Reklama

.

.

úterý 24. července 2018

Z historie: Svoboda v omezeném doušku

Lev Rubinštejn
Lev Rubinštejn
24.7.2018  INLIBERTY a Literárky
Jsem starý, ale paměť mi zatím slouží. V těchto horkých letních dnech centrum našeho hlavního města mi výrazně připomíná léto jiného roku - léto před více než šedesáti lety.


Bylo mi deset let. Všemu jsem nerozuměl, ale zase to nebylo až tak, abych přece něco nepochopil. To léto sedmapadesátého bylo rodičům doporučeno, aby své děti odvezli pryč z hlavního města. Už si ani nevzpomínám, proč jsem z Moskvy neodjel. S kamarádem a sousedem Sašou Smirnovem, který také z neznámých důvodů zůstal, jsme se toulali centrem metropole a zírali na dosud neviděnou směsici veselících se černochů a Indů. Pocházeli ulicemi Moskvy, smáli se, zpívali nám cizím jazykem a hráli na podivné nástroje. Rozdávali odznaky a pohlednice, které jsem dlouho ochraňoval v domácích sbírkách, než neznámo kam zmizely. Šlo o Světový festival mládeže a studenstva a bez přehánění, byl jedinečný. Ukázalo se, že dosud jsme žili s černo-bílými brýlemi na očích. Náhle duch nemyslitelné svobody a volnosti poletoval nad krásným hlavním městem. Železná – spíše železobetonová opona se ale nezvedla. V těch dnech se ukázala jen štěrbina, kterou proudil svěží vítr, který na mnoho let opojil celé generace.

Tato popsaná a nyní současná fotbalová událost se v lecčems shodují. Ale nebyl jsem to jen já, kdo tuto shodu vypozoroval a je to jako jakási „krev lásky“.

Vnější podobnost je v tomto ohledu naprosto zřejmá. Ale jsou zde i významné rozdíly. Nejedná se jen o rozdíly v čase, informacích nebo technologiích. Hlavní odlišnost je v tom, že tyto dvě události přinášely pomyslný vítr, ale každý jiného charakteru a každý foukal opačným směrem. Festival v roce 1957 nám dal ponaučení, že svoboda není absolutní, že svoboda je hmatatelné pouze v kontextu nesvobody. Dá se stejně jako hmotný svět osahat pouze smyslově – našimi pocity. Svoboda neznamená nic víc, než pocit svobody. Tehdy jsme ji pocítili. Svobodu jsme neměli, ale škvírou v oponě jsme ji zahlédli.

Nebyla to žádná svoboda, jen pocit. Přesně se na to pamatuji, přestože jsem byl malý chlapec.

Dnes, i podle všech kvantitativních ukazatelů je svobody mnohem více. Nelze to ani srovnat. Tehdy, kdybych někomu řekl, že může svobodně vycestovat do zahraničí a moci si přečíst jakoukoli knížku, neuvěřil by mi. Dnes je svobody nesrovnatelně více, ale přesto jde jen a jen o pocit…

Dnes a tehdy…

Mnozí malíři starší generace později přiznali, že tehdejší výstava francouzského malířství, která se konala v Moskvě, naprosto změnila jejich pohled na umění. Dala zároveň první impuls k tomu, čemu se dnes všeobecně říká současné ruské malířství. O několik let později, přestože se sovětské ideologické vedení snažilo tyto uvolněné „abstraktní pederasty“ odstavit a dát jim nálepku, minulo se vše účinkem – už to v nás vězelo. Po festivalu se objevila první nová módní vlna – první estetický disent. Objevila nová myšlenka, jak se módně a moderně oblékat. Objevil se rock and roll. Po festivalu se sice trochu bázlivě a provinčně objevila subkultura mladých, ale byl to určitý náčrt – bylo to najednou něco zcela odlišného. Objevili se černí trhovci a svým způsobem to byli kulturní hrdinové. Byli do jisté míry velice užiteční a důležití jako zprostředkovatelé mezi sovětskými občany a zbožím, zejména světové západní materiální kultury. Ale bylo to také duchovní povahy. Kdo jiný než oni mohli získat nahrávky Elvise Presleyho nebo Louise Armstronga. Byli to Hermésové nebo Prométheové té doby. Tehdejší moc se také podle toho k nim chovala, zacházela s nimi velice špatně.

Zažil jsem v roce 1957 moskevský festival a považuji to dodnes za velké plus.

Ještě jinak

Ti, kteří byli starší o patnáct, dvacet let než já, často vzpomínali na zcela něco jiného na krátký čas, na dobu, kdy se vrátili z fronty a měli možnost spatřit odlišný svět, mluvit s jinými lidmi, vojáky, důstojníky spojeneckých armád a všichni si mysleli, že „nyní bude vše jiné“.

Také to považovali za velký úspěch, přestože jim bylo velice rychle vysvětleno, kdo je u nás v domě šéfem. Tento zážitek považovali za velkou událost, i když jim bylo vysvětleno, kdo jejich životy řídí.

Historická zkušenost ukazuje, že autoritářskému nebo totalitnímu režimu pod vlivem určitých politických událostí – často přicházejících zvenčí – nezbývá, než poskytnout svým občanů doušek svobody. To má ale téměř vždy za následek agresivní formu a mnoho podob útočné reakce režimu. „Ochutnali jste a už to stačí,“ nařizuje establishment svým občanům, když někteří z nich již uvěřil, že vše bude jinak.

Také se v naší historii odehrála krátká epizodka s časopisem Amerika a s vinylovou deskou, kde na jedné straně byla písnička, kterou zpívala Edith Utesová v angličtině: „Letíme, prodíráme se mlhou“ (Мы летим, ковыляя во мгле - v angl. orig. „Coming in on a Wing and a Prayer“. Na druhé straně jiná zpěvačka zpívala rusky: „Johnny, ty mě nemiluješ“. Epizodka končí temnou státní kampaní proti kosmopolitismu.

Nadšení a euforie z festivalu měly za následek, že Nikita Chruščov se setkal s představiteli tvůrčí inteligence, kde jim vysvětlil a dal najevo, kam až je povoleno „zajít“.

A co nyní bude následovat po letním fotbalovém karnevalu? Zcela určitě se něco odehraje, tomu naprosto věřím. Hádat nechci, abych někoho náhodou neinspiroval.



Článek „Свобода мелкими глотками“ přeložil Mirko Radušević

Autor článku Lev Rubinštejn je známý ruský básník, publicista a esejista. Je laureátem ceny NOS 2012 za knihu Знаки внимания.

17 komentářů :

  1. Článek na krátkém historickém období ukazuje, jak je měněn obsah politologických forem.
    Kosmopolitismus v padesátých letech byl infiltrační politickou formou západu rozvracející socialismus. S nástupem šedesátých let se kosmopolitismus stal politickou formou spolupráce socialismu s rozvojovým světem. V dnešní době je kosmopolitismus politickou formou globální oligarchie rozvracející svět patriotických národních států.
    Podobné je to ze všemi politickými formami a lidé to nestačí ve svém myšlení zpracovat a měnit podle toho chápání příslušných politických pojmů.
    Největší zmatek v dnešní době z popsané nepřízpusobivitosti lidského myšlení ke změně obsahu politických forem je v chápání co je levice a pravice.

    OdpovědětVymazat
  2. Aha, takže ti turisti, co tady svobodně korzuji po Praze a mluví rusky jsou nějací svobodní emigranti dejme tomu z Francie? To jsou věci. Jinak těm, co se vrátili z 2. světové války, kde zažili závan svobody, když mluvili s důstojníky ostatních armád, tak těm by asi lezly oči z důlku, kdyby jim tito důstojníci dnes vysvětlili, že jsou chápáni jako okupanti a že jim patří jenom opovržení. Ten 70 let starý Rus mluví, jakoby mu Putin bránil nakouknout do zahraničí a jediného závanu svobody od padesátých let se nadýchl až po šedesáti letech při fotbalovém mistrovství.

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den.
    Také jsem zažila "závan svobody". Šla jsem z obchodu s počítači a předešel mě mladík, svižným krokem si vykračoval. Měl oblečené bermudy a tudíž holé nohy od kolen dolů. A já, když jsem se podívala na jeho nohy jsem dočista zkameněla. On měl jednu holeň potetovanou, ale ne nějakými čínskými nápisy či jinou kerkou. On tam měl vytetovanou, přes celou holeň, obrázek nějakého fašisty v uniformě i s čepicí s lebkou. Hitler to nebyl, vypadalo to spíše na Himmlera. Pohlaváry nacistů znám, jednak jsem již dost stará (75 let) a teď sleduji dokumenty z 2. sv. války. Co říkáte takovému "závanu svobody" po 73 letech od porážky fašistického Německa spojenci. Stalo se to v Ostravě na ul. 28. října, téměř hlavní třída města.
    Hezký den přeji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo je to tak musíme si zvykat . Těch závanů svobody bude ještě víc a budou stále silnější . Už teď se nám starším z nich točí hlava . Mladá generace odkojená profesory jako je Kohout , Klvaňa , Pithart a jim podobní nastupuje . Taky přeji hezký den .

      Vymazat
    2. Měl brejle, paní Jelínková? Aby to byl Reichsführer Heinrich Himler, musel by mít brejle...

      Vymazat
    3. Já si na to zvykat nechci a budu volit jen vlastence.

      Vymazat
    4. Jediným vlastencem který byl zvolený do sněmovny ČR je Okamura . Ale ten to sám nevytrhne , protože je tam osamocen jako kůl v plotě . A další pokud nějací v Česku ještě jsou nemají šanci za současné pseudodemokracie se tam dostat .To by se musela uskutečnit ve Strakovce defenestrace . Ale na tu ještě nedozrál čas . Ta přijde až nebude v Česku co žrát .

      Vymazat
    5. pak tedy Milouš Jakeš byl taky vlastencem - stál taky osamocen jako kůl v plotě...

      Vymazat
    6. 8.06 V porovnání s Havlem, disidentskou kavárnou a spol. byl i Milouš Jakeš vlastenec. Máte naprostou pravdu, i když jste si to nejspíš neuvědomil, když jste ho na patriota pasoval. Vodu by nezcizil cizákům, ani náš průmysl, zdroje, bankovnictví, zemi... Posseltovci by se tu neroztahovali jako za Protektorátu BuM... a ve srovnání s Havlem, Vondrou a podobnými vlastně ani nebyl blbej.

      Vymazat
    7. 7:13 ... jediným vlastencem...OKAMURA

      Aha, tak když navštívil docela nedávno americký představitel válečnické politiky USA sněmovnu ČR,
      tak také Okamura a spol. opustili, stejně jako poslanci KSČM, před projevem Ryana sál ?!

      Nikoliv, nadšeně tleskali ve stoje.Poslanci SPD se svým šéfem jsou stejná podlézavá chátra,jako ti ostatní.

      Stavět svou politiku na odmítání afroislámských vetřelců nestačí, vlastenectví znamená z mého pohledu hrdost na svou vlast a nikoliv lézt do zadnice reprezentantu zla a válek.
      Že se nestydíte !

      Člověk by považoval za málo pravděpodobné, že se něco takového odehrálo i při návštěvě několika senátorů z USA v ruské Dumě. Ale i tam se najdou jedinci, okouzleni amerikanismem a dolarem , jako by byli slepí k tomu,jaké záměry má zločinná válečnická politika USA s Ruskem...

      Vymazat
  4. Diskuse je dnes kvalitní!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano kvalitní je, ale vidím, že jde už o diskutující dost staré důchodce.

      Vymazat
    2. 22:12-to nás vidíte přes naši web kameru a z místnosti Min. vnitra?

      Vymazat
    3. 21.10 22.12 Ano, diskuse je kvalitní, dokud se ji neúčastní mladí, kteří jsou vzhledem k jejich mládí i blbí.

      Vymazat
  5. Co to je svoboda, A co je to demokracie? oba pojmy jsou hodně relativní. Vyrůstal jsem v socialismu, kdy jsme nesměli říkat to, co si myslíme a nesměli jsme vycestovat kam jsme chtěli. Na druhou stranu, nikdo nespal pod mostem. Když onemocněl, mohl odejít na nemocenskou bez obav ztráty výdělku, nebo rovnou zaměstnání. Většina z nás neměla všechno, ale měla to, co skutečně potřebovala k životu. V roce 1989 jsme vyměnili politický útlak za ekonomický.
    A nyní svoboda. Když tenkrát někdo dělal bordel, dostal pendrekem a šel za katr. Ale mohli jsme se i po setmění procházet centry našich měst bez obav o holý život. Děti jsme mohli bez obav pouštět do škol i za zábavou. Dnes ze sexuálních úchylek děláme ctnost. Násilníci, když se je podaří dopadnout a poslat za mříže, nemusí pracovat. Vězení připomíná spíš rekreační zařízení s trochu přísnějším režimem. Děti dnes pustí ven po setmění jenom blázen.
    Na světě není nikdy nic zadarmo. Asi doopravdy nešlo zajistit západní životní úroveň (tenkrát jsme ještě nevěděli, že je koupená na dluh) a socialistické sociální jistoty a relativní bezpečnost.
    Ať si každý vybere.

    OdpovědětVymazat
  6. Pane Hricák je mi 74 a nemohu potvrdit že jsme nemohly říkat to co si myslíme a podle možností cestovat do zahraničí. Nikdy jsem nebyl u komoušů, od první třídy do páté jsem chodil na náboženství, vystudoval na stipendium střední školu a postupně jsem v souladu ze svými schopnostmi pracovně postupoval až do místa vedoucího provozu ve svých 32 letech. Svoboda musí být v souladu s potřebami všech spoluobčanů a v úctě k práci všech občanů. Jinak s Vámi většinou souhlasím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi to bylo o možnostech každého jednoho člověka. Za socíku jsem navštívil jedinou cizí zemi a to Sovětský svaz vlakem družby. Cestovat po východním bloku asi nebyl tak velký problém, ale na západ už to tak jednoduché nebylo.
      Co se karierního růstu týká, na sklonku osmdesátých let už to nebylo tak špatné, ale v sedmdesátých letech byla nejvyšším předpokladem karierního růstu rudá knížka. A když už jsem to nakousnul, nepochybuji, že Bureš podepsal spolupráci s StB. Aniž bych ho chtěl omlouvat, tak i to bylo v určitých případech nutné, pokud člověk chtěl profesně růst a třeba i vycestovat za západní hranici.
      Já lidi, kteří se upsali tomu pomyslnému ďáblovi nic nevyčítám, pokud nám dnes nekážou o morálce. Viz třeba Štětina z TOP. A naopak, neskutečně mne serou lidi, jejichž jediný kvalifikační předpoklad je loajalita systému, kterou nám dnes předvádějí dobroseři. Raději se budu mýlit se západem, než mít pravdu s Putinem a podobné kydy.
      Minulý režim neodsuzuji stejně, jako jsem do vstupu do EU neodsuzoval ten současný. Beru to jako běh času a snažím se přežít dnes, jako jsem se snažil přežít před sametem. Do vstupu do EU jsme řešili vnitřní problémy, které by se časem mohly vyřešit. Dnes je to ale jiné. Od okupace Hitlerem jsme nezažili existenční ohrožení. Někdo chce skutečně vymazat národy Evropy, nás nevyjímaje.

      Vymazat