Reklama

.

.

středa 16. května 2018

Přeformulovat soukromé a veřejné Matěj Metelec, Lukáš Rychetský

Eliška Černá
Matěj Metelec, Lukáš Rychetský
16. 5. 2018 A2arm
Přetiskujeme rozhovor se sociální pracovnicí, akademičkou a odbornicí na bydlení Eliškou Černou, který vyšel v aktuálním čísle A2 věnovaném krizi bydlení. To se stává nedostupným i pro střední třídu.


V programových prohlášeních posledních vlád, včetně té současné, se objevily přísliby, že stát bude usilovat o dostupné nájemní bydlení pro všechny, že se bude řešit situace osob v bytové nouzi, že vláda bude podporovat přístup nízkopříjmových skupin k bydlení a podobně. Zdá se tedy, že se na bydlení pohlíží jako na základní právo. Projevují se ale tyto proklamace v praxi?

Myslím, že tato problematika má dvě roviny. Jednak se ona prohlášení v praxi příliš neodrážejí. Neexistuje žádná centrální bytová politika, která by reagovala na divokou privatizaci bytového fondu v devadesátých letech nebo na to, že v posledních deseti letech na trh s bydlením vstoupily velké nadnárodní společnosti. Druhá rovina se váže k představě, že bytová politika vyřeší všechny problémy s bydlením, což je tak trochu mýtus. I když vznikne funkční legislativa, problémy nezmizí. To vidíme ve státech, kde třeba existuje legislativně zakotvené právo na bydlení, ale jeho vymahatelnost je slabá nebo skoro žádná.
David Madden a Peter Marcuse v knize In Defense of Housing v kapitole nazvané právě Mýtus bytové politiky upozorňují, že stát intervenuje jenom tam, kde je to pro něj výhodné, a málokdy klade důraz na reálné potřeby lidí. Což je samozřejmě dvojsečná argumentace, protože jejím výsledkem může být třeba současná neoliberální politika, kdy není regulované v podstatě nic. Nicméně legislativa sama o sobě málokdy něco vyřeší, už proto, že bývá kompromisní, dojednává se v nějaké koalici a bere v potaz různé zájmy a nátlakové skupiny. Přesto musím zdůraznit, že je velmi důležité, aby u nás konečně vznikl zákon o sociálním bydlení.

Co jiného by tedy mělo působit kromě legislativy?

Nemělo by se zapomínat na organizování zespoda a samosprávné aktivity. Mohou to být lokální družstva nebo komunitní či participativní sousedství. Je dobré mít oporu v legislativě, ale vedle toho je potřeba rozvíjet místní iniciativy, což je vlastně také politika, ale v trochu jiné podobě. Ovšem z hlediska občanské iniciativy je u nás docela rozvinutý lobbing, zejména kolem zákona o sociálním bydlení, ale téměř zcela tu chybějí sousedské iniciativy, které jsou neméně důležité. A také přímé akce s mobilizačním potenciá­lem, dávající lidem zkušenost, že se věci mohu proměňovat, že na ně můžeme mít vliv.

Když ale vezmeme v úvahu, jak rychle rostou ceny bydlení ve velkých městech (třeba v Praze meziročně stouply o 13 procent), o jaké vlastně půjde sousedství? Nestane se nakonec bydlení ve městě luxusem pro ty bohatší?

Ano, dnes dochází k vymísťování – ti, kteří si najednou nemohou dovolit bydlet v rozšiřujících se centrech měst, jsou vytlačováni do jiných částí. Bylo by dobré podobné procesy vizualizovat, abychom viděli, čemu vlastně čelíme. Nejsem si vědoma, že by třeba pro Prahu existovala nějaká studie, která by ukazovala, kde jsou ta místa, odkud byli lidé vymístěni, protože už nezvládli uplatit nájmy, a kam se přesouvají. Bez toho je složité se situací nějak pracovat. I participativní územní plánování vyžaduje nějaký základ, je důležité vědět, kde se které jevy dějí. Pak se teprve můžeme do hloubky věnovat tomu, proč se dějí, jaké jsou jejich konkrétní mechanismy, jakou skupinu lidí postihují a podobně.

Lze tedy s tímto trendem něco dělat?


Já vidím příležitost právě v organizování se zdola. Je důležité rozpoznat instituce a struktury, které z daného stavu profitují a udržují ho. Podle autorů, jako jsou Costas Lapavitsas nebo Nancy Fraserová, žijeme v době financializovaného kapitalismu, tedy v éře finančních institucí, bank a investičních společností, jejichž konání je posvěcováno vládami. Čí zájmy stát ve skutečnosti hájí? Pokud stojí za bankéři a velkými firmami, pak logicky není možné, aby došlo k regulaci soukromého trhu s bydlením. V současnosti stát říká, že je to sféra, do které nemůže vkročit, a přitom jsou tím významně zasaženi jeho občané. Je proto zapotřebí přeformulovat naše chápání soukromého a veřejného.

Neměly by přitom hrát významnou roli místní samosprávy, které stojí mezi státem a lidmi?

To je pravda, obce jsou zásadní, protože jsou blízko potřebám místních lidí. Zároveň ale často tvrdí, že nic nezmohou, že jsou příliš malé. Přitom jde často jen o rozhodnutí přistoupit na jiné pojetí politiky. Je otázka, do jaké míry jsou u nás radnice zvyklé stavět svou politiku na informacích a spolupráci s obyvateli nebo odborníky.

V posledních dvou letech Česká republika prodělala největší růst cen bydlení v Evropské unii. Proč se to děje zrovna u nás?

Souvisí to s tím, kam kapitalismus expanduje. V roce 2008 byly objektem expanze realitního trhu země jako Španělsko nebo Kypr. Dnes se přesouvá do zemí, které byly v oblasti bydlení téměř netknuté. Nám se totiž poslední krize přinejmenším v oblasti bydlení do velké míry vyhnula. Také jsme měli donedávna velmi výhodný systém hypoték a dostupné hypotéky mají v důsledku vliv na růst cen nemovitostí. Navíc dnes existují konzultantské firmy, které pro nadnárodní společnosti zmapují a zanalyzují situaci a jsou schopny říct, kam se vyplatí investovat. Třeba firma Deloitte dělá každoročně mezinárodní srovnání, v jakých segmentech se vyplatí investovat: u České republiky se ukázalo, že má výhodné podmínky pro hypotéky a investice do nemovitostí včetně nájemného bydlení. A protože jsme na tak velký příliv kapitálu nebyli připraveni, je jednoduché tu dosahovat velkých zisků. Otázka je, jaké to bude mít důsledky v následujících letech.

Aktuálně je v Praze údajně až 18 tisíc bytů zapojených do sítě Airbnb a 30 procent bytů slouží jako investice nebo ke krátkodobým pronájmům. Jak to ovlivňuje trh s bydlením?

Tyto faktory tlačí ceny nahoru a zmenšují v dané lokalitě nabídku bydlení. V důsledku je bydlení pro lidi nedostupné. A ovlivňuje to i strukturu měst nebo čtvrtí, které se gentrifikují.

Jakým způsobem vzdorují podobným platformám v jiných městech?

Třeba tak, že podrobí provozovatele Airbnb povinné licenci, přičemž licencí se vydá jen omezený počet. Ve vzestupu Ainrbnb se mimochodem také projevuje financializace. Původní myšlenka byla, že si člověk, který žije ve velkém bytě a nezvládá platit nájem, přivydělá tím, že část bytu pronajme. Potom se toho ale chytly firmy, které pronajímají celý byt, celé patro nebo dokonce celý dům, čímž v podstatě tu myšlenku zneužily a v rámci kapitalistické logiky byznysu ji dovedly do extrému.

Není problém v tom, že řada lidí sice nerada vidí Airbnb ve svém městě, ale když vyjedou do zahraničí, sami této služby využívají? Jak tomu čelit?
Je možné rozhodnout se nevyužívat Airbnb. Nejsem si ale jistá, jestli je spravedlivé přenášet zodpovědnost pouze na klienty. Je to podobné jako s leteckými společnostmi, které nabízejí levné letenky. Třeba i chcete jet vlakem, protože si uvědomujete environmentální dopady létání, ale vzhledem k tomu, že cesta vlakem je násobně dražší, spousta lidí na ni prostě nemá peníze. S Airbnb je to podobné. Ten, kdo má čas, zdroje a příležitosti, si může dovolit prověřit si poskytovatele ubytování a pak se rozhodnout jít spát do hotelu. Ne všichni ale mají tu možnost, spousta lidí ani nemá šanci se k podobným informacím dostat.

Někteří antropologové a sociální demografové si všímají, že se vedle vyloučených lokalit, kde se koncentrují ti nejchudší, rozmáhá i opačný jev, reprezentovaný třeba takzvanými gated communities, v nichž se naopak ti nejbohatší uzavírají před světem. Existuje něco podobného i u nás?

Myslím, že ano. Nedávno jsem se setkala například s developerským projektem KKCG Real Estate v Praze. Jednalo se o řadové rodinné domky, ale s recepcí u vstupu do areálu a polosoukromým hřištěm a parkem. KKCG Real Estate Karla Komárka se dohodla s městskou částí, že tu oblast revitalizuje, ale učinila to v důsledku jen pro ty, kdo si mohli dovolit zaplatit asi 80 tisíc korun za metr čtvereční. Paradoxem je, že Komárek, který začal podnikat v nemovitostech, zároveň založil Nadaci Proměny, díky níž se obyvatelé mohou ucházet o granty na oživení a rozvíjení veřejného prostoru. To je trochu výsměch, když na druhé straně vydělává stamiliony na tom, že veřejný prostor svými developerskými projekty gentrifikuje. Takovým způsobem se ovšem veřejný prostor ztrácí. Když jde město do partnerství s developery, ti nevyhnutelně stavějí tak, aby se jim to vyplatilo. Místo toho by město mělo konečně vstoupit do partnerství se svými obyvateli.

V Brně už dva roky běží projekt Rapid Re-housing, užívající metodu housing first a bojující s bezdomovectvím. Oč vlastně jde a jaké jsou dosavadní výsledky?

Projekt sliboval, že zabydlí rodiny, které by se běžně k bydlení nedostaly, protože jsou dlouhodobě v bytové nouzi. Šlo o rodiny, o nichž panovala široce sdílená představa, že nemají šanci zvládnout bydlení a patří maximálně do azylového domu, ale ještě spíše do ubytoven. Jiná alternativa pro ně neexistovala. Brněnský projekt měl dokázat, že i tyto rodiny nájemné bydlení zvládnou, a že jejich problém tedy netkví v osobní nedostatečnosti, nýbrž pouze v tom, že pro ně byty byly nedostupné. Nyní už víme, že minimálně 80 procentům zúčastněných se povedlo si bydlení dlouhodobě udržet. A patrně to bude ještě vyšší procento, z padesáti rodin totiž z programu zatím vypadly pouze dvě. Bezesporu tedy jde o velký úspěch.

Když pomineme samotné bydlení, jak se nová sociální situace projevila v životě dotčených rodin?

Původně jsme předpokládali, že se v rodinách stabilizuje ekonomická situace, což se zatím neprokázalo. Stejně tak se zatím neukázalo, že by se k rodinám postupně vracely děti z ústavní péče. Na to běží projekt příliš krátkou dobu. Zabydlení mělo ale nesporně příznivé dopady na psychické i fyzické zdraví všech členů rodin. Je potvrzeno, že se u nich zlepšil spánek, snížil počet zranění, hospitalizací i četnost užívání antibiotik. Zároveň se zvýšila celková spokojenost s vlastním životem, ale i pocit důvěry vůči ostatním lidem. V současnosti získáváme data, z nichž zjistíme, zda se dětem zmenšila absence ve škole. Celkově lze konstatovat, že jde o jasné zlepšení kvality života.

Brněnský projekt dokonce získal první cenu za nejlepší počin v oblasti řešení bytové nouze v rámci Evropské unie. Lze tudíž očekávat, že se rozšíří i do dalších měst v České republice?

Součástí projektu je poradní a expertní skupina, která je složena z lidí z neziskového sektoru a zástupců obcí, kteří usilují o vznik funkčního sociálního bydlení a mohou se brněnským přístupem inspirovat či se z něj poučit. V poslední době se přístup housing first rozhodly testovat Liberec a Praha 7. V Brně se chystá akční plán, který by do programu zahrnul dalších sto rodin. Zároveň ministerstvo práce a sociálních věcí realizuje pilotní projekt testující různé druhy podpory v sociálním bydlení, což poběží do roku 2020.

Leccos lze tedy realizovat i bez zákona o sociálním bydlení…

To ano, ale nemělo by to sloužit jako argument, že vlastně žádný zákon nepotřebujeme. Vidíme, že se něco sice dělat dá, ale většina obcí a měst se nezapojuje. Pouhé příklady nestačí. Pokud obce samy nezačnou řešit bytové problémy svých občanů, dál se nedostaneme.

Z čeho pramení strach Svazu měst a obcí ze zákona o sociálním bydlení a z přístupu housing first, který považují za příliš radikální?

Přitom jde o vyloženě reformní přístup. Důvodem onoho strachu je prostě neoliberální ideologie, představa, že bez práce nejsou koláče a člověk si musí bydlení především zasloužit. Mezi obyvateli, kteří vedle sebe žijí, tak dnes často neexistuje žádná solidarita. Odráží se v tom vývoj, kterým naše země prošla, skutečnost, že se v posledních 27 letech klade důraz především na individuální svobody. Pak je tu také aspekt diskriminace: část rodin zasažených bytovou nouzí, i když nejde zdaleka o všechny, je romského původu, a ty nemají šanci dostat se k bydlení na trhu.

Podle dostupných údajů stále roste počet lidí bez domova a také lidí, kteří jsou ztrátou bydlení bezprostředně ohroženi. V čem se současné postindustriální bezdomovectví liší od toho z minulosti?

Pro postindustriální bezdomovectví je typické, že plošně postihuje nejrůznější skupiny, včetně střední třídy, která v minulosti ztrátou bydlení ohrožena nebyla. Vede k tomu více důvodů – na jedné straně deregulace a privatizace a na straně druhé otevření obchodu s bydlením mezinárodním trhům prostřednictvím globalizace. V devadesátých letech neměli všichni stejnou výchozí pozici, a i když byly byty levné, ne všichni si je mohli dovolit. Tehdy se vytvářela a upevnila nerovnost, která se pak už jen prohlubovala komodifikací bydlení a neexistující bytovou politikou. Rodina ze střední třídy, která si zařídila v devadesátých letech družstevní bydlení, má dnes již dospělé potomky, kteří už jen těžko mohou dosáhnout na vlastní bydlení, a jsou tedy často v horší pozici než jejich rodiče.

Velká finanční krize z roku 2008 začala jako krize hypoteční. Nevzniká dnes nová realitní bublina? A pokud ano, co se stane, až praskne?

Někteří ekonomové mluví o horizontu maximálně pěti let, ale mohou to také být dva či tři roky. Pravděpodobně dojde k tomu, že budou zasaženi lidé s hypotékami, protože ty byly v minulosti relativně dostupné. Je třeba říct, že v roce 2008 banky v Česku s hypotékami ještě neobchodovaly, nepřeváděly je do dluhopisů a nezastavovaly je u dalších společností. Je ale otázka, zda s tím od té doby nezačaly, což je velmi pravděpodobné, protože je to současný trend. Ve Spojených státech nebo ve Španělsku to vedlo k zabavování nemovitostí a vystěhovávání lidí na ulici. Znamenalo by to zasažení střední třídy, tedy mnohem masivnější problém, než prožíváme nyní. Zvláště pokud by se přidala politika škrtů, snižování doplatků a příspěvků na bydlení a podobně.

Mohla by se po prasknutí hypoteční bubliny města vrátit z rukou spekulantů zpět jejich obyvatelům?

To záleží na tom, zda se budeme radikálně organizovat kolem tématu bydlení a zda budeme patřičně připraveni. Požadavek na změnu statu quo by musel být většinově podporován. Nicméně třeba ve Spojených státech, ale především ve Španělsku minulá krize vedla k vzedmutí občanské organizovanosti. Stačí si připomenout španělské Indignados a aktivistické skupiny, které okupovaly zabavené byty a nemovitosti a prostě si je braly zpět. Půjde o to, jaký se prosadí narativ – zda se opět podaří lidi uvěznit v pocitu, že si za vše mohou sami, nebo zda se podaří naopak poukázat na nefunkční struktury, které nás do krizí přivádějí.

Z toho, co říkáte, se zdá, že dnešní města jsou tu často spíš pro developery nebo turisty a až poté pro své obyvatele.

Přesně tak to vypadá. Na prvním místě je zisk. Nějaké snahy o zvrácení této situace ale přece jen vidíme. Je však potřeba, aby se o změnu snažili různí aktéři. Podle jedné typologie existují při dosahování sociální změny různé role. Jsou to třeba „advokáti“, tedy lidé, kteří dané myšlenky prosazují na odborné a politické úrovni, pak „helpři“ v podobě neziskovek, „rebelové“, kteří by měli dělat radikální akce, a nakonec organizátoři spojující všechny tyto role. V Česku chybějí především poslední dvě skupiny, takže tu k mnoha průnikům zatím nemůže docházet. Nezapomínejme ale, že podobné sociální boje nejsou ničím novým a docházelo k nim i v minulosti. Na začátku 20. století probíhaly například takzvané rent strikes, při kterých se nájemníci organizovali a odmítali platit předražené nájmy. Je zkrátka na co navazovat a další generace budou zase navazovat na nás. Sociální změna se vždy odehrává v procesu.

Rozhovor vyšel v A2 č. 10/2018.

8 komentářů :

  1. Stát může pomoci mladým tak ,že uvolní pozemky ve vlastnictví státu případně obcí na stavbu svépomocí s určitými omezujícími podmínkami a to do 30 let třeba nemožnost prodeje za účelem spekulace.Pouze funkční rodiny by mohly si takto zajistit přijatelné bydlení. To by také tyto rodiny,které se o bydlení sami vlastní prací přičiní drželo pohromadě.Nemá smyslu cpát peníze podnikatelům s nouzí.Mladí mají obrovskou sílu,vím a potvrzuji z vlastní zkušenosti.Je možné proto využít své práce k získání důstojného bydlení.Když někdo na manuální práci nemá ,tak si náhradníka zaplatí jako v 70 létech při družstevní výstavbě.Cpát peníze do tzv.vyloučených lokalit je házení peněz do ohně.Tam se poflakuje takové množství mladých mužů,kteří jen lelkují a mnohdy jen hrají v hernách a berou drogy.Každá svoboda jednotlivce musí mít ve společnosti své mantinely a to je nutné vyřešit. Mají li sluníčkáři jiný smysluplný plán ať jej uveřejní

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není důvod, proč zastavovat další a další půdu satelity = sídlišti naplacato, což vede ke zmenšení zasakovacích ploch, odkanalizování srážkových vod a k dalším negativům (vybral jsem jich jen pár), pokud by stát měl někde působit, pak zejména v oblasti dorovnání mezd v ČR na mzdy v okolních zemích (když ceny bydlení mimo jiné již dorovnány jsou)… a stát (jak levice, tak pravice) svou orientací na podporu levných montoven logistických center a dnes ještě podporou dovozu levné pracovní síly z Filipín (např.) malou koupěschopnost naopak zabetonoval. Dále je zde vysoká míra tolerance k penězovodům z ČR do zahraničí (převážně členských zemí EU - zejména pak Německa a Francie), kam se odlévají ročně stovky miliard ne pouze v dividendách (to je oprávněné, převádět zdaněný zisk), ale ve fiktivních transakcích, které mají jediný účel minimalizovat daňové odvody nadnárodních firem v ČR ve prospěch jejich daňových odvodů v domovských zemích. Dále má stát (a to i obce) nástroj územního plánování - tj. určení k jakému typu zástavby má být daný pozemek určen - zde lze pracovat i s cenovou mapou. A v neposlední míře lze postihovat nelegální podnikání (Airbnb - v podstatě jde o podobný model jako Uber) - kdy byt má přímo v kolaudačním rozhodnutí účel, kterým není rozhodně krátkodobé ubytování turistů....

      Vymazat
  2. Jiří Jírovec16. května 2018 14:28

    Bydlení je časovaná bomba. V zemi ji pěkně usadili šmejdi, které živí politika. Není to zcela jejich vina, protože stejná věc, tedy stále dražší bydlení je problém i v Kanadě.

    Dočasné řešení je sdílení bytů, které je běžné mezi studenty. Ve vedlejším bytě bydlí v nepříliš velkém 2+1 tři studenti. Dohromady platí 24000 plus energii.

    Developeři nabízejí v Praze byt 1+kk od 2.5 do 4.5 miliónů. Aby to bylo složitější, nemůžete si půjčit celou částku, ale jen 90% To znamená mít v kapse 250-450 tisíc korun. No, jak říkal Paroubek, kdo z vás to má?

    K žádné sociální změně nedojde. Stačí si všimnout, kolik dobře ozbrojených policajtů je k despozici, aby "kontrolovali" několik stovek fotbalových fanoušků. Bývalí Ondráčkové jsou proti nim hadr.

    Bohatí se oplotí a vytlačí chudší ze svého okolí.

    Neplatit nájem? To už si společnost ohlídá. Má svoje Bendy, kteří vytáhnou zákony o právu na majetek a jeho nedotknutelnost.

    Zkuste obsadit Havlovu bývalou vilu ve Střešovicích. Potřebuje ji samotná vdova celou pro sebe?

    Zkuste protestovat proti boháčům, kteří si koupí dvě patra ve "Véčku" za 200 miliónů korun. Nejde o závist, ale o nemravnost.

    Česká situace je specifická (čti: o to horší) v tom, že máme údajně světového ekonoma Klause, něco sociologů a filosofů. Ale všem jsou jim ty problémy u prdele.

    OdpovědětVymazat
  3. Vážení, řešení je naprosto jednoduché, ale složité současně, a to státní bytová výstavba jako před rokem 89, tedy za socialismu. To znamená státní byty bez možnosti budoucí privatizace,kde bude státní nájem. Dám krk na to, že tento nájem bude výrazně nižší, než nájem u soukromníka. Státní byty by měla stavět státní společnost za tímto účelem zřízená. Stát tak bude mí pod kontrolou finanční toky a nájmy od lidí zase půjdou do státní kasy. Stát tak bude mít o všem přehled a případné zisky nepotečou do ciziny. Za éru budování socialismu cca 5 mil. Čechů dostalo klíčky od nových bytů. Zadarmo i když třeba museli čekat několik let na nový byt. Je to jediná záchrana jednak pro současné zájemce, ale taky pro ty, kteří bydlí ve zprivatizovaných panelákách, protože jejich životnost se krátí. Jednou přijde doba, kdy budou muset být zbourány. Jenže v panelákách jsou miliony lidí. Tady musí nastoupit pouze stát. Jinak zde budou ne desítky tisíc, ale miliony bezdomovců. Řada paneláků už je za hranicí své životnosti. Polepení polystyrenem a plastovými okny se stav moc nevylepší. Byty se neměli privatizovat. V Německu je stejná situace, kdy po roce 89 zprivatizovali původně státní, obecní či městské byty. A výsledek je možná ještě horší jak u nás. Paní akademička je mimo realitu. Žádné komunitní bydlení, žádné sdílení, žádná aktivita zdola.Naopak aktivita shora. Ze státních struktur. Žádná jiná cesta není. Takhle to dopadne všude tam, kam se naplno otevřou dveře privatizaci a kapitalismu a všem zrůdnostem, které s tím souvisejí. Pusťte naplno privatizaci a kapitalismus do zdravotnictví a za několik let zde bude stejný článek, ale jen o tom, že většina Čechů nebude mít na zdravotní péči peníze. Pusťte kapitalismus do školství a bude zde článek o tom, jak už střední třída nemá peníze například na vystudování VŠ, protože vysoké školné. Kapitalismus se pustil už do vodárenství. Výsledkem je příšerná cena vody. A tak je to se vším.

    OdpovědětVymazat
  4. Nechápu, proč se Jiří Jírovec otírá o sociology a filozofy, když se v dané oblasti vůbec neorientuje. Ať si o tom raději napřed něco přečte. S Eliškou Černou rozenou Lindovskou jsme vydali ne tak dávno studii o těch, kdo jsou na tom z hlediska bydlení nejhůře. Svoje paušalizující vulgarismy by si tedy mohl J. Jírovec odpustit, neprospívají ničemu.
    Jan Keller


    Způsoby řešení bezdomovectví a vyloučení z bydlení: Analýza a komparace situací ve Francii, Velké Británii a v České republice. Ostrava: Ostravská univerzita, 2016. ISBN 978-80-7464-852-6.

    OdpovědětVymazat
  5. Stát musí vybírat z nadhodnoty práce daň v takové výši aby zajistil důstojný život a rozvoj i těm nejslabším občanům.

    OdpovědětVymazat
  6. Mno nic to má v programu SPD podpora mladých rodin s dětmi. Také Babiš sliboval podporu rodiny.

    OdpovědětVymazat
  7. Volání po stavění státních bytů je tu už dlouho. Například Josef Skála z KSČM o tom mluvil mnohokrát. Vyrazilo by to klacek z ruky ožebračovatelů lidí, a zároveň by pomohlo i jiným odvětvím, obchodu, které trpí právě tím, že kupní síla mladých je dlouhodobě vázána ve splácení nehorázných cen bytů. Ta stavba svépomocí se tu přece kdysi realizovala, vznikly třeba u nás ve městě docela pěkné bytovky, dnes už obklopené zelení. Vím, že se tam lidi nadřeli, ale dělali mnoho věcí dohromady, pomohli si, a dostali i příspěvek - tehdy 100 000 od státu, když dokončili stavbu včas. To, že se o tom začíná mluvit, je dobrá zpráva. Aby si mladá rodina nemusela v Praze půjčovat na byt 4,7 mil Kč, jak se stalo kamarádce. Co bude, jestli přijdou o práci, to si neumím představit.Pavla

    OdpovědětVymazat