Faul proti Janu Nerudovi

Stanislava Kučerová
2. 5. 2018
Divná je doba transformace, evropeizace a globalizace. Nejdivnější je, že se smráká nad demokracií. Šíří se mnohočetná krize ekonomická, ekologická a etická. Globalizovaný svět se představuje jen jako ekonomicko-spotřebitelská struktura k dobývání maximalizovaného zisku.

Povznášející idea o jednotě lidského rodu je konfrontována se zdrcující realitou válek, hladomorů, devastací přírody i kultury, kvantem nerozumu, nevědomosti, hrubosti, brutality a krutosti. Tradiční způsoby vládnutí jsou zřejmě anachronické, vlády a vládní instituce se marně potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Mezi lidmi i mezi národy bují bezpráví, zákony džungle, právo silnějšího. Frustrace vyvolává agresi. Houfují se militantní síly, které by chtěly udělat všemu krátký konec, pevnou rukou, naráz. Vzrůstá všeobecná nedůvěra, nevraživost, hledají se podezřelí, viníci, nepřátelé – a to jsou ovšem ti, kteří jsou „jiní“, kteří se liší, kteří nejsou „jako my“. Ožívají fašistická hesla, srazy, zpěvy,emblémy. „Společnost hnědne“, se říká v zemi, která má své zkušenosti s hitlerovským Německem.

K této situaci se před časem v televizním projevu vyjádřil Václav Bělohradský. Mluvil o „tekutém hněvu“ a poznamenal, že zárodky fašismu (včetně antisemitismu) jsou v nás, že se neprávem idealizujeme jako demokrati, a že vlastně už Jan Neruda napsal r. 1869 antisemitský traktát „Pro strach židovský“. A odtud je prý už jen krok k hilsneriádě. Ctíme Nerudu. Ze srdce nám mluví F.X.Šalda svou „Alejí snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy“. A teď taková kaňka! O čem je ten Nerudův traktát?  Jakou roli tam Židé hrají?

Pohnuté jsou dějiny Židovského národa od dob postupující římské nadvlády. Touha po svobodě vedla porobené Židy k povstání, ovšem marnému. A když je opakovali (r.132), Římané je nemilosrdně  potrestali a rozdrtili. Nečetný zbytek rozprášeného nárůdku opustil Palestinu a rozptýlil se do celého tehdejšího známého světa (diaspora). U nás je první zmínka o Židech z 10. století. Jejich postavení, postavení přistěhovalců-nekřesťanů v zemích křesťanské víry, kolísalo. Středověká církev je, odpůrce a ukřižovatele Ježíše Krista pronásledovala nařízenou segregací (život jen v ghettu), povinným výstražným označením oděvu a povolením vydělávat si na živobytí pouze obchodem.

Jako obchodníci, vlastníci peněz, plátci daní a poskytovatelé půjček se časem stali chráněnci královské komory, později šlechtických vrchností, které využívaly nahospodařených prostředků podnikavých židovských rodin ve svých sporech s městy.  Občas se Židé stávali obětmi násilí, drancování, pogromů. Byli cizinci, byli jinověrci, očividně bohatli (ne všichni ovšem). Obrat k jejich emancipaci začal za Josefa II. (1781), pokračoval r. 1848, úplné rovnoprávnosti „za Rakouska“ dosáhli r. 1867.

T.G.Masaryk ve své obsáhlé monografii „Karel Havlíček“ věnuje jednu z podkapitol obecnější kapitoly národnostní a jazykové také Havlíčkovým názorům na „židovskou otázku“. Havlíček konstatuje, že se Židé hlásili k německé národnosti (za Josefa II. dostali 

německá jména), k vládě proti nám (podporovali Habsburky) a byli nepoměrnou většinou „pionýry“ kapitalistického podnikání. Naši pracující byli často bezohledně využíváni ve fabrikách, náležejících většinou cizincům nebo Židům. Je to zvláštní národ, konstatuje Havlíček, ale mohou se připojit k Němcům, jejichž jazyk již de facto přijali. Havlíček opakuje výtky, které Židy všeobecně postihují, varuje však před neoprávněnou generalizací.

Připouští, že hojně je mezi Židy rozšířené všelijaké čachrování, kšeftaření, lichvaření, hrabání peněz způsobem dovoleným i nedovoleným a ožebračování důvěřivých lidí jiné víry. Soudí však, že si Židé vypěstovali podobné způsoby na ochranu proti bezpráví, které je po staletí pronásledovalo. Že k těm způsobům byli donuceni.  Dostane-li se jim v nové době rovnoprávnosti, časem se jich zbaví. I my můžeme k podobné  reformě přispět, soudí Havlíček, nedejme se od nich v jejich obchodech šidit, buďme opatrní, nedělejme lehkomyslně dluhy. Oni však také mohou přispět k uznání u svých spoluobčanů, konstatuje, mohou projevit naší zemi více příchylnosti, nechovat se tu jako pouzí cizinci.   

Jestliže Havlíčka vedly demokratické ideály revolučního roku 1848, Neruda píše svůj traktát po nezdaru všech slibných politických nadějí let šedesátých. Vídeň spolu s Maďary rozhodla o nás bez nás – a proti nám. Byl uzákoněn dualismus. Nová ústava si získala jak německou většinu, tak neskrývané sympatie židovského obyvatelstva, které konečně dosáhlo plné rovnoprávnosti (1867). Neruda je společensko-historickou situací zklamán a kritizuje Židy, že situaci slaví a jsou tak proti našim snahám národním a politickým, že slouží mamonu a využívají cizí práce pro svůj prospěch, že jsou to finanční spiklenci a nepřátelé lidu.

Je to hořká kritika politická a sociální, nemluví se tu však o jejich rase, tím méně o rituální protikřesťanské pověře, o kterou běželo později v procesu s Hilsnerem  pro  vraždu  v Polné (1899). Každý nesouhlas s lidmi židovské národnosti není přece antisemitismus! Ostatně Neruda v několika fejetonech  z pražské židovské čtvrti podal svědectví o tamější bídě a dožadoval se pro Židy sociální spravedlnosti. Cítil s nimi, jak by žádný antisemita necítil. 

První republika dala Židům nové možnosti. Mnozí se stali Čechy (nebo Němci) izraelského vyznání. O jejich židovství se většinou nemluvilo, ba často ani nevědělo. Změna nastala až vlivem hitlerovského Německa, učení o rasách a šíření programu konečného řešení „židovské otázky“. K nám tato vlna šplíchla r. 1938 jako součást ideologie tzv. „druhé“ republiky. Tehdy již existoval antisemitismus jako pojem i jako hnutí. Koncentrační tábory a holocaust byly již blízko, ne za dveřmi, ale na prahu. A přihlásili se k němu i  zbloudilí   básníci, J.Durych, J.Deml, F.Zahradníček. A přece váhám uvádět je v přímé  genealogii   

současného„hnědnutí“. Tragické dějství nebylo ještě dokonáno, drastická zkušenost nebyla ještě úplná. Když s protižidovským hnutím souhlasili, byli ovšem na scestí. Židy tehdy neviděli jako třeba dočasné politické protivníky v určité situaci, ale jako rasu, která má  typické  a  nezměnitelné, trvalé  záporné  znaky.  A to je skutečně antisemitismus. Na rozdíl ovšem od Jana Nerudy, který měl kdysi proti Židům výhrady politické, bez ohledu na rasu. 

Uvádět  ho mezi předchůdci  antisemitismu, to je opravdu hrubý ahistorický faul, nespravedlnost a nesmyslná dezinterpretace. .