Reklama

.

.

pátek 11. května 2018

Osmičkový rok: Politický vývoj na jaře 1968

Prezident L. Svoboda a šéf KSČ A. Dubček
Oldřich Tůma
11.5.2018  Literárky
Po lednovém zasedání ÚV KSČ Antonín Novotný zůstal prezidentem republiky, ale musel opustit nejdůležitější mocenskou pozici – ve funkci prvního tajemníka ÚV jej nahradil Alexander Dubček. Součástí řešení byla jakási nepsaná dohoda o příměří mezi soupeřícími tábory a také závazek, že veřejnost nebude o rozporech ve vedení strany informována. Polednové příměří se ukázalo být velmi vratké a do pokračujícího konfliktu už byla veřejnost vtažena naplno.


Novotný se s porážkou nesmířil a na několika veřejných vystoupeních, kritizoval ekonomickou reformu a pokoušel se proti ní agitovat dělníky. Otevřeněji promluvili i lidé z druhého tábora, např. pozdější předseda parlamentu Josef Smrkovský či architekt ekonomické reformy a od jara 1968 místopředseda vlády Ota Šik. Ve svých vyjádřeních pro média na přelomu ledna a února mluvili dosti zřetelně o nutnosti dalších změn, včetně změn personálních. Nejdůležitější roli pro zintenzívnění veřejné polemiky a obecnou politizaci situace však mělo rozhodnutí zastavit fungování cenzury, které na přelomu února a března prosadili proreformní členové vedení strany.

Vycházeli z předpokladu, zcela správného, jak se brzy ukázalo, že média zbavená cenzury zaujmou kritický postoj vůči Novotnému a vyváží tak vliv, který Novotného tábor stále měl v silových složkách státní moci. Zároveň se domnívali, že po dvaceti letech, kdy režim média pevně kontroloval a kdy naprostá většina novinářů byla členy KSČ, budou média i bez cenzury působit v intencích vedení strany. Stejným způsobem reformisté hleděli i na veřejnost. Byli přesvědčeni, že československá společnost je až na výjimky většinově oddána socialismu a že i když očekává a požaduje racionalizaci a humanizaci celého sytému, není potřeba se obávat zásadních konfliktů. Oba předpoklady se ukázaly být mylné. Média zbavená cenzury a dirigování se během několika dní stala samostatným hráčem a na několik měsíců na jaře a v létě 1968 do jisté míry i hegemonem politického vývoje, jemuž se naopak vedení strany muselo přizpůsobovat.

Díky shodě okolností obdržela média pro svou kritiku Novotného hned na počátku svého svobodného působení mimořádně brizantní munici: tzv. aféru generála Šejny. Jan Šejna byl původně bezvýznamný důstojník, který si díky schopnostem intrikána a díky osobnímu vztahu k Antonínu Novotnému a jeho rodině zajistil v armádě raketovou kariéru. Vedle významné funkce na ministerstvu národní obrany byl i členem ÚV a poslancem Národního shromáždění. Vedl nákladný život, pro který si opatřoval prostředky i machinacemi s armádním majetkem. Když byli v únoru 1968 zatčeni někteří jeho spolupracovníci – či spíše spolupachatelé – a prokuratura požádala předsednictvo parlamentu, aby byl zbaven poslanecké imunity, uprchl Šejna z republiky. S sebou vzal fotografie velkého množství nejtajnějších dokumentů generálního štábu československé armády. Přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Itálie, odkud jej CIA přepravila do USA. Šejna byl jedním z nejvýznamnějších vojenských defektorů, kteří kdy ze sovětského bloku přeběhli na Západ, a informace a dokumenty, které Američanům poskytl, byly mimořádně závažné. Na konci února mohli čtenáři novin s úžasem a překvapením číst články s palcovými titulky o jeho útěku. Samotný jazyk zpráv byl zarážející a signalizoval, že se opravdu něco mění: výrazy jako aféra či skandál bývaly dříve v československých médiích rezervovány pro referování o situaci na imperialistickém Západě nebo v buržoazní první republice. Nyní ale začala média nemilosrdně tepat domácí nešvary a Šejnova aféra k tomu byla jako stvořená. Vysoký funkcionář, intrikán, osobní přítel Novotného a zároveň zloděj a dezertér v jedné osobě – Šejna ideálně ztělesňoval degeneraci, zkorumpovanost a neschopnost režimu.

Každodenní příval nových šokujících informací se rychle obrátil v přímou kritiku Novotného a v požadavek jeho odchodu z veřejného života. Média ale každým dnem bořila další a další tabu a začala se věnovat tématům před pár dny ještě zcela nemyslitelným: neefektivnost centrálně řízeného hospodářství, omezování kultury a umění, ale stále více a otevřeněji i zločinům režimu z prvních let jeho existence a jejich obětem. Kritika se samozřejmě neomezila jen na prezidenta Novotného, ale byla zaměřena na celou řadu dalších funkcionářů. V březnu a dubnu si vynutila sérii odchodů z různých funkcí a měla za následek i několik případů sebevražd. Zločiny, jež režim spáchal, ještě nebyly tak staré a špatné svědomí i obavy z případné odpovědnosti byly naopak silné. V Praze a pak i dalších místech byly organizovány mítinky, jichž se účastnily tisíce především mladých lidí. Politici, umělci či další osobnosti veřejného života na nich otevřeně odpovídali na otázky z publika, jež reagovalo bouřlivým aplausem, ale také projevy nesouhlasu. Atmosféra byla diametrálně odlišná od nudných povinných schůzí nedávné minulosti. Mítinky přenášel v přímém přenosu rozhlas a tyto relace elektrizovaly veřejnost. Československem se valila vlna zájmu o politiku, aktivity, docházelo k mobilizaci veřejnosti.

Dne 21. března konečně rezignoval na funkci prezidenta Novotný, 30. března zvolilo Národní shromáždění novým prezidentem Ludvíka Svobodu. Jako člověk, který se v obou světových válkách účastnil boje za zřízení a obnovení Československa, i jako člověk, který se na počátku padesátých let stal obětí režimní perzekuce, se generál Svoboda těšil úctě a podpoře veřejnosti, která v něm – trochu naivně – spatřovala osobnost, jež by mohla obnovit prestiž prezidentského úřadu. Na počátku dubna se sešlo další plénum ÚV KSČ. Ve stranických i státních funkcích byly provedeny další personální změny, novým předsedou vlády se stal Oldřich Černík, předsedou parlamentu Josef Smrkovský. Oba za sebou měli minulost dlouholetých komunistických funkcionářů se všemi zvraty, které taková kariéra v komunistickém režimu mohla přinést, nyní však patřili ke stoupencům reforem. Ve vedení strany i ve vysokých pozicích ve státním aparátu ale zároveň zůstávala celá řada lidí, kteří si reformy nepřáli a obávali se další liberalizace. Na jaře ale ještě zdaleka ve vedení strany nebyly vyhraněné tábory stoupenců a protivníků reforem. V kontextu sporů o nejrůznější otázky se vytvářela a měnila nejrůznější personální propojení a seskupení. V záznamech jednání vedení strany zjistíme, že i z úst politiků, kteří později oponovali sovětskému vměšování a obhajovali reformy – třeba z úst Josefa Smrkovského – padaly ostré výroky a varování před příliš rychlým a spontánním vývojem, dokonce i úvahy o případné nutnosti použít proti nepřátelům socialismu tanky a zbraně Lidových milicí. Úvahy o možnosti politického pluralismu (jakou například otiskl v prvním čísle obnoveného týdeníku Svazu spisovatelů Literární listy Václav Havel) iritovaly a ke slovům o razantních opatřeních vedly i proreformní členy vedení KSČ. Zda by k nim opravdu přikročili, nevíme. Vývoj v Československu se totiž stále více a zřetelněji ocital v hrozivém stínu nepřízně, vměšování a hrozeb ze zahraničí. Tento rostoucí tlak ze sousedních komunistických zemí a především ze Sovětského svazu vytvářel velmi oprávněný pocit ohrožení, národní jednoty, nezbytnosti nekomplikovat prozatím reformátorům ve vedení KSČ v jejich obtížných jednáních se spojenci situaci.

S postupujícím jarem do jisté míry konsolidovaly své pozice ve straně síly, jež se dalšího vývoje obávaly a hodnotily situaci víceméně stejně jako kritici ze zemí sovětského bloku. Čím dále jasnější a ostřejší výroky ze SSSR, Polska či NDR jim dodávaly odvahu a pomohly jim překonat hlubokou defenzívu, v níž se ocitly po mohutné mobilizaci veřejného mínění od počátku března. Tyto síly stále disponovaly důležitými pozicemi v centrálních, krajských, okresních i místních orgánech KSČ. Na květnovém zasedání ÚV se jim podařilo vnutit do usnesení tezi o dvojím nebezpečí a nutnosti boje nejen proti „konzervativcům“, ale také a možná především proti nebezpečí zprava. Zároveň vedení strany rozhodlo o konání mimořádného 14. sjezdu KSČ: měl začít 9. září. Myšlenku mimořádného sjezdu podpořila i Moskva a souhlasily s ní všechny skupiny ve vedení strany. Jak ovšem ukázaly volby delegátů, které probíhaly na okresních a krajských konferencích během léta, sjezd by výrazným způsobem změnil rozložení sil ve vedení KSČ. Zdeněk Mlynář, jeden z vedoucích teoretiků a politických stratégů reformy, soudil, že zhruba 80 % vybraných delegátů bylo stoupenci Dubčekova křídla, tj. stoupenci sice umírněných a opatrných, ale přece důsledných reforem. 10 % patřilo k radikálům, jejichž vize už sice nikoli verbálně, ale de facto opouštěly půdu existence komunistického systému, a pouhých 10 % odpůrcům reforem a příznivcům kurzu požadovaného Moskvou (někteří z nich – například nejvýznamnější agent Moskvy ve vedení KSČ, tajemník ÚV Alois Indra – byli nakonec zvoleni na Slovensku, kde byla politická situace o dost jiná – ve svých domovských okresech by zkrátka neprošli).

Na rozdíl od sjezdu, jehož konání mělo být takto uspíšeno, byly odloženy volby do zastupitelských orgánů. Ty měly původně proběhnout právě v roce 1968. Argument, že volby nemohou proběhnout v obvyklém stylu frašky s jednotnou kandidátkou a že je tedy na jejich přípravu třeba více času, byl sice správný, ale nepříliš prozíravý. Odklad voleb znamenal, že parlament i dále fungoval ve složení z roku 1964 se silným zastoupením poslanců, kteří na vývoj po lednu 1968 hleděli více než podezřívavě. Kuriózní bylo, že parlament si pak sám prodloužil funkční období až do podzimu 1971, kdy už volby proběhly opět ve starém stylu. Stejně kuriózní byl způsob, jakým byla v létě konstituována Česká národní rada. Její vznik byl prvním krokem k překonání asymetrie v ústavním uspořádání státu (tedy situace, kdy vedle ústředních orgánů existovaly národní slovenské, ale nikoli české orgány). Českou národní radu zvolilo Národní shromáždění, nikoli občané českých zemí. Její personální složení ale odpovídalo mnohem více aktuální situaci a preferencím veřejnosti.

Nebezpečí zpomalení liberalizačního trendu daného kritikou a tlakem zvenčí i jistým oživením zastánců tvrdé linie uvnitř KSČ vnímala většina veřejnosti velmi nelibě. Média se vyjadřovala k mezinárodnímu kontextu československé situace kriticky, což ovšem ještě více stupňovalo rozčilení ve vedení komunistických stran zemí sovětského bloku a posilovalo jejich přesvědčení, že KSČ už fakticky ztratila kontrolu nad vývojem v zemi. Další vyostření situace přineslo zveřejnění manifestu 2000 slov na konci června. 2000 slov bylo právě reakcí na určité přeskupení sil ve vedení KSČ a výrazem obav ze zpomalení či zastavení reforem. Manifest iniciovali někteří přední čeští vědci. Autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík, podepsalo jej několik desítek předních osobností českého veřejného života (na obstarání slovenských podpisů nikdo nepomyslel). Text byl souběžně v jeden den publikován v několika denících a časopisech, což posilovalo jeho naléhavost. 2000 slov analyzovaly stávající situaci, varovaly před ztrátou tempa reforem a obracely se na veřejnost s apelem k občanské angažovanosti a iniciativám především na úrovni obcí a pracovišť. Reakce Sovětů i domácích ortodoxních komunistů byla velmi ostrá. 2000 slov byly interpretovány jako výzva ke kontrarevoluci. Z Moskvy, východního Berlína či Varšavy zněla nekompromisní kritika a výzvy, aby vedení KSČ začalo konečně jednat. Podobné výzvy zaznívaly i z ÚV KSČ či Národního shromáždění. Kritický postoj vůči 2000 slov zaujali zprvu i protagonisté reformního kurzu, například Smrkovský či sám Dubček. Reakce československé veřejnosti byla přesně opačná a během několika dní podepsaly 2000 slov statisíce lidí. V takové situaci reformní předáci zmírnili své výhrady a konflikt kolem 2000 slov nakonec – aspoň na československé půdě – dále neeskaloval. Smrkovského či Dubčekův obrat, který se opravdu odvíjel od reflexe veřejného mínění, byl pro chování reformních politiků v létě 1968 poměrně příznačný. Po porážce pražského jara bylo jeho protagonistům podléhání veřejnému mínění vyčítáno jako projev bezzásadové a oportunistické politiky (Josef Smrkovský si vysloužil nálepku „politika dvojí tváře“). Jistý pragmatický kalkul tady jistě hrál roli a žebříčky popularity politiků, které československá média pravidelně uveřejňovala, opravdu spoluurčovaly vystupování vedoucích politiků KSČ. Mnohem důležitější ale bylo, že se zde postupně vytvářely určité rysy politiky, které ji vzdalovaly standardům komunistického režimu a přibližovaly standardům demokracie: jako nezávislá síla vznikla a fungovala kritická veřejnost, média hrála roli korektivu politiky a politici si uvědomovali nezbytnost a význam zpětných vazeb vůči veřejnosti.

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.


Čtěte téma České osmičky:

37 komentářů :

  1. V článku chybí to nejdůležitější ..
    Co bylo počátkem této barevné revoluce na ideové úrovni v "kulturní frontě" (obdobě dnešní pražské kavárny).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikol. Nejdůležitější bylo hospodářské zaostávání, plýtvání, neefektivnost, mnoho darmožroutů, ideologická omezení atd. atd. atd. Kdo tohle nepochopí, nemůže o sobě tvrdit, že je nějaký materialista či dokonce marxista.

      Leo

      Vymazat
    2. Tragédie "Pražského jara" bylo zvolení slabého československého Gorbačova - Dubčeka, který nedokázal rozlišit nápravu přehmatů politických činovníků od restaurace kapitalismu v Československu ! Charakter Dubčeka nejlépe charakterizuje jeho chování v Listopadu 89, kdy se dal cele do služeb reakci a pro osobní prospěch významně přispěl k reinkarnaci zločineckého kapitalismu ! Dokonce mu nevadili (jako "komunistovi" ) agenti CIA, kteří se od začátku podíleli na organizování puče !!

      Vymazat
    3. Miloš Zeman, ať mi bratři Slováci laskavě prominou, tajemník ÚV-KSČ Alexander Dubček, byl slovy pamětníka pana Josefa Haranta. Nazýván svým povahovým rysem, slovenskou plačkou, čili
      plačtivý člověk, to neznamená zlý, ale na svou funkci moc měkký, hodný člověk. I když podepsal "pendrekový zákon" proti demonstrujícím lidem ČSSR.

      °°°°°

      Vymazat
    4. 18:33
      Vy jste mi odcizil myšlenky?! Máme velmi podobný náhled.

      °°°°°

      Vymazat
    5. Přirovnání jara 1968 k barevným revolucím je totální hloupost, protože nejenže iniciativa nepřicházela zvenčí, ale navíc se Západ děsil možných změn stejně jako tehdejší moskevské vedení.
      To ostatně ukázala už i dřívější reakce Západu na skutečnou kontrarevoluci v Budapešti na podzim 1956.

      Skutečným počátkem zvratu byla až ropná krize v polovině 70.let.

      Ve "své" sféře vlivu resp.ve "třetím světě" naopak Západ nikdy ani na chvíli neváhal použít ty nejdrastičtější prostředky k "udržení pořádku": organizované převraty na Středním Východě a v Latinské Americe, masakry v Indonésii, plukovnický puč v Řecku, převrat v Chile, vražda Aldo Mora.

      Kokotko

      Vymazat
    6. Kokotko, zjisti si něco o té kulturní frontě v r. 1965 a později, potom pochopíš.
      Dobře o tom referuje kniha Jaroslava Černého Jak se dělá kontrarevoluce, která byla vydána někdy v r. 1970 a hned na to stažena z prodeje a nahražena Poučením z krizového vývoje Ksč. Při četbě té knihy pochopíš i návaznosti na pozdější vývoj Chartu 77, Listopad 1989 atd.

      Vymazat
    7. Oprava Rudolf Černý Jak se dělá kontrarevoluce

      Vymazat
    8. 21:22

      Autor zmíněného pamfletu se nejmenoval Jaroslav Černý, ale Rudolf Černý. Měl kamarády u StB a přispíval do časopisu "Zprávy" vydávaného po invazi okupačními vojsky.
      Byl dramaturgem Československého státního filmu (1969-1972) a podle řady svědectví byl vyhozen pro opilství.

      Skrze své kamarády měl přístup k důvěrným materiálům (např. tzv. Pillerovy komise), mj. vzpomínek Antonína Novotného. Pokusil se je zpeněžit (v roce 1976 je nabídl agentuře Reuters).
      Patřil (ač nebyl členem KSČ) k tzv. "jodasovcům". Pokud nevíte, kdo to byl, zkuste si znalosti doplnit. Možná Vám s tím může pomoci Josef Skála.

      Kokotko

      Vymazat
    9. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    10. retardovany dupček vyhovoval všem pomatenym komunistickym nedoukum třesoucim se na koryta proto musel nastoupit někdo kdo měl rozum a tyto pomatece vyhnal k lopatam a ten někdo byl husak zato pomatencu bylo mnoho a třicet let ubliženě čekali na dalšiho pomatence havla o kterem malokdo tušil co je to za zrudu odchovanou na klině esesmana a ktery chtěl osvobodit ve sve jajinkovstvi obyčejně lidi z jejich kralikaren a nahnat do palacu jako třeba lucerna kterou vlastnil a pošustroval atakoveho zapad vynašel na nebesa devadesati doktoraty čehokoliv zatimco ho luza prokoukla až po letech rozvinuteho kapitalismu ale to už ležel na marach jen herki a prestituti ronili strachy slzy aby snad po jeho smrti nemuseli chodit o žebracke holi jak řika rada jedna všemi režimi povolna stara herka zatimco luza si leda tak odplivla že konečně zmizel

      Vymazat
    11. Kokotko, všechno co píšete znám a dokonce podrobněji, než jste si někde přečetl v materiálech USTR. Rudolf Černý byl bezprostředním účastníkem všech nejdůležitějších událostí a přesně referuje jmenovitě o desítkách osobností které se přípravy "kontrarevoluce" účastnili. Proto také kniha byla stažena, nehodila se převlékačům kabátů.
      Když chcete pochopit a hodnotit historické dění, musíte studovat prameny od bezprostředních účastníků a nevylučovat je ze svého zájmu podle dehonestačních pamfletů nějakého debilního ústavu choromyslných rádoby historiků. Až si zmiňovanou knihu přečtete, tak můžeme pokračovat v diskuzi. Ještě musíte hodně doplnit svoje znalosti a naučit se také přemýšlet.

      Vymazat
    12. Milý anonyme,

      mýlíte se,
      a) když za můj zdroj na začátku i na konci své úvahy označujete ÚSTR a právě tak
      b) neodůvodněná je Vaše domněnka, že něco "vylučuji ze svého zájmu".
      To jen pro pořádek.

      Nemyslím si, že umím přemýšlet lépe než druzí nebo že by mé znalosti byly nějak mimořádné. Dokonce nevylučuji, že jste v obou směrech lepší. Nebráním se tedy poučení od kohokoli.

      Nicméně, když mě někdo, na základě pár řádek, vybízí, abych se "naučil přemýšlet", a navíc blahosklonně připouští, že pak "můžeme pokračovat v diskusi", chtěnechtě mne musí napadnout otázka, co si ten člověk vlastně sám o sobě myslí? -
      Ale to je opravdu jen okamžik, protože ve skutečnosti mne odpověď na TUTO otázku vůbec nezajímá. Ani Vaše, ani kohokoli jiného.

      Kokotko

      Vymazat
    13. Milý Kokotko
      Přečtěte si znovu svůj příspěvek z 21.37. Nebyl jsem to já kdo diskusi vyhrotil, viz citát :
      Pokud nevíte, kdo to byl, zkuste si znalosti doplnit. Možná Vám s tím může pomoci Josef Skála.
      Dostal jste jenom to, o co jste si žádal.

      Vymazat
    14. 18:33 Dubček nebyl vědomý zrádce jako Gorbačov, byl jen naivní.

      Vymazat
    15. 20:56 Že prý v roce 1968 nepřicházela iniciativa ze Západu. To jste mě Kokotko pobavil.

      Vymazat
    16. Idealisti jsou pohromou pro každý režim.
      Dokud to vedou alfasamci, jako byl např. Tito, který prošel v životě peklem, země se může dostat na opravdu vysokou úroveň.
      Ale jak se k moci dostanou salonní přikyvovači Gorbačov, Dubček, Sobotka jedná se zpravidla o volný pád.
      Problém je, že na jednoho alfasamce připadne asi deset tisíc šulinů.

      Vymazat
  2. Ale to je opsané z USTR! Vůbec není zmíněna role Západu při destrukci ČSSR v r. 1968. Vůbec není zmíněno, že to byl vlastně po "Maďarských událostech" druhý pokus západních oligarchů a jejich militaristů o "barevnou" (sametovou, jarní, majdanovou) kontrarevoluci! Ta doba z hlediska nadšenectví pro prázdná hesla o svobodě, demokracii... byla stejná, jako pak v r. 1989, kdy jsme se konečně nechali přesvědčit, jak báječná je diktatura kapitálu s agresívními válkami, šířením nenávisti mezi lidmi, národy, státy, jak skvělý je svět nezaměstnaných, bezdomovců, žebráků a jak musíme skálopevně bojovat za vítězství zločinců a otročit kapitálu. Že za soudruhů nebyla pluralita socialistických politických názorů? A dnes snad je to jiné, jen máme pseudopluralitu názorů kapitalistických - ale ty jsou vždy jedny a stejné, jako za toho socíku.
    Ba ne, tudy cesta, pokud má lidstvo přežít, nevede. Kapitalismus je nereformovatelný, nemůže z principu svého přežití připustit sociální spravedlnost, právo na lidský život, práci, rodinu! Musí vést války, musí zabíjet, to je jeho cesta k udržení u moci. A proto všechny ty pseudorevoluce, všechny ty puče, všechny ty války od té proti mrňavé Grenadě, Panamě, Vietnamu, Iráku, Jugoslávii, až po tu proti Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Libyi.... a zachtělo se nyní proti Iranu.... Kapitalismus, stejně jako otrokářství a feudalismus dříve, se udržuje u moci silou a silou musí i padnout. Svět se dočká, pokud v hexagonu a černém domě někomu nepřeskočí více než přiměřeně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Plně s vámi souhlasím. Je s podivem, že ani většina lidí, kteří tuto dobu pamatují, si vůbec nepřipouští, že ten bordel, který nám nastolili lidé z okolí Havla, by tady pravděpodobně byl už po osmašedesátém roce

      Vymazat
    2. 21:03

      Pravděpodobně se mýlíte. Ale mýlíte se se Sovětským svazem. Přesně to co tady Vy a někteří další tvrdíte, bylo napsáno v Bílé knize - propagační brožuře, kterou připravila sovětská tisková agentura "Novosti" v září 1968. Možná jste to tenkrát probírali na stranickém školení?

      Kokotko

      Vymazat
    3. Plně souhlasím s 18.22. Rok 68 byl první pokus o barevnou revoluci řízenou západem u nás. V roce 1989 se to pak západu napodruhé povedlo a do čela státu nám západ dosadil jednoho z největších alkoholiků, který sice sliboval, že bude prezidentem jenom na jedno volební období, aby se mohl věnovat tvůrčí divadelní činnosti kulisáka, ale pak mu zachutnala moc a zůstal prezidentovat až do hořkého konce, kdy musel být zvolen podvodem tím že někteří poslanci museli být zadrženi, aby se nemohli zúčastnit volby. Tím, že rok 68 neproběhl podle představ západu znamenalo, že ještě dalších dvacet let jsme žili v míru a pohodě a v zemědělství a průmyslu jsme byli nejenom samostatní ale i v cele řadě výrobků, světová špička a hlavně jsme nebyli zadlužení, ani tát, ba ani občané, jak je tom dnes. Dnes vidíme k čemu mohlo dojít již v roce 1968 a pokud by to pro západ bylo úspěšné, byli by jsme dnes v roli Řecka, tedy zadlužení až po uši a zralí na totální likvidaci západem. Tehdy nevěřícné heslo doby: "Buduj socialismus, posílíš mír" platilo ale nikdo tomu nevěřil, což byla chyba, kterou dnes draho platíme.

      Vymazat
    4. Ad 15:22 & 21:03, 22:02 - souhlas s uvedeným! Brežněvův 1968 nás možná také zachránil, že dnes ještě nemáme u nás NOGO zóny, jako na západ od nás.

      Vymazat
    5. 18:22 To je jeden pohled na věc. Druhý pohled je ten, že války jsou jiná cesta ke globalizaci.

      Vymazat
    6. Ad 21:08. Já, 18:22 jsem nikdy v žádné partaji nebyl a se soudruhy jsem měl jen trable, pro které mám i skroumňoučký důchod (třeba na rozdíl od dnešních českých statkářů, kteří pobírají od 55 r. rentu 16.500 Kč za tu svoji dřinu!). Nemám informace ani o bílých ani černých knihách, snad jen paměť, schopnost srovnávat dobu, lidi, události, nemám "kladný poměr" k válkám, ale k sociální spravedlnosti pravdě a právu. Soudruzi mnohdy prznili marxismus, pátá kolona v KSČ byla dobře organizovaná. Kapitalismus przní občany, národy, státy, Svět. Vám se to líbí?

      Vymazat
  3. 7.11.1992 - Podezřelá smrt A. Dubčeka:
    https://search.seznam.cz/?q=smrt+dub%C4%8Deka&oq=dub%C4%8Dek&sourceid=szn-HP&sgId=nBEbnxqi_vAxhxILXGZiuNwoknmbzSRakSL7YGzvzw%3D%3D&thru=sug&su=c&aq=4

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dubček chtěl kandidovat na prezidenta a tomu Havel a spol. silně rozmlouvali a nechtěli to v žádném případě dopustit, protože by to Havel prohrál a hlavně nedošlo by k rozdělení Československa na čemž mělo zájem hlavně Německo, kterého představitele se dostavili na Slovensko a silně Slováky povzbuzovali, aby udělali razantní kroky k rozdělaní republiky. Při kandidatuře Dubčeka by k tomu nedošlo a proto musel být odstraněn a taky se to stalo.

      Vymazat
    2. dubček neměl ani na to byt předsedou narodniho vyboru ale takovych komunistu byla hafo a protože partaj nerostla brali každeho i pitomce už jen proto že normalni člověk měl strach byt v partaji komunistu protože každy věděl že co komunista tak donašeč a toho se lid vždy bal no a dubček byl znamy jako zběrač funkci až jim přerostl přez hlavu svymi totolně debilnimy napady až rusaci museli udělat pořadek podle stale platne povalečne dohody s amikem kterou zrušl až rudoch gorby ověšeny tituly a doktoraty z celho světa jako naš veškrna za jasotu amiku

      Vymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  6. Cenzore Mugabe ty dobytku, jak to, ze ti to tak dlouho trva nez to smazes ?
    Budu muset napsat stiznos na centrum NEZISKOVEK, ty hemeroide, ze jsi denne a denne linejsi.

    OdpovědětVymazat
  7. AAAA ! - Ted mi napadlo, ze jsem by smazan , kvuli generalum Frolikovi a Seinovi.

    Cenzore ja za to nemohu, ze se stehovali za vyspelejsi civilizaci.

    Cenzore ja videl tu tvoji boudu, pro tu tvoji neziskovku. V Rhodesii by jsi mel daleko lepsi Office i kdyby jsi nebyl Mugabe. Uz rozumim, proc jsi stale mluvil o papundeklove krabici.

    OdpovědětVymazat
  8. Doktore O. Tumo,
    nekdy rozepis, proc je pro maly narod - Cesko, v dejinach tolik dramat a proc jsou vsichni stale v prinasrane nalade ? Proc vsichni trpi pocitem dulezitosti ?
    Proc jsou vsichi ambiciozni, zavistlivi a omezeni.

    Ja mam dejiny velmi rad, dokazal bych ti vysvetlit Slanskeho aferu z jineho uhlu nez je tvuj, ale ten hloupy cenzor Bolsevik - Mugabe to nedovoli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spíše by se měl rozepsat, proč je náš národ tak ublíženecký, proč si myslíme, že jsme vždy strašně trpěli, zatímco ostatní naárody kolem nás si jen médily...

      Vymazat
  9. Honolulu, už toho nech, nebo ti zařídíme aby tě poslali zpátky do Johanesburgu. Tam poznáš co je to národ a domorodci a přestaneš se sr*t do národa Čechů. Šejna a Frolík byli obyčejní zrádci a za jidáčovských pár stříbrňáků se u vás zařídili. Slušný člověk si před nimi odplivne.

    OdpovědětVymazat
  10. Příčinou všech lidských tagédií jsou zdegenerovaný zvrhlý parazité. Život není jenom o pokroku přes mrtvoly a plundrování planety země.

    OdpovědětVymazat
  11. USTR - Ústav pro studium totalitních režimů.
    To bude k výročí roku 1968 zase nabl*to nesmyslů, otázkou je, kdo jim to bude stále žrát ..

    OdpovědětVymazat
  12. Článek mi přijde trochu nekompletní. Mám za to, že významnou roli sehrála mediální manipulace, která dění předcházela a provázela. Je třeba vědět kým byla podporována a proč.

    OdpovědětVymazat