Reklama

úterý 28. srpna 2018

Bagdád mezi USA a Íránem (a jejich válkou)

Tereza Spencerová
28. 8.2018  Literárky
Irák stojí před volbou, v níž se politicky motivované nepokoje a případná občanská válka vyrovnávají vyhlídkou na ekonomicky motivované nepokoje, případnou sociální vzpouru a rozpad státu.

Irácký nejvyšší soud před pár dny potvrdil, že výsledky ručního přepočítávání květnových parlamentních voleb nepřinesly žádné zásadní změny -- zvítězil protiamerický šíitský duchovní Muktada Sadr v koalici s komunisty. Nyní, po svátcích konečně zasedne parlament, aby zvolil, kdo povede zemi. Nicméně, ať bude do čela vlády zvolen někdo proíránský, proamerický nebo dokonce snad i neutrální, žádná dobrá volba pro Irák to nebude – protože důsledky tohoto rozhodnutí se potáhnou nejspíš celé roky.

Pokud by nová vláda akceptovala poslední „záchvěvy“ Američany dosazeného premiéra Hajdara Abádího, který nejprve akceptoval americké sankce proti Íránu a po hněvivé reakci Teheránu dokonce zrušil i svou cestu do Íránu, ale vzápětí couvl s tím, že prý Bagdád nebude s Íránem obchodovat v dolarech, nelze vyloučit seriózní nepokoje a destabilizaci celé země. Mnozí Iráčané – včetně bezpočtu ozbrojených milicí, které se už stávají součástí státu – by takový postoj odmítly jako „podřízenost Americe“ a terčem by se nemusela stát jen vláda, ale i americké jednotky v Iráku. Pokud ovšem „nový Bagdád“ sankce odmítne jako celek, stane se sám terčem amerických sankcí, což vyžene ze země většinu západních firem, ekonomické dopady povedou k dalšímu sociálnímu napětí a výsledná nespokojenost může vyvolat mocenské vakuum, které oživuje myšlenky na rozpad země a otevře znovu prostor pro Daeš a další teroristy. A neutrální vláda může „znechutit“ všechny…

Irácká vláda se obvykle formuje po dohodě mezi stranami a skupinami s největším počtem poslaneckých křesel, k nimž se – zase obvykle – přidávají menší strany, ať už šíitské, sunnitské, kurdské nebo jiné. Nejpočetnější koalice pak vybírá svého premiéra a všechny ostatní posty. Nicméně, to vše je zatím podle všeho ještě hodně vzdálená záležitost. Protiamerický Muktada Sadr sice už uzavřel koalici s proamerickým Abádím i s proíránskými milicemi a přidávají se i malé kurdské a sunnitské strany, ale na většinu v parlamentu tato „všeirácká“ formace stále nedosahuje. A co víc, kurdské sny o tom, že vstupem do bagdádské vlády budou moci znovu ovládnout Kirkúk a další „své“ oblasti, o něž přišli při pokusech o nezávislost, naráží u ostatních na „nepochopení“, což značí, že ani stávající členové většinové aliance nejsou žádnou jistotou. Jinými slovy, Irák podle všeho čekají měsíce bez vlády.

A nad tím vším je tu fenomén Íránu. Obě země pojí skoro 1500 kilometrů dlouhá vzájemná hranice, vzájemný obchod dosahující až 12 miliard dolarů ročně, náboženské poutě z jedné země do druhé, neboť jsou obě většinově šíitské, i když z toho současně nevyplývá, že by iráčtí šíité museli být nutně v područí svých početnějších íránských souvěrců. V první řadě nejsou Peršané, ale Arabové, a ve druhé řadě u nich často převládá různě intenzivní nacionalismus – ostatně, proměna samotného Muktady Sadra z někdejšího plamenného bojovníka za šíitské zájmy v umírněného „racionálního sjednotitele Iráku“ je toho nejlepším příkladem. Výsledkem je, že je občas z Teheránu dokonce „výchovně trestají“, například odpojováním dodávek elektřiny, které jen posilují protivládní tendence prostých Iráčanů vinicích Bagdád z neschopnosti.


7 komentářů :

  1. Doufám že Írán odolá tlaku světových teroristů nechci světovládu usa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Izrael a jeho USA s nekonečnými zásobami toaletního papíru k tisknutí dolarů ale nakonec zvítězí!

      Vymazat
  2. Rozpad Iraku, na Basru, a Baghdád, a Kurdi bi už mali mať konečne svoj štát. Ale problém je že si to krajny z Kurdskou populáciou neželajú.
    Dôležité je aby konečne svet napravil krivdy na Blízkom východe spáchané po I. svetovej vojne, Britániou a Francúzskom.
    Ak bi sa mocnosti nehrnuli do cudzieho, tak dnes je Blízky východ iný ako ho poznáme dnes.

    Štát rozdelený nábožensky a dominantná menšina sa džaduje svojých práv, lenže nielen v Iraku ale aj v Sýrii a Turecku, a aj v Iráne.

    OdpovědětVymazat
  3. Pani Spencer , Vas nahled je ze Iranci jsou arabove...vzdelana Iranka mi rekla - my nejsme arabove , nemluvime arabsky , my jsme Persane !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Honolulane, ty jeden vole. Ta paní je šítka a myslí si tím pádem, že je Peršanka.
      Drhou možností je, že se ti to popletlo:
      Irák - Iran, čurák - čuran.

      Vymazat
    2. Paní Spencer napsala, že Iránci jsou Peršany, kdežto Iráčané jsou Araby, i kdy jsou většinově šíity... Proto ty obousměrné poutě přes hranice...

      Vymazat
  4. Baghdád může sotva totéž, co jiné okupované země. Jeho postavení je mnohem těžší, než třeba Německa.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.