nichž dokonce někteří aktivističtí novináři veřejně vystupují. Z čehož si pro sebe vyvozuji, že na Slovensku se opravdu vytváří mediokracie.

Přejděme nyní do Česka

Když kdysi dávno začínal v Československu provoz veřejného vysílání televize, její obraz byl černobílý. A nejenom to, i její zpravodajství a publicistika byly černobílé. Po změně politického systému byla v prvních letech sice více barevná ale ne v reálných barvách, leč nějak s namodralým tónem, jaký měly první barevné kinofilmy firmy ORVO z tehdejší NDR. Pro ty, kdo si už nepamatují, jde o Německou demokratickou republiku. Po rozdělení Československa se poměrně dlouho nedařilo vybarvit politické směřování této, tak zvané, veřejnoprávní instituce. Asi proto situaci nakonec vzali do rukou tak zvaní odboráři ze samotné ČT, údajně pod vedením Adama Komerse.

Impuls k jejich akci na přelomu tisíciletí byl, jako to u většiny rebelií bývá, naprosto banální, protože byl zástupný. Ale důsledky tak zvané „spacákové revoluce“ jsou pro naši veřejnoprávní instituci až do dneška katastrofální. V prvé řadě ČT od té doby opět začala vysílat dvoubarevně, ale už ne černobíle, leč bíločerně. To za prvé. Poměrně rychle se z ní stal nový politický subjekt, což bylo oním hlavním důvodem celé rebelie. Politici, kteří už nebyli schopni vítězit ve volbách, dostávali privilegovaný přístup do nejvlivnějšího média v zemi. Stejně tak v ní získávala privilegium na pronášení svých mudrlantství uzoučká partička ideologicky spřízněných harcovníků s oněmi padlými politiky. Zpravodajství v ČT ovládli naprosto komplexně vítězové rebelie a za poměrně krátkou dobu byla ČT veřejností vnímána jako nová politická strana. To již naplňovala dva, v předešlé kapitolce uvedené, rysy mediokracie. Činností ČT se časem k těm dvěma přidal ještě další rys. Volení politici, začali mít strach z ČT. Jednak obavy, že v ní nedostanou prostor na své zviditelnění a děs, že budou v ČT osočováni bez možností se adekvátně bránit. V mých očích tyto tři rysy, čti, tři prvky mediokracie, čili nadvlády médií nad politikou jsou dodneška důvodem volání po změně v ČT. Osobně si myslím, že medioktacie v ČR již dlouho existuje.

Zeman nejméně dva týdny před svou inaugurací sdělil, že si už přepravuje svůj inaugurační projev. Kdo Zemana zná, velice dobře ví, že nemluví do větru a že je zkušeným politickým stratégem. Jestliže tedy risknul a ve zmíněném projevu vytáhl do střetu s ČT, pak bych to v žádném případě nevnímal jako nějakou stařeckou pomstychtivost, ale jako jasný záměr. ČT musí přestat být politickou silou v zemi, jakou již nejméně patnáct let je. ČT není složkou státní moci, která je vytvářená volbami, takže nesmí být nadále jakoukoliv vlivovou nadvládou nad státní mocí v naší zemi. To je jasný vzkaz prezidenta pro jeho druhé funkční období.

O tom, že ČT, tedy alespoň její zpravodajská, publicistická a s ní souvisící činnost je přezrálá na reformu, ba spíše na radikální změnu, dneska nepochybuje nikdo, vyjma samotných pracovníků ČT a různých pijavic, přisátých na její finanční toky. Troufám si tvrdit, že ČT byla od zlomu tisíciletí stále více institucí mediokracie v naší zemi a takový stav je naprosto nezbytně odstranit. Je víc jak jisté, že provozovatelé ČT si na své monopolní, výsadní a jinak privilegované postavení silně navykli, takže se lehce nevzdají. Navíc pořád mají v rukou velmi silnou zbraň, nejvlivnější mediální nástroj v zemi. Lehce ji mohou zneužít k manipulaci veřejným míněním a ještě snadněji k organizování nátlakových akcí. Ke zrušení medikoracie v podání ČT v ČR bude tedy zapotřebí minimálně ústavní většiny v Parlamentu ČR. S ohledem na chování některých senátorů je ale taková možnost vážně ohrožena. Takže možná bude potřeba vyjít do ulic. Oproti Slovensku, kde se mediokracie tvoří, v ČR už dávno je a je proto nutné ji zbořit, třeba i nátlakem ulice.

Kratičce o něčem jiném

I když davový nátlak na veřejných prostranstvích asi přece jenom nebude zapotřebí. Osobně totiž vsázím na sociální sítě. Lidé si stále více vyhledávají informace na nich a pokud ČT nezmění svůj styl, nebudou ji časem vůbec potřebovat. Takže mne napadá, že veškerá ta zoufalá nenávist některých pracovníků ČT a poskoků v jejím angažmá, vůči Zemanovi, Okamurovi ba i Babišovi není ničím jiným, než ubožáckým projevem jejich šíleného strachu, že přijdou o svá dosavadní privilegia ve veřejném prostoru ČR. Že dokonce ztratí až příliš velmi dobře honorovanou práci, vzhledem k její efektivnosti. Doufám, že ti poctivější pracovníci ČT všechny souvislosti pochopí a nenechají se nadále zneužívat za veřejnoprávním médiem se podle skrývajícími politiky bez reálné státní moci.

15 komentářů :

  1. Tato naprosto neadekvátní hysterie proti oprávněné kritice vzbuzuje otázku, proč že ty potrefené husy tak hlasitě řvou? No a jako vždy jedna poučka říká, sledujte tok peněz. Námitka zní, jak ale, když je hospodaření tajné a kontrola zakázaná. Možná by nebylo od věci, uspořádat demonstraci všech, kdo zbytnělé Dvořákově televizi přispívá na královské bakchanálie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Putin za to muze je to cerna ruze
      my mu to vsak zatrhnem
      kotniky mu podvrtnem
      nas nebude srati
      spion jeden vrahounsky
      co travi sve odpurcky
      je plesatej zcela
      bude z toho mela
      Trump ma na hlave hustou hrivu
      blond a pivu Howgh Retarded H

      Vymazat
    2. V souvislosti s diktátem ČT a nadvládou, kterou provozuje nad občany, je třeba vidět, že nejen redaktoři, šéfové zpravodajství, prostě mańagement je vinen. V moderní historii se to už řešilo. Byli potrestáni i ti, kdo "pouze" předčítali zrádné a protilidové texty, které napsali editoři. Někteří byli i popraveni. Protože, na rozdíl od vojáků, kteří museli plnit rozkazy a neměli výběr, hlasatelům nic nebránilo (a nebrání) si vybrat jiné zaměstnání. Pokud to neučiní, jsou ochotníé spolupachatelé.

      Vymazat
  2. To jím taky přeji aby o všechno přišly zrušit poplatky a dát tam nezávislé redaktory.

    Tady máte důkaz že máme „demokracii"podle makrely:

    https://cz.sputniknews.com/nazory/201803116937217-merkelova-nemecko-eu-cina-investice/

    OdpovědětVymazat
  3. Tady je to zmiňováné prohlášení amerického velvyslance:

    "The United States Government continues to closely follow developments in Slovakia following the murders of investigative journalist Jan Kuciak and his fiancée, Martina Kusnirova. As Slovak society wrestles with the implications of this crime, we urge all parties to refrain from resorting to the use of conspiracy theories and disinformation. The FBI’s Legal Attaché Office in Prague has offered and is providing assistance to the Slovak authorities investigating this case.

    Ambassador Adam Sterling

    Embassy of the United States of America"

    OdpovědětVymazat
  4. Jeden čtenář uvádí v komentáři pod článkem rakouského deníku Der Standard poměrně odvážnou hypotézu, že novinář nebylo Kuciakovo hlavní zaměstnání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi makal pro zida ,proto do toho zasahuje Sterling taky zid
      Pracuje nekdo v administrative juesej taky nejakej nezid??
      Dekuji za informaci

      Vymazat
  5. Jestliže tedy risknul a ve zmíněném projevu vytáhl do střetu s ČT, pak bych to v žádném případě nevnímal jako nějakou stařeckou pomstychtivost, ale jako jasný záměr!!

    OdpovědětVymazat
  6. Tři pilíře demokracie - pluralita názorů, svoboda projevu, svobodné volby? Pitomost. Demokracie má jediný pilíř - politickou svobodu, bez níž lid nemůže vládnout. A tu tady ani náhodou nemáme.

    Štefan

    OdpovědětVymazat
  7. K těm demonstracím na Slovensku - rektoři VŠ dali svým studentům rektorské volno, aby je de facto vyslali do ulic demonstrovat. Proto ten "dav".

    OdpovědětVymazat
  8. Čímž rektoři lezli Sorošovi do rekta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za objasnění etimologie slova "rektor". Velmi trefné!

      Vymazat
  9. Jeden čtenář uvádí v komentáři pod článkem rakouského deníku Der Standard poměrně odvážnou hypotézu, že novinář nebylo Kuciakovo hlavní zaměstnání.

    OdpovědětVymazat
  10. Dovoluji si proto tvrdit, že smrt jednoho novináře jako spouštěč vládní krize asi nebude tím pravým důkazem mediokracie, spíše navádí si myslet, že někdo zneužívá médií ke svým zájmům. Ale vraťme se k případu Kuciak.

    OdpovědětVymazat