Reklama

.

.

středa 2. května 2018

Film Zer - recenze a úvaha

Anna Ak
2. 5. 2018
Z celého repertoáru Kazima Oze, jenž točí filmy od roku 1999, je tento film určitým způsobem výjimečný. Většina jeho starších filmu vypráví příběh Kurdů nejen jako typický příklad potlačeného národa, ale poukazuje i na hodně zvláštností a specifik, jež jsou přítomné jak ve vztazich Kurdů a Turků, tak v kulturním a společenském životě těchto dvou národů. Filmy obsahují hodně odkazů na historické události, kterých si všimne jen ten, koho toto téma hluboce zajimá.
Film se bude promítat 7. 5. 2018 od  18.30 v kině Lucerna v Praze


Od těchto specifik se ale režisér začal vzdalovat již v He bu tune bu (Bylo nebylo), v dokumentárním filmu, popisujícím na příkladě kurdských rodin jev, který se děje celosvětově - odcizení člověk a od výsledků jeho práce a vykořisťování, o kterém ale spousta lidí neví, a který se všude děje víceméně podobným způsobem. I když ve filmu, se samozřejmě zase setkáme se zvláštnostmi kurdského charakteru, ale v tom připadě je to už pro neblízkovýchodní publikum snazší k porozumění a pozorování.

Zer, podle mého názoru, je ze všech filmu Kazima Öze zaměřen na nejširší publikum. Film se dokonce trochu přizpůsobuje postoji diváka tím, že děj začne ne v Kurdistánu, ale v New Yorku, a navíc hlavní hrdina na začátku ani neví, kdo to Kurdové jsou. Samotné kurdské téma jako takové se tady ale stává součastí jevu, vyskytujicího se globálně ještě od dob starověku.

Jak začínal svou báseň Cemal Sureya, aluze na kterého se take objeví ve filmu.- ”Prehistoričtí psi štěkali...”

Mluvím o jevu, jímž je zneužití těmi, kdo stojí u moci, zneužití síly jejich fantazie proto, aby s její pomoci vnutili ostatním myšlenku, že realita není taková jaká je. Že city nás klamou. A to se dělá jak se současnou realitou, tak i s minulou. Dějiny byly přepisovány občas násilným způsobem, lidé byli nuceni k tomu, aby uvěřili nové pravdě, nebo alespoň ji přijali, a nakonec tu máme generaci lidí, kteří nevědí, jak se vůbec dostali tam, kde jsou. Což je dost nebezpečné, protože realita stale zůstává taková, jaká je.

A člověk se často o tom ani nedozví, dokud se z ticha vod, do kterých byla potopena minulost, jež byla dlouhodobě viděna jako nepřijatelná, neozve nějaká písnička.

Pravě tak se hlavní hrdina filmu, Jan, dozví, že je Kurd, ačkoliv před svou cestou do Dersimu nemá představu o tom, co to slovo znamená. Znal ho jen ve spojitosti s Dersimským masakrem, který se zdál v předsmrtném snu jeho babičce, která pravě tehdy poprvé zazpívá svým rodným jazykem - a umře. Utrpění a smrt ve všech kulturách vypadají stejně.

Dersimský masakr se odehrál v roce 1938 a šlo o masovou vraždu převažně Kurdů Zaza z Dersimu, poté co ti formou dopisu vyjádřili nesouhlas s politikou přesídlení Kurdů na západ, cílem kterého byla asimilace. Autoři dopisu byli zavražděni, region se dostal pod kontrolu vojáků. Co se stalo poté, je trošku tajemstvím zahaleným mrakem, ale co z toho určitě víme je to, že situace se zásahem vojáků zhoršila, a určitá osobnost (Seyid Riza?) na protest spálila most a přeřízla telegrafní dráty, a poté vojáci rozhodli, že potrestají všechny obyvatele, kromě těch, kdo se jim podřídí, ale nakonec se zbavili i jich. Zatímco muži bojovali, ženy s dětmi se schovávaly v jeskyních, kde umíraly na otravu jedovatym plynem, který pro tento účel doporučil Turkům osobně Churchill. Někteří byli shozeni ze skal. Turečtí vojáci adoptovali malá děvčata, která odváželi na západ, kde byly vychovávány v turecké kultuře. Jednou z nich byla babička Jana, hlavního hrdiny.

Minimálně až do 90. let bylo o masakru zakázano mluvit. Lidé byli za porušovaní tohoto zákona vězněni.

Během cesty za svou minulosti, za nedozpívanou písničkou, ve které se ozval její hlas, se hrdina setkává s různými lidmi, kteří na první pohled mohou působit jako blázni, ale pak uvidí, že tito blázni v sobě nesou velkou moudrost, uchovávanou přes staletí. Hlavní hrdina se po příchodu do Dersimu také stává bláznem v očích místních obyvatel, a to možná proto, že díky písničce, kterou hledá, byl už take nakažen pohledem na dějiny, pohledem, který existuje skoro jenom v těchto místech, v Dersimu, a který turecká vláda bere jako neexistujicí.

Film je v současnosti velmi aktuální, protože dnes, kdy se zbraně staly tak destruktivními, že dokonce i politici se občas bojí je používat, nejdůležitější zbraní se stalo slovo. Vede se válka slov, válka alternativnich realit, mezi kterými jsou I různé informace v médiich, jejichž zdroje jsou často v rozporu.

K jakým důsledkům vede taková misinterpretace reality, a nakolik těžší je stavět než bořit, poukazuje závěr filmu, kde i sám Jan, hlavní hrdina, se ocitne pod vodou spolu s celou písní, (která tedy opravdu existovala a nedochovala se celá, a kterou pro tu scénu dopsal sam režisér) a s historií svého národa a své země. Všechno se už - alespoň během svého života - asi nedozví.

Teď doufám, že mi bude povoleno udělát malé lyrické odstoupení. Pochybuji, že by režisér četl starověké židovské texty, ale u mě závěr filmu, který byl autorem vysvětlen přesně tak, že dějiny Mezopotámie jsou už ukryté pod vodami a tedy do velké míry zapomenuté a nedosažitelné, vyvolává jinou asociaci. V starověkem Orientu se jak hvězdné nebe tak i podsvětí nachazely pod vodami, a ty vody byly od sebe oddělené tím mistem, kde žijeme my. Ve Starém zákoně se často setkáme s Refaim, kteří mimo jiné existují i pod vodami. V biblické hebrejštině je nejrozšířenější vyznam tohoto slova „slabý, podobný stínu“ a nejčastěji označuje slabého ducha, žijícího v Šeolu, tedy v podsvětí. Vidíme, jak v úryvku z knihy Joba Refaim se skrývají nejen pod vodami, ale i pod jejich obyvateli, tedy uplně na dně, kde je nelze vidět.

Protože Židé, závidějící Kananejcům poslední obyvatelné bohaté a plodné území, se snažeii popírat náboženství těchto lidí, sice krvežíznivé, ale založené ve velké své části na uctívaní sil přírody, a to vnucováním toho, že má být uctívano jen jedno božstvo, které všechny bohy řídí a stvořilo je, a tedy bylo jim nadřazeno, což zní logicky, ale to božstvo za pravdu uznávalo cokoliv, co se ve světě vyskytuje, kromě některých tradicí typických jenom pro Kananejce, kteří byli viděni jako zlo, a nejvíc tomu bohu vadilo, že Kananejci žijí právě v té zemi. Někteří Kananejci v tohoto boha neuvěřili a bojovali, ale na city některých vládců on zahrál tak, že oni si pomysleli, aby nebyli špatní lidé, že se mají se své identity vzdát a jednoho boha přimout spolu s novými pány. To není až tak odlišné od toho, co se dnes děje v zemi původu Jana a Kazima Oze.

Proč o tom mluvím v souvislosti s Rapau? Protože teď málokdo zná význam tohoto slova - a to, že to byli právě veleknězi Kananejců, o čemž my víme z Ugaritských textů, a v podsvětí měli docela vážené postavení. Po smrti byli uctíváni jako ušlechtilější z duchů předků, kteří na oslavách navštěvovali své potomky a mluvili s nimi. A v Ugaritstské době nikomu ani na mysl by nepřišlo nazývat je slabými, podobnými stínům. Nazývali je alespoň Králi století, a mluvilo se hodně i o jejich sílě a mohutnosti.

Ale pro nás jsou to teď prostě buď stíny, nebo vůbec neexistujicí národ, protože dějiny píšou vítězové.

Podle mne tento příklad je dobrým důkazem toho, jak je tato tendence stará. A jak snadno se ze staletých králů náboženství národa mohou stát bezmocní duchové, podobní stínům. I ta metafora s vodou se tady objevuje.

A jak dlouhou historii má strategie používání myšlenky, která nemá mnoho společného s realitou, a s její pomocí ovlivňovat city lidí a jejich chápání dobra a zla, a tím způsobem je získat pod svou kontrolu. Ve filmu uvidíme také, jak si rodiče hlavního hrdiny mysleli, že být Kurdem je špatné, prostě proto že turecká ideologie, které Kurdové vadí, protože že žijí na těch teritoriích, které oni a určité jiné státy dlouhou dobu chtěli a chtějí mít jenom pro sebe, jim vnutila ten pohled.

Kdo ví, možná mýtus o potopě měl pro tento národ stejný význam… Starý svět, staré dobro a zlo už jsou pod vodou, tedy prohlášeny za něco,co nikdy nebylo správné, přeškrtnuto… A nový bůh, nová morálka toho, kdo je u vlády, začíná nový příběh.

Podobně jako mezolitická společnost, která za dobrou a svatou věc považovala pochopení přírody, byla nahrazená urbanistickou dobou bohů, stvořených člověkem, a vypadající jako člověk, vladař, jehož morálka není vždy spojená s realitou. Příroda je jediné, o čem všechno nevíme a co na nás působí dennodenně,ale nejhorší je to , že myšlenky vladařů se často dostávají daleko od přírody a od reality také.

Tato tendence pokračuje i dodnes. Kurdové v Turecku jsou jen jedním jejím příkladem.

V politických cílech se realita stále deformuje. Ti co mají moc a peníze stále prodávají lidem každý svou fantazii pod rouškou reality v politické bitvě. A podle kterého z nich budou v budoucnosti studovat dějiny naši potomci? Kolik pravdy v něm bude? Co čeká v tom plánu Česko, jehož zprávodajství patří převážně Němcům?

Proto je téma tohoto filmu aktuální I pro nás.

Je důležité zdůraznit kvalitu režisérské práce v tomto filmu. Dobrá volba prostředí, na které je příjemné se dívat, nebude těžké ocenit celý film ani pro unaveného diváka, a nebude ani v tom případě těžké zachytit smysl filmu, v němž vizualní stránka je moc působivá a důležitá. Režisér na diváka často mluví v podobenstvích, smysl kterých je schopen sám vysvětlit, ale každý má možnost najít v tom něco svého.

Přestože ve filmu jde o masakr, atmosféru kterého se autorovi podařilo přesvědčivě zachytit, je v něm přítomný i dobrý humor. Postavy, které zažily masakr, se snaží smát se absurditě skutečnosti kolem nich, a více méně, jak říká sam režisér, humor a umění jsou pro lidé z Dersimu jako lék proti té stopě, kterou na nich zanechal masakr.

Sam režisér pochází z Dersimu, tedy místa, ve kterém se odehrává děj filmu. Nejen kvůli masakru je děj filmu pro něj do určité míry autobiografický. Je autobiografický i proto, že on byl tím, kdo jednou uslyšel tu písen o divce Zer, a zaujalo ho, jaký příběh ležel v jejím základu. A později, během natáčení filmu Dur (Daleko), jenž byl o Kurdech, vysídlených se svých rodných krajů na západ Turecka, uslyšel jednoho herce zpívat jinou verzi té písně, a jak už bylo řečeno, přidal na konec filmu svoji vlastní verzi, kterou sam dopsal. Jak praví, celá píseň se nedochovala.

V samotném Turecku byl Zer jako jediný film na začatku podporován vladnoucí stranou AKP, která tim chtěla  pošpinit reputaci svým soupěřům ze strany, záložené Ataturkem, který masakr provedl, a získat i hlasy národních menšin, ale po dokončení byl film cenzurovan a potlačován.

Česko je jedinou z bývalých zemí východního bloku, kde se uskutečnilo promítaní Zeru.

Zer - Hraný film, 2017
Režiser a autor scenáře: Kazım Öz
Coproduction: Köz Film & Newa Film
Funding: Turecké ministerstvo kultury a turismu, Něměcko-Turecké Co-Production Development Fonds

Festivaly:
36th Istanbulský mezinárodní kinofestival
28th Mezinárodní kinofestival v Ankaře
70th Mezinárodní kinofestival v Edinburghu– Mezinárodní Premiera
23th Mezinárodní kinofestival Nancy– Competition(Soutěž?}
5th Mezinárodní kinofestival v Dohuku- Opening Film ( otevírací film?)
Silk Screen Film Festival, USA
66th Mezinárodní kinofestival v Mannheim-Heidelberg- nominován na “Audience Award” a “Grand Newcomer Award”.

Ocenění:
Grand Prix du Publique – Nancy International Film Festival
FIBRESCI- The International Film Critics Prize – Internationales Filmfestival Mannheim-Heidelberg
audience Award- International Film Festival Mannheim-Heidelberg
Best Film- 16. Dhaka International Film Festival
Best 3rd Film- 44. Int. Filmwochenende Würzburg

Pozn. red.: Autorka je studentka gymnázia původem z Kazachstánu, mluví česky, rusky, anglicky, hebrejsky a španělsky.

Žádné komentáře :

Okomentovat