Reklama

.

.

pátek 16. března 2018

Co se děje u sousedů v Německu

Společné cvičení německé policie a armády
-OP-
19. 3. 2018
V Německu se očekává skutečně velký teroristický útok nebo dokonce občanská válka? Německá policie se aktivně připravuje na možný teroristický útok. Společně již také nacvičovaly armáda a policie jejich připravenost na nečekané události a schopnosti vzájemné koordinace. Německá armáda z právního hlediska nesmí zasahovat uvnitř státu, při katastrofické události však může být vyzvána na pomoc. Nebo není nic jednoduššího, než přetvořit a vybavit policii tak, že obdrží podobné uniformy, ochranné vybavení a podobné zbraně jako armáda. Situace houstne i díky demonstracím Turků a Kurdů žijících v Německu, protestům Antify, Pegidy a dalších. Co o tom píše německá alternativa?

Nakonec pro odlehčení v drbylinku – jak dnes žije vnuk Ericha Honeckera, ale možná je s to s ním úplně jinak a krátká informace, jak právě probíhá umělecká dekadence v Berlíně – muzikál „Vítejte v pekle“.


Někteří pesimisté na alternativních zdrojích za přípravami na případný teroristický útok vidí i možnost přípravy na občanské nepokoje nebo dokonce občanskou válku v Německu.


Ale posuďte sami, co se vše v té souvislosti u sousedů děje. 


Každou chvíli čteme o nějakých demonstracích např. „tisíce Kurdů demonstruje proti vojenskému zásahu Turecka v kurdských oblastech Sýrie“. Podle odhadů žije v Německu cca 1,5 mil. Kurdů a až 3,5 mil. etnických Turků. Na demonstraci ve Stuttgartu na konci ledna se házelo petardami, na letišti v Hannoveru došlo ke střetu, který vyústil ve velkou rvačku mezi Turky a Kurdy, velkou demonstraci v Kolíně nad Rýnem musela policie na konci ledna předčasně ukončit, aby nedošlo k vážnějším střetům, v Lipsku byla napadena mešita, došlo k rozbití několika oken a nasprejování zdí s názvy PKK (Strana kurdských pracujících) nebo YPG (Kurdské milice), v Hannoveru se u křesťanského kostela sešli příznivci organizace UETD (Svaz evropských tureckých demokratů) blízké AKP (Erdogan), protestující v Hamburku, protestující ve Friedrichshafenu, atd. Mimo to vešlo ve známost, že Turecko při posledním útoku v Afrinu v Sýrii použilo v Německu nakoupené bojové tanky typu Leopard 2 A4, tuto informaci rozšířily i mezinárodní zpravodajské agentury. Přitom jednou z misí, kterých se účastní německá armáda je pomoc při vyškolování Kurdů na severu Iráku.

Celkově napjatou atmosféru mj. stupňují Antifa (Antifaschistische Aktion - Antifašistická akce) a platforma „Indymedia“, která coby apoistická*/ mládežnická iniciativa vyzývá k organizovaným radikálním akcím na podporu svobody v Afrinu v Sýrii, proti „fašistickému tureckému státu a jeho teroristickým bandám jako IS a Al Nusra“, proti tureckým ambasádám, spolkům AKP (vládnoucí turecká Strana spravedlnosti a rozvoje), tureckým obchodům a kavárnám nebo proti státním institucím policie a soudů včetně kanceláří CDU/CSU a SPD. Indymedia rovněž během konání schůzky G20 v Hamburku v létě minulého roku vyzývala k přímému násilí proti policistům, přičemž bylo skutečně při těchto akcích zraněno 231 policistů. Od léta je sice Indymedia v Německu jako levicově extremistická zakázaná, webové stránky s uvedením aktuálních akcí však zatím provozuje z Francie, tedy stále aktivně vyzývá k účasti na různých akcích (viz webové stránky ZDE).

Antifa, která je levicově radikální vystupuje proti neonacismu, antisemitismu, rasismu, národovectví a proti historickému revizionismu zejména v souvislosti se zlehčováním národního socialismu a jeho zločinů. V Německu často vystupuje proti AfD. Ve střední a východní Evropě také často prezentují svůj boj jako protistátní, anarchistický a protibolševický.

Mimo tyto hlavní současné protestní skupiny do situace vstupuje Pegida (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes – Patriotičtí Evropané proti islamizaci Německa), ta je naopak klasifikovaná jako extrémně pravicová, vystupuje proti islámu, cizincům, je nacionalistická, rasistická a pravicově populistická, někteří členi jsou skutečně extrémisticky zaměření.

Násilí a neurvalost uprchlíků „ze Sýrie“ jsou všudypřítomné a na denním pořádku. Rozmáhají se celé gangy, které šíří své vlastní pořádky v některých velkých německých městech. Není proto divu, že v souvislosti s vývojem situace se státní orgány připravují na různé scénáře.

Článek zveřejněný v únoru tohoto roku na stránkách (viz ZDE) popisuje velké cvičení německé spolkové policie (Die Bundespolizei), které se uskutečnilo v Berlíně na nádraží Lichtenberg již v září minulého roku.

Článek mj. poukazuje také na to, že Berlín je městem, kde probíhají přípravy na zavedení policejního státu. V souvislosti s bezpečností tam totiž již několik měsíců probíhá testování pilotního projektu na nádraží Südkreuz v jižní části Berlína, který zajišťuje automatické rozeznávání obličejů (viz článek ZDE).

Německo jako Orwelův stát? 

Tento systém rozpoznávání obličejů je zcela nový, dosud byly na nádražích rozmístěné pouze klasické videokamery. Tyto nové kamery naskenují všechny zachycené obličeje a prostřednictvím softwaru je s cílem identifikování osob porovnávají s již zaregistrovanými osobami. Brzy by měly být rozšířeny po celém Berlíně. Mělo by tak být umožněno sledovat a zaznamenávat celkový pohyb jednotlivých identifikovaných osob. Málokteří, kdo nádražím procházejí, si jsou této nové skutečnosti vědomi. Na tuto situaci začala upozorňovat teprve nedávno jedna občanská iniciativa svými akcemi a plakáty. Iniciativa upozorňuje, že jsou takto ohrožena občanská práva a je to jen dalším krokem k policejnímu státu.

Cvičení policie, které v září na nádraží v Lichtenbergu probíhalo na dvou k tomu účelu vyhrazených kolejích a v podchodu bylo dosud největším v historii policie Německa. Oficiálně se odehrálo v souvislosti s potenciálním velkým teroristickým útokem. Cvičení se zúčastnily stovky policistů a elitní jednotky GSG 9 (Federální policie, jedná se o jednotku federální policie pověřenou bojem s terorismem, osvobozováním rukojmích a ničením výbušnin, může působit na území celého Německa a na rozdíl od zemských zásahových jednotek Spezialeinsatzkommando (SEK) i v zahraničí). Zúčastnily se také elitní jednotka z Francie a německá speciální jednotka BFE (Beweis- und Festnahme-Einheit, což jsou specializované policejní síly, sloužící jako podpora ostatním jednotkám policie, které zakročují proti násilným narušitelům pořádku např. na velkých akcích, demonstracích, fotbalových utkáních. BFE se podílí na zajišťování důkazů při zatýkání v souvislosti s kriminálními činy odehrávajícími se v ohniscích nepokojů, mohou vypomáhat kriminalistickým úřadům nebo také i zasahovat v zahraničí.

Cvičení se zúčastnilo přes 400 policistů a elitních jednotek a 150 komparzistů, coby civilních obětí. Byla dokonce simulována střelba a zapojeny byly i okolní nemocnice. Tyto se připravovaly na zranění typická pro teroristické akty, jako zranění výbušninami a popáleniny. Nejen v Berlíně jsou na taková zranění v nemocnicích připraveni, také i v jiných městech jako Frankfurt nad Mohanem. Autor článku uvádí, že to vypadá tak, jakoby se bezpečnostní síly v Německu připravovaly i na občanskou válku. Normálně se totiž taková cvičení odehrávají v ústraní, avšak takové cvičení přímo uprostřed města v průběhu dne má úplně jinou dimenzi. Berlínská policie také obdržela 400 dodatečných speciálně přizpůsobených útočných pušek zbrojnovky „SIG Sauer“. Tyto byly dosud používány pouze speciálními vojenskými jednotkami.

Na cvičení se objevilo i pancéřové vozidlo, podobné vojenským. Toto vozidlo neslo název „Survivor“ a od roku 2018 by měla být zahájena jeho sériová výroba určená policii (pozn. toto vozidlo může sloužit jako ozbrojené vozidlo k zvládání nepokojů nebo jako ambulantní verze k bezpečnému převozu zraněných nebo k jiné přepravě obecně, a to i v prostředí barikád nebo jiného neschůdného terénu. Vozidlo podle specifikací stojí mezi 300 000 až 500 000 Euro).

Tedy brzy občanská válka v Evropě? 


Ptá se autor. Stále více expertů varuje před nepokoji v Evropě. Pouliční boje v Řecku, teroristické útoky v Londýně nebo scény podobající se občanské válce v Paříži jsou jasným náznakem dalších možných velkých nepokojů v Evropě. Lidé v Evropě jsou již několik let nespokojení a také prováděná sociální politika má v řadě zemí za následek vznik dramatických situací. Rovněž evropská unijní politika, zejména co se týká eurozóny, zhoršila životní podmínky obyvatel. Díky uprchlické politice se situace v celé řadě zemí ještě vyhrotila a věci tak již nejsou zcela pod kontrolou.

Zatím je v Německu klid. 


Pomalu se však šíří protesty a vře to i v souvislosti se stále více se opakujícím brutálním násilím vůči ženám. Nová koalice navíc plánuje příchod dalších asi 200 000 migrantů ročně. To je ročně jedno velké město.

Také americké tajné služby podle tohoto článku zmiňují možnou občanskou válku, která je jeví doslova jako naprogramována. Je tedy přirozené, že i německá vláda počítá se sociálními nepokoji. Vypadá to však, že to činí úmyslně s cílem následného zavedení nových zákonů a represivních opatření proti svobodě občanů. Americké tajné služby údajně prohlásily, že stále více lidí bude nezaměstnaných a budou chudnout, takže jsou nepokoje, které mohou vyústit až do občanské války doslova naprogramovány. Je to vše náhoda nebo jde o dobře dirigované plány? Když se ohlédneme za posledním vývojem v Německu, a i v Evropě, tak to totiž přímo nabádá k tomu si myslet, že jde o připravený plán. Finanční krize, případné odstranění hotových peněz, sledování a cenzura. K tomu milióny imigrantů, kteří zaplavují Evropu a mají za následek exponenciální růst kriminality. Ve Francii tak stále pokračuje výjimečný stav. V Německu byly první velké nepokoje v souvislosti se setkáním G20 v Hamburku. Současně proběhly první demonstrace proti násilí ze strany uprchlíků jako ve městě Kandel a v Chotěbuzi. Můžou tak brzy v Německu následovat i první nepokoje. Evropa se má stát jedním státem a v Německu bude vládnout velká koalice s absolutní většinou a s kriminální kancléřkou v čele.

Spolkové ministerstvo vnitra se k účelu o společného cvičení policie a armády vyjádřilo (viz článek ZDE), že s ohledem na útok, který se odehrál na vánočním trhu v Berlíně, je Německo „v hledáčku mezinárodního terorismu“. Včasná příprava je tedy z tohoto hlediska nezbytná.

Před rokem proběhlo velké třídenní cvičení, které se týkalo celkem 6 spolkových zemí, mělo za cíl otestovat spolupráci německé armády a policie v případném antiteroristickém střetu.
O tom jsou články (ZDE, ZDE a ZDE).

Cvičení se zúčastnilo 360 vojáků, armáda by v budoucnosti poprvé mohla společně s policií převzít úkoly spojené se zvládnutím případného teroru. Cvičení mělo název „GETEX“ (Gemeinsame Terrorismusabwehr-Exercise/společné cvičení proti teroru) a mezi případnými scénáři byl útok ve škole, na nádraží a nějakém konzulátu, a to vše současně. Toto bylo simulováno v podmínkách co nejbližších realitě, cvičení se obešlo bez silničních uzavírek a bojové techniky, šlo zejména o prověření informačních toků a způsobů a průběhu vzájemné komunikace v rámci krizových štábů jednotlivých spolkových zemí, ministerstvem vnitra a tajných služeb. Vše bylo koncipováno tak, že může být v případě vyhlášeného tzv. vnitřního nouzového stavu povolána na pomoc i armáda. Celé to v lidech vyvolalo divné pocity, protože představa armády v ulicích Německa, což se stává zcela normálním jevem v Bruselu a v Paříži, je vnímána negativně, byť jde jen o přípravu na možné nebezpečí. Úkoly policie a armády jsou totiž v Německu zcela striktně oddělené. Ozbrojené síly mají principiálně za úkol bránit zemi před útoky z vnějšku a policie uvnitř. Souvisí to se zneužitím v době Výmarské republiky a poté národním socializmem. Nebylo to ale poprvé, kdy obě složky cvičily společně. Tak například každé dva roky od roku 2004 probíhá společné cvičení v případě katastrof, kdy jsou zapojeny policie, záchranné služby, požárníci, armáda a tzv. technická výpomoc (Bundesanstalt Technisches Hilfswerk (THW) – Spolková instituce technické pomocné činnosti, je státní organizací SRN, 99% členů tvoří dobrovolníci). Tentokrát se jednalo o nacvičování situací, kdy můžou vojáci případné teroristy zasáhnout všemi vojenskými prostředky.

Armáda může rovněž pomáhat při ochraně civilních objektů, při potírání organizovaných a vojensky vyzbrojených povstalců. Pomáhala tak již v minulosti například při povodni v Hamburku v roce 1962, poté při povodních na Odře a na Labi, zejména při stavbě hrází a při evakuaci. Stejně tak pomáhala při zvládnutí uprchlické krize, při jejich umísťování, při jejich převozu a registraci. Otázkou však je, zda armáda může zasahovat uvnitř státu při teroristických útocích. Německá ústava to neříká tak jednoznačně, avšak podle jednoho rozhodnutí ústavního soudu lze na situace katastrofického rozměru pohlížet jako na „obzvláště těžké neštěstí“, v takovém případě zasáhnout může. Zůstává otázka, jak velké to neštěstí v podobě teroristického útoku musí být.

Předmětem společného cvičení bylo zvládnutí situace, kdy by došlo k teroristické akci současně na několika místech a policie nemůže zvládnout situaci bez podpory armády. Toto společné cvičení se realizovalo po vzoru již dříve proběhlých cvičení LÜKEX-Bio und LÜKEX-Cyber. LÜKEX je zkratka pro Länderübergreifende Krisenmanagementübung (EXercise) – přeshraniční cvičení krizového managementu (pozn. jde o pravidelná cvičení spolkového úřadu na ochranu obyvatel a pomoc při katastrofách (Bundesamt für Bevölkerungsschutz und Katastrophenhilfe/BBK) a jednotlivých spolkových zemí v souvislosti se vznikem možného nenadálého ohrožení nebo škodami. Cvičení slouží k ověřování účinnosti nové celoněmecké strategie a jednotlivých spolkových zemí při ochraně obyvatel (ta byla vytvořena v roce 2002). Tato cvičení také navazují na cvičení NATO-WINTEX, která se pravidelně uskutečňovala každé 2 roky od roku 1968 do 1989, tedy v době případného střetu s Varšavským paktem (pozn. těmto cvičení předcházela cvičení FALLEX, která byla přípravou na střet prostřednictvím atomových zbraní).

Podle ministryně obrany Ursuly von der Leyenové taková situace nastane jen v nějakém extrémním případě a doufá, že ve skutečnosti nenastane nikdy. Bylo by ale neuvěřitelné, kdyby nebyly využity možnosti a prostředky, kterými disponuje armáda např. při vyhledávání a odjišťování náloží, zvládnutí převozu velkého množství popálených lidí atd. Armáda se v takové situaci zapojí na výslovnou žádost té které spolkové vlády, ta určuje v jaké formě má pomoc přijít. Vedení obranných sil v takové situaci podléhá policii. Občané podle ministryně mohou oprávněně očekávat, že v takových situacích bezpečnostní složky dokážou dobře spolupracovat. Zcela nově v takovém případě budou moci vojáci zasahovat na území Německa i zbraněmi. Společně tak mohou zvládat napadení jadernými, biologickými a chemickými zbraněmi, následnou dekontamizaci, masové zvládnutí zabezpečení zraněných, zejména zraněných následkem výbuchů náloží, jejich bezpečný převoz v podmínkách válečné zóny, včetně převozu v pancéřovaných vozidlech, jsou schopni nouzově stavět mosty, narychlo obnovovat poničené silnice, vystavět ubytovací prostory ve stanech nebo kontejnerech, k tomu disponují i těžkou technikou jako hydraulický bagr nebo otočný nakladač, polní myslivci mají výcvik podobný policii, mohou tak v případě nouze řídit provoz na silnicích, provádět evakuace budov, hlídat nádraží nebo letiště, stejně tak mohou vyhledávat nálože atd.

Byla testována nejen připravenost a možnosti vzájemné komunikace mezi jednotlivými zapojenými spolkovými vládami a štáby policie a armády, navazovalo také ověřování koordinace celého řetězce následných kroků. Scénář cvičení se realizoval v 6 spolkových zemích, přičemž se jednalo o časově shodné zasahování na nádraží v Bavorsku, kde došlo k explozi a bylo zabito 20 lidí, v Brémách, kdy se střílí ve škole a v jedné sousední škole vybuchla bomba, na letišti v Düsseldorfu, kde je také 20 obětí bombového atentátu a na letové dráze je nalezena zbraň. V tomto chaosu, podle scénáře přišla další zpráva, a sice že v Bavorsku byl unesen autobus, teroristé požadují vysílání videa s jejich požadavky a jeden člověk při tom již byl zabit.

Společné cvičení proti teroru bylo podle ministra vnitra Thomase de Maizière úspěšné a ukázalo, že komunikační kanály fungují dobře (viz článek ZDE). Ministryně obrany přiznala, že v prvním dni byla komunikace ze strany armády ne zcela dostatečná, všechny potíže však byly během první noci odstraněny.

Na podzim se uskutečnilo také první společné cvičení policie, armády a úřadů spojených s katastrofickými událostmi ve spolkové zemi Sasku – Anhaltsku (viz článek ZDE). Neslo název „THEMIS 2017“ a simulovalo situaci, kdy došlo po teroristickém útoku k celoplošnému a dlouhotrvajícímu výpadku elektrické energie. Toto mělo následný vliv na komunikaci a vznik dalších kritických situací souvisejících s infrastrukturou. Cvičení se zúčastnilo cca 300 osob, k tomu dobrovolní hasiči, soukromé organizace poskytující pomoc v kritických situacích, spolupracovníci energetických firem včetně služeb první pomoci.

Jak budou probíhat v budoucnu důkladná cvičení armády?


O tom píše následující článek (viz ZDE). Podle tohoto již v říjnu zveřejněného článku bylo německé armádě severně od Magdeburku předáno zatím částečně vybudované tzv. cvičné město s názvem Schnöggersburg. Jedná se o urbanizovanou oblast čítající 500 budov, 300 chat, dále zahrnuje sportovní zařízení, mosty, jedno průmyslové centrum, historické centrum města, vládní čtvrt, chudinskou čtvrt a církevní stavby. Obsaženo je také letiště, kanalizace, dvouproudá dálnice a 350 m dlouhého metra v podzemí (pozn. jediného metra ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde se toto město nachází). Jde o projekt za 140 miliónů eur a od roku 2018 by na tomto území měl být nacvičováno nasazení armády v pouličním boji, a to v co nejvěrnějším prostředí skutečné situaci. Cvičit by se mělo již velmi brzy.

Také viz videa ZDE a ZDE.

Toto nemá v Evropě obdoby. Generálporučík Frank Leidenberger se vyjádřil, že minulost ukázala, že příští možný boj se nebude odehrávat na volné ploše, nýbrž v zastavěných oblastech. Co tím má na mysli německá vláda se ukázalo i jejím dřívějším rozhodnutím o vyškolování kurdských bojovníků na severu Iráku. Naposled se tak zúčastnili řeže v Mosulu proti tzv. islámskému státu, kde došlo k brutálnímu zavraždění tisíců civilistů. Podobná nasazení podle tohoto článku ze strany levice německý imperialismus plánuje k prosazení svých hospodářských a geopolitických zájmů v Africe a Centrální Asii. Byly tak prodlouženy vojenské mandáty pro přítomnost armády v Mali, v Afganistánu, v Iráku.


Drbylink

Roberto Yañez Betancourt, černá ovce rodiny Honeckerů?

Dokument (viz ZDE) v podobě rozhovoru s německo-chilským umělcem, malířem a básníkem – rebelem Robertem Yañezem byl vytvořen Thomasem Grimmem a byl vysílaný televizním kanálem MDR v roce 2013 (pozn. MDR - Mitteldeutscher Rundfunk je veřejnoprávní vysílatel v německých spolkových zemích Durynsko, Sasko a Sasko-Anhaltsko). Je synem Sonji Honeckerové (pozn. dcery Margot Honeckerové, bývalé první dámy a ministryně lidového školství NDR a Ericha Honeckera, německý komunistický politik a generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa, v letech 1971 až 1989 stál v čele Německé demokratické republiky) a chilského disidenta Leo Yañez Betancourta.

Roberto Yañez Betancourt

Roberto v rozhovoru vypráví nejen o svém dětství v NDR (Německá demokratická republika), zejména pak o jeho dalším osudu po náhlém odjezdu po pádu opony do země předků jeho otce. Což pro něj, tehdy 16 letého, nebylo vůbec jednoduché a trvalo mu dlouhá léta, než našel sám sebe mezi dvěma kulturami a vypořádal se po letech i s faktem, že je vnukem Ericha Honeckera. Hodně mu v tom pomohlo umění, které ho dnes i živí. V dokumentu vypráví o svém velmi blízkém vztahu k prarodičům, přiznává, že byl milovaným vnukem, trávil s nimi téměř každý víkend na venkovském sídle Wandlitz nedaleko Berlína. Na dobu strávenou v Německu si pamatuje spíše v obrazech. Po puči v říjnu 1989, kdy se k moci dostal Egon Krenz, odešel Erich Honecker do ústraní (pozn. dobách Gorbačovovy perestrojky odmítlo Honeckerovo vedení provést obdobné změny i ve své zemi, což vedlo k velkým demonstracím východoněmeckého lidu, později byl obviněn z vlastizrady a mrtvé na berlínské zdi). Oba dočasně bydleli v domě evangelického faráře, poté opustili NDR, kdy společně odešli do Ruska. Po tamějších událostech byl vydán zpět, kde s ním byl zahájen proces. Ze dne na den se tedy ze státníka stal kriminálník a Roberto to vnímá jako situaci, kterou bylo nutné řešit. Rodiče se rozhodli emigrovat do Chile, původní domoviny otce. Roberto s nimi původně vůbec nechtěl odejít a dokonce byl domluven s otcem kamaráda, že ho k sobě přijmou. Nakonec se vše seběhlo velmi rychle a rodiče a jeho o 14 mladší sestru následoval do Santiaga de Chile (pozn. měl ještě jednu sestru, ta však zemřela jako 4 letá krátce před narozením druhé sestry).

Vypráví, že se necítil v NDR nijak ohrožen, to naopak spíše cítil až v Chile, jakoby bylo vše naruby, nejen zeměpisně. Životní styl a hodnoty mu připadaly nelogické a jdoucí na nervy. Celkem 2 roky pak navštěvoval Německou školu, kterou z většiny navštěvovaly buď děti diplomatů, nebo z bohatých rodin. Na jeho studia přispěla komunistická strana Chile, rodiče na to v té situaci neměli. Pro ně to nebylo jednoduché, jeho matka Sonja dlouho nemohla najít práci, peněz měli málo a bydleli v malém dřevěném domku. Po 2 letech se rodiče vzhledem k náročné situaci rozvedli. V dokumentu se však s ohledem na své příbuzné o nich nijak nevyjadřuje. Ačkoliv ve škole spolužáci dobře věděli, o koho jde, ostatně jak řekl, bylo to napsané v třídní knize (v Chile je zvykem uvádět příjmení matky i otce), žádné větší potíže z jejich strany necítil. Vždy byl spíše veselý pohodář, který hodně zpíval a hrál na kytaru, později také začal psát poesii. Musel se také vypořádat s tím, že měl kolem sebe i lidi, kteří podporovali diktaturu. V dokumentu to komentuje spíše slovy, že měl pocit, jakoby se ocitl ve stroji času, na venek nebylo nic viditelné, jeho duše se však vypořádávala velmi dlouho. Na místo studia se po maturitě přidal k hnutí hippies, delší dobu strávil v jejich kolonii na poušti Atacama na pobřeží moře. Cítil se být spíše anarchistou. Že by z něj byl ale nějaký Che Guewara se stát nemohlo, protože mu v tom vždy bránil jeho „uspořádaný“ východoněmecký původ. Trvalo mu velmi dlouho celou realitu akceptovat a také se najednou vyrovnávat a konfrontovat s minulostí rodiny otce, coby pronásledované diktaturou generála Pinocheta.

Poté co emigrovala do Chile i jeho babička a za nedlouho i dědeček, tak ho více méně již neviděl. Ten zemřel v roce 1994 (pozn. jako 81 letý na rakovinu), pohřbu se zúčastnilo asi 3 000 lidí, většinou příznivců Salvadora Allendeho, vdova po něm a mnoho dalších, kteří se po emigraci z NDR také vrátili do Chile. Chtěli tak podle něj ukázat svůj vděk za jejich přijetí v NDR po puči a nástupu diktatury (pozn. v roce 1973 emigrovalo cca 5 000 příznivců Allendeho do NDR). Na pohřbu byl Roberto také, ale sílu celé situace neunesl a rychle odešel. Dnes vnímá situaci kolem jeho dědečka jako, že byl možná i trochu naivní, stejně jako Allende, stejně jako jejich cesty byly možná trochu pomýlené. On to ale po těch letech nechce soudit, on to z té druhé strany neznal.

Přiznává, že propadl drogám a na živobytí si vydělával všelijak, hraním na kytaru a zpíváním v dopravních prostředcích, jako číšník, později jako makléř. Po velké krizi se v roce 1994 dostal na léčení (pozn. na léčení byl na Kubě a ostatně lékařské služby tam byly poskytovány i Margot Honeckerové. Castro to údajně komentoval slovy, že je to i z vděčnosti, protože téměř 10 000 Kubánců mělo příležitost vystudovat v tehdejší NDR, Margot tam navíc obvykle trávila léto, tedy dobu, kdy to pro ní bylo v chilském horkém létě náročné). Po úspěšném ukončení léčení závislosti pak Roberto bydlel mnoho let v domě své babičky, která ho velmi podporovala i finančně ze své neveliké penze (pozn. 1 500 eur dle článku ZDE), kterou dostávala z bývalé NDR. Vedli spolu dlouhé diskuze, avšak ona po zbytek života zůstávala naprosto věrná svému přesvědčení a názorům a na konec měl pocit, že nemá smysl se s ní hádat. Měl svůj pokojík a oceňoval vždy její německý pořádek, včetně vaření a jejího čtení v němčině, což ho vše svým způsobem uklidňovalo. Dokonce byla velmi vstřícná k jeho uměleckým přátelům, kteří ho hojně navštěvovali. Takto uběhlo skoro 15 let, kdy se více osamostatnil a ve městě umělců Valparaisu si pronajmul ateliér na malování, kterému se dnes věnuje. Umění ho živí, resp. jak říká, vydělá si na své přežití, chudý se ale necítí. O svém uměleckém stylu se vyjadřuje jako o expresionistickém surrealismu.

V roce 2013 dostal nabídku vystavovat své obrazy v Berlíně, v té souvislosti také vznikl tento dokument. Po 23 letech se také konečně a s velkou zvědavostí na 1 měsíc podíval do Berlína, aby konečně viděl, kde vyrůstal. Jak říká, aby poznal obrázky promítající se do rozervanosti jeho osobnosti. Babička k jeho cestě byla skeptická, sama prohlásila, že se do té země již nikdy nevrátí, přála mu však úspěchy. Po nastoupení cesty si přál, aby byl vnímán zejména jako umělec a nositel kulturního dialogu mezi dvěma světy a nikoliv jen jako vnuk Ericha Honeckera. Společně s kameramanem také navštívili místa, která znal z dětství jako Wandlitz, rovněž také poslední zbytek Berlínské zdi. Po pádu Berlínské zdi se šel stejně jako ostatní „podívat do západního Berlína“, seznámil se tam s dívkou a celé to vnímal velmi pozitivně. Dívce ale neprozradil, kdo ve skutečnosti je.

Svá umělecká díla v Berlíně vystavoval v galerii Kornfeld s titulem Metamorfosy. Kromě malování píše básně a vydal již 3 básnické sbírky. V letech 2000 až 2002 žil na Kubě. Se svými díly se účastní různých surrealistických akcí.

Jak uvedl v jiném článku (viz ZDE), kdyby měl ještě jednou možnost, tak by si rád velmi vážně s dědečkem promluvil. Říká, že by se s ním určitě hádal o Berlínské zdi a také kvůli nedostatečné svobodě tisku v NDR a také kvůli represím, které byly namířené proti intelektuálům.

Z tisku (viz ZDE, ZDE a ZDE), který poskytuje další informace o vnukovi a rodině Honeckerů je zřejmé, že v případě Roberta jde o muže velmi rozporuplného, mj. již ve svých 25 letech se stal otcem Robertita Yaneze Ibaneze, dnes 19 letého, o kterého se však nestará, psychické potíže ho stále doprovázejí. Babička pravnukovi za svého života měsíčně posílala 120 eur, posledních 13 let jejího života o něj ale jinak zájem nejevila. Do svého domu ho nikdy nepozvala. Jeho matce vždy jednou měsíčně zatelefonovala, že peníze byly poslány. Margot Honeckerová zemřela v 89 letech v roce 2016.

Co se týká Margot Honeckerové, tak se o ní hovoří jako o nejvíce nenáviděné osobě v NDR, nebo také o „fialové čarodejnici“ (bílé vlasy mívala obarvené s nádechem do modro-fialova). Od roku 1963 do 1989 byla ministryní, tvrdě prosazovala socialistickou ideologii ve školách a i ve školkách. Zvýraznila se zejména také díky zavedení a striktnímu vyžadování dodržování předmětu branná výchova, včetně výuky zacházení se zbraněmi a jejich uchovávání. Zcela marně proti tomu protestovala i církev. Negativně se do dějin zapsala také prosazováním vynucených adopcí dětí zejména režimu nepohodlných občanů. Sice proti ní bylo zahájeno soudní řízení, avšak kvůli promlčení a jejímu odchodu do Chile bylo toto řízení v roce 1994 zastaveno.

Podle článku (viz ZDE) a knihy, kterou vydal Bernd Brückner (viz článek ZDE), a který se 13 let staral o bezpečnost Honeckerových, je mj. zajímavé, že manželé měli po celou dobu odvojené ložnice, z důvodu, že ona chodila spát velmi brzo a byla první, kdo ráno opouštěl dům, on naopak chodíval spát velmi pozdě. Honecker byl vášnivý lovec, do lesa nebo na lov chodil minimálně jednou, někdy až 3 krát do týdne. Dcera Sonja studovala po celou dobu zcela inkognito pod dívčím příjmením matky na univerzitě v Drážďanech, kde také poznala svého muže. Z předešlého manželství měl Honecker také dceru Eriku narozenou v roce 1950, s jejími dětmi bylo jednáno zcela stejně jako dětmi od Sonji. Zajímavá informace také je, že Honecker měl velký vozový park, nevlastnil však řidičák. Pokoušel se sice o řízení, nedokázal však ovládat řadicí páku a ani pozdější pokusy s automatickým řízením nedopadly dobře. Jel klidně se zataženou brzdou, a to ne z důvodu, že by to přehlédl, což se může stát, ale protože měl strach.

Margot Honeckerová naopak ze sídla Wandlitz jezdívala sama v bílém Wartburgu, schovaná za slunečními brýlemi a browningem v kabelce. Do posledního dechu zastávala své socialistické přesvědčení a údajně se v roce 2012 k tématu východoněmeckých uprchlíků, kteří byli zastřeleni při útěku přes Berlínskou zeď, vyjádřila, že byli hloupí. Politické vězně měla za kriminálníky, Stasi (pozn. Ministerstvo státní bezpečnosti, známé pod touto zkratkou, bylo hlavní tajnou službou a rozvědkou NDR) bylo podle ní legitimní a traumatizované oběti v nápravných táborech pro mladistvé považovala za „zaplacené bandity“. V rozhovoru kvůli knize uvedla, že „NDR stavělo na rovnosti a spravedlnosti. Socialistický stát neztroskotal na jeho chybách, ale protože jsme dostatečně neodporovali nepříteli“.

To ale není vše, podle článku (viz ZDE), který byl zveřejněn v roce 2016, byl možná vnuk Honeckerových Roberto Yañez adoptován resp. unesen v roce 1979. Jednou z matek, které dosud hledají své „unesené“ děti je totiž i Heidi Steinová. Na tuto možnost byla upozorněna díky internetu a dobových fotografií jejího syna Dirka a Roberta a i jeho dnešní podoba jsou velmi podezřelé. Říká, že v souvislosti s historií Margot Honeckeroé by se nedivila ničemu, vynucených adopcí bylo údajně až 70 000. Také okolnosti zmizení jejího syna Dirka byly tenkrát velmi podivné a nikdy se nic nevysvětlilo. Požádala již Roberta o testy DNA, což za života Margot nebylo možné, doufá proto, že bude po její smrti spolupracovat.


Vrchol umělecké dekadence právě probíhá v Berlíně.

Článek jsem dnes objevila „jako na zavolanou“. Dokresluje totiž vše o čem je dnešní příspěvek. Částečně na něj lze také pohlížet jako na rozluštění, pro všechny, pro které je těžké se v dnešní situaci vyznat.

Je totiž zcela zřetelné, na jaké straně stojí umělci, tedy alespoň mnozí z nich. Totiž na levicovém scestí. Na okraji stále se rozšiřující dekadence - úpadku, rozpadu. Umělci se tak stávají propagandisty, skoro až agenty, uprchlictví, Antify a své postoje dnes dokonce vkládají do muzikálu. Dnes večer má totiž v opeře ve čtvrti Nový Kolín v Berlíně premiéru muzikál s názvem „Vítáme v pekle!“.

Podle článku, který avizuje premiéru tohoto muzikálu (viz ZDE), jde o přenesení „kraválů“, které proběhly v souvislosti se schůzkou G20 minulé léto v Hamburku, na scénu opery.

Berlín: Vitejte v pekle
Děj se točí okolo setkání mladého radikála, anarchisty a traumatizovaného policisty, který se cítí být ponechán ve štychu ze strany politiků. Na konci stojí otázka, zda má padnout výstřel nebo ne. Režisérem a autorem je Peter Lund, který je jednak považován za předáka v oblasti „politického divadla“ a rovněž je vyučujícím oboru muzikály. Měl pocit, stejně jako jeho studenti, že se „svět opět rozpadá“, ve světě probíhají konflikty o nové dělení světa („to je moje, to nedostaneš, a když přijdeš, tak tě zastřelím“), současně je také zřetelné, že hranice se opět zvedají (pozn. asi myšleny mezi státy). Příkladem je také motto amerického prezidenta „America First“ nebo snahy EU o distancování se. Setkání G20 a dění okolo něj podle autora bylo dokladem o tomto vývoji a sporu a stalo se tak předlohou muzikálu.



Pozn. O.P.: - A o to jde. Zdánlivý, resp. masám prezentovaný boj mezi anarchisty/Antifou a lídry světa. Co z toho vyplývá je, že lidé se nemají nechat rozdělovat, hranice mezi národy je přeci rozdělují, jsou tedy zbytečné. Politici a vlády jsou neschopné (případně do nekonečna korupční), a jsou tudíž také nepotřební. Všude vládne chaos. Proč by nemohla/neměla být přeorganizována Evropa a svět? Takže vlastně běží vše podle představ lídrů a za pomoci svých zdánlivých anarchistických protivníků, vlastně pomocníků, kteří bojují právě za to, co lídři potřebují.

Nechci být moc škodolibá, ale výuka branné výchovy se možná bude zase hodit. Naše policie a armáda jsou zcela v klidu, o nějakých scénářích ani slovo a případnou vzájemnou komunikaci budou asi trénovat tzv. „za pochodu“.

Fialová čarodejnice“ se s ohledem na její názory musí smát ze záhrobí, kam to „spojené západní Německo“ ohledně bezpečnosti a uměleckého úpadku dopracovalo.

- - - 



*/ aopismus - termín ražený Abdullahem Öçalanem, vůdcem Kurdské strany pracujících, který je v Turecku doživotně vězněný.
Apoismus představuje nezištný boj za svobodu, rovnoprávnost a spravedlivý život lidstva. Garancí pro toto je boj. Apoismus je tedy realita boje. Správné porozumění je užitečné, tedy to, aby byl apoismus chápán jako instituce k získání svobody, rovnoprávnosti, spravedlnosti a možností. Apoismus bere socialismus za ideologickou skutečnost. Apoismus je síla života a aktivity.





- - -

Žádné komentáře :

Okomentovat