25. 5. 2018
Koncem sedmdesátých let jsem napsal dopis armádnímu generálovi Karlu Klapálkovi, hrdinovi od Zborova, Tobrúku a od Dukly, abych ho mohl navštívit. Brzy jsem od něj obdržel korespondeční lístek a hned při prvním setkání mi k mému údivu ještě z okna svého bytu řekl:
„Můžeme se pane redaktore dát do práce! Nechal jsem si vás prověřit, nemám námitek, abychom se spolu scházeli.“
Pak ještě dodal pár hřejivých slov. Vždy v sobotu jsme dávno předtím kupovali v kiosku Rudé právo. A teď jsme se o každé sobotě domluvili o promlouvání.
Začalo
velké a upřímné, okouzlující přátelství s panem generálem a s jeho
paní Olgou a celou jeho a naší rodinou.
Přidali se k nám i Klapálkovy dcery – Olga a Eva. Bydleli jsme kousek od
sebe a nebylo žádným problémem si i v případě potřeby pomoci. Což se
odehrálo. Později jsme na paneláku odhalili Klapálkovou bustu, díla ak.soch.
Miroslava Pangráce.
Generál byl
přímý, otevřený, pravdivý člověk.
„Co to prosím vás obědváte?“ , optal jsem se generála, když něco
podivného vybíral lžicí z čínské misky.
„Ovesné vločky se škvarkama, někdy si
k tomu přidám marmeládu, jindy s oříšky a čaj. Je to dávný zvyk z
Anglie. Dáte si jich trochu s námi?“
Pokýval jsem
hlavou, ale chuť na mne nepřeskočila.
„A chutná vám to?“, opatrně jsem se optal.
„Když to chutná koňům, proč by to
nemělo chutnat vojákovi?“ , opáčil generál.

„Milému a statečnému spolubojovníkovi
z československých legií na Rusi a
statečnému vojákovi republiky T.G.Masaryk.“
Vlevo
v místnosti stála na malém stolku Klapálkova sádrová busta, na níž paní Olga
Klapálková s oblibou odkládala svou „nóbl“ paruku.
„Dáte si se mnou skleničku džínu
s izraelským červeným domácím vínem?“ optal se Karel Klapálek dříve než začal vyprávět.
Začínali
jsme a nakonec i dokončili práci na rukopisu knihy, spolu se svým starším synem Pavlem.
Dali jsme ji
titul: „Muž, který velel mužům.“
Nejprve jsme
jednotlivé části publikovali ve slovenském týdeníku Život a později
v časopisu Svět v obrazech, kde jsem pracoval.
Hned na
počátku se autoritativně ozvali z ÚV KSČ – od tajemníka až po referenty
z oddělení masových sdělovacích prostředků, jak sami sebe pojmenovali.
Ptali se: „Kdo to schválil? Jak je možné psát o
buržoazním důstojníkovi Klapálkovi?“
Kdo za mnou
stojí, ptali se, romanticky jsem odpověděl: „Moskva!“

„Jsi nemožnej partyzán, jmenovče, nemohl jsi se ozvat už dávno? V louži tě
nenechám, naopak!“
Snítil zvedl
sluchátko bílého telefonu a zavolal nejvyššímu, tedy přímo Husákovi. Husák byl
v padesátých letech v Leopoldově údajně v jednom pěveckém
muklovském sboru s Karlem Klapálkem, jehož dirigentem byl vojenský
kapelník a vězeň Karel Boček, jeden z hrdinů Fučíkovy Reportáže psané na
oprátce a bratr náčelníka generálního štábu ČSLA generála – vězně Bohumila
Bočka.
To Snítil už
dávno věděl, z doby, kdy
v blízkosti Gustáva Husáka pracoval, od něho samého. Všechno bylo
vyžehleno.

„Stáří je hrozná věc“, ulevoval si občas generál Karel
Klapálek. Téměř do konce života chodil
do sauny, a já s ním, když se zdravotní stav zhoršoval, dokázal i za doprovodu trávit společné hodiny na
procházkách, později jsem s ním obcházel pořád do kola výtahovou šachtu
v panelovém domě.
„Kde berete tu energii, pane
generále?“
Na chvíli se zamyslel a odpověděl:
„Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl! Kdo
závidí, stárne!“
Když naše práce
na knize „Muž, který velel mužům“ skončila, nastal den generálových
devadesátin.
Bylo to
26.května 1983.
Předtím se
každoročně konala velká karlínská narozeninová shromáždění za přítomnosti
jejich velitele - generálových spolubojovníků od Tobrúku a zpívala se jeho a
jejich oblíbená píseň Travičko zelená.

Za více než
rok armádní generál Karel Klapálek po druhé oční operaci zemřel na stáří.
V roce
1993 mne na mém novém, přechodném pracovišti v Mediatelu navštívil
redaktor Rudého práva, který nás kdysi školil na vysoké škole o hrdinech
komunistického odboje. Byl již redaktorem obrozeného Práva a věnoval se
obracenému gardu chodu historie. Prozřel. Chtěl na mně, abych mu poskytl nějaké
bližší informace a „drby“ o Klapálkově
podpisech pod propouštěcími rozkazy několika důstojníků z armády po únoru
1948. Chtěl dále vědět, jak to bylo s Klapálkovým krátkým členstvím
v KSČ. Předtím než nastoupil dráhu
vězně padesátých let jako armádní generál Karel Klapálek, v.v. – vězeň
s číslem 29376.
Věděl jsem
všechno, ale historického zvědavce jsem od sebe odehnal. Doma jsem schraňoval a schraňuji balíky Klapálkovy dokumentace a
jeho fotografie, všechno o jeho propuštění z armády v dubnu 1950, i o
jeho zatčení v listopadu 1952, o jeho věznění ve zpřísněném vězeňském
režimu do poloviny roku 1956. O jeho nesmírně vnímavém pochopení
k cikánským a maďarským spoluvězňům, které učil ve Valdicích psát a mluvit česky.
V deskách
desítky dopisů spolubojovníků od Tobrúku a od Dukly, vojáků z Podkarpatské
Rusi a z Vojenské akademie v Hranicích , mám i jeden z dopisů
šlechetné paní Olgy Klapálkové, původním povoláním učitelky, osudem válek jedné
z nejopravněnějších československých prvních dam - svému manželovi do vězení:
„Drahý Karle! Všichni, kdo Tě poznali, to vědí – že Tvé svědomí je čisté a proto klidné, to však stačí pro spravedlnost in abstraktum, nikoliv pro tu, jíž vládnou lidé. Tady musíš svůj štít čistý také v patřičnou dobu zvednout, zanávat jím a případně jím máznout někoho po hlavě (obrazně řečeno). Nedat se, bojovat za své poctivé jméno tak houževnatě, nebojácně a tvrdošíjně, jak za svou pouhou existenci bojuji já. Vydělávám někdy měsíčně pouhých 100 Kčs, někdy i méně. A přece umím zatnout zuby a usmívat se a necítit se poražena, jak by si třeba někdo přál.“
„Drahý Karle! Všichni, kdo Tě poznali, to vědí – že Tvé svědomí je čisté a proto klidné, to však stačí pro spravedlnost in abstraktum, nikoliv pro tu, jíž vládnou lidé. Tady musíš svůj štít čistý také v patřičnou dobu zvednout, zanávat jím a případně jím máznout někoho po hlavě (obrazně řečeno). Nedat se, bojovat za své poctivé jméno tak houževnatě, nebojácně a tvrdošíjně, jak za svou pouhou existenci bojuji já. Vydělávám někdy měsíčně pouhých 100 Kčs, někdy i méně. A přece umím zatnout zuby a usmívat se a necítit se poražena, jak by si třeba někdo přál.“
Po létech
jsme se ke jménu Karla Klapálka ještě jednou se synem vrátili -
tentokrát s titulem „
Zapomenutý generál Karel Klapálek“; k putování jsme vykročili,
abychom se více věnovali Klapálkově úloze v ruském zajetí, v České
družině a v československých legiích, ve vojenské službě na Podkarpatské
Rusi – i v nových československých
armádách. Samozřejmě, že i Klapálkovu
nesmírnému utrpení v padesátých letech.
Nová kniha o něm opět vyšla znovu
v nakladatelství Mladé fronty (2006)
– opět byla označena - již ne
bývalými strůjci, ale už zcela převlečenými mocipány - za kontraproduktivní,
tedy v obráceném gardu české vojenské historie.
Do jejího
obsahu jsme však mohli zařadit výňatek z nového dokumentu, z dopisu paní Ing. Olgy Táborské ze 4.srpna 2005,
dcery Olgy a Karla Klapálkových. Ani Olga již není mezi živými . Ještě však stačila být na prezentaci knihy „Zapomenutého generála Karla Klapálka“ ;
byla stejně břitká jako celá Klapálkova rodina.
„Na návštěvě ve Valdicích
(Kartouzích) jsme jednou jedinkrát byli: maminka, můj asi tříletý syn a já.
Maminka se uvedla svou slavnou větou:
„Tak,
Karlíčku, vděčná vlast se ti odměnila.“
Dohlížející šmok začal řvát, že nás
vyhodí. Byl tak rozčilený, že jsme mu i uvěřili. Tatínek vypadal příšerně, měl
vytrhané zuby (trhalo se bez umrtvení) a kolik vážil nedalo se odhadnout.
Oblečen byl v čemsi černém, dlouhém až na paty, a šněrovacích těžkých
botách, naboso. Já jsem nikdy neměla odvahu se ho zeptat, jestli nějaký pohůnek
na něj nevztáhl ruku, abych se snad dozvěděla, že ano. Na cele byl s
německým válečným zločincem (zubařem) pro zostření trestu. Dneska
už se to člověku zdá jako z jiného světa (také to jiný svět byl). Jisté
je, že byl ve skupině, která drala peří. Když nebyla splněna norma, nedostali
vězni plnou porci jídla. Tatínek samozřejmě nebyl schopen normu plnit, ale měl štěstí, že
byl ve skupině kněží, kteří při tichých
modlitbách s křížem uprostřed stolu, mu předepsanou dávku většinou
nadrali. Otec o pobytu ve věznici skoro nemluvil, vlastně jako každý, kdo něco
takového zažil, ať za války nebo v 50.letech.“
Kde jsou
dneska hrdinové od Tobrúku a kde jsou
jejich potomci a kde je jejich památka? Kde jsou dneska hrdinové od
Dukly a jejich potomci a kde je jejich památka? Většina Klapálkových spolubojovníků je už na
pravdě boží. Hroby padlých spolubojovníků zavál pouštní tobrúcký písek a horský
prach dukelských frontových cest.
Kdo zastaví občasná hanobení a ostouzení velitele, velkého
československého vojáka? Hrdiny od Zborova, Tobrúku a Dukly. Přece byl rok po svém přijetí do KSČ v roce 1948 - za necelý rok zatčen, persekuován, a bez
soudu skoro čtyři roky vězněn? Kdo se o
to zasloužil a dodneška se mstí? I někteří z těch, kdož byli za poslední
desetiletí dekorování – za živa i po smrti k pomstě přiložili polínky msty.
Prý organizoval jako velitel 1. armády odsun Němců z Československa,
vyhodil několik důstojníků z armády za neuposlechnutí rozkazu.
Šlo o generála,
který tak, jak si předsevzal, přijel do
osvobozené Prahy v čele československých zahraničních vojáků
z Východu i ze Západu 17.května 1945 na bílém koni.
Dodneška byl
znovu vyškrtnut z velké části dobové dějinné literatury.
Spory o
udělení Řádu TGM armádnímu generálovi Karlovi Klapálkovi in memoriam byly ukázkou neurovnaného prostředí v naší zemi.Pět dnů před
nedožitými 106.narozeninami 21.května
1999 zamítla poslanecká sněmovna
Parlamentu České republiky návrh, aby prezident republiky vyznamenal Karla
Klapálka Řádem Tomáše Garrigua Masaryka – in memoriam.
Spory o hrdinově vyznamenání trvají dodneška.
Nikdo ze strůjců se ani nezačervenal a dosud se nerdí nad historickou národní
ostudou. Medaile, vyznamenání, řády - se připínali na
hruď jiným vojákům, důstojníkům a
generálům, kteří Karlu Klapálkovi nesahali ani po kotníky. Za činy,
kterých by se „Klapoš“ nebo také u
Tobrúku přezdívaný „Čankajšek“ , který až do své smrti na rozdíl od jiných hájil pevným
stanoviskem: „Proti Hitlerovi jsme měli
bojovat“ – štítil; českého vyznamenání s Masarykovým jménem, se mu dosud nedostalo.
Na
Klapálkově hrobě na pražských Olšanech, nad Pravoslavnou hřbitovní kaplí,
dodneška neuvadají rostlé květiny.
Nedlouho
před uložením do rodinné hrobky před úmrtím mi Karel Klapálek diktoval
poselství:
„Prezident Tomáš Garrigue Masaryk mne
měl moc rád. Znali jsme se z legií. Věděl o mně z České družiny.
Z jeho rukou jsem převzal nejeden řád, tři válečné kříže a medaile nové republiky.Ale i osobní dar – jeho
fotografii s věnováním. Ani Masaryk to neměl v politice snadné. Když
jsem byl po třech a půl letech po druhé válce propuštěn z komunistického
vězení, přijal mne u velitele věznice ve Valdicích nějaký Květoslav Innemannz
ÚV KSČ. Řekl mi bez studu a bez hany, že to byl všechno veliky omyl. Dal mi na
cestu domů asi 50 000 korun. Šel jsem hned do prvního knihkupectví na
Václavském náměstí , poprosil o všechny knihy o zahrádkářství a dříve než jsem
přišel s kufrem domů, zavelel jsem si před pomníkem Mistra Jana Husa na
Staroměstském náměstí:
„Vojáku
Karle Klapálku, od tohoto okamžiku budete stejně dobrým zahrádkářem, jako jste
byl dobrým vojákem. A zavelel jsem si směr přímý – domů. Ke své rodině,
k manželce a k dcerám a vnoučatům – pochodem v chod.A po cestě
jsem si k tomu zanotoval oblíbenou
písničku Travička zelená.““
Foto autor a jeho archiv
Diky za clanek. General patril a stale patri mezi moje hrdiny bez ohledu, jestli se to nekomu libi a nebo ne!
OdpovědětSmazatČest jeho památce. Není generál jako "generál".
OdpovědětSmazatČest jeho památce a děkuji za článek.
OdpovědětSmazatPane Hrabica, děkuji!!!
OdpovědětSmazatMik
A co na to gen. Petr Pavel? ;-)
OdpovědětSmazatGenerálové jsou různí.
OdpovědětSmazatgen.Klapálek - zásadový a nikdy nezlomený československý voják a vlastenec
gen. Dzúr - křivák - nejdříve bojoval ve slovenské armádě proti Rusku, pak byl zajat, vstoupil do Svobodovy armády, tam se zašíval jako týlař, po válce "hrdina", znovu zradil v r.68 (vím o tom své z GŠ) a pak normalizátor
gen. Petr Pavel - od vojen.gymnazia po vyššího štábního důstojníka pod komunistickou přísahou, po plyšáku obrátil o 180stupňů a dotáhl to až na stupně nejvyšší.
Závěr - kdo zradil jednou, zrazuje už vždycky!
Dobrý den.
OdpovědětSmazatTaké děkuji za článek o"tobrucké kryse", či jak mu říkali v Africe "Čankajšek". Nikdy jsem pana generála neviděla, ale vím o něm již dlouho, a to zprostředkovaně od mého exmanžela, který pod ním sloužil na vojně. (roč. 1928) Když měli u nás v bytě paragáni schůzi, tak o gen. Klapálkovi vyprávěl, "jak jim dával zabrat", ale vždy byl první, např. při pochodových cvičeních.
Čest památce gen. Karla Klapálka.
Douška. Nerada bych se mýlila, ale při návrhu poslanců na vyznamenání k 28. říjnu a 100. výročí republiky jsem v TV zaslechla i jméno generála Klapálka. Bylo by na čase, ale opravdu to neberte jako "sichr".
Pěkný víkend.
Všichni hrdinové 2 sv budou zapomenuti v rámci sbližování s německem.
OdpovědětSmazatThank you for posting, he is a wonderful person always remembered
OdpovědětSmazatThanks for sharing, nice post! Post really provice useful information!
OdpovědětSmazatGiaonhan247 chuyên dịch vụ order hàng hàn quốc, vận chuyển ship hàng đức về Việt Nam, dịch vụ mua đồng hồ trên amazon vì sao nên mua đồng hồ trên amazon cũng như giải đáp có nên mua đồng hồ trên amazon, kinh nghiệm mua đồng hồ sale off trên amazon cũng như kinh nghiệm mua hàng trên amazon uy tín.
This is really awesome post what i was looking for. Thank you for sharing it with us.
OdpovědětSmazatIdesignpassion