Reklama

.

.

čtvrtek 31. května 2018

Zbyněk Fiala: Je libo přesun, nebo katastrofa?


Zbyněk Fiala
31.5.2018  VašeVěc

Jak si poradíme s extrémní závislostí na automobilovém průmyslu, který se tak rychle mění, že s tím mohou mít problémy i země, které na něm závisí méně a jsou na změnu lépe kapitálově i technologicky vybaveny? Počkáme na katastrofu, která to vyřeší?

Jak proběhne transformace automobilového průmyslu? Jako katastrofa, nebo se podaří proces zvládnout a nějak uřídit? Takto vyhraněná otázka nepochází od nás, ale ze sousedního Německa. Vychází z faktu, že mobilita se ve světě radikálně mění, a nejvíc tam, kam vyváží německý automobilový průmysl, jako třeba v Číně. Mluví o tom německý expert René Bormann v zajímavém rozhovoru s Janem Šíchou v Deníku Referendum. Základem rozhovoru je německá studie na toto téma.

„Nevystačíme už s auty, která jsme po řadu desetiletí vyráběli. Otázka zní, jak přestat prodávat auta a začít prodávat služby,“ vysvětluje Bormann. Snaží se přitom nevypadat jako nějaký alarmista:

„Myslím, že auta budeme vyrábět dál, i když třeba jiná, elektrická, určená ke sdílení, řízená automaticky. Ale úkol prodávat služby zůstává. Nejen služby spojené přímo s auty, jako opravy, pronájmy nebo třeba nabídky vyměnit si auto za větší, když jedete na dovolenou.“

Jenže nemění se jen auta, tohle je zásah do celé společnosti:

„Nyní máme před sebou přechodnou fázi hybridních aut. Auta budou mít dvojí pohon. Propouštění zatím nehrozí. Krátkodobě součástek v autech spíše přibude. Přechodná fáze ale nebude trvat dlouho. Až skončí výroba aut se spalovacími motory, bude třeba zásadně transformovat pracovní trh v regionech, které žijí z automobilek. Ve své studii tvrdíme, že se transformace neobejde bez politické vůle. Místa v automobilovém průmyslu jsou dobře placená a kvalifikovaná. V transformaci automobilového průmyslu hrozí, že namísto dobrých míst vzniknou místa prekérní.“

http://denikreferendum.cz/clanek/27608-rozhovor-s-analytikem-renem-bormannem-auta-uz-nebudou-oporou-kapitalismu

To mě vedlo k úvaze, jak se s tím asi budeme potýkat. Bohužel české podmínky jsou nastaveny tak, aby to spíše nešlo. Máme svázané ruce, potvrdil jsem si po nahlédnutí do čerstvých statistických dat. Závislost české ekonomiky na Evropské unii a zejména Německu je extrémní, ale přesto se stále zvyšuje.

Německo je cílem 39 procent našich exportů, to je skoro dvakrát víc, než by bylo zdravé. Jenže i samotné exportní zaměření naší ekonomiky je extrémní a dosahuje 3,5 bilionu korun z 5,1 bilionu korun českého HDP (2017). A vyvážíme pochopitelně hlavně auta, lze vyčíst z přehledu zahraničního obchodu za loňský rok, který vydal Český statistický úřad.

https://www.czso.cz/csu/czso/do-eu-vyvazime-stale-vice-zbozi

Česká republika je proto velice zranitelná z hlediska vztahů vůči EU a Německu. Nezbývá, než aby byla v tomto směru velice krotká. S tím si vláda snadno poradí, avšak neúměrný podíl exportu přináší také velkou závislost na hospodářských cyklech v zahraničí, a to už máme v rukou o něco méně. Nejzranitelnějším se pak ukazuje naše přílišná koncentrace na automobilový průmysl, která je spolu se Slovenskem – jak jinak – nejvyšší na světě.

Elektromobily se obejdou bez mnohé strojařské práce (- pozn.red.NR)

Problém je v tom, že auta jak je známe, zmizí mnohem rychleji, než si kdo dokázal představit. Teoreticky nám může situaci usnadnit fakt, že sousední Německo řeší podobný problém, a tak může stačit, když se svezeme v jeho vyjeté stopě. Jenže co když to ani v Německu nepůjde snadno a budou muset dát přednost vlastním lidem? Německý průmysl má vlasteneckou tradici, a tak běžně dává přednost národním řešením, i kdyby mu měly sáhnout hluboko do zisku. A co když nebudeme ani tím prvním zahraničním partnerem, na kterého budou brát ohled? Dvě třetiny německé automobilové výroby se odehrávají v zahraničí.

Se změnou mobility si tu zatím moc lidí hlavu neláme. Mimo akademickou sféru, samozřejmě, ale tu zajímají teorie, zatímco světu vládnou prachy. To je ten důvod, proč každou změnu zachytíme pozdě. Změna narušuje dosavadní toky peněz, na které jsou přisáty vlivné subjekty, a tak než si ošéfují, aby u toho zase byli, chvíli to potrvá. Teprve když to mají konečně pod kontrolou, celí natěšení strhnou pozornost k oné jediné klíčové věci.

Takhle jsme se třeba vrhli na dálnice. A ty budeme stavět jako diví ještě v době, kdy už se žádná auta nebudou vyrábět a nové samohyby budou potřebovat třeba napájecí kabel pod vozovkou nebo nadzemní konstrukce pro magnetický polštář a vysoké rychlosti.

Miloš Zeman, když mu to ještě mladicky pálilo, napsal, že běžíme maraton, ve kterém nám čelo závodu zmizelo za obzorem, takže myslíme, že jsme první. Dnes by šel ten bonmot ještě doladit. Náš rozhodný nástup do staveb minulosti, kam lze přidat i jaderné elektrárny, znamená, že po dlouhém váhání, kdy už je závod úplně pryč, vyrazíme do protisměru. Odstup od zbytku Evropy a vyspělé civilizace je pak vskutku rekordní, a ještě má tu výhodu, že to bylo drahé.

Může se zdát, že jde o plytké vtipkování, ale proč tedy tak rychle přibývá negativních extrémů, ve kterých je ČR v čelní skupině nebo častěji na bezpečném prvním místě? Když to pak začnete zkoumat podrobněji, vždycky se tam najde parazitní prvek. Vosy se slétají na sladkou hrušku, aby byla jen pro ně.

Někdy to připomíná laciné romány, které jsme našli na půdě s příběhy z chicagského podsvětí, budujícího herny, kasína, zastavárny. Byly tu i černé lihopalny, ale to už se snad omezilo. Proč je ale nadále v Česku největší hustota kasín v Evropě? Nebo spíše na světě? Je to tak demokratické a volnotržní, nebo je to – podobně jako ubytovny – nejlepší způsob sklizně veřejných prostředků? Peníze, které začínají svou pouť ve státním rozpočtu, putují přes sociální účet a vyplácené dávky až zamíří do té správné stodoly v prohrách gamblerů.

Ve sněmovně se konečně přetřásá kuriózní řešení českých exekucí, které jsou koncipovány jako skutečná poprava ekonomického potenciálu obyvatelstva a zdroj neskutečného zbohatnutí exekučních šéfů a advokátů kolem nich. Proč to trvalo tak dlouho? A v čem bude spočívat nový trik? Co nahradí současný systém, aby se zachovaly klíčové parametry, kdy neuvěřitelné náklady a kouzla exekuce dlužníky totálně vysají a zbaví majetku. Dlužníky pak musí živit stát, hospodářský růst přijde o poptávku a věřitelé nedostanou prakticky nic. Podobně postupují insolvenční mafie. Tohle nevzniklo samo.

Kam se podíváme, tam je v Česku něco nej. Největší výnosnost zahraničních investic v Evropě, největší vývoz zisku do zahraničí. Největší půdní bloky v Evropě, za kterými vidíme nasměrování zemědělských dotací, užírajících podstatu zemědělské činnosti, tedy půdu, střídání plodin a koloběh zdrojů. Nejmenší podíl malých firem v Evropě. Největší podíl studentů a nejnižší míra využití kvalifikace vysokoškoláků, protože příliš velká část ekonomiky – možná největší – si vystačí s maturitou.

Praha je v desítce nejbohatších regionů Evropské unie, ale české obce jsou prakticky bez majetku a vlastních příjmů. O naší budoucnosti rozhodují politické strany se stovkami členů, které neslezou z obrazovky. Krátce, jen extrémy jsou povoleny, protože jen extrémy umožňují koncentraci peněz, ke kterým si pak někdo stoupne, aby ho nemíjely nepovšimnuty.

Je to systémový problém, proto se musíme zabývat základy systému, jako jsou kapitalismus a demokracie. Zplanělost kapitalismu v té nejhltavější podobě, která se prosadila od 80. let, je nejlépe vidět na nezabrzditelném nárůstu nerovností. Jako lék bývá doporučována vyšší míra ekonomické demokracie, tedy podíl zaměstnanců na řízení a vlastnictví podniků a větší rozšíření družstevního a komunitního sektoru v ekonomice.

Demokracie, která vyústila v oligarchizaci stran a jejich srůstání s velkým byznysem, zase musí projít kůrou větší občanské participace. To nejsou jen referenda, ale také větší míra subsidiarity (neplést se do toho, co lze zvládnout dole) a systematické participace i na tvorbě plánů a vizí zdola.

V Česku to doráží ještě onen růst extrémů. Příliš mnoho exportu a globalizace? Naši závislost sníží větší podíl ekonomiky v místě, na krátko a pro domácí spotřebu. Příliš mnoho aut s příliš krátkým horizontem? Strojírenskou perspektivu má přesun od gigantických průmyslových provozů k novým technologiím pro menší kapacity pro lokální ekonomiku.

Za počínajícím ústupem gigantizmu a globalizované podřízenosti vidím obrovský potenciál lidských svobod a je tam taky prostor pro kvetoucí samosprávné obce a regiony. Tohle je přece jasná příležitost pro levici. Pokud se i ona nemá rodit z katastrofy.


- - -


 

5 komentářů :

  1. Jak z toho ven?
    http://www.czechfreepress.cz/evropa/marinaleda-komunisticke-mestecko-bojujuce-proti-neoliberalnej-globalizacii.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě to má něco do sebe. Pokud se to bude dařit, budou vzniklat další a další takové enklávy, které se ve finále spojí a budou spolupracovat. Taková spolupráce je malý kousek základů realizace komunistické společnosti. Vše záleží jen na lidech.

      Vymazat
  2. Má-li se ekonomika země transformovat do nějakých perspektivnějších oblastí (zajištění zaměstnanosti, odbornosti, ekologičnosti a prosperity), neobejde se to bez podpory státu. Od státu by měla vzejít ta představa, kam zemi vést a jak ji uspořádat.
    Jenže stát je zkorumpovaný a vše dělá „špatně“, ku prospěchu pár vyvolených, ale ke škodě země. Viz akce, obnovitelné zdroje energie. Prý EU to po nás chce, takže musíme jednat. A jednali jsme. Místo aby každý domek měl vlastní baterii solárů, napojených na chytrou rozvodnou síť, tak máme ohromné solární farmy, kterým platíme jejich neodůvodnitelnou prosperitu. Dobrá myšlenka skončí tunelem na státní kasu, na peníze nás všech. A snaha o nápravu žádná. Přeci majitelé těch farem nemůžou mít právní nárok na tisícinásobné zhodnocení své investice. Můžou maximálně požadovat zhodnocení nějak obvyklé a tím povinnost státu končí – konec věčnému placení solárním baronům.
    Nyní se mluví o elektromobilitě. Naše země zde má nějaké výhody, jako jsou ložiska lithia pro výrobu akumulátorů i máme vynálezce s patentem na efektivní výrobu těchto akumulátorů. Pokud by stát podpořil rozvoj dobíjecích stanic, mohly by naše firmy vyrábět elektrokola, elektromotocykly, elektroautomobily i baterie a celé systémy, pro akumulaci solární energie.
    Ale neočekávám, že se něco takového stane. Máme politiky, pro které je zájem země, něco neznámého. Ještě tak vznikne nějaký Solarfert, který odčerpá státní dotace, anebo to dokonce všechno převezmou zahraniční žraloci a veškeré zisky půjdou mimo náš stát. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavně se musí postavit nové uhelné elektrárny, aby tenhle ideologickej zgarb mohl nějak "fungovat".

      Vymazat
    2. Na doplnění vaší úvahy: Za existence železné opony a embarga byla vyvinuta výroba monokrystalického křemíku pro výrobu především integrovaných obvodů, kde část produkce Si s méně vhodnými parametry pro integrované obvody byla užita pro výrobu monokrystalických článků. Firma skupovala podobný křemík i od ostatních výrobců a postupně přešla od fotolitografické technologie na sítotisk (levnější výroba) a protože na fotovoltaiku v ČR nikdo neměl peníze, získávala zahraniční certifikace a exportovala. Pokud vím, žádné daňové prázdniny nedostala. Po parlamentní ,,fotovoltaické revoluci" stát dotuje převážně zahraniční produkci, protože výroba dalších materiálů pro fotovoltaiku (sklo vyšší průhlednosti, hliníkové profily, Polyvinylfluorid ) zkolabovala. Více na
      www.solartec.cz

      Vymazat