Reklama

.

.

čtvrtek 15. března 2018

Dvě ztracená desetiletí. To je Itálie po volbách 2018

Květa Pohlhammer Lauterbachová
15. 3. 2018 E-republika
Socialisté se dali cestou prosazování zájmů neoliberálních elit. Tímto následují rakouské i německé socialisty a směřují podobně jako Zelení do propadliště dějin. A řecký model nejde naordinovat Itálii, poněvadž to by byl konec eura a tím i konec celého evropského projektu.



O Itálii se toho moc pozitivního v současné době říci nedá. Všeobecně roste nespokojenost obyvatelstva. Dle předvolebních průzkumů považuje situaci v zemi za velmi špatnou 74 % obyvatel, 78 % nedůvěřuje justici a 83 % politickým stranám. K volbám přišlo 72,9 % voličů, což se zdá na české poměry být dost, ovšem ve skutečnosti jde o nejnižší volební účast od roku 1948. Výsledek parlamentních voleb v Itálii sužované již tak častými geologickými zemětřeseními je ale jedním velkým politickým zemětřesením. Výsledek je tento:



Italia est omnis divisa in partes tres


Tuto Caesarovu větu z dob Galských válek lze použít i v roce 2018. Itálie je roztržena na tři kusy. Relativně prosperující sever, kde získal nejvíc hlasů pravicový blok Lega Nord (17%) s Forza Italia (14%) plus Fratelli d´Italia (4%), který má nejsilnějšího představitele v postavě Mattea Salviniho. Jižní část Itálie od Abruzza po Apulii až na špičku italské boty s výjimkou Kalábrie a Sardinie ovládla protestní a původně antisystémová strana Movimento 5 Stelle, vedená mladým Luigim Di Maio. Ta získala jako samostatná strana nejvíc hlasů - 33 procent. A zatímco v roce 2013 měla v parlamentu 109 křesel, letošní volbou jich získává 229. To je skutečný vítr nahánějící strach bruselské elitě, která by si v Itálii tak přála velkou koalici podobnou té německé.

Ač se Brusel a bankéři snažili udržet co nejdéle u moci Partito democratico, po posledních volbách nejdříve vedené Mattheem Renzim a později jeho šlechtickým následovníkem Paolem Gentillonim, byl výprask od voličů exemplární. S 18,7 % se socialisté, kteří se sociálnem nemají už nic společného, propadli jako většina současných evropských sociálně-demokratických stran na nejnižší historické minimum. Socialisté se dali cestou prosazování zájmů neoliberálních elit. Tímto následují rakouské i německé socialisty a směřují podobně jako Zelení do propadliště dějin. Prakticky se udrželi pouze ve střední Itálii – v krajích Emilia Romagna a Toskánsko.

Demokracie, která připravuje půdu despociím


Na níže uvedeném grafu je pěkně znázorněn chaos charakteristický pro současný rozpad demokratických politických systémů, který se stává živnou půdou pro nástup korporátní fašistické diktatury. Z grafu lze vyčíst i jednotlivé programové priority politických stran.





Levá strana deklaruje levicové hodnoty s tím, že se jejich pojetí ovšem značně liší u tzv. liberální levice a u nesystémového Hnutí 5 hvězd. Potere al popolo (Moc lidu), Liberi e uguali (Svobodní a rovní) a PD sledují neomarxistickou pseudoagendu lidských práv, které jsou přiznávány menšinám a imigrantům, podporují LGBT agendu, přitom ochrana zájmů většiny Italů stojí stranou. Když už nemá co říct Komunistický manifest a dělníci se ne a ne spojit, je potřeba jiné ideologie. Dnes nuceného multikulturalismu nebo falešné agendy lidských práv, platné ovšem jak pro koho a rozhodně ne pro místní kriminalitou a nezaměstnaností sužované italské obyvatelstvo. Zajímavé je, že dokonce čtyři subjekty prosazují ve svém programu bezpodmínečný základní příjem. V levém dolním kvadrantu žlutě Grundeinkommen. Zřejmě oněch slibovaných 780 eur měsíčně sehrálo v jižní části Itálie u nezaměstnané mládeže a chudší části starší populace svou roli.

Socioekonomicky je Itálie rozdělena na dvě části


Nic nového pod sluncem. Relativně bohatý sever a ještě víc prohlubující se chudobou postižený jih. Ovšem z hlediska makroekonomického se italským naštvaným voličům není co divit: Itálie zažila v posledním desetiletí nejdelší recesi své poválečné historie. Celkový HDP je ale přes mírný růst mohutně dotovaný injekcemi z Evropské centrální banky v podobě nákupu italských vládních dluhopisů pořád ještě 6 % pod úrovní před finanční krizí. V těchto posledních deseti letech se průmyslová výroba propadla o 25 % pod stav roku 2008. Na jihu byl tento propad ještě drastičtější. Ovšem daleko větší vypovídací schopnost má ukazatel reálné výše HDP na jednoho obyvatele, který zůstal na úrovni roku 1999. Sociální důsledky jsou enormní, a přestože Evropskou unií upravená metodika sledování nezaměstnanosti ukazuje celkovou nezaměstnanost na úrovni 11 %, dramatická a výbušná je nezaměstnanost mladých – 30 % na severu a 60 % na jihu. Přitom je Itálie stále ještě silným hráčem EU: je druhým největším průmyslovým státem EU a zaujímá jako exportér 8. místo na světě.

Splnil Mario Draghi stejnou úlohu jako guvernér Anglické centrální banky Montagu Norman před II. světovou válkou? Viz náš článek Smrt na splátky. Jak guvernér Norman vedl Evropu na cestu zániku v letech 1924-1933. Itálie není Řecko. V jejím případě by Trojka složená z MMF, ECB a Evropské komise nemohla uspět. To, co téměř zničilo Řecko, nešlo naordinovat Itálii, poněvadž by to byl konec eura a tím i celého evropského projektu.

Jedno je jisté: Dluhy nemohou růst do nekonečna rychleji než hospodářství. Aby se jich politika zbavila, sází na inflaci. Když ta nepřijde v důsledku globalistické politiky otrocké práce, a to ať už v nových evropských východních koloniích, Africe, či Asii a současně v důsledku nadvýroby poháněné konzumem nepotřebných krámů na dluh, nastoupí vyvlastňování. Máme co do činění s typem ekonomiky, která se doslova urvala ze řetězu a se kterou nemá lidstvo žádnou zkušenost. To, co provádí Evropská centrální banka, lze nazvat kriminální činností. ECB je nejdůležitější, nikým nekontrolovanou a nedemokratickou institucí, která disponuje skutečnou a neomezenou mocí nad státy Evropské unie.

Itálie dnes vykazuje státní dluh ve výši 2 256,1 mld. eur, s nárůstem o 36,6 mld. proti roku 2016. To je oficiální údaj bez nákupů italských státních dluhopisů. Pokud by se započítala tato bratrská pomoc Maria Draghiho své zemi, činil by státní dluh místo vykazovaných 134 % nejméně 157 % a mířil by v roce 2020 na 177 %, stejně jako dluh Řecka! Italové by položili euro. Jenomže i my, ač nejsme členy eurozóny, jsme se stali obětí her finančníků, viz znehodnocování koruny ČNB, jehož cílem bylo udržení kurzu eura. Co s těmi dluhopisy z předlužené euroźony pak ČNB udělá, až o ně nikdo nebude stát, ví Bůh. Svatý Mario Draghi! No jistě, i Němci se cítí podvedeni, normálně se tomu totiž říká defraudace. Pro Itálii je však nákup státních dluhů Evropskou centrální bankou dávkou kyslíku, která udržuje pacienta při životě. Bez ní by Itálie byla již dávno v konkurzu a euro historií. Ovšem Němci, ti ať zaplatí všechno - stačí se podívat na tyto dva obrázky: Němci aktuálně dosáhli rekordní výše pohledávek u ECB v zúčtovacím systému Target 2 ve výši 900 miliard euro!



Naopak země jižní eurozóny mají vůči systému pouze závazky, které nikdy nevyrovnávají: Zejména Itálie dluží vůči systému Target 2, který odporuje všem zákonům zdravého účetnictví, 50 procent, tedy 433 miliard.



Na další salda se lze podívat ZDE. Němci jsou šampióny v ekonomice EU, však také mají koho ždímat. Jednak své vlastní německé pracovníky, jejichž reálné jednotkové mzdy nerostou adekvátně k růstu produktivity práce, jednak otrockou pracovní sílu z bývalého východního bloku. Ale hlavní pobídkou, která roztáčí toto neoliberální šílenství ženoucí jeden národ proti druhému, je uvolněná monetární bankovní politika a nízké úrokové sazby.

Finančníci jsou opět předvojem inkubace jakéhosi nového druhu nacismu, který vzniká na základě zákona o negaci negace. Čím více, a to dennodenně, připomínají mainstreamová média vinu Němců za II. světovou válku a provádějí vymývání mozků, aby byli Němci a Rakušané poslušnými vykonavateli plánů elit, tím více živí podhoubí nové nenávisti v Evropě. U Italů, Řeků i Španělů je to očividné. Nemají německé turisty rádi, byť se jejich turistický průmysl bez nich neobejde. Mario Draghi pomohl dočasně Itálii, udržel euro „za každou cenu“, ale tu cenu poznáme v blízké budoucnosti. Itálie je na tom mizerně, ale má alespoň slunce. Němci mají zdánlivě silnou ekonomiku, ta však neslouží německému lidu. A tak jim zbývají už jenom antidepresiva.

9 komentářů :

  1. Další stát co půjde do kytek. A němce nemám rád též.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hledej, koho máš rád a o tom piš. Díky.

      Vymazat
  2. 21:58
    Tento výkřik je co ? Pokud nemáš názor, tak neotravuj blbými nic neříkajícími výblitky.

    OdpovědětVymazat
  3. Jenže když mluvíte s mladšími Italy, tak vám řeknou, že za to vlastně můžeme my, z východního bloku, protože nás musí živit a podporovat...
    Tak mají vymyté mozky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stejně mluvili za socíku Rusové. Byli na tom bídně, protože nás "museli podporovat a dotovat".

      Vymazat
    2. Pro 3:40 to určitě.

      Vymazat
    3. 23:22
      Je mi naprosto jedno, co si myslí můadí Italové. Hlavně pryč z toho EU chléva. Jsem pro zachování hospodářských vztahů bez politického ovlivňování.

      Vymazat
  4. 3:40 Když tam otec byl tak o tom nemluvili. Byli a jsou to chlíváci! Naši platili v najtbaru v Leningradu sovětskýma rublama a šmejd čišnickej je tam nechtěl pustit! Nás, spojence :my s Rudou armádou přes krvavé řeky! a fašistickým Finům co na ně jebali vocel tam klíďo pustil, páč měli finský mařeny! A tak brixi - taková huba plechová, tátuův kolega, si ho přitáh za kravatu a povidá mu - čeksy: "Takt tobě smrděj rubliky, jo? Hele, zavolej mi direktora!". No a tos měl vidět, hned oběma dones stakana pravý finský a - prej na účet podniku a ať to vyzunknou a jdou, že by měl problémy:))))

    OdpovědětVymazat
  5. Stanislav Ševeček16. března 2018 10:43

    "Socialisté se dali cestou prosazování zájmů neoliberálních elit. Tímto následují rakouské i německé socialisty a směřují podobně jako Zelení do propadliště dějin. "
    není divu - neoliberální elity jsou jediné "elity", které mají přístup k penězům Lidstva.

    OdpovědětVymazat