Reklama

.

.

pondělí 19. března 2018

Sbohem náš krásný plameni…

Karel Sýs
19. 3. 2018
Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo jeho dílo ani zdaleka uzavřeno. Přívlastek „celoživotní“ spíše znamenal, že tento spisovatel zůstával po celý život věrný heslu „Pravda vítězí“, ač si byl vědom s jedním českým básníkem, že „Pravda někdy vítězí“. A opravdu – i Mahlerova pravda vítězila jen někdy, vždyť je nám dáno žít v Čechách, kde je sice pravda vyšita na prezidentské vlajce, ale záleží na větrech, na kterou stranu se stočí. Ostatně prezidentská vlajka už dávno není, co bývala, lze ji rozstříhat a nahradit trenýrkami od hoven.


Kdo vystoupal po strmých schodech vilky v Říčanově ulici č. 5, uvědomil si teprve, jakou námahu dá nemocnému člověku každodenní výstup a sestup. A to nepočítám schodiště od tramvaje, dlouhé bezmála jako slavné oděské schodiště z Ejzenštejnova Křižníku Potěmkin!

Zdálo by se tedy, že byl spisovatel ve svém domě jakoby opevněn, ale pravý opak byl pravdou. Když došlo k jakémukoli bezpráví, Zdeněk Mahler sestoupil ať fyzicky nebo duchovně do samého středu bojiště, aby se zastal pravdy. Té mrchy, které se snaží zmocnit i notoričtí lháři.

Já jsem Zdeňka Mahlera poznal v roce 1984 díky své recenzi jeho knihy Sbohem, můj krásný plameni otištěné v Tvorbě, knihy, v níž se vyznal z horoucí lásky k Mozartovi. To ovšem bylo ještě za hlubokého socialismu. Pak už jsem jen mohl obdivovat jeho podstatný příspěvek k celosvětové slávě Formanova filmu Amadeus. To bylo už na sklonku „starého režimu“.

Zdeněk Mahler si uvědomoval všechny slabiny, jimiž se režim vyznačoval. Nicméně rozhodně nepatřil k těm přeběhlíkům, kteří s vaničkou vylijí i své mladistvé sny. Proto se také jeho životaběh na mnoha místech proťal s úsilím, které ztělesňuje například i Unie českých spisovatelů.

Nebudu vyjmenovávat jeho knihy, to jistě udělají literární statistikové.

Jen poukážu na pár fotografií, které teď držím v ruce. Jednu z Chodovské tvrze, kde v roce 2006 křtil knihu Josefa Haubelta Wolfgang Amadeus Mozart v jasu svobodného zednářství.

Na fotografii z ulice Politických vězňů č. 9, kde na „horké“ půdě přebírá výroční cenu Unie. A na snímek z jeho bytu, kde převzal diplom z rukou Jiřího Stana a Marie Zábranské. Na diplomu stojí: „Za mimořádné zásluhy ve statečném zápase o českou národní kulturu byl 31. října 2015 zvolen čestným předsedou Výboru národní kultury.“

Rytíř ideálů, z nichž se zrodil československý stát a s jejichž nedodržováním stát mravně i lidsky neuvěřitelným tempem upadá, to neměl lehké. Příliš mnozí, kteří si ho měli vážit, nepochopili, že demokracie platí pro všechny. I pro ty, co věří v cesty, jež jsou dnes v dějepisu začerněny, aby je překřičely nenávistné lži o vítězství pravdy a lásky.

Nerad mluvím pateticky, ale nelze jinak. Tedy – čest jeho památce!


KAREL SÝS

3 komentáře :

  1. Je škoda takového člověka každá ruka dobrá proti pravdoláskařům.

    OdpovědětVymazat
  2. Pokud bych si uměl představit v současnosti člověka ztotožňujícího pojem elita národa,tak jedině Zdeňka Máhlera.

    OdpovědětVymazat
  3. Zemřel náš král vzdělanosti, myšlenek a slova.
    Čest jeho památce ...

    Vova

    Ps. Omlouvám se za vsuvku, shlédl jsem jej v pořadu pana Šípa, kde byl čestným hostem ve Všechnopárty, psal se rok 2005. Již tehdy překvapil diváky i moderátora slovy o mladých studujících lidech, která nečekal, zněla asi takto: "...u naší mladé generace na školách, začíná doba, já tomu říkám debilizace ..."?, jak trefné a upřimné.
    K. Šíp se jen nenadšeně ušklíbl.
    Nashledanou

    OdpovědětVymazat